1. POPRVÉ A NAPOSLED

1. prosince 1941. Pondělí po prvé neděli adventní. Ráno první roráty. Snažné volání porobeného lidu po vykoupení: „Vyros, nebe, Spasitele!“

Před 8. hodinou kráčel jsem do školy. Byla to má poslední samostatná chůze, bez ozbrojeného průvodce, který by určoval směr a rychlost mých kroků. Zíral jsem ke kapli sv. Floriána, která tak malebně zdobila tehdy ještě zasněžený vršek Starého hradu nad městem Bzencem. Netušil jsem, že ji už nikdy nespatřím, neboť nyní jen truchlivé rozvaliny hlásají ničivé dílo Němců, kteří ji před ústupem zbytečně vyhodili do povětří.

Začalo vyučování. Dosud vidím před sebou všechny ty dětské oči, tmavé a světlé, které se na mne upíraly, slyším jejich jasné hlasy, jež dávají svátým jménům a slovům víry tak milý zvuk. Nastala třetí vyučovací hodina. Právě jsem vyprávěl o touze starozákonního lidstva po spasení, když se ozvalo zaklepání na dveře. V jejich rámci se objevil pan ředitel, ale ihned odstoupil a jeho místo tam zaujali tři neznámí mužové v tmavém obleku. Přední z nich sáhl do útrob svého kabátu, ukazuje jakýsi lesklý plíšek, odznak německé tajné státní policie, a rozkázal krátce německy: „Vezměte své věci a pojďte ihned s námi!“ Druzi dva drželi ruku v zadní kapse u kalhot. Domnívali se snad, že se zabarikáduji za stolem a budu po nich házet kalamářem, pery nebo katechismem?

Odcházeje z třídy, pokynul jsem pravicí žákům a žačkám na rozloučenou – na jak dlouho? V té chvíli se stalo něco zvláštního. Děti rázem povstaly a z jejich úst se vydral úpěnlivý výkřik, plný zděšení a bolesti, který dozníval ještě, když se dveře za mnou zavíraly. Ty děti netušily ani přesně, oč jde, ale jejich nevinné duše vycítily jaksi instinktivně, že se děje něco hrozného, a daly tak najevo svůj odpor, své rozhořčení a svou úzkost. Ten výkřik našich českých děti zněl mi v uších po celou dobu mého zajetí a slyšel jsem v něm výkřik celého utiskovaného národa, který pronikal k zachmuřeným nebesům, až je prorazil a proměnil se přece, jednou v jásot vítězný.

Na chodbě pravil ke mně vedoucí policista: „Jmenujete se………?“ Bylo to mé jméno. „Byl jste nedávno jako duchovní mezi českými dělníky v říši?“ – „Ano.“ – „Bylo mi uloženo, abych vás zatkl a odvedl do vyšetřovací vazby. Jde jen o vyjasnění některých bodů. Snad za tři dny se vrátíte zase domů. Vše záleží jen na vás. My jsme přísní, ale spravedliví.“ Snažil se mluvit slušně, ale co slovo, to lež. Ze tří dnů se staly tři roky, ba déle, a spravedlnost? V ústech gestapa pustý výsměch.

Odváděli mne sborovnou, v níž bylo přítomno několik kolegů učitelů. V jejich očích jsem četl politování, ale ruku mi podat už nesměli. Od této chvíle jsem byl na řadu let odloučen od svých známých, každý pohyb můj byl střežen, každé slovo pod dozorem.

Venku před školou čekalo policejní auto.

„Napřed pojedeme ještě do vašeho bytu,“ oznámil detektiv. Rychle jsme se kmitli mezi školou a kostelem, oběma místy, na nichž se soustřeďovala dosud má činnost. Lípy okolo chrámu zvedaly své holé větve jako ruce vztažené s prosbou o pomoc.

Vkročili jsme do bytu. První věc, které si všimli, bylo rádio u dveří. Ihned je zapnuli, aby zjistili, na kterou stanici je právě nařízeno. Ozvala se hudba. „Je to jen Praha,“ pronesl jaksi zklamaně gestapák, který snad očekával, že jsem jedním z těch, kteří bezstarostně ponechávali aparát naladěn na vlnu, která je zrovna nejvíce zajímala. Nicméně si neodpustil kousavou poznámku: „Máte pěkný stroj. Tím se jistě dobře chytá Londýn, zvláště když mluví Beneš, že?“ Usmál jsem se: „Prosím, je-li libo, můžete to zkusit.“ Mžikl po mně zlobně, ale dále se o tom nešířil.

„Mám rozkaz zabavit všechnu vaši korespondenci. Kde jí máte?“ Jak jsem byl rád, že jsem den předtím z jakéhosi vnitřního popudu vyřadil a zničil všechny soukromé dopisy a organisační i redakční přípisy, jež by mohly prozradit kteroukoli osobu, jež byla se mnou ve spojení, ač v žádném případě nešlo o politické podniky! Zbyly jen úřední doklady a několik svazků starých rukopisů a poznámek pro dětský časopis „Květy mládí“. Na ty zbytky jsem mu slavnostně ukázal.

Vrhl se na to jako na vzácnou kořist. Zběžně do toho nahlédl, ale patrně bylo mu vše nejasné; nicméně podotkl úředním tónem: „To vše se zabavuje a bude odevzdáno k důkladnému prozkoumání.“

„Prosím,“ přisvědčil jsem ochotně a v duchu jsem si představoval, jak se bude tvářit onen znalec, až se bude probírat dětskými hádankami, hrami, žerty a říkankami. „Ať se pobaví trochu,“ myslel jsem si, „až bude luštit nějakou tečkovku nebo křížovku, zdali se v ní neskrývá nějaký vlastizrádný obsah.“

Druzi dva šťárali v mé knihovně a v zásuvkách stolu. Jeden z nich vítězoslavně vylovil zápisník se seznamem žáků a známkami.“ Očividně to pokládal za soupis spiklenců, protože přivolal k sobě vedoucího a oba do toho dlouho brejlili, šeptali si, ukazovali, obraceli to se všech stran i proti světlu. Nebýt situace tak vážná, dal bych se do smíchu. Ó ty nezbedný Franto Klučků z 3. měšťanky, nikdy jsi netušil, že tvé čtyřky a vykřičníky pro napovídání a vyrušování uvedou v napětí tyhle nadčlověcké mozky!

Přes všechno bádání nevěděli si s tím rady a přivolali mne na pomoc. „Co je to?“ tázal se první přísně. „Obyčejný učitelský zápisník.“ Vysvětlení bylo příliš jednoduché pro lidi, kteří ve všem větřili pikle a pletichy. Proto položili notýsek k zabaveným dokumentům: „To vše se ještě vyšetří.“

Druhého zase znervosňovaly mé cizojazyčné knihy a časopisy. Posbíral toho celou náruč a dovlekl jako corpus delicti na stůl. „Má zde samé anglické tiskoviny,“ hlásil, jako by očekával zvláštní pochvalu za to, že se mu podařilo zjistit, v jaké řeči jsou psány. Ostatní na mne pohlédli se zděšením a odporem. Poznal jsem, že hlavně teď jsem se jim jevil jako nebezpečné individuum. „Kde jste se naučil anglicky?“

„Četbou a na cestách.“

„Byl jste v Anglii?“

„V Americe.“

To jsem si dal! Amerika byla v očích nacistů sídlem všech neřestí, a kdo byl v Americe, jisté byl nakažen do morku kosti. Gestapák rychle si zaznamenal tuto přitěžující okolnost.

Ještě na některé záhady narazili, které jim nešly do hlavy, například přehled hnutí katolické mládeže v Belgii. „Vy kněží máte prsty všude,“ bručel Němec nespokojeně. Pak se zahloubali do knížky, v níž se zapisují denní úmysly na mši sv. se jmény a almužnami. Tu pokládali za nějakou spolkovou knihu s členskými příspěvky. Snažil jsem se jim vysvětlit, oč jde, ale pochybuji, zdali zcela rozuměli. Dostalo se jim však aspoň trochu náboženského poučení.

Konečně první vycítil, že se octl v úloze žáka, místo aby sám vyšetřoval. Dopálil se, mrštil knížkou na stůl a prohlásil: „To nám zatím stačí. Váš byt zapečetíme, dokud se nevrátíme k podrobné prohlídce. Je tu ještě množství materiálu. Prozatím bereme tyto písemnosti a odjedeme.“

Poslední pohled vyměněný s domácími a již policejní auto opouštělo starobylý Bzenec, projíždělo slováckými dědinami v zimním rouše do Uherského Hradiště. Poprvé v životě jsem vstoupil do brány věznice jako vězeň. Poslední den volnosti – první den vazby.