24. PEKLO NAD MOČÁLY

Proti všem, kdo jim byli v cestě, měli nacisté dvojí metodu. Jedny, jimž mohli přivěsit některý paragraf svých zákonů, totiž obvinit je z velezrady, zemězrady, odboje, odklízeli rychlou cestou, sekerou, oprátkou, kulkou, nebo je vsadili za mříže káznic doživotně či na dlouhá léta. Další nepřehledná byla řada těch, kterým nemohli přímo dokázat nic trestného, ale považovali je za nebezpečné, podezřelé, nepohodlné pro své světovládné plány. Pro ty vypracovali systém koncentračních táborů, jako nějakých ohromných mlýnů, v jejichž šroubech a kolech měla býti znenáhla rozmělněna jejich životní síla, vyčerpány svaly, rozškubány nervy a otupeno srdce.

Takových koncentráků bylo ve velkoněmecké říši několik desítek. Hustá jejich síť se rozprostírala po celé říši i v obsazených územích jako obrovská pavučina, uprostřed níž seděl jako krvežíznivý pavouk hlavní jejich strůjce, pověstný Himmler. Tyto tábory nebyly stejné velikosti. Byly mezi nimi mamutí podniky, které pojímaly desetitisíce, ba statisíce vězňů, jako Dachau, Buchenwald, Sachsenhausen, Lublin, ale byly také menší, poboční, průchodní, jako Terezín, Flossenburg, Neugammen. Menší zde neznamená příjemnější, spíše ve větším bylo lze snáze najíti skrytý útulek. Tyto tábory se lišily navzájem na základě jakési stupnice 1-2-3-4-5…, podle tempa, jakým tyto dílny zkázy plnily svůj účel. Na nejnižším stupni byly tábory vyhlazovací (vernichtungslager), jako Mauthausen, Osvěnčim.

Nejstarším koncentrákem byl Dachau, pověstný po celém světě již od počátku nastolení nacistické moci v Německu, tedy od roku 1933, kdy tam byli dopraveni političtí odpůrcové tohoto režimu. Již za dřívější světové války byly tam zřízeny chatrče pro ruské a srbské zajatce, asi 20 km od hlavního města hnutí, Mnichova, v pusté, drsné, náhorní rovině, ve výši 650 m nad mořem, v blízkosti věčně zasněžených Alp, zahalených téměř neustále hustou mlhou, uprostřed bažin a močálů. Toto nehostinné místo vybral si snad sám satan k založení své filiálky na zemi a již v prvních dobách bylo pro ně raženo jméno „peklo nad močály“.

Tyto močály byly mnohaletou prací vězňů částečně odvodněny i zasypány pískem a štěrkem. Právem se tvrdilo, že každá píď země byla zaplacena životem aspoň jednoho člověka. Celý tábor byl obklopen příkopem, pak neutrálním pásmem, na něž bylo ihned stříleno, když na ně někdo vstoupil, plotem z ostnatých drátů, nabitých elektrickým proudem o vysokém napětí. Kdo se tudy pokusil o útěk, uvízl spálen v drátoví. Také ze zoufalství se leckdo vrhl do drátů, aby učinil náhlý konec svým bědám. Ještě z posledních týdnů tane mi na mysli obraz visícího tam Čecha, který tak učinil ze strachu, že jako souchotinář přijde do plynové komory. Kromě toho ze tří stran (na čtvrté byly esesácké kasárny) uzavírala tábor vysoká zeď, nad níž se tyčily v určitých vzdálenostech strážní věže a z nich byly na tábor stále namířeny strojní pušky a světlomety. Dále byla ještě 5 m široká betonová strouha, naplněná vodou, a obcházely stráže dnem i nocí. Vycvičení psi doplňovali hlídací soustavu.

Tábor měl tvar pravidelného obdélníku, přesně podle světových stran. Na jižní straně stála veliká budova kuchyně, koupelny, prádelny, krejčovny a ševcovny, za ní bydliště „padlých andělů“, provinilých esesáků, mučírny a kobky vynikajících vězňů. Před ní se prostíralo širé prostranství, jakési obrovité náměstí, tak zvaný apelák (apellplatz) čili shromaždiště, na němž ráno a večer všichni nastupovali v desítistupech podle bloků ke sčítání. To bylo nejdůležitějším úkolem esesmanů a také nejtěžším pro většinu z nich, kteří vzděláním nikterak nevynikali. Počítali a sečítali a nemohli se dopočítat, až některý inteligentní haftlink jim pomohl z bryndy. Nám, kteří jsme museli přitom stát v řadách za každého počasí, třeba celé hodiny, byl každý apel vždy novou trýzní, jíž se den začínal i končil. Aby číselný stav osazenstva byl podrobně zjištěn, museli se dostavit i neduživci, mrzáci, chromí, jednonozí. Za pochodujícími oddíly se dobelhávali kulhaví s holí a berlami, nejslabší nesli kamarádi na zádech a za raportführera Jerolima i mrtvé na nosítkách. Běda, bylo-li zjištěno, že jen jeden chybí; celý tábor musel stát v dešti i mrazu, až se chybějící našel.

Od apeláku k severu se táhla široká silnice mezi bloky, totiž dlouhými baráky ze dřeva. Vlevo byly liché, vpravo sudé, celkem 34, ale první čtyři nebyly očíslovány, ježto ve dvou levých byla nemocnice, ve dvou pravých písárny, kantýna (prodejna smíšeného zboží) a sklady. Každý obytný blok měl čtyři oddělení, jež se skládala z jizby a ložnice. Jedno takové oddělení bylo normálně určeno pro 80 až 100 lidí, ale čím déle válka trvala, tím více přibývalo příchozích, takže v něm bývalo namačkáno 400 až 500 lidí.

Němci byli v mizivé menšině a mezi nimi kromě kněží, komunistů a Rakušanů, kteří nosili na blůze červené štítky politických vězňů, byly zastoupeny živly asociální, zločinci z povolání, s bohatým rejstříkem trestním (zelené štítky) nebo lenoši a tuláci (černé) a homosexuální (růžové). Štítky fialové označovaly badače bible, nepoddajné odpůrce války, jinak mírné brášky; dva zkřížené štítky žlutočervené prozrazovaly Žida. Vyskytovaly se ještě různé jiné značky, jejichž smysl bude, možná, v budoucnosti předmětem disertační práce některého něm. historika.

Čím šířeji oblažoval německý pořádek novou Evropu, tím pestřeji rozkvétal v táboře záhonek národností, jichž se nakonec čítalo 27. Všechny jazyky ti zvučely do uší, když jsi v neděli odpoledne kráčel mezi procházejícími se skupinami, a mohl jsi studovati nejrůznější typy tváří, postav, povah a pleti, od černého Afričana, žlutého Číňana, snědého Araba a cikána do světlovlasého Nora, od živého Francouze, hrdého Řeka do klidného Rusa a flegmatického Holanďana. Všechny tyto tak odlišné národnosti byly jednotny v prudkém odporu k Německu, a bylo úžasné, jak mistrně dovedli nacisté prohráti sympatie i svých dočasných spojenců a příbuzných germánských kmenů. Po této stránce měli jedinečný úspěch.

Mezi hlavní budovou a zajateckým táborem leží velká zahrada. V zahradě byl velký psinec, kde Němci chovali přes sto psů na střežení vězňů. Každý vězeň měl pruhované šaty, aby byl již zdaleka odlišný od jiných. Tito psi byli tak vycvičeni, že každého, kdo měl hrubě páskované šaty, kousali a trhali. Tyto psy Němci den před osvobozením Dachau většinou odstřelili, ale jejich mršiny byly nalezeny americkými vojáky a celý psinec byl v neporušeném stavu.

Za psincem stojí malá budova. Je to původní krematorium, přesně vysoká pec na spalování mrtvol. Tato však měla malou kapacitu, nebyla moderní, a proto za války asi 15 m od ní vystavěli nové krematorium, do něhož se vchází takto: Nejprve vejdeme do velké místnosti-mučírny, kde sice dnes neleží na dlažbě živí lidé, ale v jejich šatech jsou oblečeny voskové figury v těchže polohách, v nichž byli dříve mučeni, např. pověšení za ruce vyvrácené nazad. Vedle nich jsou v uniformách SS nebo gestapáci v takových pózách, jak se kdysi chovali při mučení.

Hned za mučírnou je asi 4.5×7 m velká, nízká jizba, jejíž podlaha je vyložena cihlami a činila na nás dojem, že je to koupelna. Byla to plynová komora. Do ní nahnali až 200 lidí, kterým ironicky dali ještě i mýdlo a utěrák, jako že se jdou okoupat, potom rychle zavřeli pancéřové dveře a vpustili plyn. Viděli jsme plynové potrubí a skleněné okénko, jimž gestapák pozoroval, zda oběti již dokonaly. Druhé dveře vedly již rovnou do krematoria. Na několik metrů odtud byly pece, v nichž se spalovaly mrtvoly. Němci si mysleli, že nebude-li hřbitovů, nebude důkazů. Důkazů zůstalo, bohužel, po celé Evropě dost.

Nejhroznější místo je však to, které nyní v zahradě následuje. Vidíme tu staré, vysoké stromy. Na nich jsou zřejmé, na prst hrubé rýhy od šibeničních provazů. Hned za tímto místem je stěna, kde se vykonávaly hromadné popravy. Ve výši klečícího člověka je vidět celé řady, jež vyryly kulky z německých automatů. Všechno v jedné výšce jako podle pravítka. Když tu již krev činila další popravy nesnesitelnými, protože se nemohla tak rychle vsáknout do země, dali Němci vykopat velké příkopy, asi 15 m dlouhé a 70 centimetrů hluboké, na něž položili dřevěné mříže. Ubožáci si museli před popravou na tyto mříže kleknout a tak byli odstřelováni. Tím se stalo, že krev se vsákla hlouběji a nebylo cítit morový puch.

Němečtí spoluvězňové pochopitelně neradi slyšeli láteření na německý národ vůbec a upozorňovali, že jde pouze o část německého národa, totiž nacisty. Jenže tato část zahrnovala většinu a menšina, až na hrstku jedinců, kteří otevřeně nesouhlasili, byla, bohužel, příliš slabá a nerozhodná, aby důrazně uplatnila lepší lidské a křesťanské vlastnosti. A tak pro dobu německého panství a pro případ německého vítězství shoduje se se skutečností nápis, který čteme u amerického obrázku vchodu do Dachau, pochmurný verš z Dantova Pekla: „Zanechte veškeré naděje vy, kteří vstupujete…“