34. PAŠIJE 1942

Ostrý vítr vál nad kněžskými bloky v Dachau již od Velkého týdne předvelikonočního toho roku 1942. Předtím prožily kratičké období klidu a pohody. Vatikánu se tehdy podařilo po dlouhém vyjednávání s neochotnou nacistickou vládou dosíci aspoň toho, že uvěznění kněží, dosud roztroušení po různých koncentrácích, byli soustředěni v Dachau ke společnému životu ve třech barácích jim vyhrazených. Zároveň jim opatřil lepší stravu a vymohl ulehčení práce. V 26. bloku z 1. světnice byla zřízena kaple, do níž měli přístup ovšem jen duchovní. Znenáhla přibývali sem čeští kněží, kteří dleli již od počátku války v Buchenwaldě, mezi nimi početná skupina olomoucká. Také z hrůz pověstného tábora Mauthausen se vynořili jednotliví odsouzenci. Není mým úkolem sestavovati zde přesná data příchodu a příchozích. To ponechávám historikům z povolání.

Správě tábora a jejím náhončím šlo toto příznivější postavení kněžstva velice proti srsti a snažila se je znehodnotit různými šikanami. Ke zlepšení stravy patřila tehdy také čtvrtinka vína po obědě. Nikdo se nesměl dotknout hrnku, dokud nebylo nalito všem. Teprve potom zavelel štubák: „Hrnek uchopit!“ Všechny ruce obemkly nádobku. Druhý povel: „Hrnek vzhůru!“ a hliníkové hrnky s rudým mokem se vznášely v předepsané výši. Třetí povel: „Vychlastat – aussaufen!“ a mžikem musel sklouznout veškerý obsah do hrdel. Rychle následoval poslední povel: „Položit!“ a s třesknutím dopadly hrnky na stůl jako při výstřelu vojenské salvy. Kdo rozkaz přesně neprovedl, pozbyl svého příštího podílu ve prospěch štubákův. Většina ani nesnášela tak překotného pití lihoviny a raději se jí vzdávala. Zato esesáci, blokáči, štubáci a jejich kumpáni z jiných bloků těžili z této výhody a byli v těch dnech více opilí než střízliví. To svatý Otec v Římě jistě netušil, jak se jeho darem občerstvují nacističtí pochopové.

Ulehčení práce se zařídilo chytrácky tak, že kněžím uložili přinášení a odnášení kotlů s jídlem pro všechny bloky. Tuto práci jim jistě nikdo v celém táboře nezáviděl, spíše se jí vyhýbal, kdo mohl. Starší a slabší lidi, jakými kněží většinou byli, vláčení těchto těžkých břemen přímo strhávalo, zvláště za náledí s dřevěnou obuví, jak jsem již dříve vylíčil. Kterýsi náš spoluvězeň napsal o tom zmínku ve svých vzpomínkách, kterak časně ráno, ještě za noční tmy, kdy celý tábor ještě spal, znělo mu již odměřené klapání dřeváků na nohách kněží, směřujících v dlouhých řadách po ulici ke kuchyni pro kotly s kávou, jako příšerný pochod kostlivců (marche macabre), zrozený z ponuré fantasie umělců zla. Jako vše v táboře, sloužilo i toto složité nošení kotlů jen k týrání, ač by bylo mnohem jednodušší odvážeti je na kárách, jichž bylo dostatek. Teprve později, až pro epidemie byly téměř všechny bloky uzavřeny, vynutila si nutnost tento prostý a snadný způsob dopravy denní stravy z kuchyně na bloky a celý tábor si oddechl.

„Čert nikdy nespí“ – toto lidové rčení nebylo nikde pravdivější než v koncentráku a vskutku vládce temnosti nepopřál svým spřežencům klidného spánku, dokud trvaly i zmenšené výhody kněží v platnosti. Horečně se číhalo na nějakou záminku k jejich zrušení. Ta se brzy našla.

Až do té doby směli mít vězňové u sebe menší částku peněz na nákup drobností z kantýny. Věčně ustaraní vedoucí přišli na to, že kdo má peníze v kapse, snáze by se mohl pokusit o útěk. Vydali rozkaz, aby všechny peníze byly ihned odevzdány do posledního haléře. Nejpřísnější tresty hrozily neposlušným. To platilo samozřejmě i pro kněze. Všichni uposlechli, jen jeden starší polský farář si podržel několik amerických dolarů, které si zvláštní shodou okolností uchoval ještě z dob volnosti. Snad doufal, jako někteří jiní, že budou propuštěni do neutrální ciziny, třeba do Švýcarska. Dlouhá vazba vnukala uštvaným myslím nejzpozdilejší naděje. Dopustil se i té osudné chyby, že peníze nosil u sebe zašity v sáčku, místo aby je skryl na bezpečnějším místě.

Nastala náhlá prohlídka. Oddíl ozbrojených esesáků vrazil do bloku, vyhnal všechny na dvůr, rozestavěl, svlékl a důkladné prohmatával. Lov se zdařil, peníze se našly, toužebně hledaná záminka získána. Jen jediný se provinil, možno-li to vůbec vinou nazvat, ale nacismus uplatňoval vždy zásadu kolektivních trestů. Známe to i u nás dostatečně z Lidic a jinak.

Jedno trestní opatření stíhalo bleskem druhé: všechny povolené výhody zrušeny, přístup do kaple umožněn pouze německým kněžím z 26. bloku, ostatním (asi 1 000) zakázán a odňaty breviáře, zlepšení stravy odstraněno, kněží zařazeni znovu do nejtěžších prací, kázeň zostřena. Ostrý vítr zadul vanem vichřice.

Právě začínal pašijový týden. Nařízeno, že všichni kněží bez rozdílu věku a zdraví budou za trest po celý týden denně pochodovat rychlým tempem po apeláku od rána do večera. Jako by se snad rozpoutaly moci pekelné, nastaly březnové vánice a plískanice, které bičovaly desetistupy chatrně oděných a obutých, hladových lidí, štvaných nepřetržitě po rozbředlém prostranství. Ať mnozí padali a umírali, ostatní byli hnáni dál a vpřed a dokola a zpět bez lítosti a oddechu. Dozorci se střídali, pronásledovaní zůstávali. Ani rty již nebyly s to se pohybovati v tiché modlitbě, ale srdce sílila vzpomínka na trpícího Spasitele. V tomto svátém týdnu nečtli dachauští kněží pašije očima a rty, prožívali je každým dechem, každým krokem. Polední čas byl jen novou trýzní při poklízení vždy znovu zpustošených skřínek, večer našli unavení úmyslně rozmetané postele. Tak minul i Zelený čtvrtek, Velký pátek a Bílá sobota. Navždy bude zapsán do dějin mučedníků i pašijový týden kněží dachauských 1942.