Paměti města Bzence

XV. Hrdelní právo bzenecké

 

Město Bzenec, jak již bylo řečeno, mělo ve svém znaku ruku, třímající meč, na znamení, že mu přísluší právo útrpné a hrdelní. Každé městské právo nemělo moci souditi zločiny, za něž byly stanoveny hrdelní tresty. Hrdelního práva se nabývalo zvláštním nadáním, nebo hned povýšením na město, jak tomu bylo i s Bzencem. Právo útrpné a hrdelní vykonával rychtář s přísežnými, kteří „měli míti k ruce práva zkušeného, vážného a přísežného písaře neboli notáře, jenž měl upozorňovati přísedící na obtěžující i zlehčující okolnosti, napomínati, by lidskou krev snadnomyslně a kvapně nesoudili a vysvětlovati jim povinnosti.“ Proto také městský písař, jenž byl zároveň písařem při právu hrdelním, musel býti syndikem, to jest právníkem se zkouškou soudcovskou. Tak tomu bylo i v Bzenci. Ve shromáždění obce dne 7. listopadu roku 1764 byl publikován apelatorní dekret, dle něhož „František Karas své examen judicum [1] vystál, a jímž se nařizuje, aby k juramentu [2] připuštěn a do služby syndikuské přijat byl, což učinil před úplnou obcí s purkrechtním, rychtářským a horenským právem a výborem.“

V 18. století se řídily hrdelní soudy „Novým útrpným a hrdelním právem pro království české, markrabství moravské a knížectví slezské“, jež bylo tiskem vydáno za císaře Josefa I. roku 1708 [3].

Nařizovalo se v něm, aby práva, „která skrze obzvláštní nadání hrdelní právo a toho užívání měla, kdyby nějaký casus arduus [4] se nahodil, přímo ke královskému tribunálu nad Apelacími na Hradě pražském pod urovnáním uznalé pokuty neb dokonce ničemností výnosu a ztracením výsadního práva o právní naučení se ucházela.“

Bzenecký hrdelní soud dával své rozsudky potvrditi konšelům brněnským buď královskému tribunálu na hradě pražském, nebo tribunálu v Brně.

Kromě rychtáře, přísežných a písaře náleželi k hrdelnímu právu žalářníci, biřici neboli šatlavní služebníci, mistři ostrého meče neboli popravní a katané, „kteří se měli jako mírní lidé chovati, vězňů nesoužiti a nemučiti, jim věci nebráti, s nimi přísně a ostře nezacházeti a tím útrapy jejich ještě nerozmnožovati.“

Právu hrdelnímu příslušelo znamení popravního práva, totiž šibenice, kolo, stínadlo a pranýř. Šibenice s kolem stála na panském poli Babí; základy její byly z cihel, do nichž byly zazděny dva dřevěné sloupy nahoře trámy spojené, na něž se odsouzenci věšeli. Pranýř, povýšené místo s kruhem, u něhož byl provinilec na hrdle přivázán, byl před radnicí.

Útrpné vyšetřování se dělo takto: Nejprve byl obviněný napomenut, aby se přiznal dobrovolně. Neučinil-li toho, bylo mu oznámeno, že se mu dává lhůta jednoho dne na rozmyšlenou. Zapíral-li i druhého dne, přikročilo se k tortuře neboli mučení, jehož bylo 5 stupňů, a sice šněrování, přiložení palečnic, sevření šroubovacími botami, vhození na žebřík a pálení. Mučení se mělo díti ve všední den v jednom půldni, by se mučenému neuškodilo na zdraví. Mučitelé měli býti střízliví. Kdyby mučený utrpěl poruchu na zdraví, měl býti nejdříve vyléčen a kdyby upadl do mdloby, k sobě přiveden a potom teprve se mělo v mučení pokračovati.

Přiznal-li se např. za mučení palečnicemi, potom však přiznání odvolal, pokračovalo se následujícím stupněm mučení. Mělo-li se pro účastenství na zločinu více lidí útrpným právem vyšetřovati, začalo se mučením slabšího, od něhož se dalo spíše očekávati doznání, tedy nejdříve byla mučena žena a potom muž atd.

Byly-li nepochybné důkazy spáchaného zločinu, nebo přiznal-li se obviněný, byl vynesen rozsudek; když byl tribunálem potvrzen, následovalo jeho provedení.

Tresty se ukládaly velmi kruté. Kdo Bohu zlořečil, byl mu jazyk týlem vytažen, kdo zlořečil skutkem, byla mu ruka uťata a v obojím případě bylo tělo na prach spáleno. Kdo se rouhal, byl místo spálení trestán mečem.

Tyto tresty se ještě zostřovaly rozličným mučením, jako uštknutím rozžhavenými kleštěmi, tažením řemenů z těl, smýkáním koněm.

Podobně jako zlořečení a rouhání bylo trestáno kacířství, odpadnutí od víry a svádění k němu, svatokrádež.

Čarodějnictví, pověrečné hádání a zaříkání se trestalo stětím a spálením, křivá přísaha stětím. Byl-li někdo potrestán vypověděním ze země a proti přísežnému zápisu, že se nenavrátí, přece se navrátil, byl také trestán na hrdle.

Urážka panovníka, vzpoura, zrada, penězokazectví se trestalo konfiskací statků, mečem a spálením, rozšiřování padělaných peněz jen mečem.

Na vraždu rodičů, dítek, spolumanžela a blízkého přítele byl stanoven trest lámání kolem, za vraždu nemanželského dítka byla matka sťata, srdce její kolem prohnáno a tělo zahrabáno.

Kolem lámáni a potom do kola vpleteni byli loupežní vrazi, traviči lidí, studen, kašen, obilí, mouky, vína, piva a jiných poživatin; neotrávil-li se člověk, nýbrž jen zvíře, byl travič trestán toliko mečem, byla-li však škoda nepatrná, vymrskáním a ze země vypověděním neb obecním dílem.

Mečem byly trestány i některé zločiny proti mravnosti; lehčí provinění toho druhu se trestala vypověděním ze země neb nucenou prací.

I krádež, činila-li přes 15 zl., anebo byla-li po třikrát násilně spáchána, se trestala ztrátou hrdla.

Lichva potravinami, kterou se působila drahota, byla trestána vypověděním, žalářem nebo značnou pokutou peněžitou ve prospěch nouzí trpících. Kdo lichvařil penězi bera nad 6 procent úroku, pozbyl je, a daly se udavači; kromě toho byl ještě trestán vězením neb vypověděním.

Již z těchto ukázek vidíme, jak přísně se trestalo; účelem toho bylo, odstrašovati od zločinů. Proto také v té době bylo zločinů poměrně mnohem méně a mravnost v životě soukromém i veřejném byla na daleko vyšším stupni než nyní. Z té asi příčiny se nám dochovalo málo rozsudků bzeneckého hrdelního soudu; snad se některé ztratily, jest však pravděpodobné, že hrdelní pře byly v Bzenci zjevem řídkým. Některé z těchto rozsudků uvedu na ukázku.

 

„Jménem na místě Její Milosti v Uhřích a Čechách královny, paní nejmilostivější, president, vicepresident a rady J. M. nad apelacemi na hradě pražském zřízení a usazení měvše tu od práva města Bzence v markrabství moravském Anny Z. [5] pro zahubení svého (?) neřádně nabytého plodu, též jejího spoluviníka Pavla T., při témž právě vězením zjištěné spolu i dobrovolným jejich vyznáním se týkající žádost a otázku, v svém pilném a bedlivém povážení na ni toto naučení dávají a z práva nacházejí, že naddotčená Anna Z. pro takové těžké a pohoršlivé přečinění své jiným ku příkladu a výstraze, sobě pak k zaslouženému trestu mečem na hrdle trestána, do hrobu vložena, kůlem skrze srdce probita a tak zahrabána býti, Pavel T. však půl léta na obecním nebo panském díle v železech a poutech (krom nedělí a svátečních dnův) pracovati má podle práva. Tomu na svědomí pečetí J. M. královského soudu obzvláště zřízenou jest zapečetěno. Actum [6] na témž hradě pražském 5. dne měsíce máje léta Páně 1741.“

 

Týž soud nad apelacemi na hradě pražském dne 19. května r. 1744 na žádost práva bzeneckého činí nález, aby Jura Strošek a Tomáš Šimeček pro krádež byli potrestáni, onen jednoročním a tento čtvrtletním obecním dílem.

C. k. tribunál v Brně dne 12. července r. 1753 potvrzuje rozsudek hrdelního práva v Bzenci, aby Marie P. pro těžké provinění krádeže byla trestána mečem na hrdle. R. 1767 byla Anna K. pro pašerování tabáku z Uher, ač se při výslechu doznala, že tak jen jednou učinila, odsouzena k jednoroční obecní práci v poutech a železech.

Soudní útraty se hradily z majetku odsouzencova; neměl-li jmění, byl povinen je platiti ten, jenž exekuci žádal. Běželo-li o zločin, jenž se týkal veřejnosti, byly útraty zapraveny ze státní pokladny.

Taxy byly značně vysoké; nové hrdelní právo císaře Josefa I. je sice zmírnilo, ale, máme-li na mysli hodnotu tehdejších peněz, nebyly ani potom nepatrné. Městský rychtář, když obviněný byl vzat do vězení, obdržel 36 kr., když odsouzence doprovodil na popravní místo, 1 zl. 20 kr. Biřic neb právní posel dostal za to, že obviněného vsadil do žaláře, 36 kr., a tolik dostal i za veřejné vyhlášení trestu a za zvonění při popravě. Na stravování vězně se platilo biřici denně 4 kr. Popravní mistr obdržel od zastrašujícího dotazu neboli od představení se i se všemi k mučení příslušejícími nástroji 1 zl. 20 kr., od přišroubování palečnic nebo šněrování 36 kr., od skutečného mučení, ať se došlo až poslednímu stupni ohněm nebo ne, 2 zl. 24 kr., od vyvedení vypověděného ze země neb města 36 kr., od celého neb polovičního vymrskání 2 zl. 24 kr. Tatáž suma se platila od uřezání nosu a uší, od utětí ruky, od odtržení článku neb tahání řemenů z těla. Od vypálení cejchu dostal 1 zl. 12 kr., od meče 6 zl., rovněž i od provazu a od probití srdce kůlem. Když byl odsouzenec trestán na hrdle provazem neb zaškrcením neb mečem a potom na hranici uvržen a spálen nebo na kolo položen, a hlava jeho na hrot nastrčena, obdržel mistr popravní 7 zl. Když byl zločinec za živa spálen, kolem za živa lámán nebo čtvrcen, obdržel popravní mistr také 7 zl. Od vytržení neb vyřezání jazyka týlem dostal 6 zl. Když se poprava zostřila např. vlečením zločince až na roztrhání, taháním řemenů z těla, uštknutím rozpálenými kleštěmi atd., nesměl popravní mistr dostati více než 9 zl. Pacholek, jenž pomáhal popravnímu mistru při tortuře a popravě, dostal denně 36 kr.

Měl-li popravní mistr od města stálý plat, jak tomu bylo v Bzenci, neměl práva žádati za mučení a popravu taxy, byl-li však volán do sousedního města, měl nárok na taxy. Povinností popravního mistra bylo i pohřbívati sebevrahy, za čež nesměl z majetku sebevrahova žádati více než 9 zl.

Městský písař neb aktuár, jež zapisoval výpovědi při útrpném vyšetřování, dostal za arch 12 kr.

Jak mnoho stálo takové útrpné vyšetřování, vidíme ze zápisu v „Památní knize“, jenž se týká Václava Šafaříka a jeho manželky Anny, kteří upadli do podezření, že o postním jarmarku r. 1703 zapálili dům Jana Zedníka v Olšovské ulici u Luže. Byli proto uvrženi do žaláře, v němž častokrát po dobrotě byli vyslýcháni, konečně dle vyšlého právního meziortele i na útrpné právo odsouzeni a vzati byli. Než ani mučení nevedlo k zjištění podezdřelosti, následkem čehož byli osvobozeni. Aby však ani oni, ani jejich děti, zůstávajíce zde na místě, neměli pro ty věci, jež se s nimi sběhly, vytýkání a různých nepříležitostí, byli s nimi od milostivé vrchnosti z poddanosti propuštěni se vším, což jim náležitě vlastně patřilo, aby ve světě živnosti své dle slušnosti hledati si mohli. Bylo jim však složiti přísahu, že všechno to, co až posavad ve vězení i na útrpném právě vystáli, za spravedlivé a pravé pokračování oustně i srdcem uznávají a mocí této složené tělesné přísahy ruky dáním věrně připovídají, že se z nich žádný a dokonce, v krátce neb nadlouze, na mil. vrchnosti, oficírech, právních soudcích, aniž na jejich dobytku, vinohradech, rolích, lukách a na ničem jiném, jakž by to jmenováno býti a škodu přijati mohlo, jakýmkoliv nejmenším způsobem sami neb skrze děti a jiné k tomu popouzené aneb za záplatu odjednané domácí i cizí lidi se mstíti, aniž na tomto panství déle se zdržovati a sem navracovati neopováží, všechno pod trestáním, co na takové přísaholomce, jací by byli, by se uznalo.

Ku kterémužto pevnému zachování tento přísežný hrdelný revers od se dali a při právě zanechali pod podpisem jmen svých skrz jiného – když sami psáti neumějí – podepsaných v rathúze města Bzence dne 1. augusti 1703.

Nato prohlásili rukojmí, že stojí svými statky i hrdlem za dodržení jejich přísahy.

Že útrpné vyšetřování a trestání bylo značně nákladné, je zřejmo ze soupisu vydání, vzešlých z tohoto inkvisitoriálního procesu in causa incendii [7] a z exekuce zmrskání navždy vypověděné Anny Kaluskové, jež byla nejdříve zrale zmírněna od vrchnostenského kontribučního úřadu.

Přiřklo se: Městským soudním přísedícím za konaná sedění a výslechy a co s tím souvisí 9 zl., městskému rychtáři za denně osvědčovanou starost a námahu 6 zl., městskému písaři 1 zl. 10 kr., městskému magistrátu v Hradišti za dvojí povolení, týkající se popravního mistra, 2 zl. 20 kr., zdejšímu radničnímu a soudnímu sluhovi 40 kr., popravnímu mistru za dvojí cestu 2 zl. 20 kr., témuž stravné na 3 dny po 24 kr. 1 zl. 12 kr., tzv. „staubschiling“ 1 zl. 30 kr., za útrpný výslech dvou osob 2 zl., za povoz, jímž byl popravní mistr dvakrát odvezen, 3 zl. 12 kr., za svíce k mučení a jiné k tomu potřeby 43 kr., poslu do Žeravic 18 kr. , za hlídku v obecním domě po 19 týdnů ve dne po 10 kr. a v noci po 6 kr. – 35 zl. 28 kr., městskému soudnímu sluhovi 9 zl., celkem 74 zl. rýn. 53 kr.

Učiní-li se kontribuční repartice pro hoc anno currenti [8], připadne částka řádně započtená městu Bzenci 30 zl., městečku Vracovu 24 zl., Syrovínu 10 zl., obci židovské 10 zl. 53 kr.

Repartice se stala dne 3. srpna r. 1703, a jest pod ní podepsán sám Erdman Krištof hrabě z Proskova.

Útrpné a hrdelní právo pozbyl Bzenec za Marie Terezie r. 1765. Kromě několika soudních protokolů a rozsudků se nám dochovala i pečeť hrdelního soudu, jež jest z mosazi a v níž kolem obrněné ruky s mečem jest vyryt nápis: „Sigillum judicii Bzenecz.“ Pochází asi ze století šestnáctého.

Soud podržel Bzenec až do r. 1787, kdy bylo za Josefa II. soudní právo a moc svěřeno vrchnosti.

 

 


Poznámky k textu:

[1] Zkouška soudcovská.

[2] Přísaha.

[3] V městském archivu bzeneckém jest exemplář, na jehož titulním listě čteme, že byl p. Pavlu Kotkovi zaplacen z městského důchodu skrze Martina Chmela, hospodáře městského, 5 rýnskými dne 6. listopadu r. 1743.

[4] Obtížný případ.

[5] Příjmení z pochopitelné příčiny neuvádím.

[6] Stalo se.

[7] V příčině žhářství.

[8] Pro tento běžící rok.