Paměti města Bzence

III. Bzenec za králů a markrabat z rodu Lucemburského.

 

Když vymřel rod Přemyslovců a na trůn nastoupil rod Lucemburků, zůstal hrad Bzenec nadále důležitým střediskem královským, jejž spravoval purkrabí v něm sídlící. Mnozí purkrabí bzenečtí hráli v dějinách Moravy vynikající úlohu. Bzeneckým purkrabím a zároveň zemským hejtmanem byl mocný Jan čili Ješek z Vartenberka. Stal se jím za těchto okolností. Jan Lucemburský byv zvolen za českého krále, přivedl s sebou četné rádce, jimž v Čechách a na Moravě svěřoval nejpřednější a nejvýnosnější úřady. To budilo u domácí šlechty velkou nevoli. I žádala krále důrazně, aby cizinci byli úřadů zbaveni, a aby se tyto udílely šlechtě domácí. Král konečně povolil nátlaku šlechty a jmenoval Jindřicha z Lipé nejvyšším komořím v Čechách a Jana z Vartenberka zemským podkomořím na Moravě. Tomuto byly dány 18. 7. 1311 v prozatímní držení a užívání některé hrady královské, mezi nimi i Bzenec[1]. Ale Jan z Vartenberka nestaral se tak o všeobecné dobro, jako spíše o svůj prospěch a dopouštěl se na poddaných útisků.

Mimo to činily do jižní Moravy časté vpády loupežné hordy Matouše Čáka, sídlem na Trenčíně, jež plenily, pálily, vraždily až po Brno. Že i Bzenci bylo trpěti hrabivostí Ješkovou i pleny rot Čákových, jest nabíledni. Král Jan s Jindřichem z Lipé se vypravili tedy na Moravu, zahnali tlupy Matouše Čáka do Uher, ano oblehli jej v Holiči a donutili jej k pokoji v červenci r. 1315.

Brzy však došlo ke sporu krále Jana s Jindřichem z Lipé, na jehož stranu se přidal i Jan z Vartenberka; sebral silnou brannou moc, zatlačil královské vojsko z Moravy do Čech, kde při obléhání Kostelce nad Orlicí padl dne 5. ledna r. 1316.

Hradů královských na Moravě, mezi nimi i Bzence, se zmocnili stoupenci Jindřichovi, jimž král Jan nařizuje z Prahy dne 12. dubna r. 1316, aby je bez průtahu vydali.

Po smíru krále Jana s Jindřichem dostal se Bzenec s jinými královskými hrady do moci královny, jenž kolem r. 1320 ustanovil purkrabím na Bzenci Jimrama s Ungersberka čili Sádku. Tento nejprve se přidržoval proti králi Janu Jindřicha Korutanského a plenil ze svého hradu Ungersberka, neboli Sádku, statky kláštera třebického. Král Jan jej tedy r. 1312 oblehl na jeho hradě a hrad zbořil. Jimramovi s bratrem Artlebem se však podařilo uniknouti. I usadil se na svých statcích, jež měl kolem Kunovic a smířiv se později s králem, stal se purkrabím bzeneckým. Naposled se Jimram připomíná v listině z r. 1324. V roce 1330 byl již mrtev. Jeho manželkou byla Markéta z Konice z prastarého rodu Žerotínů a jediná jeho dcera Zdeňka vstoupila do kláštera na Starém Brně (Reg. II. 760).

Pravomoc krajských úřadů v Bzenci se vztahovala i na opata, řeholníky a poddané kláštera velehradského a luckého. Král Jan listinou dne 2. března r. 1315 v Brně vydanou vyjímá je nejen z pravomoci župních úřadů v Bzenci, nýbrž i v Brně, Přerově a Opavě a uděluje opatu a konventu výsadu, ustanovovati si soudce a přísežné, kteří by je a jejich poddané soudili ve všech sporech a ze všech vin, velkých i malých, „aby prý ve své holubičí prostotě lišáckou zchytralostí světských lidí nebyli podváděni[2]“.

V rozličných přích vystupují i jiní krajští úředníci bzenečtí (Reg. III. 102). Listinou v Ořechově dne 28. července r. 1320 sepsanou dosvědčuje pod přísahou Velislav z Ořechova, bývalý cúdař na Bzenci, jako téměř nejstarší na celé Moravě, Janovi, opatu Skotů ve Vídni, konservátoru kláštera velehradského, že témuž klášteru po dlouhou dobu náležely tři lesy, a sice v Polešovicích, Kostelanech a Nedakonicích, jakož i rybolov v Kostelanech, jejž král Václav jako markrabě moravský jemu daroval, až si lesy i rybolov pouhým násilím, bez práva a soudu přivlastnil a je násilím drží pan Zdeslav ze Šternberka. Dne 30. srpna téhož roku vydávají svědectví o hranicích lesů a rybolovu kláštera velehradského zmíněný již Velislav z Ořechova, Albert z Donky, bývalý komoří moravský a královský lovčí, Pardus ze Šardic, zemský přísežný přísedící župního soudu v Bzenci a Jimram z Ungersberka, kastelán bzenecký a bývalý komoří moravský[3].

Před krajskými úřady se ujednávaly i důležitější smlouvy; tak Protiva z Buchlovic zavazuje se v Bzenci dne 9. května r. 1324 před svědky, Jimramem z Ungersberka, Mikulášem z Blišic, Ješkem z Mutěnic, Štěpánem z Moravan a svými bratry Jeronýmem a Slatiborem, že Bedřichu, opatu kláštera velehradského a konventu za 8 lánů ve vsi Lužicích, jež od nich obdržel v držení na 8 let, zaplatí každoročně z lánu kopu grošů pražských. Kolem r. 1350 byl bzeneckým purkrabím Vojtěch ze Šternberka.

Kdy byla v Bzenci zřízena duchovni správa, nelze zjistiti. O prvním bzeneckém knězi se děje zmínka r. 1233; byl jim dvorní kaplan Absolon – plebán bzenecký. Roku 1320 se uvádí Mikuláš a r. 1323 Gerhard jako správce (rector) bzeneckého kostela, jenž byl tehdy zasvěcen Všem svátým. Právo podací měla markrabata moravská nebo králové čeští.

Král Jan Lucemburský v úterý po svátku Nanebevzetí r. 1331 daroval „patronátní právo svého kostela v Bzenci nově zřízené kollegiatní kapitole u sv. Petra v Bmě tak, „aby po smrti správce jeho, jenž tam nyní jest, nebo s jeho souhlasem i za jeho života probošt a kapitola nakládali a činili s ním, co za čestné a užitečné pro kapitolu a kostel uznají.“ Učinil tak proto, „aby se v chrámě sv. Petra bohoslužba zvelebila, a aby kanovníci s přisluhujícími za něj v tomto životě i budoucím a za jeho zástupce tím vřeleji a ochotněji se modlili.“

Bzenecké obročí bylo zajisté výnosné, jak lze souditi z toho, že z jeho výtěžku bylo nadáno jedno kanovnické místo v kapitole u sv. Petra. Kanovník, jemuž náležely příjmy ze bzeneckého obročí, měl v Bzenci svého vikáře, jenž za něj vedl duchovní správu. R. 1337 se činí zmínka o duchovním správci Janovi.

Byla v té době v Bzenci i škola? Jako tomu bylo v jiných městech, vyučoval i ve Bzenci kněz dítky zámožnějších rodičů, z nichž některé se věnovaly i vyššímu studiu. Tak mezi léty 1403 a 1408 byl na pražské universitě prohlášen za mistra svobodných umění Jan Petr ze Bzence, jemuž se zajisté dostalo počátků vzdělání v Bzenci.

Bzenec v této době náležel k výnosným městům moravským; král Jan listinou v úterý po Povýšení sv. kříže r. 1330 v Inspruku vydanou pojišťuje na hradě a městě Bzenci manželce svého syna Jana, Markétě Korutanské, 5.000 kop pražských grošů dobré mince jako svatební dar tak, aby se jí ročně splácelo 500 kop. Jest to na tu dobu částka velmi značná.

V létech 1320 až 1329 byl zemským hejtmanem Jindřich z Lipé, jenž se zasloužil o povznesení blahobytu na Moravě nemalých zásluh.

Čtyři roky po jeho smrti jmenoval král Jan markrabětem moravským svého syna Karla, jenž byl zemi vladařem pečlivým. Týž osvobozuje listinou v Uh. Brodě v sobotu oktávy Na nebe vzetí r. 1335 vydanou velehradský klášter od mýtních poplatků hlavně v Bzenci, Vracově, Přerově a Hulíně. Když pak po smrti svého otce r. 1346 stal se Karel králem českým, spravoval nějakou dobu i Moravu. R. 1349 jmenoval však markrabětem moravským svého mladšího bratra Jana Jindřicha, jenž vládl Moravě 25 let a věnoval jejímu povznesení veškerou péči. Jen to bylo stinnou stránkou jeho vlády, že na úkor řeči české dával přednost řeči německé.

Markrabě Jan dlel častěji i na hradě bzeneckém; zde v srpnu r. 1351 potvrzuje Uh. Hradišti privileje, které obdrželo od jeho předchůdců.

Téhož roku dne 6. prosince nařizuje v Brně, aby lidé, jimž dal velehradský opat povolení, usaditi se na statcích biskupských i jiných, kteří však přes to již více než rok také statky klášterní drží, čímž klášteru vzchází škoda, během 6 týdnů ode dne, kdy obdrželi ono povolení, své statky na opatství ležící zcizili, jinak jich pozbudou k dobru kláštera. Toto nařízení oznamuje markrabě Jan purkrabím v Olomouci, Veveří, Znojmě, na Špilberku, Bzenci, Hodoníně, Buchlově a Přerově, by bděli nad jeho provedením.

Za jeho vlády těšil se i Bzenec značného rozkvětu. Hlavními zdroji výživy bylo již tehdy vinařství a ovocnictví. Vinná réva a cizokrajné druhy ovocných stromů, jako jsou broskve a meruňky, dostaly se na Moravu bezpochyby z Rakous v 11. století, snad i dříve, neboť listina Hradišťská z r. 1078 mluví již o vinařích[4] (C. I. 83, 85). Ale i obchod a řemesla v Bzenci prospívala. Vždyť vedla Bzencem obchodní cesta, spojující Brno se severními Uhrami, a markrabata zde měla výnosné mýto. Protože město mělo pro obchod výhodnou polohu, usazovali se v něm záhy, jak již bylo podotčeno, s povolením markrabat židé, takže bzenecká židovská obec patří k nejstarším na Moravě. Markrabata židům přála, poněvadž mohla od nich vymáhati veliké berně. I o židech bzeneckých platila zajisté slova Palackého, že panovníci s nimi nakládali jako hospodáři se včelami; chránili je, aby snesli co nejvíce zlatého medu, jejž jim, bylo-li třeba, odebírali. Lze souditi, že markrabě Jan usadil židy v Bzenci jako v jiných městech moravských.

Židovská obec byla uvnitř města a měla prastarou synagogu [5]. Židé bzenečtí se živili obchodem; obchodovali hlavně se bzeneckým vínem. Ač rolí nesměli kupovati a držeti, vinice kupovati a míti jim bylo dovoleno; horenské knihy z pozdější doby svědčí, že s nimi i hojně obchodovali.

Jinak Bzenec za markraběte Jana utrpěl značně tím, že r. 1363 byly přeneseny župní úřady do Uh. Hradiště.

Jižní Morava nebyla nikdy bezpečna před vpády z Uher, a Bzenec byl k obraně proti nim méně vhodný; neležel ani na kopci jako Uh. Brod, ani u řeky Moravy jako Uh. Hradiště, jež se mohlo chrániti nejen hradbami, nýbrž i příkopy, do nichž se za vpádu nepřátelského napustila voda. Proto důležitost těchto měst, ač byla mladšího původu než Bzenec, rostla čím dál tím více; skýtala bezpečnějšího útulku nejen obyvatelstvu, nýbrž i úřadům. Z té asi příčiny přenesl markrabě Jan župní úřady ze Bzence do Uh. Hradiště, čímž význam Bzence velmi poklesl.

Avšak pravomoc soudní a hrdelní Bzenec podržel. Správu města v této době vedl fojt spolu se dvanácti konšely; vykonával i moc soudní, a proto slul také soudce, či rychtář. Rychtáře ustanovoval pán města, nebo jeho jménem purkrabí na řadu let, nebo doživotně. Konšelé byli voleni od občanů na dobu jednoho roku. Rychtář s konšely (staršími) soudili nejen přestupky, ale i zločiny dle práva krevního (čili hrdelního), jež obdržel Bzenec jako jiná města bezpochyby od markraběte Vladislava. Úřad rychtářský byl nejen čestný, nýbrž i výnosný. Ač rychtář neměl stálého platu, náležely mu poplatky za úřední výkony a část pokut. Proto byl úřad rychtářský pronajímán či prodáván a přecházelo-li město do rukou jiného majetníka, uváděl se s městem výslovně i soud.

Rychtář i konšelé měli k ruce městského písaře, neboli notáře (notarius). Kromě podílu na poplatcích měl písař i stálý plat a byl sice radě starších podřízen, měl však velký vliv a jeden formulář z této doby jej nazývá „okem města a vždy bdělým svědomím rady“. Písař znal všechna městská práva, zákony, vyhotovoval listiny, činil záznamy úředních řízení nejdříve na voskových tabulích a později v knihách – toť původ purkrechtních (gruntovních), perkrechtních (horních), dědických (rozdílových), svatebních a sirotčích knih.

Záležitosti, týkající se vinařství, byly spravovány právem perkrechtním, jež vykonával perkmistr s horníky.

Městskému soudu nepodléhali šlechtici a kněží. Židé měli svého rychtáře; jen krádež, loupež a vražda náležely před městský soud.

Nechtěl-li se obžalovaný ku zločinu, z něhož byl důvodně podezříván přiznati, byl donucován rozličným mučením, tzv. právem útrpným, jež se udržela až do novověku a proto o něm pojednám později.

Tresty byly velmi kruté a měly za účel odstrašovati před zločiny. Trest smrti byl rozličný. Uvedu aspoň několik způsobů. Loupež a vražda se trestala stětím, jež se považovalo za těžší trest než pověšení na šibenici, jímž byla trestána krádež. Upálením byli trestáni ti, kteří padělali listiny, spáchali žhářství a krádež sv. hostií. Tyto tresty byly zostřovány lámáním kolem, smýkáním koňmi – například těch, kteří porušili právo pohostinské vraždou. Prodal-li někdo dítě židům, byl pohřben zaživa.

Tresty zohavení byly; vypíchnutí oka, za účast na prodeji dítěte, useknutí ruky za padělání klíčů, mincí atd., useknutí palce za falšování kostek, vyříznutí jazyka za křivou přísahu a pomluvu, přibití jazyka na pranýř za nadávky konšelům.

Tresty týkající se svobody byly: kláda, pranýř a žalář. Jiné tresty byly vypuzení nebo vymrskání z města a pokuta.

Tím způsobem se v této době soudilo a trestalo i na městském soudě v Bzenci. Nedochovaly se nám sice zprávy přímé, ale nepřímé ano. Bzenecký soud dožadoval se, jako mnohé jiné soudy městské v této době při pochybnostech rady městského soudu v Brně. Tyto výroky a posudky městského soudu brněnského z polovice 14. století (první výrok má datum 1343) v jazyce latinském psané, sebral městský písař Jan z Brna a sbírka ta pod nesprávným názvem „Liber sententiarum Otakari regio 1261“ jejž svedl k omylu i Palackého a Jungmanna, jakoby pocházela ze 13. století, se rozšířila opisy po Čechách a Moravě a stala se pramenem městských práv. Sbírku tu vydal tiskem r. 1852 Dr. Emil Rözsler v Praze. V této sbírce jest i mnoho výroků a rad na dotazy soudu bzeneckého. Datum těchto výroků se neudává. Nebyla ani zaznamenána namnoze jména těch, jichž se výroky týkají. Práce však jsou cennými kulturními doklady ze života té doby. Proto uvedu obsah těch zajímavějších.

  1. Ve Vracově (in Praczow) byl zavražděn jakýsi Petr. Jako podezřelí byli v Bzenci (Bizencz) zatčeni Martin a Dětlin. Přátelé Petra obžalovali z vraždy Martina. Dětlin však jsa držen v kládě se doznal k vraždě sám. I táže se soudce bzenecký, kdo je z nich z vraždy zodpověden. Brněnský soud rozhodl: Martin nikoliv, poněvadž byl doznáním Dětlinovým ospravedlněn. Dětlin však také ne, poněvadž nebyl žalován, nýbrž sám se přiznal; ale ať se srdcem zkroušeným vykoná pokání mu uložené knězem.
  2. Přísežní ze Skalice oznámili brněnskému soudu, že k nim přišel občan z Vracova a žaloval na otce Zacharia a jeho syna, že je a městečko Vracov vypálili. Zavazoval se, že ověří svou žalobu dvanácti přísežnými z Vracova a celou obcí a dvanácti přísežnými ze Bzence a celou obcí. Obžalovaní byli uvězněni, žádají však, aby jim bylo dovoleno hájiti svého majetku, cti a života. Žádosti jejich Skaličtí vyhověli a odvolali se k soudu brněnskému.
    Tento povolal dva přísežné z Vracova, dva ze Bzence a dva ze Skalice, aby se lépe informoval. Vracovští a Bzenečtí přísežní donesli listy, v nichž se tvrdilo, že Zacharius a jeho syn, jak je všeobecně známo, častěji zapalovali v městečku Vracov a skrze své příbuzné a přátele ve žhářství neustávají. Avšak brněnští přísežní se jich tázali odděleně, zdali to viděli, nebo slyšeli, jak se o tom přesvědčili, zdali obvinění u nich bydlili, jak od nich odešli a co je asi pohlo ke žhářství.
    Odpověděli shodně, že toho nevědí z autopsie, nýbrž z doslechu a připojili, že Zacharius před 30 lety se čtyřmi svými syny častěji dlel ve Vracově a když jeden jeho syn pro krádež byl pověšen, odešel se třemi zbývajícími syny z Vracova, brzy se však zase vrátil a zapálil stodolu s obilím. Potom se v přestávkách zase dopouštěli žhářství, takže celé městečko požáry zpustošili a potulujíce se po okolí prohlašovali před kleriky i laiky, že pokud budou naživu, od žhářství neupustí. To se doneslo přísežným i mnohým občanům od těch, kteří to z úst žhářů slyšeli, takže se to považuje všeobecně za známé.
    Ale skaličtí přísežní, byvše tázáni na pověst a život obžalovaných, pravili, že za dobu delší jednoho roku, po kterou u nich bydlí, o nich slyšeti a zvěděti jen dobré.
    Přísežní brněnští naznali, že obžalovaným mělo by se dovoliti, aby se ospravedlnili, protože nebyli přistiženi na útěku; ale pro svědectví přísežných by to nebylo slušno. Poněvadž však svědectví celé obce není spolehlivé, má je žaloba usvědčiti sedmi hodnověrnými svědky.
    Jak to celé dopadlo, se v listinách nezachovalo.
  3. Jakási lehká, neboli potulná osoba urazila v hospodě před lidmi neuctivými slovy přísežného, jenž jí zato nevytaseným mečem dal tři rány po hlavě. I táže se rychtář, jakou náhradu je povinen přísežný zato dáti. Šlo mu bezpochyby o část, na níž měl nárok.
    Bylo rozhodnuto, že žádnou, poněvadž soudcům a přísežným náleží pro jejich úřad větší úcta než obyčejným lidem, zvláště, jde-li o potrestání lehké a bezectné. Spolupřísežní mají jej soukromě pokárati, aby pro vážnost svého úřadu se toho pro příště varoval.

Zajímavé v listinách pro zachycení tehdejších poměrů, i když se tak netýká přímo Bzence, jest rozhodnutí o náhradě učitelů trestajících žáky, jež bylo dáno přísežným kroměřížským. Učitel může k udržení kázně dáti žáku 12 ran rukou neb prutem. Jestliže by jej však jinak bil, tak, že by mu tekla krev, vyjma nosu, jenž snadno krvácí, nebo bitím jej usmrtil, dá náhradu příbuzným i soudcům.

  1. Kdosi ve Bzenci pravil při soudě v přítomnosti dvou starých přísežných jinému: „Jsi syn nevěstčin, věrolomec a lhář.“ I bylo usouzeno, aby uraženého odprosil a soudci zaplatil dvě hřivny, poněvadž se stal přestupek před soudem, ač toho tehdejší přísežní všichni neslyšeli.
  2. Bzenečtí přísežní napsali brněnskému soudu: Když se služebník jednoho našeho občana rval za vlasy s jiným služebníkem, spoluobčan, aby pomohl svému služebníku, vytrhl druhému služebníkovi vlasy a udeřil jej pěstí do tváře, až krvácelo. Jakou náhradu má dáti soudci i žalobníku?
    Odpovězeno, že za vytržení vlasů má dáti soudci i služebníku 5 grošů, za udeření do tváře soudci 10 a udeřenému 20 grošů pražských pokuty.
  3. Bzenečtí občané ústně přednesli, že manželka jednoho spoluobčana stěžovala si před soudem na kohosi, že jí vzal z mošny 6 grošů pražských, což mu i právně dokáže. Když byl zatčen a právní lhůta k usvědčení již končila, dostavila se ona manželka a pravila, že ho nechce usvědčiti, poněvadž těch 6 grošů nalezla na místě, kde si je schovala. Jakou pokutu má dáti manželka nebo její manžel?
    Rozhodnuto: Manžel žádnou, poněvadž nevzal ženinu při za svou, manželka také ne, poněvadž není paní statků až na 3 oboly (denáry), jež, chce-li soudce přijati, zaplatí manžel za svou manželku, nařčenému stačí jako náhrada, že bude manželka pokládána za lhářku.
  4. Přísežní ze Bzence psali takto: Jeden z našich si stěžoval, že jakýsi podruh v hospodě si jednou ranou usekl 4 prsty a že hostinský mu v tom pomáhal; kdyby zapíral, že je usvědčí přísežný, jenž byl přítomen a vše viděl. Řečený tedy přísežný jsa mocí své přísahy tázán na pravdu, když uplynula šestinedělní lhůta, jež mu byla od přísežných povolena na rozmyšlenou, vypověděl, že podruh není vinen ranou, jemu žalobcem přisuzovanou, že mu hostinský způsobil onu ránu mečem. Dejte nám rozhodnutí. Kdo z nich jest povinen dáti náhradu zraněnému i soudci a jak mnoho.
    Bylo jim odpověděno: Jest jednati dle svědectví přísežného beze zření na stížnost žalobcovu. Proto jest povinen hraditi hospodský, a sice za každé zkomolení neb useknutí prstu soudci 2 hřivny a poraněnému 5 hřiven.
  5. Bzenečtí přísežní přednesli brněnskému soudu, že dvěma svářícím se spoluobčanům byl nařízen mír. Jeden však z nich těžce poranil před jedním z přísežných služebníka spoluobčanova a vyjádřil se: „Pomstil jsem se nepříteli tím, že jsem jeho služebníka zbil a zranil.“
    Bylo rozhodnuto: Za to, že skutkem porušil mír, zraniv služebníka, budiž sťat, čímž jest dostiučiněno zraněnému i soudci. Statky jeho zůstanou dědicům. Za to, že porušil mír slovy výhružnými nebo zneucťujícími, jest zaplatiti 5 hřiven, z nichž 2 připadnou soudci a 3 obci.
  6. Jeden mladík ze Bzence žádal o ruku dívky, jejíž otec mu odpověděl, že nyní nemůže provdati své dcery, poněvadž upadl do tísně a svatbou by mu vzešly velké výlohy, až se mu povede lépe, rád uváží s přáteli o sňatku. Když to slyšel mladík, rozvzteklil se, dívce nožem uřízl nos a střed líce, vlekl ji za vlasy po zemi a zasadil jí tři rány, každou na dlaň dlouhou. Již předtím se vyjádřil před přísežnými a hodnověrnými lidmi: „Poněvadž mě nechceš, zohyzdím tě sám jiným mužům.“ Soud bzenecký se táže, jak má býti potrestán.
    Obdržel odpověď: Mladík má býti potrestán jako vrah, byť i nezavraždil, a sice pro svou zlobu a zločinný úmysl. Ať je přivázán koni za ocas a vláčen ulicemi, přičemž jeho zločin budiž hlasitě oznamován, potom ať je položen pod příkop k tomu účelu vykopaný a jednotlivé jeho údy ať jsou kolem drceny a konečně ať je do výše rozepjat a tak před tváří lidu zemře.
  7. Martin ze Bzence pronajal Petrovi některé pole vzdělané i nevzdělané na určitý počet let za 30 hřiven; před uplynutím lhůty však vracel Petrovi peníze a žádal jej, aby mu pole vydal. Ten však žádal, aby mu Martin nad smluvenou částku zaplatil i za to, že nevzdělané pole zoral a úrodnými učinil, tvrdí, že si zaslouží i více.
    I bylo rozhodnuto, že Petrovi náleží jen smluvená suma, protože za práci a náklad, jejž měl se vzděláním polí, byl odměněn úrodou.
  8. Za nepřítomnosti pána ze Bzence, purkrabí jeho smluvil s jedním rolníkem před přísežnými, že za zpupnost zaplatí pokutu 2 hřiven. Když se pán vrátil, chtěl smlouvu zrušiti, proto se tázal, zdali to právo připouští. Odpověděno mu, že nikoli, poněvadž purkrabí jej zastupoval a proto cokoliv sjednal, pán to musí potvrditi.

V posledním rozhodnutí se mluví o pánu Bisencze a jeho purkrabím. Zajisté se jím nemyslí markrabě Jan, jenž byl tenkráte pánem města Bzence spolu s hradem, nýbrž pán tvrze Bzince (Bzinku) k níž náležela i stejnojmenná ves. Snad již tehdy byli jejími majetníky páni z Kunštátu a i na tvrzi měli dozajista svého kaštelána, či purkrabího.

Toť byly nejzajímavější nálezy a výroky ze 14. století, jež vrhají aspoň trochu světla na tehdejší kulturní poměry v Bzenci. Název města se v této době nejčastěji psal Pisenez, řidčeji Bisencz. Nejstarší bzenecká pečeť s nápisem Sigillum civitatis Pisencensis pochází snad již z této doby[6].

Co se týče mír používaných ve Bzenci ve 14. století, lze zmínit lán, který měl 64 strichů, přičemž 1 strich rovnal se dle míry otakarské 28,77 a; jako míra obilní pak 93,26 l. Strich rovnal se přibližně také jednomu jitru, což byla původně plocha, kterou spřežení zoralo za jedno dopoledne.

Hrad bzenecký ani po přenesení krajských úřadů nepozbyl důležitosti, a markrabata měla na něm stále svého purkrabího, jimž roku 1370 byl Velislav ze Šternberka; týž se uvádí mezi těmi, kteří dne 31. ledna r. 1370 byli přítomni při otevření zemských desek, jež nařídil markrabě Jan.

Dne 4. 3. 1399 byl obviněn Jiřík, purkrabí a Stanislav, capitanens in Wisenec, neboli Bzenecz, spolu s Janem de Bzenecz, že škodně napadli statky církve z Olomouce. R. 1401 uvádí se Mykšík z Rohu, purkrabím bzeneckým a také syn jeho Václav. Rodákem ze Bzence byl bezpochyby i Václav Bzenecký, jenž r. 1385 napsal „Segnentonarius“, v němž jsou české glosy při latinských církevních hymnách v nářečí moravskoslovenském, jest to co do písma jedna z nejstarších didaktických českých památek.

Markrabě Jan byl čtyřikrát ženat, potomstvo měl však jen s druhou manželkou, Markétou Opavskou a sice tři syny, Jošta, Jana Soběslava a Prokopa.

Jošt se oženil dvakráte; první jeho manželkou byla Alžběta Opolská, jíž věnoval některé ze statků, jež měl v držení od otce; byly to Bzenec, Cimburk u Koryčan a Napajedla. Toto věnování potvrdil dne 28. října r. 1372 i král Karel. Po její smrti vzal si za manželku Anežku, sestru vévody opolského Ladislava, jíž dal věnem tytéž statky, což potvrdil ještě za života svého otce král Václav IV. v Praze dne 19. března r. 1374. Věnování to však bylo zrušeno závětmi markraběte Jana.

Tento, aby po jeho smrti nebylo mezi bratřími sporů, ustanovil před svou smrtí dopodrobna, co kterému má připadnouti. Zanechal tři závěti; v třetí sepsané ve středu po neděli Judica r. 1371, odkázal kromě jiných měst a hradů „hrad Bzenec, jenž patří ke statkům markrabským (de fundo marchionatus), s městečkem[7] Bzencem, se soudem, vinicemi a desátky z nich, Doubravu až po Roudník a osady k řečenému hradu patřící, totiž Pracov s mýtem, Vlkoš, Ratíškovice, Těmice, Syrovín, Hostějov a Vacenovice s veškerým jejich příslušenstvím“, svému druhorozenému synu Janu Soběslavu[8].

Ač se bratři zavázali, že se budou poslední vůlí otcovou říditi, jinak že města a šlechta se zprošťují poddanské věrnosti, a ač Karel IV. sám v Praze dne 12. května r. 1371 tuto závěť potvrdil, došlo hned po smrti otcově r. 1375 mezi Joštem a Janem Soběslavem ke sporu. Jošt nejen nechtěl vydati Janovi Bzence, ale zmocnil se i jiných jeho statků. Spor byl urovnán purkrabím magdeburským[9] Janem z Hardeku v Praze dne 12. ledna r. 1376 tak, že se Jošt zavázal vrátiti Janovi Bzenec se vším příslušenstvím, podobně i Hodonín, Ostroh, Ždánice a Drnholec a týdně mu platiti 20 kop pražských grošů až do vyplacení sumy 2.000 kop. Na znamení souhlasu podepsal narovnání Jan Soběslav a potvrdil je i král Václav IV. v Praze v neděli Reminiscere (dne 22. února) r. 1377 listinou, již se Jan zavázal, že bude žíti s Joštem v pokoji, že jej bude ve svém údělu uznávati za lenního pána a že setrvá k němu v témž poměru, byť i zdědil úděl Prokopův.

Jošt nežil totiž v přátelství ani s bratrem Prokopem, jenž vedl život dobrodružného rytíře. Václav IV. věděl, že by Prokop, kdyby zemřel předčasně, odkázal své statky nikoli Joštovi, nýbrž Janovi. Tím by však vzrostla jeho moc tak, že by snadno mohl býti sveden k vypovědění lenní poslušnosti, což by vedlo k novým bojům. Proto žádal od Jana slib lenní poddanosti vůči Joštovi i v případě, že by se stal dědicem Prokopovým.

Brzy však odňal Jošt Janovi všecky statky; není známo, za jakých okolností se to stalo, a zdali se jich Jan domáhal zpět, či zdali k tomu trpně přihlížel. Snad mu na nich příliš nezáleželo. Byl totiž od mládí určen ke stavu kněžskému; již jako šestnáctiletý mladík byl jmenován proboštem vyšehradským, r. 1380 se stal též kanovníkem olomouckým[10] a brněnským, rok na to pak biskupem litomyšlským[11] a posléze zemřel roku 1394 jako patriarcha akvilejský.

Nejmladší bratr Prokop, obávaje se podobného násilí, jaké spáchal Jošt na Janovi, odvolával se na závět otcovu a vystoupil rozhodně proti tomu, že se zmocnil Jošt statků Janových. Za pomoci četné moravské šlechty, kterou Jošt proti sobě popudil svou pánovitostí, zmocnil se, pokud mohl, měst a hradů Janovi odkázaných, čímž dal podnět ke kruté domácí válce. Teprve osobním zakročením krále Václava byl válce konec učiněn a smírem dne 7. května r. 1382 sjednaným byly statky Janovy rozděleny mezi oba bratry. Bzence se dostalo Prokopovi, jenž mu a jeho předměstím udělil r. 1384 dvou důležitých výsad, které rok na to potvrdil i Jošt.

Mír však netrval dlouho a Morava byla brzy opět jevištěm bojů mezi oběma bratry o statky Jana Soběslava. Konečně je postoupil Prokop Joštovi za peněžitou náhradu. Když ji však Jošt nechtěl zaplatiti, začal proti němu Prokop novou válku, v níž mu pomáhal i král Václav. Následkem toho se s ním Jošt smířil dne 4. srpna r. 1393, uvoliv se nahraditi všechny škody, jež mu jeho lidé způsobili na jeho statcích. Než přes to docházelo k novým a novým krvavým výbuchům nepřátelství. Prokop dokonce, poněvadž se svými purkrabími, litovelským, přerovským, brodským, bzeneckým a 300 rytíři napadl statky biskupa a kapitoly olomoucké, byl dne 4. března r. 1399 stižen klatbou[12].

Pokoj nastal teprve smrtí Prokopovou, jenž dle jedněch byl otráven, dle druhých zemřel v žaláři na Špilberku r. 1405 nebo 1406. V Prokopovi proudila nepokojná krev jeho děda Jana Lucemburského. Byl povahy násilné, byl rytířem a lupičem zároveň, jenž se svými žoldnéřskými tlupami hleděl jen plenit.

Morava si po jeho smrti oddechla, neboť Jošt vládl potom pokojně a snažil se ji povznésti z hlubokého úpadku, do něhož byla uvržena dlouhými válkami. Zemřel dne 18. ledna 1411 bezdětek. Jím se ukončila řada samostatných markrabí moravských, a pány Bzence se stali na krátkou dobu čeští králové.

 


Severní strana Horního náměstí se „Starým hradem“
a kaplí sv. Floriána.

Východní kout Dolního náměstí.

Západní kout Dolního náměstí.

Farní chrám a budova obecných a měšťanských škol.

Židovská čtvrť se synagogou.

Fara a Zemská rolnická a vinařská škola.

 

Ač za těchto bouřlivých dob trpěl značně i Bzenec, snažil se uchovati si blahovůli obou markrabat, markraběte pána Jošta i markraběte mladšího Prokopa. Jest to patrno z toho, že jak již bylo podotčeno, v této době nabyl dvou důležitých privilegií.

Z D. Elbertovy „Historische Literaturgeschichte“ je patrno, že originály těchto privilejí města Bzence jsou v moravském guberniálním (místodržitelském) archivu pod literou P. č. 88. Na straně 490 se totiž praví: „Bzenec, Veselí, Napajedla mají po většině jen zetlelé fragmenty, nebo záznamy svých listin“.

Opisy těchto privilejí, které jsou uloženy v archivu města Bzence, pochází z doby pozdější; privilej Prokopova jest v opise latinském i českém jejím překladu, kdežto opis privileje Joštovy jest jen v jazyce latinském.

 

Překlad privilegia markraběte Prokopa z r. 1384

Prokop, z Boží milosti markrabě Moravy.

Událostí památku písemně utvrzenou zapomnění snadno nevyhladí. Pročež žádáme, aby touto listinou všem bylo známo, poněvadž z povinné a vrozené své laskavosti jsme zavázáni o dobro svých poddaných usilovati stálým zlepšováním jejich poměrů. Chtějíce tedy, aby obyvatelé města našeho Bzence a jeho předměstí úporně svými pracemi a namáhavě se snažili o statky, je, dědice jejich a nástupce jsme osvobodili a tímto osvobozujeme, aby své zákupy (léna) a jiné movitosti za života i po smrti také směli, komukoli by chtěli, dáti a jich pořizovati a s nimi jakýmkoliv způsobem nakládati, jak se líbí jejich vůli.

Přihodilo-li by se, že by někdo z nich bez dětí neb dědiců, nebo bez závěti zemřel, tehdy chceme, aby jeho zákup nebo jakýkoliv jiný majetek nejbližšímu jeho příbuznému připadl, nehledíc na opačné právo, jež naši předchůdci i my jsme měli v těch věcech, chceme také a tímto týmž svým občanům řečeným dáváme a udělujeme na věky, z jistého svého vědomí a k tomu na zdravou radu svých rádců a shromáždění, aby ze všeho práva, svobody, ochrany, co se týče předešlých věcí a zvláště z vaření a prodávání piva, jako obyvatelé měst Olomouce, Brna a jiných měst našich v Markrabství se těší a jich užívají, požívati směli a se těšili, kromě obyvatelů města našeho Ostrohu, jež jsme zvláštní milostí většího privilegia osvobozením osvobodili, vyňavše je ze všeho platu.

Ať tedy nikomu není dovoleno toto naše obdarování, neboli osvobození, co se týče předešlých věcí porušiti, nebo mu opovážlivě odporovati.

Kdo by však přesto se o to pokusil, ať ví, že do přísného hněvu našeho i našich dědiců a nástupců beze vší pochybnosti upadne.

Dáno v Bzenci, Léta Páně 1384 v přítomnosti šlechticů Beneše z Wildubergu a Jana z Kunštátu, řečeného Puška, Zachariáše, řečeného Sessel, dvoru našeho maršálka a jiných velmi četných panošů a chráněnců našeho dvoru důvěrných, za přivěšení naší větší pečeti na svědectví tohoto listu.

 

Opis listiny markraběte Jošta z roku 1385, kterou potvrzuje Bzenci předchozí privileje, je psán téměř stejnými slovy jako opis listiny markraběte Prokopa[13].

Tyto výsady byly v této době pro poddané nanejvýše důležity; nabyli práva svůj movitý i nemovitý majetek za živa dáti, nebo po smrti odkázati, komu by chtěli a práva k odúmrti, jež záleželo v tom, že statek poddaného, jenž zemřel bez závěti nebo přirozených dědiců, nepřipadl podle starodávného zvyku a práva zemského pánu, nýbrž obci.

Poddaní se snažili domoci se těchto výsad, dávajíce za ně značné sumy jednou pro vždy, nebo zavazujíce se „na věčné časy“ k ročním platům nebo dávkám přírodním.

Menší důležitosti pro bzenecké měšťany bylo právo vařiti pivo, poněvadž hlavním zřídlem jejich příjmů byly vinice, a v první řadě pečovali o prodej svého vína; proto nikde se nečiní zmínka, že by byli postavili nějaký společný pivovar; spíše se zdá, že vařili a prodávali pivo po řadě v měšťanských domech, jak lze souditi i z toho, že roku 1575 prodala Dorota Habrovanská dům na Dolním náměstí i s nářadím pivovarním.

Privileje se vztahovaly i na obyvatele předměstí, jimiž se rozuměly ulice Mlýnská se Suchým řádkem[14], Bzinská a Vracovská. Poněvadž v privileji Bzcncc se nazývá civitas, město, lze se domnívati, že vlastní město, jež tvořilo Horní a Dolní náměstí, bylo obehnáno valem a snad i nějakou zdí[15].

Po smrti Joštově, jak již bylo zmíněno, připadlo město Bzenec i s hradem českým králům jako markrabím moravským, kteří v hradních sklepech měli domácí i cizí vína[16].

Českým králům dávali si bzenečtí měšťané potvrzovati své privileje, jež obdrželi od Prokopa a Jošta. Václav IV. tak učinil v Praze listinou ze dne 31. března 1411‚ Sigmund v Brně o vigilii sv. Jakuba r. 1435, Albrecht II. jako markrabě moravský v Brně dne 10. února 1437 a Ladislav v Praze v květnu r. 1454.

Originály těchto privilegií a jiných důležitých listin měli bzenečtí měšťané uloženy u městského úřadu v Uh. Hradišti, od něhož si často dávají vyhotovovati pod pečetí jejich opisy zvané vidimus, jež, bylo-li třeba, předkládali místo listin původních. Vzhledem k důležitosti těchto listin uvádím jejich opisy na konci této kapitoly.

V době krále Václava IV. uvádí se r. 1405 jako obročník bzenecký, olomoucký kanovník Vavřinec z Hranic, jenž se svým bratrem Janem převzal od kláštera velehradského osídlení vesnice Waltersdorfu (Nové Vsi u Hodonína) na dobu dvou životů[17].

 

Překlad latinsky psané listiny, kterou jsou potvrzeny králem Václavem IV. bzenecké privileje, které mu udělili markrabata Prokop a Jošt:

Václav, z Boží milosti římský král, vždy milostivý a český král, oznamujeme tímto všem, že v přítomnosti Našeho Veličenstva osadníci a obyvatelé městečka našeho Bzence (Bzenecz), věrní naši milí, pokorně prosili, abychom jim dvě privilegia, jež od slavných kdysi bratří, totiž Prokopa a Jošta, markrabat moravských, knížat, strýců našich přeslavných na jisté své svobody a milosti obdrželi, schváliti, povoliti a potvrditi milostivě ráčili. My jsouce prosbami výše řečených osadníků a obyvatelů pohnuti jsme jim ne omylem anebo neprozřetelně, nýbrž s rozvahou řečená jejich privilegia schválili, povolili a potvrdili, nýbrž schvalujeme, povolujeme a mocí tohoto[18] jako markrabě a pán Moravy s jistým svým vědomím milostivě potvrzujeme, ustanovujíce a chtějíce, aby tato jejich privilegia, jestli a pokud řádně a rozumně byla dána, ve všech svých bodech a klausulích od nynějška, jako dříve, na věčné časy nezničitelné obdržela, platnosti sílu, jako kdyby slovo od slova tímto byla plně dána, bez újmy však našich a kterýchkoliv práv. Pod pečetí královské naší Milosti[19] na svědectví tohoto listu.

Dáno v Praze L. P. 1411, dne posledního března, vlády naší v Čechách r. 48, císařství římského r. 35.

 

Latinské potvrzení týchž privilegií od krále Zikmunda v překladu zní:

Sigmund, přízní Božího milosrdenství římský císař, vždy milostivý a uherský, český a dalmatský král, oznamujeme tímto všem, že se od soudu, konšelů a obyvatel městečka[20] Bzence, věrných našich milých, Milost naše pokorně a snažně byla prošena, abychom jim dvě privilegia téhož znění a smyslu slavných kdysi knížat Prokopa a Jošta, pánů markrabat moravských, patronů našich řečených o jejich svobodách a imunitách daná a povolená, naší dobroty milostí schváliti, povoliti a obnoviti a jako český král potvrditi milostivě ráčili: Kterých privilegií znění tímto jest uvedeno, a sice prvého privilegia znění následuje těmito slovy: Prokop…(celé znění viz. výše). Druhého privilegia znění takto začíná: Jest… (viz. výše).

Jsouce tedy nakloněni jejich prosbám, jakožto spravedlivým a rozumným, očekávajíc nicméně ochotnou a věrnou poslušnost, kterou nám a našim předchůdcům dosud prokazovali a v budoucnu ochotněji prokazovati mají s rozvahou a jistým zdravým vědomím a nadto věrných našich rádců řečená privilegia, jak výše jsou vyjádřena, a jiná jejich privilegia a práva a svobody jim daná a povolená a zadaná schvalujeme, povolujeme, obnovujeme a tohoto listu záštitou autoritou krále českého milostivěji potvrzujeme ustanovujíce a chtějíce výslovně, aby výše psaná privilegia a jiná jejich privilegia ve všech svých sentencích, punktech a klausulích, jako by jejich obsah tímto zcela byl udán od nynějška, jako předtím, stálou obdržela platnosti sílu.

Pod pečetí našeho Císařského Veličenstva na svědectví tohoto listu dáno v Brně L. P. 1435 o vigilii svátku sv. Jakuba kralování našeho v Uhrách čtyřicátého roku, v Čechách patnáctého, římského dvacátého a císařství pak třetího.

 

Potvrzení Albrechta, vévody rakouského, markraběte moravského, v překladu zní:

Albrecht, Boží milostí vévoda rakouský, štýrský, korutanský a kraňský, markrabě moravský, hrabě Tyrol atd. oznamujeme tímto všem, že ze strany věrných našich milých – soudu, konšelů a obyvatel městečka našeho Bzence naší vévodské excelenci bylo pokorně prošeno, aby dvě privilegia a jim od druhdy slavných knížat Prokopa a Jošta, markrabat moravských o svobodě a imunitě jejich daná a povolená i nejjasnějším knížetem pánem, Václavem, římským a českým králem a potom nejjasnějšího knížete pána Sigmunda, císaře římského, uherského, českého atd. krále, tchána našeho přeslavného, během času schválená a potvrzená, naší dobroty milostí schváliti, obnoviti a jako markrabě a pán Moravy potvrditi milostivě jsme ráčili. My tedy jsouce nakloněni takovým jejich prosbám jako spravedlivým a rozumným, očekávajíce nicméně ochotnou a věrnou poslušnost, která nám i našim předchůdcům markrabatům a pánům moravským od nich dosud byla prokazována a kterou budoucně ochotněji jim bude prokazovati, s rozmyslem a s jistým vědomím zmíněná a jiná jejich privilegia, práva a svobody jim daná a povolená schvalujeme a povolujeme, obnovujeme a tímto milostivěji potvrzujeme, ustanovujíce a chtějíce, aby tato jejich privilegia, svobody a práva ve všech svých sentencích, punktech a klausulích, jako kdyby jejich obsah tímto zcela byl vyjádřen od nynějška ať před tím stálou mělo a míti musela plnou moc a platnost. Poroučíme obecně a jednotlivým našim představeným[21], místopředstaveným, úředníkům a podřízeným našim moravským a jmenovitě těm, kteří řečené statky drží a budoucně držeti budou, aby výše řečených lidí našich v Bzenci, co se týče výše zmíněných jejich privilegií a svobod, neobtěžovali a neznepokojovali, spíše aby nad nimi účinně ruku drželi a je chránili pod uchováním naší milosti. Na svědectví tohoto listu opatřeného pečetí naší větší, jíž v markrabství našem moravském užíváme.

Dáno v Brně dne 10. února 1437.

 

Latinskou listinou podobného znění potvrdil privilegia i král Ladislav v Praze v květnu r. 1454. Opis listiny, která byla uložena s ostatními v městském úřadu v Uh. Hradišti, pořídil tento r. 1587 s tímto doprovodem:

Ty věci pro pravou důvěrnost: My, purkmistr a rada města Hradiště, z vzadu psaní k tomuto listu vidimus pečeť naší městskou napřed jmenovaných z úřadu města Bzence nám i budoucím našim potomkům bez škody dali jsme na svědomí přitisknouti. Jenž jest psán a dán v městě Hradišti v neděli po sv. Michalu archandělu L. P. 1587.

 


Poznámky k textu:

[1] Kromě něj také hrady Veveří a Hradec u Opavy.

[2] 1336 byli z pravomoci tohoto soudu vyňati i poddaní kláštera luckého (Reg. IV. 115).

[3] Jako svědek je zde uváděn i Nycolaus, eclesias rector in Bisencz.

[4] Zmínku o bzeneckém vínu máme i z r. 1406, kdy pohání na zemský soud Ješek z Lukova Bohuše z Otěšic, že mu pobral víno ze bzeneckých hor, jež mu obě markrabata byla darovala (Knihy půhonu a nálezové III. 374).

[5] Synagoga, dle ústního podání na 500 let stará, byla zbořena r. 1860 a místo ní byl postaven dle plánů vídeňského architekta Förstra nynější templ nákladem 60 000 zl. Podle vzoru původního bzeneckého templu byla postavena r. 1694 synagoga v Hodoníně. Stavitelům Šimonu Bachmayerovi z Vyškova a Janu Štamberskému z Hodonína dáno 1 700 zl., 2 libry pepře a 2 libry zázvoru (Vlast. Mor. Hodonský str. 126 – 127).

[6] František Slavík ji klade přibližně k roku 1416.

[7] Osady s městským právem nehrazené se nazývaly oppida, tj. městečka, jako i Bzenec v třetí závěti Janově; hrazená města se nazývala civitates, města. Nečinilo se však přesného rozdílu. V privilegiu Prokopově z r. 1384 a Joštově z r. 1385 nazývá Bzenec civitas; dle toho byl ohrazen neb aspoň valem obehnán.

[8] Závěť je psána latinsky. Osady Olšovec a Bzinek se v závěti neuvádí, patrně nenáležely k panství bzeneckému. Ratíškovice, jež patřily ke kmenovému statku Bzenci, prodal r. 1397 markrabě Prokop Ježkovi Kuželovi ze Žeravic.

[9] Dle R. Dvořáka norimberským. Toto urovnání je německy psané. (C. d. X. 148).

[10] Biskupem olomouckým byl jmenován od bratrů, avšak od papeže nebyl potvrzen.

[11] Na jeho pečeti biskupa litomyšlského je vyobrazen s korunou místo obvyklé mitry. Dr. O. Nejedlý se domnívá, že jest to znak jeho vladařské moci na Bzenecku. Zdá se však, že koruna je spíše označením jeho knížecího rodu.

[12] Že Prokop v té době sídlil na bzeneckém hradě, máme doloženo z několika listin; r. 1395 latinsky psaným listem dává v majetek Mikšíkovi z Rohu a jeho manželským erbům (potomkům) vinohrad bzenecký blízko hradu, jenž v údolí leží, kterýž někdy Rudla, hajného byl a po smrti jeho jako na pána těch hor spadl. R. 1398 dává na hradě bzeneckém témuž Mikšíkovi výsadní list, aby krčmu vářecí v Přeclavě (Břeclavi) mohl stavěti, i pivo na prodej v ní i ke svému užitku vařiti, slady dělati a s ní činiti o své vlastní vůli a libosti (Archiv český VII. hl. 87, 88).

[13] Pro zajímavost je možno podotknouti, že císař Zikmund udělil r. 1438 měšťanům Uh. Ostrohu práva „jakými se řídili Brněnští a Bzenečtí“.

[14] Nyní Olšovská.

[15] Bezpochyby jen palisádovým plotem.

[16] Náležel ke statkům komorním.

[17] Markrabě Prokop listem ze dne 7. 6. 1405 daroval fojtství v Kralicích se vším příslušenstvím Vavřinci a Janovi, bratřím z Hranic, za věrné služby, a to dědičně. Vavřinec tento je plebánem v Bzenci (Čes. archiv, Listinéř Viléma z Pernštejna, str. 91).

[18] Myšlena tím tato listina.

[19] V originále Majestatis.

[20] V listině použit výraz – oppidi.

[21] V originále použit výraz – capitaneis.