14. OTROCI A OTROKÁŘI 

Ráno jsme rychle vstávali, abychom unikli zuřivým bleším sosákům, a po snídani – hořkém černém moku – již jsme se netrpělivě tísnili u dveří cely. Každý chtěl býti první. Copak nás pudilo tak nedočkavě? Ranní nástup čili apel. Jakmile správce Feuerlein, vulgo Fricek, postavil svůj mohutný, vykrmený trup před kancelář a zvedl, jako pištec v pověsti, píšťalku k naduté, chlastem zrudlé tváři, způsobilo její pronikavé písknutí šílený úprk ze všech děr pevnosti na hlavní nádvoří. Běda posledním – někteří jimi nevyhnutelně vždy byli – těm rozdával Fricek facky s nepředstavitelnou virtuositou. Byl v nich štědrý, až marnotratný, a přece si ho vězňové pochvalovali, že dovedl trefit aspoň tak, že nerozbíjel ušní bubínky jako jiní břídilové.

Jestliže některého čtenáře znechucují nebo unavují stálé zmínky o tělesném týrání, nechať laskavě uváží, že bití bylo v Terezíně i jinde podstatnou složkou německé kázně a že tudíž líčení vězeňského života bez tohoto odstínu bylo by tak neúplné, jako malba bez barev. Ostatně tíže bylo asi toto zacházení snášeti nežli o něm pouze čísti.

Bitím den začínal i končil, bitím byl promísen celý jeho průběh, jako zkažené jídlo ostrým kořením. Příklad dával sám velkomožný direktor Jöckel, bývalý natěrač, a již tím zvlášť kvalifikovaný k vedoucímu postavení v říši. Tento hromotluk udeřil, jako když kůň kopne, a sám se honosil, že jeho rána každého srazí k zemi. Proto se postižení raději sami hned kladli, aby vyhověli jeho zrůdné ctižádosti a on nezkoušel to po druhé. Vězňové mu přezdívali „pinďa“.

I stalo se, že jeden dobrácký dědoušek, pokládaje to za jeho úřední titul, jednou ho v kanceláři bezelstně oslovil: pane Pinďa. Direktor, jakožto Sudeťák, rozuměl česky, a jen současné zazvonění telefonu k nutnému hovoru zachránilo nic netušícího dědouška před rozsápáním.

Zametal jsem v bachařském kasině zbytky celonočního hýření. Najednou jsem ucítil v týle ostrou bolest. Mimojdoucí bachař Wachholz mne přetáhl po skloněné hlavě svou nerozlučnou rákoskou. Čím jsem se provinil? Bachař kráčel beze slova dále, vesele si hvízdaje. Učinil to jen ze zvyku nebo na důkaz své pozornosti? – Skopávali jsme úbočí, obklopení bachaři, ozbrojenými klacky, jimiž nás pobízeli k rychlému tempu. Do těžkých fůr, naložených mokrou hlínou, byli zapřažení vězňové jako tažný dobytek. Lámali jsme led v řece, a když vězeň dovlekl s námahou kus ledu na břeh, shodil jej esesák pro zábavu znovu dolů. Když jeden starý Žid padl vyčerpáním do sněhu, poštval Fricek na něho svého vlčáka, aby jej před našima očima roztrhal. Po návratu z práce museli jsme se rozestavit po nádvoří, svléci za chladného počasí a podrobiti se prohlídce. Býkovce svištěly a vzduch prorývaly výkřiky trýzněných a nadávky trýznitelů. U koho se našlo něco zakázaného – a zakázané bylo všechno – byl hnán karabáčem do temnice, kde zůstal o hladu bez šatu, sycen jedině bitím, někdy až do úplného „oddělání“. To, co jsme kdysi čítávali v románech o údělu černých otroků v Africe nebo Americe, viděl jsem na vlastní oči a zakoušel na vlastní kůži v 20. století v srdci Evropy.

Před očima hlavního otrokáře každý dohlížitel chtěl se obzvláště vyznamenat na náš účet. Správně se říkalo, že nikdo z nich nepostoupil, kdo nezabil aspoň jednoho člověka. Bachař Storch využil čerstvé dodávky Židů, aby z nich honem několik odpravil, a hle, jednoho rána ho vidíme, jak si vykračuje s hrudí pyšně vypjatou a přijímá gratulace svých závistivých kolegů k povýšení. Přistoupily i jeho dvě malé děti, aby otci blahopřály. Tázal jsem se v duchu: Jak můžeš se dívat do očí těchto maličkých ty, který jsi bezcitně zíral na bližní, tebou mučené? Jak je můžeš hladit rukou, na které lpí krev a kletba? Neomlouvá ho, že to činil z antisemitského zaujetí. Podobně jednal on i jiní tak s nežidy. Msgra Tylínka chtěli utopit ponořením do kádě s vodou hlavou dolů. Prosil je, by to nečinili. Výsměšně pravil jeden: „Přece se chceš dostat do nebe?“ „Ano, ale ne tímto způsobem, vzhůru nohama!“ Tato vtipná odpověď kněze zachránila. Jednou v pondělí dostal jsem se do práce venku na úhoru, z něhož jsme měli vymýtiti křoví a odstraniti kamení. Dozírající voják, zmořený prohýřenou nocí, natáhl se na zem a brzo chrápal, jako by řezal pilou strom, pod nímž ležel. Pane, to byl pro nás pohov. Opodál polní cestou chodili čeští venkované. Podnikavý kamarád se doplížil do příkopu u cesty a žebral pro nás. Brzo nasbíral plnou čepici chleba i buchet. Již dlouho jsme se tak nepoměli jako tentokrát. Nikde však pozemské radosti nebyly tak pomíjivé jako v koncentráku. Netušili jsme, že bachař Storch, věčně slídící po příležitosti k vyznamenání, nás pozoruje z hradeb pevnosti kukátkem. Když jsme v určenou dobu pochodovali s veselou myslí a sytým žaludkem do pevnosti, čekal již u brány na nás Storch s karabáčem a hulákal: „K tomu jste sem přišli, vy česká bando, abyste jen žrali a se povalovali? Já vám ukážu německé tempo! Hýbaj pro rýče a motyky!“ A již jsme uháněli tryskem, většinou starší, brejlatí páni, ke skladišti nářadí, za námi povykující bachař, mávaje býkovcem nám nad hlavou a po zádech jako cowboy z divokého západu, ženoucí stádo do ranče. Před námi prchali jako vyplašená drůbež jiní vězňové, kteří se namanuli do cesty, aby nebyli zataženi do našeho údělu. Pro nezúčastněné byl to asi komický pohled, neboť náš hlídač, který zůstal vzadu, se ohýbal smíchem, ale nám bylo trudno, když dlouho do noci jsme museli překopávat pastvisko, a tak zase vyplýtvali energii, nashromážděnou z darů soucitných českých lidí.