97. O PŮL ŠESTÉ HODINĚ VEČER

„Všichni do baráků!“ To je poslední rozkaz, jejž nám dávají naší dosavadní vládcové v neděli 29. dubna odpoledne. Nebudou to již oni, kteří vydají opačný povel. Zatím jsme stlačeni k zalknutí mezi křehkými, tenkými stěnami, jež drnčí při každé explozi zvenčí. Stačil by granát k rozmetání těchto opravdových domků z karet a několik kulek k jejich provrtání. Jsme jako v podpalubí lodi, kolísající na vlnách moře. Mnozí mezi námi jeví pochopitelnou nedočkavost. Prodírají se mezi hloučky a dychtivě poslouchají znalecké poznámky vojenských odborníků, jako bývalého kuráta Eibla z Berouna, který z okna pozoruje řídké obláčky protileteckých prskavek a mává pohrdavě rukou s čibukem. Jiní v kapli šeptají slova žalmů z breviáře nebo probírají zrnka růžencová mezi prsty. Augustin zaujímá svůj oblíbený postoj: opřen zády o zeď v umývárně, vypouští cigaretové mráčky a hledí mlčky za nimi, jako by to byla oblaka, nesoucí se vážně nad širou Hanou. Je dávno přesvědčen, že tak se co nevidět rozplyne i německý humbuk, a čeká klidně, až nadejde předurčený okamžik. Jsou i tací, kteří využívají každé minuty k svému vzdělání. Orientalista P. Horký z Prahy je schýlen nad arabským textem a kreslí uměle zakroucená písmenka zprava vlevo. Právě dělá zesilovací znaménko těšdíd nad literou rá, když venku zaštěkne prudká salva z automatu.

V téže chvíli – bylo kolem půl 6. večer – prochází množstvím v jizbách zvláštní ruch, jako když zavane hustým lesem dech vichru. Odněkud sem doléhají neurčité hlasy. Náhle se s bouchnutím otevřou dveře baráku a kdosi křikne dovnitř pronikavě:

„Američané jsou zde!“

Všechno se valí vchodem na dvůr. Jen někteří opatrníci vystrkují obezřetně hlavy z oken, aby zavčas uskočili, kdyby jim kulka zasvištěla kolem uší.

Ze sousedního bloku 24 vyskakují Jugoslávci okny na záhonek a pádí k drátěné ohradě na západní straně, na níž se sklání zářivé slunce a vysílá své dlouhé paprsky nám vstříc, jako by nám podávalo ruce k blahopřejnému stisku. Mladší vylézají až na střechu a s rozpjatými rameny ubíhají po jejím hřebenu jako provazolezec na laně. Také ostatní baráky chrlí ze sebe zástupy. Tentokrát je nikdo nepobízí hulákáním: „Tempo, tempo – pohyb, pohyb!“ Každý je sám neodolatelně puzen vnitřním elánem jako nikdy předtím. Augustin, který jindy nastupoval vždy poslední, když už musel, rozkýval se skutečně jako Hanák, který uznává, že teprve teď to stojí za to si pospíšit. Žene se vpřed plnou parou jako lokomotiva hanácké transversálky Prostějov-Kostelec-Olomouc.

Z dolního konce sudých bloků zvedá se a šíří lavinovitě nahoru nepopsatelný pokřik. K němu se zakrátko připojuje celý tábor, jako by se rázem proměnil v jediného obra, který oznamuje nebi a zemi, že udeřila vytoužená hodina vysvobození. Všech 27 národností přemohlo rozdíly své mateřštiny a hlásá sobě navzájem a celému světu jásavou tuto zvěst společnou řečí srdcí a hrdel, jako by nastal div srozumitelnosti všech jazyků. Volají, jako kdysi volali Řekové Xenofontovi na konci své strastiplné anabáze při spatření spásné hladiny Černého moře: „Thalatta, thalatta!“

Zraky všech se upírají na strážní věže a jejich okolí. Co dělají naši věznitelé? Je zřejmé, že esesmani jsou úplně zmateni. Jistě neočekávali tak rychlý příchod Američanů. Očividně nemají pokynů pro tento případ. Spíše měli příkaz střežiti tábor až do nočního vpádu divise Wiking k vykonání násilné likvidace.

Již také spatřujeme jednotlivé americké vojáky, jak vycházejí z ohrady krematoria. Jejich pevný, odhodlaný krok, jejich vážná, zachmuřená tvář nasvědčuje, že již uzřeli haldy nahých mrtvol před žárovištěm. Postupují v mezerách k strážní věži B. Na jejím vrcholu se vyvěšuje bílý praporek, ale posádka není mezi sebou jednotná. Jeden stoji na ochoze se zvednutými pažemi, ale druhý otáčí horečně kulomet a vypaluje na Američany řadu ran. V rozčilení miří špatně. Američan ho umlčuje dávkou z automatu, jejž drží u boku. Tak střílejí nepřekonatelní pistolníci v románech o divokém západu. Zbylí esesmani se za minutu vynořují z branky věže prostovlasí, se vztyčenýma rukama. Jeden z nich ani v této chvíli nezapře svou záludnost a sahá náhle do poboční torby po revolveru. On a s ním sedm mužů posádky je za to vzápětí postříleno. Podobně jsou vyřízeny ostatní věže. V nich ani jeden nezůstal naživu, i když se někteří vzdávali. Žádnému nebylo lze věřit. Jeden z nich střelil ještě z okna služebního domu – jourhaus – do davu vězňů, spěchajících k uvítání Američanů u brány, a jeho kulka zastavila navždy srdce, jež se právě rozbušilo radostí po dlouhém strádání.