Uvedená bzenecká pověst pochází z knihy „Vlastivědné čtení – pověsti z hradišťského okresu“, kterou uspořádal Bedřich Beneš Buchlovan a jež vyšla nákladem Okresní učitelské jednoty „Komenský“ v roce 1935. Touto pověstí, spolu s několika dalšími do jmenované knihy přispěl bývalý bzenecký ředitel měšťanských škol a posléze městský knihovník Jan Gartner. Ve všech případech se jedná o J. Gartnerem literárně „uhlazené“ pověsti, které se tradovaly a předávaly ve Bzenci ústním podáním.

O KAŠTALÁNOVI

Jan Gartner

Vysoko nad Bzencem na pahorku, jehož stráně posázeny bujnými vinohrady bělá se kostelík, od něhož je pěkná vyhlídka do úvalu dolnomoravského a na zamodralé pásmo pohraničních hor. Kopci říkají Starý hrad, že na něm stával kdysi knížecí hrádek, jenž v dobách husitských vzal za své. Zbylo po něm dosud rozdrcené zdivo a zasuté, zapomenuté sklepy v pěkné bělavé prašnici v útrobách vrchu.

Za dávných časů vykopával strýc Pavel ve svém vinohradě tam na stráni pařez a hluboké kořeny staré třešně. Pojednou půda pod ním rázem povolila a on vykřiknuv jménem božím, smekl se do úzké prohlubně, která se pod ním otevřela. Vzpamatovav se, ani nevěděl, jak dlouho už se nachází v temnosti zevnitřní. Volá o pomoc – jenom dutý hlas odpovídá. Vyndá křesivo a křeše. Spatřuje se ve velkém podzemním sklepení, místy začouzeném, v prašnici vyhloubeném. Bojí se pohnouti, aby někam hlouběji se nesvezl. Volá – a tu se objeví v pozadí zář planoucí pochodně. Stařík drobné postavy, zarostlý dlouhými vlasy i vousy, oblečený do starobylého řásného roucha, blíží se k němu.

„Co zde chceš? Proč tak naříkáš?“

Strýc vypráví, jak se sem dostal a prosí, aby mu odtud pomohl ven.

„Stane se ti po vůli, následuj mne!“

Pavel šel za ním a on mu svítil na cestu. Ubírali se ze sklepení do sklepení. Někde kráčeli chodbami úzkými, jindy širšími, nebo vysokým prostorem, jehož strop vysoko ve tmách se tratil a stíny jejich postav po začernalých stěnách pitvorně tančily. Bylo jim místem otvírati těžké pobité dveře o rezavých závěsech skřípající v kamenných veřejích. Pavučin všude viselo hojně. V některé šířavě na lyžinách ležely nádoby věkem potemnělé, všechny plné vína. Někde byly již tak zpráchnivělé, že zteřelé duhy sudů odpadly, obruče popraskaly a smekly se: však víno prastaré drželo se pohromadě v usazenině vinného kamene, jako vejce ve skořápce.

„To je víno starodávné a vzácné králův českých. Až na hradě pražském opět se bude slaviti korunovace na české království, tenkráte se tyto sklepy otevrou a Jeho Milost český král uctí své hosty nápojem jedinečné chuti a vůně. To je, milý brachu, sama staroslavná bzenecká „lipka“, nad zlato vzácnější.“

Šli dále mezi stěnami plísní pokrytými a vyplašený netopýr zakroužil v jasu pochodně.

„Vari, zde je studně!“ opatrně vedl průvodce Pavla mimo okrouhlý otvor, černající se při stěně, z něhož čišel chlad. Potom stoupali po jakýchsi schodech výše.

„Vidíš, tu nad námi pochováni jsou pravěcí bojovníci. Ti už zde spí po mnohá století, kdysi vysoké, rekovné postavy, nyní pouhý prach v nepatrných popelnicích; však kamenné mlaty dosud mají po ruce.“

Z Pavla spadl za rozmluvy všechen strach. Přesvědčil se, že se s tajemným průvodcem dá mluviti.

„A kdo jste vy?“

Stařec obrátil k němu hluboce zapadlé oči: „Jsem poslední kastelán hrádku Bzence a hlídám zde vína králův českých. Až o příští korunovaci pražské – a ta je ještě daleko – skončí se zde úloha má. Moje společníky už pohltilo zapomnění. Po panu maršálkovi zůstal jen název vinice v údolí blíže hradu. Lovčí ještě by snad stačil baviti fraucimor sokoly na „Činůvce“, ale vaše nynější zaječí nohy – fí! Naši páni utkávali se leda s medvědem nebo kancem v přímém zápase. Sudí do skonání světa by nestačil napraviti křivdy a úchvaty německých králů, správců a jejich nohsledů v nešťastné, ujařmené zemi! Než co ti na tom, pravda, záleží, chlape zotročený? Také jsem žil v nevoli, avšak duše se sytila učením betlémského kazatele. Jaká hrubá řež se rozběsnila, když nás, lidi krále Zikmunda zlé paměti, zde na jeho zboží z jara r. 1421 přepadl Strážnický se svými novými Tábory! Byli jsme přemoženi a pobyti, hrad pak spálen a rozmetán. Co učiníš, člověče v cizích službách pod mocí postavený? Umírajícími zraky zahlédli jsme přece záblesk osvobození. Mozky nynějších lidí nechápou zřetelně snahy a skutky veliké dávné doby. Však ejhle! Tam se bělá denní světlo. Tam tvůj cíl.“

Vesele vykročil strýc spěchaje k němu. Ohlédnuv se, už svého průvodce ani jeho pochodně nespatřil. Vysoukal se na den úzkým otvorem polozasutého sklepa pod vinohrady „Kožuchy“ a blaženě plnou hrudí vdechoval vonný prohřátý vzduch. Pohleděl k zámku nádherné barokní výstavnosti; k němu plul krásnými oblouky pod modrou oblohou čáp, nesa za komín na střeše mladým do hnízda ulovenou užovku, jež se mu klátila jako dlouhé visuté vlákno.