96. NEDĚLE 29. DUBNA 1945

Ani v noci bitva neutuchá. Když slunce vstává na východě v plném lesku a rozbíhá se jako mladý obr na svou pouť po modré báni, ozařuje svými paprsky rozsáhlé bojiště, které se stále více zužuje okolo tábora. Jaký to protiklad! Koncentrák, dříve středisko neklidu jako kráter pekelné sopky, stává se nyní ostrovem bezpečí uprostřed zápolení obou válčících armád. Sledujeme z uliček přemety hloubkových letců, vidíme gejzíry černého prachu a dýmu, tryskající z míst dopadu pum, slyšíme dunění dělostřelby a rachot strojních pušek zblízka i zdáli, obemyká nás tmavý prsten kouře v polokruhu – ale my sami jsme pod ochranou jakéhosi neviditelného štítu. Ani jeden náboj nedolétne na naše území. Ovšem až do chvíle, kdy se válečná lítice přežene okolo nás, nejsme si tak zcela jisti, nezabloudí-li k nám střela spojenců nebo Němců. Spojenci střílejí opatrně, jsou o naší poloze přesně zpraveni, a Němci – ti se již nedostanou k odvetnému činu, který je v jejich plánu.

Ráno nás překvapuje vzrušující zpráva: „Na hlavní bráně je vztyčena bílá vlajka.“ Vybíháme, abychom ji shlédli vlastníma očima. Vskutku – tam, kde předtím tolikrát se zmítal červený prapor s černým skobovým křížem jako drak svíjející se vztekem, třepetala se vánkem bílá holubice pokoje. Pozdravujeme ji radostným pohledem jako předzvěst lepších dnů. Znamená to, že tábor bude vydán bez boje Američanům? Tak bychom se nadáli podle pravidel logiky, ale což možno očekávat od nacistů nezáludný, poctivý postup? Zkušení heftlinci nedůvěřivě potřásají hlavou. „Dokud bude jediný esesman stát se zbraní v ruce u brány, nejsem si jist životem,“ praví bělovlasý vězeň, který plných pět let zakoušel běsnění hákovců na sobě i na jiných.

„Hleďte na strážní věže!“ ukazuje jiný. Věžní ochozy jsou obsazeny zesílenými posádkami. Sveřepí esesmani se šklebí svrchu na nás a jícny blýskavých kulometů jsou namířeny do tábora i opačným směrem. To nevypadá tak mírumilovně. Také v kasárnách za ohradou nastupují čety a kolem opevněných bunkrů se hemží ozbrojenci jako podrážděné vosy u svých hnízd. Vidíme zřetelně jejich pohyby, neboť západní strana tábora není lemována vysokou zdí jako ostatní tři boky, nýbrž jen betonovým příkopem, drátěným plotem, nabitým elektřinou, a vodní struhou.

Jsme proti svým věznitelům zcela bezmocní, třeba je nás nepoměrně více – na 40 000 lidí bylo v minulých dnech soustředěno v přízemních barácích vnitřního tábora. Několik tisíc mrtvých kamarádů leží ještě nepohřbeno a nespáleno za revírem, u krematoria a na nádraží, jako by chtěli být také přítomni slavnému osvobození, jehož se nedočkali za živa.

Jak je patrno z později nalezených písemných rozkazů Himmlerových a Pohlových, celé toto osazenstvo, živé a mrtvé, má býti dnes 29. dubna v 21 hodin vyhlazeno a tábor zapálen. K tomuto úkolu je určen strážní oddíl v Dachau a SS-divise Wiking, přichystaná v pohotovosti v blízkém lese. Bílá vlajka slouží jen k ukonejšení zajatého davu a k oklamání pozorovacích letounů, které se vznášejí nevysoko v pomezí tábora.

Stále ještě vrávorají branou dovnitř zbytky transportů z jiných koncentráků. Jejich stav je žalostný. Otrhaní a vyzáblí se vrhají na písečnou plochu shromaždiště. Kde je ubytovat, čím je nasytit, jak ošetřit? Není místa, jídla a obvazů. My sami jsme dostali včera a v předešlých dnech již jen desetinu chlebové cihly – dříve čtvrtinku nebo pětinku.

Za revírem a za branou vystupuje po celý den mohutný sloup kouře do výše jako ohromná černá ruka, hrozivě napřažená. Je to ztělesněné špatné svědomí esesmanů. Pálí nachvat celé stohy listin a lístků, seznamů a zápisů. Chtějí zahladit stopy svého dlouholetého řádění. Nebude jim to příliš platno. Mnoho dokumentů, duplikátů, opisů, nákresů a obrázků ukryli vězňové již dávno na bezpečných místech. To vše bude zakrátko obžalobou spáchaných zločinů.

Mocné detonace nasvědčují, že Němci vyhazují mosty a důležité stavby v okolí. Kulomety, pušky, ruční granáty i hrubé kusy buší neustále na buben bitevního reje. Jeho divoký rytmus doléhá hlavně od západu. Samo slunce pomalu sklouzá níže v tu stranu, jako by chtělo zblízka pozorovati otřesné divadlo, jež dospívalo k svému poslednímu dějství. Naše zraky se obracejí s touhou a úzkostí směrem, kde se rozhoduje i náš osud. Svatostánek v kněžské kapli je stále obklopen. „Madonna na útěku do Egypta“ sklání lahodnou tvář k božskému Děťátku, aby co nejdříve zaslechla z jeho rtíků všemohoucí slovo, jež kdysi utišilo bouři na moři.