95. NAPĚTÍ VZRŮSTÁ

V pátek 27. dubna ráno se shledáváme s některými německými spoluvězni, kteří neodešli s nočním transportem. Uprchli z řad a vrátili se na blok. Totéž učinilo několik set Rusů a Němců z jiných bloků. Je to znamení rozkladu dosavadní železné kázně v koncentráku.

Před 9. hodinou je dán znovu rozkaz k nástupu na shromaždiště. Mnozí už naň nedbají a zůstávají doma. Augustin stojí vztyčen u brány a vyfukuje posměšně obláčky z cigarety za odcházejícími. Někteří se za chvíli vracejí. Ostatní nesou s sebou již také stoličky a usedají na apeláku, aby si zpříjemnili čekání. Pozorují, že v noci přibyl do tábora velký transport vězňů z Buchenwaldu. Bosi, zmoklí a rozedráni se rozestavili podél ohrad, třesouce se zimou a hladem. V noci se strhla prudká bouře a zbičovala je deštěm. Dělostřelecká palba se přiblížila a zesílila, je slyšet i střelbu z pušek a kulometů. Esesáci se uvnitř tábora ani neukazují, ale za branou přebíhají zmateně sem i tam. Nestačí svým počtem k doprovodu transportu. Po hodině prodlévání valí se neurovnané řady vězňů opět na bloky. Augustin se usmívá: „Vždyť jsem říkal, že je to humbuk.“

Odpoledne přichází povel: „Francouzi a Italové ať se připraví na pochod!“ Loučíme se dojemně se známými, zapisujeme si navzájem adresy a přejeme jim vše dobré na cestu. Někteří sobci se potichu těší, že v noci bude více místa v napěchovaných ložnicích. Těm nastalo večer rozčarování. Najednou jsou všichni členové plemene románského zase mezi námi. S úlevou odkládají vaky a zaujímají svá místa, na nichž se pohodlně uvelebili spáči jiných národů. Pochod se neuskutečnil, poněvadž doprovodná jednotka se nedostavila. Tak se skončil zase jeden kritický den.

Sobota 28. dubna nás vítá pláčem zachmuřené oblohy – hustým, vytrvalým deštěm. Je chladno. Aspoň se zahřejeme, máme-li odejít – praví si vězňové, rozbíjejí krabice a bedničky, stoličky a skřínky a zatápějí jimi v kamnech. Esesmani nemají kdy se starat, co se děje v barácích, a němečtí blokáči a štubáci zmizeli. Sirény se ozývají častěji, ani si jich valně nevšímáme. Kolem 9. hodiny jejich naříkavý tón trvá v nepřetržitém toku plných pět minut. To se dosud nestalo. Všichni se vzpřímíme v napětí, Zákostelecký zapomněl bafat ze své dýmky, nacpané mátou peprnou a diviznou, doutná mu čadivým kouřem jako zavěšená kaditelnice. Starý Holanďan vběhne do jizby s mladickým voláním: „Přijely pancéřové tanky. Američané jsou tu!“ Zákostelecký rychleji zadýmal, jako by chtěl přidat plynu blížícím se tankům, ale s dýmem se rozplynula i tato předčasná radost.

Mimořádný poplach měl jinou příčinu. Půldruhé stovky německých vězňů z transportu uteklo, spojilo se s lidobranou – Volkssturmem – v městě Dachau a podnítilo povstání proti nesmyslnému pokračování v boji. K potlačení vzpoury byli odvoláni esesmani, kteří téhož rána dostali posilu k uskutečnění úplné evakuace tábora. Po celou sobotu bylo pak slyšet z města ostrou palbu. Zuřila dvojí bitva, před městem se spojenci a v městě s povstalci.

To byla naše záchrana. Dnes měla být provedena bezohledná likvidace tábora podle rozkazu Himmlerova. Povstáním byla odložena o 24 hodin. Fronta se sice znatelně přisouvala, ale přece jen byli Američané dosti vzdáleni, aby mohli zabránit dílu zhouby. Nyní jde o získání každé hodiny. Modlíme se v kapli, aby Bůh urychlil příchod spojenců, než naši vrahové nás vyženou na pochod smrti nebo jiným způsobem nás utratí. Průběh událostí se zdá příznivým našemu přání. Ruský chlapec, který se skrývá v podkroví našeho baráku, neustále se rozhlíží z větrákové věžičky a oznamuje, že německá armáda ustupuje po silnici asi 2 km od tábora, jsouc ostřelována americkým dělostřelectvem. S druhé strany se zvedá kouř požárů k obloze. Polokruh okolo tábora se tedy vůčihledě svírá. Té noci uléháme se stísněným srdcem. Cítíme, že příští hodiny přinesou konečné rozhodnutí. Otevře se nám brána spásy nebo propast zkázy?