46. MŮJ PŘÍTEL LOJZÍK

Nežli opustím revír, dovolte, abych vám představil ještě svého milého přítele Lojzíka.

Když jsem se po příchodu do Emilovy říše uvelebil na kavalci v 2. patře, rozhlížel jsem se po svém novém okolí. Vlevo ode mne ležel polský Žid, ovládající plynně několik evropských řečí, východních i západních, ale ve všech neúnavně probíral jídelní lístky všech koncentráků, jimiž prošel. Jeho kulinární vědomosti byly hned obohaceny zdejší novinkou nulové diety, která ho však nezachránila od úporné úplavice, jejíž zárodky si přinesl z transportů. Byl odnesen na 4. oddělení běhavkářů, ale protože v noci upozornil na sebe různojazyčným hekáním a chrčením, poslal ho Heinrich Spiess pomocí injekční stříkačky na onen svět, aby nerušil drahocenný spánek dozorčího personálu. Přede mnou bylo místo mladého poznaňského kněze Moravského, který byl určen pro transport invalidů. Věděl dobře, co to znamená, a připravoval se klidně na smrt. Kromě nejnutnějších věcí skoro nic nemluvil, jen tiše se modlil a uvažoval, duchem dlel již mimo tento svět, jeho oči v krásně modelované hlavě hleděly nepřítomně do dálky nebo byly rozjímavě přimknuty. Za 14 dní po jeho odvezení přišlo úmrtní oznámení. Stejné určení spočinulo na jeho sousedu, starším polském karmelitánovi, který se pokoušel uniknout svému neúprosnému osudu předstíráním sta dodatečných chorob, o nichž kdy v životě slyšel nebo se dověděl od kolegů, od spalniček až k zánětu slepého střeva. Omotával demonstrativně krk a hlavu všemi špinavými ručníky a utěrkami, jež podloudně sehnal, dokazoval polsko-latinsko-německou hantýrkou a křečovitou gestikulací rukou i nohou, že není schopen opustit své lůžko. Ale kdepak na Heinricha s takovou nemotornou chytristikou! Ten se jen znamenitě bavil, pohrávaje si s naivním starochem jako kočka s myší před zakousnutím. I on zmizel brzy z tohoto slzavého údolí. Vpravo ode mne ležel rakouský dělník z Lince, poněmčený Čech, jehož žena prý mluvila doma s dětmi ještě trochu česky. Byl to náruživý sběratel bramborových slupek, jež v noci vybíral z odpadkových nádob a v novinovém papíře ukládal v lůžku jako sysel své zásoby v díře. Přes mé varování cpal je hladově do sebe a také na ně zahynul prudkou břišní kolikou, s níž se svíjel tři dny vedle mne. Udělal jsem mu v nestřeženém okamžiku znamení kříže na čelo, potom je opakoval často sám, ač to bylo zakázáno. Ale to mu bylo již jedno, očekával jistou smrt jako vysvobození z muk. Kdybych měl takto pokračovat v seznamu svých ostatních sousedů, byla by z toho dlouhá úmrtní matrika. Zbyl jsem z nich jediný živý, abych podal o nich zprávu jako jeden z biblických poslů, kteří Jobovi hlásili pohromu jeho dětí a pastýřů: „Všichni zahynuli, já jediný jsem utekl.“

Tak jsem ležel mezi těmito cizinci, s nimiž mne spojovaly stejné obavy a úzkosti, když jsem po prvé zaslechl tvůj, Lojzíku, dosud mi neznámý hlas: „Je tu nějaký Čech?“ – „Ano, zde,“ odvětil jsem nejistě, protože – jak sám víš – po Češích se tam málokdo ptal s laskavým úmyslem. Zvedl jsem hlavu a spatřil tebe. Proboha, jak jsi tehdy vypadal zubožený a sešlý! Vždyť jsi vážil jen 44 kg. Teprve nyní při vzpomínce mi vstupují slzy do očí, tehdy jsem byl příliš otupělý častým spatřováním stejné bídy. Podal jsi mi vlídně ruku – jak řídký zážitek v oné době „Buď vítán. Já jsem také Čech, Alois Cuce z Prahy, a konám službu v této světnici. Odkud jsi?“ – „Z Moravy.“ – „Také jsem napůl z Moravy. Manželka je totiž z Troubek u Přerova. Čím jsi v civilu? – „Kněz.“ – „Hned jsem si to myslel, ač jsi jen v košili. Faráře je poznat i bez kolárku. To jsi již druhý, kterého jsem měl v této světnicí. První byl farář od sv. Tomáše z Prahy.“ Mínil jsi tím augustiniánského převora Dr. Šubrta, ústředního vzdělavatele Orla, který byl zatčen, protože sloužil zádušní mši sv. za padlé pražské studenty v listopadu r. 1939. V koncentráku byl zachvácen těžkou tuberkulosou, s níž se dostal na blok 7/1, aby tam umřel, poněvadž tam se neléčilo. Odtud jsi mu vymohl, aby byl, ač ve stavu beznadějném, přeložen na Tbc-blok Cis. 5. Dr. Šubrt, vysoký, statný muž, vážil předtím 105 kg a v nemoci to dotáhl na 55. Na bloku 5. krátce nato skonal. Jako všichni souchotináři, i on se těšil do poslední chvíle, že se uzdraví a vrátí k další činnosti.

Lojzíku, děkuji ti dodatečně za tu hrst zemáků, které jsi mi podstrčil přes zápověď v den nulové diety. Byly to jen studené, neoloupané zemáky, ale pro hladového žebráka, jímž jsem byl, byl to dar královský a labužnická hostina. A nebylo to naposledy. Často jsme spolu hovořili a vyprávěli si své příběhy. Z prvých otázek mezi vězni bývalo: „Kdy a kde jsi byl zavřen?“ Tys mi odpověděl: „Hned ti to povím, až jen odnesu onoho mrtvého do márnice. Ještě mu musím omotat jeho číslo okolo palce u nohy. Tak se to dělá v naší světnici, jinde je připichují na prsa nebo na čelo. Na shledanou!“