Zpráva divadelního referenta za rok 1934

Naše jednota sehrála v roce 1934 dne 29. dubna a 1. května operetu „Štěstí chudé dívčiny“, 28. října byla sehrána národní hra se zpěvy „Otec národa“ a 31. prosince byl pořádán „Silvestrovský večírek“.

Bratři a sestry, jak z toho vidíte, byla to činnost velmi malá – činnost nedostatečná.

A nyní jistě každý z vás si klade otázku, co jest příčinou této, tak nedostatečné činnosti?! Já jsem si ji zodpověděl následovně:

Za 1: Pracujeme bez programu. Chybí nám zde vypracovaný program společně všech složek /odborů/, podle něhož by se postupovalo. Pak by se nemohlo stát, abychom při zkouškách, cvičení a podobně museli vést o každý kousek místa slovní půtky. Anebo by se nemohlo stát, aby se pořádal sokolský podnik a většina členů o něm nevěděla. Proto jest nutné, aby pro tento rok byl vypracován program činnosti a podle něho pokud to bude možno postupováno.

Za 2: Jest to velká neochota a neporozumění bratrů a sester vůči dramatickému odboru, někdy až přímo provokující. Vždyť někteří naši bratři a sestry mají z toho radost, když se nám něco nepovede, dovedou se tomu i vysmát a vésti o tom někdy i nemístnou kritiku, ač ví, za jakých těžkých okolností byl podnik budován, ovšem oni zapomínají na to, že se smějí a kritizují sami sebe, poněvadž si musí uvědomit, že co jest zde pořádáno, to pořádá jednota – a kdo je ta jednota? To jsme my všichni. A zarážející jest, když se setkávám s touto neochotou a neporozuměním u bratrů a sester stojících v popředí naší jednoty. A výslednicí tohoto zla jest, že obyčejně takový podnik končí nezdarem a odvrací ty ostatní, kteří chtějí pracovat od další plodné práce. V důsledku toho také není nám možno uvésti na scénu hry hodnotnější – ty které žádá dnešní doba.

Za 3: Jest to neuznávání divadelní činnosti, které je nám v dnešní době nejvíce třeba. Proto nesmí býti přehlížena. Bratři a sestry, vzpomeňte si dob minulých, čím nám bylo divadlo a jaký cíl sledovalo.

A v dnešní době, která jest až do kořenů rozechvěna nejistotou času, nejistotou politické tendence, nejistotou mezinárodního stavu. Lidé, státy, národy se rozhodují, na kterou stranu by svedli své cesty, aby jejich cíl byl konkrétní a aby dílo, na nich vzniklé, bylo dobré. Má-li kultura v této době nějakou povinnost, jest to jistě ta, aby spolupracovala na přítomnosti.

A divadlo má dnes své místo v první řadě. Jeho úkolem jest bojovati za ideje, jimiž by mohla býti společnost postavena na správnou cestu svého vývoje, bojovati o sociální a mravní spravedlnost.

Dnešní divadlo má vyšší úkoly. Má sloužit duchu a srdci zítřejšího člověka, má bojovati za novou společnost, za lepší stupeň života, má prostě pomáhati všemu, co tvoří pevnou základnu vývoje.

Divadlo má svou etickou funkci. A tato funkce jest na prvním místě a jest velmi podstatnou složkou poslání divadelní práce. To zavazuje. Nelze přeci viděti v divadle jen výkon a jen uvedení díla na scénu. Musí se mysliti právě na podstatu divadelní práce, na funkci, jež ji naplňuje.

Naše divadlo nesmí se báti problémů a tezí, nesmí se odvraceti od ideologie a spolupráce na přetvoření společnosti.

Musí míti sociální funkci.

Musí míti svou vlajku vztyčenou v čele dnešního boje.

Bratři a sestry, doufám, bude-li v tomto roce vaší pomoci dramatický odbor potřebovati, že s ochotou přiložíte ruku k dílu a zanecháte těch zbytečných výmluv a omluv a toho největšího zla v naší jednotě zakořeněného – osobních zájmů.

Bratři a sestry, musíme jíti do nového pracovního roku s vypracovaným programem ruku v ruce ku společné práci v zásadě – jedinec nic, celek vše.

Bzenec, 27. ledna 1935.

Alois Fabiánek, divadelní referent