Hospodářsko-správní vývoj měst na jihovýchodní Moravě na příkladu města Bzence v 16. a 17. století

Metoděj Zemek

Obraz města Bzence v době předbělohorské se měnil jak krajinářsky, tak hospodářsky i správně. Hospodářský rozvrat způsobený česko-uherskými válkami v druhé polovině 16. století se těžko zaceloval. Cílevědomě v hospodářském podnikání nastoupili cestu držitelé Bzence, Kropáčové z Nevědomí, ať Mikuláš, nebo jeho synové Kryštof a Václav, kteří se ujali panství v roce 1492. Tito, jak již bylo řečeno, nebyli pro město příznivou vrchností.

Cílevědomě se pustili do budování rybníků, které od té doby po staletí změnily ráz krajiny. Budování rybníků bylo v té době velmi výnosné a stalo se základem velkostatkového hospodářského podnikání. Tak vybudovali v blízkosti popravního místa zvaného Šibeník rybník, který obdržel stejné jméno. V jeho blízkosti, dnes již na vracovském katastru, na něj navazoval Hornomlýnský mlýn. Podle urbáře z roku 1604 byl charakterizován „za místem popravním“ o kapacitě 70 kop kaprů, a s rozsahem 21 jiter. Jeho mohutná hráz dala podnět k označení plochy pozemků ležících pod ním. Rybníky nad městem byly mnohem menší. Předně v blízkosti Olšovce byl zbudován rybník Olšovský v rozsahu 40 kop kaprů, s nímž byl spojen Dolnomlýnský mlýn, o němž máme zprávu k roku 1516. K těmto přibyl Smrdák při pivovaru s kapacitou 30 kop, Uličný pro 40 – 50 kop kapříků, a Chmelový pro 20 – 40 kop kaprů pro chov. Z uvedeného je vidno, že běželo o rybníky určené pro kaprovou násadu, ať v plodových rybnících, či v rybnících třecích. Budování těchto rybníků se neobešlo bez sporů s měšťany, kteří v uvedených místech měli svá pole a luka.

Počáteční budovatelské podnikání narušily neustálé držební změny, zpočátku způsobené finančními nesnázemi, do nichž se Kropáčové ve svém podnikání dostali. Nepomohlo ani rozdělení statku ve dvě části, mezi syny Mikulášovy, totiž Václava a Kryštofa. V důsledku nesnází přepustil tento svou polovinu Janu Jiříku Tyreimu z Torysy zvanému jinak Tarcay z Tothselmenu, jak se jmenuje v lanfrýdové listině z roku 1510. Běželo o příslušníky uherské šlechty, kteří v době zvyšujícího se nebezpečí tureckých válek hledali únik kapitálu na bezpečnější Moravě. Měl dva bratry Ference a Jana a sestry Lucii a Kateřinu. Leč k realizaci držby nedošlo, neboť ve svých snahách byl předhoněn Michalem Podmanickým z Podmanína, svým příbuzným, manželem Tyrciho sestry Kateřiny. Svým vlivem, zásluhami ve válečných službách, a příbuzností s nitranským biskupem, dosáhl u krále Vladislava II. zápis na držbu Bzence. Avšak ani tento neměl štěstí, neboť v roce 1520 již zde nacházíme jeho švagra Ladislava Podmanického z Podmanína. Tento však postoupil zástavní polovinu Ambrožovi Šarkánovi, svob. pánu z Olnodu a jeho bratřím Janu a Františkovi. Avšak ani zde štěstí nepřálo, neboť deskový převod byl proveden teprve v roce 1527, tudíž v době, kdy Ambrož Šarkán byl již mrtev, neboť padl spolu s králem Ludvíkem v bitvě u Moháče. Na základě jednání zástupce pozůstalých ostrožského držitele Jana z Kunovic se podařilo přimět Kryštofa k odprodeji jeho části, čímž obojí část byla opět spojena v jeden celek, neboť druhá polovina se takto taktéž dostala do rukou rodiny Šarkánů. Na základě pozůstalosti Ambrožovy se ujali Bzence jeho bratři Jan a František i na místě Ambrožova syna Gergela. Po nich se stal majitelem města i panství známý rybnikářský podnikatel Vilém Kuna z Kunštátu, jehož rodina budovala mohutnou rybnikářskou soustavu na Hodoníně s tehdy největším rybníkem Nesytem v popředí. Leč spory o Bzenec tímto neustaly, ale pokračovaly nadále. Umořování dluhů nepostupovalo ve svých termínech, takže statek se octl v roce 1542 v majetku Pavla, Jana a Václava, bratří ze Žerotína. Ale ani tito nedrželi Bzenec nadlouho. Více jim záleželo na mohutném hradě Buchlově, a proto tento se dostává opět do majetku uherské šlechty. Již v roce 1545 je v majetku Ferenc Niáry z Bedegu, Ištvána hontské stolice, který v roce 1547 nabyl titul nejvyššího královského štolmistra. Král Ferdinand souhlasil s jeho inkolátem v důsledku válečných zásluh v bojích proti Turkům, a tak Bzenec nabyl za cenu 22 500 zlatých. Po jeho smrti v roce 1551 se statku ujal Jan Niáry z Bedegu, který 14. května 1553 odkázal „hrad a městečko Bzenec se vším příslušenstvím“ synům Mikuláše Loranta z Inky, který měl za manželku jeho sestru Magdalenu. Běželo o šest synů, totiž o Pavla, Alexandra, Michala, Gabriela, Wolfa a Jana. Držby jménem svých bratří se ujal Pavel. Leč Lorantové rychle za sebou vymírali. V roce 1558 nebyl na živu Alexander, v roce 1560 Pavel, takže v roce 1568 známe jen Wolfa a Michala. Michal vyplatil podíl Wolfův, a proto v roce 1574 byl jediným držitelem města. Po 6. lednu 1587, když Michal byl mrtev, připadl majetek vdově Barboře Revayové z Révy. Barbora Revayová přinesla Bzenec věnem svému druhému manželu Kašparu Pruskovskému z Pruskova a na Hradci a Šemnicích. Tento nebyl neznámou osobou. Zastával ve dvorských službách postavení královského rady, komorníka a štolmistra arciknížete Arnošta. Za těchto bylo město vybudováno tak, že svou charakteristiku si udrželo po několik dalších staletí.

Pruskovskými skončila mnohadesetiletá neklidná situace, která se odrazila nejen ve správě panství, ale i v životě města. Pruskovští navázali na někdejší intence a pustili se do budování panství ve vlastní režii. Počátkem měl být soupis dosavadního stavu panství, který se nám dochoval v tamním urbáři z roku 1604, v němž je nám zachován stav města v době předbělohorské.

Namísto zbořeného hradu se stala za Kropáčů střediskem panství tvrz, zbudovaná v blízkosti bzeneckého dvora přímo ve městě v místech pozdějšího zámku. Dvojí příkop a pevná zeď učinily z ní pevnost. Pevnost byla za Pavla a Michala Lorantů přebudovávána v renesanční zámek, jehož definitivní podobu provedli Pruskovští. Dochovaný urbář uvádí, že zámek leží na příhodném místě a má dva příkopy, přičemž byl vnitřní příkop osázen stromovím. Zámek se nemohl měřit svou výstavností s jinými zámky své doby. Pouze západní strana s vchodem byla postavena z kamenů a cihel. Zde byla také dvě poschodí. V přízemí se nacházela kancelář a v poschodí sály a obytné pokoje majitele. V přízemí na severní straně se nacházely konírny, špižírna a sklad, v prvním poschodí pak pokoje pro čeleď a hosty. Jižní strana byla v té době pustá. Pouze v části, přimykající se k západní straně, byla kuchyně, nad ní jídelna pro služebnictvo a za kuchyní pekárna. V objektu byla i studna. Je popsána i zahrada, v níž před vchodem se uvádí velká lípa (připomínaná již v r. 1536).

Před zámeckou budovou se rozprostíral hospodářský areál. Stála tam nově vystavěná sýpka, pod níž se nacházela znamenitě upravená „pěkná pivnice“ s kapacitou 500 beček vína s přízemním prostorem pro vinné nádobí. Obilí se sypalo do zvláštních skladů v prvním a druhém poschodí.

Pod zámkem pak se nacházel dvůr; byl dřevěný, se dvěma místnostmi a vhodnými komorami, dále pokračoval areál ve stájích pro skot a „svinský dobytek“. Ke dvoru také příslušela stodola se dvěma humny v zahradě a se stohy přebytečného obilí. Za dvorem byla sladovna a pivovar, „na přídách byly chovány všelijaké potřeby k piva vaření“.

Existence pevného hospodářského panství, odhadnutého podle urbáře na 75 000 zl. měla značný význam pro město i jeho okolí. Jen tak mohlo vzniknout výrobní a obchodní středisko, neboť zde prodávali zemědělské přebytky a nakupovali zase řemeslné zboží obyvatelé všech do Bzence příslušejících obcí. Město v té době sestávalo z Dolního rynku, Horního rynku, Suchého řádku, Mlýnské ulice, Bzinské a Vracovské ulice. Dolní rynk byl obydlen jak měšťany (tzv. křesťanským obyvatelstvem, tak i židovským obyvatelstvem.

Podle urbáře město vypadalo takto:

Dolní rynek: 68 domů.

1. Jan Dolobrazů, 2. Radnice, 3. Václava Jakuba Fabiánova vdova, 4. pan Tomáš Lomnický, 5. Jakub Hejný, 6. Jan Stehlík, 7. Václav Pěkný, 8. Jiří Straka, 9. panský dům, 10. Pavel pekař, 11. Martin Krtičný, 12. Eliáš blanař, 13. Jiřík Měchura, 14. Pavel bednář, 15. Matouš Hertl, 16. Jan Hrubý, 17. Kašpar Stolařovský, 18. Jan Plvanův, 19. Matouš blanař jinak Hřemec, 20. Mikuláš provazník, 21. Jan kovář, 22. Lorenc tesař, 23. Mikuláš rybář, 24, Jan hrnčíř, 25. Balcar blanař, 26. pan Matyáš Drnopolský (není svobodný), 27. Urban kolář, 28. Matyáš Trochopej, 29. Matyáš Jízdný, 30. Mikuláš Bětů, 31. Jiřík Hertl, 32. Jiřík Strnisko, 33. Hans bednář, 34. Ondra Třetina, 35. Pavel Strempl, 36. Valenta kovář, 37. Martin Dvorský, 38. Lukáš kovář, 39. Pavel kovářů, 40. Šimon Klaus, 41. Hans Pěnkovský, 42. Abraham Beran žid, 43. Librman žid, 44. Izák Boskovský žid, 45. Daniel kramář žid, 46. Lazar Kolman žid, 47. Šalomoun z Kojetína, 48. Jakub Chromý kramář žid, 49. Jakub Baruchův syn žid, masař, 50. Daniel Baruchův zeť, 52. Jan Hluchý, žid, 53. Markus Jakubčin, žid, kramář, 54. Jakub Mácha Petrových, žid, 55. Markus Křivonos žid, 56. Markus Sklenářův žid, 57. Smarl Kozelek, žid, 58. Abraham, Ezechielův zeť, žid, 59. židovský špitál, 60. Martin Burdas, žid, 61. Aron z Kojetína, žid, 62. Jakub, syn Šimonův, žid, 63. Abraham Polák, žid, 64. Samuel, mečíř, žid, 65. Izák Podivínský, žid, 66. Eliš žid, 67. Jakub bednář, žid, 68. Adam Vědropil, žid, 69. Jakub Vlach, žid.

 

Horní rynek – 33 domů

1. Mojžíš Rabínův, žid, 2. Týž, 3. Jakub Mojžíšův, syn, žid, 4. Jakub Mojžíšův syn, žid, 5. Lazar, kramář, žid, 6. Václav, sládek, 7. Matyáš masař, 8. Šimek, Sárův zeť, 9. Matěj Šilhavý, 10. Jan Chotěbořský, jatka, 11. Janek Forman, 12. Jan Dřevosoukal, 13. paní Dorota Kropáčka, manželka Jana Čertorejského z Čertorej, 14. Maruše Kadidlová, 15. Jan Trnka, 16. Jan Sporvajn, 17. pan Jiří Závis (má svobodný dvůr), 18. panský dům, 19. Jiřík Tichý, 20. Martin Ušáků, 21. Martin Dvorský. 22. Pavel Nováků, 23. Jan Hanák, 24. Matůš z Bolašov, 25. Janek Polák, 26. Jiří Hanúsek, 27. Štofflblanař, 28. Jan Boukala, 29. Tomáš, pekař, 30. Benjamin 2ld, 31. Lazar, zlatník, 32. Matůš Holešovský, 33. Daniel Čapek.

 

Suchý řádek – 47 domů

1. Mikuláš Mudroň, 2. Jan z Hošťálkova, 3. Jan Mastný, 4. Valenta Šilhavý, 5. Václav Jurásek, 6. Mikuláš Albrechtů, 7. Jan Mikulů, 8. Pavel Koráb, 9. Marek Adamců, 10. Mikuláš Ledvinka, 11. Vítek, dráb, 12. chalupa pastýřská, 13. Sbor, 14. Ondra Křížů, 15. Šebesta masařů, 16. Adam Slívař, 17. Petr Šebaňa, 18. Joachim, blanař, 19. Jan Chvátala, 20. Tomáš Kučera, 21. Mikuláš Kočí, 22. Jiřík Rajíček, 23. Janek Třetina, 24. Henryk, barvíř, 25. Jiřík Valaška, 26. Matěj Šrámků, 27. Matouš Háčkův, rybář, 28. Jiřík Krchmáček, 29. Jan Potoček, 30. Burián Lubenský, 31. Vaněk tkadleců, 32 pustý dům, 33. Vávra Šardický, 34. Jan Přerovský, 35 Jan Vítů, 36. Jan Solega, 37. Martin Ležák, 38. Prokeš Indrechvalský, 39. Jíra Vřava, 40. Jura Piskoř, 41. Martin Kofránek, 42. Mikuláš Hudečkův, 43. pan Tomáš Lomnický, 44. Václav Slepanský, 45. Matěj Kobylský, 46. Jan Hlinařů, 47. Matula Vrbů.

 

Mlýnská ulice – 35 domů

1. Pan Matyáš Drnopolský, 2. Jan Roučka, 3. David Kalihor, 4. Martin Dvík, 5. Valenta Pustinovský, 6. Bartoň Běhovský, 7. Martin Roheb, 8. Jan Menšík, 9. Vašek Hrnčířův, 10. Pavel Hoppa, 11. Petr Hlavů, 12. Albrecht z Malešova, 13. Matyáš Dobšů, 14. Jan Buchtů, 15. Jan Šebestiánův, 16. Ondřej Likovský, 17. Dorota Klárka, 19. Jan Krbich, 19. Pavel Tasík, 20. Pavel Nováků, 21. Jiřík Klíčník, 22. Václav Hoppa, 23. Jan Kovářů, 24. Vojtěch Koštur, 25. Jan Suchý, 26. Bartoška Rejka, 27. Jan Varadínek, 28. pan Michal Salař (nemá svobodný dvůr), 29. Ondra Svobodův, 30. Kateřina Výšková, 31. Daniel Svobodů, 32. Ondra ze Štáblovic, 33. Jan Vincůrků, 34. Anna Holubka, 35. Martin Jury Malečkova.

 

Bzinská ulice – 28 domů

1. Matěj Vincourek, 2. Jan Malečků, 3. Daniel Petráňů, plesník, 4. Pavel Pikulů, 5. Jan Zálešák, 6. Matouš Chvátalů, 7. Jan Moravů, 8. Martin Králů, 9. Jura Cech, 10. Jiřík Pokorný, n. Pavel Konečný hajný, 12. Jan Jakuba Fabiánů, 13. Tomáš Bartoňů, 14. Jan Vaňků, 15. Kateřina Papalka, 16. Jan Šebestů, 17. Jirka Vaňků, 18. Jiřík Hanák, 19. Jan, zeť Ruznů, 20. Martin Vašíčků, 21. Kateřina Vaňková, 22. Barbora Syrůčková, 23. Václav masař, 24. Martin Šafářů, 25. Matěj Jurasů, 26. Martin Šachtů, 27. Václav Hodonský, 28. Matouš Vícha.

 

Vracovská ulice – 41 domů

Pan Michal Sadaj, 2. Jiřík Human, 3. Matyáš Jilků, 4. Jakub sklenář, 5. Lukáš Obryc, 6. Tomáš Lašek, 7. Daniel krejčí, 8. Martin Frybů, 9. Petr Pluma, 10. Matouš Frýb, 11. Matouš Meixner, 12. Adam Vitvar, 13. Jiřík Bruckman, 14. Jakub Pormon, 15. Jan Vávrů, 16. Zikmund Dobšů, 17. Zachariáš Nedomů, 18. Řehoř Rýmer, 19. Jan Václav Moravczy, 20. Havel Gořalka, 21. pan Jan Senkyva, 22. Jíra Vítek, 23. Martin Helzpocher, 24. Jan Pek, 25. Anna Rundáčková, 26. Michal tesař, 27. Matouš Henig, 28. Jiřík Volf, 29. Martin Vávrů, 30. Martin Hodrych, 31. Kašpar Šolc Kundrát, 32. Jiřík Šolc, 33. Jakub Hodrych, 34. OršilaHoffmanka, 35. Jakub hasař, 36. Jan Dlouhý, 37. Onderka kuchař, 38. Jan Kudláček, 39. Jura Bruckman, 40. Martin Vizner, 41. Jan Řemen.

 

Z urbáře je zřejmo, že město Bzenec tvořila na počátku 17. století dvě náměstí (Dolní a Horní) a čtyři ulice (Suchý řádek, Mlýnská, Bzinská a Vracovská). Počítáme-li že město mělo 252 domů a domků, že se tu nacházely rodiny panských úředníků‚ rodiny šlechtické a rytířské, že tu bydleli hofeři, pak se tu načítalo spolu s Olšovcem, který tvořil vlastně součást Bzence, až 320 rodin.

V Olšovci podle urbáře byli všichni usedlíci podsedníky: kromě zahrádek jim náležely vyměřené kusy polí, z nichž odevzdávali vrchnosti desátou kopu. Tudíž ve vsi sídlil: Jan Černohorský, Martin Lapků, Jíra a Martin Tkadlec, Ondra Jedlička, Pavel Lapka, Tomáš Sečkař, vdova Večerková, Jan Zezkulů, Jura Ház, Jura Konečný, Matouš Žiravský, Jura Opice, Matouš Hapalidoves, Mikuláš Sprostný, Martin Hakula, Filip z Klenovic.

Tudíž počítáme-li na rodinu průměrně 6 členů, pak tehdejší město čítalo na 2 000 obyvatel, z nichž 400 obyvatel náleželo k židovské pospolitosti. Uvedená jména prozrazují, že město sestávalo z českého obyvatelstva. Některá ze jmen prozrazovala původ, odkud rodina zavítala do Bzence, jako např. Přerovský, Chotěbořský, nebo všeobecně Slovák nebo Hanák. Z původních jmen se některá udržela do nejnovější doby, například Adamec, Kučera, Růčka, Varadínek, Šebesta, Piskoř, Přerovský, Vávra, Kuchař, Gořalka, Konečný, Kolář, Kříž, Vrba, Jurásek atd. Z křestních jmen v té době se těšily oblibě jména: Václav, Jiří, Martin, Mikuláš, u žen Kateřina, Magdalena, Barbora, Jana, Anna.

Uvedené domy nebyly stejné hodnoty, a lišily se od sebe svou výstavností. Nejvýstavnější domy byly na Dolním Rynku, ostatní byly hůře budované, a v ulicích stály jen chalupy, čím dále od středu, tím horší kvality. Soudíme tak ze zachovaných purkrechtních knih města Bzence, z nichž je vidno, že ani domy na náměstí nebyly stejně výstavné. Jeví se to nejlépe při koupi a prodeji domů.

Nejdříve si všimněme Dolního náměstí. Tak v r. 1574 koupil Václav Morávek dům ležící mezi Janem Palařem a Jakubem Mlynářem za 120 zl. V následujícím roce prodala Dorota Habrovanská Vavřinci Hrkalovi ze Stříbrníc – hajnému – dům spolu s vinohrady, loukami, dvěma klisnami, s vozem, s pivovarním nářadím za 500 zl. Na druhé straně v témže roce předal Vít Zámečník Pavlu Krejčímu dům za 63 zl., jenž jej za rok nato odprodal Lorenci Tesaři za 70 zl. V roce 1583 odevzdal dům Martin Zezhulů Šimonu Bydžovskému, pekaři, za 108 zl. Tento jej v roce 1589 přepustil Mikuláši z Rybího za 130 zl. V roce 1597 odprodal Adam Vědropil, švec, dům Václavu Sládkovi z Měrovic za 150 zl., jenž jej v r. 1603 prodal za tutéž částku Eliáši Blanaři. V r. 1602 se prodal dům po nebožtíku Václavu Ondrovi Nebeských s třemi čtvrtěmi polí, 2 zahradami, 2 koňmi, s vozem, pluhem a vinohrady za 650 zl. V roce 1618 předal na smrtelné posteli Šimon Klaus dům „na rynku ležící“ za 150 zl. synu Jakubovi.

Ze zápisů zjišťujeme, že na horním rynku v r. 1568 koupil dům Jiří Karásek od Václava Količného za 30 zl. V r. 1580 odkoupil Jan Kadidlo dům za 130 zl., v r. 1599 prodal dům spolu s vinohrady týž Jan Kadidlo za 200 zl., a posléze v roce 1612 odprodal Eliáš Venců dům s dvěma plžemi za 130 zl.

Dnešní Olšovská ulice se v té době nazývala Mlýnskou. Název odvozovala z toho důvodu, že vedla k panskému mlýnu, jenž se nacházel v blízkosti Olšovce. Řada domů s okny obrácenými k jihu slula Suchý řádek, a řada domů k panskému rybníku se nazývala rybářská, podle rybářů, kteří v ní bydleli. V roce 1576 byl odprodán dům s půllánem, 2 koňmi, s vozem, pluhem, s 2 vozy sena a s loukou i vinohradem Mikulášem Bulanem Jakubu Chrustovi Přerovskému za 220 zl. V roce 1575 koupil Ondra Strnad od Mikuláše, kostelního hospodáře, půl podsedku na Suchém řádku za 33 zl.; v r. 1598 odprodal Jan Patron Vlach podsedek v Rybářské ulici Matyáši Šťastnému Lesových za 200 zl. V roce 1595 předal Jiří Rojíček Henrychu Puchovi, kloboučníku, půl podsedku na Suchém řádku za 40 zl., již rok předtím odprodal Martin Pařízek Martinu Výškovi podsedek v Mlýnské ulici za 200 zl., v r. 1597 opět Matouš Hovado Pavlu Lapkovi prázdné místo k výstavbě za 8 zl. V r. 1597 předal Jiřík Čech tkalci Jurovi Adamcovi v Mlýnské ulici za 220 zl. Jiřík Čech pak koupil téhož podsedek na Suchém řádku spolu s vinohrady za 330 zl. V Bzinské ulici odprodal Jiřík Duchků Ondru Hudomertlovi tam podsedek za 200 zl. Tak bychom dále mohli pokračovat.

Domy byly většinou přízemní, ze dřeva nebo vepřovic, a většinou byly kryty slámou. Jen některé domy na Dolním nebo Horním rynku, náležející šlechticům, nebo bohatším měšťanům, byly vybudovány z tvrdého staviva a kryty šindelem. Podle všeobecné praxe domy na Dolním rynku a snad zčásti na Horním byly stavěny jednostranně. Přední fronty domů směřovaly do náměstí, kdežto dvory s hospodářskými budovami byly obráceny do přilehlých ulic.

Vedle držitelů domů byli hofeři, kteří byli v nájmu u příbuzných nebo jiných držitelů domů. Sluli: 1. Jan Pavků, 2. Vašek Sečec, 3. Jan Štěpánů, 4. Václav Klementů, 5. Pavel Strnisků, 9. Jan Malý, 10. Jan Pražmů, 11. Jan Tomášů, 12. Jura Malíků, 13. Hons Honakr, 14. Vašek Poláček, 15. Pavel Hoffmann, 16. Lorenc Kútník, 17. Jakub Krčma, 18. Jan Vlachů, 19. Kašpar Lang, 20. Martin Herdlerm, 21. Jiřík Štastných, 22. Jakub Blažků, 23. Martin Nadějovský, 24. Jan Hovadů, 25. Jan Kubalů, 26. Martin Čech, 27. Václav Urbanů, 28. Martin Konečný, 29. Jan Plundra, 30. Jan Vidman, 31. Jura Šidlo a 32. Martin Pekař.

Z čeho tito lidé ve městě žili? Z urbáře je patrno, že jen menší množství se živilo zemědělstvím v pravém slova smyslu, nejvíce vinařstvím, vedle těch, kteří se zaměstnávali řemesly a obchodem.

Tak zvanou městskou smetánku tvořili feudální drobní šlechtici a rytíři (Matyáš Drnopolský, Dorota Kropáčka, manželka Jana Čertorejského z Čertorej, Michal Slař), vrchnostenští úředníci, přední vinaři, představitelé městských cechů a významnější obchodníci. Tito vlastnili městské domy na rynku, požívali plná městská práva, zastávali přední funkce ve městě a na sebe strhli i významnější hodnosti v městské samosprávě.

Řemeslníci – jichž bylo 42 – byli sdruženi v cechy. Byli to bednáři (Pavel, Hans, Jakub, všichni na Dolním náměstí), blanaři (Eliáš a Matouš, Balcar na Dolním náměstí a Štoffl na Horním náměstí), barvíř (Henryk na Horním náměstí), hrnčíř (Jan na Dolním náměstí), krejčí (Matouš na Dolním náměstí, Pavel ve Vracovské ulici), koláři (Dolní náměstí), kováři (Jan, Valenta, Lukáš, Pavel na Dolním nám.), masaři (Jakub Branků na Dolním nám., Matyáš, Šebesta, Jan Chotěbořský na Horním nám.), kuchař (Anderka ve Vracovské ulici), mečíři (Samuel žid na Dolním náměstí), pekaři (Pavel na Dolním náměstí, Tomáš na Horním náměstí), provazník (Mikuláš na Dolním náměstí), rybáři (Mikuláš na Dolním náměstí, Matouš Ráčků na Horním náměstí), sládek (Václav na Horním náměstí), sklenář (Jakub ve Vracovské ulici), řemenář (Jan ve Vracovské ulici), tesaři (Lorenc na Dolním náměstí, Michal ve Vracovské ulici), tkalci (Vaněk, Jíra a Valentin na Horním náměstí), zlatník (Lazar na Horním náměstí). I když zde nejsou uvedeni všichni řemeslníci (neboť v urbáři nejsou vždy udáni – jen poznačen plat z řemesla), z uvedených největší oblibě se těšili blanaři neboli kožišníci, poněvadž pro tyto zde byly zvláště výhodné podmínky. Byly to dubové lesy, v nichž se sbíraly kotvice k výrobě třísla. Pro rybáře byla výhodná řeka Morava. Rybáři odváděli vrchnosti ve dvou ročních termínech 4 zl. 8 kr., a 16 kop raků o svátku Jana Křtitele (24. června). Stejně byli oblíbeni i masaři. Podle starých urbářů se zjistilo ve městě 16 jatek, z nichž dávali z každé ve dvou termínech 10 gr. Leč jejich počet se upravil tak, že byly 4 tzv. křesťanské a 4 židovské. Z těchto židé týdně dávali 40 liber masa.

Jak bylo řečeno, byli řemeslníci sdruženi v cechy. Bohužel o existenci cechů nejsme v době předbělohorské plně zpraveni, neboť během válečných událostí mnohé z nich vzaly za své. Sdružení v cechy bylo za účelem ochrany zájmů a práv svých členů. Řídili se cechovními artikulemi. Jejich představení, cechmistři, měli organizovat výrobu, pečovat o kvalitu výrobků a chránit své členy před nekalou soutěží. Tak například nemáme přímé zprávy o ševcích; víme, že tento cech existoval již v roce 1537.

Nejsme zpraveni o rybářském cechu, ačkoliv víme, že rybářství zde bylo velmi čilé. Byli povinni odevzdávat po rybě na zámek, a to za poloviční cenu. Právě poměrně značný počet rybářů ukazuje na starobylou tradici ve městě. Bydleli v tzv. Rybářské ulici. V čele tamní rybářské organizace byl představený, zvaný plesník.

Dosud jsme se nezmínili o kramářích či obchodnících. Jako kramáři jsou tu uváděni: Daniel žid, Jakub žid, Jakub žid na Dolním náměstí, Lazar na Horním náměstí. Jak vidno obchod byl v židovských rukou. Měli sedm krámů na náměstí, z nichž ročně odváděli 17 ½ libry pepře. Kromě toho obchodovali i s rozličnými jinými věcmi, se svobodnými poli, vinicemi, sklepy, a proto také mnohé zápisy v purkrechtních knihách mají za předmět kupy židů.

Není třeba připomínat, že většina z uvedených řemeslníků náležela k středním vrstvám, a rybáře je možné počítat k městské chudině. Ze zámožnějších řemeslníků vedli, jako jinde, řezníci, ale asi také blanaři – kožišníci – kteří svým významem přesahovali rámec města.

Hlavním zaměstnáním obyvatel města bylo však vinařství. Toto právě v 16. století a v době předbělohorské se těšilo svému významnému rozkvětu. Svědčí nám o tom rozličné zápisní knihy, zvláště horenské knihy, zmíněný urbář z roku 1604, a pamětní knihy. Dozvídáme se v nich, kde se rozprostíraly tamní vinohrady, kdo byli jejich pamětníci, a jak bylo vyhledáváno bzenecké víno, které se těšilo zvláštní oblibě. Tehdejší vinice se nazývaly: Liščí hora, Novosady, Psí hora, Pohany, Maršálky, Grefty, Čihůvky, Prostřední hora, Horní hora, Kněží hora, Cukmantle, Růžená, Hašneky a Zadní hora.

Podle urbáře z roku 1604 se nacházelo ve městě, kromě panských, 463 čtvrtí vinic, z nichž domácí, jak měšťané, tak židé, vlastnili 409 čtvrtí, cizí pak 54 čtvrtí. Panství mělo 19 čtvrtí, a to: Pod starým hradem, jinak zvaná Podhradí (10 čtvrtí), Kožuchy (6 čtvrtí), Rozkoš (tři čtvrtě).

Vinařství v době předbělohorské se nám nejlépe zračí z horenských knih, které jsou nám dochovány: první se zápisy z let 1580 – 1662, druhá se zápisy z let 1618 až do konce 18. století. Knihy byly rozděleny podle viničních tratí, jež měly v 16. století. Zápisy se prováděly v přítomnosti horného a horných podle horenského práva, přičemž kupující byl povinen za zápis zaplatit jeden denár. Ačkoliv podle smlouvy z roku 1504 neměla vrchnost městu činit překážky v odprodeji vinic, presto později k prodeji a zápisu do horenské knihy bylo zapotřebí povolení vrchnosti, které dával samotný držitel či vrchnostenský hejtman, jak se dočítáme již v zápisu z roku 1580: ve středu po sv. Pavlu na víru obrácení na horného Vavřince Zelice a horných toho roku Jana Vackova, Bartoše Kloboučníka, Jana Jízdných, Mikuláše Ruznových, Jakuba Devěžejových, Jana Palče, s dovolením J. M. Pana Michala Loranta z Inky a na Bzenci a J. M. paní Barbory Revay z Reva a na Bzenci koupil jest Jelen žid v hoře Novosadech od Martina Vobročníka za 17 rýnských.

Z měšťanů nejvíce vinic v této době obdělával Tomáš Lomnický: vlastnil 11 ½ čtvrti, k nimž ještě přibylo 5 čtvrtí. Byl městským úředníkem a jedním z nejbohatších měšťanů, jak je patrno z odváděné peněžní renty: z gruntu na náměstí platil 20 gr., a na Suchém Řádku 4 gr., z 6 Rúbanic 22 gr., z plže 6 gr., ze tří luk 7 ½ gr. ze tří Síček 8 gr., ze tří sirotčích Rubanic 1 rýnský 6 gr., místo roboty 3 rýnské, celkem odváděl 6 rýnských 13 ½ gr., to znamená opravdu značný obnos. Zda nabyl tento majetek sňatkem nebo úřadem, není známo. Jmenoval se vlastně Tomáš Zelenka, avšak psal se podle svého rodiště v Čechách Tomášem Lomnickým. Byl strýcem známého básníka Šimona Lomnického, jemuž císař Rudolf II. udělil predikát „z Budče“, takže se poté psával Šimon Lomnický z Budče, korunovaný básník. Jeden ze svých literárních plodů věnoval v roce 1615 Tomáši Lomnickému pod názvem „Tobolka zlatá“. Svůj úmysl dedikace zveřejnil pak ve výkladu na Otčenáš, v němž vzpomíná Moravy slovy:

„Kdež jsem též osobně býval,
z mládí slušný deruňk míval.“

Zajisté si přitom vzpomínal na svého strýce Tomáše a na svůj pobyt u něho v Bzenci, od něhož se mu dostalo vskutku četného fedruňku v „roce i v ourodě“, ve víně i v potravinách. Kdož ví, zda právě v Bzenci nenabyl takovou oblibu ve víně, že rektorství školy v Kardašově Řečici zaměnil za výsadní hospodu v Ševětíně. Vedle Tomáše Lomnického byli dalšími značnými držiteli vinic na začátku 17. století: Jiřík Straka vlastnil 13 čtvrtí, Lazar Kolman žid a Oršila Hofmanka 8 čtvrtí, Matouš Hertl a Izák Podivínský žid 7 čtvrtí, Adam Vědropil a Markus Sklenářů žid 6 ½ čtvrti, Pavel Kovářů 6 čtvrtí, Jan Moravů 5 ½ čtvrti, Matyáš Trochopej, Jiřík Strnisko, Šimon Klaus, Librmon žid, Hans Pěnkavský, Mojžíš Rabínův žid, pan Jiřík Záviš, Pavel Nováků 5 čtvrtí. Po 4 ½ čtvrtích měli měšťané: čtyři, po 4 čtvrtích 2, po 3 ½ čtvrtích 4, po 3 čtvrtích 27, po 2 ½ čtvrtích 16, po dvou čtvrtích 1, po 1 ½ čtvrti 31, po jedné 62, a po achteli 102 obyvatelů města.

Jak již bylo řečeno, podle urbáře ze 409 čtvrtí, jež drželi domácí, náleželo tzv. křesťanům 312, židům 97 čtvrtí, z 54 čtvrtí náležejících cizím, patřilo 49 ½ čtvrtě křesťanům a 4 ½ čtvrtě židům. Že židé vlastnili takové množství vinic, vyplývá z toho, že nesměli kupovat pole a louky, kdežto nákup vinic jim byl dovolen.

Jaká byla tehdy úroda z vinic? Podle zmíněného urbáře se z 19 panských vinic – čtvrtí, dobře zahnojených a obdělaných, vytěžilo ročně 60 – 70 beček vína, to je 600 až 700 věder, dále 10 x z 10 čtvrtí v Růžené, jež získala vrchnost v době třicetileté války, mohla ročně dávat 40 beček, a 1 čtvrt, která mu připadala po kuchmistrovi, šest beček. Tudíž počítáme-li ze čtvrti jen tři bečky vína, pak se urodilo na všech vinicích (482 čtvrtí) asi 1 446 beček, na 409 čtvrtích měšťanů 1 227 beček, z nichž pobírala vrchnost asi 122 beček desátku. Mimoto místo pozemkové činže se dávalo 15 mázů zemního, to je celkem asi 15 beček. Vysadil-li někdo novou vinici, pak byl na dobu šesti let zproštěn desátku i zemního. Dále byli měšťané povinni na základě smlouvy dojednané s Kropáčem v roce 1491 vyšenkovat ve městě ročně vrchnosti 12 beček vína v té ceně, jak jim od vrchnosti byla stanovena.

Posléze byli povinni obdělat deset čtvrtí vrchnostenské vinice v trati Podhradí: kdo řezali, dolovali, koly zaráželi a kopali, dostali na den 3 kr., kdo sítali, vázali, nosili putny, tři denáry a posléze, kdo sbírali hrozny, tři haléře.

Jak draze se v té době prodávalo víno, resp. vinice, seznáme nejlépe z nahlédnutí do horenských knih. Tak například prodal v roce 1580 žid Aron Šebestů Smetanovi achtel vinohradu v Novosadech za 66 zlatých a Jan Kališ Pavlu Moraczymu achtel v Greftech za obnos 30 zl. V roce 1581 odkoupil kněz Florián, farář v Brankovicích, pro svou manželku Kateřinu čtvrt vinohradu zvaného Maršálky za 180 zl. a jako farář ve Zlíně odprodal v roce 1598 tuto část za hotový obnos 100 zl. Tomáši Lomnickému. V roce 1593 předal Lukáš Šternberský čtyři čtvrti vinohradu zvaného „Budík“ se svobodami, zajištěnými pergamenovou listinou, s boudou, s presem a vším příslušenstvím panu Kašparu Pruskovskému a paní Barboře za obnos 650 zl. a měch žita. Tito jej v roce 1597 rozdělili a odprodali, a to jednu čtvrt vladykovi p. Mikuláši Salajovi za 250 zl., jednu čtvrt Janu Rynkovskému za 200 zl., jeden achtel Martinu Šachtovi za 125 zl., jeden achtel Mikuláši Vyškovskému z Olšovce za 125 zl., a jednu Lukáši Kovářovi za 200 zl., což úhrnem obnášelo 900 zlatých. Tyto byly zčásti splaceny hned, zčásti vínem, zčásti měli splácet při braní vinného desátku. V roce 1600 předstoupil před horního Jana Moravova vrchnostenský písař, aby mu oznámil, co Mik. Víšků a Martin Šachtů byli za vína odvedli. Zjistilo se, že Mikuláš Víšků po dvě léta vyplnil 16 věder po 2 zl. a v stávajícím roce 5 věder po 2 ½ zl. a Martin Šachtů též po dvě léta 12 věder po 2 zl. a v stávajícím roce pět věder po 2 ½ zl. byl vyplnil. A posléze v roce 1606 odprodala vdova po Jakubu Henigovi čtvrt vinohradu v Horní Hoře Bartoloměji Lomnickému za 200 zl. a v r. 1611 prodal purkmistr s dovolením urozeného pána Sikmunda Kyčky z Velké Plučnice a na Malé Plučnici, bzeneckého úředníka, achtel vinohradu v trati Pohana po nebožtíku Janu Chotěbořském rybářskému cechu za 120 zlatých.

I cenu vína seznáváme z horenských knih. Tak v roce 1573 zůstaly po nebožtíku Pavlu Dovrazových 4 bečky vína, z nichž se odprodaly 3 po 37 zl. V roce 1595 se odprodaly po nebožtíku Mikuláši Krejčím dvě bečky vína bílého za 60 zl. a v roce 1598 se utržilo za 14 ½bečky vína 247 zlatých 29 ½ krejcaru. Ceny vinic se řídily podle polohy, stáří a stavu vinice a podle platebních podmínek; cena vína zase podle jakosti a úrody. Průměrná cena čtvrti vinice se odhadovala na 125 zl., a průměrná cena vědra vína stála 2 zl.

Vína ze Bzence měla mimořádně chvalitebnou pověst, jak je vidno i z toho, že mnozí z cizích osob si zakupovali vinice právě v Bzenci. Mezi držiteli vinic v Bzenci byli nejen místní a okolní vladykové a feudálové, ale i takoví, kteří pocházeli z předních šlechtických rodin ať na Moravě či v Čechách. Podle urbáře z roku 1604 vlastnily vinohrady tyto feudální osoby: Matyáš Drnopolský z Lichtenhamu 3 ½ čtvrti, Jiřík Záviš z Našovic 5 čtvrtí, Dorota Kropáčová z Nevědomí 3 ½ čtvrti, Mikuláš Salaj z Drobronu 1 ½ čtvrti, Michal Radaj 2 ½ čtvrti, Jan Senkyva 2 ½ čtvrti, Jakub Vojska z Bogdunčovic a na Veselí 2 ½ čtvrti a Bernard Barský z Vacenovic 1 ½ čtvrti. V roce 1580 odprodal Albrecht Čertorejský z Čertorej a na Bohdalicích spolu se svou matkou Kropáčovou z Nevědomí achtel vinice v Greftech za 46 zl., v r. 1581 Farkač Baračanský z Baračan jménem pozůstalých sirotů po Maruši Purčové 3 čtvrti vinohradu v Kněží hoře Janu Záviši z Osenice za 100 zl., v r. 1586 Jiřík z Hoštic a na dvoře v Miloticích 2 čtvrti vinice v Novosadech židu Mušlovi za 200 zl. V trati zvané Havala náležely 4 čtvrti vinice Fridrichu st. z Žerotína. Tento předal jejich držbu Kašparu Melicharu z Žerotína a na Nových dvorech. Tyto Kašpar Pruskovský osvobodil od desátku, pokud by byly v majetku Kašpara Melichara a jeho manželky Alžběty z Valdštejna. Od toho se vinice dostaly do držby v r. 1618 Jana Kavky st. z Říčan za 700 zlatých. Taktéž značné vinice na Bzenecku náležely Vilému Zoubkovi ze Zdětína a na Habrovanech, od jehož dcery pak byly předány jezuitům v Uh. Hradišti, a v Horní Hoře držel tři čtvrti vinice vládce Rožmberského domu Petr Vok z Rožmberka.

Z toho vyplývá, že bzenecké vinice náležely v té době k předním vinicím u nás, a tudíž se nikterak nedivíme, že vinařství bylo vskutku hlavním zaměstnáním tamních měšťanů.

Mezi tehdejší chudinu náleželi hofeři, z nichž podle urbáře 34 mělo i své vinohrady, židovští hofeři v počtu 55 měli zčásti taktéž své vinohrady.

Městská samospráva byla v poměrně rozvinutém stavu již koncem 15. století. Již tehdy stál v jejím čele purkmistr. Jaký vliv tito nabyli, vidno z toho, že se v pramenech vyskytují před městskými fojty. Městská rada sestávala z 12 starších neboli konšelů, kteří byli každoročně voleni v obecní samosprávě. Po provedené volbě bylo město povinno je představovat vrchnosti, aby tato s volbou provedla souhlas. Kolem roku 1580 bylo zvykem, že purkmistr se v zápisech uvádí na prvém místě a rychtář či fojt na druhém místě.

Městská rada listiny, které vydávala, pečetila městskou pečetí. Jak již bylo řečeno v předchozí studii, byly za Mikuláše Kropáče z Nevědomí do městského znaku předány z kropáčského rodového erbu mezi dvě věže tři lilie na hůlkách, všechny vycházející z jednoho místa nahoru tak, že prostřední stojí kolmo a postranní jsou odkloněné, jak je patrno z pečeti užívané v 16. století. Žerotínové, jimž patřilo město od roku 1538, vložili do městského znaku ze svého erbu svůj štít, to je v černém poli tři bílé pahorky, nad nimiž vynikal vzhůru postavený černý lev s rozdvojeným vztyčeným ocasem, s předníma nohama nataženýma ke skoku vpravo. Při sestavování nové úpravy znaku byly na štítě ponechány tři lilie na hůlkách v seskupení, v kterém časem zmizely dvě makovice nad každou věží.

I zdivo věží pozbylo původní spáry; na pečeti v průměru 35 mm v bohatě vyzdobeném renesančním štítě je městská zeď, opatřená otevřenou brankou s cimbuřím a střechami mezi věžemi s žerotínským lvem dvouocasým korunovaným na trojvrší, nad štítem tři lilie (Kropáčů z Nevědomí). Na pečeti je tudíž městská zeď s cimbuřím, opatřená obloukovitě zaklenutou branou s otevřenými vraty, na pravé i levé straně zdi čtvercová věž s otevřeným oknem, cimbuřím a vysokou střechou zakončenou dvěma makovicemi. Mezi věžemi je renesanční štít s dvouocasým korunovaným a doprava obráceným lvem ve skoku na trojvrší. Opis probíhá mezi dvěma perlovými liliemi dole přerušen patou štítu, majuskulou: SIGILLVM CIVITATIS BZENECZ. Taková pečeť je doložena v roce 1567, byla užívána v roce 1690 a ještě v roce 1850.

Teprve velmi pozdě místo jednoho okna v každé věži se začalo znázorňovat jedno okno v prvém a druhém poschodí, zeď s branou dostala cihlové spáry místo kvádrových spár, a do otevřené brány byla přidána červená ruka s mečem směřujícím zleva doprava, které bylo užíváno v pečeti bzeneckého hrdelního práva.

Městský rychtář užíval rychtářskou pečeť. Tuto známe o průměru 27 mm. v pečetním poli ohraničeném linkou obklopenou ornamentem, je prostor tvořený větvemi vinné révy s hrozny, paže ohnutá v lokti téměř v pravém úhlu držící doprava vzhůru nůž, opis majuskulou na vnitřní lince a na vnější straně v perlovci: *SIGILLVM *IVDICIS *BZENECENSIS*.

A posléze tamní horenské právo vlastnilo svou vlastní pečeť. V průměru 33 mm v pečetním poli na renesančním štítě kolmo uprostřed trs vinné révy s dvěma hrozny, jedním listem vpravo a s jedním hroznem a čtyřmi listy vlevo, nad štítem dva ostřím nahoru a k sobě a držadly k pravému a levému rohu štítu šikmo položené vinařské nože, opis majuskulou na vnější straně ve dvojité linii: PECET.HORENSKA.Z MESTA: BZENCE. Horenská pečetní znamení však nikdy nebyla městským znakem.

Městská radnice stála na Dolním rynku a byla jen přízemní, krytá šindelem, s vížkou, jejíž zvonek oznamoval počátek městských zasedání, stejně i počátky trhů, resp. vyšlehnutí požáru. Město ve svých právních rozhodováních se řídilo právem města Uherského Hradiště.

Město skutečně v době předbělohorské pečlivě střežilo svá práva a podařilo se mu je obhájit proti náporu vrchnosti. Kropáčům se nepodařilo narušit obecní ani horenskou samosprávu města, zejména právo volby jeho funkcionářů. Podobně dopadl i jejich pokus zbavit bzeneckého fojta i kostelního hospodáře výsady osvobození od povinných robot. Nepodařilo se jim učinit z tamních měšťanů lid zcela odkázaný na jejich vůli.

Kancelářskou agendu města vedl městský písař, který pro svou znalost městských předpisů byl nejdůležitější osobou městské samosprávy. Zapisoval prodeje a koupě domů, pozemků do purkrechtních knih, vinohradů do horenských knih, pro sirotčí majetek vedl sirotčí knihy, prováděl zápisy do svatebních knih, knih pozůstalostí, příjmy a výdaje zapisoval do obecních počtů. Vydával také za poplatek výpisy z městských knih, listy o rodu, o dobrém zachování apod. Je chloubou, že se nám jak purkrechtní knihy, tak i horenské zachovaly, takže je nám možno hlouběji vniknout do života předbělohorského Bzence, jak jsme se na jednom místě pokusili.

Město mělo v době předbělohorské nejen svou samosprávu, ale i svůj vlastní soud s kriminální pravomocí. V případě složitých a spletitých soudních procesů se obraceli o vyjádření k „vyššímu“ právu do Brna. Spíše než o civilní záležitosti se jednalo o kriminální případy. V té době bylo každého roku popravováno několik delikventů – lupičů, mordýřů, zlodějů. Pro vzdálenost místa se o právní záležitosti ze Bzence dotazovalo jen v komplikovaných záležitostech. Výslechy se konávaly před útrpným právem a byly zapisovány do smolných knih. Předpokládáme, že taková existovala i ve Bzenci, i když se nám nedochovala. Purkmistr s městskou radou vykonávali v celém městě i soudní pravomoc, o to i ve věcech hrdelních. K tomu jim dávala možnost výsada, kterou město v té době vlastnilo. K výkonu trestu stával na náměstí pranýř, věznice (šperhovna) a šibenice za městem ve směru k Olšovci.

Z čeho městu plynuly městské příjmy? Předně to byly městské sbírky či lozunky z domů, z polí a z vinic. Jejich výši v době předbělohorské neznáme, i když víme, že město odvádělo vrchnosti 60 rýnských. Město mělo zájem, aby domy byly osídleny, neboť tak získávalo lozunky v úplnosti. Dobrého stavu domů jsme svědky právě ve zmíněném urbáři z r. 1604. Město pobíralo dále poplatky z prodeje polí a zejména vinic, a posléze důležitou složku tvořil šenk vlastního vína, i když podstatnou část šenku během roku si osobovala vrchnost. Město pobíralo také poplatky od řemeslníků z každého prodaného kusu, dále z převozu soli, z každého balvanu soli, od sedláků vybíralo dávky při dovozu obilí na trh, od obchodníků při určení místa na trhu a dále ze všeho prodeje domů a nemovitostí, čili z každého kupu nebo prodeje plynula stanovená částka do městské pokladny.

Vzdělání nabývali tamní občané na tamní škole, která ve městě existovala již v době předhusitské. O ní máme však písemnou zprávu teprve v roce 1583. Tam asi nabyl vzdělání Václav st. Bzenecký, autor pamětí nedalekého Kyjova od roku 1548 a primátor města Kyjova († kolem roku 1580).

Tamní farní kostel byl malého rozsahu s patrociniem Všech svátých. Patronátem náležel pod pravomoc brněnské kapituly. V roce 1498 se však patronátu zmocnili Kropáčové, čímž se dostal do pravomoci držitelů panství. Při farním kostele vzniklo v roce 1615 literátské bratrstvo sv. Jana Křtitele či literátů za rozvoj literárního a hudebního směru ve městě a okolí.

Z tamních farářů se v roce 1487 připomíná farář Martin, v r. 1502 Jakub a poté Prokop, jenž se v roce 1505 stal českým kazatelem, v roce 1524 tu působil Albrecht. V té době do kraje proniklo českobratrství a protestantismus. Proto málo slyšíme o tamních farářích, až v roce 1574 se připomíná Martin Nymburský, příjmením Sklenička (1581 – 1593), podezřelý z kacířství. Koupil si v Bzenci dva vinohrady s boudou. V horenských knihách se připomíná jeho manželka Barbora a tři dcery Ludmila, Anežka a jméno třetí se neuvádí. V roce 1594 tu byl Matouš Šambor (1506 – 1599), v roce 1606 Jiří Galazius, v roce 1610 byl sem uveden Jan Hýl, jenž byl předtím farářem ve Vracově a lokalistou ve Vlkoši. V. r. 1617 se setkáváme s Václavem Trompem, jemuž měšťané odpírali desátek a jenž poté byl povolán do biskupské konzistoře. Na jeho místo byl investován František Parvus, farář v Jaktaři. Poté byla bzenecká fara neobsazena až do roku 1628.

O tamním českobratrském sboru se dozvídáme především z konce 16. století: byli to zvláště Žerotínové, kteří byli tamní jednotě bratrské nakloněni. Její věřící bydleli hlavně na Suchém řádku, Horním náměstí a částečně i na Dolním rynku. Podle urbariálního seznamu držitelů domů byl jejich sbor na Suchém řádku v č. 13, z něho ročně odváděli 4 gr. peněžité renty. Poblíže se rozprostíral jejich hřbitov, jak lze soudit z četných archeologických nálezů při výkopu sklepů na poli za Suchým řádkem. Za správce sboru byl v roce 1594 poslán do Bzence Matouš Radoš, jen zemřel v roce 1601. Jan Kryštof Pruskovský na základě králova rozkazu dal sice v roce 1604 tamní sbor uzavřít a vyhostit bratrské učitele, avšak podle Cerroniho byl v roce 1610 „pikartským knězem“ Rudiny nebo Rudinský, jehož syn Matouš byl v roce 1656 protestantským kazatelem v Ilavě. Příjmy sboru sestávaly jednak z příspěvků věřících, jednak z odkazů zámožnějších členů nebo donátorů. Tak v roce 1583 daroval Michal Popp sboru achtel vinice v Růžené, Petr Vok z Rožmberka tři čtvrti v Horní hoře, Václav Ondra Nebeský v roce 1602 odkázal jim 10 zl. Příslušníci Jednoty většinou provozovali řemesla, resp. se zabývali vinařstvím. Z toho důvodu je nacházíme i mezi členy horenského práva. Mezi těmi, kteří v roce 1600 prodali na místě kněží a starších čtvrt vinice byl i vinař Jan Plvanů.

Podle všech známek je možno soudit, že v Bzenci sídlili i habáni, alespoň po nějakou dobu. Kolem roku 1545 měli zde i svůj dům (Haushaben), společnou komunitu, není však jisto, zda to bylo v panském dvoře jako ve Vracově či ve Vacenovicích. Není také jisto, kdy se z města odstěhovali, neboť citovaný urbář z roku 1604 se o nich nezmiňuje. Lze soudit, že držitel bzeneckého panství František Niáry z Bedeku je asi přestěhoval do Sobotiště v tehdejších Uhrách. O existenci habánů ve městě mluví i to, že jednotliví z členů tu provozovali řemesla, jako Honza Novokřtěnský, barvíř, léčil Jana Romana, a obdržel v roce 1599 z jeho pozůstalosti 4 zl. zbylého dluhu.

Je přirozené, že město bylo městem poddanským. Kolem roku 1600 byl každý bzenecký osadník povinen pravidelně vrchnosti odvádět dávky, čili peněžní renty. Z domu a usedlosti se platilo v obou termínech 28 gr., takže vrchnost získávala celkem z města 267 rýnských 16 gr., dále ze 14 % lánů se odvádělo 12 rýnských gr., z rubanic a luk 39 rýnských a 12 gr., z některých zahrad 1 rýnský 22 gr. Město dávalo z lozuňků 60 rýnských, z hlásky 8 rýnských, místo praní a stříže ovcí o Martině 60 rýnských; platy cizích osob činily 27 rýnských 18 gr.

Tudíž na Dolním rynku bylo povinno z gruntu odvádět 31 zl. 22 gr., z řemesel 2 zl. 8 gr., z jatek 2 zl., od rybářů 4 gr., a na naturáliích 2 kopy raků, z luk a rubanic 14 zl. 1½ gr., ze zahrad 1 zl. 18 gr., z plžů 4 gr., z krámů na naturáliích 10 liber pepře. Z horního rynku: z gruntů 15 zl., od řemeslníků 1 zl. 6 gr., z jatek 20 gr., z polí 2 zl. 12 gr., z luk a rubanic 2 zl. 25 gr., z plžů 12 gr., pepře 5 liber. Ze Suchého řádku: z gruntů 4 zl. 20 gr., z řemesla 20 gr., od rybářů 20 gr. a 3 kopy raků, z rubanic a luk 26 gr., z plžů 6 gr. Z Mlýnské ulice: z gruntů 7 zl. 4 gr., z řemesla 8 gr., od rybářů 20 gr. a 3 kopy raků, z luk a rubanic 10 zl., z polí 28 gr. Z Bzinské ulice: z gruntů 4 zl. 24 gr., z řemesla 12 gr., od rybářů 32 gr. a 4 kopy raků, z rolí 4 zl. 12 gr., z luk a rubanic 16 zl. 12 gr., vinného poplatku ze sklepů 6 gr., ze zahrad 4 gr. (z nichž a kusu rol kromě lánů 22 gr.). Z Vracovské ulice: z gruntů 3 zl. 18 gr., z řemesla 24 gr., od rybářů 7 gr. a 1 kopu raků, z polí 1 zl. 18 gr., z luk a rubanic 4 zl. 9 ½ gr., z niv 6 gr., z plžů 6 gr., z cibule 5 měřic.

Jak jsme již seznámili, měšťané byli nejen povinni peněžní rentou, ale i naturálními povinnostmi a robotou. Byl to především vinný desátek a zemní, který činil z každé čtvrti 15 mázů. Obyvatelé města drželi, jak jsme také seznali, 409 čtvrtí vinic čili 1 161 ½ měřice, z nichž ročně odváděli, počítáme-li průměrně na měřici 10 věder vinné úrody, 116 ½ vědra desátku a 109 ½ vědra zemního. Místnímu faráři dávali navíc 10 věder deputátu. Dále bylo mu povinno 21 měšťanů po 6 slepicích a 20 vejcích, sedm po třech slepicích a 10 vejcích, Olšovští dávali vrchnosti po jedné slepici a 18 vejcích. Posléze někteří z města byli povinni odvádět vrchnosti 5 měřic a faráři 4 měřice cibule a všichni desátek z okurek na 600 kop. Je zajímavá poznámka v urbáři k tomuto odvodu: poněvadž množství okurek se nedalo přesně zjistit a pěstitelé je ve svém zájmu byli ochotně tajit, připsal úředník k tomu „Mluv pravdu a nelži tak hrubě“. Robotní povinnost sestávala především z obdělávání panského vinohradu pod Starým hradem.

Je přirozené, že vrchnost vedle povinných dávek ať peněžitých, naturálních či robotních, koncentrovala do města své zemědělské a průmyslové podniky, jako dvůr, pivovar, valchu a šenkovní domy. Ve dvoře se napočítalo 70 kusů hovězího dobytka, 100 vepřů a přes 1000 kusů ovcí.

Celé bzenecké panství se v té době cenilo na 75 000 zlatých a bylo povinno vypravit do boje tři koně s ozbrojeným jezdcem.

Tudíž město Bzenec na počátku 17. století v předvečer třicetileté války nutno si představit jako město věnující se v prvé řadě vinařství, na druhé straně řemeslům a teprve v třetí části zemědělství. To je odlišné od mnoha měst a míst kolem Uherského Hradiště a Uherského Brodu, a na druhé straně je příkladem stavu mnoha měst a míst v oblasti Bzence a Strážnice. V důsledku vinařství také město, ač bylo městem poddanským, bylo v té době na značné hospodářské a majetkové úrovni, jak je vidno i z toho, že se zde zakupovala množství feudálních rodin.

Vedle toho se obyvatelé města zabývali i pěstováním zeleniny, okurek a cibule, stejně i výsadbou stromů, a to nejen běžného druhu, ale i meruněk. A tudíž chudina při těchto pracích měla jiné postavení, než v obvyklých místech, neboť bylo zde – zejména ve vinohradech a při zelenině – zapotřebí dovedných rukou a tím chudina vynikala. Navíc velká část z této vrstvy vlastnila i achtel vinohradu.

Jak vypadalo zařízení lepšího domu ve městě, seznáváme z uvedených purktechtních knih: V roce 1598 byl prodán dům po Janu Romanovi na Dolním rynku, se dvěma stoly, židlí, s třemi čtvrtmi rolí s polovicí osetí, s 4 koňmi a hříbětem, se třemi vozy, s vozem, kočím, chomouty a uzdami. V roce 1599 za svršky po Zemřelé Barboře Pruskovské bylo strženo: Za podšitý klobouk 22 ½ gr., za mentky 2 zl., za barchanový kabátec 1 zl., za soukennou sukničku vetchou 20 gr., za soukenný plášť 15 z1., za suknici a kožich ferštatový 6 zl., za vlnu 18 zl.

Z uvedeného můžeme seznat, jak se odívali zámožní měšťané: v létě nosili podšitý klobouk, suknici, pod níž byly kalhoty, mentyk a soukenný plášť, v zimě čepici neboli ovčí šubu nebo liščí šubu. Oblek byl v té době značně drahý, jak lze soudit, že za soukený plášť po zemřelém Janu Romanovi se stržilo 15 zlatých, což byla na tu dobu poměrně značná částka. Je přirozené, že chudobnější vrstvy se odívaly mnohem jednodušeji.

Tak Bzenec se počtem domů v době předbělohorské řadil na čtvrté místo za Strážnicí se 650 domy, Uherským Brodem 467 domy, Velkou s 283 domy, před Kunovice, Zlín, Napajedla a dokonce Uherské Hradiště.

Bylo to období pro město poměrného rozkvětu, období, které brzy mělo být porušeno vpádem Bočkajovců do kraje a bolestnými útrapami třicetileté války. Jak v nich město obstálo, bude předmětem následující kapitoly.

 


    zdroj:

  • ZEMEK, Metoděj, Csc. (ed.). Kapitoly z dějin města Bzence: Separátní výtisk příspěvků z Jižní Moravy 1982 (r. 18), 1983 (r. 19), 1986 (r. 22), 1987 (r. 23). 1 vyd. Praha : Tisková, ediční a propagační služba místního hospodářství, 1987. 257 s.