Majitelé bzeneckého panství

Do roku 1514, než král Vladislav Jagellonský vymanil natrvalo Bzenec z lenního svazku, bylo panství lenním majetkem koruny, i když se panství samozřejmě zastavovalo nebo dávalo v užívání různým šlechticům, markrabatům nebo členům královské rodiny. Králové a markrabata měla ve Bzenci svého purkrabího (od r. 1316 zastával bzenecký purkrabí zároveň funkci provinciála – tzn. trestního soudce a policejního aparátu – až do roku 1363, kdy byla funkce provinciála zrušena), cúdaře (sudího) a komořího (dozíral na vybírání poplatků a dávek z celého kraje). Do bzeneckého panství patřil Bzenec, Doubrava až po statek Rudník, Vracov, část Vlkoše, Ratíškovice, Těmice, Syrovín, Hostějov, Vacenovice a Olšovec. Postupem času však některé části panství odpadly. Roku 1398 natrvalo odprodal markrabě moravský Prokop Ješkovi Kuželovi ze Žeravic Ratíškovice. Roku 1421 za věrné služby připsal král Zikmund Vacenovice věrnému válečníkovi Václavu Dčbeříkovi z Hartvíkovic a roku 1498 odpadly i Těmice. Král Vladislav II. je alodizuje Janu Žampachovi z Potštejna. Takže roku 1604 dle urbáře již obsahuje bzenecké panství pouze Bzenec, Vracov, Vacenovice, Syrovín, část Vlkoše, Olšovec, Rudník a Hostějov. V roce 1848 bylo bzenecké vrchnosti odňato politické a soudní právo nad poddanými celého panství a samotná správa města ztratila právo vést pozemkové knihy. Tím se rozvázaly právní vztahy mezi Bzencem jako sídlem panství a vesnicemi, které doposud k Bzenci náležely. Majetek šlechty se transformoval do velkostatků, které pak byly ve dvacátých letech postupně oklešťovány ze své původní rozlohy.

Bzenec v majetku koruny

Následující výčet purkrabích a ostatních úředníků není kompletní. Uvedeni jsou pouze ti, jež se podařilo dohledat spolu s rokem, ze kterého o nich pochází zápis.

1311 Jan Ješek z Vartenberka purkrabí
1320 Jimram z Ungesberga purkrabí
Velislav z Ořechova cúdař
Parduš ze Šardic sudí
1324 Protiva z Buchlovic cúdař
cca 1348 Albert ze Šternberka cúdař
1370 Velislav ze Šternberka
1398 – 1401 Mikšík z Rohu (z Vážan) purkrabí

Bzenec v rukou šlechty


Velislav z Ořechova

Boček A. ve svém Přehledu uvádí, že Velislav z Ořechového byl v letech 1297 – 1317 „cúdařem“ břecislavským (břeclavským). Tento údaj je správný, ale mohl by vést k omylu, protože Velislav je také v některých dobových listinách nazýván soudcem pracovským (vracovským), nebo bzeneckým. K vysvětlení však musíme znát tehdejší poměry. Rakouští vévodové se průběhem doby zmocnili většiny Moravského pole a tak se Břeclav stala pohraniční pevností, ohroženou nejen Rakušany, ale i Maďary. Byla proto zastavena Vilému z Hustopeč a krajské úřady byly přeneseny do Pracova (Vracova) a pak do Bzence. Kraji se ovšem nadále říkalo Břeclavsko a tak údaj Bočkův je právě tak správný, jako jsou správná tvrzení listin o sudím břeclavském, pracovském, nebo bzeneckém.
Velislav jako sudí (czudarius) předsedal v kraji jen při soudu panském, který rozhodoval rozepře větší ceny a vážnější povahy. Také připravoval vše, co bylo k vedení případu nutné a jeho přísedící tvořili jiní šlechtici, převážně z řad šlechty úřední. Díky své funkci požíval velké vážnosti, protože v té době se tato funkce považovala za neobyčejně čestnou.
Jak můžeme dohledat ze starých listin, vlastnil majetek v Ořechově u Těmic a odtud pocházel i jeho rod, o němž, stejně jako i o Velislavových potomcích nemáme již žádných bližších údajů.
Poslední dochovaný záznam o jeho úřední činnosti je ze dne 19. 5. 1317. Další záznam pochází až z r. 1320 a v něm se již Velislav zmiňuje jako bývalý soudce bzenecký, který je téměř nejstarší z celé Moravy, duševně je zdráv, avšak tělesně věkem sešlý. Z tohoto důvodu byla patrně listina sepsána v Ořechově, kam svědkové za stařičkým Velislavem přijeli.
Kde byl Velislav pochován, se ale zřejmě již nikdy nedozvíme. Jako možnost připadá klášter velehradský, kde se pohřbívala těla všech klášterních mecenášů, nebo Polešovice, kde se v r. 1320 připomíná fara a kam patrně církevní správou Ořechov příslušel. Byl-li pochován v Polešovicích, byl pravděpodobně jeho náhrobek po zničení chrámu r. 1421 použit při stavbě husitských pevnůstek, anebo je dosud pod nynějším kostelem, či na starém hřbitově kolem něj.

Mikšík z Vážan, jinak z Rohu

Jako purkrabí bzenecký je poprvé připomínán v r. 1389. Tehdy dal na něj „pomocné1“ Leonardus (patrně Linhart z Počenic) ve sporu nám již neznámého obsahu. R. 1399 byl Mikšík, jako pomocník markraběte Prokopa, dán do klatby opatem skotského kláštera ve Vídni Jindřichem za plenění velehradských statků. Tato klatba byla však brzy zrušena zároveň s klatbou na Prokopa.
První zmínku o majetkových poměrech Mikšíka z Vážan, jinak z Rohu2 nalezneme v zemských deskách v r. 1398 – kdy Mirek z Chlumu zapsal Mikšíkovi a jeho dědicům veškerá práva, která mu příslušela k Ořechovému u Bzence. O jaký a jak velký majetek šlo se však v zemských deskách nepraví. Jisté je však, že ještě téhož roku zajistil Mikšík na tomto majetku své manželce Anně její věno obnosem 200 hřiven grošů. Před touto koupí již prokazatelně vlastnil vinohrad v bzeneckých horách (v údolí u bzeneckého hradu), který mu r. 1395 daroval markrabě Prokop, snad za věrné služby proti markraběti Joštovi. Tento vinohrad předtím patřil markraběcímu hajnému Rudlovi. Ihned po koupi Ořechova vymohl si Mikšík u Prokopa právo zřídit v Ořechově krčmu s právem vařit pivo a vyrábět slad, jakož i toto pivo prodávat. Příslušný list je vydán na hradě Bzenci r. 1398. Jeho majetkové poměry však nebyly zřejmě příliš valné. Z pozdějších „půhonů3“ na jeho syna Václava se totiž dovídáme, že si vypůjčil i na koupi Ořechova 65 hřiven od Markvarda ze Spytihněvi a vydlužený obnos až do své smrti nevrátil. Někdy před rokem 1401 zastavil velehradský klášter Mikšíkovi a jeho synu Václavovi na doživotí vesnici Vážany, a to jako náhradu za dluh velehradského kláštera u kněze Mikuláše, syna Heršova (z Chylic?), který Mikšík slíbil zaplatit. O zástavě vydali Mikšík s Václavem písemné osvědčení dne 26. 2. 1401. Zdá se však, že zástava byla fakticky uskutečněna již před rokem 1398, tj. před koupí Ořechova, protože Mikšík by zajisté jinak nepoužíval přídomku „z Vážan“, kdyby ve jmenované vsi nevlastnil žádný majetek. Listina tedy byla pravděpodobně vydána zástavními věřiteli dodatečně, jako doklad pro klášter velehradský. Není také vyloučeno, že se Mikšík zmocnil Vážan násilím již před rokem 1398, a to že byl právě důvod, pro který byl uvržen do klatby. Teprve po zrušení klatby snad došlo k uzavření zástavní smlouvy. Při realizaci této smlouvy však bylo zapomenuto na důležitou formalitu, totiž vyžádat si královského souhlasu. Tohoto nedostatku využil pak klášter ve sporu r. 1457.
Mikšík, který byl zakladatelm rodu, který užíval přídomku „z Ořechového (později Ořechovský z Ořechového)“ zemřel pravděpodobně před r. 1405, protože jeho manželka se znovu provdala r. 1406 za Protivce ze Zástřizl a určitě dodržela alespoň jeden rok smutku, tehdy pečlivě dodržovaný. Zanechal po sobě dva syny – Václava a Mikuláše, kteří však již se Bzencem mnoho společného neměli.

z Dubé

z Kravař

z Nevědomí

Mikuláš Kropáč z Nevědomí, jenž pocházel původem ze slezského rodu získal bzenecké panství koupí od dcer Jiříka z Kravař a psal se poté “na Bzenci”. Ihned po té, co nabyl tohoto majetku se rozhodl pro potlačení všech církevních a městských výsad, jež považoval za přežitek minulosti, který jej ochuzoval v jeho právech zástavního majitele. Poněvadž s vážnějším odporem nepočítal na církevní straně, rozhodl se zprvu obrátit všechny své činy proti ní. Skoncoval především s patronátním právem brněnské kapituly nad bzeneckým kostelem. Ujal se jeho výkonu bez ohledu na protesty kapituly. Stejně tak si počínal v úsilí o obilné a vinné desátky ve Vracově, které od počátku 15. století drželi jako biskupské léno vladykové z Jikve. Tento spor vyhrál a výnos z vracovských obilných desátků mu zůstal již natrvalo. Jako další na řadě bylo zabavení práva bzenčanů vařit a prodávat pivo. Ti by pak museli odebírat pivo z jeho nového pivovaru. V tomto sporu však neuspěl, neboť zemský hejtman Ctibor Tovačovský z Cimburka 24. 4. 1491 rozhodl spor ve prospěch bzenčanů.

Mikuláš Kropáč z Nevědomí a na Bzenci měl celkem čtyři syny, Jana – jenž byl kapitolním děkanem ve Vratislavi, Jindřicha, Kryštofa a Václava. Po jeho smrti připadlo bzenecké panství Kryštofu a Václavu, kteří pokračovali v potlačování bzeneckých práv, nutíce bzenčany k nepovinným robotám a neuznávajícím své dluhy vůči jednotlivcům. Ze sporů bratrů Kropáčů můžeme soudit, že jejich hmotné poměry nebyly zrovna nejlepší, což je dozajista příčinou, že oba brzy své podíly na bzeneckém panství prodali jiným šlechtickým rodům. S jejich schudlými potomky se však můžeme ve Bzenci setkat ještě na počátku 17. století.

Rod Kropáčů měl zásluhu na rozšíření rybniční sítě kolem Bzence a jejich nový pivovar byl takřka prvním režijním šlechtickým pivovarem na Moravě. Ovšem za jejich držení byli bzenečtí obyvatelé vystaveni takovému útlaku, že mnozí opouštěli své domovy. Tuto vzpouru musel urovnávat až zemský hejtman Jan z Lomnice svým výnosem z 3. 7. 1499. Jako zajímavost uveďme, že jejich erb obohatil i bzenecký městský znak, do kterého přešli jejich tři lilie položené přes sebe (viz. znak rodu).

z Podmanína

z Hakoshazy

ze Žerotína

 

z Bedegu

Pozn.: V některých zejména mladších zdrojích se uvádí též z Bedeku nebo z Bedeka.
Ferenc Niáry z Bedegu koupil bzenecké panství od rodu Žerotínů roku 1545 za 22 500 zl. Patřil k starobylé uherské šlechtě a byl ištvánem hontské stolice s pozdějším titulem nejvyššího královského komořího. Moravského inkolátu (tj. zařazení mezi moravskou šlechtu, kdy se směl ucházet o zemské funkce a opravňoval jej k nabývání deskových statků) dosáhnul jen na přímluvu krále Ferdinanda za své úspěchy v boji proti Turkům. Dne 16. října si vymohl u krále Ferdinanda zmocnění k napsání své poslední vůle.

Po jeho smrti v roce 1551 se statků ujal Jan Niáry z Bedegu, který je pak odkázal svým poručenstvím vydaným v Šoproni 14. 5. 1553 synům Mikuláše Loranta z Inky který měl za manželku jeho sestru Magdalénu a tím krátké působení tohoto rodu ve Bzenci skončilo.

Pro zajímavost uveďme že uherská větev tohoto rodu získala v jejich domovině roku 1723 hraběcí titul.

z Inky

Původem uherský rod, který získal bzenecké panství r. 1553 dědictvím po šlechtickém rodu Niarých z Bedegu s kterým byl spřízněn přes sestru posledního majitele panství Jana Niáryho, která byla provdána za Mikuláše Loranta z Inky.

Za pánů z Inky potvrdil roku 1579 císař Rudolf II. Bzenci všechny jeho privilegie a obdarování, která si měšťané již dříve vymohli na předešlých králech, markrabatech a císařích.

Po smrti Mikuláše disponovalo panstvím jeho šest synů mezi něž bylo rozděleno. Nejvýznačnějším z těchto synů byl Michal, který postupně získal všechny podíly na panství a stal se jeho celkovým držitelem. Za manželku měl Barboru z bohatého uherského šlechtického rodu Revaj z Revy (též uváděného jako Révay z Reva). Památkou na ně byl zvon zámeckých hodin který nesl český nápis:“Michal Lorant z Inky a na Bzenci, Barbora Revaj z Reva a na Bzenci 1581.” Tento zvon byl však zabaven vojenskou správou v únoru roku 1918.

Po smrti Michala Loranta z Inky v roce 1587 přešlo panství dědictvím na jeho manželku Barboru,proti čemuž se bouřil jeho bratr a strýc na které v závěti pamatoval “pouze” částkou 20 000 zl. Jejich námitek však nebylo vyslyšeno, stejně jako později roku 1603 nepochodila vdova po Michalově bratru Anna Mesteri se svou dcerou – jak se můžeme dočíst ve starých listech. Panství zůstalo manželce Barboře která se v roce 1588 znovu provdala za Kašpara Pruskovského, svobodného pána z Pruskova na Šemicích a Hradci, jemuž bzenecké panství přinesla věnem a učinila jej i svým dědicem. Po její smrti tak připadlo panství definitivně rodu Pruskovských, kteří jej vlastnili následující dvě století.

Pro zajímavost uveďmě, že uherská větev rodu Lorantů se dožila 20. století.

z Pruskova

Prvním příslušníkem tohoto rodu, který získal bzenecké panství, byl Kašpar Pruskovský, který si vzal za manželku ovdovělou Barboru Revayovou z Revy, jež panství zdědila po svém manželu Michalu Lorantovi z Inky, který zemřel 6. 1. 1587. Pruskovští z Pruskova byl starý slezsko-polský rod uváděný v Čechách poprvé r. 1560, jehož moravská větev byla povýšena do hraběcího stavu v druhé půli 17. století. Patřil jim mimo jiné zámek a město Hradec u Opavy. Sám Kašpar Pruskovský byl spíše pilným hospodářem než činitelem ve veřejné správě. Vyjednal si proto u císaře Rudolfa II. osvědčení, díky kterému nemusel zastávat žádné úřady v zemské správě a poté se již věnoval jen svým statkům. Bzeneckému panství věnoval velkou pozornost, protože se velmi odlišovalo od jeho ostatních statků na severní Moravě. Zemědělství soustředil na rovinaté území kolem Vracova, chov dobytka soustředil do Bzence a na dvůr do Vracova, jalového dobytka pak na dvůr Rudník a na svobodný dvůr ve Vacenovicích, jež koupil r. 1593. Jeho koupí vyřešil i spory o drancování lesa právě ze strany Vacenovských. Chov ovcí přesunul do Olšovce a Vracova. Na všechny robotní povinnosti však neměl dostatek pracovních sil, přesunul sem proto část poddaných ze svých slezských panství Pruskov a Šemice.

Nezanedbal ani vinice, které zvlášť podporoval ve Bzenci a Syrovíně. Kašpar Pruskovský (celý jeho titul zněl: svobodný pán na Šemicích a Hradci, komoří a štolmistr arcivévody Arnošta) ale i zbavoval město Bzenec jeho výsad – mimo jiné i práva várečného, aby mu z něj plynuly co největší zisky. Zemřel bezdětný roku 1603 a své panství s veškerým majetkem odkázal svému synovci Janu Kryštofu Pruskovskému z Pruskova na Chřelicích a Bělé. Ten ihned po příchodu na bzenecké panství roku 1604 nechal sestavit jeho urbář, kde byly uvedeny všechny nemovitosti, poplatky, dávky a roboty. Tento urbář se zachoval do dnešních dnů a je uložen v Moravském zemském archívu v Brně. V tomto urbáři však zamlčel všechny výsady města z dob markrabat a naopak v něm přidal různé poplatky navíc. Také zakázal usazovat se jiným šlechticům na jeho panství. Následkem tohoto nařízení začalo ve městě ubývat urozených osob a v pobělohorské době je již najdeme jen mezi některými panskými úředníky.

Jan Kryštof měl za manželku Kunhutu z Gutštejna, která mu porodila 14. 6. 1595 syna Jiřího Kryštofa. Ten zdědil po smrti otce roku 1625 panství, ale zemřel již po několika letech 12. 5. 1633 a byl pochován v kostele v Hradci u Opavy. Panství přešlo na jeho nedospělého syna taktéž Jiřího Kryštofa, za nějž spravovali panství po dobu jeho nezletilosti hrabě Jiří Oppersdorf, baron Jáchym z Čečova a Metichu a Jiřího matka Anna Juliána z Kochtic a Lublince. Ti započali s navracením městu některých jeho privilegií, aby podpořili příliv nových robotníků na neobdělávané usedlosti, kterých bylo v průběhu třicetileté války a po ní spousta. Po této válce dokonce nechávali zpustlé vinice zájemcům zdarma pod podmínkou jejich znovuvysázení. Mladý Jiří si vzal za manželku Marii Rebeku ze Stubenbergu, v roce 1663 byl povýšen do hraběcího stavu a začal se psát jako Proskovský z Proskova. Ve Bzenci nechal zbudovat nynější kostel a pro něj zhotovil i nový zvon. Zemřel 15. 9. 1701, aniž by se dokončení stavby dožil.

Jeho syn Erdman Kryštof převzal správu majetku a od března 1702 se již naplno pustil do vyřizování všech žádostí a stížností svých poddaných. Roku 1703 nechal na kopci zvaném Starý hrad vybudovat kapli, která byla zasvěcena sv. Floriánu a Štěpánu a také pro ni nechal udělat zvon. V letech 1709-1710 nechal postavit nový barokní zámek na místě starého. Stavba nového zámku si vyžádala mnoho práce, na kterou se hrabě snažil v rámci snížení nákladů využít svých poddaných v rámci roboty. Těm se to samozřejmě nelíbilo, takže vztahy mezi nimi a hrabětem nebyly v této době zrovna přátelské. Město posílalo stížnosti tribunálu do Brna a soudní spory se táhly léta a vyvolávaly stále větší a větší nepochopení mezi oběma stranami, jež se už nikdy nepodařilo zcela urovnat.

Hrabě Erdman se těšil velké přízni u císařovny Marie Terezie. Ta dokonce věnovala bzeneckému kostelu hedvábné roucho, které sama vyšila, a hraběti slíbila, že se dostaví osobně do Bzence na výročí jeho zlaté svatby. Tento slib však nemohla dodržet kvůli svému špatnému zdravotnímu stavu. Ale místo toho pozvala starého hraběte spolu s hraběnkou do Schönbrunnu, kde jim požehnal za účasti celého dvora sám arcibiskup. Necelý rok na to 12. 2. 1753 však hrabě Erdman zemřel ve věku 78 let a byl na své přání pohřben v kryptě pod kostelem. Což je zajímavé už jen z toho důvodu, že všichni mrtví z rodu Pruskovských byli dopravováni do rodinné hrobky v Pruskově ve Slezsku a ve Bzenci se pochovávaly jen jejich děti, které zemřely v nedospělém věku.

Panství po hraběti zdědil jeho syn Leopold, který většinu času trávil mimo bzenecké panství. Zemřel roku 1769 a tím rod hrabat Proskovských vymřel po meči. Panství přešlo na jeho sestru hraběnku Arnoštu Salmovou-Neuburgovou, která vedením panství pověřila svého úředníka Josefa Papíka. Sama zemřela r. 1806 a v závěti odkázala panství Františku z Pauly Dietrichsteinu, čímž působení rodu Pruskovských ve Bzenci po téměř 220 letech skončilo.

Jiří svobodný pán Pruskovský z Pruskova Jiří hrabě Proskovský z Proskova Leopold hrabě Proskovský z Proskova

Pro vážnější zájemce uvádíme soupis dochovaných listin o rodu Pruskovských.

Reichenbach-Lessonitz

Německý hraběcí rod, který k nám přišel z kurfiřtství hessensko-kaselského. Zakladatelkou rodu je Emílie Ortlöppová, která se narodila jako dcera zlatníka. Později se stala milenkou kurfiřta hessenského Viléma II., který si ji poté vzal za svou ženu. Roku 1821 ji i spolu s dětmi povýšil do hraběcího stavu s přídomkem von Reinchenbach a koupil pro ni roku 1823 panství bzenecké a lesonické. Svatbu měli ve Bzenci, ale kvůli protestantskému vyznání Viléma proběhla v zámecké kapli za účasti pastora z Javorníka. Ale i přesto darovali bzeneckému kostelu stříbrnou věčnou lampu a paní hraběnka nechala přestavět oratoř do její nynější podoby, jež nese i její erb. Roku 1824 získala hraběnka inkolát v Čechách a na Moravě spolu s rakouským hraběcím stavem s přídomkem Lessonitz.

Panství po její smrti roku 1844 zdědil její syn hrabě Vilém Oto. Ten nechal zbořit barokní zámek a na jeho místě vystavěl nový ve stylu tehdy moderní tudorovské gotiky. K rozhodnutí jej hnala touha vyrovnat se hlavním osobnostem české a moravské šlechty té doby a velmi dobrá finanční situace. Vždyť jen jako odškodnění za vyvázání pozemků z feudálních břemen získal částku ve výši 104931 zlatých a další velké příjmy mu přicházely i z lesů na jeho velkostatku. Díky machinacím stavebních úředníků rostly však náklady na stavbu do neuvěřitelných rozměrů, takže brzy zadluženému Vilémovi nezbylo nic jiného než roku 1866 spáchat sebevraždu. Tím jeho rod vymřel po meči.

Bzenecký velkostatek připadl jeho dcerám Pavle a Karolíně. Karolína však brzy zemřela a její podíl užívala vdova po Vilémovi Amálie rozená svobodná paní z Gölder a z Ravensburgu, která žila ve Frankfurtu a z Bzence si nechala posílat pouze dosažený výtěžek z velkostatku. Po její smrti 14. března 1912 připadl celý velkostatek Pavle, která byla provdána za Alfréda z Löwensteinu-Wertheimu-Freudenbergu. Ta velkostatek prodala roku 1917 majiteli strážnického velkostatku hraběti Antonínu Mágnisovi. Tím působení tohoto rodu v našem městě končí. Rod vymřel po přeslici roku 1927.

hrabě Vilém z Reichenbachu hraběnka Emílie Ortleppová Amálie, manželka hraběte Viléma

Magnis

Pozn.: Uvádí se též Mágnis nebo Magni.

 Původem švédský rod, posléze žijící v Itálii, který se v českých zemích poprve připomíná krátce před Bílou Horou. Hlavně díky vojenským zásluhám Františka de Magni nabývá rod v průběhu třicetiletých válek prestiže a majetku. Sám František získal již v roce 1622 český baronát a v roce 1635 byl povýšen do říšského hraběcího stavu. V roce 1628 koupil strážnické panství a rod Magnisů tak začal bezprostředně sousedit s bzeneckým panstvím. Zatímco ve Bzenci se vystřídalo ještě několik šlechtických rodů, rod Magnisů si již strážnické panství trvale udržel. V roce 1917 odkoupil hrabě Antonín Magnis bzenecký velkostatek od dcery hraběte Viléma z Reichenbachu Pavly, která jej zdědila po své matce, ale která již měla své zázemí v dnešním Německu, a neměla tak pro bzenecký velkostatek žádného využití. Hrabě byl výborný obchodník a svého bzeneckého kapitálu dokázal plně využít i přes postupné státní parcelace, které odkrajovaly části ploch z jeho nemovitého majetku a předávaly jej v užívání lidu.

Z jeho zásluh o město Bzenec bychom neměli zapomenout, že při opravách vyhořelé kaple sv. Floriána v roce 1924 přispěl bezplatně materiálem na výrobu nových krovů a později v letech druhé světové války pomohl nejchudšímu bzeneckému obyvatelstvu poskytnutím nemalého finančního obnosu pro jejich podporu.

Hrabě Antonín Mágnis zemřel 17. 10. 1944 ve věku 83 let. Protože byl patronem bzeneckého farního kostela, vyslalo město na pohřeb svého zástupce radního Františka Bezchleba.

Dva synové hraběte padli ve druhé světové válce a zbytek jeho rodiny spolu s manželkou byl jako cizí státní příslušnici po jejím skončení vyhoštěn ze země a veškerý jejich majetek byl následně státem zkonfiskován.

A tak definitivně skončilo působení šlechtických rodů ve Bzenci které se táhlo napříč takřka celou jeho historií.


1 Soudní poplatek placený žalovaným, jestliže žalobce spor prohrál.

2 Poněvadž není znám Mikšíkův původ, uvadí jej Jaroslav Němec ve své knize Ořechov u Uherského Hradiště jako „z Rohu“, tj. s krátkým u. Ještě téhož roku u druhého vkladu v zemských deskách se však Mikšík píše opačně, totiž: „z Rohu, jinak z Vážan“.

3 Půhon (póhon) byla žaloba, podaná u zemského soudu buď v Brně, nebo v Olomouci. Půhon byl ohlášen u úředníků menšího práva a jimi zapsán. Pohnanému musel být doručen osobně půhončími, nebo jinak nebyl platný. Proto se pohnaní doručení půhonu všemožně vyhýbali.


    zdroje:

  • Hanák J., Paměti města Bzence, přetisk Adamov 1999
  • Hurt R., Dějiny města Vracova, Musejní spolek v Brně 1969
  • Plaček M., Ilustrovaná encyklopedie Moravských hradů,hrádků a tvrzí, Jihlava 2007
  • Mašek P., Šlechtické rody v Čechách, na Moravě a ve Slezsku od Bílé hory do současnosti, v Praze 2010
  • Němec J., Ořechov u Uherského Hradiště, Washington D.C. 1972
  • ilustrace rodových erbů byly převzaty z knih Milana Myslivečka Velký erbovník (1, 2), nakladatelství Fraus
  • SOKA Hodonín, Kronika města Bzence 1918 – 1937 AM-BZ 167
  • SOKA Hodonín, Kronika města Bzence 1937 – 1971 AM-BZ 168
  • kopie portrétů pánů z Pruskova byly pořízeny na zámku v Boskovicích
  • portréty členů rodu z Reichenbachu jsou zkopírovány ze stránek http://www.frankfurter-hauptfriedhof.de