26. LUŽICKÉ INTERMEZZO

Když jsem se v Dachau koncem r. 1942 dostal na kněžský blok 26, všiml jsem si dvou starších vězňů, kteří ve volných chvilkách byli nerozluční jako blíženci. Byli označeni jako „reichsdeutsch“ (říšští Němci) a přece spolu hovořili mluvou podobnou staré češtině, ale nebyla to žádná z dosud mi známých slovanských řečí. Dověděl jsem se, že jsou to dva lístky z nejmenší větve na stromě Slavie, které do koncentráku urvala vichřice nacistické nenávisti, dva lužičtí Srbové, uvědomělí vůdcové tohoto maličkého národa, jemuž oddaně sloužili a za nějž trpěli zde již od r. 1939. Jejich úděl byl trpčí proto, že i v koncentráku jim byla upírána osobitá národnost a byli vedeni jako Němci, mluvící též lužicky (wendisch). V táboře se vždy hlásili k nám Čechům, kteří jim tuto příchylnost opláceli upřímným přátelstvím. Byli to Dr. Benno Šolta, farář v Pirně n. Labem, a prof. Jan Cyž, farář v Budestesích u Budyšína, dlouholetý redaktor lužických časopisů a kalendářů. Oba uměli česky, ježto studovali v bývalém lužickém semináři v Praze. Jan Cyž ovládá češtinu slovem i písmem, což ho uschopňuje k velkému úkolu, jejž si vytýčil: podnítit český lid k účinné podpoře jeho snahy o spojení osvobozené Lužice s ČSR. Na znamení tohoto cíle napsali si oba po dobytí tábora Američany na svůj červený štítek politických vězňů též písmeno T, jež nosili na prsou Češi.

Často jsem se procházel s Cyžem a rozmlouvali jsme o jeho vlasti, Horní a Dolní Lužici. V těch chvílích jakoby mizely kolem nás zelenavě natřené baráky s vězni v pruhovaných šatech a octli jsme se na březích Sprévy uprostřed vesničanů ve vážných krojích s měkkou starobylou mluvou. V jejich školách a v době Hitlerově také v kostelích haraší drsné cizí zvuky a nepřátelská ruka odnímá jim knihy, ruší spolky a umlčuje písně, jež udržovaly národní povědomí a svědčily o vysoké kultuře a zdatnosti lužického ducha. Měli překlady vynikajících děl světové literatury, bible, Homéra, Danta, českých spisovatelů, domácí básník Jakub Čišinski je právem srovnáván s naším Vrchlickým. Nepřeberné ve své rozmanitosti je bohatství lidového umění v písni, kroji a tancích. Ani početně nejsou tak slábi, jak udává podvodná německá statistika, která počítá za Němce každého, kdo mluví také německy, jak se musel naučit ve škole. Střízlivý odhad mluví o půl milionu lužických Srbů. Islanďanů je mnohem méně, ani Albánců není více a přece jim nikdo neupírá nárok na samostatnost. Proč by se mělo měřiti jinak slovanskému Benjamínkovi? Snad z přílišného ohledu na Němce, kteří již pohltili ostatní polabské jeho bratry?

Když jsem slyšel tohoto lužického vlastence hovořiti zde, uprostřed ostnatého drátu koncentráku, s pevnou důvěrou v lepší budoucnost svého národa, mimoděky jsem vzpomínal na naše buditele v prvních desítiletích minulého století, Puchmíra, Vinařického, Sušila, Palackého, Havlíčka. I tehdy zdánlivě beznadějné poměry politické a kulturní, ale stejná síla vůle a nezviklatelná víra. Ani u nich to nebylo pouhé snění a neplodné blouznění, nýbrž přesvědčení o zdravém jádře svého lidu, tehdy převážně selského a dělného. Také v Lužici je nositelem národního života venkov. O zdatném biologickém základě svědčí hojnost dětí. Cyž sám je nejstarším z dvanácti sourozenců.

Jakmile se po osvobození Dachau 29. 4. 1945 rozproudil nový život v táboře, byl prof. Cyž ihned na svém místě. Jako dlouholetý předseda Lužickosrbské Lidové Rady zaslal telegram a memorandum p. presidentovi a vládě Čsl. republiky s prosbou o hájení zájmů Lužice. Ve slovanských časopisech, jež byly vydávány národními komitéty, uveřejňoval informační články. Objevily se v nich znaky obojí Lužice (hradba a býk) a národní hymna „Rjana (krásná) Lužice“ v překladu jihočeského básníka JUC Jana Šandy, rovněž z bloku 26. Kdežto všichni ostatní spěchali, aby se zotavili v kruhu svých drahých, odešel Cyž, ač věkem pokročilý, pětiletou vazbou zeslabený, do Prahy, aby se věnoval s neochabujícím nadšením nutné práci pro záchranu svého národa. Teď nebo nikdy! – toť jeho heslo. Opíral se při tom o pomoc Společnosti přátel Lužice (SPL), jež pořádala manifestační projevy v českých městech.

Tak jsem se po osvobození zase setkal se svým bývalým spoluvězněm a slovanským bratrem Cyžem v září 1945 v Poděbradech, kde jsem dlel na léčení s repatrianty. Přivítali ho mnozí jiní druhové z koncentráku: Dr. Truhlář, býv. starosta Sokola, škol. inspektor Pleskot, prof. Jos. Beneš atd. Přivedl s sebou 32 lužických dětí, které byly na zotavené v blízkých Jablkynicích. Jejich okrouhlé tvářičky hlásaly slovanský původ na první pohled. Kdo viděl tyto milé, tiché děti, na nichž nebylo nic germánského kromě stop tvrdého útisku, jak by mohl bez slzí snésti pomyšlení, že by nám měly být nadobro odcizeny? Přijetí, jež připravilo Poděbradsko svým nenáročným hostům, bylo dojemně srdečné. Hlavně těšila účast mládeže. Junáci dali Lužici lásku a vznět svých mladých srdcí. Když jsem viděl lužického hošíka objímati při loučení českého skautíka, jako by se od něho ani nechtěl odtrhnouti, spatřoval jsem v tom symbol. Večerní pořad v zámeckém divadle v sobotu 25. srpna byl citově jímavý a poučný přednáškou předsedy SPL Zmeškala a ukázkami lužických písní a rejů. Nedělní projev na poděbradském náměstí, na němž se zvedá socha krále Jiřího jako kamenný svědek historické spojitosti obou kmenů, vyvrcholil slovy prof. Cyže: ,,Země k zemi, krev ke krvi, bratr k bratrovi!“ Předtím však jsme byli v proboštském kostele, kde měl Lužičan P. Cyž, dachauský vězeň č. 24.376, mši sv. za přísluhy Čecha J. Beneše č. 39.517 a Moravana F. Pokorného č. 29.883. Když jsme byli spolu v utrpení, proč bychom neměli být spojeni v radosti? Vdp. prelát Dr. Sobota vyslovil svou radost nad tím, že v gotických klenbách chrámu, který za války musel býti propůjčován Němcům, zatřepotala se jako plaché ptáče, probuzené z dlouhého snu, tklivá mariánská píseň lužických dětí.

Všichni cítíme pravdu slov Dr. Bucháčka, předsedy poděbradské pobočky SPL: „Slovanstvo nemůže býti úplně šťastno, nebude-li osvobozena a zabezpečena také jeho nejmenší složka lužických Srbů!“

My Dachauané přejeme svému neúnavnému spolubratru Cyžovi totéž, co vyslovila prostá česká selka Kupková ze vsi Kluku: „Pán Bůh ti pomáhej, aby po křížové cestě vyšla k vítěznému jitru lepší budoucnosti tvá rjana Lužica!“