Tento krátký článek byl otisknut v časopise „MORAVSKOSLOVENSKÉ POMEZÍ“ u příležitosti konání vinařských slavností v Bzenci v srpnu roku 1936.

STARÝ HRAD

Je obecně známo, že všecko na světě, co nechce upadnout do neštěstí bezvýznamnosti, musí míti aspoň jednu charakterististickou a do očí bijící vlastnost, jíž se liší od pouhopouhého průměru. Tak živnostníka poznáte po nakynutém břiše, bankéře po tom, že je zavřen. Angličana po tom, že mu nerozumíte a Čechoslováka v cizině, že olizuje při jídle nůž. A když přijdete na své pouti Evropou do města, v němž je mnoho psů, tak to je Cařihrad: opravují-li se však v něm všecky chodníky, takže musíte chodit po jízdní dráze se stálým nebezpečím života, pak je to Praha: a je-li v něm Starý hrad, tož to je Bzenec.
Chcete-li však věděti, kde Starý hrad je, neptejte se, prosím, na to nás, Bzenčanů: prostě z toho důvodu, že my jej už nevidíme. Když filosof Hume psal slavnou větu: „Viděti stále jedno a totéž jest jako neviděti nic“, mířil tím nepochybně na nás, anebo – poněvadž je možné, že ač to byl učený pán, Bzenčany ještě neznal – je nutno věřiti, že mu vedl ruku sám Bůh, který onen hřích již tehdy na Bzenčanech viděl a odpustil jim jej v své dobrotivosti tím, že jej povýšil na psychlogický zákon. A tady máte tu onu věc, která odlišuje Bzenčana od ostatních smrtelníků: Bzenčan nevidí Starý hrad. Ale Vy, cizinci s čerstvýma očima, jej spatříte hned: je posazen na posledním kopečku Chřibů mezi vinicemi, největšími to poklady Bzence, rozhlíží se usměvavě ze svého bohatství na tři světové strany (sever nemá rád, poněvadž mu je bere, a proto si postavil mezi něj a sebe kopce) a zve lidi dobré vůle a dobrého hrdla, aby okusili jeho pokladů a šířili slávu jeho jména všude tam, kde neupadla starodávná úcta k moku, o jehož božském původu jsme se učili již ve škole. A tady jsme u jádra věci. Řekl-li jsem Vám, že Bzenčana poznáte po tom, že nevidí Starý hrad, neznamená to ale, že o něm neví. Nevidí jej, ale ví, že nad ním je právě tak, jako mlynář neslyší klapati svůj mlýn, ale ví o něm, že klape, a začne slyšet až tehdy, jestliže porucha mlýn zastaví. To jsou, prosím, dva různé světy: prosté vnímání upoutaného cizince a vnitřní vědění majitele nebo chcete-li milence. A jejich rozdíl zakládá nebetyčný rozdíl mezi Vámi a námi. My Bzenčané poznáme cizince po tom, že Starý hrad vidí, ale neví o něm vůbec nic. Vy cizinci poznáte Bzenčana po celém široširém světě po tom, že jej nevidí, ale ví o něm a má jej v srdci jako symbol vinic. A mám dokazovat tento rozdíl dál? Nedávno napsal jeden bystrý vědec, že náš přirozený svět, jaký jsme si vytvořili sami na základě svých zkušeností, nikoliv interpretací a výkladů vědy, je chrakterisován polaritou domova a ciziny. Nuže Starý hrad je u nás na pólu domova, je to naše intimní láska, ale pro Vás cizí je jen zajímavost. Ale jaká zajímavost! Sázím se s Vámi, že Vás na celé Vláře nic tak nenadchne jako naše kaplička mezi vinicemi, ani když pojedete dále k Žilině a spatříte v Pováží zbytky opravdových starých hradů. Chcete-li tomu přijíti na kloub, zkuste udělati toto: Přijďte do Bzence, jejž naleznete v Československu podle toho, že je tam Starý hrad, a dejte se do řeči s prvním člověkem, na němž uvidíte, že jej nevidí: to je Bzenčan. Ukažte mu rukou na to, co vidíte na protilehlém kopečku – to on pozná, že jste cizinec, poněvadž vidíte, co on nevidí, a stane se sdílným – a ptejte se ho, co to je. Tu snad pohlédne směrem Vaší ruky a silou Vaší vůle se zlomí onen psychologický zákon, z jeho očí spadne nános nevidoucích generací a on prohlédne, ale není to třeba. V každém případě se směr Vaší ruky zalomí do jeho srdce, kde on nevida vidí zděděný obraz, který Vy vida nevidíte, a pochopiv, co míníte, a dojat Vaším zájmem a svou láskou odpoví. “Natož to je Starý hrad“. A když spatří Váš užaslý pohled, bude pokračovati. „Povdáte si co za hrad, gdyž tam žádný hrad néni, a jak sakra to, co néni, može byt staré? Tož to máte tak: inde majů doopravdy starý hrad, ale ten stojí pendrek, protože okolo sú samé skale a kře: u nás už néni opravdový starý hrad, zbyly z něho enom slova a kapla, ale zato sú okolo samé vinohrady, a ty sú mně tisíckrát milejší, než jakési zbořenisko. A esli se chcete přesvědčit, tož pote.“ A pozve Vás do sklepa, kde za dvě hodiny pochopíte, že měl pravdu.