Tento článek o bzeneckém kancionále (kancionál – soubor duchovních písní, určených pro křesťanskou bohoslužbu a soukromou modlitbu) byl uveřejněn na konci 19. století v Časopise Matice Moravské. Zpracoval jej hudební historik Karel Konrád (1842 – 1894), jehož literární díla představují dodnes důležitý základ pro bádání o staré české hudbě. Uvedený článek necháváme v původním znění, tak jak byl publikován před více než 120 lety.

Bzenecký kancionál.

Podává K. Konrád.

 

Popisujíce Tištínský kancionál nenadáli jsme se, že hned na to dostane se nám do rukou druhého vícehlasného kancionálu moravského. Tohoto milého překvapení dostalo se nám laskavým prostřednictvím velectěné paní Vlasty Havelkové, začež jest nám jí vzdáti milé díky. I potvrzuje a rozšiřuje se jím naše domněnka, tam propověděná, že také na Moravě byli tzv. figurální literáti jako v Čechách a proto mám nyní tím více za to, že na Moravě bude se veřejného světla krýti ještě leckdes i třetí a čtvrtý a další vícehlasný kancionál. Zajisté žádoucno jest, aby též vyneseny byly na světlo veřejnosti, bychom nabýti mohli plnějšího obrazu této osvětové stránky českého národa na Moravě.

Druhý vícehlasný kancionál (rukopisný), jejž míníme, jest Bzenecký kancionál z let 1724 – 1730, jenž náleží nyní děkanství ve Bzenci. Jest to tlustá kniha malého folia (asi jako Pomykalův kancionál v Olomouckém vlastivědném museu), na papíru psaná. Stránek udáno není. Vázána je tehdejším způsobem v dřevěné desky, hnědou kůží potažené. Na přední desce nahoře do kůže vytlačeno:

„Kancyonál literáků: Johannes Yoltman. L. P. 1739“

Že sluší těmi „literáky“ rozuměti literátský kůr Bzenecký, na jevo jde z knihy samé; neboť v mariánské písni „Poručím se v tvé ruce“ zpívají literáti této knihy: „V našem Bzenci městě nás chraň“…, a později napsáno jest v té knize přání („vinš“) „bratrstva literáků panu děkanovi“ na koledu o vánocích. A pak se tu obsahují též dvě písně nové k Panně Marii Bzenecké, z nichž druhá počíná:

Poďte sem poutníci,
věrní milovníci,
do Bzence města
je krátká cesta.

Z těchto zápisů jsme zároveň poznali, co veřejnosti i nám posavad bylo neznámo, že totiž v Bzenci bylo také literátské bratrstvo, a sice figurální. A že mělo cvičených pěvců dosti, znamenáme z toho, že v tomto jejich kancionále jeví se rozmanité střídání hlasův a skladby až i pětihlasné. – Kdo byl jmenovaný Jan Yoltman (Goldman?), není sice v knize udáno; však nepochybuji, že byl písař té knihy školní a kůrový rektor, bez pochyby Bzenecký, ježto i v jiných rukopisných kancionálech moravských téže doby shledáváme jména rektorských písařů na čelných místech zapsána. Kromě toho podepsal se tento Jan Yoltman (r. 1739) v knize i pod marianskou písní „Buď pozdravena blahoslavená“, (v čas vojny) snad na znamení, že ji sám také složil, ježto r. 1739 byla skutečně válka s Turky, jakž i zápis v knize dí, dokládaje o ní: „k žádnému našemu potěšení“. K tomu jest nám dodati, že psán jest tento kancionál vypsanou rukou krásným a pravidelným písmem tvaru gotického, jež patrně svědčí, že školní rektor jej psal. Na prázdných listech sem tam připsáno písní pozdějších nedbalou rukou chatrným písmem. – Nemálo zajímavá v knize i ta okolnost, že má drobné malované initiálky, ponejvíce červenou barvou vyplněné, jež vyzdobeny jsou často oblíbenými motivy staromoravské, lidové ornamentiky rostlinné, zejména kytičkami v květňáku nebo v srdíčku nebo bez nich. O této ornamentice podá nám, myslím, zevrubnou zprávu vct. p. m. vs. Houdek.

Že byl tento kancionál psán též pro kůrovou potřebu rektorovu, najevo jde z přidaných latinských zpěvů liturgických. I tyto zpěvy i české písně podávají se v knize čtyřhlasně, některé i pětihlasně, však vždy jen homofonně, čímž liší se od Tištínského kancionálu, jenž má i polyfonně složené písně. Z toho jest patrno, že Bzenecký kancionál není opis Tištínského, nýbrž jest samostatně zpracován, ač mají mnoho písní společných. – Roztříděny jsou písně kancionálu Bzeneckého celkem jako v Tištínském nebo v Pomykalově jednohlasném kancionále tak, že počínají ranní písně, pak následují zpěvy a písně dle církevního roku, tedy 1. nejprve rorátní zpěvy latinské (Mittit ad Virginem, Ecce concipies et paries, Rorate coeli desuper, Ave hierarchia), pak mešní zpěvy (česky) (Introit a dvoje Věřím), pak adventní písně. Tak má i oddíl vánoční nejprve mešní zpěvy: česká interpolovaná Kyriamina, Sláva Bohu a Věříme v Boha, pak obecné písně vánoční. A tak rozděleny jsou také písně 3. o umučení Páně, o vzkříšení Páně, o nanebevstoupení, o seslání ducha svatého. Pak ale následuje 4. celá řada mešních zpěvů, staročeských interpolovaných Kyriamin, Et in terra a Patriamina (Creda), vše české, čtyřhlasně zpracované. Po několika písních pozdější rukou sem vepsaných následují další mešní zpěvy české, t. interpolovaná „Svatý“ a „Beránku“ (Sanctus a Agnus) a dvě písně po pozdvihování. K těm řadí se 5. obecné písně čtyřhlasné a 6. marianské. Konečně 7. připsáno hojně písní různého obsahu: žalmové, poutní, za obecné potřeby a o Svatých. O svatých apoštolích podávají se opět nejprve mešní, pak obecné a zvláštní (3 o sv. Ondřeji, 2 o sv. Tomáši a 4 o sv. Janu evangelistovi, o sv. Janu Nepomuckém, sv. Václavu, sv. Martinu, 4 o sv. Mikuláši, opět marianské (13 písní), pak opět o sv. Mikuláši, 3 o sv. Barboře, 3 o svaté Kateřině a 3 na den navštívení blahoslavené Panny Marie. Na závěr kancionálu kladou se večerní písně, jako na počátku ranní; však večerní nejsou tu všecky, poslední listy jsou vytrženy. – Z toho stručného obsahu poznáváme, že zavírá v sobě Bzenecký kancionál velmi mnoho písní všech druhů, že tedy Bzenečtí literáti, pro něž byl psán, zajisté také hojným zpěvem oslavovali službu Boží po celý církevní rok, jakož i o poutích a jiných pobožnostech.

Co psáno starší, původní rukou, jest skoro vše notováno. Při několika písních vepsán jest do notových systémů toliko Cantus firmus (nápěv) a sice do třetího hlasu, jenž právě proto slul „tenorem“, že držel základní zpěv. Notace není beze značnějších chyb, zvláště při závěru nápěvu. Harmonisace není moderní, ale stará a prostá, často tvrdá a chybná, až hrubě chybná. Noty jsou bílé, tvaru staršího; někdy výjimečně psáno mezi bílé i dvě černých not, např. v písni o sv. Václavu, což dle tehdejší teorie hudební stávalo se, by zpěvák rychle vyznal se, které noty do taktu patří k sobě, ježto neužívali ještě taktových čar. Že některé písně opsal písař tohoto kancionálu ze starších kancionálů, poznáváme kromě řečeného důvodu i ze starých znaků temp, jež se jeví při některých písních.

Přihlédněme nyní zevrubněji k jednotlivým zpěvům a písním a vizme, z jakých pramenů jsou váženy a co v nich nového.

Jako Tištínský, Pomykalův, Raškův aj. moravské rukopisné kancionály, má i Bzenecký plno staročeských písní ve všech oddílech svých. Tak již v ranních shledáváme tyto: „Otče všemohoucí Bože náš, děkujeme tobě v každý čas“ (má též Tištínský), k ní Otče náš a zdrávas jako v některých našich kancionálech XVI. věku, „Díky Bohu vzdejme králi nebeskému“ (Miřinský, r. 1522), „Otče Bože všemohoucí, slavný a divný v své moci“ (XVI. století, mají též Tištínský a Pomykalův), „Hospodine, uslyš hlas můj, předůstojný obličej tvůj“ (5. žalm, Blahoslav), „Minula noční hodina, pokleknouc na kolena“ (Jan Táborský), „Modleme se Otci svému v pokoře“ (XVI. věk); Bzenecký kancionál má k ní starší, přiměřenější harmonizaci, než jest v Hudebn. památk. Zvonařových, „Ráno vstávajíce z svého ustlání“ (též Tištínský kancionál) aj.

Následující 2. zpěvy rorátní počínají latinskými, z našich starých graduálů vzatými zpěvy: prosou „Mitit ad Virginem“ (Abaelardova), antifonou „Rorate coeli desuper“ a starou písní „Ave hierarchia“. Z následujících českých zpěvů jest mešní Kyrie „ Hospodine Otče žádoucí, Bože náš všemohoucí“ vzato z našich starých graduálů neb kancionálů. Rovněž tak další písně: „Vesele zpívejme“ (br. Lukáš), „Zdráva, jenž jsi pozdravena andělem“ (Miřinský), „Poslán jest archanděl k Marii Panně“ (XVI. století z latinské písně arcibiskupa Jana z Jenštejna), „Moc Boží divná a nevýmluvná“ (čtyřhlasně již ve čtyřhlasném graduálu Sedlčanském z XVI. století), „Po zlém pádu člověka“ (Rozenplut z r. 1601), „Vítej Jezu Kryste s nebeské výsosti“ (br. Augusta), „Anděl k Mariji s nebe poslán bíše“ (Miřinský) aj. – Nová zdá se býti v tomto oddílu píseň s nápisem: „Archangelské poselství aneb zvěstování Panny Marie“

„Novinu poslouchejte nikdy neslýchanou,
v srdci ji zachovejte nikdy nevídanou“…

Staročeské jsou též tyto: 3. vánoční mešní zpěvy: Česká Kyrie „Hospodine nejvyšší Pane náš, jenž v nebi přebýváš“ (viz naše graduály) a „Hospodine studnice dobroty“ též, jakož i ostatní k nim připojené zpěvy (Gloria, Credo). Po nich následuje pak mnoho starých písní vánočních, obecně rozšířených a známých např.: „Nastal nám den veselý“, „Z rodu královského“, „Zvěstujem vám radost převelmi velikou“, „Poslouchejte křesťané, co jest se stalo“, „Prorokovali proroci, vzejde slunce spravedlnosti“; pak prastaré: „Andělové jsou zpívali“, „Ve městě Betlém řečeném narodil se Pán Krystus v něm“, aj. Všecky tyto zpěvy a písně jsou čtyřhlasné. Píseň „Narodil se Krystus Pán, veselme se“ tu pohřešujeme, však jest po postních písních pozdější rukou zapsána. Za to shledáváme i zde koledu, tehdáž obecně známou a rozšířenou:

Veselé vánoční hody
zpívejte všichni (dítky) koledy…,

již má též Pomykal, Holan, Šteyrův svatováclavský kancionál Bridellius (1658), Rosenmüller (1712), aj. – V písni „Radujte se křesťané z milosti vám dané“ (Adam Michna?) ještě shledáváme starý tvar „nebešči (konšelé)“.

Pak následuje jiný oddíl vánočních písní, později složených. Znamenáme to i na nápěvích jejich, již nikoli duchem chorálním, nýbrž ariovým slohem skládané, pak i v tom, že nápěv čtverozpěvu (cantus firmus) již není položen do tenoru, nýbrž do sopránu, kterážto změna nastala až novější teorií hudební. Mezi těmito písněmi jeví se také: „Zavítej k nám dítě milé – smutných kratochvíle…“, již má také Šteyr, Holan, Pomykal kanc. aj. Shledáváme zde také čtyřhlasnou píseň Adama Michny z Otradovic (viz jeho „Svatoroční muzyku“ z r. 1661): „Vítej Pane Jezu Kryste – narozený z panny čisté – vítej laskavé děťátko, roztomilé pacholátko…“ Jako Michna má i Bzenecký kancionál nadepsáno: „Vánoční magnet střelec“. Také čtverhlas je týž jako u Michny. Tuť máme tedy jeden pramen, z něhož čerpal Yoltman (?) čtyřhlasné písně své. Dle tohoto vzoru vzdělal původce Bzeneckého kancionálu i následující čtyřhlasné písně: „Čas jest děťátko – pojď pacholátko – do plýnek musíš“, jež má nápis „Vánoční kolíbka“, pak: „Nebojte se nyní pobožní pastýři, – zvolení Krystovi rytíři“ aj., jichž u Michny není.

Však i ze staršího vícehlasného kancionálu Tištínského čerpal Bzenecký kancionál. Důkazem toho jest z následujících písní 4. o umučení Páně píseň (bez not): „Černěť já se přistrojím“, jež textem je stejná jako v Tištínském kancionále. Jinak jest i v tomto oddíle plno písní staročeských, však veskrze čtyřhlasně zpracovaných, např. mešní Kyrie: „Hospodine Otče žádoucí, Pane všemohoucí, o smiluj se nad námi“… a písně: „Stvořitel nebe i země – chtěl tomu sám od sebe“, „Krystus příklad pokory“, jež má homofonový čtverhlas, kdežto Sedlčanský (ze XVII. století) a Tištínský kancionál mají k této písni polyfonový trojhlas; pak písně: „Jestiť psáno dávným rokem – Jeremiášem prorokem“ (Miřinského. Velmi rozšířená), prastará „Jezu Kryste, štědrý kněze“, „Zdráv buď Kryste umučený, – v pravé ruce probodený“ (Rozenplutova), „O veliká milost Syna Božího – ráčil v světě trpěti mnoho“ (Miřinského; jiný čtverhlas než v Sedlčanském, ale Cantus firmus obou je stejný). „Umučení našeho Pána milostného važ sobě křesťan věrný“ (má jiný čtverhlas než Tištínský), „Umučení našeho Pána Jezu Krysta“, „Stála matka litující“ (s jiným čtverhlasem než má Michna) aj. Krásný tklivý nápěv a průvod má píseň „Maria pod křížem stoje (!) žalostně plakala“. Nová jest: „Ach smutné, přežalostné mne matce zarmoucené“ (má pěkný nápěv v sopranu). Na její nápěv složena též následující: „Kteříkolivěk chcete sladkosti z té studnice“ (nová). Pozdějšího složení jsou: („Útrpná s Krystem trpícím a umírajícím společnosť“ – v záhlaví): „Tak tedy láska jediná ode mne jsi rozloučená“; („Krysta neb snopeček myrhový aneb o umučení Páně“ – psáno v záhlaví): Mdlím Kryste, smrt jest za dveřmi, aj., též později připsané.

Rovněž takový jest ponejvíce i původ 5.) písní a zpěvů „o slavném vzkříšení Páně“. Nejprve jsou to zčeštěná velikonoční Kyriamina, Gloria a Patriamina se starými liturgickými nápěvy, jako v staročeských gradualech; pak následuje opět plno staročeských písní velikonočních, vše čtyřhlasně vyjma prvou „Bůh náš všemohoucí“. Prastará „Vstalť jest „tejto“ chvíle ctný „Vykupitel“ frygické tóniny harmonizována v C-dur, však přece i v tomto rouše jeví neobyčejný nápěv její značnou sílu výrazu na sobě. Jest to docela jiný čtverhlas, nežli v Tištínském kancionále. Píseň „Třetího dne vstal stvořitel“ jinak harmonizována, nežli v Sedlčanském (z XVII. století). A tak jest i v jiných písních, např.: „Jezu Kryste Vykupiteli“, „Léto chvíle tejto“, „Krystus Ježíš Nazaretský“, „Ej ten silný lev udatný“ atd. I v tomto oddíle jeví se podle staročeských též písně novějšího původu: „Nyní se vše proměnilo“ (též Pomykal), „Ranní zář se červená“ (Rozenplut) aj. – Mezi písněmi o nanebevstoupení Páně shledáváme také obecně známou a rozšířenou píseň „Bože Otče z velké milosti učinils nám více nežli dosti“ (toliko s nápěvem), jež uvádí se za pramen již ve zpěvníku Miřinského  z r. 1522.

V písních 6.) o seslání Ducha sv. jeví se tyto staročeské písně (po mešních zpěvech liturgických): „Navštěv nás Duše sv. – navštěv Mistře předobrý“ (Miřinský z latinské), „Stvořiteli Duše sv. – s Otcem, Synem…“ (Miřinský), „Vítej sladký Těšiteli“ (Miřinský), „Duch Páně svou svatou milostí naplnil srdce“ (Rozenplut) aj. Jedna vzata jest opět z Michnovy sv. roční Muzyky i se čtverozpěvem, tj. „Svatodušní holubičko neprodlívej“ (mají jí též Pomykal a Raška). Píseň „Oheň s nebe vydej sebe, o ohni vynšovaný…“ jest porušený variant Holanovy písně „O sem s nebe vydej sebe, o ohni zaslíbený…“ Holan podává píseň (ve své Capela rep. mus. z r. 1693) čtyřhlasně, Bzenecký pětihlasně pro dva soprány, alt, tenor a bas, však má jiný, jednotvárnější nápěv.

Pak následuje jinou rukou psaná píseň (bez not): „Přijď o Bože Duše svaté s tvú radú…“, jež má nadepsáno: „Píseň před kázáním nová, od pánů patrů misionářů z Uher 1735“.

Mezi následujícími 7.) písněmi mešními (po interpolovaných Kyrie, Gloria, Credo, nedbale psána jinou rukou „píseň nová o velebné Svátosti Oltářní“, jež „má svou vlastní notu“.  Myslím, že jest to píseň pro Bzenecké literátské bratrstvo složená, ježto počíná: „Bratři, sestry v tento den zpívejme spolu píseň“. Později tu shledáváme poprvé novou, nyní obecně zpívanou píseň o umučení Páně: „Již jsem dost pracoval pro tebe člověče“ (má též Raška). Po následujících písních ke všem dílům mše svaté připsána jest píseň „Ach, ach, běda, běda, bolesti jak mé srdce trápíte“, jež má v záhlaví:  „Tato píseň má se zpívati v suché dni po rekviem bratrském“. Zdá se tedy, že i tato píseň složena byla pro Bzenecké literátské bratrstvo na vzpomínku a prosbu za zemřelé spolubratry a sestry.

Po dalších mešních zpěvech (interpolovaná to „Svatý“ a „Beránku“) připsáno tu chatrným písmem něco písní bez pochyby od Matěje Symla (literáta?), jenž tu podepsal sebe a letopočet 1745.

Z následujících 8.) obecných písní na „obecnou notu“ jeví se staročeské např. „Z hlubokosti mé těžkosti volám k tobě Pane“ 129. žalm, jenž tu má staročeský nápěv v tenoru, maličko pozměněný. Zde také staročeská píseň „Ježíši, věčný Bože, všecka má naděje“, již má i Steyr v sv. václ. kanc., v Sedlčanském pak jeví se také čtyřhlasně; pak: „O blahoslavený ten člověk, který v dobrém strávil svůj věk“, již také v Pomykalu a Raškovi jsme shledali a již má i Sedlčanský kancionál čtyřhlasně.

V 9. oddíle „Mariánských písní“ shledáváme nejprve (bez not) píseň Plzeňských katolíků z počátků 17. století „Hvězdo jasná, Panno krásná“ (v čas morní) pak píseň včas vojny „Buď pozdravena blahoslavená“ (též Pomykal), píseň (bez not) „Na celý svatý růženec“, jež „má svou vlastní notu“ a počíná: „Zdrávas Panno Marya, milosti Boží plná, nanejvýš požehnaná“… a jiné a jiné, však bez not. Pod jednou z nich („Zdrávas Maria smutných potěšení“) psán jest rok 1740.

V následujícím 9. oddíle čtyřhlasných žalmových a jiných písní jeví se taky dvě pětihlasné: „Vysvoboď mne Hospodine z rukou nepřátelských“ a „O Kryste, kníže pokoje“. Zde obsahuje se mezi písněmi „o slově Božím“ také píseň „Zachovej nás při svém slovu a dej k němu víru živou“, již u utrakvisty Val. Polona (1582) aj. shledáváme a již nekatolíci předělávali si každý po svém smyslu, někdy až i hanlivým způsobem proti náměstku Kristově, takže každému pak to slovo „boží“ jinak a jinak dopadalo. – Zde také obsahují se známé písně Bosákovy „Otče náš milý Pane“ a „Bože Otče sešliž nám nyní Ducha sv.“ Tyto dvě jsou zde toliko jednohlasně, všecky ostatní čtyřhlasně podány. – Pak následují ty dvě písně „k Panně Marii Bzenecké“, o jichžto složení a vzniku není zde nic udáno. Z nápisu obou „píseň nová o P. Marii Svatobzenecké“ dalo by se souditi, že vznikly zároveň s tímto kancionálem. Prvá jest:

„Pozdravena buď Matičko,
o královno nebeská,
Krysta Ježíše Rodičko,
Panno Svatobzenecká.

O překrásné místo tvoje,
které jsi oblíbila
šťastně, u předního háje
libost tvá svatá byla. Ad.

O nápěvu této písně tu psáno, že zpívá se známou notou, což značí patrně „obecní notu“. Druhou píseň k Bzenecké P. Marii přivodili jsme již dříve. I při této písni (Pojďte sem poutníci) udáno, že zpívá se známou notou; však zde nehodí se rozměr „obecné noty“.

Pak připsáno v kancionále chatrným písmem jinou rukou několik staročeských ze XVII. století: „Maria, M., nad slunce jasnější“, „Pod tvůj plášť se utíkáme, Panenko Maria“ (Telčský kancionál, Šteyr) aj.

Pak následují opět čtyřhlasné notované písně za obecné potřeby, kdež opět jeví se staročeské, zejména písně za pohodlný čas a za déšť, např.: „Všemohoucí Bože my k tobě voláme, dej časy pohodlné, Pane Bože Abrahamův, Králi králův, Pane pánův“, jež se od XVII. století velmi rozšířila (Pav. Sessia kancionál z r. 1631, Šteyr, Konyáš) aj.

V 10. oddíle (čtyřhlasné písně o svatých) jeví se tyto písně Rozenplutovy: „Apoštolé, lidé zemští, učiněni jsou nebeští“, „Tento den jest nařízený křesťanům věrným k slavení“ (z latinské o mučednících), „Duše křesťanská, pobožná, k radosti věčné stvořená“ (z latinské), aj. Sem vepsána pozdější rukou též nová píseň o sv. Janu Nepomuckém: „Plesej o země moravská. – rozplývej se v chvály všecka, – zpívej Janu svatému, – v skutcích svých (!) divotvornému, alleluja“; pak dvě jiné: „Kvítečku  majálný – drahý rubínku“ a „Tisíckrát buď pozdravený – o můj věrný patrone“.

V dalším 11. oddíle shledáváme mezi písněmi o svatých, o Panně Marii a opět o svatých mnoho staročeských: „Když let osm set minulo…“ (o sv. Václavu, kterou má již Hlohovský, též Šteyr aj.), „Nuž Václavovi svatému“ (Rozenpluter), „Na den sv. Martina alleluja, vesel se všecka rodina, alleluja“ (Rozenpluter), aj. K sv. Mikuláši jsou zde 4 písně, ve čtvrté volají k němu: „Otče, náš Patrone“; proto ke konci ještě jedna píseň o něm se jeví. – Z mariánských jsou známé: „Zdrávas růže červená“ (též Pomykal), „Vesel se Panno, zavřená bráno“ (též v Pomykalově a Tištínském kancionále), „Zdrávas hvězdo mořská, sv. Matko Božská“ (Pomykal), „Každého dne jestiť hodné chváliti“ (tzv. píseň sv. Kazimíra; její čtverhlas vzat z Hlohovského kancionálu z r. 1622). Nové zdají se býti: „O přenejslavnější Matko P. Krysta“, „Nech blahoslavenou všickni národové vyznávají tebe, Zdrávas nejsvětější Panno a Královno“, „Zdrávas Maria Panno, tys kvítek nejkrásnější“ (Raška: Zdrávas M. P., tys květ nejkrásnější), aj.

A opět následují písně o svatých.

Poslední 12. oddíl zavírá v sobě večerní písně, jimiž končí se (neúplně) tento kancionál. Z těch jediná je staročeská, „Pod večer tvá čeládka“, již má také Turolucký (1684), Sessiův (1631) kancionál aj. nové jsou: „Ej, již nešporní hodina míjí, „Již se přiblížil čas noční“, „Již dokonavše práce povinnosti“, „Vždycky se sluší modliti a nikdy nepřestávati“. Pátá „Pod večer tvá čeládka“ není celá, ježto jsou tu poslední listy vytrženy. Na nich bylo možná staročeských ještě více.

Z tohoto stručného, ač neúplného přehledu poznáváme, že i Bzenecký kancionál má vskutku hojně písní všeho druhu z četných a přerozmanitých pramenů čerpaných, ponejvíce staročeské, ale i nové a původní, jako Tištínský, Raška a Pomykal, jimž hojností a rozmanitostí písní se rovná. Však hudební skladba jeví se v Tištínském kancionále mnohem vyšší a cennější, podobně jako v našich staročeských, vícehlasných kancionálech (např. Sedlčanském, Mlado-Boleslavském). Zde umělá, často složitá (polyfonová) skladba, tam jednoduchá harmonizace, zde správná, v bzeneckém kancionále často vadná, hrubá práce. – kdo nám objeví další „figurálné“ kancionály a literátské bratřiny na Moravě?