Dějiny Bzence od počátků do konce středověku

Jan Skutil

Interpretace nejstarších dějin našich měst a obcí je převážně již od konce 19. století úzce spjata s výkladem archeologických výzkumů na jejich katastrech, eventuálně s rozborem tohoto materiálu získaného a známého ze širokého okolí v daleko hlubších souvislostech. V poslední době došlo však i k uplatnění jiných vědeckých disciplín v tomto směru, a to neméně důležitých a významných, totiž terénních dokladů sídelních a jazykových tj. materiálu místních a pomístních jmen, která jsou v duchu výroku Františka Palackého (1798-1876) „nejstarší památky nejen jazyka našeho, ale i historie; sahajíť do věků, ze kterých nám sice ani té nejmenší zprávy psané nezbývá.“ Tak tomu musí být i v případě nejstarších dějin Bzence.

Jazyková interpretace musí souhlasit i se zjištěními archeologickými; v obojím případě se však zkoumání nemohou omezit při rekonstrukci původního osídlení krajiny jen na prostý výklad jména a nálezů v jediné zkoumané lokalitě, nýbrž je nutno rozšířit je na celou oblast daného fenoménu krajiny.

Bzenec se svými místními částmi, dříve samostatnými katastrálními obcemi Moravský Písek, Domanín a Těmice leží v oblasti Dolnomoravského úvalu na pravém břehu řeky Moravy na mírně vyvýšeném terénu v nadmořské výšce zhruba 185 m pod jižními výběžky Chřibů, které tu tvoří dominantu sídel tohoto regionu. Moravský Písek – nacházející se hned poblíž řeky – má svoje jméno vysloveně zcela zřetelně apelatívní, signalizující osadu ležící bezprostředně u říční písčité pláže, nebo poblíž písků či přímo uprostřed krajiny bohaté na písek. Obec se až do r. 1924 nazývala jen Písek, kdy došlo k názvoslovnému odlišení od stejnojmenného města na řece Otavě v Čechách při obdobném rázu sídla.

Střed Bzence tvoří Dolní náměstí, jež má obdélníkovou podobu; tu bývaly pravidelné trhy, zejména se zeleninou a poživatinami. Ve dvacátých letech našeho věku tu byla postavena mariánská socha z kararského mramoru s podstavcem ze švédské žuly. Horní náměstí je severně nad tímto, je ukončeno farním chrámem Jana Křtitele z let 1696-1702, školami a sadem. Na západ od něho byla židovská čtvrť s velkým templem z 19. století, jenž nahradil původní synagógu zbořenou r. 1860. Svatojanské patrocinium signalizuje tu rovněž původní velmi raný kostel, na východ od něhož bylo někdejší předměstí Baráky, dnes ulice. Zámek leží západně od staré židovské čtvrti. Dolní náměstí (dnes Svobody) přechází na východě v Olšovskou ulici, na západ ve Vracovskou, jižně byla Bzinská, směřující k lesu Bzinek a k Doubravě. Horní náměstí bylo kdysi podhradí a jádro středověkého města. Kopec Starého hradu se nad ním vypíná pyšně, na východě má předhůří Kněží horu přecházející v Plešivec střežící od západu Dolnomoravský úval. Zámek, postavený na místě někdejší tvrze, má místopisné opozitum ve Starém hradě, na jehož rozvalinách stála floriánská kaple zničená v r. 1945. Od její ruiny je nádherný rozhled: na východ je vidět až k řece Moravě, na Bílé Karpaty s Javořinou a s Lopeníkem, na jihozápad až na Pálavu a na Ždánský les, na sever až na Buchlov s Barborkou, na jih na Strážnici a někdy až na Hodonín. Bzeneckým okolím protékají Syrovinka a Svodnice, ústící do hlavní řeky země.

Výhodná poloha v oblasti naplavenin Moravy, významného levého přítoku Dunaje, do něhož se vlévá právě na zřetelném těsném předělu alpského a karpatského horského systému pod bratislavským Děvínem, signalizuje raný původ osídlení Dolnomoravského úvalu od nejstarších archeologických dob přes období halštatské a laténské, do něhož se prolínala i římsko-provinciální kultura z Norika.

Paleolit na území Bzence zjistil již v r. 1888 K. J. Maška, neolit v r. 1851 Christian ďElvert, volutovou keramiku na polích Nad hradem, v Soboňkách a v předměstí Olšovec, na trati Bzinek aj. I. L. Červinka. V r. 1942 objevili V. Hrubý a J. Pavelčík na valovité duně táhnoucí se mezi okrajovými lesními cestami východně kóty 184 (jižně od železniční stanice) sídliště s nezřetelnými a nálezově promísenými kulturními vrstvami (s keramikou platěnickou a hradištní). Na malém prostoru vysazovaném lesní kulturou našli boční úštěp netypovatelného nástroje ze zelené břidlice: úštěp od ostří motyčky z podobného materiálu a čepelovitý nepravidelný pazourkový odštěpek, který je uložen ve Slováckém muzeu v Uherském Hradišti.

Další archeologické nálezy v Bzenci zjistil v r. 1947 M. Šolle, a to břit kopytovitého klínku s rovnou základnou a s vysokým hřbetem, uražený ze šedozelené břidlice. Kultura středodunajská mohylová byla identifikována v trati Na močarisku a U rybníka.

Eneolit je doložen na Starém hradě u Bzence, který sídelně podle VI. Někudy a J. Ungra zanikl začátkem 15. století. Jde tu o břit kamenného sekeromlatu (M. Šolle 1947) s prohnutým ostřím, uprostřed provrtaného. Stěny jsou zaobleny a dobře ohlazeny. Jejich týlová část je uražena.

Jevišovická kultura je zjištěna pod Novým dvorem, kde I. L. Červinka objevil sídliště s povrchovými střepy nádob s kamennou sekerkou, dále pak v zámeckém parku, kde již v r. 1851 při klučení pařezu byly nalezeny dvě pazourkové šipky a těžký mlat; na Starém hradě pod floriánskou kaplí byly zjištěny kamenné mlaty.

V trati Koupaliště při stavbě Skálových lázní v bažinných lukách byl jižně od nádraží vykopán menší zvětralý mlat, v jehož provrtu byl uchován kousek dřevěného toporu. V trati Babí objevil v r. 1886 Frant. Myklík západně od města rozsáhlé sídliště s promíšenými kulturními vrstvami, na němž nalezl pazourkovitý nůž s ostřím po obou stranách pravidelně přibroušený.

Šňůrová keramika je prezentována štíhlým sekeromlatem z černé břidlice, který je vybroušen do dvanáctistěnného hranolu. Z jiného je dochováno jenom ostří přeražené v provrtu. Oba nálezy pocházejí z trati Na faláříkách. Kultura zvoncových pohárů je v Bzenci dosvědčena nálezem z blíže neurčeného místa, pochází z hrobu – jde o mísu z červené hlíny na nožkách.

Počátky lidu kultury popelnicových polí byly zjištěny v trati V Bzinku v rumisku větší hrncovité popelnice s dolíkovým páskem na hrdle a s velkými pupínky pod vydutím. Na Babí rozkopal Fr. Myklík v r. 1885 popelovité jámy: v jedné z nich bylo čtverhranné ohniště vystavené z dlouhých nepálených cihel nakladených v jedné vrstvě na písku. Na ohništi bylo množství střepů, z nichž se dala sestavit vysoká zásobnice, roztavená a zkroucená silným žárem. Stopy tohoto sídliště se prostírají od hranic katastru obce Vracova podél říčky Syrovinky až pod Olšovec k severní dráze, k jamám se střepy z velkých zásobnic. Našly se tu rovněž bronzové jehlice, okřídlené šipky apod.

Lužická kultura je doložena rovněž v trati Na Babí, kde v r. 1886 objevil Fr. Myklík západně od města na písčité vyvýšenině sklánějící se ze tří stran do inundačního území potoka Syrovinky někdejší rozsáhlé sídliště s mnoha popelovitými místy a se střepy z hrubých tenkostěnných nádob s drsným nebo s hladkým povrchem, většinou v černé nebo v červené barvě. Další lokalita lidu lužické kultury se nacházela na Starém hradě v někdejších vinohradech pod floriánskou kaplí, kde byla zjištěna tmavozeleně patinovaná bronzová dvoukřídlá šipka; stejně je dochována reminiscence na lid této kultury za zámkem pod parkem, kde byl při drenování vyryt sklad zlatých závitků. Lužická kultura je doložena v tratích Sudinky, U katova kříže, Na oběšených a na Olšovci.

Rozmach bronzové výroby lidu popelnicových polí byl identifikován nálezy Za chmelnicí, kde byly zjištěny střepy slezské kultury, poklad zlatých rourovitých svitků a náramků ze stáčených drátů, bronzové šipky aj. V r. 1909 byla nalezena v poli sekerka s dutinou a s ouškem, v r. 1910 druhá podobná v někdejším panském pivovaře a pod Bzinkem menší štítová pěkně ornamentovaná spona.

Kulturu platěnickou nalezl v r. 1942 V. Hrubý na trati Bzinek v promíšených kulturních vrstvách, a to tenkostěnný střep ode dna nádoby šedočerně vypálen. Již dříve v r. 1886 objevil Fr. Myklík na nízké výspě Syrovinky severozápadně od zámeckého parku pohřebiště, na němž byly při zakládání někdejší panské chmelnice rozkopány žárové hroby. V témž roce zjistil stejný badatel západně od města rozsáhlé sídliště slezské kultury na trati Volské táhnoucí se až na Cikánský kopec k Vracovu, kde mezi keramickým materiálem získaným z povrchových sběrů a z výkopů byly objeveny střepy slezské keramiky.

Horákovská kultura byla identifikována na polích směrem ke Vracovu, kde byl nalezen nízký kulovitý koflík s válcovým hrdlem a s nadsazeným uchem. Hrdlo bylo vyzdobeno černě malovanými trojúhelníky s čárkami, bříško červenými šrafovanými trojúhelníčky. Na někdejším Prachmanově pozemku byl nalezen hrubě hnětený koflík s uchem nad okraj.

Laténská kultura byla zjištěna v trati Faláříky několika hroby; Fr. Myklík tu zachránil popelnici laténské kultury, železné kopí a nůž; druhý hrob s podobnou popelnicí přikrytou mísou z pole Růžicová zachytil J. Gartner.

Pokud jde o římskou provinciální kulturu a její odraz na katastru města Bzence, byla tu nalezena bronzová spona a střepy; v r. 1893 vykopali ve Vinohradech sestercius císaře Vespasiána, na někdejším panském poli Přední háj denár M. Aemilia Lepida z doby 90 let př. n. 1., denáry císaře Vespasiána a Tita. Na Faláříkách byl nalezen denár C. Iulia Caesara, Na klínkách u Těmické silnice denár Antonia Pia, u polní cesty do Žeravic denár císaře Hadriána. Na Faláříkách byla vykopána popelnice vázovitého tvaru se železným nožem a s kopím, později na někdejším Růžičkově poli popelnice s miskou. Relativně značné množství římských peněz zjištěných na katastru Bzence svědčí o tom, že okolím města musela již počátkem našeho letopočtu procházet významná cesta z Norika na sever poříčím Moravy, tzv. jantarová stezka; zdá se, že uvedený materiál je tu neobyčejně průkazný, svědčící o mimořádné důležitosti tohoto místa.

Rozsáhlý archeologický zjišťovací výzkum byl v Bzenci podniknut před r. 1962 na lokalitě Babí, kde byly rozebrány velatické jámy, horákovské pohřebiště, pozdně římské sídlištní objekty; byly ohledány ojedinělé nálezy z neolitu a z pozdně hradištní doby. Šlo o výzkum muzea v Gottwaldově, který tu řídil Vít Dohnal; nebyl však detailně prozkoumán Starý hrad, který by potřeboval soustavné archeologické analýzy ze všech hledisek.

Poříčí Moravy představovalo pro římskoprovinciální období stejně důležitý terén jako oblast Váhu; i tudy procházela historie přes germánskou sídelní vrstvu a období stěhování národů až po starší slovanskou hradištní dobu; v obou případech přicházelo sem slovanské obyvatelstvo od severu a od východu až k toku Dunaje a jeho přítoků z jihu. Slovanská doba od 6. století vtiskla tomuto území od starohradištní doby přes velkomoravskou definitivní sídelní a jazykově geografický celkový ráz. Vrcholným obdobím zůstanou tu pak dvě epochy, jednak v 7. století říše Sámova a její reflexe v území dolního Pomoraví, i když její centrum není definitivně zjištěno ani ověřeno, dále pak období Velké Moravy ve druhé polovině 9. století zde se reflektující.

Slovanská kultura je archeologicky v Bzenci doložena na jedné z místních tratí, na níž stojí domek A. Lagy (č. 656), a to kostrovými hroby ze středohradištní doby; ze žárového hrobu pochází jedna nádoba. Tyto nálezy svědčí o tom, že v době velkomoravské bylo v Bzenci asi rovněž výrazné sídliště. Na náměstí ve městě byly vykopány v kulturní vrstvě dvě nádobky s vlnicemi a s ornamentem ze šikmých bodů a s rýhami. V lese nad strání s loukou Ploštiny proti přívozu do Lidéřovic, dnes jen místní části ležící nedaleko od Strážnice, byly zjištěny slovanské střepy a železné škváry. V r. 1942 tu objevili Vilém Hrubý a Jan Pavelčík na okraji lesa Bzinek pod nádražím sídliště se střepy hradištní keramiky, jež pocházejí z okraje a z bříška hrnků z hrubého písčitého materiálu zdobeného rýhováním vlnovkami a otisky. Ve městě samém byla pak vykopána železná šipka, jinde železné kopí a velký nůž. Již v r. 1886 konstatoval Fr. Myklík v Bzenci slovanské osídlení, a to na výspě táhnoucí se východně polohy Na Babích, kde se nacházelo sídliště, na němž se mimo střepů zdobených vlnicemi nalezl i malý přeslen.

Archeologickými doklady je potvrzeno osídlení Bzence kontinuitně od paleolitu až po naši současnou dobu.

Chceme-li zkoumat moravsko-slovanské osídlení na podkladě jmen v oblasti Dolnomoravského úvalu, zhruba od dnešního Hodonína až po Napajedelskou bránu i jeho reflexi v oblastech podél moravských přítoků zprava i zleva, tj. především v povodí Olšavy, Salašky, Veličky, Trkmanky, Kyjovky a Stupavy, musíme nejdříve vyložit aspoň názvy nejzákladnějších hydronym a pak i oronym v celém regionu, abychom se takto dopracovali k interpretaci nejstarších jmen v kraji, a teprve potom můžeme přejít k výkladům i místních jmen, která jsou i v této oblasti bezesporu mladší, rekonstruujeme takto metodou lingvistické archeologie reflexi osídlení kraje podle těchto dosud málo využívaných pramenů. Onomastické výklady o jedné obci musí být bezpodmínečně i zde širší.

Lze-li vznik hydronyma Morava (v jeho germánské podobě March a v ještě starší latinské variantě Marus, k níž existoval jistě v keltském prostředí adekvátní jazykový výraz) dedukovat z indoevropského základu s významem mnoho vody, zejména stojaté (i název „moře“ vychází z kořene stejného slova), pak původ tohoto označení můžeme bezesporu klást do posledních století prvého tisíciletí před naším letopočtem, kdežto jiné říční názvy v tomto kraji lze svým vznikem zařadit až do doby slovanské, s výjimkou těch, jež se končí na –ava (což se reflektuje i u slovanského pojmenování Morava). V těchto hydronymech je dochováno někdejší germánské označení *ahva (příbuzné latinskému aqua) ve významu voda. K uvedenému apelatívu byl pak dodán další, slovanský kořen (většinou jmenný tvar od adjektiva), např. stup– ve významu stoupající, olš– olšový, protékající olším aj. Na rozdíl od jiných oblastí je na Moravském Slovácku velmi málo říčních názvů končících se na –ava, kdežto čistě slovanských označení, např. typu Dřev-n-ice či Kyj-ov-ka je tu nejvíc.

Velmi starý je rovněž název hlavního horského hřebene v kraji, který je z bzeneckého Starého hradu často i přímo vidět, totiž Karpaty (horské pásmo dlouhé přes 1300 km), především jeho část Bílé Karpaty, Tento název v původním předkeltském označení pocházel z dnes již těžko rekonstruovatelného apelatíva ve významu kopečnatý terén, strž a je zaznamenán po prvé v řecké formě na Ptolemaiově mapě ze 2. století n. 1. jako Karpatos oros. Není však vyloučeno, že jádro jména Karpaty mohlo – stejně tak jako pojmenování Beskydy vzniknout snad ještě dříve než hydronymum Morava. Název Chřibů je velmi mladý, pochází z doby slovanské, označoval malé kopce a mohl existovat již v době, kdy vznikala prvá slovanská toponyma v kraji, i když ještě v 19. století jméno Chřiby nebylo plně geograficky zafixováno (užívalo se např. názvů Hříběcí hory, Maršovské pohoří aj.). Ale i jméno Beskydy lze vykládat ze slovanského apelatíva s významem rozhraní.

V systému hydronym, oronym a toponym nejen v Bzenci a v jeho okolí, kde je to obzvlášť markantní, ale i jinde, lze nalézt při globální analýze opravdu několik vrstev, často na sebe přímo navazujících, různorodého jazykového materiálu, stejně jako archeologických a etnických, na sebe těsně se družících skupin, které jsou neidentifikovatelné bez hlubší znalosti etnogeneze celé střední Evropy v prehistorické a protohistorické době. Variabilita lingvistického materiálu byla dána jazykovým prostředím, ve kterém vznikala, uplatňovala se a reflektovala v dalším milieu, i když sice v jiném rozsahu než je dnešní pojmenovávací systém v kraji; převzala toponomastické soustavy nebo jejich části, které již nikdy nezrekonstruujeme, neboť je vytvořily národy, které tu žily dávno před obyvatelstvem slovanským a torza z jejich řeči zůstala mutatis mutandis v dnešních jménech, ačkoli jejich význam původní byl zapomenut, eventuálně pozměněn dalším vývojem celé sémasiologické struktury v novém jazykovém prostředí.

Bzenec leží poblíž širokého údolí dolního toku řeky Moravy, v němž bývaly vždy, v diluviu i v aluviu, zejména zjara, než tu došlo k plné kultivaci kraje po 14. a zejména až v 18. století, velké záplavy, jak o tom svědčí nejen vlastní ráz krajiny, ale také mimořádně velké vody, při nichž se v poříčí toku vytvářely na přechodnou dobu často i větší či menší místní ostrovy. Tak tomu bylo poblíž někdejšího velehradského (tj. dnešního staroměstského) centra, severně od Strážnice a Skalice na Slovensku, severozápadně od Mikulčic zhruba v polovině osy těchto významných velkomoravských středisek a téměř zcela na jih od hradu Cimburku a také od Buchlova, funkce jejichž dnešního terénu v době hradištní není plně vysvětlena. Důležité je, že Bzenec leží zhruba ve středu osy dvou velkomoravských center v Mikulčicích a ve Starém Městě – Uherském Hradišti, a navíc ještě na významné křižovatce dvou komunikací: cesty vedoucí původně z Rajhradu a z Měnína (oba hrály ve středohradištní době roli významných center v nejsevernější části Dyjskosvrateckého úvalu před vznikem Brna) na Těšany, Borkovany a pak na Žarošice, Kyjov, Vracov a odtud na někdejší bzenecký Starý hrad a do jeho podhradí – a komunikace Pomoravím. Prvá ze stezek, tzv. hradská cesta navazující z Bzence dále na středověkou cestu směřující do Uher na východ přes Veselí nad Moravou, na Blatnici, na Boršice, na Horní Němčí a dále na Strání v Bílých Karpatech a ústící pak do Uher, byla spíše vnitrostátním spojem, kdežto druhá, jdoucí Pomoravím, mezinárodním. Její jižní větev ze Starého hradu směřovala do oblasti dnešní Skalice na Slovensku a Hodonína, kdežto severní vedla přes obce Nedakonice a Kostelany do velevýznamného Starého Města (někdejšího Velehradu). Základní úseky právě této cesty byly známy již v nejstarších dobách a také v době velkomoravské; musela procházet s největší pravděpodobností právě katastrem Bzence, jak o tom svědčí zmíněné nálezy římských mincí, neboť dno Dolnomoravského úvalu bylo jistě bažinaté a vodní pláně působily dojmem jako dnešní delta dunajská v Rumunsku, takže se některé moravské pevnosti mohly zdát nedostupným obranným komplexem – inefabilis arx Rastici fuldských análů; ovšem analogická situace byla i v oblasti Panonie v okolí dnešního Györu; proto z čistě geografického a také toponomastického hlediska nelze zodpovědně dosud centrální moravskou oblast určit, když v maďarském území nebyl z tohoto hlediska podniknut dosud soustavný archeologický výzkum slovanské periody na tomto území.

Celá oblast Dolnomoravského úvalu i se Bzencem patří do sídelně nejstaršího prazemědělského území, na Moravě chronologicky opravdu původního, stejně tak jako je tomu i v území Dyjskosvrateckého úvalu, Olomoucka a Opavska. Onu pomoravskou krajinu lze rozdělit do pěti zón směřujících horizontálně od západu k východu, všechny pak mají subčásti rozprostírající se při přítocích Moravy zprava i zleva. Hlavní zonální linie jsou: 1. povodí Salašky a Olšavy, 2. Syrovinky a Okluky, 3. Veličky, 4. Prušánky, Kyjovky a Chvojnice, přičemž ústřední sídlištní centra byla pro prvou z nich v době velkomoravské ve Starém Městě, Uherském Hradišti, Sadech a Kunovicích. Druhé sídlištní aglomerační centrum představuje okolí Bzence, Moravského Písku, Veselí nad Moravou a Strážnice, třetí bylo pak skumulováno v oblasti dnešních Mikulčic, jejichž význam později nahradil Hodonín a Holič (na dnešním Slovensku) ležící severovýchodně od tohoto zdaleka nejvýznamnějšího hradiska, 5. pátý v oblasti soutoku Moravy a Dyje – s Pohanskem. Zřetel, byl-li zde sídlící kmen Moravanů sjednotitelem ostatních a tvůrcem Velké Moravy, má i pro nejstarší dějiny Bzence enormní důležitost.

Pokud jde o výklad místního jména Bzenec, je v podstatě dvojí. Starší, vycházející z toponymické pověsti a zaznamenaný Josefem Hanákem, říká, že jméno Bzenec je ve spojitosti s byzantskou misí, že totiž Konstantin a Metoděj přenesli na tento hrad jméno hlavního a sídelního města východořímské říše Byzanc – Konstantinopolis. Transfer jmen na jiná místa je běžná praxe ve všech staletích a u všech národů; učitelům a organizátorům velkomoravského duchovního života prý krajina v okolí Bzence připomínala evropské i maloasijské břehy Bosporu. Z hlediska moderní jazykovědy a toponomastiky je třeba shodně s R. Šrámkem hledat původ místního jméně Bzenec v připojení substantivizační přípony –ec ke kmeni přídavného jména bez-ný ve významu obrostlý bezem, takže nejstarší předpokládaná podoba toponyma by zněla *byz6n6c6. Tomuto znění by zcela odpovídal i záznam Businc v Thietmarově kronice zhruba k r. 1015. Je-li v souladu s Havlíkovým jerovým pravidlem vývoj (při zápisu u za 7 a i za 6), další podoba toponyma by byla Beznec a při substituci samohlásky e za i, a s přesmykem n se pak Bisenc, jak zní zápis tohoto jména v listinném materiálu od 30. let 13. století. Tento název byl až do r. 1945 používán jako německý ekvivalent českého místního jména.

Toponymum Bzenec (*b7z6n6c6) označovalo místo a potok porostlý bezem, hrad založený nad říčkou tekoucí bezovím. Předpokládaný název *Byz6n6c6 je však zřejmě starší, o čemž svědčí neplnovýznamové a fonetické přejetí tohoto jména do latiny, a nemusí nutně pocházet až z 9. století; přičemž přítomnost byzantské mise se na těchto místech dá předpokládat. Protože snad již velmi brzy nebo později ve středověku se mohlo zdát jméno Bzenec a jeho původ již ne zcela jasné, mohlo dojít k jeho mylnému výkladu i ve spojitosti s německým jménem Byzanc v lidové interpretaci, což se však zdá pravděpodobnější až po dobu 19. století, jež onu toponomastickou zkazku mohla vytvořit. Nezaznamenání tak významné pověsti po celou dlouhou středověkou a raněnovověkou dobu podle našeho soudu nesvědčí o její starobylosti.

V důsledku uherského vpádu do středního Podunají, na Moravské pole, do dolního Pováží a Ponitří i do Dolnomoravského úvalu byla po bitvě u Bratislavy po r. 805 zničena téměř všechna tamní středohradištní centra. Zřejmě v té době nastala i totální devastace Velehradu, tj. dnešního Starého Města. Podle tradice došlo údajně k přenesení ústředí (zřejmě údělného knížectví v Dolnomoravském úvalu) odtud do Bzence. Když byli Maďaři v r. 955 na Lechu poraženi Bavory a Čechy, Boleslav II. s největší pravděpodobností mohl anektovat i některou část někdejší velkomoravské říše; tuto oblast však jeho dědici neudrželi a Boleslav Chrabrý Piastovec ji získal pro raněpolský stát, což mohlo být v době, kdy Bzenec v této oblasti hrál právě významnou roli.

Dušan Třeštík ukázal význam přemyslovského motivu pro vznik české státní myšlenky, zachyceného již Kristiánem a Kosmou. Velkomoravské pověsti o Svatoplukovi jsou zaznamenány jak Kosmou, tak i uherským Anonymem. V žádné z nich není sebemenších souvislostí k Bzenci ve velkomoravské a povelkomoravské době s výjimkou dubiózní zmínky v souvislosti s třebíčským klášterem u Kosmy zato však ve zmíněné kronice biskupa z Merseburku Thietmara (975-1018) je relace o velkém vítězství nad Poláky u města Businc, které vydobyli Češi (kníže Oldřich?). O lokaci tohoto místa z doby kolem r. 1015 byly vedeny spory. B. Brethoz Businc ztotožnil se Bzencem; umístění tohoto hradu na Moravu přijal podle něho i Václav Novotný a do jisté míry i Ladislav Hosák, dále J. Dřímal a naposledy A. Verbík. V. Novotnému se však zdály být Bretholzovy důvody pro ztotožnění Businc se Bzencem málo prokazatelné; tyto však z jazykového hlediska jsou přesvědčivé. Viktor Pinkava měl za to, že v r. 1015 šlo o hrad na řece Bzině u Hlubčic ve Slezsku. Nám se zdají být pro ztotožnění hradu Businc se Bzencem jen dosud málo být výmluvné doklady archeologické, neboť místo, kde došlo k tak velké srážce, jak ji popisuje Thietmar, muselo by vydat i z tohoto pohledu bohaté doklady. Soustavný výzkum však na Starém hradě dosud podniknut nebyl, a tak počátky vlastní české historie v 11. a ve 12. století v této oblasti zůstávají dosud nevyřešeny z archeologického hlediska. B. Krzemieńska v duchu lokalizace R. Jechta má Businc za Klein Biesnitz v Lužici.

Pověst o byzantské misi v Bzenci je zřejmě ovlivněna i vyprávěním Kosmovým o příchodu Čecha a jeho kmene na horu Říp; analogická tomuto vyprávění je i relace Anonyma ze 13. století o příchodu Arpádovy družiny na Panonskou horu.

Středověké archeologické nálezy z Bzence prezentuje tamní medievální keramika uložená ve sbírkách olomouckého muzea, např. v r. 1899 byla při stavbě někdejší měšťanské školy ve Bzenci vykopána v základech pod tělocvičnou v jedné nádobě sbírka několika peněz s českým lvem.

Místní jméno Bzenec patří k jedněm z nejstarších v celém kraji, jehož původ dlužno totiž – jak uvedeno výše – spatřovat v apelatívu. Stejného všeobecného označení jsou také toponyma Písek, Skalice, Louka, Topolná aj., mladší topika označují typ osídlení a jeho charakter, např. Velehrad, Hradiště, Město. Z doby kolem r. 900 – 1000 pocházejí tu v kraji typy jmen ukončené příponou –any/-jany, jako Dubňany, Kostelany, Osvětimany, Moravany aj.; poněkud mladší jsou pak jména s posesívní příponou –j6 k antroponymu, jako jsou místní jména Spytihněv a Břeclav s elipsou apelatívního označení hrad; analogické a rovněž posesívní z téže doby je toponymum Kněždub. Posesívní tvary s elipsou představují i toponyma končící se na –ín, např. Domanín, vzniklý přidáním tohoto sufixu ke kmeni vlastního osobního jména v hypokoristické podobě Domana. Nejrozšířenější jsou i v tomto kraji místní jména s příponou –ici/ice, jež jsou dvojího typu: jednak s připojením této přípony k apelatívu, např. Lužice, Strážnice, či vzniklá připojením sufixu –ovice přímo k označení „lid“ pro tamní obyvatele, jako představuje místní jméno Lideřovice s inkorporací konzonantu ř před vlastní koncovku (avšak i zde mohlo jít o antroponymum Ludeř odvozené od apelatívního označení lid, l’ud), jednak připojením sufixu –ice či –ovice k vlastnímu jménu. Tento typ signalizuje již dobu starší slovanské kolonizace ve 12. století, eventuálně již od konce 11. věku a označuje takto ves poddanou někdejšímu lokátoru nebo jeho dědicům, jak to dosvědčují např. místní jména Těmice (od hypokoristika Téma k německému Dietmar nebo k Tomáš), Polešovice, Sudoměřice, Ratíškovice, Vacenovice aj. Mladší jsou toponyma se zřejmou onymickou elipsou a s příponou –ov ke kmeni vlastního jména, např. Vracov, Buchlov, Kyjov aj. ve významu Vracenův dvůr, hrad apod., jež datujeme zhruba do 12. – 13. století i později.

Bzenec až do r. 1422 patřil bezprostředně moravským zeměpánům, tj. českému králi nebo moravskému markraběti nebo jeho nejbližším příbuzným, manželce, synu, bratru; místní hrad byl sídlem někdejšího hradského obvodu, tj. provincie, a to zřejmě již od připojení Moravy k přemyslovskému státu, tj. od let mezi dobou po r. 1034. Všechny historické relace o Bzenci až do r. 1231 jsou sporné, a to z hlediska textové kritiky listin; přesto však i zde tyto nejisté prameny připomínáme.

Kosmově kronice se v souvislosti se založením kláštera v Třebíči píše o Bznaticích (spíše Vznaticích a nikoli snad o Bzenci či Bzeneckých). Ve falešné listině z r. 1167 se sice nepíše o Bzenci, ale její text bývá uváděn v souvislosti s Bedřichem ze Bzence. Ani při výkladu listiny z r. 1196 knížete Břetislava datované na Kunovicích nelze přijmout za prokazatelné, že by Wercovicenses měli být Bzenečtí, jak se domníval V. Pinkava a podle něho snad i J. Hanák; tím méně nelze pak přijmout ani obsah tzv. Bočkových falz listin z domnělého tišnovského klášterního kodexu, a to z r. 1214 Vladislava Jindřicha, z r. 1223 královny Konstancie a z r. 1223 Přemysla I., za hodnověrný nebo věcně přínosný pro nejstarší dějiny Bzence, když jazyk a styl těchto památek nesvědčí pro čas, kam je umísťuje falzátor.

Prvá historická zpráva o Bzenci je až ze 13. století: dne 10. 4. 1231 v listině Řehoře IX., v níž bere papež královnu Konstancii se všemi jejími statky, které tehdy držela nebo v budoucnu ještě získá od mocného pána, pod ochranu apoštolského stolce, zejména pak provincie „Brecyzlauiensem, Pribyslauitz, Conowitz, Godenin, Bizenz et Budegewiczprovincias“, které obdržela věnem jakožto druhá manželka Přemysla Otakara I. Jejich poloha (Břeclav, Přibyslavice, Kunovice, Hodonín, Bzenec a Budějovice) byla záměrně volena na samé hranici jejího rodného Uherského království, listina svým textem nevylučuje, že některá z provincií mohla být i uherskou donací (konkrétně myslíme na Kunovice). Již ve 13. století se vyvinulo pod hradem Bzencem podhradí, královské město v uvedené listině konkrétně neuváděné je zmíněné poprvé až 18. 9. 1330 v insbruckém prohlášení krále Jana, kdežto bzenecký farář Absolon již v r. 1235 v listině královny Konstancie (naprosto se Bzence netýkající) jako poslední svědek mezi mnohými úředníky jejich údělů a několika faráři. Ze zmínky o bzeneckém faráři Absolonovi soudíme, že pod hradem již bylo tržiště, velká obec, eventuálně město s farní správou, které až do doby Přemysla II. Otakara bylo přímo na hranici přemyslovského státu, jak naposledy prokázal Metoděj Zemek, než došlo k připojení lucké provincie východně od řeky Moravy a jižně od Olšavy k území tohoto panovníka.

Postupně nato začal „Fest und Stadt zu Bisentz“, jak jej uvádí listina z r. 1331 výše zmíněná, ztrácet na významu a tamní úřady se stěhovaly jinam, zejména do Uherského Hradiště a do Uherského Brodu. K tomu však docházelo až průběhem 14. století.

O tom, že Bzenec na počátku doby lucemburské patřil ještě k nejvýznamnějším moravským hradům, svědčí zejména ta okolnost, že král Jan dal za odměnu všech služeb Janovi z Vartenberka (zřejmě za uvedení jeho dynastie na český trůn) nejen Telč, nýbrž i manství Veveří, Bzenec a Hradec u Opavy, svěřil mu rovněž místodržitelskou funkci na Moravě. O tomto píše i kronika Žitavská, jež dodává, že však tyto pevnosti se musely královi vrátit na základě jeho přípisu ze dne 12. 4. 1316, i když se pak záhy nato dostaly do rukou Jindřicha z Lipé. Bzenecký hrad byl stále ještě sídlem hradských úřadů, jak to vyplývá z listiny krále Jana ze dne 2. 3. 1315, kterou tento panovník nařídil, že má být v Brně, v Bzenci, v Přerově a v Opavě vyhlášeno jeho rozhodnutí o vyjmutí opata a všech členů konventu velehradského kláštera z jurisdikce uvedených župních úřadů.

V listině vydané v Ořechově dne 28. 7. 1320 se připomíná jistý Velislav z Ořechova, cúdař ve Bzenci, a to spolu s Albertem z Donky, někdejším moravským komorníkem a s Jimramem z Ungersberka, kastelánem či purkrabím ve Bzenci. Uvedení úředníci dosvědčují touto listinou, že velehradskému klášteru náležely tři lesy a rybolov v nevzdálených Polešovicích, v Nedakonicích a v Kostelanech, jež si násilím přivlastnil Zdeslav ze Šternberka. Zejména svědectví Velislava z Ořechova je tu velmi cenné, neboť tento cúdař byl považován za jednoho z nejstarších na Moravě a předmětná věc se dotýkala až doby Václava I. K této záležitosti vydali ještě téhož roku (30. srpna) svědectví břeclavský děkan Manko, dále Gerhard, Mikuláš, Stanislav, Teodor, Ješek ze Bzence, z Hradiště, z Polešovic a ze Zaječí, správcové tamních kostelů.

Před župním úřadem v Bzenci se řešily spory a také se tu sjednávaly smlouvy; tak např. v době, kdy byl zemským hejtmanem Jindřich z Lipé, byla v Bzenci dne 9. 5. 1324 vystavena listina, jíž se Protiva z Buchlovic zavázal, že spolu se svými bratry Jeronýmem a Slaviborem zaplatí opatu velehradského kláštera za osm lánů ve vsi Lužici každoročně z jednoho lánu jednu kopu pražských grošů. Klášter tento majetek obdržel od jmenovaných na dobu osmi let; spolupečetiteli aktu byli Jimram z Ungeršperka, Mikuláš z Bližovic, Ješek z Mýta a Štěpán z Moravan.

Vztahy mezi Bzencem a zeměpánem byly často předmětem závažných jednání a ekonomických smluv. Tak např. v německé listině krále Jana vydané v Insbrucku dne 18. 9. 1330, v níž se poprvé uvádí, jak jsme vzpomenuli výše, Fest und Stadt zu Bisentz, tento panovník namísto svého syna Jana Jindřicha povolil, že snacha autora listiny Margareta Korutanská, „ošklivá vévodkyně“, jak ji nazval ve svém románovém zpracování Lion Feuchtwanger, může se svým věnem 5000 kop pražských grošů na Bzenci každoročně disponovat zcela podle své vůle. V r. 1331 daroval pak Jan Lucemburský patronát bzeneckého kostela brněnské kapitule a rovněž povolil, že s ním může disponovat tak, jak se jí zlíbí.

O městské správě v Bzenci nemáme žádné relace. Královské město Bzenec mělo tehdy bezesporu tržní právo a žili v něm řemeslníci různých profesí. I když se nedochovaly žádné pevnější řády týkající se řemesel a obchodu ze 14. století, víme, že Bzenec dostával svoje právní naučení v městě Brně, stejně tak jako nevzdáleně Uherské Hradiště, jak to dokazuje kniha písaře Jana ze 14. století uložená v Archivu města Brna.

Jedním z nejvýznamnějších městských práv byla samospráva; měšťané si volili každoročně ze svého středu zástupce, přísežné a konšely, kteří vedli politickou i finanční správu obce, kdežto nejvyšší soudní moc vykonával rychtář, pocházející z řad nejbohatších občanů města, který však zastupoval zájmy zeměpána. Konšelé v počtu dvanáct nebo někdy i méně, vždy však v sudém počtu, tvořili městskou radu, v jejímž čele byl purkmistr, jenž byl volen vždy na čtyři týdny v roce, kdežto městská rada na rok a z ní byl purkmistr vybírán. Při volbě mohla odstupující rada navrhnout radu novou, čímž se posilovala pozice nejbohatších členů v ní a také se tímto způsobem zvyšovala důležitost rady proti rychtáři.

Bzenci nebyl udělen žádným privilegiem městský znak, takže historii jeho vývoje i sám jeho vznik můžeme stopovat jen z materiálu sfragistického. Na zveřejněných pečetích z typáře rytého již ve 14. století a užívaného rovněž v následujícím 15. věku o průměru 45 mm je mezi jednoduchou vnitřní a vnější linií opis s legendou v minuskuli SIGILLUM CIUITATIS PISENCENSIS. V pečetním poli je otevřená městská brána zakulaceného oblouku v ozubené zdi z kvádrového zdivá, dvě čtyřhranné věže s kulatě klenutým oknem, se třemi střílnami a se střechou o dvou makovicích. Znak je vyobrazen ve Znacích a pečetích jihomoravských měst a městeček. Výrazné znamení v pečetním poli zdůrazňuje opevnění tohoto královského města i jeho důležitost.

Karel IV. (nar. 1316, zemř. 1378) jako markrabě moravský (od 1334) vydal dne 19. 8. 1335 v Uherském Brodě listinu, jíž osvobodil na základě dřívějšího privilegia velehradský klášter od všech mýtních poplatků a zakázal šlechtě lovit v revírech tohoto duchovního ústavu; nařídil, že toto rozhodnutí se má ihned oznámit všem celníkům, především v Bzenci, ve Vracově, v Přerově a v Hulíně. Po Karlově odchodu do Prahy k výkonu celostátních a celoříšských funkcí obdržel markraběcí funkci v r. 1349 jeho mladší bratr Jan Jindřich (1322 – 1375), který se i tu stejně jako v celé zemi staral o zvelebení rolnictví a řemesel; přesto však to bylo právě za jeho správy, kdy byly ze Bzence přeneseny župní úřady do Uherského Hradiště v r. 1363, čímž město Bzenec i hrad utrpěl značnou újmu, přece ne však takovou, aby o něm ustaly další zmínky. A tak se dne 31. 1. 1370 připomíná při zasedání zemského sněmu bzenecký purkrabí Velislav.

Pokud jde o vztah Lucemburků ke Bzenci, je tu ještě velmi důležitý testament markraběte Jana Jindřicha, celkem ve trojím vydání. V poslední verzi tohoto právního aktu, jež pochází ze dne 26. 3. 1371 a kterou záhy nato potvrdil i Karel IV., byla správa Moravy rozdělena mezi jeho tři syny ze druhého manželství s dcerou opavského vévody Mikuláše II., a to mezi Jodoka (Jošta), Jana Soběslava a Prokopa. Hrad Bzenec i město a tržiště Bzenec odkázal markrabě svému druhorozenému synu Janu Soběslavovi, stejně tak jako všechnu soudní pravomoc, vinohrady i desátky, les Doubravu až po Rudník i všechny vesnice, které vždy patřily ku bzeneckému hradu (Vracov s celnicí – tj. mýtem, Vlkoš, Ratíškovice, Těmice, Surovin, Hostějov, Vacenovice) se vším příslušenstvím.

Dne 22. října 1372 Karel IV. rovněž potvrdil, že manželka markraběte Jošta Alžběta, vévodkyně z Opolí, zapůjčila na svém majetku na Cimburku, Bzenci a Napajedlích 6000 kop pražských grošů. – Mezi syny markraběte Jana Jindřicha záhy po jeho smrti nastaly majetkové neshody, jež řešil dne 12. 1. 1376 purkrabí z Magdeburku Jan: na základě narovnání mezi markrabětem Joštem a jeho bratrem Janem Soběslavem měl druhý z nich za jistou sumu obdržet zboží Bzenec, Hodonín aj., a to se vším příslušenstvím, kdežto hned následujícího dne 13. 1. slíbil v Praze Jan Soběslav, že tuto smlouvu dodrží. K listině, chované ve Státním oblastním archívu v Brně, je přivěšeno devět pečetí, a to Jindřicha z Lipé, nejvyššího maršálka Království českého, Hartleba z Kunštátu, Jana z Leuchtenberka, pána na Bítově, Petra Hechta z Rosic, Erharta z Kunštátu, Jiřího z Leuchtenberka, pána na Bítově, Zdeňka ze Šternberka a Kuníka z Drahotuš vedle pečeti markraběte Jana Soběslava. Jošt záhy svému bratru odejmul všechny jeho statky, proti čemuž se bouřil třetí z bratří Prokop, takže v osmdesátých letech 14. století došlo k domácí válce na Moravě, kterou ukončil až smír ze dne 7. května 1382 sjednaný mezi Joštem a Prokopem prostřednictvím krále Václava IV. Bzenec se tehdy dostal do přímého vlastnictví markraběte Prokopa, který mu v r. 1384 poskytl latinskou listinou vydanou v Bzenci právo odúmrtí; spolupečetili ji i svědkové Beneš z Vildenberka, Jan Puška z Kunštátu, Zachariáš Sešel, maršálek dvoru. K listině byla přivěšena i velká markraběcí pečeť stvrzující toto obdarování a byl k ní později přitisknut pečetní vidimus města Uherského Hradiště v r. 1587. Latinský text Prokopovy listiny se stal podkladem pro téměř doslovnou jinou pergamenovou chartu, a to markraběte Jošta ze dne 13. 3. 1385 dochovanou rovněž s pečetním vidimusem uvedeného města z r. 1587. Těmito listinami nabývali obyvatelé královského a markraběcího města Bzence, hradu i podhradí právo svobodně nakládat se svým zbožím; zeměpáni udělili jak jim, tak i jejich potomkům právo svobodného disponování se vším jejich vlastnictvím, se svršky i s ostatními nemovitostmi jak za jejich života, tak i po smrti, jak se jim zlíbí. V odúmrtní listině se rovněž poznamenává, že v případě bezdětnosti se majetek nebožtíkův může rozdělit mezi obec, tj. mezi bzenecké sousedy. Domácí rozbroje a války mezi markrabaty Joštem a Prokopem trvaly i v devadesátých letech 14. století a ukončily se až Prokopovým úmrtím v r. 1405.

Josef Hanák, autor prvních dějin Bzence z r. 1919, připomíná, že obě výše uvedené listiny byly potvrzeny Václavem IV. dne 31. 3. 1411, Zikmundem Lucemburským v r. 1435, králem Albrechtem dne 10. 2. 1437 a Ladislavem Pohrobkem v Praze v r. 1454.

Doba lucemburská dává nám nahlédnout nejen do života nejvyšších feudálů, ale i do života drobného lidu, lokátorů vsí, měšťanů a zemanů, neboť jsou dochovány četné soudní protokoly, z nichž vyčteme mnohé, co mělo bezprostřední vztah k jejich ekonomickým a jiným zájmům. Tak v půhoně k zemskému soudu si již v r. 1406 Ješek z Lukova stěžuje, že mu Bohuše z Otěšic, odjinud z Kaušperka, pobíral víno v Bzeneckých horách a žádal po něm soudní cestou náhradu 120 kop grošů. Vinohrady mu údajně dali do vlastnictví markrabové, což chce dokázat jejich listinami.

Bzenec byl po celé lucemburské období významným místem, na jehož hradě se vydávaly důležité listiny. Tak např. dne 6. 5. 1379 byla tu sepsána smlouva, kterou Johannes Greif z Greifenberku a Clamosca ze Sybčan slíbil zaplatit dluh Bohuňkovi ze Smrečan v ceně 20 marek grošů při příštím michalském svátku (29. září). Nebo ze soboty dne 18. 10. 1393 pochází z tábora na polích před hradem Bzencem list prešpurského hraběte Stibora ze Stibořic prešpurskému (bratislavskému) měšťanovi Kicemegelu stran předání sumy peněz. Odtud Mikšík z Rohu, purkrabí na hradu Bzenci, a jeho syn Václav oznámili dne 26. 2. 1401, že obdrželi od kláštera Velehrad vesnici Vážany zčásti darem, zčásti koupí a současně slíbili, že po jejich smrti bude opět navrácena zpět do klášterního jmění. Dne 7. července 1405 markrabě Prokop udělil svému protonotáři Vavřinci z Hranic a jeho bratru obročí v Kralicích; Vavřinec byl farářem v Bzenci. Tito prohlásili v r. 1409, že převzali od velehradského kláštera péči o znovupostavení zpustlé vesnice Waltersdorf (Nové Vsi u Hodonína) na dobu dvou lidských generací – zde je dochována přímá relace o péči lokátora a o jeho vazbě k budované vsi.

Husitská doba se reflektovala v Bzenci a zejména v jeho okolí významnými událostmi. O jejich průběhu na hradě a ve městě se nám sice nedochovaly žádné písemné zprávy, zato však jsou tu jisté zřetele historicko-archeologické v přímém vztahu k Bzenci a historická svědectví o nejbližším bzeneckém zázemí. V přední řadě v oné době zanikl starý bzenecký hrad. Na sever od Bzence se vytvořilo v Nedakonicích významné moravské husitské centrum – Nedakonický Tábor. Místní odpůrci stávajícího společenského zřízení vedení bojovnými kněžími Bedřichem ze Strážnice a Tomášem z Vizovic zřídili si v r. 1421 tábor na ostrově, který poblíž vsi vytvořila řeka Morava, a odtud podnikali válečné výpravy do okolí. Zaútočili nejprve na klášter na Velehradě, který dobyli, opata Jana a čtyři duchovní upálili a zcela zničili bohatou klášterní knihovnu, čehož nejvíce želíme, neboť tu padly jistě za oběť i některé rukopisy mající vztah k nejdávnější minulosti kraje, snad i k době velkomoravské. Není vyloučeno, že Nedakoničtí dobyli i hrad Bzenec nebo jej zničil dokonce vůdce táboritů v r. 1423, kdy byly na Moravě pustošeny zejména statky císaře Zikmunda, mezi něž patřil i Bzenec, který však byl v oné době zastaven Ctiboru Vajdovi. Analogicky s tímto královským zbožím jednal Zikmund častěji.

Ve zbytcích regest českých a římských králů se k r. 1421 připomíná, že Zikmund Lucemburský zastavil hrad Bzenec se vším jeho příslušenstvím v ceně 800 kop grošů kdysi Václavovi z Dubé; tamtéž je však další zápis rozvádějící předchozí, že není paměti o tom, že by tento hrad byl zmíněnému feudálu zastavil již Václav IV. Podle G. Wolného dostal bzenecký hrad již v r. 1422 zástavou pán trenčianské župy Ctibor Vajda stejně tak jako některé jiné hrady, jež byly vlastně v té době odtrhnuty od Moravy. Když postoupil Zikmund Lucemburský dne 5. 2. 1423 svému zeti Albrechtu Rakouskému Moravu, ponechal si ke svému Uherskému království opravdu jen několik hradů poblíž uherské hranice, a to právě Uherské Hradiště, Uherský Brod, Veselí nad Moravou, Hodonín, Bzenec, Buchlov, Střílky, Orlovice a Cimburk, které údajně zakoupil za své peníze. Chtěl si je ponechat do konce svého života a po jeho smrti, jak praví zápis v registrech českých a římských králů, měly být všechny navráceny zase zpět k Moravě. I tato skutečnost svědčí o tom, že oblast někdejšího luckého pole i provincie a také její zázemí těsně pod Chřiby na pravém břehu řeky Moravy i se Bzencem bylo oblastí s variabilní zemskou příslušností.

V r. 1435 zapsali Albrecht Rakouský i jeho tchán Zikmund Lucemburský Blažkovi z Borotína zbořený hrad Bzenec i s jeho příslušenstvím v ceně 6200 zl. uherských. List je datován v Bratislavě dne 2. 10. 1435, konfirmován Zikmundem dne 20. 12. téhož roku. Město bylo i nadále považováno za královské, i když později bylo dáno zástavou v r. 1441 Jiříkovi z Kravař a ze Strážnice. Tento magnát byl posledním mužským příslušníkem strážnické větve Kravařů, zemřel v r. 1466 a jeho zboží dědily jeho dcery, mezi nimiž došlo k majetkově právním rozepřím o otcovské zboží. V r. 1437 pohnal Jiří z Kravař a ze Strážnice Jana z Lichtenburka a z Cornštejna, že se vrhl na bzenecké zboží po Blažkovi z Veselí, čímž mu způsobil značné škody a žádal po něm odškodnění v hodnotě 200 hřiven grošů. Bzenecké zboží postoupil Jiřímu z Kravař doživotně král Ladislav dne 26. března 1456, čímž prakticky přestával být Bzenec vlastně již královským majetkem, i když právní normy královského města tu dlouho ještě přetrvávaly. Král Jiří84 na bzeneckém statku v r. 1459 připsal 200 zl. uherských a Jiříkovi z Kravař i dalších 2000 zl.

V době po olomouckém míru v r. 1478 byl hrad i město Bzenec spolu s celou Moravu v rukou krále Matyáše Korvína, který dosáhl paralelního titulu – jako Vladislav Jagellonský – krále českého pro vedlejší země České koruny až do své smrti v r. 1490, a jeho vláda je pro Moravu, jak dokládají nejnovější historické práce podle dosud nevyužitých archívních pramenů především v Archívu města Brna, považována za šťastnou.

Z doby osmdesátých let 15. stol. pocházejí pak další důležité relace o Bzenci. V r. 1481 byl totiž držitelem zástavy v Bzenci Jan Boček z Kunštátu a v témže roce pohnal Jan Heralt z Kunštátu a z Plumlova k zemskému soudu Perchtolda z Lipé, nejvyššího maršálka Království českého ze 2500 zlatých uherských dobrých, že ho měl totiž zastoupit těmito penězi „za muoj díl, kterýž sem na Bzenci měl a tím jsú lidé moji Prostějovští z rukojemství vzěti a vysazeni nejsú“.

V r. 1481 žaloval Filip z Prostějova a z kláštera poblíž Olomouce Jana Bočka z Kunštátu a ze Bzence ze 100 zl., že na jeho panství ve vsi Roščíně pobral jeho lidem statek a všechny jeho zásoby, ač k tomu neměl právo. V témže roce Stibor Čbeřík z Hartvíkovic pohnal téhož za 12 hřiven grošů dobrých, že totiž tento užíval jeho louky a louky jeho bratra, když se uvázal v držení Bzence, připravil ho o pastviny, o rubání dříví a způsobil mu značné škody.

V r. 1481 žaloval u zemského soudu na Bočka z Kunštátu a ze Bzence nám blíže neznámý Jiřík z Prahy za 52 zlatých uherských, neboť prý ve Bzenci zanechal svého dlužníka Linharta Plaňka a nic z půjčeného mu nebylo navráceno: „I prosil sem pana Bočka, aby mi od svých měščan spravedlivě učinil od nich, a on mi ještě do sí chvíle žádnej spravedlnosti neučinil“.

Další půhon v uvedeném roce představuje žaloba paní Kunky z Kravař a ze Strážnice na její sestru Alžbětu rovněž z Kravař a ze Strážnice ze 1200 zl. uherských, „že jest mě měla na dluzích pana otce našeho zastúpiti ve 3200 zl., a na to jest na Bzenci díl muoj vzala a vyvoditi mne nechce, ježto skrze to díl muoj naříkají a pohánějí. Zná-li etc., chci cedule dílčí pokázati etc.“ – Poslední spor z uvedeného roku 1481 se týkal Stibora Džbeříka z Hardvíkovic a Jana Bočka z Kunštátu, jemuž byl učiněn následující konec: „poněvadž dostatečným svědectvím Džbeřík provodí, že ta lúka v mezách Vacenovských (má být vracenovských – J. S.) leží, že vedle toho svědectví Džbeřík k té lúce právo má a poněvadž lid: platu dávají a pastev i s drev a s čeho co a na který čas vyznáno jest, že k tomu také ti lidé podle toho vyznání právo mají, ale mánové, poněvadž k zámku Bzenci jsú a Džbeřík toho neprovodí, by jemu platy, které dávali než k cestám opravování a obecným věcem k opravě. .“

V r. 1482 pohnala Žofka z Vartnova, zátkyně na Bzenci Jana z Nákla, že jeho otec měl vymazat 12 hřiven věnného platu na zdouneckém zboží a že tyto peníze vzal, statek po svém otci držel a nechtěl Žofce vymazat. Proto jej žaluje ze 120 hřiven grošů dobrých stříbrných.

Poté držel již od r. 1482 markraběcí či královskou zástavu v Bzenci Mikuláš Kropáč z Nevědomí, jenž se psal rovněž na Bzenci, kterého ještě v r. 1482 pohnal z 1000 zl. dobrých uherských Jan ze Žerotína, že totiž jeho bratr nedílný od něho i sám od sebe vedl úředníky zemského práva a rovněž mnohé staré lidi na louky, aby vyznali, kam se až z těch luk mýtilo. Úředníci přijali od všech těch lidí přísahy, kdežto Mikuláš Kropáč z Nevědomí nevyčkal panského rozsudku a šel dál násilně za svým cílem.

Téhož roku učinil týž žalovaný na pana Mikuláše z Nevědomí další půhon z 1000 zl. dobrých uherských, neboť se údajně dopustil přestupku proti úmluvě v landfrídu, tj. v zemském míru či příměří uzavíraném při přijetí nového pána země či při volbě nového hejtmana zemského a nejvyšších úředníků, neboť prý mu násilím sáhl na jeho grunty, hory, louky a jiné zboží na jeho panství strážnickém, přičemž prý zabraňoval, aby je užívali poddaní Jana ze Žerotína, které tam nechal pozajímat právě pan Kropáč.

I synové Mikuláše Kropáče z Nevědomí a na Bzenci se dostali do sporu s jinými mocnými tohoto světa. Tak např. v r. 1483 pohnal k zemskému soudu Václav z Jikve vlastní bratry Jana, Jindřicha, Kryštofora a Václava Kropáče z Nevědomí a na Bzenci celkem ze 125 hřiven grošů, neboť mu drželi jeho dědictví u Vlkoše, skládající se ze 14 lánů desátků, které příslušely ke Kelčanům. Uváděl, že jejich otec tento majetek odejmul stěžujícímu si, přičemž nic nedbal na příkaz zemského hejtmana a na soudní výrok. Jejich otec používal dědictví Václava z Jikve až do své smrti a po ní pak výše zmínění jeho synové. Tento i další půhon Václavův proti uvedeným bratřím z Nevědomí a ze Bzence považoval zemský soud již za „umrlý“. Ve druhém sporném případě zněla žaloba na tisíc zlatých dobrých uherských, že totiž panu Václavovi uvedení bratři drželi vinné a obilné desátky ve Vracově, které panu Václavovi odejmul již jejich otec Mikuláš Kropáč, který nedal nic na obsílky zemského hejtmana a požíval z nich užitek zprvu on a po jeho smrti jeho čtyři synové, kteří byli v této záležitosti pohnáni před zemský soud.

Rovněž Vratislav z Pernštejna (1530 – 1582), jeden z nejmocnějších Českého království v oné době, žaloval tehdy zřejmě druhorozeného syna Mikulášova pana Jindřicha Kropáče z Nevědomí a na Bzenci v r. 1482 z deseti hřiven grošů dobrých stříbrných, že totiž pernštejnský poddaný z Ratíškovic Mach Řeřichův, jenž měl v Ratíškovicích zpustlé obydlí (pústku), dostal se do služeb Kropáčů ve Bzenci, což se pochopitelně pánu z Pernštejna nemohlo líbit, jak vyplývá z doslovného znění zápisu – „kterýžto v Ratíškovicích pústku pode mnú má, jest pod ním v Bzenci, kdež sem jej o to obsílal, aby toho člověka k tomu měl, aby se na mú dědinu etc., ut prius“ (tamt.).

V r. 1484 došlo i ke sporu o mýto v Bzenci, v r. 1487 pak ke při mezi Heraltem z Kunštátu a Janem Kropáčem z Nevědomí – „pan Heralt staví člověka toho, kterýž se na zlé činy vyznává, tomu se vedle jeho skutků staň, při tom zná, že by najat byl od Jana Kropáče o pálení Kojetína, pravě, že ten nájem dával jemu v pondělí po sv. Duše v Bučovicích a Kropáč provodí, že ten den v neděli sv. Ducha (= 3. 6.) přijel do Bzence, do Kyjova a v pondělí (= 4. 6.) tu byl i zase na Bzenec jel a to jemu Kropáčovi mnoho dobrých i urozených lidí zná, že podle toho svědomí dobrých lidí toho chlapa vyznání nemá na Kropáče věříno býti“.

Téhož roku 1487 došlo také ke sporu mezi Tučkem ze Skalice a Protivcem mladším ze Zástřizl. Páni soudci nalezli, že Boček – jak se uvádí v zápise – „jest za držení svého Bzence Tučka z rukojemství propustil a oni přesto jej stavěli a základ skrz tu stávku vzat jest, ten náklad, aby zase vrácen byl a stávka tu propuščena“.

V r. 1490 měli držitelé královské zástavy v Bzenci spory s utiskovanými měšťany a došlo tu i ke vzpouře kvůli robotám. V tomto roce úmrtí krále Matyáše navrátila se Morava se všemi vedlejšími zeměmi k Čechám a Vladislav II. byl zvolen uherským králem. Ke smíru mezi Mikulášem z Nevědomí a Jindřichem s jejich poddanými na bzeneckém panství došlo v r. 1491 před zemským hejtmanem Ctiborem Tovačovským z Cimburka, vynikajícím soudcem a autorem známé právní příručky Knihy Tovačovské a alegorické skladby Hádání Pravdy a Lži. Uvedené narovnání cituje v úplnosti Josef Hanák. V r. 1493 drželi bzeneckou zástavu již Mikulášovi synové Jan, Jindřich, Kryštof a Václav.

Kropáčové z Nevědomí a ze Bzence změnili rovněž původní znak města; rozhojnili jej svým erbem o tři bílé lilie na hůlkách. Popis a vývoj znaku je podán naposledy v publikaci Znaky a pečeti jihomoravských měst a městeček.

Ke konci středověku je zhruba ukončena stávající linie vývoje poklesu významu města Bzence z někdejšího župního hradu a jeho podhradí na královské či markraběcí město přecházející zástavami panovníků do funkce panského města, což bylo ke konci 15. století symbolizováno zástavou jmění v rytířské rodině Kropáčů z Nevědomí. Tyto okolnosti byly následkem přesunu hranic českého státu v době Přemysla II. Otakara a také v pozdější době směrem východním; proto se také postupně hlavní centra odtud také přenesla do novějších moderně zbudovaných, zejména do Uherského Hradiště.

ZEMEK, Metoděj, Csc. (ed.). Kapitoly z dějin města Bzence : Separátní výtisk příspěvků z Jižní Moravy 1982 (r. 18), 1983 (r. 19), 1986 (r. 22), 1987 (r. 23). 1 vyd. Praha : Tisková, ediční a propagační služba místního hospodářství, 1987. 257 s.