Uvedený článek byl publikován v časopise Vinařský obzor v roce 1924 (roč. 18, str. 40 – 51)

Jak jsme šlechtili na panství bzeneckém za zelena

J. Dřímal, zahradník hospodářské školy v Dřevohosticích na Moravě.

Chtějíce se zaměstnávati rozmnožováním révy vinné a šlechtěním této na americké podložky, potřebujeme k tomu vhodný pozemek pro školku s dobrou písčito-hlinitou půdou v chráněné poloze, matečnou americkou vinici, v které bychom rozmnožovali vhodný materiál podložkový, a vinici nosnou révy domácí, z které bereme z nejlepších keřů nosných potřebné rouby. Ku šlechtění dřevnému je ještě zapotřebí stratifikačního domu (rychlírny) s vedlejší prostornou místností, pracovnou, kde se šlechtí, dále objemné nádržky na vodu, kde se máčí révy. Je-li na blízku přirozený přítok vody (potok ap.) jsme tím ve výhodě.

Při panství bzeneckém byly všecky tyto výhody sloučeny. Vinic nosných bylo asi na 40 ha a zastoupeny byly tu ty nejlepší odrůdy; ředitel Schwarzmann založil matečnou vinici americké révy asi s 10 000 keři, pozemků pro školku bylo dosti, jeden starý prostorný skleník sloužil jednak za pracovnu, jednak přepažená část za rychlírnu, k tomu ještě nechal postaviti dva nové skleníky stratifikační. Prázdné prostorné sklepy vinné sloužily k přechovávání révy v době zimní, aspoň za špatného počasí po tu dobu, než se očistily od úponků a roztřídily. Roztříděné pak se zakládaly do volné půdy, která se před zámrazem přikryla listem. Pak byl v blízkosti rybník, kde se před šlechtěním révy namáčely. Zkrátka všecky výhody tu byly.

Hlavní způsob šlechtění zde byl šlechtění dřevné (na řízky). Za zelena šlechtilo se jen tolik, kolik nadělalo se řízků ze zbytků a odpadků při třídění a rozstřihování révy americké; bylo jich ovšem také několik tisíc ročně.

Americká réva, dovezená z matečné vinice, se v pracovně čistila od úponek a rozstřihovala ku šlechtění schopná na třídélkové části, tato svazovala se do svazků po 100 kusech a až do doby šlechtění zakládala do sklepů nebo volných základů. Slabší části stříhaly se na jednu délku 40 cm, které se zaškolkovaly a pak zakořenělé prodávaly. Teprve méně vyzrálé vrcholkové části, odpadky, způsobené vystříháním zkrouceného místa, réví z mladé americké vinice nebo získané sestříháním kořenáčů, určené ku šlechtění za zelena, stříhaly se na krátké řízky asi 15 – 18 cm dlouhé o 2 až 3 očkách, které se pak školkovaly za účelem šlechtiti je za zelena.

K tomuto účelu určený pozemek se na podzim dobře uleželou chlévskou mrvou pohnojil a zoral a na jaře, jakmile počasí dovolilo, hned se školkovalo. Školkování provádělo se tím způsobem, že se vysazovaly dvojřady, které byly od sebe 30 cm vzdáleny. Mezi každou dvojřadou nechávaly se uličky asi 70 – 80 cm široké za tím účelem, aby štěpař mohl se při šlechtění volně pohybovati.

Pozemek, na zimu na hrubou brázdu zoraný, se nejdříve urovnal, dvojřady označily se na obou koncích záhonu kolíčky. Na první řadu natáhla se šňůra, která se přetáhnutím po této širokou motykou do půdy otiskla a rovněž tak i na řadu druhou. Podle čar, způsobených otiskem šňůry, vyryly se po celé délce rýčem poněkud šikmé rýžky, do kterých se řízky strkali na vzdálenost asi 12 – 15 cm tak, že vrcholové části směřovaly k sobě, spodní části v půdě od sebe. Aby byly do stejné hloubky sázeny, kladly se tak, aby vrcholové pupeny byly těsně nad povrchem půdy, což, když se půda urovnala, bylo zřejmě viděti. Po zasázení se na řádky okolní půda maličko hřebenovitě přihrnula tak, aby byly pupeny chráněny, ale aby také mohly lehce vyrašit.

Prvním rokem tu nebyla žádná jiná práce, jen se dle potřeby okopávalo. Na zimu pak se na řádky poněkud hlíny přihrnulo, aby spodní pupeny byly před zmrznutím chráněny. Příštím rokem časně na jaře odhrnula se půda a sazenice sestříhaly se až na jeden nejspodnější pupen. Po vyrašení odstraňovaly se pilně přebytečné výhony a na každé sazenici ponechal se jen jeden nejlepší výhon. Krátce před šlechtěním pořizovalo se pažení, na které by se šlechtěnce uvazovaly. My jsme si počínaly tak, že jsme na každém konci dvojřady zarazili přiměřeně silné kůly a ještě po celé délce řady mezi tyto ve vzdálenosti asi 2,5 m od sebe tolik, kolik bylo potřebí. Na tyto kůly natáhl se pak motouzek nebo drát, na který se pak šlechtěnce uvazovaly.

Šlechtiti započalo se dle počasí dříve nebo později, tak asi v půl červnu, jakmile výhony, k šlechtění určených rév, nacházely se ve výši asi 30 cm nad zemí v pravém stupni vyspělosti, to jest, kdy byly, lidově řečeno tak polovyspělé, ani příliš tvrdé a také ne příliš měkké. Příliš tvrdé výhony jsou a špatně se ujímají, když na průřezu objeví se bělavá duše a příliš měkké jsou, když jsou ještě jako sklo křehké a vodnaté. Poznamenati sluší, že v tom stadiu vyspělosti, v jakém se nachází podložka, musí se nacházeti i roub.

Při panství bzeneckém nebylo o rouby zelené potíže. Rozsáhlé vinice v nejlepších odrůdách nosných byly v blízkosti školky a každý štěpař, jichž jsem si k tomu účelu několik vycvičil, opatřoval si rouby dotyčné sorty, kterou měl ku šlechtění přidělenu, sám anebo byli k tomu ustanoveni lidé, kteří pro všechny štěpaře rouby opatřovali. Štěpař měl truhlíček nebo krabici, ve které měl rouby ve vlhkém hadru zabaleny. Do zásoby přichystané rouby zabalily se do vlhkého pytlového plátna a uložili do chladného místa do stínu. Za rouby braly se takové části nosných keřů, které při smítání neboli podlomu byly odstraňovány. To jest: vrcholky, které se z plodných výhonů, vyrostlých z hořejších pupenů delších čípků nebo oblouků nad hroznem zkracovaly, nebo výhony, vyrostlé z horních pupenů delších čípků, které nepřinesly hrozníčků a nemohly se jako náhradní použíti a při smítání se odstraňovaly apod.

Z roubů se musí ihned po uříznutí čepele listové odstraniti (uříznouti), neboť vypařováním velkou plochou listovou ztrácí se množství šťáv a rouby rychle by vadly a ihned do vlhka a stínu uložiti. Šlechtily se různé odrůdy. Tak: Ryzlink rýnský a vlašský, Sylván zelený, Veltlínské zelené a červené, Chrupka bílá a červená, Burgundské bílé a modré, Portugalské modré, Svatovavřinecké, Rulandské, Tramín a v menším počtu ještě i jiné méně rozšířené odrůdy jako: Muškátové, Zierfahndler atd. Jaké americké révy používaly se za podložky, poznamenal jsem již v prvním čísle t. r. „V. O.“ ve článku „Šlechtění za zelena“.

Každý štěpař měl přidělenu ku šlechtění určitou odrůdu, případně více odrůd a několik řad, o které se pak staral sám a postupně dorůstající výhony ošlechtil.

Všechny výhony na řadě nemohly býti najednou ošlechtěny, neboť nedospívaly zároveň. Ošlechtily se tedy prvním dnem jen ty nejvyspělejší, které ve výši 28 – 30 cm byly ku šlechtění hodící a další pak postupně za den, dva, případně za několik dnů, zkrátka přecházely se občas řady a ošlechtily se vždy ony výhony, které v určité výši žádoucí vyspělosti dospěly, tak, až přišla řada na všecky. Panovalo-li teplé počasí, výhony rychle dorůstaly, takže se nestačily ani všechny v patřičné výši ošlechtiti a musely býti šlechtěny i výše. Takové byly pak jako sazenice příliš dlouhé a se zřetelem nato muselo býti s nimi při sázení do vinice tak nakládáno, že se sázely obloukovitě. Někdy ponechány byly jedné sazenici i dva výhony, byly-li dosti silné a oba se ošlechtily. V tom případu musel býti při sázení jeden odstraněn a ku zakořenění ještě zaškolkován.

Šlechtění samo provádělo se následovně: Šlechtí se v kloubku jednoduchým družením (naplátováním) bez jazýčků. Možno také mezi články kopulovati, ale kloubkové družení je výhodnější.

Štěpař si vyhledá na výhonu podložky místo v žádoucí vyspělosti se nacházející a přes kloubek provede řez tak, že na podložce odpadne očko. Na přichystaném, dle stejné síly již vybraném roubu provede zase řeznou plochu tak, že odpadne kloubek a očko zůstává, které pak na řeznou plochu na podložce provedenou přiloží. Rouby se braly po většině v dvou očkách, ale také i v jednom očku. Řezné plochy musí býti, jak na podložce, tak na roubu co možná stejné, aby se mízové kruhy spojovaly, a jedním říznutím provedené. Délka řezné plochy bude dle tloušťky výhonu asi 2 – 2 ½ cm. Očko má býti proti řezné ploše uprostřed. Rozumí se, že musí býti štěpovací nůž udržován stále ostrý jako břitva, neboť jen ostrým nožem provedení řezné plochy se daří a to přispívá i ku zručnosti štěpaře, že jedním říznutím dovede přibližně stejné řezné plochy jak na podložce, tak i na roubu provésti.

Musí-li některou řeznou plochu opraviti, učiní tak zase jedním říznutím po celé ploše. Žádoucno je, aby řezné plochy byly rychle na sebe přiloženy, aby neoschly, obzvlášť panuje-li slunné počasí. Částečně zamezí tomu štěpař, zastíní-li řezné plochy svým tělem. Vždycky se ale šlechtění lépe ujímá, provede-li se spojení rychle, třeba i s nepatrnou chybou, než když přiměřuje a dlouho se piplá. Kdo není tak zručný a rychlý, učiní lépe, když za horka v poledních hodinách nešlechtí. Rozumí se, že kdo se chce šlechtěním révy za zelena zaměstnávati, že si musí potřebnou zručnost předem osvojit na výhonech, které se odstraňují. Zvláště ku zavazování musí býti zručný, neboť gumové proužky, jichž se ku zavazování používá, vymrskávají se a někdy vyhodí i roub a nezručný štěpař pohmoždil by velice šlechtěnce. Nejlepším obvazkem jsou gumové proužky, kterými se kryje spojení úplně. Tyto jsou asi 14 cm dlouhé a asi 3 – 4 mm široké.

Zavázání šlechtěnce provede se tím způsobem, že se šlechtěnec uchopí ve spojeném místě mezi palec a ukazovák levé ruky, jeden konec proužku přidrží se mezi ukazovákem a prostředním prstem levé ruky, pravou rukou mezi palcem a ukazovákem drží se konec druhý, prostřední prst pravé ruky se poněkud natáhne a jím řídí se směr obvazku. Nejdříve zaváže se křížem přes kloubek a kolem očka, pak řídí se proužek mírně šikmo nahoru, až kde končí spojení; odtud pokládá se jeden proužek vedle druhého a pokračuje se dolů. Když je obvázání úplné i pod očkem, provede se smyčka, tak že se proužek otočí jednou přes ukazovák, tak aby zachytil asi půl nehtu a ještě jedním otočením podvlékne se konec proužku pod ukazovák a vytáhnutím tohoto je smyčka provedena.

Utáhnutí gumou musí býti intensivní, ne však přehnané, to štěpař musí také vycítiti; nejlépe, když se proužek vytahuje asi na polovic své šíře. Tento gumový obvazek drží tak dlouho, než nastane srostení; jak těla šlechtěnce přibývá, guma praská a opadává. Panuje-li v době šlechtění teplé a tiché počasí a zručně-li jsme si počínali, ujímá se vše; nastane-li chladné počasí, je výsledek nejistý.

Šlechtěnce uvazují se pak z obou řad dvojřady na napnutý k tomu motouz nebo drát, případně pro uvazování vyrostlých již šlechtěnců napne se ještě jeden asi o 30 cm výše prvního.

Ujmuté šlechtěnce vbrzku raší a ošetřování těchto mimo okopávání záleží v tom, že se odstraňují pilně vyrostlé výhony od kořene a po těle podložky vyrostlé výhony se zaštipují a později v srpnu se docela hladce odřezávají. Jisto je, že kde peronospora je častým zjevem, musí se dvakrát i vícekrát během vzrůstu šlechtěnci postřikovati bordoskou jíchou. V srpnu pak osečkují se šlechtěnce, aby se podpořilo vyzrávání dřeva.

Tímto způsobem šlechtění za zelena možno i nevhodné keře ve vinohradě přešlechtiti.

Na podzim po vyzrání a opadání listí se šlechtěnce ze školky dobývaly, roztřídily a do základů do volné půdy zakládaly. Dokud nemrzlo, přikryly se lehce, jakmile počalo mrznouti, zakryly se důkladně větší vrstvou hlíny nebo listím apod. Na jaře se pak ze základů vyzvedly a vysázely do vinic vlastních nebo se prodávaly.

Dobrý výsledek šlechtění za zelena podmiňuje, jak jsem již uvedl v 1 čís. 1. r. „V. O.“ ve článku „Šlechtění za zelena“, více činitelů. Co se týče podmínek povětrnostních, tu jsme bezmocní, ale co se týče výkonu šlechtění, podporování ve vzrůstu a ošetřování šlechtěnců je v naší moci a záleží jen na nás, abychom ku zdaru přispěli.