Článek o bzeneckém okolí a řemeslech byl publikován v Časopise Matice Moravské roku 1897 (roč. 21 str. 368 – 370) panem Dr. Josefem Cvrčkem, jež při jeho psaní čerpal hlavně ze bzeneckého urbáře, který byl tehdy v soukromém držení (nyní se zmiňovaný urbář nalézá v Moravském zemském archívu v Brně). Celý článek je ponechán v původní literární podobě z roku 1892.
Bzenecké okolí a řemesla z roku 1604
Dr. Josef Cvrček
Je známo, že v krajích, kde dnes po rybnících a rybníkářství není ani památky, kde nejvýše jméno „rybníky“ na dřívější rozkvět rybníkářský ukazuje, skutečně před časy bývaly rybníky, kvetlo rybářství. Tak bývalo i v Bzenci, kde toto odvětví hospodářské těšilo se zvláštní přízni a ochraně vrchností. V „Urbáři Bzeneckém“ z roku 1604, který chová se nyní v rukou soukromých, zachovalo se několik zmínek a zápisů o tom, jaké bylo tehdy okolí Bzenecké, jaká řemesla byla tehdy v rozkvětu. Odtud dovídáme se, že na nynější úplně pusté „Doubravě“ pěstoval a dařil se chmel. Mezi jiným jsou tu hojné poznámky o rybářích a jejich zaměstnání.
Rybáři bydlili na spodním řádku dolního „rynku“ a tvořili spolu zvláštní cech. Dozor nad nimi a správu rybníků měl placený představený „plesnic“ zvaný, který také spravoval účty z rybníkářství. Těšili se zvláštním výsadám a výhodám, měli však také jisté povinnosti. K výhodám patřilo, že měli pronajatý rybolov v řece Moravě od hráze Veselské až k přívozu (na cestě ze Bzence do Strážnice) za nepatrný roční poplatek 4 zl. 8 gr.; kromě toho dodávali do kuchyně zámecké okolo sv. Jana 16 kop raků. Když lovili pro vrchnost na rybnících, dostávali za to stravu zdarma.
K jejich povinnostem náležel závazek, že museli v době postní za mírnou náhradu dostatečně zásobovati zámeckou kuchyň. Dále museli zadarmo převážeti posly vrchnostenské přes rybníky. Byli také povinni choditi na lovy divokých sviní na „Dúbravu“ a na dúbravské chmelnici česati chmel.
V dalších záznamech z roku 1604 ukazuje se k rozkvětu rybníkářství, a zároveň udávají se jména rybníků s počtem kolik kop raků (v urbáři je ve skutečnosti uváděno „kaprů“ či „kapírků“ – pozn. přepisovatele) v tom neb onom rybníku bylo nasazeno. Připomíná se rybník „Šíb“, kde chovalo se 90 kop raků (Nyní v těch místech jsou zahrady zvané: „pod Šíbem“, „u Šíba“, „nad Šíbem“.). Dále rybník „u Nového Světa“ se 70 kopami raků (Dnes z části zahrady, z části louka a bývalá bažantnice.). Rybník „Uličný“ se 40 kopami (dnes „pod Chmelovým“), rybník „Olšovský“ s 50 kopami; tu do dnes říká se „v Rybníkoch“. V zámecké zahradě byl rybník „Smrďák“ s 30 kopami. Všude tam, kde roku 1604 byly jmenované rybníky, jsou dnes většinou úrodné zahrady.
Lesy připomínají se tyto: „Liščí hora“, tehdy duby porostlá. Dnes vinohrady a pole (sádky); jméno se zachovalo, podobně jako: Psí hory, Zadní hory, Přední a Prostřední a Kněží hory. „Kněží“ odtud, že z největší části náležely jezuitům Uhersko-Hradišťským, kteří tu mívali i své sklepy a „búdu“, kde lisovali hrozny (Označení „Kněží hory“ se používalo již dlouho předtím, než vinice vlastnili jezuité, takže příčinu pojmenování je nutno hledat jinde – pozn. přepisovatele.). Dnes „jezovitská búda“. – Dále byly: „Výholec“ jednak duby, jednak stromy jehličnatými porostlý. Jméno se zachovalo; les však vykácen, a jsou tam pole (Říká se „Ve Výholci“). „Rovný háj“ dnes rovněž vykácený (velkostatek pěstuje tam se zdarem vinnou révu). „U Veselské hráze“; dnes „pod hrázú“, z části les, z části bažinaté louky. „Ve vápenici“ a les „Rájec“, dnes „v Rájcoch“, nejlepší louky.
Potom připomíná se „Bzenecký les“, tehdy křovím porostlý, dnes zahrady „za Bzencem“ zvané. „Dúbrava“ už tehdy jen z části byla lesem. Nižší její část směrem k osadě Olšovci byla chmelnice, kde chmel česati bylo povinností rybářů a – Bzeneckých židů! Dnes „Dúbrava“ je písčinou; jen z části užívá se jí za pastvisko a vojenské cvičiště. Dále byla obora „Lipiny“ zvaná. Byla úplně divoká, nikomu nepřístupná, kromě panstva o honech. Nikdo „pod ztrátou hrdla“ nesměl tam pro roští choditi.
Konečně zmínka se děje o lesu „Chrast“ (dnes „Ve Chrasti“ zahrady), „Farařík“, dnes role „na Falaříku“, a les „Bzinský“; dodnes názvy „u Bzinku“, „pod Bzinkem“, „Bzinská“ ulice.
Ku konci zmíním se ještě o řemeslech, která z doby té se připomínají. Dle Urbáře bylo r. 1604 v Bzenci 42 řemeslníků. Z těch byli: tři kožušníci, čtyři bednáři, provazník, tři kováři, šest tesařů, hrnčíř, kolář, tři pekaři, osm řezníků; ostatní byli krejčíři, ševci a zedníci.
Z osmi řezníků byli 4 křesťané a 4 židé. Vrchnost sama postavila jim jatky, a to zrovna uprostřed náměstí; darovala je městu, vymínivši si „právo“, že sama bude je pokrývati. Divný tento poměr vedl v našem už století ke dlouholetému sporu. Z každé jatky platilo se dvakráte do roka po 10 groších. Řezníci židovští museli týdně do zámku odváděti 40 liber masa; naši pak museli pro zámeckou kuchyni vhodný dobytek kupovati za náhradu ovšem, avšak bezplatně porážeti.