22. LÍC A RUB

Napsal jsem v předešlé kapitole, že starý Potěmkin by měl radost ze svých napodobitelů v Třetí říši. Nyní však soudím, že jsem tím buď těmto prokázal přílišnou čest, nebo onomu hodně ukřivdil, neboť takové bezedné falše přec jen nebyl schopen.

Návštěvníkům bývala vždy chlubivě ukázána prostranná koupelna, v níž pod sprchami najednou se mohlo teplou vodou opláchnout na 500 vězňů. „Jak blahodárné zdravotní zařízení!“ pomyslili si uznale chvilkoví příchozí. Všetečná otázka: „Nač jsou ty háky na trámech mezi opěrnými sloupy?“ by snad uvedla doprovázejícího vyššího esesmana do rozpaků. Na nich visívali vězňové mezi nebem a zemi, připevněni provazem za ruce, pokryti smrtelným potem, který kapal v těžkých krůpějích na podlahu, rozlévaje se v kaluž.

Kvílení a chroptění prorývalo dusné ovzduší. Naříkal-li kdo hlasitě, byl rozhoupán, což zvýšilo jeho muka. Tomu se říkalo „věšení na sloupech“ a konalo se v nepravidelných lhůtách, když se nashromáždil dostatečný počet případů (50-80). Býval i takový nával, že viseli po dvou; tak přišli chudáci i o to pohodlí míti svůj hák pro sebe.

Neomylně se odbývalo věšení na Velký pátek a židům opakovali tito nepovolaní mstitelé děsnou bolest vytahování do výše vícekrát. Leckterý při tortuře omdlel. Byl spuštěn a vzkříšen vychrstnutím putýnky vody na hlavu, aby vyslechl otřepaný vtip šklebícího se dozorce: „Vítám tě do nebe! Vidíš, že my esesmani jsme také v nebi. Nám nikdo neunikne!“ a trapná procedura nastala znova. Málokdo ji vydržel bez trvalého úrazu.

Bylo v koupelně také něco, co vypadalo jako masérský stůl s popruhy a kolečky. Vskutku se na něm vykonávala masáž zvláštního druhu vyplácením pětadvacíti dvojitých. Obstarávali ji býkovcem dva silní chlapi z obou stran a esesák počítal, přičemž se rád spletl v neprospěch trestancův. Nebyla-li postižená část těla rozsekána, měl ji jistě pestře kolorovánu a sedění mu přestalo být na dlouho žádoucím požitkem. Někdy byla tato exekuce slavnostním způsobem zdarma připojena k večernímu sčítání na apeláku jako mimořádný přídavek. Byl to srdcervoucí koncert sólových výkřiků za doprovodu plácavých ran. Takt dával šárfíra Kuhn, jemuž se zdál tento výkon vrcholem jeho neužitečného života. Německý vězeň, stojící vedle mne při tomto odporném divadle, pravil: „Teď se stydím, že jsem Němcem.“

Koupelna byla také místem ostudných „lékařských“ prohlídek pro invalidní transporty, jež směřovaly do ponurého neznáma, a sem také umístil dovoz utýraných hladovců odjinud. Pro mnohého to byla poslední stanice, již dělila jen malá vzdálenost od dýmajícího komína.

Co se dálo v koupelně ještě? Desinfekce a odvšivování, jež mívalo ponejvíce ten úspěch, že kdo ještě vši neměl, odtud si jistě nějakou zvlášť vypasenou odnesl.

Konečně se v koupelně také koupalo, což bývalo spojeno se zvláštní zkouškou otužilosti, protože rozjaření, někdy ještě vysvlečení, byli vyhnáni Ven do mrazu. Vůbec se zdálo, že v lágru vládne kult nahoty. Veřejné, hromadné svlékání beze všeho ostychu bývalo na denním pořádku bez ohledu na věk, stav a čas. Byla to nahota mučivá, odpuzující, nahota bídy a zneuctění lidství, jež se nejtruchlivěji jevila na kupách obnažených mrtvol, odvážených bez ladu a skladu na kárách do přesyceného krematoria.

Toto žároviště byla budova prvotřídně zařízená, zevně i uvnitř se svými hltavými pecemi, ale jeho hrůzy by dovedl vystihnout svým perem, namočeným do čmoudu pekelného, snad jen americký mistr příšerna E. A. Poe. Byla tam i místnost, jejíž pravé určení maskoval nevinný nápis nad vchodem: Brausebad (sprchová lázeň). Ve skutečnosti šlo o plynovou komoru, kde ze sprchových cedítek nevytékala voda, nýbrž proudil otravný plyn. Bez této vymoženosti se neobešel žádný řádně vybavený koncentrák a zdá se, že nacisté byli dosti pyšní na tento vynález, který zabíjel jaksi uhlazeněji než primitivní utloukání nebo i střílení do týlu. Cítili se proto nemálo uraženi, když někteří biskupové a kněží se odvážili tvrdit, že ani tato rychlá metoda se nesrovnává s pátým přikázáním, a zavřeli je za účelem převýchovy.

Esesácký průvodce mohl ukázati svým hostům přesně vyměřené fotbalové hřiště na apeláku s honosným gestem: ,,Hle, jak je postaráno o blaho našich vězňů!“ Méně blaživý byl pohled na toto prostranství, když sloužilo za otrokářské tržiště, na něž byly hnány davy nevolníků na rozvážení do úmorných, nebezpečných prací v lomech, dolech, bažinách, zákopech a bombardovaných zbrojovkách. Zde bylo opačně také stanoviště vracejících se robotníků, vysátých a vystřebaných do poslední buňky vyzáblých těl. Zde stáli a leželi, vydáni na pospas severáku a plískanici celé noci, čekajíce na svůj další osud, který tu mnohým položil závěrečnou tečku za smutnou větu jejich života.