37. LÉČENÍ POKRAČUJE

Pronikavé, dlouhé hvízdání budilo časně ráno celý tábor. Říkalo se tomu „dachovští slavíci“. Také revír procitl ze spánku. Kdo mohl vstát, šel se opláchnout do umývárny a přinesl mokrý ručník na ovlažení kamarádům, kteří nemohli opustit lůžko. Vypil jsem několik hltů černé hořké kávy, marně čekaje na nějaký zákusek. Do oken bil hustý déšť a z lágrové silnice sem duněly stejnoměrné kroky pochodujících vězňů. S povděkem jsem si uvědomil nynější možnost odpočinku a částečného klidu. To byl jediný účinný léčebný prostředek, jejž revír poskytoval.

Po 8. hodině nastal v naší světnici šum a ruch. Byl to zároveň jakýsi operační sál. Dovnitř se nahrnula pestrá směsice revírního personálu, obsluhovatelů a písařů, různých příživníků a lelkujících pozorovatelů, kteří se hlasitě bavili na účet ošetřovatelů a nemocných. Postele se srazily, uprostřed se usadili na stoličkách 2 až 3 operatéři, vyhrnuli rukávy a zahájili rýpání a šťourání v chorých nohách. Objevovaly se na denním světle strašlivé hnisavé rány, nádory a vředy, hrající všemi barvami duhy. Hermann pracoval zamyšleně a melancholie nemizela z jeho obličeje, ani když Gustav, mávaje jako janičář krvavým handžárem nad svíjející se obětí, vyprávěl širokými ústy mastný švábský vtip. V lomozném řehotu rozveseleného shromáždění zanikal úplně jek pacientů, kteří byli podrobeni nevýslovným mukám řezání, stříhání a vrtání ve svalech a šlachách bez jakéhokoli místního umrtvení. Podstupovali to vše, jen aby zachránili zčernalé a prohnilé údy. Jak často však slyšeli ortel: „S tímhle klepetem se nedá už nic dělat. Pryč s ním“ Amputaci zručně obstarávali jiní výtečníci, kteří pro jistotu uřízli vždy spíše víc než méně, podobně jako při trhání zubů vyškubli raději dva, tři najednou. Občas se jim operace dokonce podařila tak dalece, že pacient vyvázl živ z jejich rukou. V opačném případě se vrátil Gustav sám, bezstarostně popískávaje poslední šlágr z doby své volnosti, a jen mimochodem kývl hrotem nože svému podřízenému na opuštěné místo: „Toto lůžko je zase volné.“

Má noha také vypadala dlouho nepěkně a br. Lad. Kopřiva, který někdy prošel naší místností, pravil mi později, že měl tehdy o mém stavu velmi pesimistické mínění. Nicméně se zdá, že zdravá slovácká krev přece zvítězila nade všemi úklady švábských hrdlořezů a Hermann musel konstatovati s povzdechem: „Ono se to přece hojí!“

Vedle mne se vystřídali, různí společníci v utrpení. Jedním byl bavorský cikán, který ze své hnisavé kyčle šířil okolo sebe morové ovzduší. Lůžka nás obou byla hned vedle dveří a každý, kdo vkročil, byl puchem přímo omráčen a s klením prchal rychle odtud. Byly tím aspoň odstrašeny nevítané návštěvy uniformovaných pánů. Cikán pojal ke mně důvěru a jsa úplně negramotný, dal si ode mne předčítat dopisy své ženy i odpovídat na ně. Tak jsem vnikl do zákulisí cikánské rodiny a mohl připojit prospěšná naučení četným jeho dětem a rozvětvenému příbuzenstvu, které se zabývalo koňským handlířstvím. Doma asi žasli, jaký se to stal v koncentráku ze starého Nácka zbožný hlasatel poctivosti a dobrých mravů. Důrazně byla tu napomínána zvláště cikáňata, aby se chovala slušně a nebrala cizí. Za odměnu se cikán přihlásil za spolupoživatele mého konta při nákupu nakládaných mořských slimáků z kantýny. Bohužel, nemohu podati o jeho dalším osudu uspokojivou zprávu. Jeho neduh se nelepšil a nepomáhaly ani pohlavky, když se hnis z jeho rány rozléval po prostěradle. Cikán najednou zmizel a mám důvodné podezření, že byl příliš radikálně vyléčen zásahem stříkačky.

Potom ležel vedle mne mladý Čech z Prahy, ještě hůř nemocný nežli já. Začal již měsíc červen. Denně jsem se modlil potichu litanii k Srdci Páně, jak jsem si ji pracně napsal po paměti na lísteček, který jsem pečlivě schovával pod prkénkem v lůžku, aby mi jej dozorce nesebral. Můj mladý druh upíral na mne horečkou planoucí oči, když viděl mé rty se pohybovat v modlitbě. Najednou vztáhl vyzáblou, bledou ruku a zatahal mne za rukáv košile. „Prosím tě,“ pravil „odříkávej také mně to, co se modlíš.“ Rozhlédl jsem se, zdali nás nepozoruje nepřívětivý divák, a přisunul jsem se blíže k jeho lůžku. Pomalu jsem říkal jednotlivá vzývání a nikdy jsem v životě dosud neslyšel odpovídat tak vroucně: „Smiluj se nad námi!“

Od té doby, kdykoli ho odnášeli, aby mu zase nemilosrdně vrtali v jeho hrozné ráně, nesténal již tak hlasitě jako dříve, jen vzdychal, a vím, že s očima vzhůru obrácenýma vzýval to „Srdce trpělivé a milosrdenství hojného“. Jeho stav byl pokládán za beznadějný, protože se zdálo, že otrava pronikla celým tělem. Avšak jeho vůle, podivuhodně posílená důvěrou ke „Zdroji veškeré útěchy“, překonala nejhorší obtíže. Dožil se osvobození a nyní může již obstojně choditi po své milé Praze.