88. KRMÍME DRAVCE A ROZMLOUVÁME

Ponožky byly hlavními, nikoli však jedinými výrobky punčochářů dachauských. Byla období, kdy jejich ohebnýma rukama procházely rukavice-palečnice nebo svetry a pulovry. Dva Češi – Strejček, rolník z Rakovnicka, a Žídek, dělník z Ostravska, pletli zbrusu nové punčochy všech barev a vzorků. V koutku pracoval obratný řezbář, Polák, který vyřezával šachové figurky, vyráběl vkusné kazety a dřevěné sošky. Objednávali si je vyšší esesmani pro ozdobu svých domácností. Nepředstavovali si tehdy, že se jimi nebudou dlouho těšiti ve svých vilkách, roztroušených ve stínu jedlí a smrků okolo tábora.

Dlel jsem v pestré společnosti. Naproti mně seděl Holanďan z Haagu, který byl – jako mnoho jeho krajanů tak dlouhý, že při povstání soukal svou postavu zpod stolu, jako když se roztahuje skládací metr. Vedle něho se usmíval bodrý český kapitán Pícek. Po obou stranách mi švitořili Poláci, malíř kostelů z Poznaně a ředitel polské měšťanky z Jablunkova. U bočního stolu za mnou se sešel klub českých politiků, kteří si denně sdělovali přitlumeným hlasem nejnovější zprávy z fronty a diplomatických kruhů. Kdyby se byly světové události řídily podle jejich výpočtů, byla by se válka skončila bleskem mnohem dříve v náš prospěch. P. Benedikt Švanda, nynější opat augustiniánského kláštera na Starém Brně, tehdy nedostižný virtuos v umění punčochářském a vypravěč anekdot, vážně poslouchal vojensko-politický referát spisovatele Hendrycha a ukládal jej ve své věrné paměti, aby jej pak večer podal obyvatelům 26. bloku k útěše a povzbuzení. Ti potom usínali na tvrdých palandách sladce u vědomí, že návrat domů se blíží mílovými kroky. Dočkal se toho trochu dříve než ostatní jiný člen politického klubu, tajemník Přerovský ze Zábřehu, kdežto jeho drobný soused, profesor Jiroušek z Prahy, látal punčochy až do konce války. Co by ostatně doma dělal, když mu odňali služné i odpočivné? Zde měl aspoň celé zaopatření a k tomu lehké zaměstnání.

V prvních dobách bylo prostředí punčochárny hrubé a syrové jako jinde v koncentráku, ale během času dostávalo útulnější ráz. Stalo se to také vlivem balíčků. Wilhelm, ač nikdy nepozbyl své potrhlosti, znenáhla krotl, když do sebe soukal koblihy a klobásky ze slovanských niv. Usnesli jsme se mezi sebou, že každý příjemce balíků odvede kápovi pravidelný desátek. Polák Rajek vedl o tom přesné záznamy a upozorňoval již večer před odchodem z dílny toho a onoho: „Zítra jsi na řadě, aby ses postaral kápovi o dobrou svačinu. Buchet se již přejedl, chtěl by raději kus salámu.“

Kápo měl skřínku, v níž původně ukládal klubka nití, válečky a kopyta. Tyto nezáživné věci nyní vyhodil a zařídil si v ní spížku. Opatřil si kamínka a elektrický vařič, vybral si zdatné kuchaře, kteří ochotně zaměnili jehlu za vařečku, a tak se po celý den za španělskou stěnou v rohu pořád cosi škvařilo a vařilo, někdy i připálilo, až se punčocháři dusili a zakuckávali. Wilhelm hodoval a tloustl. Jak známo, tloušťka je úrodnou půdou dobromyslné nálady. Již se tak neproháněl dílnou jako splašený kůň, raději posedával v zahřátém koutku a popřával zatíženému žaludku trochu klidu ke zdárnému zažití. Přikláněl se tím k heslu: Žít a nechat žít. Kdežto dříve panovalo při práci dusné mlčení, začínala bujet družná zábava.

Bylo-li příliš hlučno, napomínal kápo jen starostlivě: „Pánové, křičte tišeji. Kdyby sem vrazil pan správce, co by říkal?“

Na pana správce se našlo také vnadidlo. Do punčochárny byl přijat lotrinský kněz Goldschmitt, velký přítel Čechů. Měl neobyčejný dar bavitelský. Píchal do ponožek blízko vchodu. Správce, snad upoután jeho obrejleným obličejem, zastavil se u něho s otázkou, odkud je. „Z Kolmaru? Tam jsem hlídal loni kriminál. Vy Lotrinčané jste lotři.“ – „Snad, ale na pravici,“ odsekl mu hbitě kněz, „proto jsme se dostali do předpeklí a máme nárok na vzkříšení.“

Tato odpověď byla pro správce příliš složitá, aby pochopil její narážky hned. Dal se do hovoru a v té chvíli byl lapen jako moucha na lep. Jako kdysi Nestorovi, stařešinovi řeckých králů před Trojou, plynula Lotrinčanu řeč ze rtů jako med z plástve. Správce byl tak okouzlen, že pozapomněl na svou oberšárfírskou hodnost a dokonce si sedl vedle heftlinka na lavici. Potom přicházel denně a dal se unášeti proudem hovornosti svého nového společníka. Sám při tom prozradil lecjakou tajnost ze zákulisí táborových mocnářů a Goldschmitt vymohl pro nás mnohou úlevu. Život se utvářel snesitelněji.