54. JSEM PŘIJAT DO ÚTULNY REKONVALESCENTŮ

Se svým ochranným „glejtem“ jsem se dostal šťastně po 6. hodině ranní zase na 28. blok. Nebyl jsem sám. Byl tu i Belgičan Lamboray a Lucemburčan Dupong, oba s ohromnými vředy na zádech a jiných skrytých částech těla, a několik Poláků, bývalých spolurevírníků. Nebylo ani pomyšlení, že by nás štubáci vpustili do obytných místností, v nichž byl právě úklid v plném proudu. Nádenici vymetali, drhli a leštili podlahu, utírali okna, stoly a skřínky. Kdo by se v tu chvíli odvážil na záchod, byl v nebezpečí, že naň bude vychrstnut celý džber vody, což v ranním chladnu nebylo zrovna příjemné.

Nezbylo, než stát v šiku na dvoře a cvičit se v trpělivosti do příchodu Fricova. Když nás spatřil, svraštila se jeho nadutá tvář nelibostí. Neměl rád „darmochleby“, jimiž jsme v jeho očích byli, ačkoli jsme neměli vvžaludku ani kousek chleba k černé bryndě, kterou jsme jen ze zvyku nazývali kávou.

„Všichni zde jsou již zaměstnáni, jenom vy, líné kůže, zahálíte,“ rozhorlil se tento mravokárce, a uchopiv mne za hlavu, ohnul ji až téměř nosem k zemi. „Cožpak nevidíš, lotře, že tu leží pohozená zápalka? A tam druhá! A tam sláma! Honem posbírat všechny sirky, papírky, kamínky, trávu! Ale hoďte sebou!“ a odešel dospávat do svého kumbálku.

Chodili jsme tedy jako bludné ovce po dvoře, sbírajíce rukama sporé pozůstatky kuřácké vášně našich druhů. Po obědě a večeři bylo totiž dovoleno si zapálit, měl-li kdo nějaký ten smotek. Mnohý zvedl ohořelou zápalku a zase ji uctivě pustil, ale zůstal nablízku. Kdykoli vyhlédla nějaká sršatá hlava z jizby, ohnul se pro ni zase na znamení činnosti a později znovu, a tak kroužil okolo ní starostlivě třeba celou hodinu. Ten kousek dřívka byl mu opravdu tím, čím je stéblo tonoucímu, záchranou před „podpadnutím“ – vzbuzením nežádoucí pozornosti.

V 8 hodin se objevil blokáč opět. Všichni sběratelé se shýbli pro svou zápalku nebo slámku po desáté či kolikáté. Řídký odlesk spokojenosti se kmitl při tom pohledu po Fricově vyspané tváři. Zahvízdl a odvedl jako nadutý kačer v čele kolébajících se kačen své kulhající stádečko na protější 25. blok, kde byla tehdy v jedné prázdné světnici zřízena jakási útulna pro rekonvalescenty, aby nezavazeli doma.

U dveří chlap jak hora zkoumal nedůvěřivě „ochranné lístky“ jako vrátný jízdenky na nádraží, a leckdo, komu datum hájení již vypršelo, letěl velikým obloukem z obou schodů zase zpět na hrbolatý dvůr. Kdo byl vpuštěn, mohl si sednout nebo lehnout v místnosti na holou podlahu. To bylo vše, co útulna poskytovala, ale díky Bohu i za to! Mé nohy, po flegmoně a operaci ještě zcela nevyhojené a již opět otékající dlouhým stáním na apelu, netoužily po ničem jiném, než po troše klidu.

Bloude, očekáváš klid v koncentráku, tomto sídle neklidu a nejistoty? Asi hodinu jsme si hověli na tvrdých prknech celkem nerušeně, až na to, že občas některý člen spolku běhavkářů s nápadným spěchem skákal přes nás k svému útočišti, provázen přáním všeho zdaru. Z čista jasna se venku rozlehl bubínky rozrývající pískot a „divošský rozhlas lágrový – poplašné volání z bloku na blok.

„Návštěva – návštěva!“ tak byl hlášen hrozící příchod některého nacistického potentáta do tábora – snad inspektor Pohle nebo sám „otec koncentráků“ Himmler přichází pozorovat odporné pokusy s prostitutkami. To znamenalo pohotovost veškerého personálu a osazenstva. Bylo vyloučeno, že by se návštěvník zajímal také o tak nevábný zjev, jaký jsme skýtali my zubožení rekonvalescenti, ale – rozkaz je rozkaz. Museli jsme nastoupit v místnosti do řady a stát v pozoru před kýmsi nepřítomným a neviditelným až do poledne, kdy jsme odešli na blok k obědu.

Odpoledne vpustil vrátný se zeleným štítkem (odznak německých mnohonásobných zločinců), který byl tak přísný na politické vězně s červeným štítkem, tolik svých známých zelenáčů na černo do útulny, že skutečně potřební neměli kde se posadit, neřku-li položit. Vypukla hádka a vřava a do ní jako těžká koule do kuželny vrazil zavalitý „stařec tábora“ (lagerältester) Jakob, který rukama i nohama vyházel všechny bez rozdílu na dvůr. Svalil jsem se v té tlačenici ze schodů na kamenný chodník, ale Lucemburčan mi bratrsky pomohl na nohy. Kromě odřenin se mi nic nestalo.

Nastalo nové stání, lání a fackování. Kýho výra – to je pěkná rekonvalescence, řekli jsme si. Bude-li to tak pokračovat, jistě se brzo zotavíme, že nás nikdo ani nepozná.