17. JEDEME!

V sobotu 25. dubna ráno opouštěli jsme Malou pevnost terezínskou bez sebemenšího zármutku; šťasten byl ten, komu se při nastupování do vozu poštěstilo uniknout hrotům direktorových holínek. Projeli jsme branou, nad níž nám denně jízlivě bil do očí nápis: Arbeit macht frei (práce osvobozuje), což znalí němčiny přeložili v ulejvácké napomenutí: Práci dělejte volně! – Před branou na sloupku byla připevněna z dřeva vyřezaná, křiklavě pomalovaná karikatura žida jedoucího pozadu na oslu do Palestiny. Tak se obveselovala Třetí říše.

Domnívali jsme se, že nejhorší jsme již přestáli a že nastávající fáze chystá snad nepatrnou úlevu. „Jak málo jsme znali Němce!“ povzdechl si potom mnohý. Doba terezínská byla teprve jakousi přípravkou pro vysokou školu ďábelské zloby, do níž jsem byl zapsán rozkazem Heydrichovým a v níž jsem měl prodělat ještě řadu perných semestrů.

V zakrytém kamionu se tísnil na zablácených prknech hlouček vězňů, u nichž převládaly dva pocity: nejistota z budoucnosti a hlad. Terezínskou lehkou snídani strávil žaludek velice rychle a jízda trvala s oklikami několik hodin. K tomu si představte, že s námi jelo několik vaků jitrnic a jelit. Terezínský direktor měl jednu velkou lásku, vepře, jimž věnoval všechnu péči a pozornost, dbaje žárlivě, aby obsluhující vězňové se nepřiživovali z brambor a pomyjí, jež byly hojně poskytovány jeho miláčkům. Celý tábor se otřásal jeho rozhořčením, když zjistil takovou křivdu. Nejraději tam odtud ani nevycházel, a když se blížil k nám, šířil před sebou známý parfum, který se podivuhodně shodoval s jeho vnitřní povahou. Tučný desátek ze zabijaček, jichž se činně účastnil, posílal příležitostně domácnostem vlivných pražských gestapáků. Vaky měli vedle sebe dva strážní esesáci, sedící na zadním konci vozu. Tvary řeznických výrobků, zřetelně se rýsující pod pytlovinou, dráždily zrak, čich i chuť hladovců. Není divu, že jeden z nich, nejblíže ležící, podnikavý mládenec, vypůjčil si tajně uschovanou čepelku a po půlhodinné svrchovaně nebezpečné operaci s přestávkami, ve vteřinách, kdy hlavy esesáků byl odvráceny, nařízl spodní šev obalu, kudy se slibně proklubala bělostná špilka a za ní jako labutí krk hladce vyplulo oblé střevo dlouhé jitrnice a zanedlouho její družka. Více se žel nedalo vylákat z úkrytu a zbývalo jen vyčkat, až v Praze esesáci seskočili, by odevzdali direktorův dar s jeho pozdravem obtloustlé gestapácké paničce, široce se usmívající za kostěnými brejlemi u dveří zabrané vily. Snad by ji úsměv zhořkl, kdyby viděla, jak v téže chvíli pod plachtou vozu její nepřátelé hodují z jejího podílu. Možná, že ji později takové chmurné podezření přepadlo, jestliže zpozorovala naříznutý šev.

Nebylo nám všem cestou veselo, neboť esesáci trápívali vězně tím, že je nepouštěli na malou potřebu, a mnozí se svíjeli bolestí nebo si potají ulehčovali do zutého střevíce. Marná byla naše naděje, že přijedeme na Pankrác ještě k obědu. Napřed jsme si zase museli odbýt obvyklé dlouhé rozjímání u stěny a pak se nám dostalo jenom trochu řídké polévky. V cele č. 353 jsme se sešli zase všichni tři: kanovník Gebert, P. Placidus a já. Že nám kyne koncentrák, bylo jisté, ale který? V tom byl jakýsi rozdíl, neboť zloduch nacismu odstupňoval s rafinovanou důkladností své dílny záhuby. Zkušení spolubydlící nám vysvětlili: „V pondělí ráno budí nejdříve k vlaku na jih – to znamená – běda – Mauthausen! Za hodinu odchází druhá skupina do káznic a koncentráků na západě.“

Dne 27. května o 4. hodině ranní zarachotil klíč v zámku cely. Srdce se nám rozbušilo, když drsný hlas vyvolával několik jmen. Skončil a zavřel. Jmenovaní se spěšně oblékali třesoucíma se rukama. Byl mezi nimi dobrý Slovinec, který mi den předtím vyprávěl o své opuštěné rodině u Mariboru – jak obyčejná to historka: mladá žena, dvě drobné děti, a kolik bolu v sobě chová! Četl jsem jej v jeho očích, když mi dlouze sevřel ruku: „Molite za mene!“ Kroky jeho se vzdálily za rámusu pohánějících strážců, jeho životní stezka, která se střetla s mojí na okamžik, se zase oddělila, ale věřím, že společný Otec nás všech také ji provázel svým neumdlévajícím zrakem.

Za hodinu nastoupila naše skupina, každý opatřen bochánkem chleba a proužkem salámu, novou výzkumnou cestu po dalších německých kriminálech. Ponorky nás pohltily ve své dusné nitro a kličkovaly křížem krážem černým mořem velkoněmeckého životního prostoru. Tak jsme shlédli v Ústí n. Labem pokálený útulek nočních pobudů, v Chebu jsme s uspokojením konstatovali, že podrželi ještě vězeňské stravování z doby republiky, v bavorském Hofu již jsme se seznámili s pravou říšskou dietou, kteréžto srovnání při vší objektivitě nerozhodl náš žaludek nikterak v její prospěch. Ani jsme tam nemohli Bavoráky pochválit za čistotnost. Většina nás spala na chodbě, jen několika se podařilo uhostit v celách, ale nebylo jim co závidět; ráno vyšli přepadlí po noci probdělé v divokém tanci se štěnicemi. O dávky jídla nás šidila správa věznic jednoduchou metodou; při příchodu nás odbývala, že prý jsme si měli přivézt s sebou z dřívějšího místa, při odchodu zase, že prý dostaneme na příštím. Všechny žaláře byly přeplněny, takže v Norimberku, z jehož výstavnosti jsme nic neshlédli a nyní po rozbití ani již neshlédneme, nás umístili v turnerské tělocvičně. Zde pod hrazdami a kolovadly jsme mohli vhodně vzpomínati na nabubřelé řečnické veletoče, jež vůdce v tomto městě sjezdů strany prováděl před svým omámeným lidem.