67. JDU K IVANU HROZNÉMU

Přišel jsem se starým Polákem Kazubiňskim – to byl ten, jemuž dveře včas zavrzly – zase do 4. jizby 28. bloku. Nic se tam nezměnilo. Štubák Willi seskočil jako šimpanz z bidélka a vrhl se nejprve na naše invalidní měšce. Zabavil je i s obsahem, tak těžce nashromážděným na černém trhu 25. bloku. Ponechal nám jen jednu zubní pastu, prý společnou pro oba dva. Ještě že nám nepřidělil i jeden společný kartáček na zuby. „U nás se provádí komunismus do posledních důsledků,“ poznamenal uštěpačně.

„Kde máte ručníky?“ tázal se potom ostře. Inu, byly ještě před chvílí okolo našeho krku, ale při loučení nám tyto originální vázanky strhl vlastnoručně Erich, div nás při tom neuškrtil.

Willi se rozčílil jako ženich, který shledal, že nevěsta si nepřinesla podstatnou část výbavy. „Hajdy zpět pro ručníky a bez nich se mi tu neukazujte!“

Četli jste pohádku o dvou dětech, kterým přikázala zlá macecha, aby přinesly dva tesáky z tlamy draka Všežera? Pak si dovedete představit, jak nám bylo, když jsme se ubírali pro ručníky do dračí sluje Erichovy. Marně jsme se cestou ohlíželi, neobjeví-li se jako oněm dětičkám dobrá víla Milena, aby nám podala kouzelný proutek na zkrocení líté saně. Do koncentráku byl tehdy všem vílám vstup zakázán, jen občas se vynořila nějaká esesácká ježibaba.

Po podrobném výslechu nás vpustil hlídač do vnější drátěné ohrady a přiblížili jsme se k vlastní bráně 25. bloku. Jednoruký a jednooký vrátný – tedy pravý opak tříhlavého Kerbera, který střežil vstup do podsvětí – nejprve si nás prohlédl svým vidomým okem a otevřel pak svou zbývající rukou postranní branku. Zděšeně jsme ihned ucouvli zpět – kolem hlavy nám svištěly střely, jako bychom se najednou octli uprostřed nejprudší bitvy v ulicích stalingradských. Byly to sice jen kameny a dřeváky, ale mohly také citelně trefit. Erich právě bombardoval invalidy, kteří se dosud povalovali na celém prostranství po zemi a nyní prchali ve zmatku jako vyplašená dobytčata z obecního pastviska k zadnímu plotu.

Za chvíli se válečná vřava utišila. Chtěli jsme opět vstoupit, ale v té chvíli se branka prudce otevřela a vyřítil se z ní jako pardál z klece zvěřince sám Erich. Můj společník Kazubiňski uhnul a vrazil do mne.

Oba jsme se svorně svalili Erichovi pod nohy, ale ten jenom prskl jako překvapený kocour na toulce po střeše, přeskočil nás svižně a ubíhal kamsi dopředu na schůzi blokáčů.

Co teď? Pokusme se dostat své ručníky od jeho zástupce v 1. jizbě. Seděl velebně za dlouhým stolem a vedle něho ostatní blokoví pověřenci: písař, kantynář, holič, tlumočník a jejich náhradníci, jako sbor čínských mandarínů ve vážné debatě o učení Konfuciově.

Přednesli jsme skromně svou záležitost lágrovým esperantem, směsicí to němčiny, češtiny, polštiny, frančtiny a cikánštiny. Nejdříve bylo z toho malé nedorozumění, zdali jde o ručníky nebo o rukavičky. Po delší pohnuté poradě odhlasovali jednomyslně, že v této důležité věci může rozhodnout jen sám baťuška Ivan Hrozný, jak nazývali důvěrně svého šéfa Ericha a s veškerým důrazem nás vykázali do místnosti 00. Čtenáři nechť laskavě prominou, že se o této místnosti častěji musím zmiňovat v líčení historických událostí, avšak v koncentráku to nebylo jako v normálním životě zařízení tělesné potřeby, nýbrž mnohem více – útulna, čekárna, poradna, kuřácký salon, sněmovna, klubovna, burza, zpravodajská agentura – zkrátka společenský lokál prvního i posledního řádu.

Erich se vrátil – hlásil kamarád, vyslaný na zvědy. Osudný okamžik nastal. Otevřeli jsme dveře do sálu – Polák strkal chytře mne napřed – „Mládí vpřed!“ Car Ivan Hrozný seděl u svého stolku a dával si zouvat boty od svého oblíbeného pážete Zbyška. Marně jsem čekal, až na nás obrátí milostivě svůj zrak. Pak jsem významně zakašlal. Pohlédl na mne – teď už vím, co znamená baziliščí pohled.

„Co chceš?“ křikl.

„Přišli jsme pro své ručníky“ – dál jsem se ve své nastudované řeči nedostal.

„Co? Ručníky? Vy idioti, kreténi, šlavíni, blbí psi…“ a současně s tímto špinavým vodotryskem nadávek a kleteb lítaly na nás s řinkotem lžíce, nože, talíře, misky, krátce vše, co popadl se stolu před sebou. Sbor mandarínů u dlouhého stolu zapomněl na svou vážnost a honem sklouzl pod záštitu stolní desky a milec Zbyšek se převrátil leknutím na podlahu s botou v ruce vztyčenou jako štítem.

Uháněli jsme, co nám vratké nohy stačily. Na útěku jsem ztratil oba pantofle, a když jsem se pro ně shýbal, zafičela mi nad hlavou ještě veliká naběračka z okna. Kazubiňskému prorazila vidlička zadní část kalhot, ale ježto neměla do čeho se zabodnout, odrazila se od sedací kosti jako šíp od skály.