V době národního obrození 1791-1848

Jan Skutil

 

Devadesátá léta 18. století, jež znamenala zvrat nejen v mezinárodních vztazích, ale také přeměnu ve vnitřním životě habsburského soustátí, reflektovala se v mikroregionu Bzence a v jeho okolí rovněž výrazně. I když rozsáhlá národovecká kronika Jana Herbena (1857 – 1936) Do třetího a čtvrtého pokolení (1889-1892; definitivní vydání 1936)[1] nezachycuje již oblast Bzenecka a Kyjovska, přece i tu probíhal běžný každodenní občanský život zhruba stejně jako na Kloboucku, kde se odehrávaly zobrazené události rozsáhlé historické fresky 140 let života naší vesnice od tereziánské doby, v regionu nepříliš odtud vzdáleném. I zde se selský lid těžce smiřoval s odchodem Josefa II. (nar. 1741, vládl 1780 – 1790)[2], který dal národům své říše náboženskou svobodu a který ve svém centralizovaném státě zrušil poddanství. I ze Bzenecka pocházejí reminiscence na selské otčenáše chválící tohoto panovníka a volající po ekonomické úlevě. Rovněž zde byl zesnulý vladař ztotožňován v pověstech s mýtickým králem Ječmínkem[3]. Do oblasti moravského Slovácka[4], kde byl Bzenec na přelomu 18. a 19. století největším městem, nepronikly bojovné národovecké ohlasy na velmi slavnou korunovaci bratra zesnulého panovníka za českého krále, Leopolda II. v roce 1791, již Josef II. důsledně odmítal podstoupit, maje poněkud přísnější centralistickou koncepci než jeho liberálnější bratr. Morava a zejména její jižní část, tedy i Bzenec, inklinující geograficky, kulturně a snad tehdy už i ekonomicky k Vídni, prohlašující svoje obyvatelstvo za moravské, popřípadě slovanské, nikoli za české, neměla v josefínské a v Leopoldově době vytvořeno ještě povědomí české národní státnosti, nebo tu nebylo ještě tak živé, jak by bylo pro konsolidující se český novodobý národ potřebné. Ani Přemyslovec Václav tu nebyl chápán za plně národního světce, neboť se tu větší úcta připisovala Janu Nepomuckému a zejména Cyrilu a Metoději, hlavním patronům Moravy, i když bzenecké patrocinium hodně starého data bylo orientováno k Janu Křtiteli[5].

Rovněž jazykově[6] se moravské Slovácko spolu se Bzencem cítilo za oblast poněkud odlišnější, než jsou kraje českých nebo hanáckých nářečí a také za region poněkud odlišnější než jsou Čechy. Moravskoslovácké nářečí v Bzenci mělo svůj pandant rovněž v bohatosti krojové, která tu byla značně výrazná a mužský, stejně tak jako ženský kroj, se tu lišil od oděvu běžného na Hané nebo též v sousední oblasti uherské, tj. zejména ze Skalicka na dnešním Slovensku. Od konce 18. století si totiž odborní autoři začínají všímat již jak dialektologických zvláštností v jednotlivých obcích Slovácka, tak i rozdílů krojových; proto i my zde na tyto skutečnosti můžeme podrobněji upozornit.

Bzenec měl v roce 1790 celkem 394 domů, kdežto s ním sousedící ves Olšovec 60[7]. Židovská obec ve sledovaném městě patřila k jedněm z největších na Moravě; v josefínské a zejména v pojosefinské době byla již i v Bzenci fixována všechna příjmení obyvatel a jejich rodin, jež byla vedle jejich křestních jmen zapisována do farní matriky sezdaných, zesnulých i pokřtěných sousedů[8]. Poměrně značná část obyvatel uměla již v oné době psát, jak vyplývá z úředních seznamů všech jejich daňových povinností[9], v nichž třemi křížky jakožto symbolem souhlasu místo podpisu v majetkovém přiznání se registruje jen několik málo z nich, povinných ještě robotou, nikoli však již člověčenstvím.

Poddaní toužili již od tereziánské doby po úplné likvidaci roboty. Za někdejších poměrů v devadesátých letech 18. století to šlo jen cestou výkupu, k čemuž došlo např. v roce 1791 v nevzdálených Žarošicích[10]. Jediná výhoda pro vrchnosti v souvislosti s robotním patentem byla ta, že se mohla žádat od poddaných i námezdní práce v místech, kde byla robota menší než tři dni v týdnu, k čemuž se občas představitelé feudálních držebností uchylovali. Otázka zrušení roboty ztroskotávala na příliš vysokých požadavcích za její náhradu buďto v penězích nebo na půdním fondu ze strany majitelů velkostatků, neboť poddaní zastávali názor o nutnosti její likvidace spolu se všemi ostatními feudálními břemeny bez jakékoli náhrady. A tak celé dlouhé období šedesáti sedmdesáti let od doby josefínské po r. 1848, a zejména od napoleonských válek, kdy již bylo všeobecně zřejmé, že robota je přežitkem, který je třeba odstranit za všech okolností, je charakterizováno lokálním i všeobecně celostátním manévrováním o odsunutí data jejího zrušení.

Bzenecké panství skládající se v oné době z města Bzence, ze sousedního Vracova, z Hostějova, ze Syrovína a z Olšovce vlastnila od 7. 4. 1769 hraběnka Ernestina Pruskovská z Pruskova[11], provdaná a později i ovdovělá Salmová-Neuburková, od níž je k 1. 10. 1806 získal František de Paula hrabě Ditrichštejn-Proskau který je v roce 1823 prodal za 300.000 zl. a 500 dukátů Vilému II. kurfiřtu Hessen-Kassel a jeho manželce Emilii hraběnce Reichenbach-Lessonitz. V roce 1844 bylo rozděleno na díly Luise Vilemíně Emílii a Vilémovi Reichenbach-Lessonitz, později jen Vilémovi, jenž zemřel dne 19. 1. 1861. Na zámku v Bzenci byly chovány starobylé obrazy hrabat Pruskovských z Pruskova[12], které František Xaver Ditrichštejn Proskau nechal záhy po roce 1806 převézt do svého jiného sídla, do Boskovic.

Již na přelomu 19. století obnovila obec Bzenec reminiscence na svůj někdejší spor s vrchností o polnosti Zadní hory, které v sedmdesátých letech získala nad městem úlisností majitelka velkostatku Ernestina Pruskovská z Pruskova. Dne 13. 5. 1803 žádali obecní představitelé stárnoucí hraběnku o odpuštění všech urážek vyslovených ve sporu s ní před třiceti lety a současně ji žádali o navrácení tehdy jim zabaveného zboží na trati Zadní hory; dostalo se jim odpovědi, že je obdrží jen tehdy, budou-li se k ní vzorně chovat a dále ji již neurážet. Koncem 18. století došlo mezi vrchností a obcí i k dalšímu sporu stran nálevu vína. Obec žádala vrchnost (27. 7. 1798), aby ve svém hostinci nedovolovala nalévat mladé víno a současně, aby za dosud vyčepované dostala od ní náhradu; tato záležitost se skončila v roce 1800 kompromisem[13]. Po stránce konfesijní nedošlo v Bzenci ke změnám.

Prvé desetiletí 19. století bylo na celé Moravě, tedy i v Bzenci ve znamení válek protinapoleonovské koalice. Po kapitulaci habsburských vojenských sil u Ulmu v Dolním Bavorsku dne 13. 10. 1805 slavil francouzský císař měsíc poté (13. 11.) vítězný vjezd do Vídně, jež se mu poddala bez boje. Jeho budoucí tchán, nedávno jmenovaný prvý rakouský císař František, prchl se svým dvorem do Olomouce, odkud s ruskými spojenci připravoval tažení proti němu. Francouzská vojska pronásledující na Moravě vojenské síly spojenců, obsadila Brno a téměř celou jižní Moravu[14]; nad moravskými městy a vesnicemi se často měnily vojenské prapory. Do Bzence přišel francouzský oddíl o síle 400 mužů dne 23. 11. 1805; dne 30. 11. tudy projelo zprvu 50 císařskohabsburských jezdců, které pronásledovalo 70 francouzských, dne 1. 12. 1805 tudy protáhlo 3 200 granátníků. Schylovalo se k bitvě tří císařů u Slavkova. Do Kyjova přišly v posledním listopadovém týdnu roku 1805 francouzské jednotky maršála Soulta, vedené jeho zástupcem Arcambalem[15]; k mnohem silnějšímu seskupení francouzských armád došlo na Ždánsku, kam je přivedli generálové D. Vendamme, o němž se mluvilo ve francouzských politických kruzích jakožto o případném českém králi, obnoví-li nezávislost svatováclavské koruny na Vídni Napoleon, dále Chénier a Mariage[16]. Hlavní vojenské i administrativní středisko francouzské branné moci bylo v Brně. Politické výsledky bitvy u Slavkova ze dne 2. 12. 1805 nebývalou měrou změnily mocenský poměr sil v Evropě i hospodářskou situaci na Moravě.

Za hoštění každého vojína, především však francouzského, musel Bzenec zaplatit taxu 30 kr. Uvážíme-li, že po slavkovské bitvě po celý měsíc prosinec a zhruba i dva lednové týdny tudy procházely nejen kolony francouzské, nýbrž i ruská i domácí vojska, byla to značná suma, která hospodářské situaci města nepomohla.

Nedaleko od Bzence u Žarošic se odehrávala vážná tragédie poslavkovského období, jakých bylo tu i jinde na desítky, na stovky, ba i na tisíce, i když v jiném rozsahu a kvalitě. Zde totiž zesnul přes všechno ošetřování pobočník ruského náčelníka generálního štábu M. I. Kutuzova (1745-1813), jeho zeť hrabě Ferdinand Tiesenhausen, jehož zčásti zobrazil L. N. Tolstoj (1828-1910) ve své Vojně a míru v osobě Andreje Bolkonského, poněkud však změniv následky jeho skutečného zranění: Bolkonskij slavkovské zranění přežil, skutečný jeho lidský prototyp F. Tiesenhausen zde zemřel[17]. I brněnská inscenace Vojny a míru (1985) zvýrazňuje Slavkov.

Dne 4. 12. 1805 došlo k historické schůzce Napoleona a císaře Františka u Spáleného mlýna u Uhřic, jejímž důsledkem bylo uzavření příměří; schůzku zprostředkoval Jan Josef z Lichtenštejna, mimo jiné i majorátní pán na Ždánicích, jenž jediný byl svědkem jejich tajných rozhovorů. Již tehdy se o nich v Bzenci vědělo.

Celkem prošlo Bzencem v rozmezí 23. 11. 1805 až 4. 1. 1806 asi 6 700 pěších a 1 023 jezdeckých císařských habsburských vojínů a zhruba 2 710 francouzských pěšáků a 470 příslušníků kavalérie, z nichž 3 853 tu bylo pohoštěno, v židovské čtvrti Bzenec pak 400 Rusů a 600 Francouzů. Rekvizice požadované tu v prvých dnech ledna 1806 Francouzi byly značné. Dne 30. 12. 1805 odtáhl z města francouzský plukovník Chovel se svým pěším plukem, ale až do 12. 1. 1806 tu zůstal ležením poddůstojník Lerrani, který zde měl v péči dvě francouzské vojenské nemocnice narychlo tu vybudované pro zraněné; jedna byla v někdejším obecním domě č. 325, druhá v č. 80. Podle dlouhodobých bzeneckých vzpomínek a tradice bylo prý chování Lerraniho neobyčejně tvrdé, panovačné až neurvalé, vydíral na městě i na jeho občanech samých, stejně tak jako francouzský lékař Coffé, velký labužník, jenž bydlel u místního souseda Hrachovce. Francouzští důstojníci však nechtěli obecnímu představenému Josefu Donnersbergovi nic potvrdit, co jejich vojáci zde snědli a vypili, takže později, po francouzské okupaci, když docházelo k sepisování útrat a škod za účelem náhrad, mohl jen tento zjišťované ekonomické relace odpřísáhnout. Město muselo Francouzům zaplatit 126 přípřeží a diety jízdním doprovodům i 202 poslům navíc ještě ke všem útratám, jež činily 15 422 zl. a jež podrobně rozepsal J. Hanák[18].

K dalšímu průtahu francouzských vojenských sil Moravou i Bzencem došlo v roce 1809; o tomto pobytu napoleonských jednotek v tomto městě je poměrně velmi málo zpráv. J. Hanák vypravuje[19], že v souvislosti se svým náhlým odchodem z tohoto města zanechali Francouzi v panském pivovaře velkou zásobu modrého sukna, které si tu místní sousedé rozebrali. Dále tu prý došlo k menší vojenské šarvátce mezi Francouzi a příslušníky vojenských sil habsburské monarchie přímo na náměstí, při níž na obou stranách padlo několik vojínů; byli záhy pohřbeni v zahradě domu, kde později stávala hospodářská škola. Soudobé písemné relace o této události nevyprávějí, jen místní tradice. Celkově obec vydala za tento pobyt Francouzů 17 958 zl. 4 kr.; tuto sumu zaplatil Jáchym Weinberger, jemuž stát uhradil 8 232 zl. 34 kr., zbývající položku získal pak dobrovolnými sbírkami ve městě. V souvislosti s druhým pobytem Francouzů v Bzenci došlo k rekvizici zlatých a stříbrných předmětů chovaných v místním kostele; věčná lampa, pozlacené monstrance, ciborium sloužící k zaopatřování nemocných, kaditelnice s loďkou, kalich, pacifikál, mešní konvičky a křestní lastura musely být odevzdány v Brně, aby mohly být hrazeny válečné potřeby.

Po Arnoštu Heinrichovi se tu k 13. 3. 1806 stal farářem Kristián Hospodář, rodák z Olšovce, působící tu velmi krátce († 20. 3. 1808), avšak přece nechal zbudovat štukovou výzdobu se sousoším Nanebevzetí se čtyřmi evangelisty od brněnského umělce Ondřeje Schweigla. Od 23. 6. 1808 funkci místního duchovního zastával Matyáš Pavlovský, jenž v roce 1827 odešel do Boskovic, aby jej pak vystřídal František Jenrich, rodák z Opavy, jenž byl jmenován i místním děkanem roku 1833; jeho zástupcem se tu pak stal v roce 1834 Vendelín Vodička (nar. 1781, zemř. 1855), zprvu zdejší lokální kaplan.

Obilní desátek v prvém desetiletí 19. století představoval 1 1/8 měřice po 1 zl. 30 kr. v ceně 2 zl. 15 kr., 28 měřic rži po 1 zl. 12 kr. v ceně 33 zl. 36 kr., 16 měřic ječmene po 45 kr. v ceně 13 zl., dále 5 měřic kukuřice v ceně 1 zl. 30 kr. v ceně 7 zl. 20 kr. Od vrchnosti dostával farář[20] bečku vína v ceně 30 zl. a rovněž od obce. Od tří občanů pak za cibuli 2 zl. 20 kr., od jiných sousedů peněžité dávky 7 zl. 33 kr. 1 d., 147 kuřat po 3 kr. v ceně 7 zl. 21 kr., dále 490 vajec (12 kusů po 3 kr.) v ceně 2 zl. 2 kr. 2 d. Od vrchnosti pobíral 30 sáhů dříví po 2 zl. v ceně 60 zl., obilného desátku 10 měřic pšenice v ceně 15 zl., 11 měřic ječmene v ceně 8 zl. 15 kr., od obce pak měl vinného desátku v ceně 204 zl.

Až do roku 1812 se pohřbívalo v nejbližším okolí kostela, teprve v uvedeném roce byl zřízen dnešní hřbitov.

Významnou událostí ve dvacátých letech bylo v Bzenci a v jeho širokém okolí osazování rozsáhlých někdejších písčin na jih od tohoto města i od sousedního Vracova borovými porosty[21], k čemuž tu docházelo v letech 1825 – 1830, i když celková výsadba těchto dřevin zde trvala zhruba až do r. 1852, čímž vzrostla plocha bzeneckých lesů na 6 123 jiter; o toto zalesňování se nejvíce přičinil bzenecký lesmistr inspektor Jan Bedřich Bechtl, jemuž byl v těchto lesích později postaven pomník. Toto zalesňování se týkalo rovněž vzájemných hranic mezi bzeneckými sousedy a jejich vrchností a sousední vsí Olšovec, do roku 1837 samostatnou: šlo totiž o pastviště Doubrava, na němž měla obec Bzenec právo pást dobytek. Velkostatek z návodu J. B. Bechtla chtěl tuto povětšině písčitou pastvinu zalesnit, což však bylo obci v jejím právu na závadu. A tak Bzenec a Olšovec[22] učinily dne 12. 7. 1831 smlouvu, na jejímž základě byla část Doubravy odstoupena sousedům Bzence zato, že se vzdali práva zde pást. Bzenecká obec a místní sousedé dostali 517 jiter 1 563 čtverečných sáhů písčiny, právo honební si tu ponechala vrchnost a vyhradila si zřízení 9 remís ve výměře 5 jiter 104 sáhů čtverečných pro zvěř; tyto byly sice majetkem obce, ale velkostatek měl právo ohraničit je příkopem a vysadit v nich stromy. Dříví, které by tu vrchnost skácela, mělo patřit obci. Olšovec měl dostat 12 jiter 1 527 sáhů v trati Na dlouhých a 18 jiter 1 193 sáhů čtverečních Při oběšeném, čímž byli poděleni místní sousedé. Panská Doubrava byla zalesněna až v roce 1848. Smlouvu o tomto lese stvrdil krajský úřad v Uherském Hradišti dne 30. 6. 1836. Dne 19. 9. 1837 byl Olšovec na základě guberniálního dekretu č. 35 577 spojen se Bzencem.

V roce 1831 postihla toto město, analogicky jako jiná, epidemie cholery[23]; její prvou obětí byla vdova Bohušková, jež se nakazila v Mutěnicích. Epidemie zuřila v Bzenci od 3. 10. do 3. 12. 1831 a v době své kulminace si denně vyžádala až dvanáct lidských životů (do 24. 10. 1831) za oběť. Zpočátku se zesnulým zvonilo umíráčkem a ještě jednou před pohřbem znovu, i po smutečním obřadu, posléze se přestalo zvonit, neboť u místních lidí převažovalo trauma strachu ze smrti. Zesnulí byli nakládáni na vozy, jež opatřila vrchnost, byli přikryti černým suknem a odváželi se na nový hřbitov, kde byli pohřbíváni po šesti až po desíti do společného hrobu; dlouho se v těchto místech říkávalo cholerový hřbitov. Výkropy nebožtíků se zprvu konaly doma, později se i od tohoto církevního úkonu ustoupilo, aby se infekce zbytečně ještě více nešířila. Na toto onemocnění odešlo v uvedeném roce v Bzenci celkem 165 osob, avšak v židovském ghettu jen 9. Ošetřovatelé nemocných dostávali od vrchnosti denně 24 kr. a žejdlík vína, kdežto vozka, který odvážel mrtvé na hřbitov, obdržel za každého vyváženého 30 krejcarů. Zotavujícím se pak dávaly poukázky od lékaře na maso a na víno, aby se mohli plně uzdravit a také peněžitou podporu týdně 32 kr. až 1 zl. 4 kr. Tuto sumu jim vyplácel vrchnostenský písař Josef Kafurek v kanceláři; majitel panství se tehdy projevil jako velmi charitativní a progresivní ve všech hygienických opatřeních. Denně v oné velmi kritické době jejího neblahého vrcholu jezdil městem povoz s vínem určeným rekonvalescentům, s octem a s jalovcem na vykuřování domů.

V roce 1835 (dne 26. 8.) vypukl velký požár na Dolním náměstí v Bzenci v domě J. Bednaříka, který se velmi rychle šířil, až dosáhl Horního náměstí, kde rovněž napáchal velice škod, zničil tam zcela školní budovu. Údajně prý oheň založili úmyslně würtenberští husaři, kteří se jej pokoušeli vyvolat již den předtím u Josefa Vaňhary.

Někdejší farní škola[24] byla hned následujícího roku 1836 opravena na náklady majitele panství a rozšířena o jednu novou učebnu; počet školou povinných dítek byl v Bzenci 480. Školský obvod představovaly obce Bzenec, Vracov a Syrovín, v nichž v každé byla jedna škola a jedna další židovská v Bzenci. Bzeneckým rektorem byl od roku 1831 Jan Šmíd, od roku 1842 Antonín Svoboda, který měl dva učitelské pomocníky.

Město Bzenec bylo spojeno od tereziánské doby obchodní a vojenskou silnicí s Brnem a také s druhým krajským moravským městem Uherským Hradištěm. Tato cesta měla v době napoleonských válek mimořádnou strategickou důležitost, v dobách mírových pak ekonomickou. Na této silnici byla právě v Bzenci pošta, sousední pak v Žarošicích, v Kyjově i v Uherském Hradišti. Ze samotného Bzence vycházelo několik místních komunikací již v 19. století. V roce 1836 bylo v Bzenci celkem 489 domů, z nichž 401 patřilo představitelům římsko-katolického vyznání, kdežto 772 židů žilo v 88 domcích. Město představovalo zhruba polovinu obyvatel celého panství a kromě vrchnostenského úřadu bylo i středem děkanského obvodu, který se skládal z farností Bzenec, Boršice, Ježov, Osvětimany, Polešovice a Vracov, dále pak z lokálií Domanín, Rohatec, Syrovín a Žeravice[25]. K povinnostem děkanského úřadu patřil rovněž dohled nad školami, ve třicátých letech 19. století byl tu obvodním dozorcem farář z Ježova František Michl. Do obvodu fary v Bzenci patřil Olšovec a Písek.

Bzenecké panství podle G. Wolného leželo na území[26], jež kdysi tvořilo dno někdejšího jezera; již z konce 18. století pocházejí zprávy, že se v jeho obvodu ve velkém množství nacházely mořské mušle; jeho obvod byl 13 502 jiter 607 sáhů čtverečních 1 1/3 čtverečních mil, jeho povrch byl terasovitý, porostlý částečně vinnou révou, částečně lesními stromy, dominovaly mu tři hlavní kopce Horní hory (půl hodiny cesty od centra Bzence), Zadní díly (čtvrt hodiny od Vracova) a kopec Les.

Hlavním zdrojem zaměstnání zdejších obyvatel po celou prvou polovinu minulého století v Bzenci byly různé druhy zemědělských prací, provozované většinou na pískovité půdě, s výjimkou nížin u řeky Moravy, kde bylo rovněž mnoho luk a velmi úrodná půda. Zemědělské výpěstky se v Bzenci neomezovaly jen na čtyři hlavní druhy obilí a na běžné cibuloviny a luštěniny, nýbrž pěstovala se tu i kukuřice a především rozsáhlý sortiment zahradní zeleniny, jako jsou okurky, fazole, česnek, cibule, majoránka, křen aj., rostoucí na vzorně udržovaných zahradách poblíž domů i jinde.

Louky a ovocné zahrady v dominikální půdě představovaly 1 266 jiter a 1 358 sáhů², kdežto v rustikálu 485 jiter a 1 140 sáhů², zatímco polnosti dominikálu byly 2 208 jiter a 1 276 sáhů² a rustikálu 1 921 jiter a 986 sáhů². Pastviny dominikálu byly 1 951 jiter a 1 556 sáhů², rustikálu 232 jiter a 1 263 sáhů², panské vinohrady měly 37 jiter a 1 231 sáhů², rustikálu 842 jiter. Panské lesy měřily 4 463 jiter a 671 sáhů². Uvedená čísla o půdním fondu dokládají, že bzenecký katastr byl značně rozsáhlý.

Podle protokolu o zemědělských výtěžcích v Bzenci v roce 1842[27] se tu pěstovalo a prodávalo obilí, pšenice, ječmen, oves, z vedlejších plodin pak hrách, cibule, kukuřice, brambory, dále pak seno a otava.

Velmi úrodná místní půda a píle zemědělců byly příčinou relativního bohatství tamních sousedů již v prvé polovině 19. století. Vinohrady v Bzenci, orientované k jihu, ležely na vrcholku kopců; z nich pocházelo nejlepší místní víno, jehož špičkou byly produkty z vinného dřeva na Hradském kopci podél kaple sv. Floriána, kde kdysi stával hrad Bzenec. Místní ovocnářství mělo svoji základnu jak v bzeneckých vinohradech, tak i v tamních zahradách, stejně tak jako i v úrodných polích; bylo rovněž zdrojem zisku pro tamní poddané, kteří svoje zboží, vyhledávané kupci, (především třešně a také švestky, jablka, hrušky a ořechy) rozváželi a prodávali na různých trzích po celé Moravě nebo je také zužitkovávali i při pálení třešňovice a slivovice, které vyráběli především podomácku.

V Bzenci bylo na vysoké úrovni již od ponapoleonské doby i včelařství. Místní lesy byly rozděleny do čtyř revírů: Bzenec, Vracov, Olšovec a Bažantnice. V roce 1843 patřily bzenecké polnosti do následujících skupin: polnosti, louky I.-III. třídy, zahrady I.-III. třídy, na nichž se pěstoval salát, okurky a cibule, vinohrady I.-III. třídy a konečně pastviska.

Stav chovného dobytka podle Wolného[28] byl v Bzenci v roce 1836 následující: 74 koní, 64 volů a 273 krav, zatímco na celém bzeneckém panství bylo v dominikálním vlastnictví 9 koní a v selském 364, v panském držení bylo 331 ušlechtilých krav, v rustikálním 849, ovcí bylo v dominikálu 2 615 bez jehňat, kdežto v selském držení jen 41 kusů. Místní venkované chovali též vepřový dobytek (jehož stav však žádné statistiky neuváděly) a především velké množství hus.

Velkostatek v Bzenci byl rozdělen jednak na technickou správu, jednak na hospodářství v polnostech, jež byly přiděleny do pěti dvorů a odtud obdělávány.

V druhé polovině 19. století dožívalo ještě v celém habsburském soustátí cechovní zřízení, o jehož zrušení se již jednalo v josefínské době, ale ani panovník, ani nikdo ze státního aparátu se neodvážili ještě v oné době tento přežívající středověký organismus řemeslníků definitivně zrušit. A tak i na bzeneckém panství provozovalo svoje řemeslo a živnost zhruba 60 sousedů organizovaných v ceších, se sídlem centra ve vrchnostenském městě. Byli to 3 pekaři, pravovárečník, 3 vinopalníci, bednář, 3 hospodští, sklenář, vápeník, kavárník, soustružník, hrnčíř, 2 kloboučníci, 2 mlynáři, 8 řezníků, salajkář, 2 mydláři, brusič, zámečník, 4 krejčí, 8 ševců, provazník, 2 stolaři, hodinář, voskař se svými tovaryši[29].

Bzenec měl zvláštní privilegia na čtyři roční trhy[30], jež se konaly vždy v pondělí po oktávě Tří králů, dále třetí pondělí v postě, v pondělí po svátku Jana Křtitele (24. 6.), v pondělí po sv. Václavu (28. 9.); dále se tu pak konaly dva týdenní trhy (v neděli a ve čtvrtek); jejich charakter byl zhruba podobný, jak jej Mrštíci vylíčili ve svém Roku na vsi v obrázku o slováckém jarmarku[31]. Místní obchodníci ve svém úsilí splývali spolu se židy na všech polích prodeje. Žilo tu již koncem třicátých let 19. století 19 obchodníků se střižným zbožím, též s plátěným a s bílým, dále 3 obchodníci s kořením, dále bylo tu i 48 obchodů s režným plátnem, 4 s kůžemi ze zabitých zvířat a 19 podomáckých obchodníků, tzv. trhovci či držitelé stánků nebo hokynáři. Židi kromě tohoto uvedeného zboží obchodovali ještě s vínem, s obilím, se senem, s ovocem, a to jak s čerstvým, tak i se sušeným, se slivovicí a s kořalkou. Jiní obyvatelé Bzence a Olšovce obchodovali především se zeleninou, pěstovanou tu ve velkém množství a také s kuchyňským kořením, které prodávali i v sousedních městech a na nejrůznějších trzích také s rostlinnými semeny, dokonce nejen v celém habsburském soustátí, nýbrž i v zahraničí. Provozní kapitál místních obyvatel, především však židů, se odhadoval již ve třicátých letech 19. století na statisíce.

Vrchnostenský zámek o dvou poschodích, s kaplí sv. Kříže, s rozsáhlou zahradou, byl v devadesátých letech 18. století znovu opraven a obehnán příkopy, hřbitovní kaple, zbudovaná tu těsně před rokem 1815, sloužila jako márnice. V kapli sv. Floriána se zhruba dvakrát v roce poblíž někdejšího Starého hradu shromažďovali místní obyvatelé k pietním slavnostem. V zámecké zahradě stávala po celé 19. století obrovitá lípa, jež byla v roce 1771 opatřena nápisem, že je stará 500 let, že se tedy hlásí do doby krále Přemysla Otakara II.; poblíž ní byla jiná, mladší, ale stejně velká. V rámci města samého byly od napoleonských dob i dva vrchnostenské dvory spojené s několika hospodářskými staveními v jeden celek, především tu stála vinopalna a pivovar. Z ostatních význačnějších staveb připomínáme i farský dvůr, synagogu v židovské čtvrti, židovskou školu a zájezdní hostinec.

V rámci charitativní péče se uplatňovala ekonomická podpora chudých spoluobčanů již od konce 18. století. V chudobinci byla vyhrazena místa pro místní nemajetné sousedy, žebráky, složen tu byl kapitál 3 956 vídeňských zlatých, dále bylo jedno místo rezervováno pro nemajetné v místním špitále, zřízeném v roce 1772 a zajištěna péče třem chudým ženám. Od roku 1808 byla uvedena v činnost Papíkova nadace, představující kapitál 1 026 zl., jež měla za cíl podporovat na studiích i chudého studenta, kromě zřetelů sociálních ve vztahu ke starým lidem. Zdravotnický personál v Bzenci představoval 2 ranhojiče a 2 porodní báby ve městě[32].

Největší revoluční zvrat pro město Bzenec a jeho okolí představovala stavba železniční dráhy Vídeň-Břeclav-Přerov, jež vedla poblíž jeho katastru: v roce 1837 odprodal Bzenec této dráze 4 jochy 75,5 čtverečních sáhů půdy za 2 239 zl., jak udává L. Kuchař; v roce 1838 se realizoval výsek borových lesů od Lidéřova směrem k Bzenci a k Písku: tyto práce trvaly do roku 1841[33]. Místní železniční stanice byla postavena v roce 1842, když již předtím, dne 27. 3. 1841, po jednokolejné nejvýznamnější trati mocnářství vykonala lokomotiva New York s několika vozy svou první služební cestu. Železnice byla předzvěstí revolučních hospodářských akcí i politické světonázorové změny vedoucí k bouřlivému roku 1848, ke konci feudálního zřízení i v Bzenci.
 


[1] F. Vodička, Moravské beletristické práce J. Herbena. ČMM 62, Brno 1938, s. 201n. – J. Skutil, Ohlas vývoje průmyslu a řemeslné výroby v Herbenově a v mrštíkovském kronikářském díle. In: Mikulovská sympozia. XIII. Dějiny řemesel a průmyslu na jižní Moravě. Praha 1984, s. 279 až 281.

[2] Jaroslav Prokeš, Vláda Josefa II. In: Československá vlastivěda IV, Dějiny I, Doplněk, Praha 1933, s. 639-684.

[3] Jan Skutil, Král Ječmínek a páni z Ludanic. Heraldika 11, Praha 1978, s. 33-43.

[4] Slovácko. Kapitoly z dějin Slovácka. Redigovali M. Trapl a M. Zemek. Praha 1978.

[5] G. Wolny, Die Markgrafschaft Mähren, topograpisch, statistisch und historisch geschildert. IV. Hradischer Kreis. Brno 1838, s. 82 – Týž, Kirchliche Topographie von Mähren, meist nach Urkunden und Handschriften. I. Abt. Olmützer Erzdiöcese. II. Bd., Brno 1857, s. 143.

[6] Bohuslav Havránek, Vývoj spisovného jazyka českého. Čs. vlastivěda, řada II, Praha 1936. – Maxmilián Kolaja, Nářečí na Kyjovsku a Ždánsku. Popis, rozbor a slovník s mapkou. In: Na našem Slovácku 2, 1934. – Jaromír Bělič, Dolské nářečí na Moravě. Praha 1954. – Ze starších prací sr. J. Al. Hanke z Hankensteina, Bibliothek der mährischen Staatskunde. Vídeň 1786, s. 1 – 3. – K národopisu sr. Josef Klvaňa, Lidové kroje na Moravském Slovensku 1, 1918.

[7] G. Wolny, Die Markgrafschaft Mähren, dílo cit. v pozn. 5, s. 79 – 84.

[8] Státní oblastní archiv Brno, fond matrik, f. úřad Bzenec.

[9] SOA Brno, D8 – Catastral-Schätzungs Elaborat der Gemeinde Bisenc 1842, kart. č. 112.

[10] Rudolf Hurt, Kyjovsko. Vlastivěda moravská. Brno 1970, s. 153.

[11] G. Wolny, Die Markgrafschaft Mähren, dílo cit. v pozn. 5, s. 82.

[12] L. Hosák, Historický místopis země Moravskoslezské, 1938, s. 408, 984. – Josef Hanák, Paměti města Bzence, Bzenec 1919, s. 143. V dalších výkladech se opíráme o tuto práci.

[13] Týž, Dějiny vinařství v Bzenci. Kulturně historický nákres. Uherské Hradiště 1922, s. 38.

[14] Kajetán Unterweeger, Meine Leiden zu Trasslerischen Hause in Brünn während der Anwesenheit der Francosen vom 15. November 1805 bis 10. Jänner 1806. Krakov 1806. Sr. naposledy D. Uhlíř, Slunce nad Slavkovem. Praha 1984, kde je souborně citována celá literatura předmětu.

[15] Rudolf Hurt, citované dílo v pozn. 10, s. 106. – SOA Brno, Gubernium 3864.

[16] Jakub Vrbas, Ždánsko. Ždánice 1931, s. 500-501.

[17] J. K. Linhart, in: Sborník příspěvků k problematice koaličních válek a bitvy 2. 12. 1805. Vyd. Klub přátel vojenské historie při 606. ZO Svazarmu Brno 1978.

[18] Josef Hanák, dílo cit. v pozn. 12, s. 140.

[19] Tamtéž, s. 142.

[20] Tamtéž, s. 140-141.

[21] Rudolf Hurt, dílo cit. v pozn. 10, s. 157.

[22] Josef Hanák, dílo cit. v pozn. 12, s. 143.

[23] Tamtéž.

[24] G. Wolny, dílo cit. v pozn. 5 (Die Markgrafschaft), s. 83.

[25] Tamtéž, s. 80.

[26] Tamtéž. Bezesporu tu jde o informace A. Heinricha (1785-1864), přírodovědce.

[27] SOA Brno, fond D8 – Preisberichtigungsprotokol Bisenc 1842; tamtéž, Schätzung des Natural-Ertrags der Gemeinde Bisenc.

[28] G. Wolny, dílo cit. v pozn. 5 (Die Markgrafschaft), s. 80 a 81.

[29] Tamtéž, s. 81.

[30] Tamtéž, s. 82.

[31] Jan Skutil, Mrštíkovský slovácký jarmark a jeho textové změny. Slovácko 1974/75. Uherské Hradiště 1977, s. 35-41.

[32]G. Wolny, Die Markgrafschaft Mähren, dílo cit. v pozn. 5, s. 82.

[33] Lumír Kuchař, Ve stínu bzenecké lípy.

 


    zdroj:

  • ZEMEK, Metoděj, Csc. (ed.). Kapitoly z dějin města Bzence : Separátní výtisk příspěvků z Jižní Moravy 1982 (r. 18), 1983 (r. 19), 1986 (r. 22), 1987 (r. 23). 1 vyd. Praha : Tisková, ediční a propagační služba místního hospodářství, 1987. 257 s.