V období kapitalismu 1848-1918

Ivan Štarha

Revoluční rok 1848, který byl rokem zásadního přelomu dvou společenských řádů – feudalismu a kapitalismu, zastihl Bzenec jako poklidné venkovské město, kterého se bouřlivé události v nejpřednějších městech monarchie příliš nedotkly. Od roku 1841 sice procházela bzeneckým katastrem trať Severozápadní dráhy spojující Vídeň s rodící se průmyslovou oblastí Ostravska a s dnešním Polskem, od roku 1842 měl Bzenec i poštu a byly zde už určité předpoklady rozvoje průmyslu. V roce 1847 byl založen na bzeneckém katastru, v těsné blízkosti Moravského Písku, cukrovar, avšak to všechno bylo ještě málo pro výraznější kapitalistický rozvoj města. Bzenec zůstal proto městem zemědělským, které nemohlo v dravém kapitalistickém světě konkurovat rychle se rozvíjejícím průmyslovým střediskům.

Důsledky revolučního roku 1848 se tedy dotkly bzeneckých obyvatel výrazněji jen po třech stránkách. Především bylo bzenecké vrchnosti odňato politické a soudní právo nad poddanými celého panství a samotná správa města ztratila právo vést pozemkové knihy. Soudní a pozemko-knižní agendu převzal pro Bzenec okresní soud v Uherském Ostrohu, politickou správu vykonával podkrajský úřad, později okresní hejtmanství v Uherském Hradišti. Tím se rozvázaly právní vztahy mezi Bzencem jako sídlem panství a vesnicemi, které k bzeneckému panství až dosud náležely Vracov, Hostějov a Syrovín totiž náležely od roku 1850 ke správnímu i soudnímu okresu v Kyjově, pouze Bzenec s Olšovcem, který byl současně spojen se Bzencem v jednu politickou obec, přešly až k Uherskému Hradišti a Uherskému Ostrohu. Naproti tomu se město Bzenec postupně stávalo přirozeným střediskem vesnic, příslušejících do roku 1850 k panství Veselí (Moravský Písek a Těmice) a Velehrad (Domanín), které ležely v bezprostřední blízkosti a náležely po roce 1850 do společného soudního i politického okresu.[1]

Druhým, tentokrát nesporně kladným důsledkem revolučních událostí roku 1848 bylo zrušení roboty a dalších poddanských povinností, které byly v zemědělském městě značným zatížením. I když se všichni robotující museli vykoupit poměrně vysokou částkou – 12 krejcarů za den roboty potažní a 4 kr. za den roboty pěší – bylo zrušení roboty jedním z předpokladů svobodné zemědělské práce, která – především pěstování zeleniny – se stala pro Bzenčany nejcharakterističtějším zaměstnáním.

Vyvazování robot a dalších poddanských povinností probíhalo od roku 1848 až do počátku roku 1851. Město při jednáních s vyvazovací komisí zastupovali starosta Martin Rychman, radní Jan Mareček a zástupci obce Antonín Ručka, Matouš Kuchař a Ignác Gazda, židovskou obec její starosta Samuel Fürst, radní Samuel Ehrenzweig a Salomon Jokl, z občanů pak Josef Frankl, Abraham Hirsch a Joachim Kuhn.[2] Bzenečtí usedlíci museli nejprve zaplatit náhradu za nevykonanou robotu od 24. července do 7. září 1848 ve výši 1 497 zl. 18 kr. Pak došlo k výpočtům tak zvané slušné náhrady z usedlostí rustikálních, která tvořila třetinu vypočtené vyvazovací sumy a k jednání o výkup z usedlostí a pozemků dominikálních. Do výpočtu vyvazovací sumy byly započteny všechny povinnosti bzeneckých poddaných – gruntovní plat, činže ve slepicích a činže ve vejcích přepočtené na plat, desátek, činže z chalup a konečně roboty. Celková suma náhrady vrchnosti za všechny poddanské povinnosti Bzenčanů činila 31 146 zl., z celého panství obdržel majitel velkostatku 304 932 zl. Vedle toho došlo i k výkupu povinností k faře a ke škole.

Dalším důsledkem revolučních změn po roce 1848 bylo zrovnoprávnění židovského obyvatelstva s ostatními obyvateli města. I když si židé udrželi až do roku 1919 správně samostatnou židovskou obec, v níž měli i vlastní školu s německým vyučovacím jazykem, nejbohatší z nich odcházeli z židovské čtvrti města a kupovali měšťanské domy na náměstí. Starousedlíci se tomu sice bránili, ale nakonec vždy zvítězily peníze židovských obchodníků. A protože židé byli ve městě silným germanizačním prvkem, měl i Bzenec po roce 1850 charakter města se značnými německými vlivy, které vycházely nejen z centrálních snah vídeňských, ale byly podporovány a prosazovány i některými místními obyvateli. Úřadování na radnici bylo až do roku 1860 výhradně německé. Až počátkem šedesátých let začala i do protokolů obecního zastupitelstva pronikat čeština, která rokem 1866 převládla.

Tolik tedy k hlavním důsledkům roku 1848 pro město Bzenec a okolí. Sám tento rok proběhl ve městě klidně, i když i zde byly patrny určité ohlasy revolučních událostí. Nadlesní Bechtel se zde pokusil zorganizovat Národní gardu, která však neměla dlouhého trvání. Mnoho se v Bzenci hovořilo o povstání Maďarů proti Vídni. Na úřední pokyn byla dokonce vyslána do Strážnice ozbrojená hlídka z místních občanů proti případným agitátorům pro maďarskou revoluci. Když potom vyslal ruský car své vojsko na pomoc svému rakouskému kolegovi proti maďarské vzpouře, byl oddíl ruských vojsk ubytován také v Bzenci. Vztahy Bzenčanů k tomuto vojsku i ruských vojáků k místnímu obyvatelstvu byly podle soudobých zpráv skutečně přátelské.[3] Vždyť šlo o představitele bratrského slovanského národa, s nimiž se prostí bzenečtí občané dorozuměli lip, než s německými, italskými a dalšími vojáky, náležejícími do mnohonárodnostní habsburské monarchie.

V roce 1850 došlo ke změně i ve vnitřní správě města. Namísto purkmistra a rady, které dosud stvrzovala vrchnost, stanuli v čele obecní správy volený starosta s radními a obecní výbor. Prvním starostou se stal Martin Rychmann, který byl purkmistrem již od roku 1845.

Až do roku 1919 byl Bzenec rozdělen na dvě politické obce. Vlastní správu měla židovská obec, i když v ní od roku 1850 židů zvolna ubývalo. Mnozí si koupili domy ve městě, bohatí hledali výhodnější působiště ve Vídni. Zbylí židé vystupovali, zvláště od počátku 20. století, velkoněmecky a tvrdě se stavěli proti všemu českému. Tím vyvolávali nenávist českého obyvatelstva, která vyvrcholila po roce 1918. Již v prvním desetiletí 20. století však došlo v Bzenci k několika potyčkám mezi židy a českou mládeží. Například 21. srpna 1909 uspořádali židé přednášku spisovatele dr. H. Kadische „Politická situace v Rakousku a židovská otázka“. Na přednášku přišli s buršáckými odznaky a tím zavdali příčinu ke srocení české mládeže před hostincem, v němž se přednáška konala. Na zákrok obecního policejního komisaře se sice demonstranti rozešli, ale když za nimi židovský obchodník Adolf Sommer vystřelil z revolveru, vrátili se a vyvolali bitku kamením, na kterou doplatila většina oken hostince.[4]

Velkoněmectví bzeneckých židů vyvolalo nakonec snahu o bojkot některých židovských obchodů českými spotřebiteli. Leták poslance Klofáče z roku 1909 upozorňoval na bzenecké firmy, jejichž majitelé vystupovali vyhraněně protičesky. Byly to obchody střižným zbožím Markus Königstein a syn, Leopold Sommer a bratr, Max Weinberger a Samuel Adler a řezník Nathan Johel.[5]

V roce 1897 došlo též k ostrým rozporům mezi zástupci obou obcí, když okresní hejtmanství rozhodlo, aby domy č. 66-70 byly z obvodu města přivtěleny k židovské obci. Městské zastupitelstvo podalo tehdy protest se žádostí o zrušení samostatné židovské obce a o její připojení k městu.

Pomineme-li židovskou obec, židovské obchodníky ve městě, správu velkostatku a cukrovaru, byl Bzenec ryze českým městem. I v něm začalo koncem 19. století růst národní uvědomění. Dne 18. prosince 1897 odhlasovalo obecní zastupitelstvo po vzoru Prahy protest proti provokativnímu chování Němců v Čechách a postavilo se za státoprávní a národní požadavky. V roce 1900 se obecní zastupitelstvo usneslo, „aby obec bzenecká za člena červeného kříže dotud nevstupovala, pokud nynější protičeský vládní režim se nezmění“. Národní smýšlení představitelů města dokazuje i návrh z roku 1901, aby Horní náměstí bylo přejmenováno na Komenského, Dolní na Palackého. V roce 1903 povolilo městské zastupitelstvo židovské firmě Michael Löw postavení telefonního vedení přes obecní pozemek pod podmínkou, že název firmy na nádražním skladišti bude česko-německý. O pět let později se obecní zastupitelstvo usneslo, aby „výhradním jednacím a úředním jazykem obecního zastupitelstva a jeho součástí byl jazyk český“.[6]

Z významných událostí širšího významu se Bzence přímo dotkly události války prusko-rakouské v roce 1866. Prusové po porážce rakouské armády v bitvě u Hradce Králové obsadili celou Moravu a 20. července 1866 přitáhli po silnici od Vracova i do Bzence. Lidé i s dobytkem před nimi prchali do vinic a lesů, ale brzy se vrátili, protože se postupující vojska spokojila rekvizicemi a předepsanými dodávkami potravin a nepustila se do rabování nebo do násilností. Do 31. srpna prošlo městem na 1 400 pruských vojáků, kteří zrekvírovali zboží za 14 001 zl. 58 kr. Ještě horším následkem invaze však byla cholera a dobytčí mor, které vítězná armáda roznesla po celé Moravě. V Bzenci zemřelo na choleru po pruské invazi 131 osob.[7]

Bývalý purkmistr Martin Rychmann se udržel v čele obce až do roku 1877, kdy v bouřlivých obecních volbách zvítězila opozice vedená ing. Františkem Čermákem. Okresní hejtmanství však pro formální závadu volbu zrušilo a v nově vypsaných volbách se podařilo strhnout vítězství na svou stranu opět bývalému starostovi. To vyvolalo v řadách opozice takové rozhořčení, že se stoupenci ing. Čermáka rozhodli nevpustit starostu Rychmanna do radnice. Nepomohla ani četnická asistence. Teprve vojenská pohotovost zjednala pořádek. Vůdce opozice i s řadou účastníků demonstračních akcí byli zatčeni a postaveni před soud, který vyměřil ing. Čermákovi čtrnáct dní a dalším více než osmdesáti účastníkům „spiknutí“ trest od tří dnů až do deseti dnů žaláře.

Po těchto bouřlivých událostech se Martin Rychmann udržel v čele města jen jedno volební období. V roce 1880 zvítězila opět opozice a starostou se stal ing. Čermák, který byl o rok později vystřídán Františkem Bezchlebem. V letech 1883 až 1891 stál v čele města Pavel Goliáš a po něm Josef Orlický, za něhož došlo k ostré kritice hospodaření předešlého starosty. V roce 1895 se vrátil na radnici na jedno období František Bezchleb, od roku 1898 – po druhých volbách, když první byly na protest opozice zrušeny – až do roku 1912 spravoval město znovu Josef Orlický a potom až do konce války Leopold Skála.[8] Ten se postavil do čela opozice v městském výboru již za předchozí správy města. Dne 19. prosince 1911 podalo 15 členů a 4 náhradníci z této opozice rezignaci se zdůvodněním, že již v březnu uplynulo volební období a že obecní rada neplní usnesení obecního výboru. Tím se opozici podařilo dosáhnout vypsání nových voleb, v nichž zvítězila. Po převzetí radnice nechali noví představení zrevidovat obecní účty před rokem 1912. Výsledkem revize bylo rozhodnutí, aby bývalý starosta zaplatil 13 000 K a účetní Doležal 2 300 K na schodek v obecních účtech.

Členy městské rady do roku 1896 byli Jan Linhart, Matěj Kuchař, Rudolf Novák, Pavel Goliáš a František Otto, 13. května 1896 byli zvoleni Josef Orlický, Jakub Jelínek, dr. Rudolf Polášek, Leopold Skála a František Fluger. Od 21. října 1902 zasedali v městské radě vedle starosty Josefa Orlického Jan Goldmann, Pavel Kutný, Pavel Ostrézi, Josef Slavík a Pavel Novák, od 5. dubna 1909 Fr. Převorský, Josef Koutný, Josef Indruch, Jan Ručka a Jan Rychman. Po vítězství skupiny Leopolda Skály ve volbách 14. března 1912 byli pak zvoleni do obecní rady lékárník PhMg. Karel Fuhrich, obchodník František Bunža, měšťan a bývalý starosta František Bezchleb, který zemřel ve funkčním období 1. května 1915, a rolník Karnůfek. Městské zastupitelstvo bylo třicetičlenné, jedno místo v něm měl vyhrazeno zástupce velkostatku.

Agendu městského úřadu vedli obecní tajemník a účetní. Tajemníkem byl od září 1891 Josef Karásek, od roku 1902 s platem 1 740 K ročně. Účetním byl v letech 1892-1894 Josef Kuklík, pak Karel Janský, od roku 1896 Ludvík Doležal z Valašského Meziříčí, po jeho rezignaci v roce 1903 Antonín Černý s platem 1 200 K ročně. V roce 1904 vydalo městské zastupitelstvo pro vedení jeho agendy zvláštní instrukci. Dalšími zaměstnanci obce byli obecní hlásní, pastýř, lampář, 3 městští strážníci, jatečný, hrobník, který v roce 1905 pobíral 600 K ročně, hotař a hajný. V roce 1912 byly zrušeny funkce ponocných (hlásných) a zvýšen počet strážníků na pět. Současně byl pro strážníky vydán služební řád. Od roku 1910 byli městští úředníci a zřízenci už penzijně pojištěni.

Ze státních a veřejných úřadů byl v Bzenci cejchovní úřad, četnická stanice, poštovní a telegrafní úřad, velitelství posádky, farní a děkanský úřad. Telegraf zde byl od 1. října 1868, telefon byl zřízen 26. července 1907. Cejchovní úřad měl být v roce 1897 zrušen, město však jeho působnost v Bzenci uhájilo. V roce 1912 se dokonce jednalo o stavbě budovy pro tento úřad, plány však zhatila válka. Při bzeneckém cukrovaru působila finanční technická kontrola. Ke státním úřadům lze počítat i nádraží společnosti Státní dráhy v Bzenci a nádraží Severní dráhy císaře Ferdinanda v Bzenci-Písku. Obvod farního úřadu římsko-katolického byl v roce 1913 zmenšen o Moravský Písek, v němž byla zřízena samostatná fara.

Od posledního desetiletí 19. století usiloval Bzenec o získání okresního soudu. Žádost o jeho zřízení odhlasovalo městské zastupitelstvo 7. června 1892, o rok později byly vypracovány plány novostavby za 30 000 zl. V roce 1896 byla vypravena do Brna delegace, která slibovala zajistit místnosti pro okresní soud na 25 let bezplatně a současně intervenovala za zřízení měšťanské školy, v roce 1903 slíbilo město budovu na věčné časy zdarma. K obnovení jednání došlo opět v roce 1912, kdy město usilovalo o získání souhlasu sousedního Vracova a v prvním válečném roce. Přes všechny tyto snahy však soud v Bzenci zřízen nebyl. Proti postavení a též udržování soudní budovy a dalším mimořádným výdajům se v obecním zastupitelstvu zpravidla stavěl jen velkostatek a cukrovar jako největší poplatníci.[9]

Ačkoliv Bzenec neprožil po roce 1850 bouřlivý rozvoj průmyslových měst, přece pozvolna měnil svou tvář. Nový majitel bzeneckého panství Vilém hrabě z Reichenbachu a z Lesonic nechal počátkem padesátých let zbořit starý, do čtverhranu stavěný a umělecky hodnotný zámek, který byl již značně sešlý, a v roce 1855 začal na jeho místě budovat značným nákladem nový zámek v tehdy módním slohu anglické gotiky. Stavbou se však značně zadlužil a 19. ledna 1866 spáchal sebevraždu. V židovské části města byla v téže době postavena židovská modlitebna. Došlo také k prvním snahám o úpravu náměstí, hlavně v prostoru před radnicí. Dne 13. července 1856 se obecní výbor rozhodl odstranit židovské jatky a barák s židovskými krámky, před radnicí. Po delším obtížném jednání se podařilo jatka odstranit, židovské krámky však hyzdily náměstí až do devadesátých let. Také stará radnice se špinavým járkem vytékajícím zpod vrat nebyla žádnou ozdobou města. Proto byla v roce 1869 zbořena a postavena radnice nová, na jejímž průčelí byl v roce 1891 umístěn městský znak. Zvonek z radniční vížky, který kdysi svolával městskou radu k naléhavému zasedání a zvonil na poplach v dobách nebezpečenství, byl přenesen na malou vížku kostela.[10]

Další významnou stavbou, která přinesla i určité hospodářské povznesení města, byla v roce 1888 stavba jezdeckých kasáren, na něž město přispělo částkou 5000 zl.[11] Kasárna přinesla velké ulehčení sedlákům, kteří museli dosud vyživovat vojáky na svých gruntech. Bzenci přinesla další možnost pro odbyt místních produktů, rozvoj obchodu a později ovlivnila i růst města stavbou domů pro vojenské gážisty. Posádka měla vliv i na budování dalších všeužitečných zařízení, jako byla například izolační nemocnice, o jejíž stavbě se zmiňujeme dále.

Postupně se prováděly i další úpravy města. V roce 1895 byla například rozšířena radnice a začala stavba obecních jatek. O rok později se opravoval kostel, byly zakoupeny nové věžní hodiny a staré darovány do Domanína. Týž rok byly zbořeny obecní krámky na náměstí. V roce 1901 provedla obec rozsáhlou úpravu hřbitova. Od roku 1890 byly postupně budovány také chodníky, dlážděno náměstí a ulice ve městě. V zájmu rozšíření chodníku byl zbořen i starý mýtní domek č. 473. V roce 1913 byla pak odstraněna kaplička na náměstí. Místo ní nechal olomoucký prelát a bzenecký rodák dr. Pospíšil postavit v roce 1915 na náměstí mariánskou sochu. V roce 1910 začala za finančního přispění města stavba silnice ze Bzence do Strážnice, ve válečných letech však byla tato akce přerušena.

Od roku 1911 jednala obec též o elektrifikaci. Nejprve s kyjovskou elektrárnou a s hrabětem Chorinským, pak o účasti města na výstavbě plánované elektrárny v Dubňanech, po neúspěchu dubňanského projektu s elektrárenským spolkem v Miloticích. Jednání však přerušila válka, po níž byly v elektrizaci nastoupeny zcela nové cesty.[12]

V posledních dvou desetiletích 19. století byly také postaveny nebo adaptovány všechny tři bzenecké školy. Pozadu nezůstala ani bytová výstavba, i když v ní nebyl rozvoj tak zřejmý. V roce 1869 mělo město 456 domů, Olšovec 71 a židovská obec 111, v roce 1890 Bzenec s Olšovcem 607 domů (Bzenec 532, Olšovec 75) a v židovské obci bylo 110 domů. O deset let později to bylo v Bzenci s Olšovcem 628 domů, tedy o 21 více, v židovské obci však jen 97, tedy o 13 méně. Celkový přírůstek v tomto desetiletí tedy činil jen 8 domů. Rušením malých nevyhovujících domků v židovské čtvrti však město získávalo výstavnější charakter. K výraznější bytové výstavbě došlo až ve století dvacátém, kdy jen za první dvě desetiletí přibylo v Bzenci 82 domů. Tento rozvoj si vyžádal v roce 1909 vypracování regulačního a nivelačního plánu města, který byl zadán ing. Františku Benešovi z Uherského Hradiště.

O vzhled města pečoval od roku 1902 okrašlovací spolek, kterému obec poskytovala 400 K roční podpory. Stanovy tohoto „Spolku pro okrašlování a ochrany domoviny“ byly po několika letech stagnace schváleny až 12. května 1912.[13]

Na tento – i když nevelký – rozvoj města měla při naprostém nedostatku větších podniků ve městě vliv šťastná poloha Bzence na železniční trati z Brna Vlárským průsmykem na Slovensko i blízkost již v r. 1841 vybudované trati Břeclav-Přerov, která měla na bzeneckém katastru zastávku nazvanou Lidéřovice. Na tuto hlavní trať, vedoucí východním okrajem bzeneckého katastru, byla v letech 1884-1885 napojena místní dráha z Moravského Písku přes Bzenec a Vracov do Kyjova. Tato místní dráha však neměla dlouhého samostatného trvání. Již v době její výstavby došlo k jednání o stavbě vlárské trati, do níž se místní dráha z Kyjova do Bzence napojila. Úsek ze Bzence do Moravského Písku se pak stal samostatnou spojkou na Severní dráhu.

Stavbu vlárské dráhy povolilo moravské místodržitelství 18. června 1886 a již koncem roku 1886 došlo k dopravě stavebního materiálu v úseku Bzenec-Kunovice. Počátkem června 1887 začala na tomto úseku přeprava cestujících, v srpnu pak byla uvedena do provozu trať z Brna do Kyjova. Průběžná doprava na celé trati však byla zahájena až v roce 1888, protože bylo třeba lépe upravit povrch bývalé dráhy Bzenec-Kyjov.[14]

Spolu s budováním a pozvolným růstem města rostl i počet jeho obyvatel. Podle sčítání lidu z roku 1869 mělo město 2 918 obyvatel (1 276 mužů a 1 642 žen), Olšovec 400 obyvatel (180 mužů a 220 žen), židovská obec 556 obyvatel (252 mužů a 303 žen), dohromady tedy 3 874 obyvatel. V roce 1890 mělo město 3 743 obyvatel (z toho Bzenec 3 318 a Olšovec 425), židovská obec 485 obyvatel, v roce 1909 město 3 900 (1 879 mužů a 2 021 žen), židovská obec 371 obyvatel (159 mužů a 212 žen) a v kasárnách bylo 286 mužů. Sčítání lidu z roku 1910 uvádí ve městě 4 095, v židovské obci 371 obyvatel. Se vzrůstem počtu obyvatel města tedy zároveň klesal počet obyvatel v židovské obci.[15]

Ke změnám v počtu obyvatelstva docházelo přirozeným přírůstkem, ale zčásti i přistěhovalectvím. Podle záznamů o přiznání domovského práva, které bylo podle zákona z roku 1896 přiznáváno osobám bydlícím v obci nepřetržitě nejméně deset let, přicházeli do Bzence i noví usedlíci především z nejbližšího okolí. V letech 1901 až 1918 bylo do svazku obce Bzence přijato 11 občanů původem z Vracova, 8 z Domanína, 4 z Moravského Písku a z Žeravic, 3 ze Strážnice, z Vnorov, Těmic a Osvětiman. Objevují se však i přistěhovalci ze vzdálenějších krajů Moravy, z Čech nebo z Haliče, hlavně dělníci a úředníci na dráze a dělníci v cukrovaru, úředníci velkostatku pak až ze Štýrského Hradce. Největší počet bývalých Bzenčanů naopak získal domovské právo ve Vídni. Šlo především o židovské obchodníky a podnikatele, ale i o nemajetné dělníky a pomocné síly.[16]

Společně se změnou podoby města docházelo i ke značným změnám v celém bzeneckém katastru. Rozsáhlé písčité plochy na břehu Moravy jižně od města, náležející bzeneckému velkostatku, byly již od první poloviny 19. století postupně zalesňovány a měněny v borové lesy. Souběžně s tím byly vykáceny drobné lesíky v místech vhodných pro zemědělství, vinařství či zelinářství. Jak zalesňování písčitých pláží, tak rušení drobných lesíků v severní části katastru bylo dlouhodobým procesem. Ještě v roce 1912 dostal například bzenecký velkostatek povolení vyklučit 9 1/2 hektaru lesa v trati Zadní Bozinky.[17]

V roce 1852 měl bzenecký velkostatek 8 802 jiter půdy, z níž bylo 6 871 jiter lesa. Polí bylo jen 843 jiter, pastvin 507, luk 239 a vinic 21 jiter. V roce 1853 byl k velkostatku přikoupen statek Dolní Moštěnice, brzy na to však velkostatek pronajal všechny své dvory a ponechal si ve vlastní režii pouze lesní hospodářství a drobné hospodářství viniční. V roce 1885 k velkostatku náleželo 5 047,92 ha půdy, z níž bylo 582,94 ha polí, 3,45 ha zahrad, 136,39 ha luk, 150,77 ha pastvin, 4 028,21 ha lesa a 16,69 ha vinic. Vilémův dvůr v Bzenci v rozloze 241,57 ha a vracovský dvůr v rozloze 228,46 ha byly pronajaty cukrovaru, menší bzenecký dvůr v menší rozloze 119,69 ha pak drobným nájemcům. Ve vlastní režii velkostatku zůstaly všechny zahrady, vinice a lesy, zámecká zahrada v rozloze 4,60 ha, 126,60 ha luk a 271,04 ha ostatní půdy včetně pastvin, cest a zastavěných ploch. Lesní hospodářství bylo rozděleno do čtyř revírů: Bzenecký v rozloze 149,62 ha, Bažantnice v rozloze 1 467,41 ha, Vracovský v rozloze 1 064,60 ha a Soboňský v rozloze 1 346,56 ha.[18] Do roku 1905 se rozsah velkostatku nezměnil, dosti podstatně se však změnila skladba půdy. Polí obhospodařoval velkostatek 670,24 ha, zahrad 15 ha, vinic 36,69 ha, luk 83,36 ha, pastvin 89,69 ha, lesů 4 190,76 ha, neproduktivní půdy bylo 30,27 ha a stavební 6,60 ha. Vilémův dvůr v Bzenci o rozloze 252 ha byl pronajat bzeneckému cukrovaru, z druhého bzeneckého dvora a dvora ve Vracově o celkové rozloze 331,42 ha bylo 50 ha pronajato cukrovaru v Kelčanech. Ve vlastní režii obhospodařoval velkostatek toliko 36,67 ha vinic, 82,36 ha luk, zahrady a pastviny. Bzenecký lesní revír měl 132 ha půdy, Bažantnice 1 396 ha, Vracovský 1 154 ha a Soboňský 1 408 ha. Ředitelem velkostatku byl František Schwarzmann.[19]

Z roku 1869, tedy z období přechodu ke střídavému hospodaření, máme zachovánu cennou statistiku sklizně, kterou uvádíme v tabulce. Jde o celkovou plochu v jitrech (rakouské jitro = 0,5755 ha), výnos na jitru a celkový výnos v centýřích (vídeňský centýř = 56,006 kg)[20]:

 

Plodina: Plocha: Výnos
na jitru: celkem:
pšenice 95 10 950
žito 270 14 3780
ječmen 100 14 1400
oves 50 12 600
luštěniny 10 10 100
proso 20 8 160
kukuřice 30 12 360
brambory 50 40 2000
cukrovka 130 100 13000
krmná řepa 15 100 1500
zelí 8 20 160
konopí 4 4 16
louky 1301 8 10408
vinice 280 4 1120
ovoce 173 3 519
zelenina 80 30 2400

 

V roce 1900 bylo v celém rozsáhlém bzeneckém katastru (3 868 ha) 177 ha lesa, 895 ha polí, 727 ha luk, 211 ha pastvin, 129 ha vinic a 129 ha zahrad. Ve městě se chovalo 358 koní, 603 kusů skotu a 914 kusů vepřového dobytka.[21]

Přes intenzívní zalesňování, které vedl v letech 1825-1866 bzenecký lesmistr Jan Bedřich Bechtel, bylo v roce 1870 na Bzenecku ještě 968 jiter neplodné půdy. I tato půda však byla poměrně rychle zalesněna, protože velkostatku v té době odpadla péče o dvory pronajaté cukrovarům. Výnos nově zřízených borových lesů byl poměrně vysoký, proto velkostatek v roce 1910 zrušil i nevelké viničné hospodářství a ponechal si pouze příjmy z lesů a z nájemného.

Po tragické smrti majitele bzeneckého velkostatku Viléma hraběte z Reichenbachu a Lesonic 19. ledna 1866 připadl bzenecký velkostatek dcerám Pavle a Karolíně. Karolína poměrně brzy zemřela a její podíl na Bzenci užívala vdova po Vilémovi Amálie, rozená svobodná paní z Gölder a z Ravensburgu, která bydlela ve Frankfurtu a ze Bzence si nechala zasílat dosažený výtěžek velkostatku. Po její smrti 14. března 1912 připadl celý velkostatek dceři Pavle, provdané za Alfréda z Löwensteinu-Wertheimu-Freudenbergu, který v roce 1917 statek prodal majiteli strážnického velkostatku hraběti Magnisovi.[22]

Kdysi významné bzenecké vinařství po roce 1848 upadalo. Mnoho vinic bylo zrušeno a přeměněno v pole. Příčinou byla poměrně častá malá úroda či úroda vína horší jakosti, vliv měl i rozmach škůdců. V roce 1901 byli pak majitelé vinic v Horní hoře citelně poškozeni sesutím půdy. Pouze velkostatek si svoje vinice udržoval. Za ředitele Františka Schwarzmanna dokonce zakládal i nové a v roce 1876 začal s výrobou šumivého vína, které záhy získalo světový ohlas. V letech s dobrou úrodou produkoval velkostatek 1 100 hl bílého a 300 hl červeného vína. Šampaňského vína značek Nonpareill, Cabiner a Extra dry se ročně vyrobilo 25-30 tisíc lahví. V roce 1897 zřídil velkostatek na pěstování vína šest skleníků, v nichž přitápěním dosahoval první sklizně již v první polovině června, cloněním před sluncem pak pozdní úrody až v druhé polovině listopadu. Ze skleníků se ročně sklidilo 50-60 q hroznů, prodávaných za 5-10 K. V letech 1906-1910 však velkostatek vinice postupně pronajal a povolil změnit je v pole. Zastavena byla i výroba šampaňského vína.[23]

Jak bylo vpředu poznamenáno, zůstalo typickým zaměstnáním Bzenčanů drobné zemědělství – především zelinářství – a prodej vypěstovaných plodin. Byli to především drobní pěstitelé a zároveň maloobchodníci-trhovci, kteří proslavili Bzenec po celé vlasti. Pěstovala se hlavně cibule, která přinesla bzeneckým trhovcům přezdívku cibuláři, dodnes známý bzenecký česnek, petržel, brukev, celer, pór, zelí, kapusta, květák, kedlubny, salát, špenát, ředkev, okurky, melouny, dýně i jiné méně známé druhý zeleniny. Někteří zelináři se věnovali i pěstování květin, luštěnin a dalších plodin. Neméně významnou plodinou, kterou přinášela návrší severně města, bylo víno. V jiných oblastech hojně pěstované obilí a brambory seli a sázeli Bzenčané jen v menší míře pro vlastní potřebu. Podstatnou část svých políček věnovali zelenině, která sice byla náročná na ruční obdělávání, především rytí a časté okopávání, přinášela však z poměrně malé plochy mnohem větší užitek než běžné polní plodiny.

Na trhy jezdili bzenečtí zelináři do širokého okolí s trakařem, jen do vzdálenějších míst si najímali vozky. Železnice používali poměrně málo a přeprava bzenecké zeleniny po železnici se příliš nerozšířila ani po otevření trati z Brna do Veselí, neboť jízdné vlakem bylo pro většinu drobných pěstitelů příliš drahé. Od časného jara do pozdního podzimu byli tedy Bzenčané stále v pilné práci – buď na svém políčku, nebo na trhu, případně na cestě z trhu nebo na trh.

Ke konci století vlivem konkurence několika podnikavých jednotlivců – především židů, kteří používali racionálnějšího hospodářství s námezdnými silami a rychlou dopravou na trhy, začalo toto drobné zelinářství v Bzenci upadat. K rozvoji naopak došlo v sousedních obcích – ve Vracově, v Těmicích, Domaníně a v Žeravicích, odkud dokonce začala zelenina přicházet i na bzenecký trh.[24]

Na počátku 20. století ustavili bzenečtí zemědělci několik spolků, které měly podpořit jejich postavení ve vzrůstající konkurenci. Byl to v roce 1902 Vinařský spolek, v roce 1905 Zelinářský spolek a v roce 1907 Hospodářská besídka.[25] Spolky však ve vývoji bzeneckého zelinářství a vinařství nesehrály významnější úlohu.

Od počátku 20. století prodávali Bzenčané z větší části na svých polích vypěstované plodiny velkoobchodníkům, převážně židovského původu, kteří se značnými zisky zajišťovali dodávky do průmyslových měst monarchie. Jedním z prvních plodinových velkoobchodů byla židovská firma Michael Löw. V roce 1907 si založili vlastní podnik bývalí tiší společníci této firmy bratří Alfred a Alois Braunerové, kteří zbohatli především na vojenských dodávkách. Již dva roky po utvoření samostatné firmy jí byl udělen titul „C. k. dvorní dodavatel“, kterým se zařadila mezi vyhledávané průmyslové a obchodní podniky monarchie.[26]

Známé bzenecké zelinářství a vinařství přivedlo v letech 1910-1911 do Bzence několik ruských zemědělců, které vyslal na zkušenou do zahraničí zvelebovací zemědělský spolek „Ruské zrno“. Návštěvy v moravských zemědělských závodech jim zprostředkovávali dr. Riedl z Přerova a MUDr. Rudolf Polášek ze Bzence, který v roce 1910 zprostředkoval dvěma ruským zemědělcům několikatýdenní praxi u některých zelinářů ve městě, návštěvu zemědělské školy a prohlídku mlékáren v okolí. Koncem roku uskutečnili krátkodobou praxi v bzenecké zemědělské škole také dva šestnáctiletí studenti z Ruska. A ve dnech 30. až 31. srpna 1911 byla v bzenecké zemědělské škole a ve vinných sklepích početná výprava asi třiceti ruských zemědělců.[27] Bzenčané tak již v těchto dvou letech navázali blízké styky s občany země, která jako první o sedm let později nastoupila cestu k socialismu.

V nížině ležící pole bzeneckých zemědělců a zelinářů trpěla častými záplavami. Proto byla postupně utvářena vodní družstva, která prováděla regulaci Syrovínky a dalších potoků v bzeneckém katastru. Největší akcí byla regulace Syrovínky, na níž se podílely i obce Ořechov, Domanín a Těmice. Podnět k regulaci byl dán již v roce 1902, vodní družstvo, do jehož čela byl zvolen bzenecký starosta Josef Orlický, bylo ustaveno v roce 1909, práce začaly roku 1913, ale byly přerušeny válkou.

Bzenecká zelenina i zelenina vypěstovaná v okolních obcích byla z valné části prodávána velkoobchodníkům na pravidelných týdenních trzích v Bzenci. Vedle nich měl Bzenec od pradávna výroční trhy, rozšířené ještě v roce 1877 o nové dva trhy v úterý po sv. Filipu a Jakubu a v úterý po sv. Martinu. Trhy byly ještě počátkem století významným činitelem hospodářství města. Proto obecní zastupitelstvo pečlivě sledovalo dobu konání trhů v okolních městech a zasahovalo v těch případech, kdy mohly jejich termíny poškodit trhy bzenecké. Tak 21. února 1904 protestovalo proti přeložení výročního trhu ve Veselí z 15. na 29. února, poněvadž již 7. března měl být trh v Bzenci a blízký termín trhu Veselského by snížil návštěvu kupujících v Bzenci i příhon dobytka na bzenecký trh.[28]

Na přelomu století se dostal obchod se zeleninou z větší části do rukou podnikavých židovských firem, které skupovaly plodiny od drobných pěstitelů a dodávaly je do průmyslových center monarchie, od Vídně přes Brno až po Ostravu. Některé firmy se ve větší míře začaly věnovat konzervárenství, které má v Bzenci počátky již v roce 1868. Především bzenecké okurky byly v době úrody prokvašovány v solném nálevu a prodávány jako známé bzenecké „kvašáky“. Později byly pro obchod překládány do octového a sladkokyselého nálevu a zchutňovány různými přísadami, jako byl kopr, višňové listí, révové listí či křenový list. Vznikly tak první konzervárenské podniky – firmy Jan Markes, Rudolf Černín, Jan Ajmund, František Rýpal, Josef Kibner, Anna Čagánková, z židovských pak Marka Königsteina synové, Leopold Sommer a syn, Bratří Jelínkové, Oskar Glaser a Pavel Juhn a spol.[29]

Se zemědělskou výrobou souvisela i rafinerie lihu, postavená Eduardem Fürstem v roce 1906 nákladem 250 000 K. Byla postavena na kapacitu 24 000 hl lihu, její skutečná výroba se však pohybovala pouze mezi 5 000 až 6 000 hl.[30]

Mlýn v Olšovci, který byl řadu let mimo provoz, koupila v roce 1904 bzenecká obec, aby mohla zrušit jez škodící na polích.

Vedle těchto drobných, na živnostenském základě organizovaných podniků zemědělského a potravinářského průmyslu a řady dalších živnostenských provozoven, byl na bzeneckém katastru v těsné blízkosti Moravského Písku postaven v roce 1847 jediný větší průmyslový podnik – cukrovar. Náležel firmě Kurzweil a spol., jejímiž společníky byli brněnský obchodník J. Georg Holzer, kotlářský mistr ve Vídni Martin Eberhard, brněnský lékárník Fridrich Kurzweil a prokurista Vincenc Zoufal. Společnost disponovala fondem 80 000 zl. Dne 12. února 1876 od ní koupil cukrovar za 66 000 zl. majitel Veselského panství Viktor hrabě Chorinský, který převzal do svých služeb jako ředitele velkostatku i dosavadního společníka firmy Kurzweila. Cukrovar zásobovaly cukrovou řepou jednotlivé dvory na Chorinského velkostatku, mimo jiné i dvůr v Moravském Písku, a hrabě Chorinský pronajal na dvacet let i nově utvořený Vilémův dvůr v Bzenci. Pro snazší dopravu řepy ze svých pozemků v okolí Veselí spojil Chorinský v roce 1879 bzenecký cukrovar s Veselím úzkorozchodnou drahou, kterou v roce 1881 změnil z koňky v parní. Tím však své podnikání cukrovarnického průmyslníka skončil. Již 22. srpna 1881 prodal cukrovar společnosti Rudolf Auspitz a spol., zakladatelce a majitelce cukrovaru v Rohatci.

Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let byla produkce bzeneckého cukrovaru následující:

  • 1878/79 zpracováno 139 579 q řepy,
  • 1880/81 zpracováno 196 122 q řepy,
  • 1881/82 zpracováno 150 140 q řepy.[31]

Noví majitelé změnili název firmy na Rohatecko-bzenecké cukrovary Rudolf Auspitz a spol. a současně pronajali k cukrovaru dvůr v Moravském Písku (567,9 ha), dvůr Veselí-Radošov (582,1 ha) a Vilémův dvůr v Bzenci, které podrželi do dvacátých let.[32]

V roce 1860 bylo v podniku zaměstnáno 40 stálých dělníků a za 24 hodin se zpracovalo asi 900 q řepy. Po koupi Chorinským byl cukrovar rozšířen, zároveň však docházelo ke germanizaci původně českého podniku, která vyvrcholila nucením českých zaměstnanců, aby posílali své děti do německé školy. V osmdesátých letech 19. století pracovalo v kampani v cukrovaru 250 dělníků, kteří zpracovali denně a 2 000 q řepy, kolem roku 1910 až 8 000 q. V letech 1916-1917 byl cukrovar mimo provoz.

V roce 1911 byla na bzeneckém katastru u železniční stanice Lidéřovice (dnes Bzenec-přívoz) otevřena vápenopísková cihelna. Firmu založili v roce 1908 Bedřich Orlický a Bartoloměj Holomek, kteří koupili od města 10 ha pozemků a později získali další společníky. Podnik, jehož základní kapitál obnášel 100 000 K, však narážel v počátcích na značné potíže a v letech války výrobu zcela zastavil. K rozvoji podniku a vzestupu výroby došlo až po roce 1918. Během světové války prováděl na bzeneckém katastru erár pokusné vrty na naftu, k těžbě však nedošlo.

Vedle kontribučenské záložny, která navázala na starý kontribučenský fond bzeneckého panství, byla nejstarším peněžním ústavem v Bzenci Občanská záložna. Zahájila činnost 22. ledna 1871 v domě č. 326. V prvním roce činnosti měla 100 členů, v roce 1881 již 176 členů, v roce 1891 vzrostl jejich počet na 718, v roce 1901 na 1 067, v roce 1911 na 1 087 členů. V roce 1913 se dostala záložna do finančních nesnází, vyřešených sanací za účasti Ústředního svazu českých hospodářských společenstev. V roce 1909 si postavila nákladem 50 000 K vlastní jednopatrovou budovu na místě domu č. 326. O dva roky později byl při záložně otevřen Úvěrní ústav, který poskytoval úvěry živnostníkům a opatřoval hospodářské potřeby.

V letech před první světovou válkou byly v Bzenci ustaveny další dva peněžní ústavy. Jako první z nich byl 18. prosince 1908 založen Spořitelní a záloženský spolek – Reifeisenka, jejímž prvním předsedou se stal František Karnůfek, pokladníkem František Bukvald. Byla umístěna v nájmu v domě č. 83. Dne 1. ledna 1911 pak zahájila činnost Spořitelna města Bzence, umístěná nejprve v domě č. 85, od roku 1915 v přízemí radnice. O její zřízení jednalo město od roku 1903, 16. ledna 1909 schválil obecní výbor její stanovy, koncem roku 1910 došlo pak k povolení spořitelny místodržitelstvím.[33] V jejím čele stál starosta Josef Orlický.

Chovatelé hovězího dobytka si 13. června 1897 ustavili Obecní pojišťovnu pro nezaviněný pád hovězího dobytka ve městě Bzenci, jejíž ustavení schválilo obecní zastupitelstvo již 29. června.

Bzenečtí řemeslníci byli v polovině 19. století stále sdruženi ve starých, na feudálních základech organizovaných ceších, které spíše jako soukromé instituce přečkaly rok 1859, kdy byly oficiálně zrušeny. Nová, kapitalisticky organizovaná společenstva, která měla cechy nahradit, vznikala především v sídlech okresních úřadů a soudů. Bzenečtí řemeslníci a živnostníci měli být proto sdruženi ve společenstvech v Uherském Ostrohu. S rozvojem řemesel v Bzenci a okolí však tato organizace nevyhovovala. Proto se v roce 1883 sešlo 127 živnostníků ze Bzence, Moravského Písku, Domanína a Těmic, aby prodebatovali možnost založení samostatného společenstva pro zmíněné obce. Po zjištění, že v samotném Bzenci je na 150 živností, okresní hejtmanství v Uherském Hradišti ustavení nového společenstva povolilo. V roce 1885 bylo proto živnostenské společenstvo v Bzenci ustaveno, o rok později mu byly schváleny stanovy a v následujících letech zřízena při společenstvu nemocenská pokladna a po vzoru bývalých bratrstev cechovních tovaryšů byla zřízena též hromada pomocníků, později dokonce i učňů. V roce 1910 byl předsedou Nemocenské pokladny pomocníků pro Bzenec a okolí Bartoloměj Holomek, předsedou Nemocenské pokladny učňů pro Bzenec a okolí Pavel Bič. Nová organizace řemeslníků nesla oficiální název Společenstvo všech koncesovaných, svobodných a řemeslných živností pro Bzenec, Písek, Domanín a Těmice v Bzenci a byla jedinou stavovskou organizací živnostníků a obchodníků v Bzenci a okolí až do roku 1927, kdy bylo v Bzenci utvořeno obchodní grémium.[34]

Statistika z roku 1910 uvádí v Bzenci tyto živnosti: 2 bednáři, 2 cukráři, cukrář a voskař, 3 dopravnictví, 2 fotografové, z toho jeden jako filiálka kyjovské firmy, hodinář, 2 holiči, 17 hostinců, z toho při dvou byly hotely, při jednom kramářství a při jednom krupařství. Mezi hostince se počítal i bufet na nádraží, jeden z hostinců náležel obci, jeden, pronajatý Mořici Spitzovi, patřil velkostatku. Dále bylo v Bzenci hudebnictví, kantýna, kamenictví, kartáčnictví, 2 knihaři, kolář, kominík, košikář, 2 kramáři, 13 švadlen a krejčích, z toho 1 konfekcionář, 4 krupařství, malíř, 2 malíři pokojů, 3 natěrači, z nichž 1 měl zároveň živnost sedlářskou, 8 obuvníků, 6 pekařů, plakátovací ústav, strojní pletárna Irmy Manuelové, 4 podkováři. Mezi živnostníky je uveden i pohodný František Formánek, dále zde byl provazník, 2 řezníci a uzenáři, sklenář, 2 sedláři, stavitel, 6 stolařů, 2 živnosti sušení koží, výroba drátěného pletiva Karla Sýkory, 3 zámečníci a zednický mistr Bartoloměj Holomek. Velmi četné byly živnosti obchodní. Byl to obchod s barvířskými výrobky, cukrovím, vepřovým dobytkem, hadry, kostmi, kůží, peřím a starým železem, 3 obchody s hliněným zbožím, z nichž jeden provozoval též obchod s uhlím a umělými hnojivy, obchod s kuchyňským nádobím, 2 obchody s kůžemi, z toho jeden též s obuvnickými potřebami, 5 s lihovinami, samostatný obchod s obuvnickými potřebami, 9 obchodů s ovocem, z nich 4 též se semeny, obchod s palivem, 2 obchody s papírem, 2 s plodinami, z nich jeden též se semeny, 2 s potravinami, obchod s punčochami, 6 obchodů se semeny, 16 se smíšeným zbožím, obchod se stavitelským zbožím, 6 obchodů se střižným zbožím, obchod s šatstvem, 3 se zeleninou a 3 se železem, prodej jízdních kol, pyrotechnických výrobků, 2 prodejny střelného prachu, 4 tabáku a 12 vývozců okurek, ovoce, zeleniny, semen a zemědělských výrobků. V židovské obci byl bednář, hodinář, hokynářství, 5 hostinců, klempíř, kloboučnictví, 7 švadlen a krejčích, z toho 2 konfekcionáři, 2 krupařství, 2 malíři, natěrač a sklenář, 4 obuvníci, 2 pekaři, stolař, výrobce lihovin, výrobce sodovky a 2 výrobci macesů, obchod s dobytkem, 2 obchody s drůbeží, obchod s klobouky, 2 obchody s kůzlečím masem, obchod s máslem a sýrem, ovocem, 5 obchodů s plodinami, 3 s potravinami, obchod se senem, 2 obchody se smíšeným zbožím, 4 se střižným zbožím, 2 se šatstvem a 2 s vínem.[35]

Od roku 1910 byla v Bzenci též knihtiskárna Františka Vaňka, kterou hojně využívalo i městské zastupitelstvo k tisku obecních rozpočtů a dalších úředních dokladů.

Jednou z živností typických pro Bzenec na přelomu století bylo pečení velikonočních chlebů, tzv. „macků“. V devadesátých letech se touto výrobou zabývaly firmy Ignác Steiner a David Kohn, Rosa Sablová, Joachim Schlesinger a J. H. Hrbáček (Herbatschek), v roce 1910 již pouze firmy Josef H. Herbatschek a Leopold Schlesinger, obě v židovské obci. Z nich první provozovala též obchod s potravinami, druhá trafiku.

Pečení macesů bylo podnikáním průmyslového charakteru, k tomu účelu se najímali dělníci na sezónu, která začínala po Novém roce a končila pak velikonočními svátky. Proto v bzeneckých macesárnách vyhledávali práci především zemědělští dělníci. Bylo zde také zaměstnáno mnoho žen a dokonce i hodně dětí. Dělníci spali většinou přímo v dílně, domů se dostávali jen na neděli. Práce v pekárnách byla namáhavá a výdělky nepatrné. A to bez rozdílu, šlo-li o židovského podnikatele nebo o Čecha. V roce 1890 muselo dokonce okresní hejtmanství vyšetřovat stížnosti na pracovní poměry v „mackárně“ J. H. Hrbáčka v č. 89 na Dolním náměstí.

Úředníci živnostenské inspekce vyslechli tehdy několik dělníků, kteří objasnili pracovní poměry v pekárně. Emerich Simon vypovídal, že v pekárně pracoval v měsíci lednu 1890 za 35 kr. a později jen za 25 kr. denně. Vykonával tu nejtěžší práci – točil kolem u stroje nebo míchal těsto. Byla to práce těžší než ruční pohánění mlátícího stroje, protože se muselo točit velmi rychle. Pracovní doba byla od půl druhé hodiny v noci do devíti hodin večer, s přestávkami od devíti do půl desáté dopoledne a od dvou do tří odpoledne. Simon vydržel tak pracovat jen 14 dní, pak ze zaměstnání vystoupil. V pekárně viděl pracovat i čtrnáctileté a patnáctileté chlapce, kteří dostávali 20 kr. na den. Stejně vypovídal Štěpán Slavičínský, který u Hrbáčka pracoval do konce ledna, i Peregrin a Klára Kučerovi z Medlovic, kteří dostávali dohromady denně 65 kr. Jejich dcera Terezie pracovala za 20, později za 23 kr. Děti neměly v pekárně ani čas na jídlo, protože i v dopolední a odpolední přestávce musely odnášet pečivo. Z práce přišli všichni v sobotu a v neděli odpoledne se museli vracet opět do Bzence. Peregrin Kučera byl z přílišné námahy 14 dní nemocen, za tuto dobu však nedostal žádné odškodné. Stejně se vedlo v nemoci i Kožušníkovi z Ořechova.

Po těchto důkazech nelidského vykořisťování dělnictva byl pekař odsouzen k pokutě 10 zl. Ale již v příštím roce byl znovu vyšetřován, protože zaměstnával dva chlapce ve věku 9 a 10 let, kteří místo do školy chodili do pekárny a odnášeli zde pečivo. Majitel jim slíbil 30 kr., dostali však za den jen 2 kr. a slanečka. Druhý den je z práce vykázal zednický polír Bartoloměj Holomek, který pekařovi pohrozil udáním na živnostenském inspektorátu.[36]

Vzhledem k řadě stížností na neudržitelné pracovní poměry v bzeneckých „mackárnách“ trvalo okresní hejtmanství na tom, aby všechny firmy vypracovaly pracovní řády, v nichž by byly zakotveny základní povinnosti majitele i dělníků. Pro přiblížení úředně schválených pracovních poměrů zde uveřejňujeme několik bodů z pracovního řádu pekárny na macesy Joachima Schlesingera v Bzenci ze srpna 1891:

  • Děti, které ještě nedosáhly čtrnáctého roku věku, se nepřijímají.
  • Pomocníci mísí těsto, pohybují mašinama, odnášejí těsto, shazují macky, odnášejí a zaobalují je. Ženské a mladší dělníci jen lehkou práci vykonávají, a sice: míšení těsta, vypouštění těsta do mašiny, přinášení a odnášení macků.
  • V pekárně se pracuje od pondělka až po pátek; v sobotu, v neděli a ve svátek se nepracuje.
  • Čas práce trvá deset hodin denně: od páté hodiny ráno až do osmé večer – v časech od 8. až do 10. hodiny dopoledne a od 1. až do 3. hodiny odpoledne a od 5 1/2 až do 6 1/2 hodiny večer práce přestává. Začátek i konec času pracovního, tak i času, ve kterém se nepracuje, bude udán zvoncem. V době odpočinku jsou dělníci povinni pracovní místnost opustiti. Každý dělník jest povinen dobře svou práci dělati, tak i svou povinnost až do času Velký noci vyplniti. Není dovoleno, aby kterýkoliv dělník bez dovolení pána před tímto časem práci zastavil neb jiný neslušnosti dělal.
  • Mzda dělníkům se vyplácí v pátek.
  • Dělníci nechť práce jim nakládané čistě a včas ukončí, kterékoliv stížnosti nechť pánu samému přednesou a jen pán dělníka může vypouštěti.
  • Ku pomoci podporování nemocných neb nehodou raněných dělníků jsou pojištěni při nemocenské pokladně ve Bzenci a při úrazové pojišťovně v Brně. Pán a dělníci mají povinnost zaplatiti pojišťovací obnos.
  • Každý dělník jest povinen stroje a jiné věci, kterých užívá při práci, dobře vyčistiti a opatrovati. Jest-li nějaké opravy potřeba, ať to udá pánovi…
  • Zrušení pracovní úmluvy děje se jak ze strany podnikatele, tak i ze strany dělnictva jednotýdenní výpovědí. Jen v případě onemocnění jest dělníku dovoleno práci přerušiti. Jest dovoleno, aby v případech nenadálých na místo dělníka jiný dělník nastoupil…[37]

Když bylo i z nadřízených úřadů poukazováno na neudržitelnost celotýdenního nocování v dílnách, budovaly jednotlivé firmy jednoduché obytovny pro své sezónní dělníky. Johana Schlesingerová postavila například v roce 1910 v zahradě svého domu ubytovnu se dvěma velkými místnostmi pro 15 a 12 osob.[38] Šlo o pouhá dřevěná stavení bez jakéhokoliv zařízení.

Špatné pracovní podmínky byly i v některých bzeneckých živnostech. Zvláště mnozí učni poznali platnost pořekadla učedník – mučedník. Život učedníka u zámečnického mistra Eduarda Domanského vylíčil ve své stížnosti okresnímu úřadu obuvnický mistr Vilém Černý z Dubňan, který dal k Domanskému do učení svého syna. Učedník musel pracovat od 4 hodin ráno pozdě do noci, byl velmi často tvrdě tělesně trestán, často musel pracovat i místo návštěvy učňovské školy. Do učení vstoupil 10. října 1892 a měl v něm setrvat 4 roky. Pro časté bití a dlouhou pracovní dobu však 4. října 1894 z učení uprchl. Domanský mu navíc odmítl dát vysvědčení za dva roky učení, protože nedodržel čtyřletou smlouvu. Vydal ho až na příkaz místodržitelství, které prošetřovalo stížnost Viléma Černého a pohrozilo Domanskému ztrátou živnosti. K zákroku místodržitelství zřejmě přispělo i to, že společně s Černým uprchli od Domanského a stejně vypovídali rolnický syn Josef Toman z Dubňan a Matěj Podéšť.[39]

Vedle zemědělství, převážně sezónního zemědělského průmyslu a drobných provozoven živnostenských nalézali mnozí Bzenčané též zaměstnání na dráze. Nejdříve pouze na trati z Břeclavi do Přerova přes stanici Bzenec-Písek, od roku 1885 i na místní dráze Písek-Kyjov a od roku 1887 na vlárské dráze, která spojila Bzenec s Brnem a přes Veselí nad Moravou vedla dále na Slovensko. I na dráze byly však mzdy velmi nízké. Například v červenci 1894 si dělníci na trati ze Bzence do Písku vydělali při namáhavé celodenní dřině 70 až 80 kr. denně.[40]

Poměrně málo pracovních příležitostí i bídné pracovní a mzdové poměry byly příčinou, že i ze Bzence docházelo k vystěhovalectví do Ameriky,[41] i když vystěhovalectví nezasáhlo úrodnou oblast Bzenecka v takové míře, jako krajiny zpravidla méně úrodné.

Zdravotnická péče a péče o hygienu se koncem 19. století ve městě částečně zlepšovaly, stále však byly nesrovnatelné se zdravotnictvím a hygienickou péčí poválečnou. Obvodním lékařem v Bzenci byl dlouhou dobu MUDr. Rudolf Polášek z Postřelmova, aktivně činný po řadu let v městské radě a městském zastupitelstvu, před první světovou válkou se pak v Bzenci usídlil praktický lékař MUDr. Gabriel Klein. Na přelomu století byla ve městě lékárna Karla Fuhricha a o rodičky pečovaly tři porodní báby.

Na rozdíl od obvodního lékaře byl zvěrolékař obecním zaměstnancem se stanoveným ročním platem. Před rokem 1892 jím byl Julius Fiala, pak Petr Bačák, v roce 1895 František Nešněra, po něm František Frýba a od roku 1901 Hubert Žalud z Klobouk.

Hygienické poměry ve městě dokumentuje skutečnost, že 13. března 1900 dostala bzenecká městská rada od okresního hejtmanství v Uherském Hradišti příkaz do čtrnácti dnu odstranit veřejné smetiště na Horním náměstí před domem č. 110, kde občané skládali všechen neřád. Zároveň bylo zakázáno ukládat hnůj na veřejných ulicích v Barácích a v Olšovci.

Celé desetiletí jednalo městské zastupitelstvo o zřízení nemocnice s izolací pro případ výskytu nakažlivých chorob. V roce 1893 se uvažovalo o jejím zřízení v jezuitské boudě na Havale, avšak po zamítnutí této alternativy měl být za 1 500 zl. zakoupen domek č. 407 u kasáren. O rok později se hovořilo o novostavbě za samotou Nový Svět, v následujícím roce o koupi domu č. 20 za 1 200 zl. a opět o novostavbě z materiálu staré školní budovy. V následujících letech vzhledem ke stavbě nové školní budovy jednání nepokračovalo, ačkoliv o stavbu izolační nemocnice žádal v roce 1897 velitel místní posádky, když se mezi dragouny vyskytla nákaza spalniček. Až v roce 1900 vydal uherskohradišťský hejtman příkaz, aby vedle odstranění nahoře zmíněných hygienických závad byla též postavena nemocnice s izolací. Teprve tento úřední příkaz se stal podnětem ke skutečné stavbě.

Podle jedné alternativy měla být na nemocnici adaptována samota Nový Svět, č. 365, při silnici ze Bzence do Kyjova, asi 120 m od nejbližšího domu ve Vracovské ulici. Okres dal souhlas k adaptaci, obecní výbor ji však vzhledem k vysokým nákladům neschválil. V roce 1901 byl podán opět návrh na novostavbu na parcele č. 1 140, za samotou Nový Svět, vpravo od silnice ke Kyjovu. Tento návrh byl však zamítnut pro velkou vzdálenost a doporučeno stavební místo na parcelách č. 2 602 a 2 803 na opačné straně města, směrem k Moravskému Písku, mezi kasárnami a novou zahradnickou školou. Zde byla stavba, sestávající ze tří pokojů, kuchyně, světnice a sociálního příslušenství v roce 1903 konečně postavena a o rok později vybavena vnitřním zařízením.[42]

Neméně dlouhodobým úkolem byla stavba obecních jatek. O rozšíření staré nevyhovující porážky jednalo obecní zastupitelstvo již v roce 1895, ale ke konkrétnímu jednání došlo opět až na zákrok okresního hejtmanství v roce 1899. Rozšíření bylo svěřeno zednickému mistru Bartoloměji Holomkovi za 12 497 zl. Stavba byla dokončena v roce 1901. Zároveň byl ustanoven nový správce porážky – jatečný – s platem 60 K měsíčně. Ke kolaudaci stavby došlo však až v roce 1905.

Obecní chudí byli podporováni a ošetřovné za chudé příslušníky obce bylo placeno z chudinského fondu či ústavu, v němž byly ukládány dary, pokuty, případně výtěžky různých sbírek. Zvláštním fondem byla Eislerova nadace pro chudé. Šlo o roční úroky z 500 zl. Zvláštní fond byl utvořen také pro pohořelé.

O obecní sirotky pečovala osmičlenná sirotčí rada, jejímiž členy byli farář, lékař a další měšťané. V roce 1897 byl utvořen zvláštní fond pro vystavění a vydržování městského chudobince, zůstalo však jen při plánech. Chudým školním dětem byly věnovány Eislerova (500 zl.) a Somrova (100 zl.) školní nadace. Chudé žáky podporoval též Spolek paní a dívek k podporování chudé školní mládeže, ustavený v Bzenci v roce 1899.[43] Dalším dobročinným spolkem byl odbor Jubilejní jednoty lidumilů, v židovské obci pak Patriotischen Frauen Hilfsverein. Oba tyto spolky však vykonávaly jen nepatrnou sociální činnost. Péči o bzenecké školství si dal do vínku místní odbor Ústřední matice školské.

V polovině 19. století byla v Bzenci dvoutřídní obecná škola a v židovské obci německá národní škola. Jednotřídní škola byla také v Domaníně. Nadučitelem bzenecké školy byl až do roku 1880 Antonín Svoboda, který pořádal ve škole první besedy, na nichž probouzel národní uvědomění Bzenčanů. Během jeho působení se v Bzenci škola rozrostla na čtyřtřídní a v roce 1880, kdy Antonín Svoboda odcházel na odpočinek a novým řídícím učitelem se stal František Odstrčil, byla přeměněna na pětitřídní. Dne 31. března 1889 byla při škole slavnostně otevřena místnost pro dětskou opatrovnu, zřízenou odborem Ústřední Matice školské. V následujícím školním roce byla již škola šestitřídní, umístěná společně s bytem pro podučitele v jedné staré budově. Německá škola židovská měla v tomto roce 4 třídy. Tato situace vedla ke snaze o rozdělení školy nebo alespoň jejích vyšších tříd na chlapecké a dívčí a o postavení nové vyhovující školní budovy, již v roce 1892 uvažovalo městské zastupitelstvo také o zřízení měšťanské školy, 12. února 1894 pak podalo žádost o zřízení české zemské reálné školy. V srpnu 1894 došlo od nadřízených školních úřadů povolení k rozdělení školy na čtyřtřídní chlapeckou a čtyřtřídní dívčí, za tři roky nato pak zemská školní rada povolila zřízení měšťanské školy chlapecké. Ještě v tomto roce začala na Horním náměstí č. 55 stavba nové budovy, která dominuje Bzenci dodnes. Plány na novou školu vypracoval Dominik Fey z Uherského Hradiště. Dne 4. října 1897 byl slavnostně položen základní kámen, 5. prosince byla budova již pod střechou, 6. srpna 1898 byla stavba dokončena a 18. srpna podle tehdejších zvyklostí slavnostně posvěcena. Finanční náklad dosáhl 68 670 zlatých, město si však na stavbu vypůjčilo plných 80 000 zl.

I když budování nové školy pokračovalo velmi rychle, neobešlo se bez dlouhých bojů a protestů proti stavbě. Sami obyvatelé měli o novou školu velký zájem, velkostatek, který musel na stavbu finančně přispívat, se stavěl otevřeně proti. Nakonec se však přece jen podařilo stavbu prosadit. Stará škola byla zbourána a ve školním roce 1897/98 se vyučovalo provizorně v zasedací síni obecního zastupitelstva, v hospodářské škole a v mateřské škole, která byla přestěhována do obecního domu.

Dne 1. září 1898 začalo v Bzenci vyučování nejen v nové školní budově, ale i v nově organizovaných školách. Dosavadní šestitřídní obecná škola byla rozdělena na chlapeckou a dívčí po čtyřech třídách. Z nich chlapecká byla spojena s chlapeckou školou měšťanskou, z níž byl otevřen v roce 1898 první ročník, a další ročníky byly zřizovány postupně v dalších letech. V roce 1900 byla pak v Bzenci otevřena měšťanská škola dívčí, která byla dva roky školou soukromou a až v roce 1902 získala právo veřejnosti. Spravována byla společně se školami chlapeckými. Až v roce 1909 došlo k jejímu spojení s dívčí školou obecnou pod společnou správou. Ředitelem měšťanských škol byl od roku 1909 Josef Okoun, který pak převzal správu škol dívčích, a ředitelem škol chlapeckých byl jmenován Petr Hyvnar. Josef Okoun († 5. března 1923) psal pedagogické a metodické stati o vyučování jazyka českého a posuzoval jazykové učebnice.[44]

Učitelé bzeneckých škol byli významnými kulturními činiteli ve městě a sama škola byla významnou kulturní institucí. Žákovská knihovna obecné školy měla již v roce 1890 370 svazků knih, zatímco největší knihovna občanská, zřízená v Měšťanské besedě, dosáhla podobného čísla až v roce 1906.[45] Od počátku 20. století pořádali pak učitelé besedy s rodiči, téměř každoročně se uskutečňovaly výstavky žákovských prací a po zřízení měšťanských škol hráli žáci a žákyně často divadelní představení.

Snad pod vlivem stavby nové české školy usilovali židé o modernizaci své německé školy, která stávala původně na Dolním náměstí č. 769. Když získali od vídeňského bankéře a bzeneckého rodáka Jakuba Ehrenzweiga jeho rodný dům č. 759, adaptovali jej v roce 1899 na školu a pojmenovali ji podle císaře Františka Josefa. Od roku 1863 působili na židovské škole 4 učitelé, v roce 1866 činily její příjmy celkem 1 860 zl. V roce 1878 byla škola převzata do zemské správy, ale jednoho učitele platila i nadále židovská obec. V roce 1894 měla ještě téměř 200 dětí, ale již v té době mezi nimi převládaly děti českých rodičů, kteří pokládali za účelné dát svým dětem vzdělání na škole s německým vyučovacím jazykem.[46] Počátkem 20. století spravoval školu nadučitel Josef Kräner, předsedou německé místní školní rady byl předseda židovské náboženské obce Josef Fürst.

Vedle škol všeobecně vzdělávacích měl Bzenec poměrně brzy také školy odborné. Již v roce 1883 navrhl stavitel Jan Rychman výboru Hospodářského spolku velehradského zřízení hospodářské školy v Bzenci jako středisku vinařství a zelinářství. Obecní výbor města Bzence tento návrh přivítal a přislíbil roční příspěvek 200 zlatých na vydržování školy. 18. ledna 1885 se pak obecní zastupitelstvo usneslo propůjčit škole obecní dům č. 323 na náměstí. Tak mohla být škola – organizovaná v prvních letech jako jednoletá zimní hospodářská škola – 1. prosince 1885 slavnostně otevřena. Jejím ředitelem se stal dosavadní profesor Zemské vyšší hospodářské školy v Přerově Josef Poláček, který zemřel 18. prosince 1901, později Ladislav Dedek. Všeobecné předměty vyučovali učitelé obecných a později měšťanských škol v Bzenci. V obecním domě na náměstí se vyučovalo pouze dva roky. V roce 1887 byl za 4 000 zl. zakoupen a nákladem 6 000 zl. přestavěn dům č. 53 vedle fary, který slouží škole po různých úpravách dodnes.

Náklady na provoz školy nesl v prvním desetiletí její činnosti Hospodářský spolek velehradský za přispění dalších spolků a záložen, od roku 1886 dostávala škola 4 000 K roční subvence, v roce 1888 se stala zemským ústavem a v roce 1899 byla usnesením Zemského sněmu moravského přeměněna ve dvouletou Zemskou rolnickou a vinařskou školu, která již v roce 1901 pronájmem od místního velkostatku založila své školní hospodářství, rozšířené později i o vinice.[47] Již od roku 1895 měla škola svou vinařskou a ovocnou školku na pozemku, který jí darovala bzenecká obec.

Absolventi jiných rolnických škol a zimních hospodářských škol se mohli přihlásit přímo do druhého ročníku této odborné školy. Její absolventi, kteří byli odvedeni na vojnu, byli zvýhodněni tím, že jim byla doba presenční služby snížena ze tři roků na dva. Již roku 1905 byly všem žákům zapůjčovány zdarma učebnice. Aby byla umožněna návštěva školy nadaným žákům ze sociálně slabých rodin, bylo vypsáno pro školu 10 zemských stipendií po 100 K.[48]

Již od roku 1892 působila v Bzenci také živnostenská škola pokračovací, která úzce souvisela původně s obecnou a po zřízení měšťanky s touto novou školou. Vyučovali na ní především odborní učitelé bzeneckých měšťanských škol. Obec dávala škole zdarma otop, osvětlení a zavázala se hradit schodek v rozpočtu školy do výše 30 zl. V roce 1910 byl ředitelem této školy učitel měšťanské školy dívčí František Kouba.

Už v devadesátých letech 19. století byla v Bzenci také mateřská školka a opatrovna, zřízená místním odborem Ústřední Matice školské, který byl ve městě ustaven v roce 1887. Od něho ji převzalo v roce 1896 do správy město, které o tři roky později změnilo mateřskou školu v dětskou opatrovnu, aby nemuselo zaměstnávat zkoušené pěstounky. V roce 1903 pečovala opatrovnice Marie Součková o 86 dětí. O rok později jí byl zvýšen plat z 360 na 480 K ročně, později byla přijata ještě jedna ošetřovatelka.

O hudební výchovu dětí pečoval varhaník, který dostával od obce 240 K ročně a musel za to učit hrát zdarma chudé děti. Od roku 1912 dostával od obce 50 K měsíčně a musel hrát při školních mších, učit hudbě 4 chudé děti a vést bzeneckou kapelu tak, „aby její veřejné produkce uspokojovaly.“[49]

Nejvýznamnější kulturní událostí města bylo každoroční zavírání hor čili vavřinecká slavnost, pořádaná městskou radou zpravidla v srpnu. Slavnost se konala pravidelně na bzeneckém hradě, nebyla pořádána jen v letech špatné úrody vína (například v roce 1910) a v letech světové války.

Bzenečtí ochotníci se soustředili v Divadelní a ochotnické jednotě Tyl, ustavené v květnu 1906. Značnou kulturní a vzdělávací činnost vyvíjely Měšťanská beseda, ustavená v roce 1887, a Řemeslnická vzdělávací beseda Havlíček z roku 1906. V roce 1897 zde byla údajně založena též Dělnická beseda, o jejíž činnosti však postrádáme jakékoliv zprávy. Účelem Měšťanské besedy bylo podle původních stanov „vzdělávat členy, zaopatřovat pro ně poučné a zábavné časopisy a knihy, pořádat poučné přednášky, zařizovat společenské zábavy a výlety a pěstovat zpěv a dovolené hry“. Podobný účel měl i spolek Havlíček, v němž byli organizováni převážně řemeslníci. Méně významnou roli již sehrál v roce 1906 ustavený Čtenářský a zábavný spolek Rostislav. Od roku 1880 byl v Bzenci též Spolek vojenských vysloužilců, který však kulturně příliš nevystupoval. Větší význam měl v roce 1910 ustavený odbor Národní jednoty pro východní Moravu, který zřídil veřejnou lidovou čítárnu.

V roce 1878 byl v Bzenci založen první tělocvičný spolek, který sehrál významnou úlohu i v kulturním vývoji města. Byla to Tělocvičná jednota Sokol. O čtyři roky později byl pak ustaven Dobrovolný hasičský spolek a oba spolky vyvíjely společnou činnost. Cvičilo se na dvoře náčelníka Jana Rychmana. Až v roce 1888 došlo ke změně stanov. Sbor dobrovolných hasičů se osamostatnil a Sokol zůstal v nečinnosti. K jeho aktivizaci došlo až v roce 1891. V srpnu téhož roku konal Sokol první veřejné cvičení a několik členů bylo přítomno II. všesokolskému sletu v Praze. Cvičilo se v hostinci U zlatého hroznu a na Novém Světě. V roce 1893 zřídil bzenecký Sokol odbočku ve Vracově. O dva roky později zakoupil domek v Olšovské ulici č. 302 jako stavební místo pro tělocvičnu, ale akce zcela ztroskotala. Dospělí i dorost proto cvičili ve školní tělocvičně. V roce 1903 byly v Sokole založeny ženský a vzdělávací odbor. Počátkem války měla jednota 100 mužů a 28 žen.[50]

Sokol i Sbor dobrovolných hasičů vedle tělovýchovné a protipožární činnosti zasahovaly od konce 19. století i do kulturního života města. Jednou z velkých hasičských slavností bylo například svěcení praporu bzeneckého sboru spojené s župním hasičským sjezdem 14. a 15. srpna 1892. Starostou v roce 1887 utvořené hasičské župy jižní Moravy se stal velitel bzeneckého sboru Jan Rychman (zemřel 16. ledna 1931), po němž byla župa nazvána Rychmanova. Jan Rychman byl také náčelníkem a později starostou Sokola.

V prvním roce světové války přibylo v Bzenci nové kulturní zařízení. Hoteliér Leopold Skála a záhy po něm i hostinský Vilém Stössler v č. 68 zřídili ve svých místnostech kino.

Celkem klidným životem obyvatel Bzence i okolních vesnic silně otřásla první světová válka. Na samém jejím počátku v mobilizaci narukovalo ze Bzence přes 250 občanů, postupnými dalšími odvody se jejich počet zvětšil asi na 700. Po odchodu většiny mužů na frontu zůstali na bzeneckých zelinářských polích pracovat jen starší muži, ženy a do práce byly stále více a více zapojovány děti, které dostávaly úlevu od školní docházky. V bzeneckých kasárnách byla hned počátkem války zřízena záložní nemocnice a na zvláštním oddělení místního hřbitova přibývalo vojenských hrobů. V roce 1915 zřídili bzenečtí měšťané výbor pro postavení pomníku vojínům pohřbeným na bzeneckém hřbitově, jehož předsedou se stal katecheta Josef Hanák, autor v roce 1919 vydaných Pamětí města Bzence. O rok později – 13. srpna 1916 – byl pomník, postavený celkovým nákladem 3 000 K, podle tehdejších zvyků slavnostně vysvěcen.

Již v prvních letech světové války projevovali obyvatelé Bzence jasně svoje protiválečné a protirakouské smýšlení, tvrdě potírané státními úřady. Když ošetřovatelka bzenecké válečné nemocnice J. Vaňková prohlásila, že kdyby přišli do města ruští vojáci, přivítala by je jako bratry, byla zatčena a odsouzena k osmi měsícům těžkého žaláře. V souvislosti s tím byli označeni za nespolehlivé lékaři dr. Tobiáš a dr. Hlávka a propuštěni ze služeb nemocnice. Sledování nemocnice a jejího personálu policejními orgány bylo ještě zostřeno, když byl před nemocnicí nalezen pošpiněný německý černožlutý nápis. Za vhození kytičky ruským zajatcům ve vagóně na bzeneckém nádraží byla Marie Růčková odsouzena na 6 měsíců do těžkého žaláře.[51] A tak by bylo možné uvádět další příklady perzekuce českého obyvatelstva.

Hned v prvním roce války začalo přídělové hospodaření a neobyčejně rostla drahota, která sužovala obyvatelstvo již od balkánské války v roce 1912. Bylo nařízeno co nejpřísněji šetřit potravinami a pravidelně byly prováděny soupisy poživatin, sloužící za podklad k rekvizicím. Veškeré zboží bylo den ode dne dražší a tíže se nakupovalo. Všude vládla lichva. Zrní a mouku zabíral z větší části stát pro armádu, takže i v zemědělských obcích začal hlad. Bylo nařízeno míchat pšeničnou a žitnou mouku s moukou ječnou a kukuřičnou.

První z válečných soupisů potravin a obilí byl v Bzenci uskutečněn 28. února 1915, 15. října byl proveden druhý soupis obilí a mlýnských výrobků, 15. prosince následoval soupis dobytka, másla, sádla, bramborů a dalších potravin, 17. a 20. března a 30. dubna 1916 byl prováděn třetí soupis obilí, luštěnin a mlýnských výrobků. Další soupisy a rekvizice zásob pak proběhly 26. února a 9. března 1917. V druhé polovině června 1917, kdy již nebylo co sepisovat po domech, byl proveden alespoň soupis osevních ploch, aby mohla být již předem odhadnuta příští úroda. V následujícím roce přistoupily k rekvizicím obilí ještě rekvizice kovů a v červnu 1918 byla sestavena nová osevní statistika.

V té době však již byl osud rakousko-uherské monarchie každému jasný. Žádné rekvizice ani statistiky již nemohly zachránit hroutící se monarchii. Nejlépe to chápali vojáci z východní fronty, kteří byli informováni o Velké říjnové socialistické revoluci, která dala veškerou moc v Rusku do rukou dělníků, rolníků a vojáků. Právě pod vlivem ruské revoluce vzrůstal počet vojáků z okolí Bzence, kteří po ukončení dovolené se už nevrátili na frontu, nýbrž zůstali doma a ukrývali se ve vinohradech nebo ve sklepech.

Vedle soupisů a dalšího zabírání potravin a dalšího pro válku potřebného materiálu bylo během čtyř válečných let v Bzenci i v okolních obcích upisováno osm válečných půjček a po celou válku docházelo k dalším nejrůznějším sbírkám, do nichž byli zapojováni především místní učitelé a žáci vyšších tříd bzeneckých škol. Již v zimním období 1914-1915 pletly žákyně v ručních pracích pro vojsko šály, onuce, kukly, vlněné kazajky, vyráběly papírové podešve a šily kapesníky. 28. září 1915 sbírali žáci po městě vlněné a kaučukové odpadky, v prosinci sbírali šatstvo i finanční dary na sbírku „Vánoce v poli“, v lednu 1916 následovala sbírka ve prospěch vdovského a sirotčího fondu, za kterou byli nejúspěšnější sběrači odměněni pamětními listy, v květnu pak sbírka „Zlato za železo“ a peněžitá sbírka na Červený kříž s náborem do tohoto spolku. Současně probíhala sbírka cínu a olova na ponorku. K tomu přistoupil sběr jahodového listí a lipového květu na čaj a v červnu byla vyhlášena nová sbírka hader a kaučuku. Podobné sbírky probíhaly až do konce války, hroutící se rakouskou frontu ani monarchii však nezachránily. Zvláště v posledních letech války byly jejich výsledky ubohé, protože mnozí občané neměli už sami co jíst a do čeho se obléct.[52]

Válka přinesla zbídačení většiny obyvatelstva, pokles řemeslné výroby a živností ve městě a celkový úpadek města i okolí. Počet hovězího dobytka poklesl ze 482 kusů v roce 1913 na 378 kusů v roce 1919, počet koní klesl ze 102 na 58, vepřového dobytka ze 712 na 139 kusů, koz ze 453 na 54. I z této statistiky je zřejmé, že nejvíce byly válkou postiženy nejchudší vrstvy obyvatelstva – u majitelů hovězího dobytka ani koní nebyl pokles počtu tak výrazný jako u dobytka drobného. Válka však postihla i řemeslníky a obchodníky. Počet hostinců poklesl ze šestnácti na dvanáct, namísto šesti řezníků provozovali v roce 1919 živnost jen 4, počet obuvníků poklesl ze čtrnácti na 9, krejčích ze třinácti na deset. A tak by bylo možné uvádět i další méně početná řemesla.[53]

Během války byl Bzenec ochuzen i o významnou kulturní památku. 15. března 1915 večer, při prudké bouři, vyhořela od úderu blesku kaple sv. Floriána na Starém hradě nad městem. V noci ze 13. na 14. března 1918 byl pak vykraden farní kostel, z něhož neznámý zloděj odnesl monstranci, ciborium a dva kalichy.

Ve světové válce padlo nebo v důsledku války zemřelo 63 bzeneckých občanů a 5 zůstalo nezvěstných.

V posledních letech války i představení města Bzence, kteří se dosud stavěli za politiku císaře pána, vystoupili otevřeně proti habsburské monarchii a za samostatný stát. Dne 7. a 8. prosince 1917 vyslali starostu, tři radní a jednoho člena výboru na manifestační sjezd české Moravy, 15. června 1918 pak obecní zastupitelstvo vydalo následující prohlášení:

„Obecní zastupitelstvo města Bzence projevuje souhlas s prohlášením poselstva českého národa ze dne 13. dubna 1918 za svrchovaný stát a prohlašuje, že za požadavkem tímto stojí a vytrvá veškeré obyvatelstvo české národnosti všech stavů a politických stran města Bzence. Zároveň protestuje obecní zastupitelstvo města Bzence proti krajskému zřízení zaváděnému v Čechách a připravovanému na Moravě, jímž vyhověti se má choutkám Němců na trhání zemí českých.“[54]
 


[1] Übersicht der politischen und Gerichtseintheilung des Kronlandes Mähren (1850).

[2] SOA Brno, B 19 – Vyvazovací operáty, fasc. 1753.

[3] Josef Hanák, Paměti města Bzence, Bzenec 1919, s. 148; též Jan Hirš, Bzenec od roku 1848 do osvobození, v publikaci 950 let města Bzence, Bzenec 1965, s. 17.

[4] OA Uherské Hradiště, OÚ Uherské Hradiště, kart. 3, č. 147 pres/1909 a kart. 5, č. 136 pres/1910.

[5] Tamtéž, kart. 3, č. 86 pres/1909.

[6] Protokoly obecního zastupitelstva 1892-1918.

[7] Hanák, Paměti, s. 149-150.

[8] Tamtéž, s. 151.

[9] Protokoly obecního zastupitelstva 1892-1918.

[10] Náčrtek staré radnice, pořízený podle staré pohlednice v roce 1889, tedy dvacet let po jejím zboření, je v nejstarší kronice obecné školy v Bzenci – srovn. OA Hodonín, NŠ Bzenec, č. 1, s. 33.

[11] Hanák, Paměti, s. 152.

[12] Protokoly obecního zastupitelstva 1892-1918.

[13] Tamtéž a OA Uherské Hradiště, OÚ Uherské Hradiště, kart. 1772.

[14] Rudolf Hurt-Bohumil Němeček, Veselí nad Moravou. Dějiny města, s. 196.

[15] Lexikony sestavené podle sčítání lidu v příslušných letech.

[16] Protokoly obecního zastupitelstva 1892-1918.

[17] OA Uherské Hradiště, OÚ Uherské Hradiště, kart. 629, č. 21 139 F/1912.

[18] Statistik und Beamten-Schematismus des Gross-Grundbesitzes in der Markgrafschaft Mähren und in Herzogtherme Schlesien, 1885.

[19] Schematismus und Statistik des Grossgrundbesitzes… in Markgrafschaft Mähren. Praha 1905, s. 158-159.

[20] SOA v Brně, G 82 – Hospodářská společnost, fasc. 395.

[21] Historický místopis Moravy a Slezska v letech 1848-1960, sv. III, Ostrava 1982, s. 95.

[22] Rudolf Hurt, Dějiny města Vracova, 1969, s. 87. O J. B. Bechtelovi srovn. např. Josef Imrich, Moravská Sahara, Slovácko, 16. 3. 1966, s. 4.

[23] Josef Hanák, Dějiny vinařství v Bzenci. Kulturně-historický nákres, s. 48-52.

[24] OA Hodonín, NŠ Bzenec, č. 1.

[25] OA Uherské Hradiště, OÚ Uherské Hradiště, kart. 1773.

[26] Tamtéž, kart. 4, č. 178 a 328 pres/1909.

[27] Tamtéž, kart. 5, č. 349 pres/1910 a kart. 6, č. 15 a 346 pres/1911.

[28] Tamtéž, kart. 597, č. 4187 E/1904.

[29] Otto Vašíček, Historie konservárenského průmyslu v Bzenci, 950 let města Bzence, s. 45.

[30] Kronika města Bzence 1923-1937, s. 15.

[31] Jan Janák, Počátky podnikatelské aktivity české buržoazie na Moravě (na příkladu cukrovarnictví), Časopis Matice moravské, 97/1978, s. 301-302 a 331.

[32] Rudolf Hurt-Bohumil Němeček, Veselí nad Moravou. Dějiny města, s. 186-187.

[33] Kronika města Bzence 1923-1937, s. 11-15, 139-141 a 161-163.

[34] OA Uherské Hradiště, OÚ Uherské Hradiště, kart. 1896.

[35] Chytilův úplný adresář Moravy, 1911, s. 345-347.

[36] OA Uherské Hradiště, OÚ Uherské Hradiště, kart. 636, č. 2783/1892-G.

[37] Tamtéž, č. 21360/1891-G.

[38] Tamtéž, kart. 639, č. 24930/1900-G. Srovn. též Ivan Štarha, Bzenecké „mackárny“. Jižní Morava 1981, s. 234-236.

[39] OA Uherské Hradiště, OÚ Uherské Hradiště, katr. 637, č. 15 825/96-G a kart. 638, č. 21 846/ /97-G.

[40] Tamtéž, kart. 637, č. 14 357 G/1894.

[41] Tamtéž, č. 13 402 G/1892, č. 4792 C/1903 aj.

[42] Tamtéž, kart. 597, č. 5644 E/1904.

[43] Protokoly obecního zastupitelstva 1892-1918.

[44] OA Hodonín, NŠ Bzenec, č. 1. Proti Josefu Okounovi, který působil v Bzenci od r. 1898 a v r. 1907 se stal okresním školním dozorcem v Kyjově, vznesl v r. 1910 poslanec Svoboda interpelaci pro nepřístojné zacházení se žáky. Bzenecká obec se jej však zastala a stížnost odůvodnila nenávistí některých kruhů vůči řediteli Okounovi, protože „nedovoluje štvaní proti úřadům, školám a církvím“ – srovn. OA Uherské Hradiště, OÚ Uherské Hradiště, kart. 5, č. 185 pres/1910.

[45] Selský archív 1906, s. 61.

[46] Hanák, Paměti, s. 151.

[47]  František Konůpka, Historie zemědělské školy v Bzenci. In: 950 let města Bzence, s. 31-33.

[48] OA Uherské Hradiště, OÚ Uherské Hardiště, kart. 626, č. 19 305/1906.

[49] Protokoly obecního zastupitelstva 1892-1918.

[50] OA Uherské Hradiště, OÚ Uherské Hradiště, kart. 1772-1773; Slovácko, Kapitoly z dějin Slovácka. Teps Praha 1978, s. 212 a 219; Kronika obce, s. 147-151.

[51] Slovácko, s. 225.

[52] OA Hodonín, NŠ Bzenec, č. 1 a 3.

[53] J. Hanák, Paměti města Bzence, s. 158.

[54] Protokoly obecního zastupitelstva 1918.
 


    zdroj:

  • ZEMEK, Metoděj, Csc. (ed.). Kapitoly z dějin města Bzence : Separátní výtisk příspěvků z Jižní Moravy 1982 (r. 18), 1983 (r. 19), 1986 (r. 22), 1987 (r. 23). 1 vyd. Praha : Tisková, ediční a propagační služba místního hospodářství, 1987. 257 s.