HODINA PRAVDY

Vzpomínky z let 1938 – 1945

Ludvika a Dalibor Roháčovi

Úvodem:

Publikace zahrnuje vzpomínky autorů na prožité osobní zážitky, osudy bzeneckých a znojemských spoluobčanů z období let 1938 až 1945 a občanů vyhnaných v roce 1938 z pohraničí. Jsou vzácné a jako takové by je neměl setřít čas ani po šedesáti letech. Měly by zůstat zachovaným odrazem té doby, nejen pro rodinnou kroniku, ale pro budoucí generaci, přátele a známé.

Pokud se týká minulosti, měl by ji poznat každý, poučit se z ní a nepřipustit, aby se opakovala. K tomu má minimálně i tato publikace přispět.

 

 

Předtucha

Je letní červencové ráno roku 1938. Sluníčko se vyhouplo nad obzorem a jasně blankytné modré nebe slibuje, že bude krásný den.

Na bzeneckém nádraží se shromažďují slavnostně vystrojení Sokolové, vybraní k účasti na X. Všesokolský slet v Praze. Vedoucí jednotlivých skupin předčítají jména cvičenců, kteří svým hlasitým voláním „zde“, presentují svoji účast.

Šumí to tam, jako v úle a to již z dáli od Veselí nad Moravou přijíždí zvláště vypravený vlak sbírající cvičence z vybraných míst po celé republice. Z vlaku, vyzdobeného květinami, girlandami a praporky, se ozývá rozjásaný zpěv Kmochových pochodových písní „Kolíne, Kolíne, stojíš v pěkné rovině“ a další. Nadšení cvičenců po celou cestu až do Prahy je velkolepé. Je z něho cítit národní hrdost. Sokolský slet v Praze na Strahově dopadl nad očekávání velmi dobře.

Záhy však všechna radost byla zastřena obavami, zda tento slet nebyl v Praze poslední, vzhledem k nepříznivě se vyvíjejícím mezinárodním událostem. Německá menšina obyvatelstva, zejména ze strany sudetských Němců, rozpoutávala nesnášenlivost a rasovou nenávist, vystrkovala růžky, pořádala provokace a uplatňovala požadavky na pohraniční území Československé republiky, tak zvané „Sudety“. Události uzrály v měsíci září, kdy 23. 9. 1938 ve 22:00 hodin došlo k vyhlášení mobilizace.

Opět se na bzeneckém nádraží začali scházet občané, zejména z řad mladých branců, každý v rukou s dřevěným vojenským kufříkem a osobními potřebami. Mezi občany se projevovalo velké odhodlání bránit československou republiku před nezvanými vetřelci. Velmi rychle probíhalo nakládání zbraní a munice, jen aby se co nejdříve obsadilo pohraničí. Posledním zamáváním se občané loučili s odjíždějícími. Obsazení hranic a vybudování betonových pevnůstek (bunkrů) proběhlo tak rychle, že nebylo pochyb, že bychom se neubránili. Všichni věřili v naši dobře vyzbrojenou armádu. Národní sebevědomí a bojové odhodlání bylo veliké. Všichni s napjetím poslouchali rozhlasové zprávy o vyvíjející se mezinárodní situaci.

Nejhorší obavy se staly skutečností, když na jednáních 29. a 30. září 1938 v Mnichově, mezi zástupci čtyř velmocí – Hitlera, Mussoliniho, Daladiera a Chamberlaina, byly stanoveny podmínky odstoupení československých pohraničních území (Sudet) Němcům do 10. října 1938. Naši „přátelé“ z Anglie a Francie, od kterých jsme očekávali největší pomoc, nás zradili a zaprodali při jednáních o nás bez nás.

 

Vyhnání z domova

Nastal čas opravdového pekla, kdy německá armáda obsazovala bez boje a odporu naše pohraniční území, obsazovala kasárna a přivlastňovala si zbraně naší armády, které pak použila proti nám. Naši vojáci s pláčem opouštěli zaujatá postavení k obraně hranic a navraceli se zpět do svých domovů. Čeští občané byli v pohraničí slovně i fyzicky napadáni, bylo jim vyhrožováno, neodejdou-li, bude s nimi „patřičně naloženo“. Mnoho z nich bylo bezprávně zavřeno, vyslýcháno, týráno a internováno do zajateckých táborů. V děsivé situaci utíkali ze svých domovů, ze kterých byli násilně vyháněni.

Po nádražích přibývali lidé z pohraničí, jenom s taškami a ranci, kde po čekárnách přespávali i s dětmi, jako bezdomovci. Několik těchto rodin přebývalo i na bzeneckém nádraží, mezi nimi i rodina Roháčova vyhnaná ze Znojma. Díky pomoci faráře československé církve Pavla Zbořila a známého železničáře pana Jana Hausera podařilo se jim po několika dnech najít ubytování ve Vracovské ulici u pana Jana Waltra. Konečně, po všech zažitých útrapách, které museli prožít, měli zase aspoň střechu nad hlavou.

Na prožitá léta v té době vzpomíná jejich nejmladší syn Dalibor:

Pocházíme ze Znojma, kde jsme bydleli na Haukově ulici čp. 10, v bytě se vstupní halou, kanceláří, třemi obytnými místnostmi a kuchyní s příslušenstvím. Byli jsme čtyři sourozenci. Nejstarší Zdeněk, vystudoval Husovu bohosloveckou kolej v Praze a stal se tam farářem československé církve; druhý Richard, byl příslušníkem čsl. armády v Bratislavě, později četnictva v Brně; třetí Miloslav, studoval učitelský ústav ve Znojmě, později Amerlingův učitelský ústav v Praze, kde se stal učitelem. Já, jako nejmladší třináctiletý, jsem navštěvoval měšťanskou školu. Rodiče měli zřízenu úvěrovou a pojišťovací kancelář se spoluúčastí pražských pojišťoven Fenix, Slavia a Čechoslavia.

Do roku 1937 prožívali jsme pěkný, spokojený život, v němž nedocházelo k žádným vážnějším střetům mezi českým a německým obyvatelstvem, a to i proto, že pořádané oslavy, manifestace a podobné akce různých politických a společenských organizací, se konaly vždy odděleně na jiném městském náměstí.

V polovině roku 1938 se situace však náhle započala měnit. Lidé, kteří po dlouhá léta spokojeně žili pospolu, se najednou začali dělit na Čechy a Němce. Zejména tomu bylo pak v září 1938, kdy pod vlivem působení německého představitele SdP Konrada Henleina nabývali sebevědomí němečtí muži v kožených kalhotách, bílých podkolenkách, v tralaláčcích s kamzičími štětkami a ženy v dirndlech. Bylo jich všude plno.

V tehdejším jejich „Deutscheshausu“ Henlein vykřikoval: „Na české zobáky patří tvrdá německá pěst! Odpůrce pozavíráme, až zčernají!“ Volal po rozbití čsl. republiky přesto, že tato i jim byla po dvacet let jejich vlastí.

Byl jsem očitým svědkem těchto jeho plamenných projevů a reakcí pobouřených českých obyvatel města nad nehorázností těchto projevů. Docházelo při nich i k rozbíjení okenních tabulek na domě kamením. Před shromážděnými demonstranty musel Henlein pak z domu utéci vyvezením v sanitním autě německého požárního sboru za asistence městské policie.

Situace se stávala stále horší. Německy začali mluvit i ti, kteří se nějak cítili jejich potomky. Ze školy začali odcházet spolužáci německých nebo poloněmeckých rodin, kteří s námi nesměli mluvit, stýkat se a ani hrát si. Dřívější velmi dobrý kamarád, námi odjakživa volaný „Jenda“, se rázem volal „Hans“. Tyto změny podstatně narušily naše veškeré přátelské vztahy, takže nás ve škole denně ubývalo.

Zanedlouho vybízel československý rozhlas občany k setrvání u rozhlasových přijímačů. Dne 23. září 1938 došlo k vyhlášení mobilizace. Dva z mých starších bratrů, ještě téhož dne v noci odešli ze Znojma. Následně i zbývající členové rodiny, v nastalé panice, utekli do vnitrozemí, k dědovi do Dřevohostic u Přerova. Tam jsme však dlouho nepobyli, neboť na opětovnou rozhlasovou výzvu k občanům, aby se vrátili zpět k obraně čsl. pohraničí, se otec s námi vrátil do Znojma. U útvaru SOS (Stráže obrany státu) stal se velitelem skupiny obránců železničního viaduktu zvaného „Červený most“. Po několik následujících dnů jsme, spolu s bratrem Miloslavem a matkou, donášeli v noci po setmění obráncům potraviny a vodu.

Situace se však nadále stávala čím dál horší, takže se rodiče rozhodli opět utéci k rodině do Dřevohostic. Na tuto noc snad nikdy nezapomenu. Za tmy, jenom s malým rancem a nejnutnějšími potřebami a s tím co jsme měli na sobě oblečené, odjížděli jsme nočním nákladním vlakem ve služebním vagonu směrem na Hrušovany nad Jevišovkou – Mikulov – Břeclav. Trať v příhraničí vedla již územím obsazeným henleinovskými ordnery. Se strachem a velkými obavami, zda vůbec tímto územím projedeme, seděli jsme beze slov ve vagonu, kde u stropu visela jenom slabě blikající lampa. Netrvalo však dlouho a za odstřelování vlaku i ta lampa zhasla. To jsme však již neseděli, ale se strachem leželi přikrčeni na podlaze vagonu. Šťastně jsme však projeli až do Břeclavi a tak se ocitli ve vnitrozemském bezpečí.

Jako uprchlíci jsme však nic víc, než holý život neměli. U dědy, který byl stolařem a měl jen malý doškový domek, pozůstávající z malé kuchyňky, pokojíkem, komůrkou a dílnou, přespávali jsme na půdě.

Po čtrnácti dnech rodiče rozhodli, že se opět, tentokrát již po třetí, vrátíme zpět do Znojma v naději, že se nám snad přece jen podaří alespoň něco z našeho majetku zachránit a odvést do bezpečí.

Zprávy o poměrech v pohraničí v té době byly velmi rozporuplné. Většina obyvatel, aby zachránili své majetky před záborem, odtud narychlo odcházela. Obtíženi ranci v rukou, s batohy na zádech, pěšky, na kolech, s různými vozíky a na náklaďácích, odváželi svoje majetky dále do vnitrozemí.

I otec se domníval, že se nám podaří zachránit, co se dá, ale velice se zmýlil, protože okupace přišla dříve, než jsme mohli znovu utéci. To se podařilo jenom mému staršímu bratru Miloslavovi, který se za obtížných podmínek, průlezy městskou kanalizací, dostal až do předměstských Přímětic, které se nacházely před demarkační čárou. Při jeho obsazování bránili se občané, před vstupem německých jednotek, zatarasením přístupových cest vlastními těly. Několik z nich tak zůstalo přejeto pod pásy přijíždějících tanků.

Po příchodu německých okupačních vojsk do Znojma, dne 10. října 1938, bylo mnoho znojemských Čechů ihned zatčeno a internováno do zajateckých táborů.

Mezi prvními byl i otec mého dobrého kamaráda Jirky pan Nováček, nájemce kavárny „Corso“ a majitel znojemského auto – taxi. Byl odvlečen až do koncentračního tábora v Dachau. Tam však podepsal spolupráci s Němci a asi po čtrnácti dnech se vrátil, za podmínek přistoupení k poněmčení své rodiny, umístění svého syna Jirky do německé školy a vstupu jejich dcery Růženy, tehdy již jako „Rósi Nowatschek“, do nacistické Hitlerovi mládeže „Hitlerjugend“.

Z dříve „dobrých“ Němců se mnoho z nich proměnilo v nacisty. Jen někteří antifašisté sdíleli stejné osudy Čechů, byli taktéž pronásledováni, zavíráni, týráni a v nejednom případě i zabíjeni. Organizované hordy henleinovců a rozběsněných ordnerů prováděli stále čistky mezi občany. Byl jsem svědkem, jak zajali starostu Sokolské obce, starého pána se šedivou hlavou a bradkou, za kterou ho uvázali na provaz a potupně vodili po městských ulicích. Sám jsem mnohokrát musel strpět i hanlivou přezdívku „Tschechische hunde“ nebo „schweine“. Kluci v krátkých kalhotách, s dýkami za pasem, v bílých punčochách po nás házeli kamením, a když jsme včas neutekli nebo se rychle někde neskryli, dostali jsme i nějakou tu „nakládačku“ na tělo. K ponižování, šikanování a násilnostem docházelo každý den.

Lidé se rychle značně měnili. Němci nabývali sebevědomí, rozbíjeli výkladní skříně a pomalovávali obchody nejen židovských, ale i českých obchodníků. České nápisy musely být ihned nahrazeny německými.

Majitel velké drogerie a parfumerie pan Dařilek se přes noc přejmenoval, tak jako mnoho jiných, na německé jméno „Darilek“. Jako jeden z představitelů delegace znojemských Němců, u příležitosti návštěvy Adolfa Hitlera ve Vídni, byl iniciátorem jeho pozvání k návštěvě němci obsazeného Znojma.

Poprvé v životě, jako kluk, jsem viděl vzducholoď a její přistání na znojemském předměstí „Hradišti“, kterou na pozvání přiletěl. Když projížděl v otevřeném automobilu ulicemi města k „Deutscheshausu“ stál jsem velmi blízko. Od té doby projevovali se všichni Němci jako nacisté a členi jejich strany NSDAP bez výhrad.

Také mému otci byla několikráte nabízena spolupráce, poněmčení rodiny a mé umístění do německé školy, což však kategoricky odmítl. Jako aktivní člen několika českých organizací a sociální demokrat byl potom pronásledován, označen za politicky nespolehlivého a musel se denně hlásit na policejním velitelství. Do poloviny měsíce listopadu 1938 nemohl proto dostat ani „výjezdní povolení“ ze Znojma.

Teprve až v měsíci prosinci, k Mikuláši, téhož roku mohli jsme odjet a z našeho movitého majetku vzít sebou jen ranec a to co kdo stačil unést. Už bych ani nespočítal, kolik toho na mně matka stačila navléci z osobního prádla trenýrek, košil, svetrů a kabátů, byl jsem tak pěkně „zakulacený“.

Odjížděli jsme vlakem přes Citonice do Olbramkostela, kde byl hraniční přechod s celnicí. Před příjezdem uschovali u mě rodiče nějaké cennosti a zbytek peněz v domnění, že jako dítě projdu celnicí bez prohlídky. V posledním okamžiku před celnicí si to však matka rozmyslela a všechno ukryté mi odebrala k sobě. Snad to bylo vnuknutí, neboť právě mně při osobní prohlídce Němka vysvlékla do naha a důkladně prohledala, zatímco matka prošla kontrolou bez úhony. To byl všechen náš majetek, se kterým jsme z domova odešli.

Naše putování do nového, neznámého domova, pokračovalo přes Grešlovo Mýto, Moravské Budějovice, Jaroměřice nad Rokytnou do Okříšek, a když jsme nikde nenašli uplatnění dále až do Brna a Bzence.

Prostřednictvím humanitární organizace „České srdce“ byla nám poskytnuta nejnutnější materiální pomoc, zejména ze sběru ošacení a obutí. Utěšovali jsme se opět stále jen nadějí, že to tak nemůže zůstat, že se snad určitě vrátíme a najdeme veškerý náš opuštěný majetek. Nikdo nepředpokládal, že se návrat stane až za dalších 7 let.

 

Okupace

Před okupanty jsme však daleko do bezpečného vnitrozemí neutekli. V noci ze 14. na 15. března 1939 vstoupila německá vojska na celé území Čech, Moravy a Slezska.

V pochmurném, chladném, blátivém, jarním deštivém počasí vstoupily jejich jednotky i do Bzence. V prvém sledu dojeli na jízdních kolech a motocyklech s postraními vozíky, ve vojenských šedých uniformách s přehozenými šedými pláštěnkami proti dešti.

Obsadili místní kasárna s veškerým majetkem a vojenským materiálem. Na náměstí vařili v polních várnicích takzvaný „Eintopf“ – fazole, brambory, zelí a hrachová kaše. Vojáci stáli v řadách u těchto polních kuchyní s esšálky čekající na příděl jídla, které také rozdávali mezi občany, jak hlasitě prohlašovali „hladovým Čechům“. Mnoho se jich však nenašlo, kteří by o tento „Eintopf“ stálo. Jen nám zasmradili celé náměstí. Také se to samozřejmě neobešlo bez jejich filmování a fotografování, které využívali samozřejmě k propagandě. Z očí velitelů vyzařovala nadřazenost a vzpupnost. Jejich rozkazy byly strohé a hlučné, až z nich čišel strach.

Schovávali jsme se po uličkách za rohy domů a ani nedutali. S úzkostí a hořkostí jsme si spíše připadali jako opuštění, oškubaní vrabčáci, napadení nelítostným a dravým orlem. Část vojska odcházela dále směrem na Moravský Písek k obsazování dalšího území republiky. Později zbylá německá posádka v kasárnách byla vystřídána rakouskými vojáky, ale na vztazích se nic nezměnilo.

Bývalí příslušníci čsl. armády byli odzbrojeni, začleněni do takzvaného „Vládního vojska“ a vysláni do Itálie k výkonům strážní služby. Protože nebyli tak „spolehlivý“, aby mohli sloužit v německé armádě, byli později propuštěni z vojenského svazku a vrátili se zpět domů.

Na obsazeném území vznikl „Protektorát Čechy a Morava“ a vzápětí 1. září 1939 začala druhá světová války.

V historickém vývoji našeho národa nastalo údobí temna, ve kterém Češi byli zbaveni jakýchkoliv politických i národních práv. Panoval zákaz sdružování, shromažďování a spolčování, zákaz poslouchání cizích rozhlasových stanic pod trestem smrti, zakázány byli i zábavy, poutě a další veřejná činnost. Byly zavedeny přídělové potravinové lístky, postupně i poukazy na všechny potřeby obyvatelstva. Zemědělci museli odevzdávat, po odečtu samozásobitelských dávek, všechny svoje výtěžky. Jakékoliv porušování nedovoleného mletí obilí, domácí stloukání másla, porážky prasat, zatajování chovu drobného zvířectva a jakékoliv porušování vydaných příkazů bylo nemilosrdně tvrdě trestáno. Ceny potravin, na takzvaném „černém trhu“ byly tak vysoké, že si je mohli dovolit koupit jen někteří jedinci.

V té době dojížděl do Bzence na kole pan Freml ze Žeravic dovážející v plátěných taškách, přehozených přes řídítka a v koši na zádech, na „černo“ pečený chléb z mouky a pomletých obyčejných kaštanů. I když mnohdy nevalné kvality, neboť se lepil na zuby, avšak cenově dostupný, byl vždy lidmi ihned rozebrán.

Nelze zapomenout ani na vyhánění českých rolníků ze zabraných území, zabrání jejich hospodářských usedlostí a zemědělské půdy, směřující k jejich úplné likvidaci.

Koncem roku 1940 byla Adolfem Hitlerem schválena koncepce vedoucí k rychlejší germanizaci českého obyvatelstva a k jeho poněmčení. Došlo ke zrušení českých vyšších škol, v obecných a měšťanských školách docházelo k rozšiřování výuky německého jazyka. Do škol, v mnoha případech, byli dosazováni němečtí ředitelé a učitelé. Po uzavření vysokých škol byli studenti a celý populační ročník 1924 totálně nasazeni na nucené práce do Německa.

Také moje starší sestra Štěpánka, která se učila v Praze u mého strýce cukrářkou, musela odjet na nucené práce. Jako patnáctiletá, vystrašená na nezkušená, musela pracovat v Eisenachu, v továrně na porcelán. Po roce neplacené práce a ubytování v dřevěných lágrech, bez pořádného jídla, dostala spálu s vysokými horečkami. Práci nesměla přerušit, tak nemoc přechodila a zůstala na celý další život zdravotně postižená s těžkou srdeční chorobou. Vrátila se sice domů, ale musela zdarma sloužit v kuchyni bzeneckých kasáren rakouským vojákům.

V té době se spála rozšiřovala po celé republice a ani mně se tato nemoc nevyhnula. Když mně odvezli do Uherského Hradiště, na infekční oddělení tamní nemocnice, bylo toto oddělení přeplněno tak, že jsem musela ležet na chodbě, ve velké zimě a průvanu. Pokoje byly obsazeny německými dětmi, které dostávaly k snídani teplou bílou kávu v porcelánových hrníčkách, na svačinu jižní ovoce. My, české děti, jsme dostaly k snídani jen černou kávu z melty v otlučených plecháčcích, k obědu většinou nemaštěné brambory bez masa, jindy jen fazole s chlebem.

Když nám rodiče přinesli nějakou tu buchtu nebo jablka museli to odevzdat přes okénko řádové sestře, neboť na infekční oddělení nebyl přístup. Abatyše byla velmi zlá – balíček převzala, nám ale nic nedala a přilepšovala tím Němkám.

Hlad a bída projevovala se v celé republice. Potraviny byly na přídělové lístky. Vzpomínám si, když maminka přinesla z obchodu kostku margarinu, nevalné kvality, nevěděla, zda na něm má nechat uvařit oběd, nebo namazat dětem na chleba. Za těchto velmi špatných podmínek vyrůstala celá tehdejší generace, které se chtělo jíst a žít avšak musela se všestranně uskromňovat.

Rovněž tak oblečení a látky, prodávané na přídělové lístky, nebyly kvalitní. Trčely z nich ostré vlákna, jako ze dřeva, škrábaly a svědily po celém těle, některým lidem způsobovaly i nepříjemné ekzémy. Legračně je posuzovali, že nejsou oděvy a látky z vlny „wolle“, ale z „holzwolle“ – dřevité vlny.

Humorných příhod v té době bylo jako šafránu. O jednu takovou se zasloužila rodina bydlící v sousedství. Otec, sloužící jako „werkschutzák“ – strážný ve Zbrojovce v Uherském Brodě, velmi rád si „přihnul“ alkoholu.

V místní hospodě „u Mičíků“ na náměstí to ale jednou přehnal tak, že museli volat pro jeho syna Egona, aby si pro něho přišel a odvedl domů. Jenže „po svých“ to však nešlo, tak si došel domů pro tragač, otce na něj naložil a vezl přes náměstí k domovu na Horním náměstí. Otcovy těžké vojenské, okované boty, nadskakovaly a rachotily po dlažebních kostkách. Samozřejmě, že to nemohlo ujít pozornosti občanů, kteří na něj zvesela volali: „Egone, co to vezeš?“ Ten jen popravdě odpověděl: „Ále, ožralé gestapo!“ Příhoda se naštěstí obešla v tichosti bez následků, neboť kdyby se to rozkřiklo, mohlo to skončit velmi zle.

Úsměvnou se také stala událost jednoho dopoledního dne, kdy šafář místního statku pod zámkem, poslal dvě zaměstnané děvčata z Vracova s kravským povozem pro stelivovou slámu. Dvě stodoly statku stály při silnici vedoucí k Těmicím, v těsné blízkosti sokolského hřiště. Děvčata však zapomněla na statku klíče k visacím zámkům od stodoly, ale protože pod vraty byla velká díra, snažily se tyto podlézti. Prvé se to sice bez újmy povedlo, avšak druhé, jak vrata podlézala, zachytila se jí široká sukně o hřebík a ta se jí vykasala do poloviny těla. V té době právě projížděl po silnici německý vojenský povoz. Když voják z něho uviděl na zemi ležící napolo odhalenou dívku, seskočil z vozu a snažil se jí zmocnit. Ta se však urputně bránila, zatímco druhá běžela pro pomoc. Napadená v zoufalství, když už nevěděla co dělat, prokousla němcovi nos. Ten ji s křikem a bolestí pustil, čehož rychle využila a utekla. Přiběhnuvší pomoc ze statku se již jen s chutí zasmála nad tím, jakým neobvyklým způsobem a nápadem se bezbranná dívka zachránila před zvrhlými choutkami a násilím útočníka.

Mnohem smutnější případy tehdejší válečné doby se stala kolaborace některých občanů, kteří bez studu a svědomí vstupovali do utvořené organizace „Vlajky“, sloužili tak proti vlastním lidem a v mnoha případech se stali konfidenty.

Mezi neblaze proslulými byl i místní němec Felenda, člen nacionální strany NSDAP, který v komisích rozhodoval, kdo z mladých lidí z řad studentů ročníků 1924 až 1926, bude vyslán na nucené práce do továrny „Sükind“ (Süd konservieren industrie), zabývající se konzervací zeleniny, ovoce a výrobou marmelád (v té době často i z řepy), se sídlem v Bregenzu u Bodamského jezera. Tito lidé oplývali neomezenou mocí, byli velmi nebezpeční, a proto se jim všichni raději vyhýbali.

 

Holokaust

Nacistická nacionální nesnášenlivost a rasová nenávist nebyla zaměřena jenom na Čechy, ale tvrdými zákroky také proti Židům, zaměřenými k jejich systematickému úplnému vyhlazování.

Jednoho nedělního odpoledne přijely od Kyjova před bzeneckou židovskou synagogu (templ) tři nákladní auta plně obsazené příslušníky německého oddílu SA, v hnědých košilích, s nášivkami hákových křížů na rukávech, s kovovými tyčemi a naloženou hromadou kamení. Po vyskákání z náklaďáků, na povely německých velitelů, započali na templu kamením rozbíjet okenní tabule. Následným vypáčením vchodových dveří pokračovalo pak rozbíjení vnitřního zařízení. Za velkého křiku příslušníků SA-manů, mísícího se s řinčením skla a praskáním lámaného dřeva, rozpoutalo se hotové peklo. Demolice synagogy trvala až do večerních hodin, kdy začali připravovat nálože, že templ vyhodí do povětří.

Rodiny, bydlící v těsném sousedství, utíkali ze svých domovů, neboť i ty by v případě detonace byly ohroženy. Jednalo se také o náš domek. Sousedé se proto dohodli, že vyšlou delegaci za německým velitelem oddílu SA. Nikdo však německy neuměl, jen můj tatínek, který za republiky pracoval ve Vídni a naučil se německy hovořit. Sebral odvahu a vydal se k veliteli, kterému vysvětlil, že v okolí templu bydlí i křesťané, kteří by vyhozením templu přišli o své domovy a střechy nad hlavou. Všichni ani nedýchali a s hrůzou očekávali, jak vyjednávání skončí, zda nebudou němci neoblomní a co se stane s tatínkem. Po zdlouhavém vysvětlování však SA-mani naskákali do nákladních aut, od vyhození upustili a odjeli. Po nich zůstala budova synagogy zcela zničená k nepoznání.

Příslušníci židovské komunity byli označováni nášivkami na oděvních svršcích židovskou Davidovou hvězdou s nápisem „Jude“. V letech 1941 až 1942 byli násilně odvlečeni do mnoha koncentračních táborů; v Terezíně, Treblince, Osvětimi, Březince, Majdanku, Mathausenu, Bürkenau, Rawensbrücku, Jawóru a jinde.

Mezi těmi, kteří byli touto antisemitistickou pohromou postiženi, ze bzeneckých spoluobčanů se staly celé rodiny: Blumkova, Briefova, Brösslerova, Büchlerova, Festova, Fischkusova, Franklova, Fürstova, 4 rodiny Glaserovy, Guttmanova, Juhnova, Kimmnerova, Kleinova, Kuhnerova, Königsteinova, Kühnova, Löwy, Redlichova, Reichova, Schönova, Sommerova, Sonnenscheinova, Wintrova, které vesměs skončily v plynových komorách.

V období mezi lety 1939 až 1945 se stali dalšími oběťmi rasistické vyhlazovací politiky:

J. Adlerová, M. Altová, B. Davidová, A. a O. Jelínková, K. Bicková, C. Joklová, S. Manuelová, B. Müllerová, S. Sablová, M. Schneiderová, O. Schornböcková, R. a G. Galia, P. Stösslerová, R. Tischlerová, kteří byli umučeni v koncentračních táborech. Těmto obětem nacismu je na místním hřbitově věnován pietní památník.

Po válce v roce 1945 se z internace vrátili pouze MUDr. Alfréd Blumka a jeho pozdější manželka Elvíra.

 

Odboj

Rozpory mezi českým a německým obyvatelstvem směřovaly k vyhrocení a stále více se prohlubovaly k otevřenému odporu a odboji. V roce 1942 došlo k vyhlášení stanného práva. Za této situace docházelo k stále častější perzekuci občanů, jejich vyslýchání, věznění, týrání, až k popravám. Ve vysílání rozhlasových zpráv a na výstražných vývěskách byly zveřejňovány nekonečné řady jmen popravených.

Mezi těmi prvními oběťmi, z řad bzeneckých občanů, se stal:

– učitel Antonín Straka, zapojený ve skupině „Carbon“. Po zatčení gestapem stačil se ještě před jejich výslechy otrávit cyankaliem, aby při nich nic nevyzradil.

Později, s odstupem času, stala se další obětí:

– Anděla Šťastná, bojovnice za svobodu národa. Její život skončil 5. května 1944 po čtrnáctiměsíčním týrání v koncentračním táboře v Jawóru.

Její manžel Ctibor Šťastný, ředitel měšťanské školy, společně zatčený věznění v koncentračním táboře přežil a vrátil se v roce 1945 domů.

Velké drama se odehrálo v poslední dny války 14. dubna 1945. V tu dobu příslušníci zbraní SS, posílení Vlasovci, pátrali v pohoří Chřibů, na Kameňáku a Zavadilce u Moravan, po skupině partyzánské organizace „Vela“. Ta se však mezitím přemístila a ukryla v Bzenci – Olšovci. Jejich úkryt znal z místní skupiny učitel Josef Staněk. Při výsleších zatčených se o něm dozvěděl velitel SS poručík Lüdemann, který do Bzence 14. dubna 1945 vyslal jednoho z vlasoveckých provokatérů, aby se s ním spojil jako parašutista – ruský major. V domě u Repíků se prokazoval jakýmsi průkazem s tím, že neuváženým chováním ohrožuje partyzány. Nařídil mu přivést velitele skupiny Sergeje. Když se s ním Staněk vrátil, začal je údajný major přesvědčovat, aby se celá jednotka přesunula na nové místo. S tím se také rozloučili. Provokatér odjel do Kyjova, a když veliteli Lüdemannovi oznámil výsledek pátrání, ten nařídil, aby se v neděli dne 15. dubna 1945 v Bzenci – Olšovci uskutečnila razie proti partyzánům.

Dopadnout osmnáct ozbrojených mužů se však nepodařilo. V inkriminovanou neděli ráno totiž do Olšovce přijela ozbrojená kolona německých vojáků. Ubytovali se shodou náhod v domě, kde se na půdě ukrývala většina partyzánů. Za dramatických okolností se je v době, kdy jednotka nastoupila k čtení denního rozkazu, podařilo převést na jiná místa. Tak, když se kolem poledne objevili u Staňka vlasovci, byli partyzáni rozptýleni po chalupách v celém Olšovci.

Provokatéři ale netušili, co se mezitím stalo. Představili se jako zástupci ilegálních skupin z Veselí nad Moravou a Strážnice. S učitelem jednali o přepadení kyjovského Gästehausu a jeho likvidaci partyzány. Na podobnou akci prý sami nestačí, protože nejsou dostatečně silní. Žádali proto svolat bzeneckou skupinu. Staněk jim ale nedůvěřoval, přesto slíbil, že partyzány přivede na určené místo. Když ho propustili, zmizel a stačil se ukrýt.

Jagdkomando čekalo na stanoveném místě. Když nikdo nepřicházel, esesmani pochopili, že je učitel prohlédl. Příslušníci proto začali prohledávat domy, ve kterých se jim podařilo objevit tři sovětské partyzány a jejich druha, vídeňského Čecha. Rusy na místě bestiálně zavraždili. Umučili také majitele domu, ve kterém se nacházeli.

Z rozkazu německého velitele oznamoval městský bubeník po Olšovci, že čtvrť bude potrestána za přechovávání partyzánů. „Při sebemenším provinění čeká obec vypálení. Muži, ženy a děti pak smrt zastřelením.“ V zápětí vyzývali, aby lidé sdělili, kde se učitel Staněk skrývá. Nikdo se však neohlásil, kdo by někoho udal.

Trestná výprava se proto navrátila k večeru do Kyjova. Přivezli sebou také zatčené bzenecké občany: Antonína Höhna, Františka Jurigu, Stanislava Sigmunda a Marii Staňkovou (manželku učitele), kteří byli bestiálně mučeni a potom v kůlně Gästehausu dne 15. 4. 1945 zavražděni. Těžce raněnou Marii Staňkovou dokonce pohřbili zaživa. Z dalších zatčených Florián Jelínek a neznámý bojovník (vídeňský Čech) byli po mučení rovněž v Kyjově dne 18. 4. 1945 zavražděni.

Velitel jagdkomanda poté rozkázal zapálit Gästehaus, střílením vyháněli lidi z ulic, dvě osoby zabili a další zranili. Po pijatice v hotelu Slovan na druhý den odjeli. Deset dnů po jejich odchodu vstoupila do města rumunská armáda.

Umučení bzenečtí občané byli pohřbeni v areálu zámeckého parku nad tanečním parketem. Toto vybrané místo bylo však později shledáno za nedůstojné, proto došlo k jejich exhumaci a přemístění na místní hřbitov.

 

Na statku

V roce 1944, jako absolvent rolnicko-vinařsko-ovocnářské školy, po splnění přijímacích zkoušek na Zemském úřadu v Brně, byl jsem přijat u zemských výzkumných ústavů zemědělských (ZVÚZ) jako hospodářský praktikant. Nastoupil jsem na statek ZVÚZ II. v Bzenci – Háji.

U poněmčeného správce statku Jindřicha Uhra dostal jsem 250,- korun měsíčně, 1 litr mléka denně a 50 kg brambor ročně. Na vyžití to mnoho nebylo, ale byl jsem rád, že jsem se vyhnul tehdy hrozícímu nasazení na práce do Německa.

Pro tak malý plat musel jsem stravu doplňovat všemožnými výpěstky ze statku – ovocem a zeleninou. Častokrát jsem si i „přilepšoval“ z pařáku vařenými bramborami, potají „kradenými“ na úkor krmení určeného prasatům. Jejich krmička Marie Malíková mi vždy s legrací říkala: „doneste si sůl a jen se s chutí najezte, ty prasata to stejně nepoznají.“

Společně se mnou na statku pracoval, také za mizerných pár korun, jako šafář František Bezděk. Později mu byl plat poněkud upraven, čímž došlo i k mému zvýšení platu na 350,- korun měsíčně. K tomu mi byla povolena i úhrada na svačinové polévky v místní hospodě „U Blažků“. Oba jsme se však museli uskromňovat, jak se dalo.

Na zemědělské práce docházeli do statku občané z okolí – Moravského Písku, Bzence – Kolonie, Bzence, Domanína a také žáci, studenti a učni určení na „povinné práce“. V letních měsících a hlavně ve žních, pracovalo na statku 12 mladých děvčat až ze Slovenska, spolu s jejich vedoucím, starým gazdou, který se o ně staral a hlídal.

Jednoho listopadového dne dojela na statek z Brna revize hospodaření, vedená samým ředitelem ZVÚZ, kterým byl zatvrzelý nacista jménem Lokscha, člen nacistické strany NSDAP. Moc jsme mu nerozuměli, ale při obhlídce hospodářských budov, stájí, sýpek a dílen láteřil a nadával nám: „lauter bolschevik“ a to jsme mu rozuměli. Vyšel si také na obhlídku obdělaných polností, až na kopec za statkem, v trati Plechovec, odkud je pěkný rozhled po celém okolí, od pohoří Bílých Karpat přes Javořinu, Strážnici až k hodonínu, což se mu líbilo.

Právě v té době, 20. 11. 1944 kolem poledne, mohl pozorovat z kopce bombardování Hodonína spojeneckým letectvem, což se mu však již nelíbilo. Vystrašilo ho to tak, že měl, jak se říká, srdce až v kalhotách. Byl bledý jak smrt, celý se třásl a narychlo odjel zpět do Brna. Po jeho odjezdu jsme si samozřejmě všichni oddechli, ale netrvalo to dlouho.

Počátkem jara 1945 stávala se půda Němcům již všude horká a to také pro ředitele Lokschu. Kde kdo mohl, snažil se z nich utéci a někde se schovat před postupující armádou. Tak se také Němec Lokscha znovu znenadání objevil na statku, aby se zde ukryl s celou rodinou a odvezeným majetkem z Brna. Ten byl z části ukryt do dvou silážních věží, z části v obytných místnostech statku, které zabral.

Sám, jako nacista, měl asi na svědomí hodně zla, které napáchal mezi českými lidmi diskriminací a udavačstvím končícím často vězením, týráním a smrtí. Nemalým podílem se jistě o to zasluhovala i jeho dcera provdaná za příslušníka oddílu SS. Byla „vyšší rasy“, panovačná, s nikým se moc nebavila, taky jako nikdo s ní, jen se denně projížděla na koni po poli a okolním lesíku – Háji. Každý kdo mohl, se celé rodinně raději zdaleka vyhnul.

Brňané a jím ukřivdění lidé si ho však velmi dobře uhlídali a na statku po osvobození našli. Neunikl za své viny spravedlivému trestu, za něž byl v Brně veřejně popraven.

Co se stalo s ukrytým majetkem jsme žádný již nikdy nedozvěděli, neboť v době frontových bojů, při nichž dělostřeleckými zásahy byly poškozeny některé budovy, jsme na statku nebyli a po osvobození v dubnu 1945 byl německý správce Uher odsunutý. Bývalý šafář František Bezděk vstoupil do služeb Státní bezpečnosti a já jsem byl přemístěn jako hospodářský adjunkt na statek ZVÚZ I. ve Bzenci k správci Dipl. agr. Janu Svitavskému.

 

Osvobození

Válečné události v měsíci dubnu roku 1945 nevyhnuly se ani Bzenci. Fronta se nezadržitelně blížila a postupovala od východu přes pohoří Bílých Karpat, oblastí Horňácka dále na západ směrem ke Kyjovu a Brnu.

Mnoho občanů v té době chodívalo na Starý hrad, odkud pozorovali blížící se postup osvobozujících vojsk. V nejtěžších chvílích ukrývali se s celými rodinami ve vinných sklípcích.

Nacistická armáda držela svoje pozice v bzeneckých vinohradech asi 8 dní. Během nich probíhaly boje střídavě. Město ve dne bylo obsazeno osvobozující rumunskou armádou, v noci se však znovu navracela zpět německá, až konečně došlo k průlomu a osvobození města Bzence 19. 4. 1945 a to příslušníky rumunské a ruské armády.

Silnicí přes město projížděli vojenské transporty s příslušníky armád, se zásobováním, vojenskou technikou a municí. Mnohé cesty byly poškozené, mosty zničené, takže s pomocí obyvatelstva musely být rychle opravovány. Za těmito pracemi se chodilo až k Moravskému Písku, Bzenci – Lidéřovicím, Rohatci a Vracovu.

V celé šířce silnice hnali sebou vojáci stáda hovězího dobytka pro svoji obživu. K dočasnému jejich ustájení došlo na místním statku ZVÚZ pod zámkem. Podle potřeby docházelo pak k jeho porážení na místních jatkách u nádraží.

Krmení a hlídání ustájeného dobytka obstarával mladý, usměvavý ruský voják jménem Jurko. Často se projížděl ulicemi města na bílém koníkovi. Jednoho dne, když se objevil až u našeho domku, matka jej důrazně upozorňovala, aby byl opatrný, neboť na Starém hradě a ve vinicích mohli být ještě ukrytí nějací němci, kteří by ho mohli zastřelit.

vyprávěla mu, jak se syn s dalšími třemi kamarády ukryli před němci v lese ve vykopaném bunkru, kde jsou již delší dobu bez čerstvého jídla. Na druhý den Jurko přinesl kus hovězího masa z porážky. Maminka navařila hrnec hovězího guláše a s konvičkou a chlebem mně vyslala, abych jim jídlo zanesla do lesa. Nebyl to moc dobrý nápad. Cestou jsem se chvílemi dostávala pod palbu němců, kteří ještě z vinohradů odstřelovali okraj lesa, v němž tábořili rumunští vojáci. Plížením jsem se však dostala do lesa a podle situačního plánku našla i vykopaný bunkr zamaskovaný haluzemi, smrčím a bořím.

Po zapísknutí smluveného znamení se opatrně odkryl zakrytý vchod do bunkru a tak se kluci, po několikadenním hladu, s chutí vrhli na ten guláš s chlebem.

Ještě dnes si vybavuji v paměti, co se všechno mohlo stát, kdyby je i mně vojáci v lese zjistili a chytili.

 

Válečné oběti

Osvobození se neobešlo bez lidských obětí a to jak z řad vojáků, tak i civilistů. V parčíku na Horním náměstí, před bývalou Měšťanskou školou, nachází se památník s dvoujazyčným textem:

1945 – IN AMINTIREA EROILOR DIVIZIEI 2A INF ROMANA CAZUTI PENTRU ELIBEREREA CEHOSLOVACIEI – PADLÝM HRDINŮM DRUHÉ RUMUNSKÉ PĚŠÍ DIVIZE ZA OSVOBOZENÍ ČESKOSLOVENSKA.

Na této pamětní desce jsou uvedena jména, datum a počet padlých vojáků:

19. 4. 1945 – 5
20. 4. 1945 – 2
21. 4. 1945 – 1
22. 4. 1945 – 14
23. 4. 1945 – 5
24. 4. 1945 – 6
25. 4. 1945 – 3
26. 4. 1945 – 15
27. 4. 1945 – 1
29. 4. 1945 – 2
1. 5. 1945 – 2

 

Celkem zaplatilo osvobození Bzence životem 56 příslušníků rumunské armády. Padlí vojáci byli pohřbeni do velkého společného hrobu vykopaného za kostelem sv. Jana Křtitele. V těchto místech nachází se i další památník padlým vojákům.

V pozdější době byly i tyto pozůstatky exhumovány a přemístěny do společného památníku padlých rumunských vojáků vybudovaném v Brně.

Nejvíce rumunských vojáků padlo na okraji lesa Bzinku kde tábořili a zdržovali se v blízkosti polních kuchyní. V plechových nádržích s písemným označením „Aparat de deparasit“ si zde také vyvařovali a desinfikovali svoje osobní prádlo. Byli v tom směru dosti lehkovážní, neboť se tak stali snadným terčem němcům, kteří měli obsazenu vyvýšeninu na Starém hradě, odkud je mohli snadno pozorovat a odstřelovat. Byl to významný strategický bod, z něhož němci ovládali celé město a širokou nížinu od Veselí nad Moravou, Strážnice až po Vracov.

Na jeho vrcholu stávala kaple sv. Floriána, kterou během bojů vyhodili do povětří. Všechny přístupové cesty k němu, i s okolními vinohrady na jeho svazích zaminovali němci nášlapnými minami. Velkým paradoxem bylo, že dřevěné krabičky pro tyto nášlapné miny vyráběli dva místní občané.

Záhy po osvobození pospíchalo mnoho bzeneckých vinařů do svých vinic, aby včas stihli zvládnout jarní práce. Tato starostlivá péče stala se jim však velmi osudnou když cestou do vinic, nebo ve vinicích, šlápli na zákeřnou minu a došlo k jejich těžkým zraněním. To se pak z vinic ozýval jejich bolestný křik a volání o pomoc.

V provizorním lazaretu, zřízeném na bývalé Fürstově vile, v parčíku na Horním náměstí, prováděl místní lékař MUDr. Antonín Macháček jejich ošetření. V mnoha případech to končilo amputací spodních končetin prováděnou většinou zaživa, neboť na narkózu nebylo času a ani prostředků. Přes pomyslné tlumení bolesti alkoholem bylo z domu slyšet bolestné sténání zraněných.

 

Kaple sv. Floriána

Po skončení bojů zůstala na Starém hradě, v místě kde se v minulosti o Vavřineckých slavnostech konaly velkolepé děkovné mše za úrodu, jen hromada sutin po kapli sv. Floriána.

Tam, kde dříve visel nad oltářem krásný obraz ve zlaceném rámu s hraběcí korunou, zbyla jen prázdná díra. Kde se vlastně ztratil tento vzácný oltářní obraz? Mají ho na svědomí němečtí vojáci, kteří kapli vyhodili do povětří a obraz ukradli, nebo snad zmizel v rukou neznámého zloděje?

K pořízeným fotografickým snímkům zbořené kaple z r. 1945 sepsal bzenecký rodák Alexandr Novosád, pod pseudonymem Jiří Milan Lípa čtyřverší:

Jak ses pyšně nadnášel, svatý Floriánku,
nad bzeneckým městem v slunci, za červánků,
svoji vížkou kýval jsi na pozdrav již z dáli:
„Kde máš vížku červenou?“, „Němci mi ji vzali“.

V bouři války zběsilé smutně ses v kraji díval,
svoji vížkou červenou strachem jsi zakýval,
když granáty padaly kolem tvých zdí,
vojáci tě zbořili, pangermánci zlí …

Teď smutně stojíš nad krajem, bolně v dál se díváš,
vížkou svoji červenou na nás nezakýváš,
z pýchy tvojí zbylo jen zdivo zbořené
a trámy, jež trčí z hromad kamene …

Zas se budeš skvět ve své staré slávě
postavíme si tě, všichni svorně, hravě …
Budeš se na nás ze své výše dívat:
červenou svou vížkou na pozdrav nám kývat.

 

Bohužel toto zbožné přání bylo jen labutí písní, neboť kaple, která byla dominantou města, zůstala v ruinách, zarostlá travinami, plevelem a bujně rostoucími křovinami. Po válce sice bzenecká mládež, ve dvojicích, vybírala po domech peněžitou sbírku na postavení nové kaple, ale peníze jaksi zmizeli v obci, bez realizace původního záměru. Také druhá uspořádaná peněžitá sbírka na její obnovu v akci „Cihla za 10 korun“ se minula posláním.

Nějaké cihly se sice koupily, ale během dalších 40-ti let se z části rozpadly a posléze ztratily, i s těmi starými očištěnými. Doba dvouletek, pětiletek a tehdejšího politického vývoje zkrátka obnově památek nepřála.

 

Válečné škody

Během válečných operací došlo ke ztrátám nejen na kulturních památkách, ale i na majetku občanů a podniků, jak rabováním, rozkrádáním, tak také poškozením vinohradů dělostřeleckou palbou.

V té době jsem odešel ze statku ZVÚZ a nastoupil práci u Vinařského družstva v Bzenci, pro lepší platové podmínky, jako technický úředník.

Ze záznamů značné majetkové ztráty zaznamenalo i Vinařské družstvo. V té době v zámeckých sklepích se nacházelo uskladněno na 176 500 litrů vína.

Již 7. 4. 1945 byly činěny dotazy z německého armádního velení, jaké má podnik zásoby vín. Veškerá dokumentace byla však včas zabedněna v sudech, zazděna nebo zakopána, takže stav nebyl vyzrazen.

V pondělí dne 9. 4. 1945 dostavila se do podniku řada důstojníků a poddůstojníků a prohlásili, že všechny zásoby se zabavují pro německou armádu a že Rusům, popřípadě Rumunům, nesmí ve sklepích zůstat ani litr vína. S odběrem vína, ovšem bez náhrady, se mělo započít, i jeho rozdělením mezi vojenské jednotky, co nejdříve.

Podle poznámek nacistických důstojníků, které učinili při prohlídce sklepů, dalo se usoudit, že sklepy, případně i celou zámeckou budovu hodlají zničit vyhozením.

Již během dne 10. 4. 1945 bylo započato s odběrem vína, které trvalo dále 11. až 13. 4. 1945. Bylo odebráno 48 000 litrů vína, 390 kusů transportních sudů s obsahem od 30 do 350 litrů.

Další německé jednotky, které obsadily Bzenec dne 14. 4. 1945, vyžadovaly opětovné vydání vína přes tvrzení, že již vše bylo vydáno.

Velitel dělostřeleckého pluku, který se usídlil v prostorách zámku, vydal rozkaz k vloupání do zámeckých sklepů. Německé vojsko pak vykrádalo ze sklepů vše, co bylo možno. Mimo vína i další věci, stroje, zařízení a povolilo loupení i civilnímu obyvatelstvu. Při tomto rabování byly uschované věci rozkrádány a ničeny.

Velitelství divize bylo upozorněno němcem Parschem, který byl místopředsedou Vinařského družstva a nadporučíkem u německého Volksturmu, že další víno je zatajováno ve sklepě v zámeckém parku pod lípou. V úterý dne 17. 4. 1945 muselo proto být i toto víno v množství 5 465 litrů vydáno, samozřejmě opět na pouhé potvrzení bez náhrady.

Z úterý na středu dne 18. 4. 1945 muselo německé vojsko ustoupit západním směrem a tak byly zbylé zásoby uchovány. Dne 19. dubna 1945 došly do Bzence jednotky Rumunské armády. Zámecké sklepy, ačkoliv byly zamykány, byly vždy znovu loupeživými pachateli otevírány a pátráno v nich po zbylých zásobách vína. Bylo proto požádáno divizní velitelství Rumunské armády o dodání vojenské stráže do zámeckých sklepů, aby tak byla učiněna přítrž krádežím a loupení.

Rumuni se domáhali vína proti úhradě 16,- korun za litr, bez rozdílu na druh vína. Bylo jim tak vydáno 42 814 litrů. Rudá armáda odebrala celkem 9 842 litrů vína.

Ze zásob zůstalo nakonec zachráněno cca 70 379 litrů přírodního vína, cca 7 000 litrů dezertního vína a něco lihovin, uložených jak ve skladech centrály, tak pobočkách a jejich vinárnách. Utrpěné ztráty na víně byly odhadnuty v pořizovacích cenách na 2 až 2,5 milionu korun.

Mimo toho družstvo utrpělo značné ztráty na podnožovém materiálu dovezeném z Weiner Neustadtu a vinicích. Dělostřeleckou palbou byly velmi poškozeny vinice a také úplně zničen viničný domek v trati Maršálky.

Po odchodu rumunských a ruských vojsk byly události májových dnů roku 1945 spojeny s příchodem prvních příslušníků československé armády Jaselského dělostřeleckého pluku do bzeneckých kasáren.

Všichni je vítali s radostí, neboť z lidí spadla tíha prožitých válečných dnů, nesvobody a ponížení národního sebevědomí. Do jejich tváří se vrátil opět smích a znovu zazníval zpěv. Na slavnostně vyzdobeném náměstí zavlály prapory, občané z města a širokého okolí v krojích a mládež s květinami přihlíželi velkolepému přivítání, spojenému s první vojenskou přehlídkou nastoupených příslušníků čsl. armády ve svobodné vlasti.

 

Neúspěšný návrat domů

Osvobozením našich území v roce 1945 od německých okupantů vysvitla naděje všem občanům vyhnaných v roce 1938 z pohraničí, že se budou moci navrátit zpět do svých předválečných nuceně opuštěných domovů. Také rodina Roháčova ze Bzence požádala Okresní národní výbor v Uherském Hradišti o vydání cestovního povolení k návratu domů.

Cestovní povolení číslo 1772/A jim bylo uděleno 29. 5. 1945. V té době nebyly však ještě všechny poškozené komunikace a dopravní spoje v naprostém pořádku a opraveny. Na společnou cestu otce se synem tento vzpomíná:

Prvý den absolvovali jsme cestu domů směrem na Brno z části pěšky, místy různými dopravními prostředky, když nás někdo s povozem nebo autem svezl. Tak jsme dorazili k večeru až k nádraží v Brně.

Druhého dne v noci se nám podařilo tajně dostat na ruský vojenský ešalon s vepřovým a hovězím dobytkem jedoucí směrem na Okříšky. Byla to noční jízda plná strachu. Museli jsme být přikrčeni, jen tak, na plošince parní lokomotivy před kotlem, přidržujíc se železného ohrazení před nárazníkem. Nákladní vlak nemohl jet příliš rychle, neboť železniční svršky nebyly ještě všude v naprostém pořádku po válečném poškození, zejména viaduktů a navíc se nevědělo, není-li trať někde ještě se zbytky podminování. Bylo nám tedy všelijak, jenom to teplo sálající z kotle za námi nás hřálo a pak naděje, že přece snad dobře dojedeme.

V Okříškách však vojenský vlak odbočil směrem na Jihlavu a dále ku Praze. Pozdě v noci se nám podařilo dostat na jiný nákladní vlak, který nás vzal na tendr s uhlím, směřujícím přes Moravské Budějovice do Znojma.

Na třetí den jsme posléze dojeli do Znojma – k cíli naší strastiplné cesty k domovu. Jaké však bylo naše procitnutí, když místo známého znojemského nádraží, trčely k obloze jen sutiny pobořeného zdiva. Také další obytné domy kolem nádraží a v různých částech města po bombardování, které město během osvobozovacích akcí Rudou armádou postihlo, ležely v ruinách.

Mnoho ruských vojáků zde při osvobozovacích bojích padlo. V Husových sadech nachází se jejich památník. Nepříjemně se nám stahovalo hrdlo, když jsme se přibližovali ulicemi k našemu domovu. Co jsme si ani ve snu nechtěli připustit, se stalo skutečností. Námi vkládané naděje, že najdeme svůj domov a majetek tak, jak jsme jej opustili, se rázem v troskách rozplynula. S přibývajícím večerem jsme neměli ani kde hlavu složit. Bloudili jsme ulicemi až k bývalému hotelu „U Medvěda“ na Masarykově náměstí, obsazeném příslušníky ruské armády. Jejich strážný nás předvedl před velícího majora RA, kterému jsme vylíčili naši situaci. Ten nás, s doprovodem odkázal na velitelství armády, nacházející se v hotelu „U tří korun“ na Horním náměstí. Přítomný plukovník nás, po výslechu a předložení našeho cestovního průkazu k návratu domů, ihned přikázal ubytovat v hotelu společně mezi vojáky. I když to nebyl žádný komfort, ale kavalec ve vojenských podmínkách, byli jsme velmi rádi, že se máme kde po třech dnech putování spokojeně vyspat.

Následujícího dne, smířeni již s tím, že jsme díky nacistické okupaci a válce přišli o všechno, zničený domov a nenávratně rozkradený majetek neznámými německými pachateli, nám komisař Revolučního národního výboru a předseda Okresu navrhli, abychom si našli přiměřenou náhradu z němci opuštěného majetku, který nám přidělí.

Opět jsme bloudili ulicemi města s beznadějí, neboť to, co za něco stálo, bylo již dávno rychlejšími zájemci rozebráno. Ze soucitu se nás pak ujala naše stará známá hostinská, vdova paní Marie Šmikmátorová, která nás po následující dny u sebe ubytovala a živila. Sešli jsme se sice také i s několika dalšími našimi bývalými známými, kteří nám však pro vlastní těžkou situaci, nemohli, nebo nechtěli pomoci. Ani jsme se nedivili a nemohli jim to mít za zlé, neboť se v té době každý staral sám o sebe.

Otec, který válečným strádáním byl velmi těžce nemocný a již značně unavený, když viděl tu naši bezmocnost a beznadějnost, ztratil veškerý další zájem o setrvání ve Znojmě a po třiceti neúspěšných dnech rozhodl, že se vrátíme zpět do Bzence.

Z celé té strastiplné anabáze zůstal mi „na památku“ jen německý doklad o totožnosti z 14. 11. 1938, cestovní povolení k návratu z 29. 5. 1945, repatriační průkaz číslo 306017 ze 17. 12. 1945 a nezapomenutelné vzpomínky na prožité chvíle a utrpení v nich.

Ztratili jsme domov, majetek a nikdo nám nic, kromě těch pár obnošených hader a obuvi, poskytnuté od Českého srdce v roce 1939 nedal. Smířili jsme se s tím, že to byla krutá válečná daň, aniž bychom se dočkali toho, že by se nám někdo z viníků omluvil.

 

Doslov

Ze strany sudetoněmetského landsmanšaftu je dnes často slýchat o tom, co Němci zkusili od „zlých“ Čechů. O osudu a utrpení Čechů za jejich nacistické okupace nechtějí však nic vědět. Pro ně začínají dějiny až po roce 1945. Málokdo ví o osudech Čechů před Mnichovem, během záboru čsl. území a před okupací republiky.

Kruh občanů České republiky vyhnaných v roce 1938 z pohraničí, který vznikl 28. října 1993, obdržel již přes 2 000 dopisů s výstižnými vzpomínkami na probíhající události tehdejší doby, podávající představu o tom, co mnozí naši občané prožívali před desítkami let.

Mnozí lidé se ještě dnes obávají, že se jim za pravdivé vzpomínky dostane ze strany našich bývalých německých občanů pomsty, kdyby je někde publikovali nebo zveřejňovali svým jménem. Také i z tohoto důvodu, že se i dnes někteří němečtí návštěvníci u nás chovají velmi arogantně, což nápadně připomíná předválečná léta a dobu, ze které se stejným způsobem dostali k moci.

Všechny obsažené vzpomínky jsou osobní, subjektivní a nemohou být ani jiné. Bývají více či méně výstižné. Ani dnes jejich dosažitelný souhrn nemůže podat úplný a vyčerpávající obraz minulosti, to je nedosažitelné. Snad ale ta hrstka střípků osobních a rodinných osudů poskytne alespoň částečnou představu o tom, co mnozí z nás, či našich otců a dědů, prožívali před desítkami let, o atmosféře tehdejší doby.

V těchto vzpomínkách všechny skutečnosti, ale i pocity, jsou součástí národního sebevědomí a identity a měly by jí i zůstat. Jsou to individuální stopy našeho společného uplynulého osudu, které by neměly upadnout v zapomenutí a zůstat zachycené jen někde v zásuvce mezi rodinnými památkami.

Staré latinské okřídlené přísloví praví: „Historia magistra vitae“ – Dějiny jsou učitelem života. Jejich obraz je nutné skládat z malých kamínků do velké mozaiky. K tomu mají přispět i všechny tyto vzpomínky na životní osudy, utrpení a hořké doby hlubokého ponížení a útlaku.

 

 

Konec