BZENEC

OD ROKU 1848 PO OSVOBOZENÍ 1945

Jan Hirš

 

Bouřlivé události roku 1854 se Bzenčanů mnoho nedotkly. Alespoň nečteme nikde o nadšeném zřizování občanských gard, ač i zde byl učiněn pokus zřídit je. Jak už vyplývá z konzervativní povahy Bzenčanů jsou jen rychle hořící loučí, jejíž oheň živí nejčastěji ohnivá „lipka“.

Nutno ovšem brát v úvahu i národnostní složení obyvatel Bzence. V 1. polovině 18. stol měl Bzenec 2800 obyvatel, z toho 770 národnosti židovské. Úřadování na radnici bylo až do roku 1864 německé, vrchnost – hrabata z rodu Reichenbach – a veškerá zámecká agenda byla také německá, rovněž bzenecká obec židovská úřadovala jenom německy. A přece mezi prvními oběťmi v povstání ve Vídni vidíme bzeneckého občana Karla Spitzera.

Po 14. září 1848 musely však bzenecké sklepy – bzenecký parlament – jenom hučet. Jak by také ne, vždyť byla zrušena potupná robota. Výkup za den roboty s potahem byl stanoven na 12 krejcarů, za den roboty pěší 4 krejcary. K bzeneckému panství patřil tenkrát i Syrovín a Hostějov. Byly to obce, a mám na mysli i ostatní okolní obce Těmice, Domanín, Vracov, převážně zemědělské, bez jakéhokoliv průmyslu a tudíž pro obyvatele těchto osad bzenecké panství skýtalo možnost výdělku. Právní robota byla nahrazena bezprávným vykořisťováním. A bzenecké sklepy a kořalny dovršovaly bídu a mnohdy i tragédii nejchudobnějších místních rodin.

O povstání Maďarů proti Vídni vědělo se hodně i v Bzenci. Do Strážnice byla vyslána na úřední vyzvání ozbrojená hlídka z řad bzeneckých občanů, jež měla zabránit případné infiltraci maďarské revoluce na Moravu. Ke konci roku 1848 byl v Bzenci ubytován oddíl ruských vojsk, kteří z rozkazu cara šli chránit jeho pana kolegu ve vladařské profesi císaře Františka Josefa. Je to už druhá návštěva ruských vojsk ve Bzenci (první byla v době Napoleonově v roku 1805). A pokaždé se zapsali bratrští Rusové do vzpomínek místních občanů.

Nabytím občanské rovnoprávnosti bylo dovoleno židovskému obyvatelstvu zakupovat domy mimo areál židovské obce, tedy i na náměstí. Jako finančně nejsilnější živel v Bzenci obsadili téměř celé náměstí svými obchody a hostinci přes četné protesty místních obyvatel. Kdo mazal, ten jel. Na náměstí měli i jatky, jež nejenom hyzdily vzhled náměstí, ale byly jistě i eldorádem potkanů. Jak bylo nutné dodržovat hygienické zásady zvláště tehdy, patrno kupř. z toho, že v létě 1849 vypukla v Bzenci epidemie úplavice, jíž podlehlo 61 osob, a jenom 9. září zemřelo 9 osob.

Následujícího roku ztrácí Bzenec vést gruntovní knihy, jež byly převezeny na okresní soud do Ostrohu. V Bzenci zůstaly jenom kupř. staré horenské knihy, kam se od začátku 17. století zapisovaly prodeje a koupě vinohradů, pak horenské právo a některá privilegia cechů, která už dávno ztratila svoji právní hodnotu. Vždyť cechovní systém už byl vytlačen postupujícím kapitalismem. Roku 1882 vyla vytvořena v Bzenci Živnostenská společnost, kam patřily živnosti ze Bzence, Domanína, Těmic a Písku.

Rozmachu obchodu jistě velmi pomohla Severní dráha, na níž byl zahájen provoz 1. 5. 1841. O rok později byla v Bzenci zřízena pošta a v roce 1848 byl postaven první bzenecký průmyslový podnik – cukrovar.

Celkový pohled na město se mění po roku 1855. Starý renesanční zámek byl už tak zchátralý, že potřeboval důkladnější opravy. Hrabě Vilém dal jej zbořit a pouští se dostavby nynější zámecké budovy. Hrubými podvody dodavatelů materiálu i stavitele je dohnán až k sebevraždě. Zámek je postaven ve slohu anglické gotiky, jež byla tehdy v módě (viz. zámek Hluboká aj.) V téže době vzniká i židovská modlitebna – templ.

Hladinu klidného života bzeneckých vinařů rozvířila prusko – rakouská válka v roce 1866. 20. července, tedy 18 dní po bitvě u Hradce Králové, přicházejí od Vracova k nám první pruští vojáci a uplatňují tvrdé právo vítězů. Bzenčané jim musí dávat potahy, potraviny, píci pro koně, víno, kořalku, sukno a kuřivo. Dle kvitance z 22. 7. 1866 bylo pro dělostřelectvo 5. armádního sboru rekvírováno 193 měřic ovsa, 3 vědra kořalky, 4 vědra vína, 850 krátkých cigár, 25 viržinek, 200 kubovek, 500 cigaret, 25 liber rozličného tabáku, 300 balíčků tříkrálového tabáku, 4 libry šňupavého tabáku, půl sudu piva, 564 bochníků chleba.

A tak to šlo den po dni, cukr, sůl, máslo, víno, rum, až do 1. září, kdy Bzencem prošel poslední voják. A bylo jich 1 400. Kromě stravy činila hodnota rekvírovaných věcí 14 000 zl. 58 kr., jež byly později jednotlivcům vráceny ze státní pokladny. Snad od té doby se u nás říká: jíš jak Prajs. V té době vznikla v Bzenci a všude v okolí cholera, jež si vyžádala u nás 131 obětí. Přidáme-li k tomu ještě, že toho roku pomrzlo obilí a víno, byl to pro Bzenčany skutečně rok katastrofální.

A jaká byla v Bzenci škola? V šedesátých letech byla rozšířena dosavadní dvojtřídka na školu trojtřídní. Poněvadž ani tyto 3 třídy nestačily pojmout velký počet bzeneckých školáků, byla postupně škola rozšiřována až na šestitřídní školu smíšenou. Stávala na místě dnešní základní devítileté školy. Roku 1897 byla tato škola zbořena a 4. října byl položen základní kámen budovy. Byla slavnostně otevřena 18. 8. 1898. Od roku 1900 byla rozdělena na dívčí a chlapeckou.

V roce 1885 byla založena Zemská rolnická a vinařská škola a v roce 1892 škola živnostenská (pokračovací). Židé však měli svoji vlastní školu, jež stávala na místě prodejny dnešní prodejny hraček. Vídeňský bankéř Jakob Ehrenzweig daroval židovské obci svůj rodný dům, jenž byl roku 1899 adaptován na školu, jež byla pojmenována na Školu Františka Josefa. Byla to škola s vyučovací řečí německou a chodilo do ní i mnoho dětí bzeneckých občanů, aby se naučily německy. Po první světové válce ztratila své existenční podmínky a byla připojena k měšťanské škole.

Budova dnešního MěstNV byla v roce 1869 na místě staré radnice. V r. 1882 byly vystavěny bzenecké kasárny a téhož roku se započalo s propojením Bzence s nádražím v Moravském Písku a s propojením trati do Kyjova.

Velmi bouřlivé bývaly předvolební boje politické. Proti sobě stály v Bzenci dvě strany: strana Františka Rychmana, později strana Josefa Orlického, a strana Františka Bezchleby. Boj nebyl často veden čistými zbraněmi, pomluvy a nařčení bývaly mnohdy brány jako hlavní zbraně v boji o starostenskou hodnost, nejednou se pralo špinavé prádlo na veřejnosti, často končily tyto boje před soudem.

Do tohoto hašteření zadula do obou táborů válečná polnice 1914, volající všechny „věrné Čechy“ do jednoho šiku na záchranu našeho mocnáře a jeho rodu. Umlkly cepy ve stodolách, odloženy kosy, poslední pozdrav poslán byl bzeneckým vinohradům a poslední těžké rozloučení se bzeneckými sklepy.

Místní kasárny přeměněny na Reservešpitál. A brzy byly jeho místnosti zaplněny prvními raněnými různých národností. Dobrovolné sestry z řad bzeneckých žen poskytovaly zde pomoc raněným, z nichž největší sympatie patřily raněným Rusům. Paní J. Vaňková se asi svěřila někomu, komu důvěřovala, že by Rusy, kdyby přišli do Bzence, přijala jako své bratry. Za tyto velezrádné myšlenky byla odsouzena na 8 měsíců. Místním nádražím projížděly denně transporty vojska směrem na frontu, ale i transporty zajatých Rusů. Paní M. Růčková za to, že hodila zajatým Rusům do vagónu kytičku, dostala 8 měsíců žaláře.

A nový vojenský hřbitov, uprostřed něhož stál pomník s rakouským orlem, se plnil obětmi této nesmyslné války. 235 vojáků různých národností zde bylo pohřbeno. Konec roku 1914 byl pro slavné mocnářství neslavný. Rusi pronikají až na východní Slovensko. Tehdy asi vznikl popěvek: Krmte husy, přijdou Rusi na posvícení, na posvícení. Ale válka se protahuje a občané, zvláště chudobní, si začínají utahovat opasky. Dostaví se předvídaný nedostatek potravin. Inflace má za následek velké zvýšení cen životních potřeb, jež nemajetným vrstvám jsou cenově naprosto nedostupné. Potraviny se přidělují na různé –enky, chlebenky atd. podle systému: napřed kmocháčkovi a mě, potom těm druhým. V těchto kalných vodách se dařilo mnohým lichvářům, kteří však po válce se ostentativně hnali do řad vlastenců.

Metlou hospodářství, na nichž pracovaly většinou jenom ženy a staří muži, byly časté rekvizice – zabrání obilí, dobytka a barevných kovů pro účely armádní. Do vojenské služby bylo vzato ze Bzence asi 700 místních občanů. Ani vypsání 8 válečných půjček nezachránilo vítězství pro černožlutý prapor.

Ohlas VŘSR a uzavření míru na východní frontě poznal i Bzenec. Nic určitého se do novin nedostalo, ale mnoho občanů bzeneckých po vypršení orlábu – dovolené, už nešlo na frontu, ale zůstali doma a ukrývali se ve vinohradech nebo ve sklepech, aby tak jak členové zeleného kádru, mnohdy pod neoficiálním dozorem vrchního strážmistra, vyčkali konce války.

 

Bzenec v letech 1918 – 1939

Postihnout všechny momenty politického, hospodářského a kulturního života v prvních letech první republiky by zasluhovalo ne tuto krátkou reminiscenci, ale důkladné zpracování. Hejslované vzplanutí 28. října vystřídala suchá skutečnost, že je třeba přiložit ruku k dílu, cílevědomě budovat stát, jehož potřeby se nemohou krýt s potřebami bývalého mocnářství. Vyvstávaly myšlenky o rovnosti všech občanů, jež však zmizely v moři utopie.

Bzenec bere na sebe trochu jinou podobu, alespoň z počátku. Mnoho bohatých židovských rodin, jež vsadily všechny karty na vítězství Habsburků, jímž upsaly své velké válečné půjčky, odchází do Vídně a bzenecké náměstí, vlastně jeho domy, přecházejí do vlastnictví nových majitelů, jejichž úlohou je hrát v Bzenci v životě společenském opět první housle.

Zatím zájem Bzenčanů se upíná k velkostatku, jenž se dostal do vlastnictví strážnického hraběte Magnise. Věří v doslovné splnění zákona a pozemkové reformě a již vidí, jak se jejich drobná hospodářství rozrostou. Při první parcelaci dostávají jen odřezky, zatímco nejúrodnější půda čeká na konečné řešení. A tehdy se odehrává v Bzenci urputný boj, na jehož jedné frontě jsou téměř všichni rolníci a bezzemci, na druhé straně strana agrární a její hlavní pilíř bývalý ředitel místní vinařsko – rolnické školy.

Všechny politické strany se semkly v jednotný šik, pořádají manifestační schůze za přítomnosti svých poslanců, píší interpelace vládě, v nichž poukazují na nutnost přidělit půdu drobným zemědělcům, píší své žádosti vládě a presidentu republiky – vše marné. Bzenecké panství je rozděleno na dva zbytkové statky, noví majitelé dostávají od státu subvence a Bzenčanům zůstali jen drobná políčka, na nichž pracují od časného jara do pozdního podzimu jako krtci, tržíce za svou práci jen pár haléřů a k tomu pořádné revma.

Budovu zámku kupuje Vinařské družstvo i s parkem. Bývalý panský pivovar kupuje místní tělovýchovná jednota Sokol. A Bzenec viděl tehdy snad poprvé dobrovolné brigády. Členové Sokola – děti i dospělí – pracují na odklízce cihel, pivovar je adaptován tak, že v sále se cvičí, později hraje kino, vyžívají se divadelní ochotníci, pořádají výstavy, plesy. A možno říci, že elán této jednoty byl skutku velký, ať se jednalo o mohutná cvičení veřejná, nebo o bohatý kulturní program. Rivalita mezi Sokolem a Orlem se stupňuje, až nakonec lidová strana zakupuje bývalý hostinec pana Goldmanna na náměstí a stejně nešťastně jej adaptuje pro své účely. Roztříštěnost sil, které by měly pracovat jednotně v oboru kulturním v tak malém městě jako je Bzenec, vede ovšem k tomu, že úroveň kulturních podniků není vysoká.

Mladší generaci zůstane nepochopitelné, řekneme-li, že o prestiž v životě politickém zápasilo v Bzenci asi 20 politických stran. Ke škodě strany komunistické bylo, že se záhy štěpí na stranu komunistickou a stranu malorolníků a domkářů, i když program obou těchto stran byl téměř totožný.

Je velmi zajímavé a budí mnohdy úsměv, jindy až bolest, jakými zbraněmi se bojovalo v době předvolební, kolik papíru se vyplýtvalo na vyzdvižení vlastních kandidátů a ponížení kandidátů stran protivných, mnohdy používáno slov nevybíravých ve formě prózy i poezie, lze-li těchto termínů v tomto případě použít. Schůze stíhala schůzi, prokouřený vzduch místnosti naplňován sliby, jež však zmizely v éteru při jarním úklidu a větrání hospody. K politickým stranám se přidružily i strany tzv. nepolitické, jejímiž zakladateli byli někteří průbojní občané, kteří pro svůj program získávají několik svých blízkých přátel. Výsledek této politické roztříštěnosti byla stagnace města ve všech směrech, poněvadž někdy dobrý plán té které strany nemohl v městské radě projít, aby strana ta pak nešla v příštích volbách s tímto svým úspěchem před veřejnost. Plánů bylo mnoho, ale zůstaly jen na papíře.

A do tohoto maloměstského života pomalu ale jistě se vplížila hydra světové krize a ukázala i rub kapitalismu. Propouštění z práce, úpadek obchodů, ale jen těch malých, pokles cen zemědělských výrobků na bzeneckých trzích, vzrůstající počet nezaměstnaných občanů atd. Ovšem i důsledek toho: vzrůstá počet krádeží, množí se krádeže zeleniny, vína ze sklepů, krade se zelenina na polích a hrozny ve vinohradech, četníci mají hodně práce s tzv. uhlobarony, tj. s občany, kteří odvážně za noci vyskakují na plně vytížené nákladní vlaky s ostravským uhlím, jen shazují za jízdy z vagonů na Severní dráze, aby pak prodali uhlí za nižší cenu i v bohatších místních rodinách. To nebyly krádeže profesionálních zlodějů, k tomu doháněla mnoho lidí bída.

Pro své nezaměstnané dostává obec podporu z okresního úřadu v Uher. Hradišti, častěji však ve formě poukázek na potraviny, jež si měli nezaměstnaní vyzvednout u místních obchodníků. Při cestě k nádraží bývali nejméně tři žebráci s flašinetem, nebo jen s čepicí na zemi před sebou. A vánoční strom republiky na náměstí s pokladničkou pro chudé neměl pro všechny občany stejnou poezii vánoc.

Jedna idyla nám však dnes zmizela – velké bzenecké trhy na koně a na hovězí dobytek, tzv. tarmaky. Co to bylo smlouvání, co to bylo vychvalování výborných kvalit koně, hlučné byly po domluvě aldamáše. Nejvíce však míval práce o tarmacích místní lékař Dr. Polášek, k němuž se utíkali s prosbou o rychlé ošetření ran cikáni, jimž zavdal příčinu k nelítostnému potrestání přítele konkurenta jen nepatrné pohanění koně.

Dnešním sportovcům-fotbalistům však stavím za vzor členy bývalého Slovanu Bzenec, kteří hrávali své zápasy na Doubravě, kde se bořili po kotníky do sypkého písku. Tito hráči neměli trenéry, měli jen svůj elán a radost ze hry a proto byli obávanými soupeři široko daleko. Převlékalo se pod širým nebem, kopačky si kupovali ze svých ubohých úspor, ale hráli každý zápas tak aby jej vyhráli.

Při této příležitosti bych chtěl podotknout, že o zábavách byla mládež skromnější, mnozí prožili zábavu jenom při sodovce a také byli spokojeni. Že však místní děvčata pohlížela raději k těm mladým mužům, kteří byli ve státní službě, a neměla zvláštní zájem o udřené synky zemědělských rodin, je též pravda.

Útržky v zemědělských rodinách byly velmi skrovné, zvláště byla-li větší rodina. A daně musely být zaplaceny. Vývěsní tabule na radnici bývala dosti často zaplněna fantunky – zásahy to exekutora, že v domě v tom a v tom bude prodána v nucené dražbě kráva nebo něco jiného.

Výdělky dělníků také nebyly valné. Nejhůře bylo v zimě, kdy nebyla práce. Zedníci chodili do lesa, les vlastně oživl v zimě lidmi různých profesí. Zajímavé však je to, že tehdy vyrostla nová čtvrť Bzence – Babí. Domečky malé, k nimž se přistavovalo podle možností, vše na dluh a dluhy se splácely různými způsoby.

Vedle zmíněné čtvrti vznikla nová ulice Tyršova, Mlýnská a nová čtvrť v Olšovci. Na náměstí na místě tří přízemních obecních domů byl postaven činžovní dům a dva obchodní domy soukromé, byla postavena pošta, bývalý sirotčinec upraven na mateřskou školu. Bylo vybudováno koupaliště v té době nejpěknější v širokém okolí, provedena kanalizace ve velké části města, na části náměstí vybudovány chodníky a vydlážděny některé ulice. Možnost výdělku poskytla stavba odlehčovacího ramene řeky Moravy a tzv. Baťův kanál. Práce to byla úmorná, výdělky draze zaplacené mozoly a potem dělníků, kteří zde pracovali, aby uživili své rodiny.

Jisté oživení pracovního ruchu přinesly politické mraky, které se nad naší vlastí začaly stahovat po roku 1935 a jež přicházely ze sousedního Německa. Z důvodu vojensko -taktických se staví nová dálnice, jež měla urychlit vojenské spojení Slovenska s Čechami. Stará silnice je rozebrána a postavena nová v dnešní podobě. Mnoho Bzenčanů odchází do pohraničí stavět bunkry pochybné ceny. Tedy ne mír, ale blížící se válečné nebezpečí přináší lepší vyhlídky na práci, která jako by v minulých letech zmizela.

A to už se mraky skutečně stáhly nad naší vlastí. Podzimní mobilizace byla provedena s velkým elánem. Zapomnělo se na četné nedostatky, jež museli pracující prožívat během vleklé krize, všichni v jedné touze zabránit proniknutí fašismu oblékali se do vojenských uniforem doufajíce, že toto nebezpečí vleje do národa spravedlivé sociální vyrovnání, že bude lékem na nemoci, jež byly průvodním zjevem prožitých 20 let. Dochází i k těm případům, že někteří bohatí jedinci se pokoušejí ulít svůj kapitál do bank zahraničních.

Hledíme-li na nynější tvářnost Bzence, překvapí nás ještě jeden moment. V dobách kdy byla krize, bylo v Bzenci 15 hospod. Dnes při plné zaměstnanosti stačí pro celou obec jenom 5 pohostinství. Ano, v hospodách se zapíjel vztek nad malými výdělky, nad vykořisťováním, byl to ovšem pochybný lék, na který doplácel rodinný klid a výchova mládeže.

 

Údobí 1939 – 1945

Co předcházelo tomuto osudnému údobí, všichni víme. U bran Madridu se vlastně bojovalo i o náš osud. Na pomoc španělským vlastencům odešli ze Bzence 4 občané, z nichž jeden tam padl, dva se vrátili, Frant. Růdl se vrátil až v roce 1945 s úplně podlomeným zdravím.

V dějinách národů jsou jako v přírodě období slunná, pod mrakem, jindy vládne krutá zima, jež umlčuje život a vše ničí. A takovým údobím, kdy ustrnul život politický, kulturní a hospodářský, byla léta 1939 – 1945.

15. 3. 1939 se objevily v Bzenci první kolony fašistických vojsk, obsadily nejprve náměstí a místní kasárna. Tím dnem nastalo pro nás stereotypní: zakazuje se, důtklivě se dává na vědomí, upozorňuje se pod trestem smrti atd.

Z kasáren byly odvezeny veškeré zbraně, důstojníci a vojáci propuštěni. Někteří z nich odešli za hranice, aby tam plnili svůj úkol – bránit naši vlast. Rádio a noviny nám stále nalhávaly, jaké štěstí nás potkalo včleněním do Říše. To štěstí se však ukázalo brzy: potraviny, látky, boty a jiné potřeby byly na lístky, zavedeny povinné dodávky zemědělských produktů, u nás i vína – nedostatek všeho se záhy ohlásil. Proto hned od začátku se začalo sabotovat a přešlo se i k ilegální činnosti. Jen několik málo jedinců vidělo možnost bohatého lovu v těchto kalných vodách, vstoupili do Vlajky, každý jimi opovrhoval a v duchu sliboval, že „přijde den“.

Na indexu se ocitli občané židovské národnosti, jejichž počet se téměř zdvojnásobil příchodem příbuzných z pohraničního území, takže při odsunu v roce 1942 jich opustilo Bzenec asi 130 osob a z nich se vrátili jen 4. V kasárnách bylo ubytováno vládní vojsko. Za hranice odešlo 6 Bzenčanů.

Bytové podmínky byly hrozné, poněvadž se nové domy nesměly stavět. Jen pro gážisty vládního vojska byly za kasárnami postaveny dva jednoposchoďové domy. V den vyhlášení války Sovětskému svazu byla místními členy NSDAP a jejich přáteli z okolí demolována synagoga. Lesy byly nemilosrdně plundrovány.

V ilegálním hnutí pracovali jako organizátoři Václav Vyžďura a učitel Antonín Straka, jenž se dostal do spolupráce s konfidentem gestapa Ryšánkem z Brna, který se vydával za ilegálního pracovníka. Pomohl i navázat Strakovi spojení s Londýnem, jen aby získal důvěru a pak mohl celou síť ilegálních pracovníků předat gestapu. Jeho úlovkem se stali manželé Janouškovi ze Žeravic, kteří byli ukryti u ředitele Ctibora Šťastného, jimž slíbil, že pro ně obstará pasy do zahraničí, ale zatím na ně poslal gestapo. Oba manželé Janouškovi byli popraveni na Pankráci, paní Adéla Šťastná zemřela v koncentračním táboře, ředitel Šťastný se vrátil po osvobození domů nemocen.

Během tohoto údobí bylo zatčeno několik Bzenčanů, kteří byli drženi ve vazbě v Uherském Hradišti pro výstrahu ostatním občanům, aby se nesabotovalo. Ovšem i přesto se sabotovalo od radnice až do nejmenšího baráčku. Pomáhalo se postiženým rodinám v okolí, Antonín Straka a Václav Vyžďura konali sbírky peněz a naturálií. Osud Lidic neměl zastrašující účinek na Bzenčany, utvrzoval jen nenávist a touhu po pomstě. A ta se přibližovala se zprávami z východní fronty, odkud Rudá armáda vytlačovala fašisty stále blíže k hnízdu fašismu – Berlínu. Jak vypadaly „předem podle plánu budované linie fronty“ jsme poznali na začátku roku 1945, kdy jsme museli chodit dělat zátarasy proti sovětským tankům a upravovat břeh Syrovínky.

K tragickému zakončení tohoto hrozného údobí došlo v dubnu v Olšovci, kde bylo silné ilegální hnutí. Ale právě v jeho rozšíření na mnoho lidí tkvělo nebezpečí jeho vyzrazení. Vinu na tom má náhončí gestapa, jistý Kuba, který přivedl do Olšovce Vlasovce a gestapo.

Tu hroznou neděli zaplatila životem Marie Staňková, Josef Juriga a Florian Jelínek, kteří po nelidském mučení byli ubiti a pochováni v jedné stodole, Antonín Höhn byl ubit za Skálovou zahradou. Gestapem hledaný vedoucí olšovské akce Antonín Staněk se ukryl u svých přátel. V tu dobu přišla z Ostrohu zpráva, že učitel Antonín Straka byl zatčen gestapem a odvezen do Uh. Hradiště, kde se otrávil cyankalim, aby nevyzradil při mučení své spolupracovníky, kteří byli aktivně činní při sběru zbraní, jež shodilo anglické letadlo na bzeneckém katastru. Poslední protektorátní velikonoce byly dvojnásobně veselé – jednak už svou šlahačkovou poezií, ale tentokrát hlavně tím, že fronta už byla v Karpatech.

Bzencem projížděly kolony německých nákladních aut. Jedno táhlo dvě až tři auta, poněvadž nebylo pohonných hmot. Připomínalo nám to ústup napoleonských vojsk z Ruska roku 1812. Trosky, bída, ale v našich srdcích radost. Ta byla poněkud zkažena zjištěním, že všechny mosty přes Moravu a naši Syrovínku jsou připraveny ke zničení. V tu dobu bylo vidět na svazích bzeneckých vinohradů skupiny důstojníků. Co zde pohledávali? Zakreslovali do plánů rozmístění minových polí.

Den osvobození se blížil. V poledne 18. dubna 1945 byl vyhozen kostelíček na Starém hradě, most přes Moravu, zničeny na trati výhybky, zapáleno skladiště u nádraží. Ale na to sluncem prozářené ráno 19. dubna nikdy nezapomeneme. V jasu slunečních paprsků přicházeli od lesa bojovníci jako v pohádce. Byli to rumunští vojáci. Všichni je vítali, chtěli je uhostit jídlem a pitím, ale víno odmítali. Jejich cílem byly svahy vinohradů a v nich v bunkrech ukrytí fašisti. A již od rána palba minometů a štěkot kulometů.

Občané vylézají ze sklepních úkrytů. Přicházejí však i smutné zprávy, že tam a tam vybuchla mina, že ranění vojáci volají o pomoc. I dva Bzenčané se hned první den seznámili s německým způsobem boje – Luboš Vávra a Mojmír Rachvala. A obětí den co den přibývá. Mladí lidé, teprve na prahu života, byli denně ukládáni do hrobů za kostelem, jiní leželi v horečkách – většinou šlo o amputace nohou – v místní škole, jež byla proměněna v nouzový lazaret. Do hrobů za kostelem bylo pochováno 5 rumunských vojáků. Obětí se stali také manželé Plzákovi, do jejichž domu dopadl dělostřelecký granát.

Důsledky boje o Bzenec poznali Bzenčané, až odešli z vinohradů poslední obránci Reichu. Všude plno min, mnoho bunkrů, vinohrady rozstřílené. A pracovat se tam nedalo, poněvadž mnoho odvážlivců zaplatilo svou touhu po obdělání svého vinohradu ztrátou nohy, někteří i životem. Do vinohradů jsou posíláni bzenečtí Němci, kteří byli v městě internováni.

Pomalu se vracel život do mírových kolejí, škody napáchané našimi německými „ochránci“ byly obětavostí občanů odstraněny. Zůstalo nám jen poučení, kde hledat oporu pro spravedlivý život všech.


    zdroje:

  • 950 let města Bzence, Městská osvětová beseda v Bzenci, Grafia n.p. Kyjov 1965