Bzenecké vinobraní

Autorem hry „Bzenecké vinobraní“ byl štábní strážmistr ve výslužbě Gustav Bouda, který ji napsal pro potřeby Vavřineckých slavností konaných v městě Bzenci v roce 1936. Režie scén se ujal tehdejší odborný učitel František Běhal. Po válce byl scénář hry vyhozen a posléze nalezen správcem bzenecké sběrny surovin, panem Antonínem Hankem, který byl tuto funkci nucen vykonávat po znárodnění svého obchodu se smíšeným zbožím. Hru zde naleznete v doslovném přepisu původního scénáře. Třeba se někdy v budoucnu v Bzenci najde skupina ochotných lidí, kteří hru znovu nacvičí k příležitosti vinobraní a my si ji tak budeme moci vychutnat v plné kráse.

První jednání: Ustanovení hotařů

První výstup: Celý kroužek

Zpěv: Ty bzenecké vinohrady, ej, ty měly pána,

dobré vínko popíjával a nám vodu dával.

Jemu dobré a nám zlé, že ináč byť nemože,

kde sa zrodíš, tam sa hodíš, tak nám enom kázal. /tanec/

 

Petr: Ty bzenecké vinohrady mosijú být slavné, dyž už aj pěsničky sa o nich zpívájí.

 

Jan:

Ja myslím Petře, že plným právem. Dyť ty vinohrady už neco pamatujú! Ve škole sme sa učili, že Karel IV., otec vlasti dovezl révu do Čech ve XIV. století. Ale v zápisoch stojí, že ve Bzenci sa pilo domácí víno už 200 roků před tým. A možná, že sú ešče starší. Řekni ve světě „Bzenec“ a každý ví, že je tam dobré víno. Bez vinohradů – co by znamenal Bzenec?

 

Martin:

Ba né Janku, ale co by znamenal bez tych 150 sklepů? Co je po vinohradě? Tam je enom dřina: ryt, stříhat, kopat, stříkat, smítat, škrábat a to nemluvím ani o legárování! Pozvi si nekoho do vinohradu, daj mu škrabačku lebo rýl a uvidíš, jak mu půjdů nohy k nádraží. Ale pozvi ho do sklepa a bude mět řeči, jak cirkusák o bzeneckéj púti.

Jan:

To je pravda Martine. Ale 150 sklepů přeca nemožeš počítat, protože v nekerých sů leda erteple, lebo cvikla.

 

Martin:

To je vedlejší, že není všady víno. Ale ty sklepy byly dělané na víno a né na erteple. A bývalo tu vína, na mú dušu, moře už by z něho bylo!

 

Jan: Škoda, že ho tento rok bude málo.

 

Petr: Málo, ale bude dobré, uvidíte! Dyť to byly hice! Aj grúl bude tento rok lepší než voda.

 

Martin: To teda bude. /zpívá/ Lepší je vínečko, nežli voda, lepší je panenka nežli vdova…

 

Jan: Ale radši o víně ani nezpívajme, lebo člověk hned naň dostane chuť.

 

Petr:

Opravdu Jeníčku! Aspoň hlt dyby byl! Lebo aspoň hrozen dyby byl, takový pěkný, ojíněný, šťavnatý, slaďúčký!

 

Mařa: Nono, takový šťavnatý, to bych já také chtěla. Ale aspoň Aničce bys mohl nejaký donést.

 

Anna: Dyž mně, tož aj Maři.

 

Petr: Tož tak děvčice? Víte, k čemu mně navádíte? Dyť se prvéj za to ruka utínala.

 

Jan:

Ale di Petře, ty sa bojíš? Já bych šel. Jak sa říká: pro milú nech zahynu! Ale napřed hubičku od miléj! /postaví se k Maři/

 

Mařa: /se brání/: No ba, za hrozen pusu. Vidíte ho Janíčka, co on by nechtěl. Jaks na to došél?

 

Druhý výstup: Rychtář

Rychtář: Co je tady? Co sa domlúváte?

 

Petr: Dobrý den, rychtáři. Ale nic, enom děvčice tady majú chuť na hrozny.

 

Mařa: To néni pravda rychtáři, to néni pravda. Chlapci začali, né my.

 

Anna: To sú kavalíři, žalovat na děvčice!

 

Rychtář:

No pěkné, moc pěkné, vy neřádi. Já vám dám hroznů. Vám by tak šmakovalo cuzí, že? Ale dělat možů druzí!

 

Martin: Ale dyť to my enom na špás.

 

Rychtář: Nepovídaj, nejsme malí. Vidím to na tobě, máš hubu, enom jest!

 

Mařa: Šak aj Petr, né?

 

Rychtář:

Aj, aj ty, Mařo. Ale já vám chlapci neco povím: mně sa ani trochu nelúbí dyž sa nekdo dívá, jak ten druhý celý rok sa dře a dojde k vinobraní a mu to sebere. A sú takoví ludé.

 

Jan: No, my přece nechceme ořezat nekomu vinohrad.

 

Rychtář:

Já vím. To enom ti druzí sú špatní, vy ne. Vy ste hodní, že? Já vám neco povím: Mně dycky připadá réva jak děvčica, protože furt je okolo ní práca a ani na chvilku sa nesmí pustit z očí, lebo je zle. Ale víte vy neřádi, co to dá práce a starosti, než se taková děvčica vychová, než doroste do vdavek? Kdepak. Vy enom tak chodit, tancovat, zpívat a dívat sa, jak je kerá pěkná. A dyby enom dívat!

 

Mařa: Baže rychtáři, máte svatú pravdu. Všecí sú takoví!

 

Petr: A jací teda máme byt?

 

Janek: Vy ste byli snád za mlada inačí?

 

Rychtář:

Vidíš, také sme byli mladí, to je pravda. Ale my sme si věcéj vážili toho pěkného a dobrého, co na světě je, možná právě proto, že toho bylo tak málo. My sme, chlapče, poznali ešče tvrdý život, robotu a panský karabáč. Dobří sme teda nebyli a vyvést pánom co nejhoršího, to sme byli poschopni hned. Ale tak mezi sebú, jeden k druhému sme byli přeca hodnější. Nám stačilo sa na pěkný vinohrad podívat – ale vy hned chcete brat. Nám stačilo sa na děvčicu zdaleka usmát, ale před váma néni žádná istá, právě tak, jak ty hrozny!

 

Mařa: Je to tak rychtáři, dobře ste jim to řekli. Hned by chtěli pusu za hrozen.

 

Jan: Lesti je to rychtáři pravda, tož mosely být aj děvčice hodnější. Neměly okolo hlavy svatozář?

 

Martin:

Já sem sa dočetl v múzeu, že jeden slobodný chlapec pro otcovství byl daný do klády a že mosel s tú kládú na nohách chodit na robotu.

 

Rychtář:

No z teho je aspoň vidět, jaký to tenkrát byl zločin, že ho tak potrestali. Kolik chlapců by dnes moselo chodit s kládú na nohách?

 

Petr:

Já myslím rychtáři, že z nás ani jeden, že chlapci? /zpívá/: Já su synek slobodný, žádný na mňa nic neví, enom moja galánečka, co ju brávám do kolečka, ta na mě nepoví.

 

Rychtář:

Dyž je to tak, tož dobrá. Ale nechme toho. Neco inšího vám chcu řéct: Víte přeca, že hrozny už pěkně zaměkajú, skoré už dozrávajú a ludé sú nekeří nenechaví. Tož mosíme ustanoviť hotařů, aby vartovali.

Martin: No a hotař Srbek by to neuvartovál, dyž hlédá od jara?

 

Mařa: Ten by aspoň nikeho nechytíl, že?

 

Rychtář:

Starého Srbka vystrkuješ? Ten sa v životě nadřél víc, než my všecí dohromady. Ale dyž je už starý, práce neschopný, tož ho máme odkopnút? Z čeho bude živ? Je to člověk spravedlivý a poctivý a dělá hotařa dobře. Dáme mu k ruce štyři mladé chlapce a bude to v pořádku. Néni to tak správné?

 

Martin: Je to správné rychtáři.

 

Jan: A to sa može hlásit za hotařa kdo chce?

 

Mařa: Kdepak Janku, ty nemožeš! Ty rád spíš a oni ospalcú neberú.

 

Rychtář: Hlásit sa može každý. Šak my už si s panem perkmistrem tych šikovných vybereme.

 

Kača: Martin by sa dobře hodíl. Má dobré oči: z Kněží hory prý vidí, kolik je na templu hodin.

 

Martin:

Tož tak ty na mně? Akorát sa přihlásím, abys věděla, ty Kačo hubatá. Budu hotařem a ty si buď sama, dyž si taková!

 

Mařa:

Šak Francek by mohl také! On velice dobře čuje: dyž sa řekne „na, vem si“, tož to on učuje aj o půlnoci.

 

Rychtář: Tož Francku, neboj sa teho!

 

Francek: Ale to néni pravda! Dyť sem zaspal, maja budík pod hlavú!

 

Jan: Říkal ste, že sa može hlásit každý. Proč sa děvčice nehlásíjú?

 

Rychtář: Co? Děvčice? Ná Janku, jaks na to došél?

 

Jan: Tož nemožú, že?

 

Rychtář: Né, jak by to vypadalo?

 

Jan:

To je dobře. No považte, dyby byla Mařa hotařkú. Dyť ona by pro samé povídání ani hlédat nemohla.

 

Mařa: No šak počkaj, až dojdeš k nám, já ti to osladím!

 

Třetí výstup: Policajt Matúš

Matúš:

/bubnuje/: Na vědomost sa dává. Dnes dopoledňa o dvúch hodinách sa bude zavírat hora na místě samém. Potom sa budú přijímat noví hotaři, ja. Hlásit sa možú mladí, pořádní chlapi, ja, zdraví a né šmatlaví, ja, ani kór malí, že by jich každý přeprál, ja, ani kór velicí. To by jich ve vinohradě bylo zdaleka vidět a nikeho by nechytli. Plat bude jak loni, ale dyž budú dobře hlédat, možú dostat aj přidané, ja. /odbubnuje/

 

Mařa: Strýčku policajte, vy sa nepřihlásíte? Ani malý, ani veliký, ani šmatlavý – vy ste akorát.

 

Matúš:

Mlčíš, ty ištěrko jedna! Kdo by byl policajtem? /spatří rychtáře/ Dobrý den, rychtáři, dobrý den, ja.

 

Rychtář: Vitaj Matúšu. No ale moc úcty k tobě ti mladí nemajú, jak vidím. Ty si policajt? To prvéj byl policajt postrachem obce. Každý mu zdaleka smekál a včíl? Tys to pěkně dopracovál. A máš aspoň nachystanou víchu a nářadí?
Matúš:

Všecko mám nachystané, ja, Apoléna to donese, až bude čas, ja. A že ti mladí sú nezvedení, za to já nemožu. Šak vám také nikdo ruku neobtúlá.

 

Rychtář:

No ba, ešče ruku obtúlat, to by sa teď lůbilo? Já su rád, že je to tak, že sme všeci v přátelství, jako rovní jeden druhému. Jeden druhého neutiskuje, jeden nad druhého sa nevyvyšuje. Ešče tak, dyby si ludé nezáviděli, nepomlúvali a nekradli, byl by na světě hotový ráj.

 

Mařa: Svatá pravda rychtáři, svatá pravda! To by bylo dobře na světě.

 

Petr:

A nám se aj tak na světě lúbí, že chlapci. A zazpívajme si, než to začne. /zpěv/: Dojdi Jano k nám, ale nechoď sám, zavolaj si kamarády, přes ty naše vinohrady…

 

Čtvrtý výstup: Perkmistr

Perkmistr: Dobrý den vespolek, není-liž pravda.

 

Rychtář: Dobrý den, pane perkmistře! Pěkně vás vítám. /jde mu vstříc/

 

Perkmistr: Bylo uzavírání hory řádně a veřejně lidu obecnému vyhlášeno, není-liž pravda?

 

Matúš: Poslušně hlásím, pane perkmistře, bylo, ja, aj s bubnem.

 

Perkmistr: Můžeme tedy bez meškání dlouhého započíti, není-liž pravda?

 

Rychtář: Ale ba. Kdo je tu, je tu a na opozdilců sa čekat nebude. Matúšu začni.

 

Matúš:

/bubnuje/: Na vědomost se vám dává: slavné zarážání hory právě začíná, ja. Každý nech dobře dává pozor, co pan perkmistr řeknú a nech sa podlevá teho aj zařídí, ja. /odbubnuje/

Perkmistr:

Milí sousedé! Od vesny rané se každý v horách viničních namáhati neváhal, aby tam sobě živobytí dobýval, není-liž pravda. Nyní pak kýžená doba přijíti má, kdy jeden každý ovoce své práce sobě sklízeti míní, není-liž pravda. Ale jenžto lidé někteří, co by pobertové lační užitek práce cizí zcizovati ochotni jsou, není-liž pravda, proto já tuto z moci úřadu svého veškeru horu zavírám. Podejte tuto vích slaměný.

 

Matúš: Šmarjápanno, moja Apoléna, že ona usnula! /odběhne/

 

Perkmistr:

Pane rychtáři, medle pravím vám: váš sluha obecní nehrubě úředních povinností znalý se mně býti zdá, není-liž pravda. Na vašem místě bych jemu přísnou důtku uděliti nakloněn byl, jelikož nedbalostí svou důstojnost chvíle této porušil, není-liž pravda! Neboť dokavaď nepřinese náležitostí potřebných, nemohu já v díle započatém pokračovat, není-liž pravda.

 

Rychtář: To nevadí, pane perkmistře. Chasa može pěsničku zazpívat a bude to ešče pěknější.

 

Hudba: Bzenecké víno, ja to je víno, ja to je víno nad vína,

při něm se zpívá, srdce okřívá, při něm se vzpomíná.

 

Ono sa perlí, ono sa jiskří, ono aj srdce zapálí,

přátelství spojí, dušu zahojí, dyž tě svět ošálí.

 

Bzenecké sklepy, ja to sú sklepy, ja to sú sklepy nad jiné,

ty tu budú stát, až nám budú hrát, až všecko pomine. 

 

Matúš:

/nese vích a rýč/ Už su tu. Nespala, enom zadřímla. /podá vích perkmistrovi a rýčem hloubí jamku pro tyč, na niž perkmistr nabodne vích a zasadí do jamky/

 

Perkmistr:

Od chvíle této nesmí nikdo vkročiti do hory, není-liž pravda. Ani chasa, ani děcka, ani pes nebo slepice, protože by mohli škodu působiti. Jedině hospodář a to toliko do vinohradu svého a to za bílého dne veřejně jíti právo má. Kdokoliv jiný ve vinohradě přistižen by byl, potrestán bude přísně podle starodávného práva engelštejnského, není-liž pravda. Na znamení toho a pro výstrahu všem domácím i přespolním tu stojí výstražný vích. A hotaři ukládám, aby na Starém hradě na strom nejvyšší vysoko vztyčil vích podobný, aby každému zdaleka viditelný býti mohl,  není-liž pravda. A tím je hora uzavřena. /usedne na lavici s rychtářem/

 

Zpěv: Zraj hora Píštěkova.

 

Rychtář:

Tak to by byla jedna věc a včíl ešče hotaři. Potřebujeme štyřech hotařů. Tož kdo sa hlásí první? /ticho/ Nikdo? Bojíte sa teho?

 

Martin: Tož třeba já.

 

Rychtář: Vidíš, Martine, tak sa ně to lúbí. Já myslím, že ty budeš dobrým hotařem. A kdo sa dál hlásí?

 

Francek: A tož já, lesti mně vezmete.

 

Rychtář: Može byt. Aj ty budeš dobrým hotařem. Tak to sú dvá. Kdo dál?

 

Jakub: /předstoupí, ale nemůže najít řeč/: Ttož jjá ttaké!

 

Rychtář: Ty, Jakube? Ale jdi! Ty si trúfáš?

 

Jakub: Cco by né? Ttrúfám.

 

Rychtář:

To je pěkné, že si trúfáš, enomže, než na zloděja zavoláš „stoj“, už bude mět hrozny vypresované a možná aj víno vypité.

 

Perkmistr: Paměť má-li mne neklame, byl tento roku minulého hotařem, není-liž pravda?

 

Rychtář:

Byl, ale moc krátko. Propustili sme ho, lebo mu mohl zpívaja chodit po hoře a brat, kdo chtěl. Neumí hlédat.

 

Mařa: Šak doma hlédá malého Karlíčka!

 

Jakub: Já sa naučím vvvartovat!

 

Rychtář:

Vartovat Karlíčka, to sa možeš naučit, ale hotařem byt, ne. Hotařem člověk buď je, lebo néni. Hotař mosí mět filipa a ty ho nemáš. Udělat ťa hotařem, to by bzenecké hrozny jedl celý svět a bzenčanom by ostál leda ostrlíz. Ne, ne chlapče, s tebú nebude nic. Kdo sa hlásí dál? Nikdo? Petře, co rozmýšláš? Nepotřebuješ peníze?

 

Petr: Já bych se teho nebál a peněz je doma také potřeba, ale hlásit sa? To nemožu!

 

Rychtář: To ti snad nekdo zakázal?

 

Petr: Né, nikdo mně nezakázal. Ale já sa znám.

 

Rychtář: Jak to? Lebo si snad nepoctivý?

 

Petr: To teda ne, rychtáři, to ne! To mně zas na čest nesahajte!

 

Rychtář: Nechcu ti sahat na čest, to ne. Já vím, že jsi pořádný chlapec. Ale proč nemožeš byt hotařem?

 

Petr:

Tož já vám to teda řeknu: To bych mosél byt v hoře furt, ve dně v noci. Nemohl bych si s chlapcama večer zazpívat, ani s děvčicama zašpásovat. A u okénka, kde já stávám, kdo ví, kdo by stával. A dyby byla muzika a já nemohl ani do sálu nahlédnút, to bych tu neobstál, to bych myslím utékl!

Rychtář:

A tož ti druzí, myslíš, nemajú nikeho rádi? Ti nemajú každý svú děvčicu? Ale majú, majú, právě tak, jak ty. Enomže to sú chlapi, víš? Chlapi!

 

Anna:

Petře, já myslím, zazpívat si možeš aj sám v hoře. Možná, že nekerá bude ráda čekat na tvůj zpěv v podvečer. Špásovat s děvčicama? Kdo má nekerú rád, ten nepotřebuje s jinýma špásovat. To bys mohl vědět. A dyž bude muzika a tvá děvčica třeba s Mařú dojde za tebú na besedu, to snád ani do teho sálu nemosíš nahlédat! Nemyslíš?

 

Petr: Aničko, ty myslíš, že by opravdu došla?

 

Anna: No, /hra očima/ myslím.

 

Petr: Janku, co říkáš? Dajme sa na to!

 

Jan: Tož dajme. Stejně sem čekál enom na tebe!

 

Rychtář: Tak je dobře, chlapci. Pane perkmistře, hotaři sú připraveni ke slubu!

 

Perkmistr:

Vím, že práv a povinností hotařských dobrou povědomost máte, není-liž pravda, ale přece vám úředně připomenouti musím, abyste přísní byli ke všem. Kdyby to vlastní otec býti měl, a nejpřísnější sami k sobě, není-liž pravda. Máte právo si uřezat tři hrozny denně, ale jenom na kraji, nikolivěk vprostřed greftu.

Šlápnouti do vinice vám není dovoleno, leč byste tím zloděje chytnouti  měli, není-liž pravda. Ve vinicích také hrušky, jablka, ořechy, jiné ovoce pěstováno jest. I přijde-li vítr nebo vichřice a ovoce je na zemi. Což na cestě jest, vaše jest. Nic více. A zloděje vidouce, nesmíte ho křikem, či lomozem hlučným zaplašiti chtíti, anýbrž tiše a nenápadně číhati a při činu jej dopadnouti, aby tak na radnici tvrditi nemohl, že krásti jda nemínil, není-liž pravda. Rozvažte sobě, můžete-li mě věrné konání služby slíbiti.

 

Martin: Však sme věděli, na co sa dáváme. Já teda za sebe slubuju.

 

Petr: Budeme vartovat poctivě a věrně. Já to slubuju.

 

Janek: Tož já slubuju také!

 

Francek: Aj já slubuju.

 

Perkmistr:

Složivše náležitý slib, stali jste se úředními osobami a kdožkoli by na vás ruku vložil, nebo se vám protivil, před zákonem neobstojí. A nyní vám vinohrady přidělím: Janovi do péče svěřuji Novosady, Liščí hory a Psí hory. Petrovi Jahodné, Růžené a Starý hrad. Franckovi Maršálky, Grefty a Kněží hory a Martinovi Klíny, Prostřední hory a Horní hory. Rozuměli ste, není-liž pravda?

 

Petr: Rozuměli, pane perkmistře.

 

Rychtář:

A to vám říkám chlapci: nech sú vám ty vinohrady posvátné jako poklad našéj země! Chraňte úrodu, lebo v hroznoch je proměněná ludská práca a pot. Hlédajte dobře! Možná, že jednú dojde tá doba, kdy ludé budú lepší, kdy pochopijú nemravnost, krádeže, nebudú jeden druhého okrádat ani si závidět a potom bude dobře. Potom nebude třeba hotařú ani perkmistrú, horenského práva ani súdú, policajtú ani pánú!

Martin: Ani rychtářú?

 

Rychtář: Ani rychtářú. Šak ani ten nejlepší rychtář nikomu štěstí nepřidá.

 

Perkmistr:

Pane rychtáři, kratochvílné vaše žerty nemístné mi připadají. Je nabíledni, že jedněm poroučeti a druhým poslouchati přísluší, není-liž pravda. Tak tomu bylo a tak tomu bude na věky věkův.

 

Matúš: Amen.

 

Perkmistr:

Co amen? A tak. Ano. Tak je slavnost u konce, není-liž pravda. A vy hotaři, neotálejte dále, služby nastupte!

 

Petr:

Hned, pane perkmistře. Ale dyž je to slavnosť, tož ju mosíme aj slavnostně ukončit. Muziko, hraj. Ešče si zazpíváme a zatancujem! /krátká řada sedláckých – hucké sedlcké/

 

Konec prvního dějství

Druhé jednání: Vinobraní

První výstup: Hotař Srbek – pak policajt

Srbek: /přichází z vinohradů, hudba hraje melodii jeho písně – hotař zpívá/:

Já su ten hotař poctivý,

mě obec darmo neživý,

já vinohrady u hradu,

poctivě hlédám, nekradu.

A já si nezdřímnu na chvilku ani,

a dyž si zdřímnu, lehké mám spaní:

jak co šustne, už su tam,

dyž je to zloděj, hned ho mám!

Kdo tady cárá, kdo tady spářá,

dostane čaganem od hotařa.

Kdo tady cárá, kdo tady spářá,

dostane čaganem od hotařa.

 

Matúš: Dobrý den dědáčku!

 

Srbek:

Vítaj. To je dnes pěkná neděla. To už dávno nebylo tak pěkně. Enom sa podívaj na ten boží svět.

 

Matúš: Máte pravdu. Konec září a tak pěkně je!

 

Srbek: Dyž je taková pohoda, to si aj starý člověk rád zazpívá.

 

Matúš: Já mám září velice rád, ja. Dyť září víno vaří!

 

Srbek: Tak, tak brachu. A co září nedovaří, to říjen dopeče. A tož co nového v obci?

 

Matúš: Nic, dědáčku, nic. Ani vám to nechcu říkat.

 

Srbek: Nono! Snád nekdo umřél?

 

Matúš: To né. Ale darmo vám kazit dobrú náladu, ja. A třeba z toho nic nebude.

 

Srbek: Matúšu, tož mě k sakru nenatahuj a mluv co je!

 

Matúš: Já teda nevím, co je, ja, enom vím, že cosi kdesi néni v pořádku! Neprozradíte ňa rychtářovi?

 

Srbek: Neprozradím, ale už mluv!

 

Matúš:

Tož sem byl včéra u rychtářa kvůli tým slépkám v Horním parku, ale nebyla s ním řeč. Zamračený chodíl okolo stola jak búřka, nemlúvil, ani sa neoptál, co chcu, enom tak z něho vyjelo: zatracení hotaři! Ináč nevím nic, ja.

 

Srbek: Zatracení hotaři? To on řekl?

 

Matúš: Řekl, ale proč, to nevím, ja.

 

Srbek:

Zatracení hotaři! Tak. A já ti řeknu Matúšu: už su tu moc rokú hotařem, šak víš. Ale jak dělajú službu mladí hotaři tento rok, to nebylo jakživ. A včíl za to, že prý, zatracení hotaři!

 

Matúš:

Na rychtářa sa nezlobte dědáčku. Šak víte, že ten nikemu neublíží. Ale kdoví, co mu kdo navykládal, ja!

 

Srbek: No ale kdo? A proč?

 

Matúš:

To já nevím! Já sem vám to enom pověděl, abyste si dali dobrý pozor, aby nekdo neco neprovédl, ja. Ludé sú všelijací, ja. A už mosím zaséj jít. /odchází/

 

Srbek: Tož ti děkuju, Matúšu. Jdi. Ale nasadils mně červa do hlavy. Zatracení hotaři! Ale proč? Zač?

 

Druhý výstup: Petr

Petr: /z vinohradů/: Nebyl tu nikdo dědáčku? Nikoho jste neviděli jít do hory?

 

Srbek: Neviděl synku. A co má být?

 

Petr: Snád je nekdo v hoře. Vidím všady čerstvé šlapy, ale takové schválné.

 

Srbek: Co, jaké schválné šlapy?

 

Petr: Tož teda šlapy, dělané naschvál tak, aby jích bylo z daleka vidět.

 

Srbek: A hroznů je moc pryč?

 

Petr: To je právě divné, že né! Ani zrnko!

 

Srbek: To je divný zloděj chlapče. Ale šak ty máš dobré nohy, proběhni vinohrady. Já tu dám pozor.

 

Petr: Už idu.

 

Srbek: /za ním volá/: Aj do úvozu nahlédni! Taková pěkná neděla a jak ju lidé dovedú pokazit. /pozoruje okolí/

Třetí výstup: Mařa, Anička

Mařa: Dobrý den dědáčku, to su ráda, že sme vás tu našly!

 

Srbek: Tu nemáte co dělat ženské. Nemám kdy!

 

Mařa:

Co ste takový nahněvaný. Indy s náma pěkně špásujete a dnes tak zhurta? Co je vám? Bolí vás břuch, lebo co?

 

Srbek: Ba, bolí! Hlava mě bolí z teho všeckého.

 

Mařa: Donesu vám kapky dědáčku. Hned su zpátky.

 

Srbek: Nikde nechoď Mařo! – No už je pryč.

 

Anna: Prosím vás dědáčku, co je s Petrem? Kde je?

 

Srbek: A co má být? Co si tak polekaná?

 

Anna:

Já nic nevím dědáčku. Enom tak sem baby čula šuškat, že prý sú špatní hotaři, že sa na Starém hradě može veřejno brat.

 

Srbek: A sakra! Tys to čula sama?

 

Anna:

Stará Urliška to šuškala babám, ale tak, že to bylo čut do půl náměstí. Aj Mařa to čula. Proto sem idem. Že prý to chlapci večer v Barákoch povídali.

 

Srbek:

Víš, děvenko, to néni enom tak. Neco sa chystá, enomže my nevíme co a z keréj strany. Petr má pilno. Kdosi je v hoře. Neřeže nic, enom šlape ve vinohradoch. To néni zloděj. Enomže mezi ludma sú ešče aj horší než zloději. Sú takoví, co druhých okrádajú o česť a dobré méno, víš? Takoví zákeřní ludé. Takových by patřilo nešanovat, ale býkovcem vyhnat z města.

 

Mařa:

Tak už su tady dědáčku! Tady sú ty kapky! /dává mu pleskačku/ Dajte si hlt, uvidíte, že vám bude lepší.

 

Srbek: Né, Mařenko, enom si nechaj! /bere/ Dyť to nemoselo byt.

 

Mařa: Enom si to vemte, zpátky to neponesu.

 

Srbek:

Tož pěkně děkuju, Mařenko, ale neměla sis dělat škodu. /čichne k ní/ Ono starému člověku je hned lepší, to je pravda. /hlt/ Ta je, opravdu, to je medecína.

 

Mařa: A včíl nám zavolajte Petra, Anička by mu ráda neco řekla.

 

Anna: Aj trochu jídla sem mu vzala.

 

Srbek:

Mařenko, to bude těžké, víš? Nekdo mu spářá po vinohradoch, všady plno čerstvých šlap! Třeba ho právě zahlédl, nemožem ho volat.

 

Mařa:

Tož sa po něm podívajte a pošlete ho sem. My tu na něho počkáme, protože s ním mosíme mluvit.

 

Srbek:

Jak chceš, Mařenko. Já teda půjdu. Snad ho najdu. /vykročí do vinohradu, ale vrátí se/ Nepůjdu tam. On už sa vracá!

 

Čtvrtý výstup: Petr vede Ondru

Petr: To ti přijde draho, Ondro! Na mú dušu draho!

 

Ondra: Pusť mě Petře, prosím ťa!

 

Anna: Petře!

 

Petr: Vitajte, děvčice! Vidíte ho, neřáda, vinohrady mně šlapál!

 

Ondra: Prosím ťa, pusť mě!

 

Petr: Na radnicu půjdeš k výslechu. A jak sa schovával. Po břuchu lézl!

 

Ondra: Ale já sem nic nekradl! Ani zrnéčka sem neutrhl!

 

Petr:

Kradl – nekradl. Neměls tam co dělat. Vinohrad ani nemáte, motyku si neneseš – tož cos tam chtěl?

 

Ondra: Prosím ťa, nežaluj na mě. Šak to nechcu zadarmo!

 

Petr: Řekni mně, aspoň, pročs to dělál?!

 

Mařa: To ses chtěl Petrovi pomstít? Za co? Co ti udělál?

 

Petr: No řekni, co máš proti mně?

 

Ondra: Petře, opravdu nic. Šaks mně nikdá neublížil!

 

Petr: Tož víš co, Ondro? Dyž mně povíš, kdo ťa tam poslál, tož ťa na radnicu nepovedu!

 

Ondra: Žádný mně neposlál a ani sem nic nekradl.

 

Srbek:

Petře, na darebáka s dobrotú nechoď! Na to bys doplatíl! Dělaj svú povinnosť jako hotař a ani s ním nemluv! Šak on při výslechu na radnici poví všecko, neboj sa nic!

 

Petr: Tak idem! /strká ho před sebou/

 

Ondra: Prosím ťa, Petře, pusť mě!

 

Petr: No ba, kvůli tobě půjdu do kriminálu já, né? Enom di už! /odejdou/

 

Anna: Dědáčku, co z teho bude, já mám takový strach.

 

Mařa: Co mu za to udělajú? Zavřú ho?

 

Srbek:

Je to divná věc. To sa mně nikdy nestalo. Pošlapat vinohrady a neutrhnout ani zrnko! Co mu za to možú udělat?

 

Anna: Ale Petrovi možú řéct, že je špatný hotař, dyž si nechál vinohrady pošlapat!

 

Srbek: To je možné, že to tak proti Petrovi nastrojili.

 

Mařa: Snáď ho měl rači pustit a šlapy zahrnút, aby nikdo nic nevěděl.

 

Srbek: Tož to zas né. On mosí konat povinnosť. To by mohl špatně dopadnút.

 

Anna: Enom nemožu pochopit, proč to Ondra dělál?

 

Srbek: To je ono. Proč? Snád ho tam nekdo poslál, snád ho podplatil!

 

Mařa: Ale kdo? Šak Petr nikomu neublížil.

 

Srbek: To víš, Mařenko, to my neuhodneme. Mosíme dočkat, až to čas vyjeví.

 

Anna:

Co to má být? Ide sem rychtář aj s perkmistrem a policajtem! Já mám strach o Petra. Proč enom sem ho přemlúvala, dyž on nechtěl. /pomlka/ Dobrý deň!

 

Pátý výstup: Rychtář, perkmistr, policajt

Srbek a Mařa: Dobrý deň!

 

Rychtář:

Tady vartujete Srbku? Se ženskýma? A vinohrady vám može čert odnést, že? /Srbek odejde do vinic, po chvíli se nenápadně vrátí/

 

Perkmistr: A co vy tu ženštiny, medle děláte? Došly jste na hrozny, není-liž pravda?

 

Anna: Já myslím, pane perkmistře, že donést hotařovi trochu jídla sa može.

 

Perkmistr: A krást se také může, není-liž pravda? Ale nesmí to nikdo vědět.

 

Anna:

Pan perkmistr snáď špásujú, lebo co. Krasť sa přeca nesmí, ani dyž to nekdo ví, ani dyž to nikdo neví!

 

Perkmistr:

Ano, ano. Zcela správně, není-liž pravda. A kdy pak panenka s Petrem ve stav manželský vstoupiti míní?

 

Anna: Máme sa s Petrem rádi, ale o tem sme ešče ani nemluvili. Šak nemáme peněz na svatbu.

 

Rychtář: Už tu byl Petr?

 

Anna: Byl, ale neměl kdy. Védl…

 

Perkmistr: Copak dobrého jsi Petrovi přinesla?

 

Anna: Ale nic, enom kúšček masa s chlebem. /ukazuje uzlíček/

 

Perkmistr: Ale, ale! Tak si Petr odnesl do budky jen prázdný koš?

 

Anna: Jaký koš?

 

Rychtář: Umíš ty sa Ančo přetvařovat! Divadlo bys mohla hrát!

 

Perkmistr:

Na nás to, panenko, neplatí. My už všecko víme, není-liž pravda. Koš si vezme do budky prázdný, aby tam hrozny kradenými naplněn býti mohl, není-liž pravda? A večer se nese domů, jakoby nic.

 

Mařa: Co pořád máte s košem, jaký koš?

 

Anna: Já tu žádný koš nemám a žádné hrozny nekradu, abyste to věděli!

 

Rychtář: Pravda, ty nekradeš, enom Petr krade. Ty enom odnášáš!

 

Anna: To néni pravda, Petr nekrade! Petr si nevezme ani to, na co má právo.

 

Mařa: Proč mu ubližujete?

 

Rychtář: Tož nic neodnášáš?

 

Anna: Ne! Ani mně nenapadlo.

 

Rychtář: A žádný koš Petrovi jsi nedonésla?

 

Anna: Né. Šak Mařa šla se mnú, mosela by ho vidět.

 

Mařa: Žádný koš nenésla.

 

Rychtář: A nelžete ani trochu?

 

Mařa: Ani trochu.

 

Rychtář:

Tož tu dočkajte, my sa hned přesvědčíme. Poďte pane perkmistře! Matúšu, ty také. /odejdou do vinohradu/

 

Anna: Co jsem já nešťastná kemu udělala? /pláče/

 

Srbek: Neplač, děvenko! To vás nekdo pomluvil. Nic sa neboj, pravda dycky nakonec vyjde najevo.

 

Mařa: Majú ti ludé ale svědomí!

 

Šestý výstup: Petr

Petr: Aničko, co je, co sa stalo?

 

Srbek: Chlapče, je tu perkmistr, aj rychtář s policajtem!

 

Anna: Petře, chcú z nás udělat zlodějú!

 

Petr: Kdo?

 

Mařa:

No oni. Že prý ty kradeš hrozny a ona, že jich v koši odnášá. A ona přeca ani žádný koš neměla.

 

Petr: Kde sú?

 

Srbek: Šli do tvéj búdky, lesti tam nemáš nařezané hrozny.

 

Petr: To je dobře, enom nech sa podívajú. Mám tam leda kus chleba a slaniny.

 

Anna: Opravdu, Petře, opravdu tam hrozny nemáš?

 

Petr:

No, kde bych jich vzál? Lebo už aj ty, Aničko, už aj ty si myslíš, že su já zloděj? Ani ty mně nevěříš, lebo co?

 

Anna: Ach, Petře, to su ráda, ani nevíš jak. Aspoň budú vidět, jak nám křivdili.

 

Srbek: Vědět, kdo to nadělál, já bych mu krk zakrútil!

 

Sedmý výstup: Perkmistr, rychtář, policajt

Petr: Dobrý deň!

 

Perkmistr: Á, pán hotař je tady. A bude dělat nevinného, není-liž pravda?

 

Policajt: /nese koš hroznů/: Ale je to těžké, ja, to má chlap co nést!

 

Rychtář: Tož vidíš, Ančo. Pravda se nedá ani umluvit ani ubečat! Ta sa vidí, tak je to.

 

Perkmistr:

Bylo hlášeno na úřad, že svačina se v koši přinese a hrozny odnesou, není-liž pravda. Mohli jsme věřit a nemuseli. Ale my jsme uvěřili a ejhle, na místě jsme se přesvědčili medle, že právem. Tento koš plný kradených hroznů měl Petr ve své budce, není-liž pravda. Jsme zvědaví, kterak nyní se vytáčeti hodlá!

 

Anna: Petře, dyť to nemože byt pravda!

 

Petr: Já jsem v budce žádný koš ani hrozny neměl. Leda kus chleba a slaniny.

 

Rychtář:

Ale ten koš s hroznama tam byl. To přeca nejde nijak popřít. Nebo řekneš, že ti ho tam nekdo podstrčíl? Ale co by to bylo za hotařa, dyby mu zloději sami hrozny nosili až do budky.

 

Petr: Kdo vám žaloval, teho sa optajte!

 

Rychtář: Cos dělál, žes nikeho neviděl?

 

Petr: Co sem dělál? Védl sem na radnicu Ondru, lebo mě šlapál po vinohradoch.

 

Perkmistr:

Aj, toť podezřelé se mně zdá. Nuže, změříme ti nohu a opět sa přesvědčíme, nejsou-li to náhodou stopy tvých střevíců, není-liž pravda.

Petr: Pane perkmistře, dyž já sem ty šlapy už pozahrňál.

 

Perkmistr:

Toť jsem si ihned mohl pomysliti, že z opatrnosti na to pamatovati budeš. Ale uznej aspoň, že by to dopadlo právě tak, jako s těmi hrozny, není-liž pravda? Inu, ouhoř je hladký a přece jej rybáři někdy chytnou.

 

Rychtář:

Tady už sa nedá nic zapírat. Co je, to je a je to načisto jasné. Ty, Petře, poneseš koš s hroznama na radnicu sám. Policajt ťa povede. Aj Anču, aby ludé viděli, že sa opravdu k sobě hodíte, že jste zloději jeden jak druhý. My ostatní půjdeme za vama. Tak, hotovo. Jdi!

 

Anna: Pane rychtáři, to nemože být! Petr je nevinný, já to vím, já vám přísahám!

 

Mařa: To sa ví, že je nevinný. To bych já neco mosela vědět!

 

Srbek:

Mně sa to také nezdá. To by sa přeca nekde mosely hrozny tratit! A kde sa co ztratilo? Nikde! A Anička také žádný koš sem nenésla!

 

Mařa: To sa ví, šak sem šla s ňú. Měla enom uzlíček, šak ho ešče má!

 

Rychtář: A tož čí je toto koš?

 

Anna: Ten koš je opravdu náš. Ale jak se sem dostál, to nevím. Já sem ho sem nenésla.

 

Rychtář: No, nekdo ho přeca donést mosél, sám sem od vás nedoběhl!

 

Anna: Ale šak sme ho dneskaj ani doma neměli!

 

Rychtář: A kde ste ho měli?

 

Anna:

Včéra si ho od nás vypoščál Jakub, že prý na hrušky. Dyž ho večér vracál, povídám: daj ho pod návratí. Akorát sem dójila. Potom ho chcu odnést do komory, ale už tam nebýl.

 

Srbek: To je ten Jakub, co chtěl být hotařem.

 

Anna: No pravda, ten.

 

Rychtář: A sakra! To by aj mohlo být!

 

Srbek: A vinohrad majú blízko Petrovéj búdky, šak víte!

 

Petr:

Snáď by sa měl najprv Ondra vyslechnút. Na radnici říkal, že vinohrad šlapál za párek holubů od Jakuba.

 

Rychtář:

Može to byt tak, ale može to byt aj ináč. No šak uvidíme, my už tú pravdu nejak najdeme. Matúšu, hybaj na radnicu a doveď sem Ondru!

 

Matúš: Už jdu. /odejde/

 

Perkmistr:

Pane rychtáři, jen opatrně, abyste ptáčkovi nesedl na lep, není-liž pravda. Ten je chytrý jako liška. Je zapotřebí ještě chytřejší býti.

 

Rychtář: Tak, tak, pane perkmistře, enom opatrně a hlavně tak, abysme neublížili poctivým luďom!

 

Osmý výstup: Tetka

Tetka: Dobrý deň, páni!

 

Rychtář: Dobrý den, co hledáte?

 

Tetka:

Ale nic. Dívám se po našem Jakubovi. Od rána néni doma. Odešél, že prý na hrušky, víte, ty pergamntky ve vinohradě už sú zralé, ale dovčílku néni doma ani Jakub, ani hrušky.

 

Rychtář: Ale děte! A to si šél utrhnút enom tak do kapse?

 

Tetka: Né do kapse! Do koša. Vypošťál si koš, šak prý Anička mu ho pošťávala, pravda, Aničko?

 

Rychtář: A ešče od rána néni doma? To je divné, že?

 

Tetka: No právě. Už mně napadlo, lesti néni zavřený.

 

Rychtář: Ne, já myslím, že sem za chvílu dojde. Možete tu na něho počkat.

 

Tetka: Dyž myslíte, tož já dočkám.

 

Rychtář: Ešče neco tetičko! Psává váš Jakub často dopisy?

 

Tetka:

Cože, dopisy? Ale kdepak! Komu by psál? Leda toť předvčerajšky cosi psál a nechtěl po mně známku. Ale ináč nepíše nic. Ani nečte, ani nepíše, enem na hlúposti myslí.

 

Rychtář: Podívajme sa na Jakuba. Že to bylo růžové psaníčko?

 

Tetka:

Ale co vy si hned myslíte? On a růžové psaníčko. Kdepak! Ze starého sešitu vytrhl list a do modréj obálky to zalepíl.

 

Rychtář: Neříkajte?! Vy ste to viděla?

 

Tetka: Tož pravda, že viděla. Ale kemu to psál, to nevím, to já už bez brýlí nevidím.

 

Rychtář:

No šak já také bez brýlí už nepřečtu nic. Ale podívajte sa, nebýl to tento dopis? Známka nakřivo, rožek ohnutý?

 

Tetka: Jejdanečky! No pravda, že je to on. A kemu je to psané?

 

Rychtář: No mně to píše, mně. Ináč by mně to nedošlo.

 

Tetka: Néni možná. A co vám píše?

 

Rychtář: No, že chce byt hotařem, víte?

 

Tetka:

Tož to vím, furt sa na to těší! To víte, hlúpý kluk. Jemu nejde o peníze, ale enom o tú česť, že by býl hotařem.

 

Rychtář:

Šak já to možu přečíst, počůvajte! Pane rychtáři, dajte si pozor na hotařů a najvěc na Petra. Každý den sa v koši svačinka donese a hrozny odnesú. Dyž nevěříte, možete sa v nedělu odpoledňa podívat na vlastní oči. Takového hotařa propusťte a já se vám rád přihlásím třeba zadarmo.

 

Mařa: A to ste nepoznál hned, od keho je to?

 

Rychtář: A vidíš, nepoznál. Ani sem si na Jakuba nevzpomněl.

 

Petr: A to ste nám moseli do zlodějú vynadat?

 

Rychtář:

Ty moc nemluv. Užs měl na mále. Buď rád, že sa to tak obrátilo! Vidíte, pane perkmistře? Enom opatrně! No, Matúš už ide.

 

Devátý výstup: Policajt, Ondra, Jakub

Policajt:

Iďa pro Ondru, zahlédl sem Jakuba. Jářku poď, bude ťa potřeba. Napřed nechtěl, že nepůjde, ale potom, viďa úřední osobu, přeca poslechl. A tož jich vedu obúch!

 

Perkmistr: Pane rychtáři, váš obecní sluha není tak nedbalý, jak se mi zdálo, není-liž pravda.

 

Rychtář: Tož nám, Ondro, pověz, cos dostál za pošlapání vinohradú.

 

Ondra: Pane rychtáři, nic, to já sám.

 

Rychtář: Tož já ti to řeknu: dostáls párek holubů od Jakuba. Je to tak?

 

Ondra: Je.

 

Rychtář: Proč teda lžeš?

 

Ondra: Já za to nemožu, mám takový zvyk. Já lžu aj doma.

 

Rychtář:

Víš ty, chlapče, aspoň, cos udělál? Dyť tys prodál dušu za párek holubů! Za párek holubů pošpinit česť nevinných ludí, keří ti nijak neublížili, víš co to je, ty lhářu?! To je škaredá, špinavá věc, pamatuj si to! A lhat si odvykni. Kdo lže, ten je schopný každého zločinu. Aby sis to pamatovál, já ťa odsuzuju: zaplatíš 10 zlatých do obecní pokladny a 10 zlatých Petrovi za to, že tvoje šlapy zahrňál. Rozuměls?

 

Ondra: Zaplatím. A odpusť mně to Petře! Já sem nemyslél co dělám, enom ty holuby sem viděl!

 

Rychtář: Ostatek trestu dostaneš bezteho doma. A včíl nám poví Jakub, jak to bylo od začátku!

 

Jakub: Ddyž jjá kkkoktám!

 

Rychtář: Ja tak? Ty koktáš? Pane perkmistře, nemožem vyslýchat. Tož jak to s ním uděláme?

 

Jakub: Ddám ddo pppokladny ddeset zzlatých!

 

Rychtář: Ó!

 

Jakub: A Petrovi ttaké ddeset!

 

Rychtář: A Anči za koš nic?

 

Jakub: Ttaké ddeset!

 

Rychtář: Vidíte ho, to je kavalír. Ty máš tolik peněz?

 

Tetka: Kde by jich chudák nabrál? Nemá nic! Zhola nic!

 

Jakub: Ppprodám holuby!

 

Rychtář:

A tak! No vidíš! Neco za holuby a neco přidá mama. A víš ty, Jakube, že sa ti málem podařilo dostat Petra aj Aničku do kriminálu? A sú přeca úplně nevinní. Tož tak sa to dělá? Takovým zákeřným způsobem? Takový zákeřný člověk patří oběsit na první hrušce, rozumíš?

 

Jakub: Pane rychtáři, ddám ešče ddesítku! Ddvacítku!

 

Tetka: Neščastný chlapče, co tě to enom napadlo?!

 

Rychtář:

Pane perkmistře! Jednání Jakubovo je podlé a škaredé, ale je tu přeca jedna polehčující okolnosť. Udělál to z nerozumu, protože chtěl být hotařem. Tož já budu súdit takto: Zaplatí všecko, co nám slúbil a těch pár desítek zlatých dostane Petr s Aničkú napolovic, aby sa mohli vzít a zařídit za to, co prožili. A dále: protože nám hotař Francek onemocněl a Kněží hora, Maršálky a Grefty ostaly bez hotařa, bude tu Jakub zadarmo hotařem.

 

Jakub:

/nekoktá/: Budu – budu hotařem! Budu hotařem! Mamičko, já budu přeca hotařem! /štěstím bez sebe/

 

Rychtář:

Vidíte, aj koktat zapomněl! Enomže to ešče néni všecko, Jakube! Ešče je tu pan perkmistr skrzevá tu krádež hroznů.

 

Jakub: Ale ty hrozny sem já nařezál v našem vinohradě, ty sem já nekradl!

 

Perkmistr: Tím lépe, není-liž pravda. Pane rychtáři, s vaším rozsudkem já úplně souhlasím.

 

Jakub: Děkuju, pane perkmistře, děkuju!

 

Rychtář: Co na to říkáš včíl, Petře?

 

Petr:

Nechtěl bych to prožít podruhéj, ale včíl su rád, že to tak dobře dopadlo a všecko sa napravilo. Přeca to vinobraní može byt veselé, že Aničko?

 

Anna: Petře! /do náručí/

 

Rychtář:

Za časú roboty by to dopadlo trochu horší. Nejméň uťatá ruka. Ale my sa do tých dob vracat nebudem. To by bylo zpátečnictví. My dneskáj súdíme a trestáme né, abysme člověka zmrzačili, ale napravili. Kdo pochopí svoju vinu, rád odpyká aj trest. Je to tak, Jakube?

 

Jakub: Je.

 

Rychtář:

A také nám trochu ide o to, aby bylo radostné vinobraní, keré právě začne. Matúšu, hybaj pro buben a bubnuj po celém Bzenci, že dnes začíná vinobraní, nech každý bere, co si zaslúžil!

 

Matúš: A to já rád, ja. Už letím! /odejde/

 

Jakub: Petře, Aničko, nebudete sa na mně hněvat, že sem vám ublížil?

 

Petr:

Nebudeme. Vím, že teho lutuješ a chceš to napravit. Tož nač si kazit život nepřátelstvím. Kdepak! Jednú odpustím já tobě a podruhéj zas třeba ty mně, ne?

 

Jakub: Petře! /podají si ruce/

 

Petr: A včíl si pěkně svorně, jako kamarádi s chlapcama zazpíváme, ne?

 

Jakub: Zazpíváme, Petře. Ja su tak rád, ani nevíš jak. Dyť já su hotařem, já su přeca hotařem!

 

Mařa: Enom hleď, abys byl dobrým hotařem!

 

Petr: A tož muziko, kde ste?!

/zpívá/:

Lesti ty mně ráda máš, prodaj pole, kde co máš,

prodaj pole, vinohrady a vyplať mě dom z téj vojny.

 

Vinohrady neprodám, já vínečko ráda mám,

já vínečko ráda piju, ani kapku nerozliju.

 

/Chlapci začnou zpívat sedlácké, asi tři sloky s tancem./

 

Rychtář:

No tak, chaso, já myslím, že už ste si zazpívali a zatancovali dost. Už je čas dopřát tanca a veseléj zábavy taky naším milým hosťom. Lebo kvůli nim to vinobraní děláme.

/do publika/: Kvůli vám, přátelé, jsme na scéně předvédli kus minulosti i přítomnosti, kvůli vám, pro naše potěšení. Tož sa bavte co nejlepší. Šak je vinobraní enom jednú za rok, tož nech je veselé!

Konec