Uvedený článek z třicátých let dvacátého století pochází z pera bývalého ředitele bzeneckých škol Jana Gartnera, který jej sepsal pro brožurku ke dním brannosti v Bzenci, které se zde konaly 5. a 6. července 1934.

STARÝ HRAD

Jan Gartner

Díváš-li se na Bzenec od strany polední sedě na kraji lesa za nádražím, pozoruješ, jak pěkně se usadil v pohodlném závětří, chráněn od severu pásmem mírných pahorků, posledních to výběžků Chřibů, proslulé půdy vinařské. Z pěkného toho pozadí města zrovna uprostřed vyběhl kopec Starý hrad, jehož úbočí tarasy zachycené, bujnými vinohrady porostlé, příkře se svažují do nížiny. Kostelík sv. Floriána, vystavený na vrcholu této přírodou vytvořené rozhledny, je nezbytnou známkou města. Bělá se daleko na jih poutníku, jehož unavená noha do písku nekonečné „Doubravy“ se boří, jehož oko jednotvárným pohledem v suchých porostlinách umdleno, ukazuje mu zelené břehy písečného moře. Shlédneš jej daleko ze Slovenska od Holiče a Skalice z pomezních výšin karpatských a na západě až z temen Pavlovských hor. Jedeme-li drahou sem, ať už od Kyjova či od Hodonína, vidíme v rozlehlých rovinách směrem k Bzenci, kterak zřetelně se rýsuje profil Starého hradu na modrém pozadí oblohy, jak povyskočil z posledního souvislého, místy značně zprohýbaného hřebenu pahorkatiny chřibské, jejž přívaly vody rozervaly stržemi divoce zarostlými. Toť pravá oblast vyhlášeného zdejšího vína.

Cesty na vrch Starého hradu vedoucí zatáčejí roklemi od dešťových přívalů hluboce vybranými. Při nich je sklep na sklepě, jeden pěknější, příhodnější druhého. Břehy cest porostlo křoví a nízké stromoví, jimž kynou pěkné průhledy do kraje. Čím výše vystupujeme, tím krásnější a širší panorama zjevuje se zraku, krajinský obraz v nesmírném rámci hrající nesčíslnými odstíny zeleně a modři, otvírající ke třem úhlům světa nádherné perspektivy vzduchové. Vysoko nekonečným blankytem zvolna tiše plují stříbrné oblaky, ze zahrad bzeneckých sálá těžká vůně rezed a majoránu, lehkým větříkem a pomezní náš kraj, přes nějž se převalilo tolik běd, leží zde klidně rozprostřen jako oceán po bouři. Utěšené rozhledy! K půlnoci převyšuje Starý hrad táhlý hřbet Horních hor, porostlých vinohrady a ovocnými stromy. K polední straně přiléhá k patě jeho úzká, mírně nakloněná rovina, na níž stěsnalo se město do délky od východu na západ.

Na západě vznáší se jako mrak význačný jehlan Pavlovských hor. Zrak letící tím směrem zachycuje se na bílých cestách lemovaných řadami stromů, místy na skupinách domků, střech a stěn kolem vesnických kostelů shrnutých. Tam svérázný Vracov, líbezné Milotice. Na Veselém kopci (419 m) nad Kyjovem zabělají se vysoce položené Stražovice. Pod rozervaný čeřen Chřibů tulí se městys Žeravice, důležité sídlo Jednoty českých bratří v 16. století. – Nejzajímavější je však rozhled k východu k vrchům Provodovským a tam, kde klenba nebes hor karpatských se dotýká; hranici zemskou označuje velebný dóm Lopeníka (909 m) a táhlá lysina Javořiny (968 m). Z mnohonásobně rozlehlých nižších hřbetů a pahorků před nimi viděti kapli sv. Antonína nad V. Blatnicí za Uherským Ostrohem, jemuž vévodí památný zámek. Níže ze šeři vyniká bývalý zemanský dvůr Radošov na mírném návrší uprostřed lánů, vlnících se vysokým obilím a nad Tvarožnou Lhotou zřetelně prohlédá Šumárník (399 m) s dopolovic zalesněným vrcholem a valy svého hradiska. Na úpatí posledních Karpat celou délkou obrazu od severu k jihu zelenají se široširé louky „Roubanice“. Řeka Morava vine se jimi klidně sypkými břehy, nesčíslnými záhyby a oklikami, místy i mrtvými rameny. V zrcadle jejich líných vod shlížejí se temné houště a obrovské stromy vlhkých lesů. Nad nimi kynou věže veselské a rozsáhlé osady Vnorovy a Zarazice. Za přívozem moravním svítí zámek strážnický bělostnými stěnami; dále uznamenáme město Skalici na Slovensku. Co jméno, to připomínka historická. To jest tam ta prastará „cesta vyzvědačů“, po níž se později šinuly vozové hradby Žižkovy, vracející se ze slavné výpravy z Uher a opět dvě stě let později smutná, slzami skrápěná silnice vyhnanců našich…