39. EXPERIMENTY

Leckdo se diví, že jsem považoval zařazení do pokusů s novými léčebnými tabletkami za neštěstí. Opravňovaly mne k tomu zkušenosti jiných a potvrzovalo to i vlastní pozorování. Nacistickým učencům nešlo o poskytnutí pomoci churavým vězňům, nýbrž jen o pouhý výzkum, jak ten neb onen prostředek účinkuje na lidský organismus. Tak například aspirin koná v četných případech cenné služby, ale v odměřených dávkách a ve spojení s patřičným léčebným postupem, dietou apod. Co byste však řekli, kdyby vás krmili od rána do večera, první den, druhý den… výlučně samým aspirinem jen za tím účelem, aby vyzkoumali, jaké množství těchto chemikálií tělo snese, jaké změny v něm vyvolává, jak dlouho mu odolává, než se zcela zhroutí? Nuže, toto se v revíru skutečně dělo a ještě jiné věci.

Některého vědce zajímalo, jak dlouho člověk vydrží v ledové vodě. Nic snazšího nad ukojení tvé touhy, snaživý muži. Obrať se na vrchní správu koncentračních táborů, jež ti ochotně vyhoví. Zajdi si pak do revíru, vyber si několik heftlinků, starých, mladých, silnějších, slabších, ponoř je do vody, jejíž chlad se dá po libosti ještě snížit, a pozoruj! Jeden upadne v bezvědomí brzo, druhý později, třetí zemře ochrnutím srdce – jaká to poutavá pastva pro vědychtivé oči! Nic nepřekáží, abys experiment libovolně obměňoval, opakoval, stupňoval. Jsou to pouhá čísla, která náhodou mají ještě tělo a duši. Nebo chceš se přesvědčit, jak člověk reaguje v rozředěném vzduchu? Zde jest utěsněná kabina, strč tam toho mladíka s písmenem T (Tscheche), dej vysávat pumpou vzduch a viz, jak začíná lapat vzduch, rudnout, měř, kdy se mu spouští krev z nosu a úst, kdy klesá k zemi. Jak poučné, jak užitečné pro pokrok německé válečné vědy! – Toť jen některé ukázky. Leccos se nedá ani pro veřejnost líčit z důvodů decence.

Od těchto experimentů mne tentokrát můj spojenec – cikán zachránil atomovou pumou zničujícího zápachu ze své rány – či také ještě odjinud? – Neunikl jim však, bohužel, můj mladší spolubratr P. Karel Horký, člen pražského konventu řádu maltézského, který ležel tehdy v téže světnici. Jeho flegmona, jež mu svými zsinalými chapadly zachvátila dolní část levé nohy, vyhovovala zvrácenému vkusu vynálezce pochybného léčiva. Milý Karel, ještě v lednu toho roku po svém zatčení vysoký, statný muž zdravě zardělých tváří v plné síle svých třiceti let, nyní přepadlý a valně zesláblý, byl odnesen do vedlejší místnosti k jiným vybraným obětem vědy experimentální. Učencovy zraky se zalíbením přehlížely pestrou sbírku neduhů, jež si vylovil z nepřeberné zásoby revíru. Byly tu flegmony různých druhů a tvarů na nohou, rukou, zádech a tvářích. Byli i vodnatelní v začátečním a pokročilém stadiu. Jeden z nich nemohl již ani ležet, jen seděl, těžce oddechuje, protože mu voda stoupala od nohou, jež vypadaly jako nadmuté měchy, až k srdci. Defilovaly tu před jeho bádavým pohledem i rozmanité ukázky zánětů plic a ledvin, vředy a nádory mamutích rozměrů a fantastických barev. Mnul si spokojeně ruce v blaživém vědomí, že ve všech těchto různorodých případech nastoupí na kolbiště zkušební praxe výplod jeho důmyslu, jeho tabletky, a to jenom jeho tabletky, bez konkurence jakýchkoli jiných prostředků a léčebných zásahů, takže výsledek bude jednoznačný a riziko žádné, totiž pro něho, neboť utrpení a život pokusných tvorů tu nepadal nijak na váhu.

Sledujme jen v hrubých obrysech případ nám nejbližší a proto snadno prokazatelný, totiž Čecha P. Horkého. Od té chvíle přestalo u něho jakékoli operativní ošetřování rány, mazání, omývání a převazování – to vše bylo přísně zakázáno – byly jen tabletky. Zprvu méně, pak stále více, až vypukla bubnová palba tabletkami každé čtvrt hodiny ve dne v noci. Tím mu byl i spánek přímo znemožňován, neboť sotva únavou usínal, již mu strkali do úst nenáviděnou tabletku. I žaludek protestoval proti tomuto tabletkovému bombardování, které nemělo protiváhu v řádné stravě. Všechny nářky a prosby o smilování byly marné. Mezitím rozbujnělá flegmona naprosto ignorovala důmyslný vynález nebo snad právě proto se vůčihledně rozmáhala a rozežírala poslední buňky zdravého vaziva. „Noha je ztracena!“ bylo chladně konstatováno. Co dále? Názory lékařů se rozdělily. Jeden stál na tom, aby se s tabletkami pokračovalo až do úplného konce pacientova, druhý toužil zjistit, zdali po odříznutí nohy se objeví nové příznaky choroby a otravy. Když urputný odbornický spor nevedl k dohodě, dal druhý za nepřítomnosti svého soka provésti operaci o své újmě a Karla odnést na jiné tajné místo. Únosce se potom znamenitě bavil, když jeho soupeř-vědec našel místo Karlovo prázdné a marně se po něm sháněl v okolí jako Romeo po své zmizelé Julii. Láteřil výrazy zcela nevědeckými a opustil s rozhořčením zpustošené působiště svých katastrofálních tabletek, které zapadly po krátkém letu zlověstného meteoru navždy do tmy zapomenutí. Kolik padlých po sobě zanechal? Viděl jsem sám některé z nich umírat, mezi nimi starého polského děkana, od něhož byli odehnáni jeho spolubratři, když mu chtěli poskytnout duchovní přispění v poslední jeho hodince. A Karel? Zůstal bohudíky, zapomenut ve své skrýši, znenáhla se bez tabletek zotavil, ovšem s nohou amputovanou až po koleno a pohybuje se nyní s protézou v osvobozené vlasti. Jeho osudný experiment je jedním z případů, jež se později projednávaly před spojeneckým soudem nad válečnými zločinci v Dachau.