65. DOSTÁVÁ SE MI POHOSTINSTVÍ V DOMĚ MLČENÍ

Nosítka zamířila od koupelny napříč apelákem k zadnímu konci revíru. Tato vzdálenost se rovnala asi oné, již urazí, kdo kráčí od olomoucké radnice přes Rudé náměstí ke kapucínům. Bylo mi, jako bych ležel – jako kdysi – na dně člunu, plujícím houpavě po širé hladině jezera Michiganského. Kroky nosičů zněly stejnoměrně jako údery vesel a větérek se opíral do hrubé plachty, jíž jsem byl přikryt. Byl jsem klidný, přímo otupělý. Téměř jsem si přál, abych se tak sunul stále až do nekonečna. Takového pohodlí se mi již dávno nedostalo. Blahý pocit se šířil mým tělem, jako bych spočíval v dlani ruky Boží, víčka se mi klížila a málem jsem usnul.

Ze snění mne vytrhlo náhlé stanutí nosičů. Jakési dveře zaskřípaly a zalila mne vlna příšerného puchu. Byli jsme v márnici.

„Slez dolů!“ poručil Štěpán, a když jsem se k tomu hned neměl, vyklopil mne bez okolků z nízkých nosítek na podlahu. Skulil jsem se jako kláda.

„Proboha, to je pařez,“ bědoval Štěpán. „Ty bys potřeboval ještě chůvu. Vstaň a obleč si aspoň mou košili.“ Svlékl si ji rychle a zůstal jen v kazajce.

„My dva musíme honem zase zpátky do koupelny. Počkej tu, až přijdu pro tebe nebo někoho pošlu. Zatím se nehýbej, beztak nic jiného nedovedeš. Na shledanou!“ a odcházel, jako by skončil všední návštěvu v útulném bytě, a odnášel nosítka se svým průvodcem, který dosud bedlivě pozoroval okolí mezerou dveří, ale při odchodu se obrátil ke mně: „Nezapomeň mi potom dát tu čtvrtku chleba!“

Teprve když jejich kroky dozněly revírem, zastesklo se mi jaksi o samotě. Nebyl jsem vlastně samoten. Opodál leželo několik mrtvých v rozličném stavu rozkladu. Lehl jsem si po jejich příkladu znovu na zem. Nohy mne bolely a hlava se mi točila. Přítomnost nebožtíků mi celkem nevadila, byl jsem jí zvyklý. Byli to tiší, nenároční společníci, jen zápach byl přímo nesnesitelný.

Jak dlouho zde zůstanu? Což kdyby Štěpána zdržela nějaká nepředvídaná překážka? Naskýtala se i jiná, málo vábná vyhlídka: mezitím se mohla dostaviti četa, která odvážela mrtvé do krematoria. Nebylo vyloučeno, že by naložili i živého k spálení. Vyprávěly se takové případy.

Šly na mne mrákoty. Doplazil jsem se s napětím všech sil ke dveřím a sál jsem ze skuliny pod nimi čistší vzduch jako myška uzavřená ve skleněné pasti. Pomalu zrálo ve mně rozhodnutí vyběhnout v košili ven přes všechno nebezpečí, že budu dopaden a podroben výslechu.

Venku zarachotila po štěrku kola a zastavila se u márnice. S bušícím srdcem jsem se odšoupl ode dveří. Otevřely se a v nich se objevil vězeň. Poznal jsem ho ihned – byl to jeden z funebráků, kteří vozili nebožtíky z invalidních bloků, mladší, inteligentní Polák Ciesielski, tuším lékař z Poznaně. Pranic se nepodivil, když jeden z ležících v márnici se zvedl, jako by vstal z mrtvých. V koncentráku již dávno se každý přestal něčemu divit. Ostatně byl na to připraven, jak jsem poznal z jeho slov.

„Povídal mi Štěpán, že tu čekáš, kolego. Potkali jsme se. Přivezl jsem mrtvého a odvezu živého.“ Vsunul uzavřený příklop na dvojkolce napolo dovnitř, vytáhl z něho lehce jejího nehybného obyvatele k ostatním a pomohl mi vlézt na jeho uprázdněné místo. Přivřel víko a odjížděl. Bylo to asi po prvé, co se takový cestující vezl v této podivné bryčce! Bylo mi jako na čínském vozíku „rikši“ v přístavu šanghajském. Opouštěl jsem márnici, jako by to byla autobusová stanice, v níž jsem čekal na další spojení k cíli. Doprava fungovala celkem znamenitě.

Tak jsem se vrátil pohodlně na 25. blok ještě před ostatními invalidy, kteří dokončovali přehlídku v koupelně. Doma byl jen hlídač Helmut, který svou existenci dokazoval hlučným chrápotem z 2. jizby. Za odchýleným křídlem dveří 3. jizby vylezl jsem s díky ze své dočasné rakve, která se zase vzdálila zpátečním směrem, a vklouzl jsem do prázdné umývárny.

Tam jsem toužebně čekal na návrat kamarádů.

Dočkal jsem se a bylo mi asi jako vzkříšenému Lazarovi, když z hrobu se vrátil mezi své příbuzné a přátele. Štěpán mi přinesl i mé šaty, které zůstaly na hromádce před koupelnou – naznačil jsem mu místo ještě před rozloučením v márnici – a tak jsem se mohl v plném odění vmísit s pocitem jistoty mezi své staré společníky. Mlčel jsem ovšem o svém dobrodružství, neboť nebylo radno budit sensaci – viz kapitola o ctnosti skromnosti. Mé štěstí záleželo hlavně v tom, že písař si nepoznamenal mé číslo při odvodu do oddělení A, takže nenastala po mně trapná sháňka.

Tak se znovu osvědčilo staré přísloví: Mluviti stříbro, mlčeti zlato. Ale znovu se táži: Byl jsem to já? Byl to sen?