35. DO REVÍRU

Koncem května jsem pozoroval, že mi stále více otékají nohy. Nejdříve okolo kotníků, potom pořád do výše až ke kolenům. Když jsem opuchlinu zmáčkl konečky prstů, zůstaly v ní dlouho hluboké jamky jako v měkkém vosku. V nohou se usazovala voda..,

Byl to velmi rozšířený zjev u dachauských vězňů následkem podvýživy z vodnaté stravy. K tomu se družilo dlouhé stání na bloku, kde jsme si k snídani vůbec nesměli sednout, k obědu a večeři jen na několik minut, jakož i na apeláku při ranním a večerním sčítání, jež se obyčejně protahovalo na několik hodin. Nepohnuté, nekonečné stání v řadách bývalo oblíbeným hromadným trestem, když např. někdo utekl. Dokud ho nedopadli, stál celý tábor třebas hluboko do noci. V takových únavně se ploužících hodinách poznávali jsme význam a užitek modlitby růžencové, vyplňující onen tak zlovolně mařený čas, který by jinak byl zoufale k nepřečkání.

Zesláblá pumpa srdce nebyla s to vyčerpati z utýraných končetin nahromaděnou vodu, která se v nich znenáhla rozkládala. Nabobtnalá noha se zanítila, zrudla a přibírala odstíny všech barev jako na rozmazané malířské paletě. Nastávala hniloba, která se prozrazovala mrtvolným zápachem již zdaleka. Palčivá bolest hlásila obranný boj organismu proti postupující zkáze. Při každém kroku mi bylo, jako bych zdvihal olověné sloupy.

Do holeně pravě takto napuchlé nohy mne také kopl železným podpatkem esesák při památném „pohanském biřmováni“. Utvořila se mi tam otevřená hnisavá rána, tzv. flegmona. Každá chůze byla mukou. Byli i mnozí jiní, kteří s takovýma nohama museli v taktu pochodovat na shromaždiště a při tom ještě prozpěvovat bujaré německé písně. Blokáč Fritz, který také rád kopal svými hřmotnými stoupami a proto byl svými podřízenými nazýván jménem proslulého Alexandrova koně Bucefala, měl velký ješitný sen, aby jeho farářský blok vyšlapoval jako pruská garda k závistnému obdivu jeho kolegů a pro pochvalné uznání některého šarfíry. Ale jak jen vycepovat z těchto starců a neduživců statné grenadýry? Tu nepomáhalo valně, že nás cvičil místo večeře proháněním po blokové uličce, naplňuje večerní ticho zoufalým řevem zklamané ctižádosti. Připomínal mi vozku, kterého jsem viděl kdysi v Krakově švihat s nepříčetnou houževnatostí vychrtlou herku, když nemohla vytáhnout těžkou fůru do kopce.

Pokládal jsem za štěstí, že jsem mohl aspoň v podkroví dřevárny sedávat při štípání třísek. Můj přítel – lucemburský komunista – který zpozoroval mé potíže, přinášel mi jídlo až nahoru, abych nemusel stoupat ze schodů a do schodů. Když jsem mu však ukázal své zbědované nohy, které se spíše podobaly nadmutým tykvím, potřásl povážlivě hlavou a pravil: „Kamaráde, dej pozor, ať nepřijdeš o nohy! Radím ti, hlas se do revíru!“ Revír se říkalo lágrové nemocnici.

Zachvěl jsem se hrůzou při tomto slově. Povídalo se, že v revíru odpravují nepohodlné pacienty „stříkačkou“, injekcí kyanovodíku nebo benzínu, a vražením hadice s vodou do chřtánu. Vyslovil jsem tuto obavu. „Ovšem, dějí se takové věci. Ale snad budeš mít štěstí a proklouzneš. Konečně i umřít bude tam lehčí, než zde se déle takto trápit.“

Touto zásadou se řídili mnozí jiní a hlásili se houfně po večerním apelu k léčení, a nebyli to samí ulejváci. Aby se vyhovělo všem potřebným, bylo by nutno dobré dvě třetiny tábora proměnit v nemocnici, a proto procházeli uchazeči před přijetím trojím filtrovacím sítem. Prvním bylo dobrozdání blokáčovo. Z jeho strany nebylo překážek. Toužil se mne již dávno zbavit, ježto jsem svým pobelháváním a padáním do mdlob kazil soulad vyrovnaných řad. Druhou instancí byl vrchní esesák na apeláku; ten uznával nutnost léčby jen, když měl někdo nohu zlomenu na třech místech nebo krev se již valila proudem. U něho jsem dvakrát pohořel a teprve po třetí se mne ujal přítomný ošetřovatel, který měl odvahu prohlásit!: „Pane óbršárfíro, tento musí ihned k operaci.“

Třetí stanicí byla již ordinační síň. Marně jsem se v ní ohlédal po vyšetřujícím lékaři. Vrchní lékař a jeho pobočník, oba v blýskavých uniformách, nikdy se nesnížili tak hluboko, aby se zabývali zdravotním stavem bezvýznamných čísel, vyvržených z nové Evropy, a objevovali se jen, aby šířili mezi nemocnými děs tresty a zločinnými experimenty. Pokud byli mezi námi uvěznění lékaři, mohli vykonávat své povolání ve službách lidství jen potajmu a se značným rizikem. Neomezenou moc nad zdravím a životem vězňů měl ve skutečnosti vrchní revírní kápo neomalených manýr Zimmermann s družinou jemu podobných neodborníků s předběžným vzděláním holičů, soustružníků, sazečů, natěračů a obchodníků, kteří si praxí osvojili jakous takous znalost chorob a úrazů. „Záleží jen na tvém štěstí, komu se dostaneš do rukou,“ poučil mne jiný již ostřílený vězeň, čekající se mnou na konečné rozhodnutí.

Jedinou předností těchto ordinací byla blesková rychlost, již bychom v civilu marně pohledávali. Zdá se, že tito felčaři, nespoutáni zatížením vleklých medicinských studií, měli vesměs pochybný dar intuice, s níž jediným pohledem nebo hmatem odhadli druh nemoci nebo postup léčení. Dílem několika vteřin bylo, že mi byl po zběžném obhlédnutí nohou vtisknut do ruky lístek s dvěma číslicemi: 1/3, tj. první barák, třetí světnice. Tam se mi mělo dostati dalšího ošetření.