81. DO MEZINÁRODNÍ JIZBY

Dne 23. prosince 1942 opouštím revír. Druhý můj pobyt v něm je skončen.

Byl neméně nabit událostmi a zážitky než prvý na jaře. Můj život visel v něm opět několikrát na vlásku. Nikdy jsem nepochopil plněji význam slov: In manu Dei sumus – jsme v rukou Božích.

Tento odchod byl veselejší než předtím v červenci. Předně podávalo tajné zpravodajství lágrové „paroly“ tento nadějný obraz válečné situace: Poslední křečovité rozpětí německých armád na obou křídlech velkých kleští, v Africe a v jižním Rusku, se počalo hroutit. Očividně překročila vojenská moc Osy svůj zenit a nastal ústup ze slávy. Tehdejší revírní písař Lad. Kopřiva, nynější předseda českého ZNV, vyslovil všeobecné přesvědčení, když nás potkal na chodbě před rozloučením s nemocnicí: „Toto budou naše poslední vánoce v koncentráku.“ Netušili jsme, že takové poslední vánoce se budou ještě dvakrát opakovat.

Odcházel jsem tentokrát vybaven elegantněji, podle všech vymožeností tehdejší lágrové módy. Odcházejícím z revíru se dával jinak nejhorší brak na oblečení a obutí. Za bakšiš z balíku opatřil mi spojenec z revírního personálu slušnější oděv, takže jsem se cítil proti dřívějšku skoro jako švihák v jakž takž vypraném a zalátaném pruhovaném úboru. Za nejnovější typ polobotek s dřevěnou podešví, ale s koženým svrškem jsem zaplatil doutníkem, který jsem našel v úkrytu zásilky. Byl to záviděníhodný pokrok oproti pantinám – prkénkům s plátěnou páskou na prstech.

Vykročil jsem tedy chutě do sněhu na táborové ulici. Nešel jsem již zcela jako žebrák – pod paždí jsem nesl sebevědomě svou zásobní krabici, po níž kolemjdoucí heftlinci se zájmem pomrkávali. Z českého 20. bloku na mne volali: „Nenos to, kamaráde, tak daleko – zastav se u nás!“ – „Až po druhé.“ odpověděl jsem žertem, „náš písař – který nás vedl – nemá kdy čekat.“

Otevřela se mi drátěná brána mého nastávajícího bydliště, 26. bloku, jenž mne měl hostit potom až do konce, ještě půl třetího roku. V něm 4. jizba byla přidělena neněmeckým kněžím. 2. a 3. jizba byla obsazena Němci až na několik výjimek. V 1. jizbě byla zřízena kaple. Smekl jsem čapku před božským spoluvězněm.

Po 28. bloku se mi nijak nestýskalo. Tamější blokáč Fritz Becher a štubáci se všestranně postarali, abych k němu příliš nepřilnul. Také poslední zkušenost, jíž se mi dostalo ještě po návratu z revíru, mou příchylnost nerozmnožila. Zašel jsem si tam pro zimní prádlo, jež mi zaslala rovněž sestra krátce předtím. Štubák Willi skočil přes stůl, jako by ho píchla vosa špatného svědomí a vyhodil mne s tím, že tam nemám již co pohledávat.

Vlídnější bylo přijetí v mé nové jizbě. Tato vlídnost záležela v tom, že si mne při mém vstupu nikdo ani nevšiml. Byla to vskutku výhoda. Býval jsem zvyklý, že hned při prvním kroku se na nováčka vrhl štubák se svými zřízenci, aby mu vštípili řádný respekt k pořádku a kázni, dále aby mu důkladně prošťárali kapsy a raneček a vyměřili si dávku z majetku. Zde nic takového. Pobíhalo sice několik lidí prázdnou jizbou, ale žádný mi nevěnoval pozornost. Rozložil jsem své věci na nejbližším stole a čekal trpělivě na celní prohlídku. Konečně křikl muž s rozjizveným nosem: „Tam stojí kdosi jako ztracená ovce. Zeptejte se ho, co chce.“ Přistoupil ke mně vytáhlý mladík s ruměným obličejem – jmenoval se příznačně Rot – a tázal se přívětivě: „Jsi nový? Představ se tamhle štubákovi.“ Poznal jsem, že muž s rozjizveným nosem je můj budoucí představený. Podíval se na mne na vteřinu – později jsem slyšel se ho chlubit, že dovede poznat člověka na první pohled – a rozhodl: „Budeš sedět u 4. stolu a věci si dáš do 28. skřínky. V ložnici ti určí místo Rupieper.“

Rupieper, münsterský kněz, který vypadal spíše na přísného vrátného v hraběcím zámku, začal mi hned dokazovat, že si nemohu činit nárok na pohodlné místo v dolních lůžkách, a byl velice překvapen, když jsem se hlásil o umístění v nejvyšším patře. Zkušenosti se stavbou postele mne poučily, že nahoře je nejbezpečnější útulek pro neobratné stavitele. Dostal jsem ještě místo pro uložení obuvi v polici a pro uskladnění krabice v kupě ostatních a tím bylo o mé ubytování postaráno. Začátek mého bydlení v 26. bloku se tedy odbyl bez dramatických scén, ale k mému velkému uspokojení.

V jizbě bylo osm stolů, u nichž zasedalo průměrně po 10-12 stolovnících. Stůl u dveří obsadili Holanďané, druhý Moravané. Byl jich už plný počet, proto jsem se dostal ke 4. stolu, kde sedávali kněží z Čech. Ostatní stoly byly ještě obsazeny Němci s ojedinělými Belgičany a Poláky ze Slezska. To byl jen skromný počátek. Dynamickou činností gestapa přibývalo více a více zástupců neněmeckých národů, až Němci se zcela odstěhovali do sousedních světnic a přece osazenstvo naší „mezinárodní jizby“ vzrostlo z původní stovky na dvojnásobek a ještě výše, takže nakonec se nás tísnilo až 400 v jedné místnosti. Kromě Němců z říše, ze Sudet a z Rakouska byly v bloku 26. zastoupeny tyto národnostní a krajanské skupiny: Češi s Moravany, Slováci, Poláci, Slovinci, Chorvati, Srbové, Lužičané, Francouzi, Italové, Belgičané, Holanďané, Švýcaři, Lucemburčané, Rumuni, Dánové, Norové, Litvíni, Angličané, Američané, Portugalci, Řekové, Alsasané s Lotrinčany. V ostatním táboře byla národnostní mosaika ještě pestřejší. Kromě již vyjmenovaných byli tu ještě Rusové, Turci, Albánci, Číňané, Španělé, Marokáni arabského nářečí, černoši, židé a cikáni. Netvrdím, že můj seznam je úplný. Hitlerovo Německo vystoupilo ze „Společnosti národů“, ale utvořilo v koncentráku její násilně zkřivenou karikaturu.