Deník Vladimíra Sýkory z let 1914 – 1921

ROK 1919 – 1921

Dne 1. 1.

Nový rok začal se zlobou! Byl jsem trošinku neopatrný, shodil jsem příteli Č. botou z nosu cvikr při slézání z „vrchního štoku“. To bylo křiku, taková maličkost! Později vysypal přítel M. sůl; tak se zlobíme všichni.

Dne 5. 1.

Prší již několik dnů. Kdo zná jižní šňůrový déšť? Ani nepracujeme, neboť jest to psí počasí. Utahujeme řemeny, abychom zahnali ten neúprosný hlad. Ó vznešená Itálie – ta vlčice byla milosrdnější, ta kojila tvé dva slavné předky – což nemáš ani tolik citu co zvíře?

Dne 6. 1.

Svátek tří králů. Prší a prší! Dávám poslední rakouské vyznamenání za chléb. Jiné maličkosti jsem již vyměnil.

Dne 9. 1.

Déšť ustal. Disciplína poněkud povolila; stráže nás doprovázející chodí již bez bajonetů. Též na práci nechodíme každý den a neděle jsou celé volné.

Dne 13. 1.

Hladová nálada! Zase míň chleba. Z domu žádné zprávy. Dnes jede 30 mužů od zdravotní hlídky do Čech přes Innsbruck. U nás v baráku je slyšet jen odměřené tlučení ovsa v ocelových helmách. Zajatci si koupí oves od italských vozků, roztlučou a pečou placky nebo vaří kaši. Koně a muly musí za to hladověti. Poněvadž nedostáváme snídani, pražíme oves a pijeme ovesný odvar!

Dne 16. 1.

Den mých narozenin. Již 29 let! Měli jsme dnes všichni podivné sny. Já jsem jel vlakem, druhý kolega jedl hanácké koláče a jiný dokonce byl u své milenky. Večer přišel rozkaz, že pojedeme 18. 1. do Milána.

Dne 18. 1.

Konečně opouštíme to pochmurné městečko Caldenazzo! Za zpěvu kráčíme do Levica¹. Zde čekáme na Čechoslováky z okolních vesnic. Češi z Levika přišli s praporem. Měli jsme všichni velkou radost a zpívali pod praporem dlouho do noci české a slovácké národní písně. V noci sedáme do vlaku. Jedeme sice ve vozech třetí třídy (což nás velice překvapilo, nejsme tomu zvyklí), ale tyto jsou bez oken a dveří.

Stráž nás doprovází.

Dne 19. 1.

Krásný den. Jedeme stranou podél jezera gardského směrem k Veroně. Odpoledne čekáme 3 hodiny ve výše uvedeném městě – v tom místě utrpení tisíců zajatců!

Projíždíme fíkové sady a rozsáhlé vinice. Škoda, že tak záhy, kdy příroda spí ještě svůj zimní spánek.

Dne 20. 1.

Brescia jsme zaspali. Ráno ve tři hodiny vystoupili jsme v Busto Arzicio u Gallaraty. Odtud v doprovodu stráží do vzdálenějšího velkého tábora čechoslováckého.

Nastalo velké překvapení! Byly nám vykázány stany. Mrzne.

Dne 21. 1.

První noc pod stany byla bídná. Mrzlo silně. To nám ale vše nevadí, vždyť kyne naděje na blízké a lepší.

V čechoslováckém táboře.

Jsem tedy u cíle, v českém táboře, asi 25 km severozápadně od Milána, přidělený ku 24. domobraneckému praporu. Jest zde celkem 25 000 Čechů a několik stovek českých Němců. Všude vládne pořádek, čistota a bratrství.

Pořádají se přednášky, borci (muži) se cvičí dle sokolského vedení. Strava jest ucházející; byla by lepší, ba vše by bylo lepší, kdybychom nebyli stále ve vleku italského velitelství, které si počíná nevysvětlitelně.

Každý druhý den koupe se 1 000 borců, tj. jeden prapor. Na náš prapor přijde řada asi za 18 – 20 dní.

Hoši si konkurují ve zpěvu, i ti staří čtyřicátníci si rádi zazpívají. Ke koupi jest k dostání vše mimo chleba – ovšem vše dosti drahé.

Důstojníci snaží se nám přednáškami vysvětliti celý ohromný politický převrat u nás v Čechách i za hranicemi. Mnohému padají šupiny z očí.

Já jsem ale vždy dobře cítil, tušil, že se tak státi musí – v mém deníčku jsem ovšem nemohl všechno psáti, byl jsem v Rakousku.

Dne 25. 1.

Dnes postaven už třicátý prapor. Převlečené prapory odcházejí do okolních vesnic, kdež jsou dobře ubytovány. Těším se, až budu moci opustit ležení, neboť zde mrzne jako na Sibiři a do rána vždy zkřehneme úplně.

Dne 28. 1.

Do rána napadl sníh. Studený vítr fučí skrz stany. Jsme úplně zkřehlí, nezahřejeme se, jen těch několik hodin na cvičišti. Strava vařená v obyčejných konvicích vychládne dřív, než se rozdělí. Často máme sušené mořské ryby.

Hledím si ten pobyt aspoň trochu zpříjemniti. Donesl jsem si karbitovou lampičku i karbit a uzavřen ve stanu předčítám bratrům časopis „V boj!“ a „Legionář“. Konečně mohu něco čísti o světě. Nevím ale jak bych navázal nit pojmů dřívějších s dnešními – vše se tak neuvěřitelně změnilo!

Dostáváme i větší žold. Z domoviny posílají nám na měsíc 25 lir. Kdyby nebyl kurz rakouských peněz tak nízký bylo by toho mnohem více – ale Italové jsou spekulanti!

Důstojníkům tykáme – rakušáctví zmizelo! Ti, kteří myšlenku bratrství špatně chápou a dopouštějí se přestupků, jsou vyřazováni a posíláni zpět do zajateckých táborů.

Před koupáním!

Mrazivý večer. Přes den bylo počasí tak ošklivé, že jsem zůstal uzavřen ve stanu až do večera. Studený vítr ustal, bláto ztuhlo mrazem; vyšel jsem si trochu obejíti tábor.

Na odlehlých místech plápolají ještě ohníčky, je cítit silný zápach pálících se hader – rakouských to hader; bratři vaří si polentu a topí, dřeva nemajíce nepotřebnými částmi rakouského šatu.

Mám dnes naposled rakouský oblek na sobě! Zítra jej odevzdám, vyměním za jiný, za hvězdičky na límci dostanu tři proužky na rukáv, za nenáviděnou barvu černožlutou obdržím červenobílou.

Mám se státi jiným, docela jiným člověkem. Mám rád můj kožíšek, dělal mně dobré služby, ale vysvleču jej, odevzdám, nechci nic rakouského – mám se ale v podstatě státi novým, jiným!

Chci býti dobrým člověkem. Snad to stačí. Nenávidím pomstu, byť je třeba zasloužená! Kdo se rád mstí, chce býti katem – nedbá práva! Chci býti dobrým Čechem, ale i dobrým člověkem – hájit právo své, ale neupírat práva jiných!

Na základě těchto zásad stávám se českým vojínem, občanem, svobodným republikánem! Nikdy se nepostavím do řady těch, jež budou chtíti omezovati nebo bráti svobodu národům, s kterými jsme nuceni v republice žít – tu svobodu, po které jsme tak toužili, tu ať mají všichni, i naši bývalí kati – nedáme-li jim ji, pak nejsme lepší, než byli oni! Co bylo, budiž zapomenuto, neboť stali-li by se z obětních beránků tyrané a mstitelé, jak dlouho udržel by si náš národ právě nabyté sympatie a úctyplnou pozornost celého světa?

A což kdyby v tomto případě bylo nutno sáhnout po meči, bojovali bychom s tímže zápalem a s čistým svědomím jako legionáři v dohodové armádě?! Ne!

Proto svobodu, právo, volnost všem v naší republice! Ukážeme, že jsme lepší než naši utiskovatelé!

Dne 9. 2.

Večer. Jsme hotovi, vykoupáni, oblečeni a spíme pod novými stany v čerstvé slámě. Dostali jsme ale jen jednu přikrývku a mráz je třeskutý.

Založení 24. domobraneckého praporu.

Dnešní den jest dnem památním. O osmé hodině raní opouštíme po třítýdenním pobytu tábor v Gallaratě.

Jak rádi odsud odcházíme! Mrzne, cesta jest pěkná. Však brzy začaly nám působit těžkosti nové střevíce, které jsme měli poprvé na nohou. Máme 26 km cesty před sebou. Za zpěvu urazili jsme polovici a ve vesnici Grugnola jsme odpočali. Nemálo zůstalo jich pozadu pro bolesti v nohou a s omrzlinami prstů.

Nečekalo se dlouho. Přijel italský generál Viganoni a s ním v autech čechoslovácká vojenská kapela. Slavnost započala. Celý prapor postaven v čelný sraz a generál s naším velitelem praporu a českým tlumočníkem započali řeč. Generál vybranými slovy vyjádřil nám sympatie italského národa, nazval nás národem velikým a provolal slávu republice. Pak mluvil náš plukovník řeč plnou díků a volali jsme: „Eviva Italia!“ – z úst vesničanů neslo se jakoby ozvěnou: „Eviva Bohemia!“²

S obnaženými hlavami naslouchali jsme zvukům naší nádherné hymny „Kde domov můj!“ a „Nad Tatrů se blýská“. Později zpívali jsme totéž bez hudby. Všeobecné dojetí!

Ještě půlhodinka odpočinku, vypili jsme trochu vína a pak zase dále cíli vstříc.

Unaveni, asi o osmé hodině večerní, dospěli jsme do vesnice Gazzago na břehu jezera Lago Maggiore. Vesničané zvědavě si nás prohlíželi. Mojí četě vykázána vesnická divadelní místnost.

Ulehli jsme na připravenou slámu a spali výborně až do deváté hodiny ranní!

Dne 14. 2.

Konečně chvilka nerušeného klidu ku psaní. Jak vyhlíží naše vesnice?! Jest to skupina vysokých špinavých a nepravidelně stojících domů, rozdělená několika tmavými a úzkými uličkami. Čistě italské!

Vesničané většinou chudí lidé, dávají najevo přívětivost, bohužel nemůžeme s nimi ještě hovořiti. Asi pět hostinců a tolikéž obchodů, jejichž malé zásoby po našem příchodu rychle zmizely. Ale dosti laciné všechno, toť hlavní.

Dostali jsme bílé čisté slamníky, ale málo slámy. Začínáme nový život.

Program naší činnosti zde tvoří: sokolská cvičení, vycházky do okolí, přednášky, cviky v šiku, předčítání knih, pořádání koncertů a divadel.

Taková vojna se nám líbí, zvláště když nás ten prokletý hlad přestal trápiti. Tak očekáváme v klidu náš návrat do vlasti.

Dne 16. 2.

Doprovázíme bratra V. V. na věčný odpočinek. Otec šesti dětí, byv u cíle, přetrpěv tolik, usnul do rána navždy, jsa raněn mrtvicí! Co se asi stalo ubohému bratru?

Jsme po „Einquině“ – skládáme příspěvky pro nezaopatřenou rodinu zesnulého.

Dne 17. 2.

Prší, čas mlhavý, sychravo. Předčítám četě časopisy. Učíme se pochodové písně. Slováci mají školu písma.

Dne 20. 2.

Dnes přednáška francouzského legionáře bratra poručíka Vanička³ o zahraniční politice.

Dne 21. 2.

Přednáška bratra rotmistra Gratuma o vnitřní politice.

Dne 22. 2.

Prší a jen prší! Bratr lékař přednáší o zdravotnictví.

Italská mládež.

Dělaly-li by se závody v křiku a běhu všech dětí všech národů jistě by obdržel italský kluk – uličník, první cen! Snad ani pískot parní píšťaly nezní tak pronikavě jako řev těchto výrostků a klapot jejich dřeváků po kamenité dlažbě úzkých uliček. Zkrátka je to něco děsného. Všechny sokolské písničky už se naučili a řvou při pochodu s námi jako posedlí. A všude je jich plno, ač je vesnička docela malá.

Předčítá-li důstojník na návsi rotní rozkaz, tu slyšíme jen klapot dřeváků, pláč děvčat a křik kluků. A v kostele! Toť vskutku zajímavé! Kněz musí míti dobré plíce, aby překřičel ten kvikot a šum těchto nezvedenců.

Ale nejen děti, i dospělí nechovají se lépe. Potkám-li něžné italské děvče, líbí se mi dotud, pokud neotevře ústa! Zde lidé nemluví – křičí. Cizí krev!

Dne 25. 2.

Bratr podporučík Koukl dnes přednáší o cukrovarnickém průmyslu na Moravě a v Čechách.

Dne 27. 2.

Přednáška bratra desátníka Dudka o štěpařství a ovocnářství. Připravujeme se ku přísaze.

Přísaha.

Krásné odpoledne. Očekáváme bratra podplukovníka; budeme skládat přísahu. O čtvrté hodině přijel podplukovník – ale bez hudby. Následovala dlouhá řeč, pak jsme se pomodlili a ukončili zpěvem „Kde domov můj“.

Bratr legionář přečetl přísahu. Přísahali jsme dobrovolně; kdo nechtěl, nemusel – ale přísahali všichni.

Dnes jsem se stal českým vojákem!

Dne 4. 3.

Přednáška pedagogická. Velmi zajímavé; hlavně o rakouském školství. Mnoho filosofie. Chodím denně na sokolské cvičení.

Dne 6. 3.

Přednáška bratra poručíka Filipa⁴ o vzrůstu a úpadku Habsburků a jejich jednání.

Dne 11. 3.

Přednáška o astronomii.

Dne 12. 3.

Pochod s torbami.

Dne 17. 3.

Všeho do času a Pán Bůh na věky – zní staré pořekadlo! Tak jest to i s naším pobytem v Gazzogu⁵. Zvykli jsme si zde velice. Zvláště moje četa byla zde dobře umístěna v malém venkovském divadle. Leč musíme odsud. Bratři bydlící v prázdné továrně nedaleko vesnice přijdou na naše místa. Měli tam život nepohodlný (bydleli v jedné místnosti – 500 lidí), mnozí z nich následkem pití tamější nezdravé vody a dýcháním dusného vzduchu onemocněli. Stěhujeme se, ovšem neradi do továrny.

Nebude nám to rovněž škodit?

Dne 19. 3.

Delší pochod s celým praporem kolem jezera. Prošli jsme větší počet vesnic a dvě městečka. Jména nesnadná. Krásné počasí. Chodím zpívat třikrát týdně do sboru, připravujeme se na koncert.

Dne 20. 3.

Špatná nálada. Připadá mi ten pobyt zde v továrně jako nekonečné čekání na vlak ve velkém vestibulu velkoměstském. Pod námi tečou kanály. Vlhko.

Ta moje četa.

Tak abych si udělal též několik poznámek o „mé četě“, když už mě ta chvíle k tomu zbývá.

Snad řízením Božím stalo se, že u mé čety shromáždilo se převážné procento starých zajatců, již přes dvě až tři léta v Itálii dlících. Jsou to vesměs staří „mazáci“ – dobráci sice, ale lidé, kteří pozbyli úplně důvěry ke svému okolí. Jak by taky ne! Byli už tolik klamáni, tolik trpěli, že nevěří již ani slovům nejupřímnějším, ta tíha bývalého rakouského otroctví, pak to zklamání v italském zajetí, ten nedostatek, to pohrdání, ta dlouhá odloučenost od všech drahých ve vlasti, to všechno jest příčinou, že stali se z nich bezútěšní pesimisté! Mladých hochů mám jen několik.

A podle toho i vypadá ta moje četa. Když kráčíme ve čtyřstupu, nestačím ani křičet: „narovnat se a ruce z kapes!“ Jak chvíli přestanu, už je tam mají všichni – aby prý je neztratili; nebude-li jinak, budu jim muset ty kapsy zašít!

Náš velitel bratr podporučík N. N. nese hlavní vinu, je veliký dobrák – toť jeho největší chyba. Chce-li dáti nějaký rozkaz, začne předmluvou: „Chtěl jsem vám něco říci, ale nevím, jestli vás to bude zajímat – pochodem vchod.“ – toť se rozumí, že to strejce nezajímá, zůstanou stát jako pařezové! Inu republikáni! Ráno mi vstávat nechtějí a co nejhroznějšího, musí mít stále oblečený plášť a rukavice, ač je zde již hezky teplo. Tak nás nazvali „zmrzlou četou“!

Ostatně je moje četa všude četně zastoupená: v kanceláři, v dílně, v kuchyni atd., zkrátka když vyrukuji, chybí mi do šedesáti obyčejně čtyřicet! Snad nejbídnější je to už se zpěvem. Při pochodu zpíváme dva až tři a nejvíce abych zpíval sám. Bratr podporučík říkal, že když neumí zpívat, tak jim nechá nadělat píšťalek a musí pískat. Jen tato hrozba je pohnula k tomu, že si někdy zanotují tu starou „jede mlynář do mlejna“, ale když kráčí kolem nás nějaká hezká „signorina“, to byste měli ty strejce vidět, jak jim sliny tekou a nohy jako na drátkách!

Ó republiko, až se ti navrátí moji hoši – děvčata těšte se!

Žijeme všichni jako bratři, svorně, rozumíme si. Zachází se s námi dosud jako s rekonvalescenty. Ovšem až začnou „pumpovat“ tu disciplínu – budu muset jinak začíti.

Dne 21. 3.

První jarní den v Itálii! Snad to nebude nikdo věřit – padá sníh!

Dne 22. 3.

Spal jsem velice špatně. Bolí mě hlava a břicho. Lékař zakázal používati vodu z tovární studny.

Dne 28. 3.

Již jest určen i den odjezdu, a sice 25. května. Dlouho do té doby, ale přece jen něco určitého. Připravujeme se na koncert. Účinkuji.

Pobyt v továrně připravuje nás pomalu, ale jistě o chuť k jídlu a zdraví vůbec. Bolí mne hlava bez přestávky.

Dne 1. 4.

Hoši se vodí „aprílem“ již od rána až do omrzení. Prší, obloha zatažená, žádná vyhlídka na lepší čas.

Z domu žádné zprávy. Nevím, žijí-li mí rodiče, co jest s bratry – nevím nic!

Počet nemocných v továrně se zvětšuje. Domácí nemocnice nestačí. Denně odjíždí bratři do nemocnice.

Dne 5. 4.

Jsem churav. Zánět oční, nechuť k jídlu, bolení hlavy, závrať, slabost atd.

Dne 8. 4.

Přijel italský lékař, prohlédl továrnu a uznal za neobytnou. Tak se zase stěhujeme do Gazzaga.

Dne 9. 4.

Nemám právě pěkný byt. Je to světnička hluboká, chladná, s dvěma okny bez skla. Zato na dvorečku mám dnes sluníčko, které příjemně hřeje. Je zde veselo. Odchod do Čech má snad býti urychlen.

Dne 11. 4.

Můj velitel čety mne opouští. Je nejstarší důstojník u praporu, odjíždí tedy s nejstaršími borci přes Terst, jako průvodce vlaku s potravinami. Zastávám jeho službu. Zatím jsem nemocen.

Divadelní představení jsme pořádali již třikráte; čistý výnos darován sirotkům po padlých v Gazzagu a Inarzu. Chtěl jsem napsat nějakou nevinnou kritiku, ale bohužel není zde nálada.

Zpíval jsem ve sboru a přednášel jako proslov báseň: „Tři doby v zemi české“⁶. Zapamatoval jsem si tuto krásnou báseň ze školy.

Dne 12. 4.

Není pomoci, musím si lehnout. Horečka.

Dne 13. 4.

Paní domácí vzala na sebe samaritánskou službu. Přinesla podušku, kupu šátků a připravuje limonádu. Ležím jako lazar.

Dne 14. 4.

Ke všemu dostal jsem ještě nervovou nemoc v levé straně hlavy; jest to něco děsného.

Řev sousedovy krávy pravidelně po pěti minutách se opakující mě připravuje hrozná muka. To zvíře řve sopránem a přidává ještě neobyčejně fantastické zakončení – to mne mučí za to, že jsem jí nosíval do žlabu krajíčky chleba. Nevděčnice!

Dne 15. 4.

Požívám arsen, sodu a všechno možné. Nic nepomáhá. Ústa mám od horečky vypálené jako pec, sláb jako moucha.

Dne 16. 4.

Mám dnes při vší bolesti velkou radost. Sousedova stračena musí vozit hnůj. Už mne svým sopránem neobtěžuje. Ó jak jí toho přeji – jen ať tahá!

Dne 17. 4.

Silná dávka chininu zmírnila bolesti v hlavě. Prapor má prohlídku od italského kapitána. Dostal jsem dnes dva dopisy z domu. Věru s radostí i se strachem jsem je otvíral! Bohudík jsou všichni zdrávi. Jsem velmi potěšen a uklidněn.

Dne 20. 4.

Velikonoce! Bohužel musím je strávit v Itálii. Zdravotní stav se zlepšil.

Dne 24. 4.

Začínám jísti, veselá mysl se vrací a i síly přibývá. Odjezd do vlasti zase oddálen.

Svěcení praporu.

Dnes odbývala se zde slavnost, jaké vesnička Gazzago dosud ani neviděla! Domy a ulice zelenají se věnci, na hlavní ulici stojí hrdě několik slavnostních brán s nápisy „Nazdar!“ a „Eviva!“. Schody kostelní pokryté koberci, vchod okrášlen prapory našich a italských národních barev – zkrátka vše má slavnostní tvář.

Několik dam a pánů z předních rodin vesnice Gazzaga darovalo nám prapor – vlastnoruční jejich práci, který nám dnes odevzdají a jenž bude při této příležitosti i posvěcen.

O třetí hodině slavnost započala. Prapor vynesla jedna dáma z kostela, zahalený v bílý závoj. Následovalo svěcení. Pak promluvila ona kmotřička k praporu italsky a ku konci řeči strhla závoj, políbila prapor a rozvinula jej. Ještě několik proslovů italských důstojníků, díky z naší strany, hřímavé „Eviva“ a „Nazdar“, až konečně promluvil plukovník Gibiš⁷ ke svým hochům. Hudba zahrála hymny; seřazen slavnostní pochod. Ku konci sokolská cvičení prostná – 16 cviků – jež se dobře podařily.

Slavnost ukončena večerní taneční zábavou, které se zúčastnili následkem nedostatku místa pouze vyvolení zástupci z našeho středu.

Upadli jsme v nemilost zdejšího pana faráře!

Jak se to stalo, nevíme – ale pravda je to, že nás zdejší pan farář počal hrozně nenáviděti. Žádný jiný kněz z okolí – jen právě náš pan farář, člověk hubené a vysoké postavy s orlím nosem, šedýma zlostnýma očima nenávidí Čechoslováky. Proč? Snad proto, že se málo modlíme nebo chodíme do kostela „jen kdo chce“? Zakazuje obyvatelstvu s námi mluvit, chodí na nás žalovati – ba nechtěl nám ani náš prapor posvětiti!

Posvětil nám ho farář z vedlejší vesnice. Náš český velebníček už ani mši svatou ve zdejším kostele neslouží – snad má zakázáno? Chodíme do vedlejší vsi.

Zatím zdejší náš dobrodinec hlídá své ovečky – zvláště mladá děvčata, chodí pozdě večer, nahlídá skulinami do oken, prohlíží předsíně a tmavé kouty, uličky – jest neúnavný. A běda přistihne-li zamilovaný párek!

Veliký je rozdíl mezi naším a italským kněžstvem! Obyvatelé zdejší nevšímají si hrozeb farářových a prokazují nám svou přízeň dále ve stejné míře. Vždyť vás máme raději než své vlastní vojsko – často nám už řekli!

Dne 19. 5.

Již více jak tři týdny nevzpomněl jsem si na svůj deníček. Ale vždyť jest ten život zde fádní, jednotvárný, nemám ani co psáti.

Jaro přikvapilo, to jižní teplé jaro v zeleném hávu s celou nádherou květů, přikvapilo, aby rozohnilo naše touhy po vlasti. Kdybychom aspoň věděli, kdy pojedeme!

Podnikáme obden dlouhé pochody, konáme cvičení ve zbrani i prostná; neděle si ukracujeme divadelním představením – májové krásné večery zpěvem. Staří bratři jezdí pomalu přes Terst domů jako průvodci vlaků s potravinami pro republiku.

Zdejší obyvatelé začínají chovat bource morušové – housenky hedvábnice. Je to pro mne novinka. Přihlížím často při krmení. Začínám již trochu žvatlat italsky.

Deníčku sbohem na čásek, psáti budu, až mě dovolí malá černooká baculatá Marietta, čtyřletá dceruška sousedčina – příčina to mojí nedbalosti v psaní.

Dne 24. 5.

Výlet na hory Sakro Monte a Campo dei Fiari.

Konečně malá změna. Podnikli jsme výlet, celodenní velký výlet. Stálo to zato. Viděl jsem mnoho. Ráno ještě za šera pochod do města Varese přes Bodio a Capolago.

Příroda v plném květu povzbuzovala ku zpěvu a veselosti. Z Varese elektrickou drahou 11 km kolem krásných zahrad a vil milánských boháčů nahoru pod městečko N. Sakro.

Odtud pěšky kolem 16 kaplí, naplněných skupinami uměleckých soch z křížové cesty na vrchol hory k poutnímu místu. Zde nádherný kostel, plný zlata a ozdob, kolkolem mnoho hotelů a rozhleden. Odtud kamenitou cestou po hřbetě hory na vrchol vedlejší, ještě vyšší – zvané Campo dei Fiari.

Krásný rozhled. Obědváme a odpočíváme. Pak jsem vylezl na samý vrcholek ku třem křížům. Viděl jsem do Švýcar, dále jezera Lago di Camo, Lago di Varese, Lago Magiore, Lago Varano a kolkolem daleko široko rozkošnou krajinu italskou. Též italskou pevnost proti Švýcarům jsem si prohlédl.

Cesta zpáteční po lanové dráze, pak dráhou elektrickou až do Azzata. Odtud večer za zpěvu zase zpět do našeho „zamlátilova“.

Dne 5. 6.

Dny ubíhají jako voda. Cvičíme pilně prostná. Staří bratři odjeli už dávno domů a v našich řadách zavanul svěží vzduch. Všude pořádek a disciplína.

Ku konci tohoto měsíce pojedeme do Čech.

Dne 15. 6.

Právě rok tomu co zavířily tak zběsile rakouská děla na italské frontě. Poslední akt! Právě rok tomu co kreslil jsem barevnými inkousty „Skizze“ pro telefonní síť při vstupu do nitra Itálie.

A nyní! Připravujeme se na cestu do Čech. Šijeme praporky, cvičíme se, skládáme krejcar ku krejcaru, abychom mohli potěšiti své příbuzné malým dárkem.

Ze Slovenska přicházejí smutné zprávy. Bratr rotmistr francouzský legionář přijel z Čech a vyprávěl nám své trpké dojmy.

Dne 19. 6.

Bratr rotmistr povolán na Slovensko. Brzy půjdeme za ním. Jsou hrozná vedra; koupeme se denně v jezeře. Cítím se nyní úplně zdráv. Co asi dělá má ubohá sestra i s dětmi, v nešťastném, Maďary okupovaném Slovensku?

Dne 25. 6.

Den odjezdu se blíží. Šijeme praporky a prapory, kreslíme ozdobné nápisy a hesla k dekoraci vlaku.

Dostali jsme dnes zbraně – staré rakouské pušky v bídném stavu.

Bourci morušoví jsou již zakuklení. Pomáhám obírat hedvábné kukly z proutků. Náš domácí sklidil 60 kg hedvábí.

Večer před odjezdem! Dne 3. 7.

Konečně před odjezdem. Balíme své věci. Odpoledne přijela hudba. Večer uspořádalo praporové velitelství koncert na rozloučenou.

Hudba mile hraje, jest krásný teplý večer; po ulicích prochází se párky milenců – vždyť jest to poslední večer a mnohé dívčí srdíčko očekává s bázní okamžik rozloučení!

Hostince jsou plné, jest tam veselo – kdo nemá milenku, loučí se aspoň s tím dobrým laciným italským vínem!

S kým nebo s čím já se rozloučím v Itálii? Již se jdu loučit s tím, co mne zde těšívalo – jest to mé zamilované místečko v olšovém lesíku a to velké krásné jezero varešské. Zde jsem prodlel mnoho hodin ve vzpomínkách na domov a za teplých večerů naslouchal zpěvu veselých Italek plujících na loďkách; bylo zde tak krásně za dne i za noci.

Sem chodil jsem se zpovídat, když vichr rozbouřil jezerní hladinu a obdivovat mohutné vlny tříštící se v neustálém hukotu o nábřežní balvany. Navždycky utkvěl mě obraz za soumraku peroucích dívek italských, klečících na balvanech postavených v půlkruhu ve vodě. Pěkný to obrázek s pozadím švýcarských hor a modré hladiny vodní. Škoda, že nejsem malířem!

Tedy dnes se loučím s tím, co mě bylo v Itálii nejdražší – jezero a malá černooká Marietta.

Odjezd z Itálie. Dne 4. 7.

Již jako zajatec – otrok, těšil jsem se, jak to bude krásné, až jednou pojedu ze zajetí do svobodné vlasti.

Ale dnešní skutečnost převyšuje všechny sny bývalého otroka zajatce, dnes se srdce věru zachvívá radostí a slza radostného dojetí tlačí se do oka.

O páté hodině raní nespí dnes žádný obyvatel Gazzaga, všechno hemží se po uličkách. Seřadili jsme se na malém náměstí před kostelem.

Každý z nás má v pušce zabodnutý praporek s kytičkou. Důstojníci nesou plné náruče květin.

Za přítomnosti obyvatel provolali jsme zdar a dík vesničanům za příjemný pobyt. Hudba zahrála a průvod ubíral se z vesnice. Po cestě byli jsme obdarováváni květinami, proud lidu nás vyprovázel kus cesty za vesnici.

Jen jeden nás nevyprovázel – ten pozoroval škodolibě za krajkovou záclonou náš odchod – víte, kdo to byl?

I bláznivá Terezina belhala se za plukem až do vedlejší vesnice – ač pomatená, cítila přece, kdo jí dobře činil.

Z počátku byl pochod za zpěvu příjemný. Později začaly nás tlačit napěchované torby. Hudba hrála celou cestu.

Jsme ve Varese. Zde setkali jsme se ještě s dvěma rotami od 25. praporu – měli též hudbu.

Na velkém prostranství Garibaldiho loučil se s námi velitel československých domobraneckých pluků v Itálii plukovník Beaud⁸ dojemnou řečí.

Konečně vlezli jsme do ověnčených vozů! Hudba zahrála „Kde domov můj“ a vlak se hnul!

I zde stály dámy z lepších kruhů Gazzagských a mávaly šátečky na rozloučenou!

Vlak uháněl přes moře vinic vlasti vstříc.

Od stromu ke stromu

réva věnec vije

z oranžů zlatem

snoubí hrozny vinné.

Jen jednu vzpomínku

naň sladí málo,

že podívání to

mne mnoho hladu stálo!

Z vysokého Brennezu voláme naposled: Sbohem slunná Itálie!

Dne 7. 7.

Cesta trvala déle, nežli jsme se domnívali. Jaké divné jsou to pocity jeti volně jako vojín přes nepřátelské území rakouské! Dnes v noci jsme nespali. Každý z nás čekal netrpělivě, až převeze nás vlak přes hranice Československé republiky. Konečně nadešel kýžený okamžik. I hudba nás překvapila, ač byly teprve dvě hodiny v noci. Železniční zřízenci rakouští předali vlak. Všude radost a zpěv! Přes Čechy přejeli jsme rychle, zato na Moravě trvala jízda nekonečně dlouho. V Jihlavě očekával zástup dívek s kyticemi – ne nás, nýbrž německou rotu. Někdo je napálil. Místo Němců přijeli Češi. Kytice nám nedaly!

Dne 8. 7.

Konečně jsme na místě v Mikulově. Odtud pochod do Dolních Dunajovic. Zde zůstaneme ubytovaní.

Dne 12. 7.

Všední život. Obyvatelstvo, vesměs německé, nás nenávidí. Konáme službu staniční; co nejdříve bude nám přidělen pohraniční úsek.

Dne 14. 7.

Slavnost na památku francouzské revoluce.

Dne 17. 7.

Konečně jsem mohl navštíviti tak blízký domov! V čas mé dovolené přesídlila rota do N. Sidla⁹ a převzala pohraniční službu od slovácké brigády.

Dne 22. 7.

Čtu noviny a zlobím se. Tak jsem si ten třídní život ve vlasti přece nepředstavoval. Zastávám službu dozorčího důstojníka na hranicích. Jest to katovské dílo. Učím se býti bezcitným!

Dne 7. 8.

Staří bratři odcházejí domů. Na Slovensku klid. Rakousko podepíše co nejdříve. Čekám, že i já brzy narukuji k náhradnímu tělesu a odtud pak domů.

Nejvyšší čas abych zasvětil zbytek mládí užitečné práci. I s tebou deníčku se rozloučím!

Dne 31. 8.

Jsou krásné letní dny. Malá německá vesnice skýtá jen málo zábavy. Pouti v okolních osadách jsou již odbyté. Však stálá služba a práce nedá nás nudě trápiti. Pohraniční služba neodpovídá mé povaze. Musím jednati často nespravedlivě a říditi se přesně dle předpisu; ač v duchu mnohdy uznávám nesprávnost svého jednání, ale přece nesmím dělat výjimek.

Trapně na mne působilo postřelení jednoho dělníka, jenž chtěl v noci bez povolení překročiti hranice a na zavolání stráže dal se na útěk. Kulka rozbila ubožákovi holenní kost. Měl sebou starý oblek a pracovní knížku. Pravý keťas keťasuje ostražitě dále – tam kde cítí orgány strážní méně spolehlivé, chuďas bez uvážení nebezpečí, chce ušetřiti peněz za dovolenku – jde v noci a přijde o nohu.

Snad půjdu brzy domů, pak budu moci jednati dle svého svědomí a nemusím bráti ohled na předpisy.

Dne 11. 9.

Krásné měsíční noci, teplé slunečné dny. O co nás připravilo léto, chce nahraditi podzim. Bobule hroznové se nalévají šťávou, kukuřice a brambory zrají. Službu mám každou druhou noc a prochodím jí celou za svitu měsíce a kontroluji stráže.

Bratři starší 32 let odešli dnes domů. Bylo jich 46 od naší roty. Když neměli praporků, zastrčili aspoň květiny do hlavní pušek. Loučení bylo dojemné! Nyní přijde řada na nás od 28 do 32 let.

Ač se velice těším na okamžik, který se měl vlastně dostaviti před 5 lety, kdy jsem své 3 léta činné služby vysloužil – přece zároveň cítím jakousi tíhu palčivé otázky životní – cítím, že mně nastává ve volném životě civilním nový boj – boj o skývu chleba!

Bude krutý za dnešních poměrů! Jen válka jest vina, že jsem dosud bez existence. Snad nebude ta krize již dlouho trvati a budeme se moci těšiti z té nové svobody – která stála mnohých život, mne tolik probdělých nocí, hladu, zimy a bídy!

Dne 13. 9.

Jsem neočekávaně přesazen do Bratelsbrummu¹⁰. Jsem zde velitelem posádky 30 borců, konajících zároveň pohraniční službu.

Dne 21. 9.

Přivykl jsem zase. Slavíme dozvuky hodové. Mám návštěvu ze Bzence – vdovu s děvčátkem po padlém bratrovi. Déšť přerušil naše veselí.

Dne 26. 9.

Osudný dopis přinesl mně zprávu o těžkém onemocnění stařičkého otce. Jedu na dovolenou.

Dne 12. 10.

Otec se uzdravuje a dovolená končí.

Dne 19. 10.

Studený, ale krásný podzimní den. Přišel jsem právě z prohlídky pohraničních stráží. Kolikráte ještě půjdu?

Počítám dny, které ještě musím na vojně strávit – vzpomínám – jak jsem poprvé v dragounských kasárnách v Hodoníně, před více než 8 lety svému koni oves do žlabu sypal, jak jsem se hrozil té doby 3 let! A nyní jest tomu již skoro 9 let a jsem ještě vojákem – ale českým!

Rakouský jsem obléknul šat – český budu vysvlékat!

Dnes nechal jsem se s bratry od mé posádky na památku fotografovati. Srdce bolí, když si vzpomenu, že se musím se všemi, jež jsem měl tak rád, rozloučiti.

Ale vše marné, vojna mě nesluší a čím více blíží se zima, čím více studený vítr burácí a rve suché listí ze stromů, tím více mne to táhne k rodnému teplému krbu!

Poslední den vojenské služby!

Dne 28. října! Výroční den samostatnosti české, národní svátek! Oslavuji jej zároveň jako poslední den vojenské služby – poslední den – jak to divně zní, jako pohádka o zlaté princezně a zakletém zámku!

Druhého dne ráno v Kroměříži u doplňovacího velitelství č. 3 vysvlékám vojenský kabát. Skoro pohnut odevzdávám šat, který jsem v Itálii obdržel.

Přicházím do kanceláře a poprvé slyším oslovení „Pane“ od důstojníka. Zvykl jsem si na bratrské oslovení, že mě to slovo „Pane“ od českého důstojníka až zabolelo! Což stal jsem se najednou něčím jiným – již nejsem bratrem?

Jel jsem přes Brno, abych vyzvedl své civilní šaty – našel jsem je, úplně plesnivé a ztyřelé, i botky a klobouk byly vyměněny za bezcenné hadry. Pocitu jakési trpkosti, ba zlosti nemohu se ubrániti! Odjíždím! Jsem svobodný – volný!

Ukončení.

Venku sněží, když píši tyto poslední řádečky do milého deníčku! Nyní nastávají mně jiné starosti, proto ukončuji ten více, jak pětiletý děj mého života. Ukončuji ten bezstarostný, kočovný, dobrodružný život!

Snad až někdy budu stár a cítiti budu poslední čas života – rád přečtu a zavzpomínám, snad i mí příbuzní – bude-li je má knížka zajímati, přehlédnou krátký obsah a v okně vytopené světnice provázeti budou pisatele v oněch známých i neznámých krajích a možná, že některý bude s ním i cítiti – a četbou ukrátí si příjemnou chvíli zimního dne u teplých kamen. Vždyť byl mě deníček mým druhým já! V něm jsem truchlil a i se smál – podle toho, jak na mne útrapy válečné působily.

Proto Sbohem milá knížko, můj nejvěrnější válečný soudruhu – až mě bude hodně těžko, vyhledám Tě a Ty mne potěšíš a rozveselíš zase!

Dne 28. 10. 1921

Když nechal jsem tuto knížku vázati, nevěděl jsem ještě, že budu potřebovati tohoto zbylého prázdného místa pro dodatek ku svému minulému dobrodružnému vojenskému životu.

Nový válečný mrak zastínil oblohu – Habsburk snaží se dostati na maďarský trůn¹¹.

S těžkým srdcem opustil jsem své těžce nabyté povolání a narukoval jsem do Olomouce k telegrafnímu oddílu. Čtrnáct dní zevlovali jsme po Olomouci v civilním vlastním obleku. Pak jsem byl poslán do Králova Pole k telegrafnímu praporu k divizní telefonní rotě č. 6.

Zde nás konečně obleknuli a zase po dlouhém čase hlasy velitelů a bzukot kazet.

Však krev tentokráte netekla, energicky a rozumě zasáhly velmoci do sporu a bojechtivci uposlechli.

Bitvu jsme vyhráli tentokráte úplně – poněvadž jsme nebojovali! Kdo nehraje – vyhrál! Celý měsíc strávil jsem tak nečinně, a zato doma přirůstala zanedbaná práce.

Jen s málo kolegy jsem se shledal, a bylo nám trudno, že jsme se za takových okolností museli shledati. Radostné bylo však rozloučení a návrat ku práci, jež se stala mým největším dobrodincem a andělem strážným. Republiko, jen práce, mír a vzájemná dohoda budiž ti heslem!

Sbohem vojno, stejně jsi mi nechutnala, jak za Rakouska, tak i nyní – nezapírám.

V. Sýkora