Deník Vladimíra Sýkory z let 1914 – 1921
ROK 1917
Dne 2. 1.
Ačkoliv očekáváme spíše dobrovolný ústup nepřítele, následkem událostí v Rumunsku, překvapili Rusové sousední divizi silným útokem. Celé odpoledne hřmela děla. Útok se jim částečně zdařil. Dobyli jedné velmi důležité hory.
Minové háje!
Vy tmavé, zelené karpatské lesy, jak jste krásné i nyní v zimě, kdy větve vašich štíhlých jedlí a smrků tíží spousty běloučkého sněhu! Jest to zde laciná turistika. Kamarádi jezdí na lyžích, sáňkách, ale já nejraději chodím na procházky po kopcích a lesích.
Však musí být člověk i na procházce opatrný. Právě tam, kde nás vábí krásný hustý lesík, čeká na nás smrt. Jsou to takzvaná „minová pole“ na blízku našich záložních úkrytů a zákopů. Pod kyprým vysokým mechem a jehličím ukryty jsou vražedné náboje tak rafinovaně, že bez pomoci výstražných tabulek a ostnatého drátu mnoho chodců nalezlo by zde bez předtuchy ohavnou smrt. Nedávno v noci stoupnul jeden telegrafista od dělostřelců nevědomě na minu, když spojoval roztržený drát, vedoucí přes jedno minové pole. Byl roztrhán na kousky.
Kdo ručí za to, že po válce, horal nebo horalka, nebo nevinné dítě, hledaje jahody a kvítí zde nenalezne smrt? To budou dozvuky války.
Dne 6. 1.
Dnes večer přišla telegrafická zpráva, že naši nepřátelé podávanou jim ruku k míru nepřijali. Všechny naše naděje na kýžený mír ochladly a klesly na minimum. Znovu nastává nám krvavá lopotná práce bez určitého konce!
Působí to na nás tísnivě.
Dne 8. 1.
Jsou rozdávány tištěné letáky stran šetření a sbírání všech předmětů, jež mají sebemenší důležitost ve válce, kupříkladu: krabice od konzerv, kosti, hadry, motouz atd.
Dále jsme též nabádáni k upisování válečné půjčky a přijímány jsou i nepatrné obnosy.
Dne 9. 1.
Musím též zaznamenat událost této noci. Dřevěný příbytek našich sousedních telegrafistů se vzňal. Dřevo stálým topením vyschlé hořelo jako olej. Bosí běhali jsme ve sněhu, házeli sníh a lili vodu na oheň. Vše marné. Sousedé vyhořeli do základů, zbyla jen hromádka popela. Naši vilu jsme zachránili a jati silnou soustrastí přijali jsme vyhořelé přes noc pod střechu.
Mrzne velmi silně.
Dne 10. 1.
Důstojníci podnikají noční lovecké výpravy na vlky. Na příznivé místo v lese vyvezli na saních zcepenělého koně jako léčku. Dosud zastřelili pouze několik lišek a divokých psů.
Dne 12. 1.
Jest krásný zimní den. Na blízké hoře Monte Rusului pracuje železniční setnina na zhotovení lanové dráhy. Na celé frontě úplný klid. Čteme pilně zajímavé zprávy z Rumunska.
Dne 13. 1.
Dovolená se nám sice stále slibuje, ale dosud nebyl žádný z nás puštěn. Je to již deset měsíců, co jsem zde nepřetržitě v poli.
Dne 19. 1.
Opouštím ještě se čtyřmi telegrafisty svoji vilu, svěřiv ji kolegům, kteří se do ní až do lhůty mého návratu s jásotem přistěhovali. Odcházíme časně ráno, ověšeni zavazadly, potravou na čtyři dny a opatřen pořádnou ostrou holí na blízkou horu „Monte Rusului“, která je 1 552 metrů vysoká.
Stoupáme po klikaté stezce brodíce se v sypkém sněhu skoro až do poledne. Konečně jsme navrchu, skýtá se nám krásný obraz paní zimy. Hluboko pod námi úzké zasněžené údolí, kolkolem řetěz hor s bílými holými temeny. Na okraji nízkého smrkového lesíka spatřujeme cíl naší cesty: malý, z kmenů a mechu zhotovený úkryt s dvěma okénky, skoro až do poloviny zavátý ve sněhu, nad nímž štíhlé jedle sklánějí své, bělostným břemenem přetížené větve.
Přejímáme stanici páté jízdní brigády. Jsme unaveni cestou. Odpoledne mám službu. Na celé frontě vládne úplný klid.
Dne 22. 1.
Začínáme žíti spokojený život horalů. Služba jest přiměřená, celkem málo práce. Mám příležitost občas dojíti ku svému pluku na vrcholku hory a navštíviti zbylé ještě přátele z dávných dob míru. Jest jich jen několik! Dvě stě kroků od nás, v umělém lesíku, stojí jedna horská baterie, jež občas ruší mrtvé lesní ticho. Dragouni kopají záložní zákopy. Jest zde čarokrásně a přeji si jen hodně dlouhý pobyt v těchto bílých výšinách!
Dne 24. 1.
Dřevaříme. Ačkoliv jsme v lese, přece jen nám dělá dřevo nemalé starosti. Lesík nás obklopující jest mladý a dřevo syrové nehoří. Nezbývá než vzíti sáňky a jet hlouběji do lesa hledat suché smrky.
Podřezáváme a kácíme štíhlé suché smrky a odvážíme na sáňkách k naší chatce. Krásné zaměstnání. Též pro vodu chodíme daleko ku prameni. Tak uchází nám při zaměstnání na čerstvém vzduchu volný čas velmi rychle.
Dne 25. 1.
Daří se nám zde dobře. Též naše žaludky jsou více spokojené. Vaříme si totiž sami, zboží přinášíme si každého čtvrtého dne od divize. Dnes právě neseme svá břemena. Jest to úmorná práce do toho kopce. U cesty pracovali staří vojáci – padesátníci. Vidouce, že neseme chléb, loudali se za námi a prosili, nastrkujíce až deset korun za jednu veku chleba, jež byl již ze samé hrubomleté kukuřice.
Ovšemže dělení za dnešních dnů přestalo, neb dostává každý jen své přesné množství. Vraceli se zase k ohni a ohřívali si své zkřehlé staré ruce – a ten jejich oděv – věru smutný jest pohled na padesátníky ve válce!
Též nahoru do zákopů přichází k nám jich několik prositi o zbytky. Dostane se jim vždy trochu polévky, neb fazolí. My hladu nemáme, neboť těžce nepracujeme a naše příjmy potravin jsou větší, nežli u v zázemí pracujících oddílů.
Hony.
Napadla nová silná vrstva sněhu. Stromy jsou již přetíženy jeho bílou spoustou. Jsou krásné měsíční noci! Starší kamarád má ručnici dvojku; stopujeme zvěř. Nacházíme nejvíce stop zaječích a vlčích. Celé noci probdí kamarád honec v lese na „čekané“, nedbaje mrazů.
Divocí psi chodí za noci puzení hladem až k naší budce, hledajíce vyhozené kosti.
Omyl.
Kamarád „honec“, jemuž se pomalu omrzelo čekání po lesích na chytré zajíce a ostražité psy, měl výtečný nápad.
Pověsil malý košíček naplněný kostmi, otvor zadrátoval, natáhl drát do svého úkrytu a opatřil zvonkem. Pod košík položil pár zelených listů na zajíce. Na lišky nastražil opečenou kočku. Tak mohl si svoji noční „čekanou“ zpříjemnit v teplé budce. Nečekal dlouho.
Hned toho večera zazvonil nám zvonek nad hlavou. „Honec“ řítí se s nabitou ručnicí a míří – díky Bohu nevystřelil, neboť zpozoroval zavčasu, že to nebyl medvěd, ani pes – nýbrž starý člověk – voják padesátník, jenž chtěl sobě vzíti kosti, posekati a vytvořit z nich polévku. Jest to dojemná příhoda. Obdařili jsme chudáka ze svých skromných zásob.
Dne 27. 1.
Dnes učinili Rusové vlevo, to jest severně od nás, u vesnice Cokanestie1 a u silnice do Voleputny2 silný útok a naneštěstí podařilo se jim vniknouti v šířce 3 km až do třetí obranné čáry. Další postup byl za velkých ztrát nepřítele zastaven.
Na ztracené kopce soustředilo naše dělostřelectvo silnou bubnovou palbu3. Čtvrt hodiny dlouhý tunel jest v ruských rukou.
Dne 3. 2.
Na celé naší frontě zase úplný klid. Jsou vysílány pouze malé výzvědné oddíly, kteréž jen zřídka kdy se utkají s nepřítelem. Dnes poslala nám ruská artilerie několik granátů, jež explodovaly asi 100 kroků od našeho úkrytu. Jeden granát zaryl se do země a neexplodoval. Dělostřelci jej vykopali, aby zjistili „kalibr“ a „fabrikát“ nepřátelských nábojů. Jest to japonský výrobek.
Dne 8. 2.
Právě chtěl jsem aspoň částečně slovy vylíčiti krásný rozhled na bílé kopce a lesnaté rokle, když přišel rozkaz narukovat k diviznímu kommandu.
Tušili jsme odchod, poněvadž již dva naše pluky byly vystřídány a poslány o 20 km dále na sever. Nyní přišla řada na nás. S těžkým srdcem opouštíme teplý „Dekung“4 na hoře Monte Rusulni a sáňkujeme serpentýnami z kopce dolů. Vystřídalo nás několik batalionů Honvédů. Máme vykázanou nejnebezpečnější část karpatské fronty u vesnice Cokanestie při silnici vedoucí přes Prislop5.
Před několika dny přišel k našemu oddílu můj krajan – Bzenčan, veselý kumpán.
Dne 9. 2.
Brigáda a oba pluky odcházejí na určená místa. Divizní štáb pojede 14. 2. Tak dlouho zůstaneme i my telegrafisti ve Saré Dorně. Část oddílu odjíždí, aby připravila nutné telefonické spojení.
Loučení.
Ani nevím sám, jak jsem si mohl svého koně tak zamilovati, vždyť to není už mladý bujný koník, jenž se rád laská a hraje, jest to, jak jsem již dříve uvedl starý vytrvalec, uvyklý vojenské kázni a nepohodlí. Ale vzdor tomu dobrák, vykonal se mnou všechny svízele, mnoho nocí stál ve sněhu uvázán u stromu o hladu a trpělivě čekal.
Za kousek chleba lízal mně ruku jako kočka. Mohu říci, že mně byl lepším přítelem než mnohý člověk.
Nejednou unášel mne tryskem z nebezpečných míst a zachránil před zajetím. Svou věrnost a přivyklost ke mně dával najevo silným ržáním, jak jen zdaleka zaslechl mé kroky.
Proto nebude se žádný diviti, uvedu-li své opravdové pohnutí a lítost nad odchodem svého „Edmunda“.
Naše koně dostávají tento čas velmi nedostatečné krmivo. Dostavila se hubenost a zesláblost tou měrou, že byl na ně smutný pohled. Naděje na zlepšení poměrů zde v horách není, proto jsme nuceni své miláčky poslat na zotavení daleko do Uher až k Debrecínu.
Dnes odcházejí. Smutně díváme se za nimi, jest to naše neštěstí, víme jistě, že se s nimi více neshledáme! Co jest jezdec bez koně?
Jak jsem se těšil na vítězný pochod na ověnčeném koni po skončené válce – a nyní – se sklopenými hlavami jdeme fasovat „Bergschuhe“6 a „Rucksaky“.
Nastane nám jiný život, asi méně veselý, méně dobrodružný. Nejsme více jezdci!
Věřte mně – teskním!
Dne 14. 2.
Dnes odjíždí zbytky divizního kommanda. Též my svinujeme drát a opouštíme Saru Dornu. Místo koní, dostali jsme dvě patroly, jeden vůz společně. To jest malá náhrada.
Večer jsme dospěli do Roszu, složili stočený drát a mašírovali do Dorny Watry. V jednom hostinci objednali jsme si večeři. Liliputánská porce masa 3 K 40 h, ¼ litru vína (kyselé vody) 2 K 40 h. Jiného není k dostání. Ovšemže jsme byli hned po jídle hladoví.
Po dvouhodinovém odpočinku mašírovali jsme po silnici přes Dornu Argestru, Jakobeni do Breazy.
Úzké roklinaté údolí na březích Bystřice7 mezi Breazou a Cokanestií jest našim novým bydlištěm. Jest zde několik dřevěných domků, obydlených vesměs důstojníky. Poněvadž bylo již k ránu, přisedli jsme k rozdělaným ohňům a ohřívali se. Unaven nezvyklým pochodem usnul jsem vsedě. Však nedřímal jsem dlouho, nyní teprve sedíce nečinně pocítili jsme sílu třicetistupňového karpatského mrazu.
Dne 15. 2.
Dnes mám službu. Jsme podřízeni první německé pěší truppendivizi. Pravý soused jest 23. pěší brigáda, levý 8. jízdní divize.
Státní permanentní spojení telegrafní koná dobré služby. Ovšemže v jistých místech jest drát každodenně prostřelen.
Silnice u Jakobenu a Cokanestie jest částečně od Rusů viděna. Zákopy nepřátelské jsou od nás pouze 3 km vzdálené. Jsme chráněni dosti příkrým pohořím, zdvíhajícím se těsně podél silnice.
Útoky nepřátelské utichly úplně, ale dělostřelectvo jest stále činné. Před naším příchodem odehrály se zde a u tunelu při silnici do Valeputny divoké lesní boje.
Příjemná noc!
Celý den hledáme si přístřeší, ale marně. Většina mužstva tráví dosud mrazivé noci sedíc při ohních. Konečně našli jsme stáj a k tomu ještě teplou stáj. Stojí zde 3 hubené kravky, 2 koně, 2 prasátka, v rohu v kleci 20 slepic, 2 husy, 2 kachny a jeden veliký kohout. Jest to majetek jednoho uprchlíka – učitele.
Bez dlouhého rozmýšlení udělal jsem si svůj „barák“ nad kravským hrantem. A jak jest zde veselo, v tom našem „zoologickém oddělení“!
Zažil jsem zde zase jednu dobrodružnou veselou noc. Pode mnou stojící kráva dávala mně najevo svou zvířecí lásku nekonečným lízáním a třením.
Na každý náš pohyb, nebo zakašlání odpovídaly husy, kachny a slepice kejháním, štěbetáním a kvokáním. Někdy i prasata dala souhlas svým táhlým zakvíknutím.
Po půlnoci začal zpívat pan kohout dvojhlasně svoje „kykyryký“, a pak jak by hrom do toho, oživlo vše: kráva rumplovala rohy o okraj mého „baráku“, koně dupaly, svině kvičely a drůbež (zvláště slepice) dělala povyk k nevydržení (bylo to asi ze žárlivosti na ubohého kohouta).
Konečně asi o páté hodině ranní zabouchala služka na dveře; byly zavřené zevnitř na háček. Vida nezbytí lezl jsem otevříti; ovšem bez úrazu to nebylo. Jednou do hlavy o strop, pak do prsou o slepičí klec a naposled zůstal jsem viset na kalhotách za hřebík – kalhoty povolily a spouštěl jsem se na podlahu – zároveň cítíc teplou poddajnou hmotu pod prsty – to byla ta dohra noční, vlažný obklad!
Náhodou byla služka hezké děvče, jejíž úsměv mne zase usmířil s tímto bídným, tuláckým životem. Nezoufal jsem si, ale umínil, že s touto srstnatou a pernatou zvěří bydlet více nebudu.
Později, dělaje svou toaletu, zpozoroval jsem, že mě chybí na límci všechny hvězdičky. Moje noční sousedka kráva mně je slízla!
Dne 17. 2.
Konečně vykázal nám „Quartyroffizier“8 dřevěnou boudu k obývání. Jest nás zde asi 100 pohromadě. Máme lůžka na poschodí. Já ležím raději v přízemí; nesnesl bych opojných výparů, jež se ve vrchním „štoku“ hromadí.
Ráno jest nám citelně chladno a od země jest vlhko. Mám každý den odpoledne službu, dopoledne pak volno.
Za noci dováží se potraviny a náboje. Zde máme jen ty nejnutnější povozy a materiál sebou.
Dne 23. 2.
Na frontě klid. Pouze chvilková dělostřelba. Civilní rumunské obyvatelstvo jest podezříváno ze špehování a bylo jednoduše za trest vyhnáno ze svých příbytků. Za silného třicetistupňového mrazu vozí lidé své nejnutnější věci na sáňkách přes Jakobeny do zázemí.
Za naši boudu postavili dělostřelci novou těžkou baterii. Podle výpovědi zajatců chystají se Rusové v nejbližší době k útoku.
Před naším příchodem byly vlastní hlavní pozice přenechány nepříteli a nové zákopy nynější jsou nedostatečné; země zmrzlá na kost.
Rusové mají výtečné pozice, mnohem výše, až na kopci a vidí přísun do našich zákopů.
Zdokonalování a kopání úkrytů děje se jen v noci a to velmi zdlouhavě.
Rusům jedná se o dobytí silnice Jakobeny – Prislop – Kirlibaba, jež jest naší hlavní zásobovací tepnou.
Každodenně odchází vojíni ze zákopů do nemocnic s omrzlinami.
Dne 26. 2.
Podnikáme zároveň s německou a honvédskou divizí útok na frontě od Dorny Watry až po vesnici Cokanestie.
Celkem stojí u našeho kvartýru šestnáct těžkých děl, jež chrlí náboje bez přestání. Bubnová palba trvá tři hodiny, pak utichá. Pěchota jde dopředu. U Jakobenu hřmí i velký hmoždíř.
Útok se zdařil. Všude jsme postoupili a opanovali ruské zákopy. Večer podnikli Rusové protiútok, jenž byl odražen, pouze tunel u Valeputny a hora č. 1 176 přenechány nepříteli.
Těžká děla za naší boudou bouchají v malých přestávkách celou noc. Tlakem vzduchu vyletěly nám všechny okenní tabule; spát nemůžeme dnes vůbec.
Občas explodovaly nepřátelské granáty cílené na naše baterie předčasně na strmém vrcholku nás chránící hory.
Ráno zavládl zase klid. Zmařili jsme Rusům plány k jejich chystaným útokům.
Dne 3. 3.
Dnes loučíme se s naším velitelem, telegrafním referentem, rytmistrem Neugebauerem. Od počátku války byli jsme mu podřízení.
Učinil mnoho pro nás a pro celý telegrafní oddíl. Následkem změny okolností hlásil se dobrovolně do zákopů a převzal velení jedné švadrony u svého pluku.
Jeho nástupcem jest nadporučík od telegrafního pluku. Nové ony změny nezůstávají bez účinku na mne.
Na frontě úplný klid, jen chvílemi zahřmí děla. Mrzne silně.
Dne 7. 3.
Zima se mírní. Zato noci jsou mrazivé, ale mrazy už nepřesahují výše dvaceti stupňů. Přes poledne hřeje chvílemi slunce. Pluky dělají skoro každou noc takzvaný „Probealarm“9. Jsme připraveni.
Dne 10. 3.
Následkem odchodu německé první pěší divize na Prislop, pověřen byl náš generál Schwer velením nad dvanáctou pěší divizí, dvanáctou polní dělostřeleckou divizí a šestou jízdní divizí.
Divizní štáb, jakož i my telegrafisti, roztrženi jsme na dva díly. Většina nás mašíruje z Breazy do Jakobenu10. Zde přejímáme veškerá spojení od odcházejícího německého telegrafního oddílu.
Dne 13. 3.
Jsme sice v Jakobenách více chráněni před dělostřelbou, ale vzdor tomu se nám nedaří lépe. Služba jest zde velmi těžká, veliká spousta spojení a velký obrat. Ze zázemí přichází spousta telegramů na „Hughes“, jež musí být odehrány na pluky a oddíly. Zvláště telegrafisti u centrály, mezi něž patřím i já, mají mnoho práce.
Zima povoluje, ale sníh leží ještě neporušen.
Dne 20. 3.
Pobyt v Jakobenách netrval dlouho. Generál Schwer11 čeká každým dnem povolání k vyššímu velení a převzal tedy velení skupiny generál Pucholský12 – velitel dvanácté pěší divize s námi sousedící.
Právě dnes, těšíce se na polní parní koupel musíme odjeti.
Dne 22. 3.
Nastává nám zase známý život v Breazy. Rusové zatím naučili se střílet přímo k nám na silnici.
Dne 23. 3.
Každého dne po poledni očekáváme ruské pozdravy z děl. Dnes bylo zabito jedinou ranou z „Ekrasit-Granaten“13 13 koní, 7 mužů a dva koně těžce zraněni. Bylo to právě, když vojáci seděli u menáže.
Dne 24. 3.
Dnes opouští nás již generál Schwer! Byl nám velitelem energickým od začátku války až dodnes. Odjíždí k armádnímu sboru.
Dne 26. 3.
Mám službu, mnoho práce. Najednou zasviští to vzduchem a v tom letěly mně střepiny z okna na hlavu. Na rohu u našeho domku práskl granát. Střepiny letěly přímo do výše. Nestalo se neštěstí. Ostatní granáty padaly do vody. Zdvíhaly se krásné vodotrysky.
Dne 29. 3.
Dnes vytrhl granát 20 metrů železniční koleje ze země i s trámovím a ohnul ji do spirály. Déšť kamení padal až na naši střechu.
Nestalo se nic zlého, pouze ve stáji pana plukovníka zabit kůň.
Dne 31. 3.
Hned ráno o čtvrté hodině zahájilo dělostřelectvo bubnovou palbu na ruskou přední obranou pozici u tunelu při silnici do Voleputny.
Vysláno takzvané „Jagdkommando“. Toto zajalo 100 Rusů a ukořistilo dvě strojní pušky. Odpoledne zahájili Rusi dvakráte útoky proti pozici desátého pluku, jež byly se ztrátou pro nepřítele odraženy.
Rusové konečně vzali cíl na baterie blízko nás postavené, jež jim asi při útoku způsobili svou silnou palbou nemalé ztráty. Cíl byl dobrý, ale krátký. Asi 200 granátů padlo do baráků a strání. Zase 3 koně zabity a jednomu z poddůstojníků utržena noha.
Tak čekáme každý den ruskou nadílku. Není to nikdy nic dobrého.
Dne 1. 4.
Poněvadž nám drzý granát nedávno pod oknem naší stanice práskl, nečekáme na další zásilky a stavíme si asi 300 kroků odsud, pod strmou skálou úkryt pro stanici. Kopeme a roubíme ve dne v noci.
Prší, v noci mrzne, ve dne mnoho bláta.
Dne 5. 4.
Vyjasnilo se, bláto tuhne, sníh ztrácí se úplně, jen temena vysokých hor se ještě bělají a září ve světle slunečním. Slyšeti jest jen palbu strojních pušek a výbuchy vržených min. Jsou to ale pouze cvičení absolventů takzvaného „Sturmkursu“14. Jinak panuje klid.
Čteme pilně noviny přinášející zajímavé zprávy o ruské revoluci.
Dne 10. 4.
Ačkoliv dle výpovědi zajatců nepřítel nemá úmyslu útočiti, čehož příčinou asi vnitřní převrat v Rusku, stavíme vzdor tomu spojení dozadu na horu Suchardeul a zařizujeme zde i stanici. Jest to zároveň pozorovací stanice. Vyhlédl jsem si i místečko pro novou vilu v lese. Sněhu jest tam ještě mnoho a ten sleze úplně až v máji. Nevíme ještě, kdy opustíme Breazu. Mluví se o ruském plynovém útoku.
Dne 14. 4.
Naše velikonoce již dávno minuly a nastávají ruské.
Střelba tyto dny umlkla úplně. Rusové přebíhají v houfech do našich zákopů. Též důstojníci ruští dali vynésti stůl mezi naše a jejich drátěné překážky, zabodli do země bílý prapor a sedíce u stolu při víně poslali pozvánku našim důstojníkům.
Pozvání bylo přijato. Bavili se a pili. Prozradili mnoho. Mužstvo prý nemá chuti k boji, ba ani důstojnictvo. Kázeň klesla na nejnižší stupeň. V zázemí velký nedostatek.
Vojsko prý jest zásobeno velmi dobře.
Též naši vojáci přišli k drátům a stýkali se s ruskými. Rusové strkali jim cukr, velikonoční ruské koláče a bílý chléb do kapes a klepali jim na ramena.
Na večer nechal anglický pozorovatel střeliti jednou na přebíhající vojsko. Byl ale dle výpovědi Rusů od mužstva zabit, utlučen.
Dne 16. 4.
Celé dny trval tento přátelský poměr a až dnes zahájili Rusové neočekávaně silnou palbu, ale jen na říšské Němce granátníky. Nevysvětlitelné! Na ostatní frontě panuje úplný klid.
Dne 17. 4.
Naše radost na blízký mír jest zase zkalená. Přišel přísný rozkaz, že nesmí se naše vojsko s ruským více stýkati a že nastal zase přísný válečný poměr mezi námi a Rusy.
Rusové v tuto chvíli u nás na návštěvě dlící nechtěli za žádnou cenu zpět, vyvlečeni byli ale násilím a zahnáni za drátěné překážky směrem k ruským zákopům.
Tedy začneme zase znovu. Naštěstí pojedu již pozítří na dovolenou! Slíbil jsem kolegům, že jim přivezu mír!
Dne 19. 4.
Padá sníh a prší – a já jsem dostal 20 dní dovolené! Bude to ošklivá cesta. Přítel řidič automobilu slíbil, že mne vezme sebou až do Besztercze. Já jsem ale jeho přesný odjezd zmeškal. Nezbývá mi tedy, než jíti do Jakobenu pěšky, pak vlakem do Dorny Volgy a odsud v noci o druhé hodině přes hřeben Karpat polní benzínovou dráhou. Vlezli jsme tedy v Dorně Volgy do otevřených vozů, posedali na zavazadla a jízda počala. Čím výše a dále jsme jeli, tím více přibývalo mrazu, a všechno bylo obaleno do sněhu. Dvě velká světla v popředí vlaku osvětlovala zasněžené smrky, balvany a rokle kolem cesty. Místy byly serpentíny tak husté a hadovité, že se vlak podobal zkroucenému a svíjejícímu se hadu.
Zpočátku obdivovali jsme onu bílou krásu. Až jsme ale vjeli do mračných atmosfér, až nám nohy a ruce ztuhly, začali jsme reptati. Jízda trvala celých 6 hodin. Byla to trpká zkouška. Zimou se třesouce přijeli jsme do Fölsö Bargo, zde vsedli o desáté hodině do vlaku a jeli přímo do Kolosváru a odtud do Budapeště. Chtěl jsem jeti z Budapešti na Trenčín a pak přes Vlárský průsmyk domů. Jel ale náhodou zvláštní německý tzv. „Urlauberzug“, vlezl jsem nepozorovaně dovnitř a jel přímo do Vídně. Byl to vlastně rychlík. Divil jsem se, jakého pohodlí dostává se u nás německým vojínům! Jsou pro ně zřízeny stravovací stanice, kde za několik šestáků dostanou obědy a snídaně v připravených jídelnách, každý dostane šálek a lžíci, každý jest obsloužen, vlak čeká celé půl hodiny.
Šel jsem si též koupit večeři, ale dostal jsem jen kávu, co zbyla – jest prý výhradně jen pro německé kolegy!
Obdivoval jsem též spousty potravin, co si sebou vezli do Německa, kusy slaniny, vykuchané slepice, vepřové maso i sádlo v bednách.
Toto vše táhli z Rumunska a Srbska – je to dnes ještě možné? Nezávidím, ale bije to přímo do očí. Našim vojákům seberou všechny potraviny na uherských hranicích, nesmí nic přivézti hladovějícím rodinám, kdežto německé vojíny nabádají, aby takovým způsobem zásobovali své rodiny.
My tlačíme se na nádraží před zavřenými vraty, jako dobytek, zachází s námi jako s dobytkem, chceme-li něco koupit, vytáhnou od nás nesvědomití obchodníci poslední krejcar ušetřený ze směšného vojenského žoldu, za každé sousto se žádá spousta peněz, kdežto německým kolegům se prodávají teplé pokrmy za ceny zákonem stanovené, v pohodlných místnostech, mají zvláštní vlaky – vesměs rychlíky, mohou sebou vésti libovolné množství potravin atd.
Nemile se mne to dotklo, jsem též rakouský vojín!
Dovolená!
Nač mnoho psáti, zde platí pouze přísloví: Všude dobře, doma nejlépe! Vzdor tomu, že se zásoby v naší komoře velice seschly, ničeho nebylo, ba ani toho piva v hostinci, odevšad jen nářek zazníval, tváře známých bledé, starostí sešlé – až na ty děvčátka mladé, rozpustilé – přece jen, jak dobře se mi zde dlelo! Přijel též jeden z mých bratrů. Navštívil jsem Brno a Vídeň.
Byl jsem přítomen, když čekající na potravu převrhly plot, viděl jsem nekonečné řady „front“.
U nás venku čekáme na „frontách“ na smrt, v zázemí na chleba. Obojí jest strašné, nemuselo k tomu dojíti, včas jsme měli prohlédnouti.
Půl dovolené bylo i u nás chladno a sychravo; pracovali jsme na zahradě. Konečně nastal den návratu, uprchlo vše jako sen. Staří mí rodiče zešedivěli přes válku úplně.
Zpáteční jízda byla obtížnější. Většinou seděl jsem na schodkách vlaku, tak byly vlaky přeplněny. Na nádražích v Uhrách všude plno různých „komediantů“ a „papouškářů“, kteří ukazovali své divy a po jejich odchodu teprve vzmáhal se křik a kletby okradených vojínů o napěchované rance – to jest vše dílo hladu!
Jel jsem oklikou přes Beheszczebu, Nagy Waragy a v Kološváru jsem zůstal na noc. Vzdor tomu, že Uhry nejsou dosud tak vyčerpány jako Čechy a Morava, jest tam vše hodně drahé. Cesta přes hřeben Karpat byla již příjemnější. Sníh roztál, jen nejvyšší temena se ještě bělala.
Dne 10. 5.
Brzy ráno konečně jsem v Jakobenách; do Breazu to mám ještě jeden a půl hodiny pěšky. Čekalo na mne milé překvapení. Kamarádi vystavili v lese na rozkošném místě u horské bystřiny pěknou vilu ze dřeva a mechu, i pěkný letohrádek. Po hlučném přivítání následoval tvrdý, mně dávno potřebný spánek.
Dne 11. 5.
Došla mně smutná zpráva z domova. Můj bratranec – státní elektrotechnik, řidič mořského letadla na italské frontě podlehl útoku svého soupeře a zřítil se mrtev i s letadlem na zem.
Dne 13. 5.
Na frontě vládne klid, jejž ruší jen občas slabá dělostřelba. Střílí-li Rusi, dávají naši dělostřelci odpověď tzv. „Vergeltungsfeuer“w15. Dělostřelba u Rusů tvoří zvláštní samostatné těleso.
Důstojníci dělostřelečtí jsou většinou Angličané a Japonci.
Je čas ruských velikonoc16, a to znamená pro Rusy velký svátek. Rusi chodí v houfech do našich zákopů a k ostnatým plotům, rozmlouvají s našimi vojíny, vyměňují cukr a bílý chléb za rum a časopisy. Též ruští a naši důstojníci se sešli v lese u připravených stolů a baví se při víně. Dokonce nechávají se vojáci ruští s našimi fotografovati. Dokazují svým jednáním největší mírumilovnost, kterou jsem u ruského lidu vždy tušil a jak dnešní události potvrzují, jsem se ani nemýlil.
Dne 18. 5.
Dnes odjíždějí naši parlamentáři do Czernowitz a sice adjunkti od jednotlivých pluků s tlumočníkem a praporečníkem. Bude se snad vyjednávat o mír. Nedoufám ale, že se touto cestou mír docílí! Tak nevyjednávají velmoci o mír mezi sebou. Čteme pilně zprávy z Ruska, žasneme nad ohromným převratem, jenž se uskutečnil právě tam, kde se nejméně očekával. Předplácím si ode dneška dělnický deník.
Dne 19. 5.
Ráno postřelovali Rusi naše údolí. Jeden muž zabit granátem a dva těžce zraněni. Pracujeme stále na zdokonalení telegrafní sítě. Tato jest již velmi rozvětvená; skoro všude jest již permanentní vedení. Též záložní zákopy se zdokonalují.
Jaro a válka.
Vesna, jež letos tak dlouho nás nechala toužit a čekat, zavítala i k nám, sem do lesnatých Karpat. Strmé svahy přikryly se mladou zelení, ve stínu vyrůstá spousta divokých kapradin a bublají horské bystřiny, ptačí svět prozpěvuje a veselí se ze života.
Vše jest tak krásné!
Ta říše rostlinná a ptactvo neví o válce, bují a roste, kvete a zpívá!
Jen my mlčíme, věšíme hlavy a jako omámení škodlivým nápojem chápeme se zbraně, jakmile zazní hlas velitele – neb dokonce pouze jeho hvízdnutí, abychom vraždili třeba své vlastní bratry.
Sedím u potůčku, osvěžuji si nohy koupelí, nutím se k veselosti, ale nejde to! Jakási duševní i tělesná skleslost se dostavuje. Na břehu bystřiny pasou se koně – mohou-li se ti chudáci koňmi vůbec nazvati. Odřené klouby a vystouplá žebra ozářená sluncem tvoří ostré stíny. A jaké to byli kdysi koně!
No a to jsou koně, kteří prý duševně necítí, jak máme potom vyhlížet my, tvorové cítící a myslící – a jak teprve my, spoutaní nevolníci!
Zestárl jsem duševně i tělesně, cítím to. Kéž by nám už více nenastal kočovný život, nemám více chuti cestovat. Jest tu tak krásně!
Naši chaloupku nazvali jsme vilou „Míru“ a jsme ochotni uzavřít mír – třeba hned. Mimo službu pilně zahradničím. Hledám po roztroušených salaších u Czokanestie květiny a přesazuji je do mé zahrádky.
Mám nasetý salát, okurky, petržel a ředkev. Upravení zahrádky dalo mnoho námahy. Leží zde plná země kamenů, zkrátka jest to divoká kultura, kterou u nás více nespatříme; mladé stromky rostou ze ztrouchnivělých kmenů svých povalených předchůdců.
A když se ráno umýváme v potůčku, slunéčko prodírá se přes husté větvoví a ptáci pějí o závod až milo – vysmívají se nám, těžkopádným, že nemáme křídel, nedovedeme se povznésti, nadechnouti, vzlétnouti a zapěti krásnou píseň svobody a míru!
Však rez času již sžírá zbytky okovů a Bůh dá – Pravda zvítězí!
Dne 21. 5.
Dnes přinesly německé dělnické noviny zajímavou zprávu: obhajovací řeč Dr. Adlera17. Jeden z kolegů předčítá a my ostatní posloucháme. Otevírají se nám oči – zvláště já nyní skutečnost, kterou jsem kdysi jen tušil. Pozdě do noci jsme rozprávěli. Též na přítomné kolegy Němce to udělalo silný dojem.
Dne 22. 5.
Marně očekáváme vyslané parlamentáře zpět. Dle výpovědi ruského zběha vydal ruský generál Dragomirov18 rozkaz rakouské parlamentáře ihned zajmout a odvést do Petrohradu.
Rusové prý nechtějí uzavříti zvláštní mír – nýbrž mír všeobecný, a to způsobem, jak se na velmoc sluší a patří.
Dne 25. 5.
Nastalo nám krásné počasí. Zelenina mě již vyrůstá – vzchází! Mám z toho velkou radost a stále rozhrnuji zem a tahám vzcházející semena ven, až se mě kamarádi smějí. Půda jest zde ale prosáknutá plísní a tedy pro zeleninu špatná. K tomu všemu jsou noci velmi chladné, skoro mrazivé. Okurky zde vůbec nerostou. Zato kam oko pohlédne, všude vyrůstá kapradí – ze stromů, mezi kamením a to vše činí dojem pralesa.
Za miliony leží ve zdejších lesích dřeva po zemi a hnije. Zato ve Vídni stojí 1 kg 9 h!
Dne 29. 5.
Odkud se vzaly zprávy o všeobecných velkých stávkách ve Vídni a v Pešti nevíme – ale jsou zde. Víra v ony přehnané pověsti se ještě zesílila, když již dva dny nepřichází pošta. Já ale nevěřím, že by se v Rakousku tak mnoho dokázalo.
Též prý má odejíti německé vojsko z naší a z rumunské fronty. Z Jakobenu odcházejí poslední německé oddíly. Zůstali zde pouze třetí grenadýři19.
Dne 31. 5.
Jaro změnilo úplně tvář krajiny. Všechno honosí se již svěží světlou zelení, na svazích pasou se koně, vše těší se z jarního slunce. Vojáci pracují v zahrádkách a okrášlují své úkryty. Ale Rusové změnili své přátelské chování v nové nepřátelství. Dělostřelectvo jest velmi čilé, střílí na každého jednotlivce, ba i na pasoucí se koně. Též střelba z pušek oživla. Časopisy přinášejí zprávy o přípravách k ruské ofenzívě.
Právě nyní přišel telegrafický rozkaz, že jest nejpříhodnější čas, Rusům co nejvíce rozdávati lihoviny a tabák. Nad tímto nám zůstává rozum stát!
Dne 1. 6.
Dnešní den byl velmi kritický. Hned ráno dělal jsem plůtek k mé zahrádce. Při hledání vhodných tenkých kmenů, našel jsem za vyvráceným kmenem mohutného smrku mrtvolu našeho kuchaře od oddílu strojních pušek. Pistoli držel křečovitě v ruce, hlavu měl prostřelenou přes spánky. Smrt musela být okamžitá. Byl to mladý manžel – nedávno přijel z dovolené. Oběť války. Měl jsem mnoho nepříjemností jako svědek; spisování protokolu bylo velmi úmorné.
Na frontě nic zvláštního. Dragounský pluk č. 8 přidělen byl sousední osmé divizi, asi jen na čas.
Dne 2. 6.
Přesazuji zeleninovou přísadu z bedniček do zahrádky. Mé plné narcisy krásně kvetou. Tyto dva dny jest velmi dusno. Čekáme bouři. V noci však vzdor tomu velmi mrazivo.
Maluji kolegovi jeho vilu, pojede na dovolenou. Též objednaný fotograf dělostřelec přišel zvěčnit naši vilu na papír.
Dne 3. 6.
Dnes dostavila se zase dobrá nálada. Navštívil jsem starého přítele od svého pluku. Doprovázel mne zpět. U plukovního kommanda podali jsme si ruce na rozloučenou. Neopatrný hoch, šel vzdor mému napomenutí i vzdor výstražné tabulce po cestě, která byla od Rusů viděna. Byli jsme asi 400 kroků od sebe vzdáleni, když přiletěl granát – přítel byl raněn do prsou střepinou granátu. Střepina granátu proletěla mu notýskem a všemi fotografiemi jeho drahých a změnila směr – a zasáhla pouze okraj plic, jinak by byla projela přímo srdcem!
Snad ho zachránili oni, na něho vzpomínající, jichž podobenky ostrý střep proletěl! Jaká náhoda!
Večer jsem navštívil ještě osmé dragouny v Czokonestce. Zde panoval čilý život. Jsou to Češi, vesměs Sokolíci. Ani hudba zde nescházela. Cvičí, tančí, zpívají, hrají…
Exploze granátu, byť by byla sebeblíže, nezmění jejich nálady. Vesnice v níž bydlejí jest úplně rozstřílená. Poněvadž osmý pluk k nám více nenáleží a možnost jeho odchodu není vyloučená, tedy jsem se zároveň se starými kamarády rozloučil. Pozdě v noci vracel jsem se domů. Na silnici suptí auto. Pár minut nato explodují čtyři těžké granáty v dřevěném kostelíku. Jest již úplně rozstřílen, ten starý rumunský kostelíček! O půlnoci převzal jsem službu.
Dne 4. 6.
Těšíme se na zprávy z parlamentu. Bohužel nedozvíme se pravdy, neboť bude vše podléhat přísné vojenské cenzuře. Učíme se přemýšlet.
Dnes se rozděluje i mezi nás střelivo.
Dne 5. 6.
Na naší frontě až na obvyklou dělostřelbu vládne klid. Husté zdejší lesy nepostrádají dravých obyvatel. Několik set kroků od nás bydlící dělostřelci zastřelili starou medvědici a vybrali hnízdo s třemi mláďaty. Jeden medvídek již útočil a vztekle se bránil, a proto jej zastřelili na místě, druhého odvezli do zázemí a třetího máme zde v kleci pro zábavu. Je velmi čilý, zlobivý, houpá se rád na bydlech a hraje si s pověšeným zvonkem. Též lišku má kuchař uvázanou ve skladišti.
Dopoledne zuřila první horská bouře. Odpoledne dělal jsem přírodní květinový stolek z březové kůry k mé posteli. Pořezal jsem si důkladně nohu o křemen tak, že nemohu ani obouti botu. Též ve střelbě se cvičíme, střílíme do terče. Po lese začíná kvésti spousta jahod – jediná zdejší lahůdka.
Dne 6. 6.
Přijelo nové dělostřelectvo. Dávajíc tzv. „Vergeltungsfeuer“ zastřeluje se zároveň na nové cíle. Potřebuji obuv. Zásoby ve skladištích se tenčí. Jen stěží možno dostat nové podrážky, nebo boty. Kabáty a kalhoty přicházejí obyčejně staré, plné cizopasníků. Jsou to obleky po raněných nebo padlých.
Denním pokrmem jest hořký kukuřičný chléb, kukuřičná kaše, špatné tvrdé maso.
Dne 10. 6.
Dnes odjíždějí všichni zámečníci a slévači do továren v zázemí. Též kočí přes padesát let staří jsou propuštěni.
Mužstvo našeho telegrafního oddílu klade podzemní spojení až před ostnaté překážky. Přes Zlatou Bystřici staví zákopníci několik záložních mostů. Odevzdal jsem celý svůj materiál, drát, aparáty atd. Většina vozů odjíždí do D. Kamdrén. Večer dopravili dragouni čtyři italské moderní vrhače min do zákopů. Též osvětlovací stroje umístěny trvale v zákopech v popředí. Všechny opěrné body jsou přes noc obsazeny.
Dne 12. 6.
Letecká činnost dnes neobyčejně oživla. Rusové střílejí na naše letadla z děl, ze strojních pušek, ba i z ručních pušek.
Asi 4 km za námi připravují se důkladné záložní zákopy na velmi výhodném nedobytném horském svahu.
Denně nahlížím do svého „Rucksaku“ a počítám, kolik již mám nastřádaných balíčků tabáku pro tatínka. Tabák jest už i na vojně velká vzácnost! Dragouni kouří jahodové a březové listí.
Dne 13. 6.
Dnes poctil naší divizi svou vysokou návštěvou velkovévoda Josef20. Prošel zákopy od pravých sousedů až k nám, obědval u divizního velení a šel zase skrze zákopy až k vlevo sousedící osmé jízdní divizi. Náhodou vládl na frontě neobyčejný klid.
Divoký vězeň.
Nenáleží sice nám mladý medvěd, nýbrž našim sousedům dělostřelcům, ale bavíme se s ním všichni dohromady. Jest den ode dne zlobivějším, cení zoubky již zdaleka na nás, ač mu neubližujeme. Náleží k druhu tzv. černých mručivých medvědů. Očekáváme denně návštěvu jeho pana tatínka, neboť tento bude jistě hledat svá mláďata, až přijde z toulky a spatří hnízdo prázdné. Medvědí skrýše jsou odtud pouze ¾ hodiny vzdáleny.
Bohužel nebyl žádný z nás v civilu ošetřovatelem dravé zvěře a nemáme tedy zkušeností stran jejich krmě. Tak jsme nevědomě, bez zlých úmyslů našemu divochovi ublížili na zdraví – dělostřelci mu dali k večeři kyselých fazolí a on měl do rána bříško jako soudek a svíjel se v bolestech.
Tak máme nyní pacienta!
Dne 16. 6.
Nad námi postavili dělostřelci včera 4 nová děla. Ještě ten den konáno zastřelování. Rusové ale hned vystihli směr střelby a otevřeli palbu směrem k nám na protější balvanovitý svah. Též dva plynové granáty nám zaslali. Kusy kamenů lítaly na naši vilu. Nepřítel vzal trochu krátký cíl. Ještě 200 kroků a mohla by nastati u nás katastrofa.
Dne 18. 6.
Celý den panuje čilá oboustranná dělostřelba. Večer podnikli Rusi v síle jedné setniny na levé křídlo sousední divize výpad a namáhali se přestříhat drátové překážky. Úmysl jejich byl ale zavčas zpozorován; byli za velkých ztrát ručními granáty zahnáni zpět. Naše ztráty byly nepatrné. Tedy přece máme boj přede dveřmi.
Dne 20. 6.
Výpady Rusů se neopakují. Byl to pouze čin nějakého ztřeštěného ruského důstojníka. Vzdor tomu předsevzali jsme si kopati „granátuvzdornou“ skrýš v horské stráni – 4 m hluboký a pouze 60 cm úzký příkop. To jest nejjistější a nejosvědčenější úkryt.
Dne 26. 6.
Počasí se zlepšilo, jest tepleji, pršet přestalo. U osmých dragounů slaví třistaleté jubileum trvání pluku. Ale co jsou hody bez koláčů a piva? A dívati se na jiné sytící se – to není též příjemný požitek. Zato ale hrála německá vojenská kapela čítající 30 mužů u důstojnického kasina. Dopoledne byla sloužena mše svatá.
Tak svět oplácí!
Slunce kloní se k západu; mladá svěží zeleň horských svahů mění se v smaragd, horská bystřina zurčí, bublá v stínu divokého kapradí. Jest krásně, vzduch vonný a svěží. U skupiny bílých bříz kopou dva dragouni velkou jámu – hrob. Několik kroků od nich stojí u jedné z bříz uvázán kůň – spíše kostra koňská. Jest odřen, plný vředů a ran, hlavu věsí smutně k zemi a ohlíží se chvílemi na kopající – a jakoby vždy zavzdychl, snad ví, že hrob kopou pro něj…
Chudák, není již k potřebě, starý, kůže rozedřená, ránami zničená, maso žádné, žíně žádné – vše obětoval svým otrokářům lidem a nyní konečně obdrží svou odměnu!
Vysáli všechny jeho síly, dřel ve dne v noci, nereptal, neublížil – nebyl užitečnější jako jeho pán – člověk?
Co si asi myslí to ubohé zvíře? Jemný vánek zašelestil mladým listím břízy – kůň zvedá hlavu, naslouchá…
Na svahu nad ním pasou se jiné koně, zdravé. Jeden z nich obrácen směrem k ubožákovi zařehtal tak dlouze, tak smutně…
Uvázaný odsouzenec jen zakýval hlavou. Snad byl to jeho soudruh a dával mu sbohem!
Vojáci odhodili rýče stranou. Jeden z nich praví: „Pojď sem, herko, už se s tebou nebudu více zlobit!“
Přivedli jej k jámě, následovalo několik ran sekyrou do hlavy, kůň svalil se do jámy – ani se nehájil, že jest nevinen, že vinni jsou jen lidé, jeho otrokáři, jeho vrahové…
Slunce skrylo se za hory, zčernaly lesy, zašuměl vítr silněji. S rýči na ramenou opouštějí vojáci zahrabaný hrob. Opouštím též své místo pod břízou, odkudž jsem pozoroval onu smutnou scénu, při níž jsem se zamyslil.
Snad bude věčný klid přece jen nejlepší odměnou za tento bídný život – jak pro toho koně, tak i pro mne!
Dne 26. 6.
Naše podzemní skrýš jest hotova. Letecká oboustranná činnost tyto dny značně oživla. Jsem nějak churavý, bolí mne žaludek. Včera odvezeno bylo ze sousední divize 200 vojínů do nemocnice následkem otravy.
Dnes převzal velení divize zase náš starý generál Schwer.
Dne 29. 6.
Začalo pršeti. Jedna bouře žene se za druhou. Již nám i náš strop promoká. Zatím v naší domovině řádí sucha.
Šeptá se stále něco o našem odchodu, ale to jest dosud vše nejisté. Na frontě žádné zvláštní události – vládne klid až na obvyklou dělostřelbu.
Dne 6. 7.
Prší a jen prší! Od května až dosud přehnalo se zde 136 bouřek! Dragounský pluk č. 8 jest vystřídán oddílem pěšího bavorského pluku č. 11 a odmašíroval jako armádní záloha do vesnice Pojona Stampi21.
Rusové postřelovali včera Breazu silně tzv. „Brizantgranáty“. Tyto se roztrhnou na tisíce kusů, při dopadu nevyrvou sice tolik půdy, ale zato každý náboj exploduje. Jinak jest klid.
Dne 7. 7.
Prší a zase prší! Blesky spálily nám již několik aparátů. K večeru vylezly celé řady Rusů ze zákopů, beze zbraně s bochníky chleba v ruce až k našim drátěným překážkám před dragounským plukem č. 11. Když se blížily naše hlídky, dali se Rusové do divokého smíchu a mávajíce chlebem ve vzduchu zmizeli. Poněvadž přišli beze zbraně, nebylo na ně stříleno.
Byl to asi vše pouhý žert, posmívali se našemu nedostatku.
Dne 10. 7.
Osmá jízdní divize vystřídána byla jedenáctým záložním bavorským plukem pod názvem skupina Major Kroppf.
Jsem ve službě; Rusové postřelují „Brizantsgranáty“ údolí Breazu. Jen několik kroků od naší stanice dopadly 4 střely. Na frontě jest jinak úplný klid. Připravují se cementové úkryty pro strojní pušky. Čteme zajímavé zprávy o ruské ofenzívě, jež odehrává se v dobře nám známém kraji u Stanislavy. V duchu vzpomínám na milé ony vesničky, v nichž se nyní usídlil nepřítel.
Dne 11. 7.
Naše žaludky pociťují čím dál tím silněji snížené porce potravy; jsme zde totiž odkázáni právě jen na vojenskou kuchyni. Dva dny v týdnu má se dokonce připravovati mužstvu jako příkrm tzv. divoká zelenina tj. kopřivy, mlíč a jiné.
Můžeme bez ostychu nazvati tuto válku válkou žaludkovou! Každodenně přicházejí k nám ubožáci od pracovního vojenského oddílu, mladí hoši – dokonce kleknou a prosí o chléb! Nám chléb ale samým nestačí! A nejhorší jest, že není naděje na lepší časy!
Dne 14. 7.
Dnes bylo nám při večerním rozkazu oznámeno, že budou porce chleba a příkrmu ještě menší. Jak jsme se těšili na novou sklizeň a zatím místo přídavku musíme se uskrovniti.
Kde jsou ty zlaté časy na počátku války, trpěli jsme hlad, ale ten byl jen přechodný, zaviněný špatným spojením a rychlým stálým pohybem vojsk – ale nyní jest trvalý!!!
Dobře jsme se tehdy najedli i napili, když jsme přišli do vesnice! Jen když jsme tábořili v širém poli nebo v lese, byli jsme odkázáni na vojenskou kuchyni – jež přišla hodně pozdě, neb někdy dokonce i prázdná! Ty časy už minuly!
Dne 16. 7.
Náš generál Schwer převzal velení vojenské skupiny „Apor“ po čas nepřítomnosti Feldmarschalleutnanta Apora22. Jinak jest na celé frontě klid. Ruská ofenzíva ustala. Rusům posíláme i nadále rum a časopisy.
Divíme se, že v těchto krásných lesích při dostatečné vláze nerostou žádné houby. Příčinou toho jsou asi mrazivé noci. Zato jest zde spousta jahod. Však jiného ovoce asi letos neuzříme!
Dne 20. 7.
Na celé naší frontě vládne klid. Na severu za Dněstrem přiklonilo se štěstí na naši stranu. Ruské linie prolomeny – postupujeme.
Dne 25. 7.
Denně s nedočkavostí čekají důstojníci telegrafické zprávy z bojiště. Dnes bylo oznámeno dobytí Tarnopole, Stanislavy a Nadvorné!
Dne 27. 7.
Dobytí Kolomeje způsobilo ohromný jásot mezi důstojnictvem a zdá se, že se jim vrátila zase úplně dřívější útočná nálada. Připravujeme se též pomalu k postupu.
Denně očekáváme rozkazy. Rusové nechtějí od nás ani časopisy přijímat. Většina před námi stojící ruské pěchoty byla vystřídána kozáky.
Stavění záložních telegrafických spojení bylo zastaveno. Jsme nyní podřízeni německé vojenské skupině „Seidel“.
Deštivé počasí se změnilo v krásné slunné až i v parné dny. Jíme denně salát z mé zahrádky.
Dne 30. 7.
Skupina „Seidel“ odchází. Velení skupiny převzal náš generál Schwer. Z bývalé divize (4 pluků) učiněna silná a úplně neodvislá brigáda pod velením plukovníka Adlera. Naší vojenské skupině podřízena mimo toho pátá jízdní honvédská divize a dvanáctá polní dělostřelecká brigáda. Též náš telegrafní oddíl rozdělen na dva díly. Polovice odchází ku brigádě. Já zůstanu u skupiny. Jako posila přidělena nám jedna četa honvédských telegrafistů.
Dnes do rána opustili Rusi své zákopy. Naše výzvědné oddíly jdou kupředu jen za nepatrných ztrát. V ruských zákopech nalezeny sklady střeliva, krup, chleba a cukru. Jsou velká vedra.
Dne 31. 7.
Konám službu jako vedoucí stanice, a sice celých 24 hodin. Ohromný nával práce, linie přetíženy. Napočítal jsem za 12 hodin 226 telegramů s více adresami – vesměs operativní. Pluky posunují se dopředu, patroly hlásí své zprávy již z Pozority23. Tunel jest v našich rukou neporušen.
Táhnutí drátu přes kopce jest velmi namáhavé, a proto se stává často, že některý pluk zůstane několik hodin bez spojení.
To ovšem způsobuje v generálním štábu velké rozčilení a vina připočítává se celému telegrafnímu oddílu.
Dne 1. 8.
Zprávy z ostatních bojišť pro přetížení linií nepřicházejí. Jsme připraveni k odchodu. Brigáda odjela již ráno na horu 1292.
Vytrhal jsem ředkev a kedluby ze zahrádky, naplnili jsme si své „Brotsacky“24. Též poslední salát dnes jíme. Odjíždějící dělostřelci vzali medvěda i s klecí sebou.
Dne 2. 8.
Pluky postoupily až k městu Kimpolungu25, kde se odehrávají ještě boje. Rusové hájí město protiútoky, které naše vojsko hravě odráží.
Odjíždíme z Breazu přes Valeputnu26 do Pozority. Procházíme ruské zákopy. Mezi ruskými a našimi zákopy jest co do úpravy a čistoty velký rozdíl.
V ruských zákopech jest natažený drát ostnatý místo drátu telefonního. To vše dosvědčuje o technické nouzi nepřítele.
Pochod s vozatajstvem.
Ty časy minuly, co jsme si vysedli na koně a klusali! Dnes poprvé konám pochod s vozatajstvem. Skoro se zato stydím, já jezdec, ale co naplat. Měl jsem sice dříve koně na starosti, obstarávání maštale, přesedlávání, napájení, kutí, ale vzdor tomu se mně to lépe líbilo, nežli chodit pěšky.
Nyní kousek mašíruji, pak si sednu na mez, nebo se napiji z potůčku, a pak zase kousek vpřed, ale až mě bolí nohy, vzpomínám vždy na Edmunda!
Rucksack mám ovšem na voze; jsem vyzbrojen pouze pistolí, plynovou škraboškou, polní lahví a torbou na chléb.
Jest hrozné vedro; kolem cesty stojí samá spáleniště, velmi neúhledně a ledabyle stavěné ruské baráky, silniční prach mísí se spolu se zápachem kolemjedoucích těžkých dopravních aut.
Míjíme též několik ruských vojenských hřbitovů. Za námi táhne se průvod civilních obyvatel, jdoucích hledat svá obydlí. Tu a tam naskytne se nám smutná scéna – když hospodář přijde k svému statku – hromadě spálených cihel a trámů!
Však to nejošklivější při pochodu za nepřítelem více nespatřujeme: oběšence kolem cest! Nesmí se více lidé věšet a zabíjet bez příčiny, bez důkazů provinění, jako dobytek. Bohu díky!
Dne 3. 8.
Jsme v Pozoritě. U Kimpolungu bouří děla. Rusové podnikají protiútoky. Chtějí nás co nejdéle zadržeti, aby odvezli zásoby v městě nashromážděné.
Jest velké vedro. Většina mužstva bydlí pod celtami. Poněvadž musím na 24 hodin do služby, ubytoval jsem se s více kolegy kvůli zavazadlům.
Rusové zanechali všude hrozný nepořádek. Své dřevěné válečné baráky všechny spálili.
Dne 4. 8.
Dnes do rána opustili Rusi své zákopy. Výzvědné oddíly šestého a osmého dragounského pluku hlásí město Kimpolung prosté nepřítele. Nezůstal ovšem ani jeden sebemenší můstek bez poruchy.
Odpoledne přivedli uprchlíky Čechy, přestrojené za huculy, jež jako zajatci pracovali na úpravě cest v okolí Kimpolungu a nyní využili příležitosti a prchli k nám. Vyprávějí, že se měli dobře, dostávali dosti jíst, měli velkou volnost, ale zatoužili přece jen po domově a nedbajíce nebezpečí sběhli k nám.
Dne 5. 8.
Odcházíme do Kimpolungu. Jest to dosti velké, ale neúhledné město. Rusové spálili školu a zničili elektrárnu. Ostatní budovy zůstaly ušetřeny – až na díry po granátech a trhliny.
Rusové ale drží dosud důležitou horu Arsita Capri a temeno horské za Vamou. Naše výzvědné oddíly jsou ve Vamě, brigáda u Eisenau27. Rusi silně postřelují silnici z Eisenau do Vamy, střílí i na jednotlivce. Bojuje se stále. Vojsko jest velmi unaveno, doprava jest obtížná. Dráhu Rusi zničili a auta pro dovoz potravin a nábojů určená vězí celé hodiny, ba půldny, na rozbité silnici. Na silnici z Valeputny do Kimpolungu pracují sta pionýrů na úpravě zničených mostů přes hadovitě tekoucí říčku Moldavu28.
Zajatci potvrzují příchod nových ruských pluků, jež před námi stojící Rusy mají vystřídati. Jejich důstojníci chápou se všech prostředků, aby zavedli mezi vojskem novou vojenskou kázeň a pořádek.
V Kimpolungu dostane se koupit bílý chléb, koblihy, likéry a jiné zboží, vesměs ruského původu. Nevím ale jak dlouho! Asi dotud, dokud nepoznají místní obyvatelé naše nuzné hospodářské poměry. Pak zásoby ukryjí a budou litovat toho, co prodali.
Nakoupil jsem si ruského tabáku „Machorky“ pro tatínka.
Dne 6. 8.
Dnes podnikáme zároveň se svými sousedy útok. Rusové kladou tuhý odpor. U našeho telegrafního oddílu máme již 6 ruských ukořistěných koní. Jsou velmi dobře krmení.
Spíme na dřevěné verandě blízko stanice. Služba jest velmi namáhavá; opanovalo všechny pány důstojníky jakési divoké rozčilení, jež veškerou práci velmi zdržuje a ztěžuje.
Dne 7. 8.
Šéf generálního štábu odjíždí dnes k vyššímu kommandu. Důležitá hora Arsita Capri byla dnes silným útokem dobyta. Následkem toho vyklidili Rusi i své pozice severně od Vamy. Doprava se stává přesnější, neboť železnice přes tunel jest již opravena.
Dne 8. 8.
Dnes opakují se silné boje. Rusi útočí již po třetí. Osmý pluk dragounů utrpěl velké ztráty. Všechny telefonní dráty musí být civilními lidmi střežené, neboť se pociťují zase známé rejdy špionů. Kimpolung jest přeplněn vojskem.
Dne 9. 8.
Pro dnešek umlkla válečná vřava. Dělostřelba jen chvilková. Do zákopů vozí se ostnatý drát.
Dne 10. 8.
Do Kimpolungu přibyla vojenská skupina „Kraus“, kteréž jsme i my podřízeni. Místo bývalého šéfa generálního štábu zaujal mjr. Schmidt.
Cítíce, že zde asi déle zůstaneme, zaměnili jsme vzdušnou verandu za malý čistý pokojík. Žijeme dobře a pohodlně.
Dne 12. 8.
Skupina „Kraus“ nás opouští. Jsme nyní podřízeni jedenácté skupině „Habermann“. Na odpoledne připravovaný útok byl odvolán a určen na příští den, poněvadž nebyla zajištěna určitá zásoba střeliva a útok nebyl by mohl být do setmění ukončen. Vojínům poskytnut klid.
Dne 13. 8.
Vedlejší skupina pplk. Pappa29 provedla zamýšlený, námi podporovaný útok. Dva důležité kopce byly nepříteli urvány.
Rusové vyklízejí následkem toho městečko Stulpikany30.
Vzpomínky!
Jest krásný slunečný den, vstávám a otvírám okno naší světničky, vzpomínám… 15. srpna – svátek Panny Marie – bzenecká pouť (okurková)!
Jak jsem se na tento den těšíval! V duchu vidím ony proudy a davy slováckého lidu v pestrých národních krojích, švarné děvenky a šohaje, navzájem si kupující velká perníková srdce, staré babičky a tetičky dobráckých snědých tváří, ověnčené růženci, vybírající svaté obrázky – aby přinesly památku z pouti, děti pískající na cukrové píšťalky poskakující a veselící se…
Jaká vidina – vždyť to dnes na bzenecké pouti tak nevypadá! Kde by vzala děvčata mýdlo a škrobu, aby si naškrobila své rukávce, kde perníkáři mouky a cukru, aby napekli srdce, kolébky, koně, kde šenkýři piva, aby uhasili žízeň poutníků? A v kolika rodinách předloží dle starého zvyku svým tatínkům pěknou pečenou husu na stůl?
O tom ani řeči – není jednoho krásného zvyku, jedné radosti, kterou by válka nezrušila!
Jen kostel bzenecký byl asi přeplněn smutnými, prosebnými tvářemi. Tetičky, stařenky, strýčkové i děvuchy mladé prosí tam za šťastný návrat svých bratrů, synů a – miláčků!
Co mám dělati? – Jest klid, svátek na celé frontě. Půjdu si zavzpomínat, pozastesknout do kostela, vždyť dnes všichni mí drazí tam na mne vzpomínají! Příjemný, stinný vzduch kostelní mně osvěžil, uklidnil. Jest zde shromážděna celá pozůstalá německá elita města Kimpolungu. Na chóru pěje sbor – tiše, sladce, pláčou housle, bručí varhany – vzpomínám, sním…
Jest zde jako v ráji – jak dlouho jsem postrádal těchto sladkých citů, tohoto klidu duše nepopsatelného. Jen zvenku slyšet řev těžkých aut, vrzání vozů, nekonečný hlomoz města přeplněného vojskem.
Vycházím z kostela, když právě mašíruje útočný batalion s plechovými helmicemi na hlavě. Obecenstvo mává klobouky – útočníci děkují za pozdravy, pevným krokem kráčí dále, plní prachu – svým osudům vstříc! Mávají parfémovanými šátečky i hezké ony slečinky, dodávajíce útočníkům odvahy a přejíce jim štěstí v jejich katovském díle. I ona děvčátka, pozemští andělé, jež před pěti minutami ještě vzývaly Boha lásky a milosrdenství v stinném jeho stánku chrámovém, toho Boha, jež nám káže milovati se a ne zabíjeti se…!
Divný to svět!
Dne 16. 8.
Jest krásné počasí. Na celé frontě vládne klid. Odpoledne přednášíme našemu veliteli nadporučíkovi blahopřání k jeho vyznamenání. Večer bavíme se s kimpolungskými kráskami; jest zde děvčat jako kvítí!
Dne 17. 8.
Celé město jest ozdobeno prapory – jest den narozenin Jeho Veličenstva. Očekáváme ale zároveň ruská letadla s pumami; ochranná děla jsou na stráži.
Rusové nám ale nechtějí svátek pokazit. Odbývají se slavné bohoslužby. Každý muž obdrží dnes zdarma žold za 5 dní bez polních přídavků.
Dne 19. 8.
Zase nová slavnost! Generál povýšen na polního podmaršálka31. Dle všeobecného rozkazu nebudou se na našem kusu fronty podnikat žádné útoky.
Nyní odehrávají se boje v Rumunsku. K nám dováží se pilně jen ostnatý drát, podle čehož soudím, že si v Kimpolungu ještě čásek pobudeme.
Náš pobyt zde se den ze dne zpříjemňuje. Chodíme se často koupat do říčky Moldavy a večer očekávají nás již děvčátka „na verandách“! Má totiž každý dům dle rumunského způsobu buď krytou, nebo otevřenou verandu. Nebezpečí nám nehrozí vůbec žádné, vyjma úkladné vraždy ze žárlivosti.
Dne 21. 8.
Dnes předčítány jsou rozkazy stran krádeže brambor a drůbeže. Vojáci kradou, či jemněji řečeno „rekvírují“.
Jsou krásné časy. Na frontě vládne úplný klid.
Dne 24. 8.
První vlak suptíc, ověnčen a okrášlen obrazem císařovým vjíždí do města. Spousta lidí stojí kol spáleného nádraží.
Když byli Rusi v Kimpolungu.
Když se za teplých večerů bavíme se zdejším obyvatelstvem, zavedou tito často hovor o Rusích a vůbec o poměrech za časů, kdy Rusové cítili se v Kimpolungu neomezenými vládci.
Vyprávějí často věci velmi zajímavé, a proto chci aspoň částečně popsat vlastnosti a zvyky ruského vojska a důstojnictva; za pravdivost toho všeho ovšem neručím, neboť mně to vypravovaly většinou osoby pohlaví ženského…
Kimpolung bylo sídlo velkého ruského velitelství. Velmi se divím, že slyším více chvály, než hany o Rusích! Na toto nejsme my zvyklí, ale konečně i toto má své příčiny. S naším příchodem totiž stala se v Kimpolungu velká změna, jež jest pociťována nejvíce v krámech obchodníků, cukrářů, řezníků, dále v srdcích zamilovaných děv atd.
Zdejší občané zapomněli již na rakouské koruny a vládl zde rubl neomezeně. Za rubl dostal podle ruského způsobu všechno; zvláště židům se obchody s ruským zbožím zamlouvali; tito nesvědomití lichváři, maskovaní vlastenci, skoupili od ruských nespolehlivých skladníků spousty mouky, rýže, sádla a jiného zboží na úkor ruských vojínů v zákopech a lichvařili.
Maso bylo k dostání dle libosti a velmi laciné, obchody cukrářské a lahůdkářské byly plné sladkých věcí; toto všechno rázem přestalo, ba naopak naši vojáci pomáhají obyvatelům.
Ruští důstojníci hráli si na velké gentlemany a byli prý velmi dobrosrdeční. Od časů ruské revoluce odbývaly se samé slavnosti, slavnostní řeči; i prostí vojíni mohli býti řečníky.
Nejzajímavější věci udály se před ohlašovanou ruskou ofenzivou. Tehdy nechtěli vojáci více válčit, shazovali řečníky mluvící pro další boje z tribuny. Konečně zpolíčkovali svého generála Müllera na ulici tak, že za několik dní podlehl zraněním a zemřel. Tak stalo se i jiným bojechtivým důstojníkům.
Obdivuhodná jest odvaha ruských vojínů, jejich odpor vůči válce a hromadnému vraždění. Toho my v Rakousku ovšem nechápeme, jsme s tou uniformou už od dětství srostlí.
Pak dále chválí obyvatelé zbožnost Rusů. To jest ale podle mého spíše hloupost u nich, jejich Bohem jest vlastně jejich pop.
Kupodivu zdejším děvčatům zamlouvali se nejvíce ti, jež zobrazováni jsou všude jako strašidla civilizace – Kozáci a Čerkézové! Ba některé zamilované panenky, dokonce i Němky, nemohly zdolat pout lásky k oněm obrům a odjely při ruském ústupu se svými kavalíry!
Toť jest skoro neuvěřitelné! Kam se poděla ona vrozená hrdost? Rumunky utíkaly houfně s Rusy.
Každý ruský důstojník měl dva až tři vozy k dispozici. Docela obyčejný strážmistr počítán byl již do společnosti důstojníků a měl ku své obsluze až dva vojíny. Tedy o lidi nemají nouzi.
Zato ale židé měli zde zlé časy; byli nenáviděni. Několik dní před ruským ústupem žilo obyvatelstvo ve strachu o své jmění, neboť Rusové jednají při útěku bez ohledně a nemilosrdně. Skončilo ale vše nad očekávání dobře. Jen město velmi utrpělo ruskou dělostřelbou.
Dosud nalézáme ruské humoristické listy a slabikujeme Ruštinu. Ruské listy posmívají se bývalému carismu a kritizují neblahé poměry ve vlastní své říši.
Dne 26. 8.
Kromě oboustranných výzvědných podniků jest úplný klid. Večer ale dostali se Rusové následkem nedbalosti sousedních honvédských oddílů do našich zákopů a vyrazili ze strany na posádku šestých dragounů. Byli sice ihned za velkých ztrát zahnáni, ale měli jsme naneštěstí i my značné ztráty.
Noc pak byla klidná.
Dne 27. 8.
Vesnice ležící těsně při frontě jsou evakuovány. Před jedenáctou honvédskou divizí našly výzvědné oddíly v lese mnoho ženských mrtvol. Byly to Rumunky, selky, prodejné ženy lehkomyslné, jež uprchly s nepřítelem a zanechaly doma i dítky. Byly vesměs zardoušeny.
Dne 28. 8.
Loučíme se s naším starým velitelem skupiny, polním podmaršálkem Schwerem. Odchází navždy. Byl naším výtečným velitelem od bojů u Rziczky – tj. skoro od počátku války.
Velitelství převzal polní podmaršálek hrabě Herberstein32.
Jsou nám přiděleny nyní již dvě honvédské jízdní divize, jedna jízdní brigáda a jedna dělostřelecká brigáda. Bohužel, čím větší velitelství, tím menší dobrodružství, tím jednotvárnější bude nyní můj deník!
Dne 3. 9.
Na frontě vládne klid. Počasí krásné; cesty a železnice jsou upraveny, doprava jest nyní opět v nerušeném běhu.
Vojenští inženýři pracují na plánech na lanové dopravní dráhy. Napínavé zprávy přicházejí z Itálie.
Dne 6. 9.
Důstojnictvo je dnes velmi dobře naladěno následkem bitvy a vítězství u Rigy. U mne se ale taková nálada hned nedostaví, neboť čtu pilně „Důstojnický deník“, jenž hlásá vítězství za vítězstvím našeho vnitřního nepřítele – hladu. V úseku naší bitevní čáry panuje klid. Rusové přicházejí si pouze na ustanovená místa pro naše časopisy a rum. Noviny bez rumu nepřijímají!
Dne 8. 9.
S námi sousedící brigáda „Papp“ podnikla za časného rána malý útok za příčinou zjištění nových ruských zákopů. Nepřítel vzal své v těch místech dopředu posunuté neopevněné postavení zpět. Podle výpovědi zajatců byly skoro všechny ruské pluky před námi vystřídány novými.
Dne 11. 9.
Rusové podnikli několik silných útoků na sousední 59. pěší divizi. Následkem mocného tlaku celé ruské pěší divize na frontu tří našich batalionů vzato pravé křídlo 59. divize o něco zpět.
Nepatrný územní zisk zaplatil nepřítel krvavými oběťmi.
Hurá na houby!
Nastává nám zase podzim, listí mění barvu, polibky slunce jsou chladnější – vítr fouká ze strnišť. Chodíme na houby. Do lesa jest jen pár minut, ostatně kam pohled sahá, všude černá se jen les.
Našel jsem zde v Kimpolungu nový domov, řádný dům s vlídnými lidmi. Statná paní s dvěma mladými děvuchami, velmi vážená to rodina. Jsou to Němci. Přijímají rádi naše návštěvy, chodíme na procházky a dnes jsme se vypravili dokonce do lesa na houby!
Tedy vzhůru na ty hřiby, holoubky, máselničky, kuřátka, papínky…
Tvoříme tři páry; já dělám společníka staré paní a mí zamilovaní soudruzi kráčí pod naším přísným dohledem před námi za nekonečného šeptání, vzdychání atd.
Toť se rozumí, že při hledání hub nezůstanu stále při boku staré paní, že se zamíchám i mezi ty mladé a hledám nejen houby, ale i „hubičky“!
Za nedlouho měli jsme hub plné rance a samé hříbky. Pak jsme si zahráli v opuštěných zákopech – dělali jsme šturm na dámy, užívajíce smrkových šišek jako ručních granátů.
Konečně za zpěvu jsme nastoupili cestu k domovu. Stará paní mne dnes přijala za syna, cítím se jako doma u těchto dobrých lidí a ptám se jen znovu a znovu sám sebe: „Jak si zasloužím toho klidu a radosti, zatímco druzí umírají v zákopech!?“
Ale zářivé slunce, jemný šelest stromů, modré nebe, zpěv ptactva, vše jakoby ke mně mluvilo: „Mlč a buď vesel, vždyť nejsi ty vinen, že miliony se vraždí a rvou, vinni jsou oni otroci mamonu, jež žijí v rozkoších, vysávají mízu lidstva, jedí a pijí, tančí a se smějí…“
Dne 14. 9.
Rusové neopakují více své útoky. Na frontě zavládl neobyčejný klid. Zdejším obyvatelům rozdávají se první potraviny na lístky. Za údivu a reptání odnáší si hospodyně nezvyklé porce mouky a cukru do svých spižíren.
Dne 18. 9.
Na výpomoc přidělen nám byl horský telefonní oddíl sestávající ze dvou čet. Mohu se tedy těšit zase na brzkou dovolenou.
Na frontě jest úplný klid, až na boje hlídek. Neklid v Rusku účinkuje i na frontu.
Dne 19. 9.
I na nás přišla řada…
Osudný dopis oznámil mi smutnou, zdrcující zprávu o smrti mého milovaného bratra Antonína33.
Můj nejstarší bratr, otec dvou něžných dítek, manžel jemnocitné mladistvé ženy padl tam na jihu, kdes mezi holými alpskými skalami, daleko od svých drahých!
Ani na okamžik nemohl již spatřiti svou ženu a nevinné dítky – vzdálen, v cizině, za hudby děl, háje kus mu vyměřené skály, očekával svůj osud – očekával hroznou chvíli, až nepřátelský granát roztrhne srdce milujícího manžela, otce a bratra!
Nyní již spí kdes klidně v alpském údolí – náš drahý bratr nevrátí se více v rodinný náš kruh a zůstane nám pouze bolná vzpomínka. Stal se obětí válečné bestie, jež svými krvavými drápy trhá a sápá miliony právě těch nevinných mas, právě těch, jichž majetkem byly jen ty holé pracovité ruce a dobré upřímné srdce. A i toto jim není dopřáno, i to musí obětovati, vrhati se do ohnivého nenasytného chřtánu válečné nestvůry!
Spi klidně, bratře milený, Bůh buď ti milostiv!
Věz, že krev tvá a milionů tvých padlých druhů volá o pomstu, volá po zničení onoho válečného zla, jež vždy přivodilo světu tolik neštěstí, bolu, strádání a bídy; svou krví vykoupil jsi blaho pro budoucí své bližní, pro dítky tvých pozůstalých dítek – neboť ony nesmí býti více otroky, nýbrž lidmi svobodnými a šťastnými!
Nyní cítím teprve důkladně ono zlo války!
Obraz bratra zborceného krví, jeho vzlykající žena a dvojce dětských nevinných oček tázavě pozorujících plačící svou matku, pro své útlé dětství nechápající hrozné neštěstí – a starou šedivou matku – to vše naplňuje mé srdce nejen lítostí a bolem, ale i mstou a vztekem.
Honba a pomsta vám, vy otrokáři, však přijde jednou chvíle, kdy souditi vás budou vaši vlastní otroci – masy pracujícího lidu!
Dne 29. 9.
Není skutečně co psáti. Na frontě panuje klid, dějí se přípravy na zimu.
Mám slíbenou dovolenou, ale přišel rozkaz zastaviti dovolené až do 12. října. Příčinou toho bude asi nějaké přeskupení vojsk, anebo zamýšlený německý útok u Radauze.
Rádi bychom se dostali do úrodného sučavského kraje. Podaří-li se Němcům zamýšlená ofenzíva, dojde naše přání svého splnění. My zde v těchto horách nemůžeme podnikat úspěšných akcí, aspoň tedy ne bez velkých ztrát.
Snímky pro kina!
Nikdy nemohl jsem si představiti, jakým způsobem opatřují si kinematografické společnosti své zajímavé a věrné snímky bojů v zákopech. Nyní konečně byl jsem toho sám svědkem. Společnost vyprosí si od vysokého vojenského velení dovolení, aby směla v opuštěných starých zákopech fotografovati boje. Dostane k dispozici několik set vojáků pod velením důstojníka. Polovice se převlékne za Rusy a boj začne.
Hází se ručními granáty, střílí se ze strojních pušek, vrhají se miny a konečně následuje i útok bodákový.
Že našinci vždy vyhrají, toť se samo sebou rozumí!
Ale i tato zábava stojí někdy oběti; dnes byl jeden vojín střepinou miny těžce zraněn. Ubohý hoch, zaplatí nový program v kině hroznými bolestmi.
Dne 8. 10.
Na frontě vládne neobyčejný klid. Studený vítr rve zežloutlé listí ze stromů – blíží se zima!
Pomalu se připravujeme na tu bílou paní. Vozíme dřevo, spravujeme kamna a okna. Blíží se zase ony dlouhé zimní večery a válka trvá dále!
Dne 11. 10.
Z technických důvodů jest dovolená zase zastavena až do 21. října. Právě dnes měl se uskutečniti můj sen o dovolené, ale osudný telegram změnil vše!
Rád bych na dovolenou dříve, než nastanou silné mrazy; dobře si pamatuji na minulou cestu přes ledovou Maguru.
Na frontě klid až na malé potyčky polních hlídek.
Chudině nastaly s naším příchodem špatné časy. Pro chudinu se zde nepodniká ničeho.
Rusové loupili u bohatých židů. Zato podporovali chudinu, rozdávali denně obědy pro chudé z takzvaných válečných kuchyní.
Podle všeho není to již staré shnilé Rusko, nýbrž nová říše, prosycená sociálně demokratickým smýšlením.
Snad zasvítí nám odtamtud konečně i slunce míru!
Láska nezná hladu!
Jak jsem se již jednou zmínil, jest město Kimpolung bohaté na krásné děvy. Ovšem mně jest to úplně fuk! Já se držím pravidla, že milovat máme jen jednou – a to mám bohudíky již za sebou.
Zato můj přítel Š. dbá docela jiných pravidel a následkem toho jest zamilován neustále až po uši. Doma se nezdrží a mimo služby není vůbec k mluvení.
Lituji ho ubožáka, jest na něho hrozná podívaná! Nespí, nemluví, hledí do prázdna a co zvláštního, nejí!
To bylo u mne za časů lásky právě naopak!
Za takovou krásnou vlastnost jsem mu velmi vděčen, neboť mně zůstane skoro každý den jeho porce masa pro můj nenasytný žaludek.
„O Amore, diblíku, ponechej jen dále mého přítele v poutech té šílené lásky – můj žaludek ti bude vděčný!“
Dne 19. 10.
Mám právě po službě; jsa unaven, natáhnul jsem se s příjemným pocitem nerušeného klidu na můj „Feldbet“34.
Z dřímot vyrušil mne nekonečný křik a jásot, a nežli jsem otevřel oči, byl jsem tažen od svého přítele D. nešetrně za nohu po zemi! Nenávidím takových žertů, a proto jsem na něho zahoukl: „Blázníš, chlape? Nech mne spát!“
No, ale on na to: „Ať žije Bzenec, pojedeme dnes na dovolenou!“
Tak to si nechám líbit. Sebral jsem své švestky, navěsil si své metály a přímo k nádraží. Cesta byla nekonečná.
Chtěje si ušetřiti tlačenici v Budapešti a ve Vídni vystoupili jsme v Solnoku, jeli na Hatvon35, pak na Rudku a dále na Žolín36 a nakonec jsme přes Trenčín neměli spojení, jeli jsme tedy na Aderberg37 a odtud rychlíkem na Břeclav a tam konečně přesedli jsme do osobního vlaku k Bzenci.
Dovolená byla smutná. Zemřela mi švekruše38, sloužíme mše za padlého bratra a pak ty svátky „Všech Svatých“ již samy sebou udržovaly všeobecnou smutnou náladu.
Navštívil jsem Brno a Vídeň. Konečně uplynula lhůta mé dočasné svobody. Zpět jsem jel obtížen balíky pro mé soudruhy a břemenu mému ještě přitížila sestra v Uhrách v Bekesczábě39 ohromným bochníkem krásného bílého pšeničného chleba.
Ach, byla to hrozná cesta zpáteční. Objemný pecen stěžoval mně přístup k vagonu, a tak zůstal jsem se svým pecnem často na holičkách a nedostal jsem se mnohdy ani do vozu. Jel jsem ale přece jen přes Trenčín a prohlédl jsem si důkladně uherské Slovácko.
Dne 10. 11.
Již zase bělají se přede mnou kopule rumunských kostelů kimpolungských. Kamarádi, jimž jsem přivezl balíky z domoviny, byli nadšení mým příchodem.
Dne 11. 11.
Běda mně. Cítě se churav šel jsem k prohlídce a po prohlídce přímo do polní nemocnice. Dostal jsem nepříjemnou kožní nemoc „Scabies“40.
Dne 12. 11.
Ležím natřen sírovou černou mastí a vzpomínám na chvíle prožité na dovolené, páchnu na sto kroků.
Píši svým drahým a chvílemi popatřím vzhůru, kde nad hlavou na „Kopfbrette“41 stkví se krásný, veliký, bílý pecen!
Chvílemi si vzdychnu a pak si ho ukrojím!
Dne 17. 11.
Jsem ještě stále v nemocnici; začalo mrznouti silně a do rána napadlo sněhu. Tedy zase nastává nám ta dlouhá zima karpatská s celou svojí krutostí. Můj oddíl a celá vojenská skupina hraběte Herbersteina odcestovala do Dorny Watry.
Zatím staví se pro nás dřevěné baráky v Rumunsku u zničeného dvorce Vagaria Regelui.
Dojmy z polní nemocnice.
Ač potloukám se již čtvrtý rok v poli, neměl jsem přece dosud příležitosti býti svědkem útrap vojínů v nemocnicích.
Díky Bohu, dosud zdráv vzdoruji různým nehodám. Ač mnohdy již jsem byl dosti vážně churav, někdy i horečkou mořen, vzdoroval jsem, nechtěl jsem do nemocnice. Ale v tomto případě jsem byl nucen, abych nenakazil své soudruhy. Dlouhé jsou mně zde chvíle.
Postele jsou stále všechny obsazené trpícími hrdiny ze zákopů.
Mladí hoši i šediví již mužové, leží zde v dlouhých řadách se smutným výrazem v tváři. Pozoruji ta mladá vyhublá těla, jejichž organismus ničí den ze dne a více a více ona příšerná válka! Zde nejlépe viděti možno velké oběti války. Mladí devatenáctiletí hoši sténají bolestí v údech – hoši, jež mají teprve žíti a těšiti se ze svého mládí!
Z fronty přivážejí raněné – ač jest klid, přece každý den vyžádá si nových obětí. Každodenně odnáší několik hrdinů na válečný hřbitov kolem starého rumunského kostelíka k věčnému odpočinku.
Dne 19. 11.
Dnes šel jsem na prohlídku a prosil lékaře o propuštění. Bylo mně vyhověno. Po důkladné koupeli a dezinfekci opustil jsem nemocnici, rozloučil se známými obyvateli města Kimpolungu a odejel do Dorny Watry k svému oddílu.
Dne 22. 11.
Mám službu. Stanice jest provizorně zařízená, všechna spojení dává nám poštovní centrála. Náš pobyt zde stanoven na deset dní. Město Dorna Watra, ač zde nebyli Rusové, jest mnohem více zpustošené než Kimpolung, kde byli Rusové více než půl roku neomezenými vládci.
Okna i dveře jsou odneseny. Nábytek z opuštěných domů zmizel úplně. Pochutnáváme si zde na dobré železité minerální vodě.
Na frontě jest úplný klid. Při našem velitelství máme mnoho přidělených důstojníků.
Dne 27. 11.
Jest ošklivý nudný čas. Celé dny padá sníh, na cestách mísí se sníh v řídké bláto, na horách zůstává ležet.
Denně vymění se pouze několik dělových výstřelů s nepřítelem, jinak vládne úplný klid. Časopisy podporují naše naděje na brzký mír. Škoda mých sedmi let mládí!
Dne 30. 11.
Na frontě jest klid. Rusové chodí si denně až ku drátěným překážkám na určená místa pro časopisy a rum. Někdy vezmou pouze rum a časopisy nechají ležet.
Připravujeme se na cestu do Vacarie Regelui. Docházím k zubnímu lékaři.
Dne 2. 12.
Časně ráno jsme opustili Dornu Watru. Bláta na silnici po kolena. Asi po hodinovém pochodu řídkým blátem dojelo nás dopravní těžké auto. Řidič, můj přítel, vzal mne sebou. Jeli jsme přes Guru Negri, kolem známého kopce Monte Rusului, přes In Linistie, Panaci, Coverku, pak do půl kopce De Vinat až k lanové dráze.
Vzácná to podívaná – lanová dráha v horách! Mohl jsem si sednout do koše, ale za takové zimy není chuti na vzdušné partie. Silný stroj jest stále v pohybu. Každých sto kroků přivěsí se na drátěné lano koš, naloží se 4 pytle zboží a táhne přes kopec a rokle přímou vzdušnou cestou k cíli. V konečné stanici se zboží skládá z košů a tyto vracejí se zase po laně zpět.
Prohlédli jsme si stroj a pustili se pěšky přes horu De Vinat. Silně sněžilo. Krajina stále pustější, lidských příbytků není vůbec k spatření. Kolem cesty staré ruské zákopy a rozstřílené podzemní skrýše.
Obdivovali jsme zdejší horské velikány. Brodíme se sněhem, jsme více než 1 500 metrů vysoko. Konečně sestupujeme trochu níže do roklinatého uzoučkého údolí. Pozdě večer minuli jsme skupinu bídných horských salaší Darmoczu a dospěli do Vacaire Regelui.
Urazili jsme celkem 25 km autem a 30 km pěšky.
Dne 4. 12.
Rumunské slovo Vacaire jest tolik jako dvůr. Jest to dvůr – bídný dvůr. Dvě dřevěné dlouhé stáje a domek, kde jest naše centrála. Štěnice nám lozí po papíře při psaní i ve dne. Důstojníci mají vystavěny krásné dřevěné vily uvnitř omítané. Pro nás zůstalo zde jen několik dřevěných baráčků po Rusích.
Dne 5. 12.
Silně mrzne. Na frontě úplný klid. Mluví se o příměří. Jest nás 22 mužů, spíme v dřevěné boudě, která je úplně obházená hlínou. Jest zde sice teplo, ale zato vzduch děsně prosycen všemožnými výpary (neboť „trubka“ ponocného zazní přečasto). Bydlím zde jen provizorně, čekám totiž, až odstěhuje se kancelář technické švadrony a pak převezmu útulnou boudu.
Dne 7. 12.
Svatý Mikuláš se s nadílkou pro nás vojáky o den opozdil, ale tato stojí aspoň zato!
S Ruskem jest uzavřeno příměří na deset dní!
Záložní vojska a větší velitelství budou přeložena dozadu. Dnes vzpomínáme na noc mikulášskou, za divokých bojů u dvorce Laskové v Haliči.
Dne 10. 12.
Rozradostněni a s nadějí v srdci na kýžený mír mašírujeme pryč z roklinatých těchto končin zpět do Dorny Watry. Zpáteční cesta jest mnohem příjemnější, neboť jest silně zmrzlo.
Dne 13. 12.
Bydlíme v dosti velké světnici, ze dveří jsme si udělali okno, rozbořená kamna opravili a dokonce jsme si ze sousedního domu zavedli elektrické světlo. Jest příměří – klid. Mrzne a padá sníh. Moji zábavou mimo služby jest polní kino, kteréž každý druhý den navštěvuji. Mimo toho čtu pilně časopisy a velmi rád chodím naslouchat vojenské hudbě – kteráž hraje každý večer v důstojnickém kasinu, aby pánům lépe chutnalo!
Dne 17. 12.
Zase o krok blíže míru. Ujednáno tyto dny příměří na ruské a rumunské frontě na celých 28 dnů.
Náš telegrafní oddíl obsadil ale mnoho venkovních stanic a centrál a máme tudíž velmi často službu. Nastanou jednou časy, kdy budu moci myslet jen na práci denní a v noci se nerušeně oddat klidu?
Venku chumelí, mrzne a hlavou táhnou vzpomínky – blíží se vánoce!
Dne 23. 12.
Vojenská skupina polního podmaršálka hraběte Herbersteina bude v nejbližších dnech rozpuštěna. Náš oddíl bude přidělen zpět k šesté jízdní divizi. Pátá honvédská divize a dva bataliony od 63. pěší divize vystřídají 6. jízdní divizi. Tato v nejbližších dnech odcestuje k Černovicům. Tedy konečně pryč z těchto hor do přívětivějších končin.
Vánoce!
Štědrý den – svatý večer – čtvrté již vánoce v poli! Tentokráte jsem pozván do Kimpolungu a užívám svátků v tiché vzorné domácnosti, příjemně se bavíc v kruhu lidí – přátel!
Mrzne – sníh chrupe pod nohama, pravá vánoční nálada. V poledne jsem předal službu a jel s nákladním vlakem do Kimpolungu.
Večer vítal mne už úsměv milé hostitelky, vlídné to paní a ovanula příjemná vůně smažené ryby. Od sporáků zaleskly se zoubky a oči dvou sličných, žárem plotny rozpálených mladistvých kuchařek – dcerušek! Vše tak mnohoslibné!
A nemýlil jsem se, žaludek i srdce bylo ukojeno měrou vrchovatou!
Popíši zkrátka zdejší zvyky štědrovečerní. Prvním jídlem jsou svěcené oplatky. Hospodář je rozláme na tolik kusů, kolik je hostů. Každý host dotkne se svým kouskem kousku všech ostatních hostů na způsob přípitku a pak následuje vzájemné blahopřání ke svátkům.
Dále se objeví na stole mísa vařené celé pšenice, promíchané medem, mákem a zdobené loupanými ořechy – jí se za studena a jest to výtečné. Pak ryby, sardinky, záviny, cukrovinky, ovoce, pije se občas stopka koňaku, nebo sklenička vína. Nakonec jsme si postavili stromeček na stůl a následovala výměna dárků!
Já jsem ztropil žert a koupil staré paní krabici piškotů s ohledem na její špatné zuby, ale ona mně zase jako revanš velký hřeben a zrcátko – s ohledem na moji lysinu! Tedy to byla malá porážka pro mne!
Vyspal jsem se v bílých peřinách, a když jsem ráno otevřel oči o devíti hodinách, stála již káva a kyprá bábovka na stole! Ani doma bych se tak neměl!
Dopoledne jsem si šel poslechnout do kostela koledy. – Však běda! Po tučném obědě se jedna – a právě ta malá, hezká, černooká a růžolící slečna roznemohla.
Byl jsem hned rozhodnut s největší horlivostí zastávat službu milosrdného bratra. Tak hned se vařily kamilky a já zahříval kastrůlky, zavinoval do zástěrky a přikládal na bolavý živůtek roztomilé slečinky. Ležela zde chudinka sténajíc na plyšovém divanu, jako krásná hříšnice Máří Magdaléna. Vzpomněl jsem si na pražený oves v Rožnově na faře – podal onen skvělý návrh, ale ovsa nebylo a zůstalo to tedy při kastrolkách.
Běhal jsem jako číšník s utěrákem přes rameno od sporáku do světnice. Když jsem vyměnil pětatřicátý, tak bolesti povolily a očka malé pacientky nabývaly dřívějšího lesku, tvářičky zruměnily a konečně za oponou karmínových rtů objevily se dvě řady perel. Jsem tedy dobrý lékař! (Uzdravil se pacient, ale zdá se mi, že sám jsem onemocněl – hm – ale jsem střízliv? Nebyl to pouhý nápor? Jaká nevděčnost ode mne! Ale myšlenky jsou mrakům podobny – přicházejí a táhnou v dáli, stopy nezanechávajíce!)
Po studené večeři jsme si zahráli s dámami v karty na šest a šedesát a konečně nočním vlakem po dlouhém loučení odjížděli zpět.
Vše krásné trvá vždy jen tak krátce!
Dne 30. 12.
Konáme přípravy k odjezdu, balíme aparáty a svinujeme drát. Tentokráte budu odcházeti rád a s lehkým srdcem z těchto končin.
Na frontě provádí se výměna zboží s nepřítelem. Za nože, zrcátka, břitvy, rum a jiné malichernosti dávají nám Rusi mouku, kukuřici, chléb atd. Výměna děje se na určených místech hromadně i ve větším měřítku. Tak dnes již vyhlížíme! My jsme nefasovali již 12 dní žádný chléb; náhradou za chléb dostávali jsme kroupy. K tomu ještě ten rakouský pořádek se velmi dobře hodí.
Každodenně hlásí pluky několik koní pošlých následkem podvýživy. Dokonce i u dvou vojínů byla prokázána smrt následkem podvýživy. Není stejný přece lidský organizmus a nemůže tedy stačiti stejná jedna strava pro všechny – i pro ty ubohé tam vpředu v pustých horách, žijících v zákopech za krutých mrazů 1 300 až 1 600 metrů vysoko.
Dne 31. 12.
Jest silvestrovský večer a mám službu. Smutný Silvestr – hořká káva a 1/8 kg chleba k večeři. Ovšem v důstojnickém kasinu hraje hudba, jest veselo, pije se sekt…
Zazněly tři salvy – jsem o rok starší!
Snad ten rok 1918 přinese nám ten kýžený mír!