Deník Vladimíra Sýkory z let 1914 – 1921

ROK 1916

Dne 4. 1.

Jest po svátcích, fádně a smutně, bláta až po kolena. Ruské útoky na naší frontě u Dněstru se neopakují. Rusové couvli 200 kroků od našeho drátu a opevňují se, což svědectvím, že zůstane zase vše při starém a i možné jest, že bylo potřebí sil zde působících u sousedních kommand, odkudž zaznívá střelba nepřetržitě. Děláme malou zkoušku technickou, ale nedaří se nám. Postrádáme citlivějších aparátů.

Dne 6. 1.

Velkou vodou stržený most u Michalcze¹ nahrazen byl před nedávnem úzkým asi 100 kroků do vody zabíhajícím můstkem, na jehož konci silné, asi 5 m vysoké trámy se schodky. Na vrchu připevněné silné drátěné lano, napnuté k oběma břehům řeky.

Na laně pomocí dřevěné loďky upevněné na kladce, mohlo se v čas noční přejížděti přes řeku.

Zde napnut byl též železný telegrafní drát, spojující v zákopech se nalézající oddíly s divizí. Zákopy jsou do polokruhu a tento má pouze 800 až 1 000 kroků v průměru, takže jest možno z obou stran polokruhu ruským polním strážím dostati se těsně až ku břehům, porostlým mladým nízkým lesíkem. Mimo toho, kdesi na příhodném místě skrytý ruský pozorovatel měl telefonické spojení s dělostřelectvem. Tento byl nám solí v očích a nebylo možno dosud vypátrat jeho úkryt. Určoval ruské artilerii cíl střelby na Dněstr a stalo se několikráte již, že přestřelili náš drát a oddíly za vodou zůstaly bez spojení.

Proto chtěli jsme vystaviti v noci rezervní spojení přes vodu, kteréhožto podniku jsem se též zúčastnil. Práce velmi nebezpečná, neboť lehko při větším šramotu mohli jsme na nás přitáhnouti oheň ruské dělostřelby, nepočítaje ani střelbu obyčejnou, jež ani minuty neustávala a stávalo se často, že při převážení potravy bylo několik raněných. Musili jsme si počínat velmi opatrně. Asi o osmé hodině večer dali jsme se do díla.

V krátkých přestávkách vržené nepřátelské rakety osvětlily hladinu vodní, že zdála se stříbrnou plochou a možno Rusům pozorovati každý náš pohyb. Byli jsme poučeni, při každém osvětlení zůstat nehybně stát nebo lehnout na zem. Tím se práce velmi zdržovala a vraceli jsme se až pozdě v noci se zdravými údy vzdor sterým bezcílným střelám do Semiakowců.

Dne 7. 1.

Odpoledne střílela ruská artilerie tak dlouho, až brzy přišla nám neblahá zpráva, že včera přes řeku natažený drát opět prostřelen.

Velmi nepříjemné a k tomu ještě přišel rozkaz vzíti ty samé lidi a zhotoviti spojení znovu ještě dnešní noci a více stranou od mostu, tedy ještě blíž ruským strážím; ruská artilerie měla totiž dobrý cíl na místo přeplutí a každý drát by jistě, ne-li hned, tedy později poškodila.

Dnes začali jsme později, asi v deset hodin večer. Nemajíce zde výhodného stromu, nutno bylo zasaditi 8 metrů vysokou tyč.

Na protější straně připevněn drát asi v polovici 300 metrů vysokého skalnatého břehu. Práce se zdařila. Rusové jako by něco pozorovali, spustili na nás střelbu. Naštěstí bylo to pozdě, neboť práce byla ukončena.

Museli jsme se však skrýt do zákopů, neboť neuhasla ještě jedna raketa a už vylétla druhá – světlo jako ve dne. Za hodinu utichla střelba až na obyčejné přestřelování.

Při krásném osvětlení jsme však zpozorovali, že drát vězel na těch místech v pichlavém drátu, rezervním to opevnění u vody. Vzal jsem si tedy tyč a zkoušel jsem jej uvolnit, ale marně. Položil jsem tyč přes drát a lezl. Poškrábal jsem se důkladně, než jsem přelezl 10 metrů široké pole pichlavého drátu. Nedbal jsem však, když rakety začaly znovu svou činnost a několik kulek zarylo se do bahna přede mnou.

Byl jsem rád, že jsem vyvázl z oné situace. Roztroušeně opouštěli jsme Dněstr. Asi o čtvrté hodině usínal jsem v blahém vědomí zdařilé práce.

Dne 9. 1.

Změnili jsme místo. Ale pouze naše půlpatrola – a sice zase do Czernilice ku brigádě. Tentokráte nechali jsme koně v Siemakovci. Bylo by velmi obtížné každodenně 14 km jeti pro oves.

Vede se nám zde velmi dobře, neboť žijeme zase na svou vlastní pěst, dostáváme místo menáže peníze – obnos docela slušný. Hrozně draho. Mnohdy nelze ničeho koupiti. Ale přece jest nám to milejší, neboť si můžeme vše připravit dle svých chutí.

Dne 12. 1.

Dnes máme poloviční hody. Složili jsme veškeré své finance na hromádku a koupili si malé, ale buclaté prasátko. Škoda, že nemáme času a příprav, abychom si mohli nadělat jitrnic a jelit – zato máme každý den vepřovou se zelím!

Dne 15. 1.

Rusové podnikají znovu útoky na „Brückenkopf“. Používají min a granátů. Však ztráty na lidském materiálu jsou na jejich straně pětkrát tak velké jako v řadách našich. Útoky jsou vždy se zdarem odraženy.

Dne 16. 1.

Den mých narozenin. Dnešním dnem začínám žíti svůj sedmadvacátý rok! Jen krátký čas svítilo mě slunce volnosti – jsem stále spoután, vězněn. Ráno oddán vzpomínkám v polském kostelíku. Večer milá zábava při čaji.

Dne 17. 1.

Jest klid. Tu a tam činí Rusi malé útoky, jež považovány za malé, takzvané demonstrace, jichž účelem jest ne postoupiti zde dopředu, nýbrž nás uváděti v omyl, stran soustřeďování sil na místě jiném, kde proraziti dle výpovědi konfidentů² skutečně zamýšlejí.

Dne 18. 1.

První dech míru! Černohorci skládají zbraně. Snad budou následovat toho příkladu též ostatní. Soluň opevněná. Politika s Řeckem velmi spletitá. Mezi námi panuje dobrá nálada a naděje na brzký mír.

Též události na moři velmi důležité a zajímavé.

Dne 19. 1.

Dnes přišly dva bataliony pěchoty jako záloha a posila. Ze strany nepřátelské vysláni četní vyzvědači. Někteří jsou již polapeni. Též hoši 14 – 15 let staří používáni k tomu účelu.

Dle výpovědí, rozdělili Rusové pro Balkán určené vojsko po Haličské frontě. Mezi Rusy velká nechuť k boji, ba i důstojnictvo projevuje i před podřízenými svou nevoli.

Dne 20. 1.

V posledních dnech užívají Rusi velmi často min, ručních granátů různých druhů. Též takzvané „Ballonabwehrgeschütze“ nepostrádají a i drátové spojení se rozvětvuje a zdá se, že technice věnují mnohem větší pozornost, nežli na počátku války.

Dne 23. 1.

Útoky Rusů na „Brückenkopf“ jsou na denním pořádku. Zdá se, že chtějí stůj co stůj, na krvavé oběti nehledě, těchto několik sáhů země opanovati. Jsou zakopáni před našimi dráty, hází granáty, miny a v posledních dnech i bomby s otravným plynem.

Přišel rozkaz, všechny koně daleko kdes až za Prut ubytovat a z kavalerie sestavit takzvané pěší bataliony. Příčinou toho snad potíže s dopravou ovsa a sena až sem ku Dněstru. Koně budou ubytovány ve vesnicích nedaleko nádraží.

Měl jsem opravdu strach, že seberou i mého Edmunda, ale díky Bohu nestalo se tak. Telegrafisté od kavalerie zůstanou na koních.

Dne 29. 1.

Památný den pro mne. Za dlouhé služby a zvláště za nebezpečné tažení drátu za nepřátelské střelby přes Dněstr dekorován jsem byl stříbrným penízem udatnosti druhé třídy³.

Dne 2. 2.

Dnes odehrála se hrozná scéna. Očekávali jsme s napětím čtvrtou hodinu ranní. Bylo to ovšem tajemstvím, ale my telegrafisté jsme věděli, že budou celé řady ruských zákopů na „Brückenkopfu“ vyhozeny do vzduchu. Stalo se. Rusové měli ovšem tentýž úmysl, ale naši si přispíšili.

Dobývali se tajně na sebe pod zemí již několik dní. My jsme kopali níže a dnes dosáhli cíle. Jen několik dunivých ran – účinky ekrazitu⁴ byly děsné.

Rusové couvli 300 kroků nazpět, podnikli protiútok, ale byl i ten krvavě odražen.

Dle výpovědí později zajatých bylo 300 Rusů vyhozeno do vzduchu a zaživa zasypáno.

Účinky nových vynálezů jsou strašné. Zvláště miny a ruční granáty zohaví tělo úplně. To se nedá ani válkou nazvati, co se nyní děje. Celá ta nekonečná válka nabývá docela jiného rázu než na počátku. Technika, zdá se, ji i rozhodne.

Dne 6. 2.

Vede se nám velmi dobře v Czernilici⁵. Řádí zde sice tyfus dosti silně, vzdor všem lékařským opatřením. Myslím, že všeho původem je hrozná nečistota zdejších židů a špatná strava civilního lidu. Zřídila se zde dokonce kantýna, v níž časem možno koupit pivo a víno, ovšem vše je děsně drahé. Však krátí se lhůta našeho pobytu, brzy musíme zase k divizi.

Dne 8. 2.

Mám právě službu. Naše telefonicky spojené pozorovací stanice hlásí nepřátelský aeroplán letící směrem k naší vesnici.

Nemáme ty hosty v podobě letadel velmi rádi, neb tito mívají v poslední době nekalé úmysly. A tento případ stal se právě nyní. Asi za deset minut vznesl se aeroplán nad naši budovu a viděti bylo jak spouští bomby – vypadá to asi tak, jakoby dolů letěly zatěžkané bílé kousky papíru!

Ozvalo se několik hlučných ran. Letec netrefil – padly asi 150 kroků od naší budovy do zahrady. Zato hned vedle našeho bytu.

Mám vždycky štěstí – jak dlouho ještě?

Dne 10. 2.

Válečné zprávy jsou denně kratší – jen několik slov. Nevíme mnoho co se děje. Mluví se o špatné náladě v Itálii. Odzbrojování Černohorců hotovo. Naše truppy postupují k Durazzu.

Dne 11. 2.

Náhlý rozkaz opustit Czernilici zkazil nám celou náladu. Ještě jsme si naše prasátko docela neužili. Odpoledne musili jsme se spokojiti s komisní menáží.

Nastává nám zase ten fádní život.

Dne 18. 2.

Dnes měl jsem příležitost prohlédnouti si nedaleko nás stojící „hmoždíř“, zvaný „Dicke Berta“, vrhající střely 30 cm v průměru a skoro metr dlouhé.

Jest umrzlá cesta, a tedy jsme si šli prohlédnout onen hrozný nástroj. Byl postaven asi deset kroků od hlavní silnice. Půda pod ním zhotovena ze železných klád a ploten.

Asi 30 kroků byly vzdáleny příbytky obsluhujícího mužstva a ochranné zákopy. Právě stříleli. Onen velikán jest výrobkem škodových továren na děla. Výrobce ručí za bezpečných 300 ran. Z onoho děla vystřelilo se ale po dnes již 1 400 ran a tedy musí si již obsluhující personál počínat velmi opatrně.

Jeden otvírá velký „Verschluss“⁶, dva jiní muži vezou na vozíku náboj – střelu 30 8/10 cm v průměru a asi jeden metr dlouhou. Ohněstrůjce řídí cíl a rozkazuje. Při výstřelu táhne se za drátěný provázek z podzemního úkrytu. Vše uskočí do zákopů a zacpe uši, neboť se může stát, že by onen celý již opotřebovaný stroj explodoval.

Země zaduní při výstřelu a v nedaleké vesnici zatřesou se chalupy až v základech. Střela obrovskou silou vržená letí kolmo 4 000 metrů vzhůru za hrozného hukotu, pískotu a pláče, zvláště je-li vzduch hustý a pak letí dle toho, jak cíleno až 10 km daleko.

S jakým zděšením je onen smrtonosný předmět očekáván u nepřítele si můžeme představit, neboť dosti hrozná jest dělostřelba z náboje nejmenšího kalibru, s nimiž nás Rusi tak hojně častují.

Právě došla nám zpráva hozená z aeroplánu, že za dnešní střelby zničeny dvě ruské baterie – děla i mužstvo zabity a zasypány.

Dopadnuvší rána udělá rolníkovi na poli jezírko. Takových jezírek mají zdejší rolníci plná pole, ještě z časů, když jsme hnali Rusi za Dněstr. Náš soused chodil několik dní na pole i se ženou, než zaházel jednu takovou jámu. Nepřítel musí děsem a hrůzou utéci, není možno se před takovým dělem skrýti.

Dne 19. 2.

Dnes v noci nás vzbudil rámus ze snů. Stráže budily vojáky po chatách s povykem „Dvůr hoří!“ Rychle běželi jsme ke dvoru, odkudž šlehaly již jasné plameny. Hasili jsme sněhem dvůr, který jest na kopci, daleko od vody.

naštěstí shořely jen ze dřeva vystavěné příbytky důstojníků, soudní kancelář a dámské lože – oněch věrných dam, jež jaty nevýslovnou láskou k válčícím hrdinům, obšťastňují je i na poli válečném a jezdí s nimi i po místech nebezpečných.

Brzy, asi za hodinu, byl požár uhašen.

Pokrok techniky dosahuje netušené výše v moderní válce. Důkazem toho včerejší podnik našeho letce. Při střílení s těžkým hmoždířem vznesl se náš aeroplán až nad nepřátelské baterie a udělal několik zdařených fotografických snímků představujících účinky explodujících střel našeho velikána – lze viděti zcela zřetelně na kusy roztříštěné dělo, vůz a mužstvo vržené vysoko do vzduchu!

Před padesáti lety bylo by to zázrakem!

Dne 20. 2.

Hned ráno dostali jsme hřmotný vojenský pozdrav z japonských děl. Nepřítel vzal asi směr včerejšího ohně. Granáty explodovaly právě uprostřed dvora. Byl to asi revanš za včerejší, námi způsobenou katastrofu.

Jeden granát vletěl do kovárny a zranil dva kováře, zabil koně. Na silnici rozbil vůz a zabil pár koní. Jest konec pokoje. Stavíme si nyní podzemní příbytky pro telefonickou hlavní stanici.

Dne 21. 2.

Sněží již druhý den. Dnes do rána máme již sněhu do půlky oken. Zákopy jsou úplně zasněžené. Pravá zima s celou svojí krásou, zasněžené chatky, bílé pláně – jenže místo lahodného zvuku sání s rolničkami slyšeti dunivé rány děl. Postavili jsme si v naší chýši nová kamna a tak v teploučku a přátelském rozhovoru trávíme dlouhé zimní večery, sledujeme uspokojivé zprávy ze všech bojišť v očekávání kýženého míru.

Dne 22. 2.

Dnes zase útoky. Rusi nedají na spousty sněhu. Nepřátelská artilerie bouchá dále na nás. Hrušeň na našem dvorku třikráte trefená. Spousty mohutných větví leží na zemi. K večeru se zase vše utišuje a nastává zase tichá zimní noc.

Sněží stále!

Dne 28. 2.

Zastavena železniční doprava; na trati Kolomea – Horodenka stojí 7 vlaků, úplně zavátých sněhem. Závěje jsou na níže položených místech až 4 metry vysoké. Nedostáváme tedy ani zpráv, ani novin již po několik dní.

Dělostřelba oboustranně umlkla; musíme šetřit se střelivem, dokud nejsou proházené cesty, Rusové ovšem ještě více. Fouká ostrý severák, žene sníh do očí tak prudce, že není možno ani daleké cesty podniknouti. Nejvíce trpí polní stráže.

Na zámostí usnula a zmrzla celá polní hlídka asi 8 mužů. Usnuli zavátí sněhem a více nevstali. Já jsem v teple, topíme v komůrce o závod.

Dne 6. 3.

Oteplilo se. Sníh již hodně pouští, bílými dosud poli klikatí se již blátivé cesty. Počasí vlhké a ošklivé. Dnes posílají na nás Rusi střely ráže 15 cm.

Dle výpovědí konfidentů jsou postaveny proti naší frontě velké 32 cm hmoždíře. Tedy již mají též ony obdivuhodné stroje. Pro staniční lokál kopeme podzemní světničku, a sice hodně hluboko. Není to zde více jisté. Zdá se, že Rusi shromažďují zde více dělostřelectva.

Střelivo ruské jest velmi špatné jakosti, neboť možno říci, že 50 % ani neexploduje.

Pohřeb vojína.

Po blátivé silnici ubírá průvod – smutný. Vpředu nese vojín ze dvou desek zbitý kříž, pak kráčí 12 mužů s ručnicemi, vojenský kněz a nečetný dvojstup vojáků. Na voze 3 narychlo zhotovené rakve. Jest to zde často viděti, neboť na zámostí každodenně je několik raněných a mrtvých.

Válčení dle nové metody dovoluje i někdy padlé slušně pochovati.

Poněvadž zesnulí byli kolegové od mého pluku, přidal jsem se též k průvodu. Zabočili jsme na návrší trůnící celé vsi.

Zde již několik set dřevěných křížů – rostou počtem den ode dne.

Spustili jsme rakve do jam, sňali čapky k poslednímu pozdravu, kněz odříkal modlitbu – vystřeleno na počest a již padaly vlhké hroudy na víka rakví.

Ubohé matky, touží a vzpomínají na vzdálené syny – v nejbližších dnech uslyší smutné zprávy!

Dne 10. 3.

Ochranné zákopy dnes dohotoveny. Nejvyšší čas. Granáty praskají nám již v malé vzdálenosti od stanice. Dráty vedeny na silný sloup, odtud v souladu do podzemní světničky. Jest malá sice, ale práce dala dosti. Většinu prostoru zaujímají silné dřevěné podpěrné sloupy.

Topíme v malých kamínkách. Vedle pracovna našeho velitele. Síť telegrafní jest zde následkem dlouhého stání a pohodlnosti důstojníků velmi rozšířena.

V prostoru bitevní čáry naší divize nalézá se více než devadesát stanic a dvě centrály.

Večer explodoval 18 cm granát v nahromaděné vyházené spoustě hlíny. Naše skrýš otřásla se v základech, trámy zasténaly.

Dne 11. 3.

Fasujeme nový šat a dobré kožíšky s velkými límci.

Dne 12. 3.

Mám právě službu. Rusové střílí zase na naši ves. Několik raněných. Naše skrýš plná důstojnictva, celý štáb hledá zde útulek. Dle účinku těchto až 22 cm silných a 65 – 80 cm dlouhých střel, není ani naše skrýš bezpečná a mohla by se státi dvojnásobná katastrofa; kdo by nebyl raněn, byl by zaživa pohřben a zasypán.

Proto ještě této noci prodloužili jsme všechny linie na jihovýchodní konec vesnice a zde zřídili v selské chatě stanici a centrálu. Bylo to jen prozatímně, v nejbližším čase pojedeme do Horodenky.

Dne 14. 3.

Ráno za mlhy opouštíme bídnou ves Semiakovce. Asi o desáté zřídili jsme stanici v rolnické škole nedaleko města Horodenky. Máme nyní dvě centrály, jednu pro linie lokální a druhou v Siemakovci pro linie venkovní. Rozděleni jsme na dvě části, stanic více a tedy i více služby.

Dne 17. 3.

Odjíždí náš referent na dovolenou. Ruská dělostřelba velmi činná – ale nedostřelí na nás. Několik drátů přestřeleno. Na zámostí u Uszczieska odbývá se vystřídání posádky.

Přišla řada na 11-té dragouny, Slováky – naše krajany.

Praví hrdinové!

Dne 19. 3.

Již dlouho dalo se očekávati, že přijde na osudném zámostí ku krvavé srážce, kde při silném útoku nepřítele nepomůže našinci ani největší hrdinství.

Drátová překážka dávno již děly rozstřílená a nemohla býti pro blízkost nepřítele opravena. Pak velká nesnáz s dopravou přes vodu, kamž měla ruská artilerie zrovna namířeny jícny svých děl.

Již včerejší neobyčejně velká činnost nepřátelské artilerie zdála se jako příprava na útok. Rusi stříleli bez přestávky na Dněstr, že jsme jen stěží mohli dopraviti v loďkách střelivo a potravu pro obhájce předmostí. Dlouho předpovídaný útok se dnes uskutečnil.

Rusové využili tajně pokojných časů, podkopali se tiše dosti hluboko pod naše zákopy a vyhodili střed zákopového polokruhu se všemi obhájci do vzduchu. Účinek ekrazitu byl hrozný. Celkem bylo na celém polokruhu 800 mužů včetně technického oddílu. Z těchto více než třetina byla zaživa pohřbena, 18 důstojníků zabito a těžce zraněno.

Z vyhozených zákopů utvořila se jen hora hlíny, kamení, trámů, prken a lidských těl. Nato podnikli Rusi silný útok. Raněný Oberst Planck se čtyřstovkou dragounů zdolal hrdinně útok tří ruských batalionů. Však ne na dlouho; pomoc přes vodu přijíti nemohla, most není a mimoto ruská střelba na Dněstr činila přechod přes vodu zcela nemožným. Hrdinové ponecháni osudu.

Na večer, asi v pět hodin, podnikli Rusi nový útok, prudčí prvního, házeli otravné bomby, protrhli pozici a nastala hrozná řež. Asi 200 dragounů spasilo se útěkem – z nich polovice fyzicky úplně vyčerpána. Táhli sebou na smrt vysílení ještě 20 zajatých Rusů a uchýlili se do skalnatých prohlubenin na úpatí srázného, asi 300 metrů vysokého břehu u vody. Nad nimi na vysokém svahu skrytí Rusi stříleli do vody – každé přeplutí nemožné. Naši vojáci dívají se z jižního břehu Dněstru ze zákopů na své kolegy, vysílené a raněné a nemohou jim pomoci. Nad jejich hlavami Rusi, kteří sledují každý pohyb a šelest, před nimi 300 metrů široká řeka.

Naše dělostřelectvo ovšem nelenilo. Do našich ztracených pozic vedravší se Rusy vzala naše dělostřelba za cíl a zahájila prudkou palbu. Měli jistě velké ztráty.

Očekává se noc, aby se mohli ubožáci přeplaviti, což nebude nikterak bezpečné. Právě večer přišla zpráva, že granátem zasažen potopil se ponton se 40 raněnými!

Dne 21. 3.

Dnes dopraveni poslední obhájci zámostí na naši stranu. Byli poschováváni po chatách v Uszcziesku, prodrali se ruskými strážemi až k převoznímu místu. Ovšem vše dělo se za noci za největší ostražitosti.

Oběť zrady.

Říkali jí Katarina. Byla to prostá venkovanka v rusínském kroji, která již mnohem více učinila k dobru naší divize jako mnohý dobrý důstojník. Pocházela z jihovýchodní Haliče.

V jejím kraji byli dosud Rusové. Čerkézi spálili jí skrovnou chatu a ona nemajíc dětí prchla před jejich surovostí s jakýmsi pocitem pomsty. Brzy poznala dobromyslnost našeho vojska a viděla ohromný rozdíl mezi námi a rotou zpustlých Čerkézů.

Náklonnost k nám a pocit pomsty za učiněné křivdy nepřítele donutily jí k činu – stala se naší vyzvědačkou. Nebyla hloupá a počínala si opatrně. Odměny zpočátku ani nežádala, až donutila ji k tomu nouze. Stávala se lepší a lepší konfidentkou, znala již skoro všechny uniformy ruských vojsk bez nebezpečného ptaní, znala každý kalibr dělových koulí podle oka a přinášela stále důležitější zprávy, jejichž pravdivost časem zajatí Rusi potvrzovali. Pracovala stále bez oddechu. Dostala se vždy přes nepřátelské stráže a neznala překážek ani bázně o život.

U naší divize byla též zaměstnána sl. Leontýna zvaná, Ruska, inteligentní zjev. Této svěřeny byly úlohy větší a důležitější. Pokusila se již několikráte do Oděsy a Kyjeva, ale přišla vždy s nepořízenou.

Kdo by však jí pohlédl do očí, nenašel by v nich mnoho důvěry. Ovšemže u pánů důstojníků svým zjevem zatlačila každý pocit nedůvěry!

Toho všeho Katarina nedokázala, byla dobračkou, prostá venkovanka, a ač pracovala lépe než ona dáma v hedvábí, nebyla odměna její s odměnou oné dámy ani k přirovnání.

Jednoho dne přijela zase Leontýna s nepořízenou – ovšem musil pro ni, jako vždy, přijeti kočár – pokud byla bezpečná cesta.

Tentokráte dostala výstrahu, že bude propuštěna a dostane novou úlohu – udělala se tedy chorou! Nemoc ona měla však svoji důležitost. Nebyl ještě zde její s Rusy ujednaný čas!

V několika dnech náhle hlásila se zdráva a předsevzala si úlohu vykonati, pod podmínkou, dostane-li právě se navrátivší Katarinu (na kterou čekala, toť ona nemoc) sebou jako pomocnici, jež měla ji co služka nésti kufříky. Odjely obě zase v kočáře až ku Dněstru, byly převezeny a dostaly se šťastně i přes podiv Katariny přes ruské stráže.

Katarině bylo to záhadné, ale nepomyslila si ve své dobrosrdečnosti na nic zlého. Však brzy pochopila jak byla oklamána a do jaké vlezla léčky.

Leontýna odevzdala ubohou a nic netušící Katarinu se zlomyslným úsměvem nejbližšímu ruskému kommandu, obžalovala ji jako špionku pro Rakousko.

Leontýna dobře provedla své dílo. Ona nebyla špionkou naší, ale ruskou, cítila pro Rusko a nepracovala pro nás, nýbrž pro Rusy. Nám oznámila o nepříteli jen malichernosti, nebo věci, které nám byly dávno známé a pověřena-li byla úlohou větší, jíž by byl nepřítel poškozen, přicházela vždy se stejnou: „Nepodařilo se mi to, nemohla jsem dále!“

Zato Rusům donášela zprávy o nás velmi důležité, slyšela mnoho od důstojníků, uměla více řečí, ač se ke všem nepřiznala. Počítala se takřka do důstojnického štábu a neušlo jí ani slovo! Není třeba podotýkat, že její lákavý zjev v onom drsném vesnickém, od vzdělaného světa odloučeném zákoutí hrál též svou jistou úlohu!

Byla to její poslední od Rusů udělená práce; provedla ji výtečně. Dostala odměnu od obou stran a ne malou! Více se nevrátila a ani nevrátí!

A co Katarina?

Ona dobračka obětovala pro Rakousko poslední, co měla – co bylo jejím – život!

Byla oběšena na nejbližším stromě, kde na ni plivali její nepřátelé. Ona to více nevidí. Dokonala své dílo, padla na poli cti jako její muž. Hle, i ženy umí bojovat pro vlast!

Našly by se v našem inteligentním světě též podobné povahy, jež by svůj život tak málo cenily?

Dne 23. 3.

Dnes slaví se pohřby padlých důstojníků na předmostí. Jsou pochováni všichni na novém vojenském hřbitově v Horodence. Hraje smutná a jímavá hudba.

Na celé frontě naší divize nastal po dobytí předmostí neobyčejný klid.

Dne 25. 3.

Úplný klid; slunce začíná již mile hřát. Příroda se již silně probouzí ze zimního spánku. Vojsko pomáhá rolníkům v polní práci. Dnešní noci vyrušil nás ze spánku příchod pěchoty. Přišlo jich asi 15 do naší světničky a prosili o nocleh. Přišli sem strávit krátký odpočinek.

Dne 8. 4.

Celá řada dnů minula bez jakýchkoli událostí. Ovšem, že se nám dobře čtou zprávy z francouzské a italské fronty – když u nás zde utichl příboj boje. Že toužíme přitom všichni po zlatém míru, jest nepopiratelné! Jak mnozí by pracovali, i ti, kteří neradi pracovali, jen kdyby mohli ke svým!

Dne 10. 4.

Moje půlpatrola dostala rozkaz převzíti službu u centrály v Siemakovci. Nerad jedu z Horodenky.

Dne 12. 4.

Dny v polozbořených barácích za divného aprílového počasí jsou přesmíru fádní. Žijeme na vlastní pěst. Kuchyň obstaráváme si sami.

Dne 14. 4.

Na celé bitevní čáře sousedící pěší truppendivize podnikli Rusové náhlý útok. Zmocnili se našich dobrých dvou pozic, ovšem za těžkých vlastních ztrát. Dopoledne, protiútokem dobyli našinci jednu ze ztracených pozic na návrší „Gypsarka“ zpět.

V rukou Rusů nalézá se ještě „Popova Mogila“. Stále činná oboustranná dělostřelba.

Dne 15. 4.

Večer podniknut útok za silné dělostřelby, však vzdor tomu zůstala „Popova Mogila“ v rukou nepřítele.

Dne 20. 4.

Velikonoce jsou již zase zde! Stromy začínají se úplně zelenat a skrývají ve svou světlou zeleň, špinavé a rozcuchané střechy chat. Ačkoliv všude jest poznati drsnou stopu války – přece nyní ve svátky, zdá se ten smutný a zničený kraj, v jasných paprscích jarního slunce, nabývati bývalé své poezie.

Lidé drží svátky. Poslední zbytky sehnány, aby připraveno něco lepšího než brambory a chléb – což jest denní stravou.

Dne 22. 4.

Dnes, hned časně ráno, měli jsme koupel. To jako u nás „Šlahačka“ se slaví tak, že šleháme děvčata, aby nám dala malovaná vajíčka, tak zde mají děvčata „Huculky“⁷ největší radost, když mohou hochy hodně polít vodou a pak rozdávají „Pisátky“ tj. kraslice, ovšem nikdy ne tak krásné, jako naše slovácké kraslice, nýbrž jen prosté, jednobarevné.

Hospodyně pečou velké koláče na způsob bochníků chleba, vejce a uzené maso. To vše nesou do „Cerkve“, kdež jim to pop posvětí. Celé svátky nesmí jísti nic neposvěceného.

To jsou celé svátky těchto lidí – zpěvu, tance, hudby neznají. Pro hudbu vůbec nemají sluchu.

Nepřítel hostem!

Měli jsme tyto velikonoce hosty – zvláštní hosty. Stalo se u obou brigád podřízených divizi následující:

Na severním břehu řeky, kde možno pozorovat zřetelně nepřátelské zákopy, na cestě ústící k řece přijel nepřátelský automobil. Byl přeplněn ruskými důstojníky, mezi nimiž i Oberstleutnant⁸. Jeden z důstojníků dával znamení bílou vlajkou. Nestřílelo se. Vystoupili. Za chvíli přijelo druhé auto s několika důstojníky a dvěma dámami od Červeného kříže. Za nimi povoz s loďkou.

Docela klidně přepluli k nám; byly jim zavázány oči a vedeny ku kommandu. Přišli na návštěvu, bylo jich 16. Celý den strávili ve výtečné zábavě při víně. Navečer opláceli naši důstojníci onu zvláštní návštěvu. Byli též dobře přijati. Patroly ruské s našimi podávaly si ruce a pokuřujíce spolu hovořily. Nepřátelství zmizelo úplně. Jednotliví ruští vojáci nepočítaněkráte se křižujíce s křikem „Nestrilaj braťko jest Swieta“ přebíhali k nám a ptali cigarety. Palba zastavena úplně.

Byl to takzvaný „Osternverhältnis“⁹. Však další den k páté hodině změněn byl zase onen přátelský poměr, střílelo se znovu!

Dne 30. 4.

Nic zvláštního. Divize dostala rozkaz, změniti místo pobytu z Horodenky zase zpět do Siemakovců. Jižně od vesnice v širokém žlebu postaveny dřevěné baráky. Tam pracuje nyní celý generální štáb a tamtéž prodlouženy naše linie a zřízena centrála. Kolem boud zasazeny malé borky a nedaleký čistý pramen proměněn v pěknou studni.

Ostatně pracuje se zde stále ku zpříjemnění od světa odloučeného života pánů důstojníků. V břehu vykopán sklep skrývající samé dobré věci. Vedle postavena důstojnická jídelna s kuchyní. Tak si hledí páni jinými zase požitky nahraditi veselý život v Horodence.

Dne 1. 5.

Mám právě noční službu. K ránu asi o čtvrté hodině rozléhají se táhlé zvuky vzdálené hudby, po širém kraji. Sluníčko vysílá první paprsky na ospalý zelený kraj, pomalu ohřívá chladný vzduch – otvírám okno staniční místnosti a vítám za sladkých zvuků hudby první máj!

Hudba šestého dragounského pluku hraje vesele až do poledne po rozlehlé vsi.

Dne 2. 5.

Sem tam dělová rána. Zato rozvíjejí se za těchto krásných dnů boje ve vzduchu. Rusové vypouštějí každodenně pozorovací balon do vzduchu.

Z toho možno pozorovati každé hnutí ve velké vzdálenosti. Poněvadž jest mimo dostřel naší dělostřelby, vyslána jsou každodenně naše letadla s úkolem jej zničiti, hoditi na něj bomby, nebo sestřeliti. Dosud se to nezdařilo. Rusi jsou připraveni. Mají dalekonosné takzvané „Ballonabwehrgeschütze“¹⁰ a přinutí každé letadlo k návratu. Ovšemže to samé děláme letadlům ruským s daleko větším úspěchem.

Dne 6. 5.

Dnes jsme všichni zaměstnáni. Vše uvedeno v nejlepší soulad a očekává se o páté hodině návštěva vzácného hosta, ministra vojenství Krobatina¹¹.

Přijel autem s nově jmenovaným Generaloberstem naší Armeé – kommandantem Pflanzerem Baltinem¹², polním podmaršálkem Hadfym¹³, našim korpskommandantem a jinými vysokými důstojníky. Šli zrovna na pozorovací stanici na kopci, studovali chvíli mapu, polohu kraje a po krátké svačině odjeli zpět do Horodenky. Očekává se, že jejich příchod vyvolá nové události.

Dne 9. 5.

Začíná se jezditi na dovolenou! Již jelo šest telegrafistů a i mě kyne slastná naděje. Nevím ještě kdy, ale pomalu se připravuji.

Dne 10. 5.

Dnes utrhl se u vedlejší divize „Fesselballon“ a vítr unáší jej v oblacích na západ. Může jej zachrániti jen poznenáhlé vypouštění plynu, aby se snesl pomalu k zemi.

Odpoledne poškodili Rusi naše letadlo, jež bylo skoro u cíle hoditi bomby na ruský Fesselballon. Letadlo udělalo několik povážlivých kruhů ve vzduchu, kleslo níž a letělo pronásledované střelbou zpět ku svému letišti. Patrně bylo poškozeno.

Dne 18. 5.

Odjíždím na dovolenou. Mám povolení jet rychlíkem. Poněvadž ale vlak přeplněn německými důstojníky a jejich sluhy, museli jsme čekat na příští obyčejný vlak.

Zato dostal jsem pomocí lesklé korunky II. třídu. Zde zase jednou osvědčila se moje neohrabanost – nasycen díváním se na přírodu ze schodků vlaku, vletěl jsem omylem tak náhle do zvláštního vozu, kde seděla dáma, neobyčejně něžně škádlící malého pudlíčka, tulícího se k jejím ňadrům – že chudince upadl cvikr a současně nějaký bílý předmět z úst na podlahu vozu. Hleděl jsem s krátkou omluvou zavřít dveře z venku.

Sedl jsem si do své ohrádky. Dostavila se chuť k jídlu. Kamarád mne svedl. Chtěli jsme si zahrát na pány, tak jsme popřáli našim komisním žaludkům v Oderberku¹⁴ malý oběd za 5 K.

Byl moc nóbl a přiznávám se, že jsem měl nóbl hlad až do Bzence!

Navštívil jsem mimo svého rodiště též Vídeň, Brno a Náměšť. Krásná byla sice dovolená, jen bolestným dojmem působil na mne nedostatek potravin, stopy to dlouhé a ohromné války; schází nyní i to, čeho bylo dříve hojnost i u chudiny. Viděl jsem zástupy lidu stojících před ještě zavřenými krámy, volající o chléb!

Dne 31. 5.

Čas letí jako voda. Konec dovolené. Zase ten klopotný život dále.

Dne 4. 6.

Skoro neočekávaně otevřela nepřátelská dělostřelba palbu na naše pozice. Celý den hřmí děla v obou sousedních obvodech, pouze u nás jest tišeji, neboť zde mají Rusi velkou překážku – řeku Dněstr.

Velkou činnost nepřítele možno pozorovati u Tarnopolu¹⁵ a Jaslovce.

Jaslovec stál dnes celý v plamenech. Dělostřelba poškodila sice opevnění, ale útoky pěchoty se nedostavily. Jest to vše asi příprava na ruskou ofenzívu.

Dne 6. 6.

Vlevo od nás na Strypě, stojí vlastní pozice v silném nepřetržitém ohni nepřátelské dělostřelby. Též vpravo u Zalescziků a Černovic odehrávají se vážné boje.

Dne 7. 6.

Silné útoky u Tarnopole rozšířily se až na sousední pěší divizi. Naše rezervy jsou nepatrné. Vzdor tomu musili jsme poslati sousedům pomoc, poněvadž situace stávala se pro nás nepříznivou.

Dne 8. 6.

Vzdor obdržené pomoci a nasazení všech záloh nepodařilo se sousední divizi zastaviti útočný proud ruských mas. Rusům podařilo se vtrhnouti do našich pozic a našinci byli nuceni o něco ustoupiti. Naše divisionkommando odjelo do připravených, půl hodiny vzdálených polních kasáren. Levé křídlo bylo následkem ústupu sousedů značně prodlouženo.

Já jsem dostal rozkaz zříditi stanici na návrší v připravené rozhledně. Stěny její z cementu, výhled z ležatých úzkých oken, cementový silný strop, jako ochrana proti granátům, uměle maskovaný trávníkem. Koně jsme odvedli do baráků, odkudž odjela divize a kdež jsme se stali jedinými obyvateli.

Dne 9. 6.

Docházejí zprávy velmi nepříjemné. Kanonáda zní nepřetržitě z obou sousedních front. Jen u nás jest ticho. Následkem ústupu sousedů budeme musit ustoupit též i bez odporu. Rusi obsadili Jaslovice, Potok Zlatý¹⁶ a konečně i Bučač.

Jsou krásné světlé měsíční noci. Milý jest pobyt v našich barácích. Ve dne máme službu na rozhledně. Za soumraku odcházíme do baráků. Jest zde 12 pěkných světniček, jídelna, kuchyně i sklep (ovšem prázdný). Jsme pouze čtyři.

Nejpěknější jest v břehu prýštící čistý pramen. Za teplých večerů po denním vedru, příjemné jest se umývati, když měsíc svítí, cvrčci cvrlikají a voní širé louky.

Dne 10. 6.

Máme nasedláno. Rusové prorazili na besarabské frontě a valí se rovinou nám v bok. Z naší rozhledny jest zajímavá podívaná na druhý břeh Dněstru. Celé trény, oddíly kavalerie, jednotliví jezdci na malých koních kvapí cestami sem i tam.

Naše dělostřelectvo nelení a na vše, co jest v dosahu naší střelby, pilně pálí.

Dne 11. 6.

Koně jsou stále nasedlány. Situace velmi nepříznivá. Na frontě naší divize jest sice klid, neboť zde se nehodlá nepřítel namáhati, poněvadž Dněstr velmi snadno se nám hájí. Musíme co nejdříve ustoupiti sami, nechceme-li býti napadeni zezadu. V poledne již možno pozorovati četné požáry. Rusi zapálili nádraží Zastavna; též od Verešczanky¹⁷ a Tovtry zdvihají se kotouče dýmu.

Asi o páté hodině dalo se do deště. Večer konečně opouštíme baráky. Stáčíme drát. Obuvník ujel mi i s boty. Mám pouze děravé střevíce. Přes mokrá pole obilná řádně jsem promokl. Ke všemu nám ještě utekli koně. Konečně po všech nehodách přijeli jsme do polních kasáren „Schwertenegg“ a zde zůstali do rána.

Spal jsem málo a zkřehl zimou.

Dne 12. 6.

Ranní slunce nás zase zahřálo a osušilo. Odmašírovali jsme směrem přes Raszkow, Olejova, Karolovka až do Voronova¹⁸. Židé tentokráte prchli dříve, neboť nepřišel ústup tak náhle. Proto ušetřeni byli jsme divadla na ubohé prchající, kteří tentokráte musili vše nechat ležet a prchnout s holýma rukama, ježto nebylo již vozů, byliť všechny rekvírovány k odvážení zbraní, látek, střeliva a zásob vojenských. Nebylo mužů i bylo za vděk bráno i ženami.

Musely ženy a děvčata táhnouti s námi, řídíce povozy v našem vozatajstvu; schovávaly se a prosily, ale nic nepomohlo. Najímány byly v noci a musely jíti, byvše určeny bez reptání.

Ve Voronově kladli jsme drát do malého zámečku. Měl jsem službu. Koně uvázány u stromu v parku. Ze zahrady během pár hodin bylo smetiště.

Na město Horodenku střílela již nepřátelská artilerie. Naše poslední ustupující polní stráže zapálily ohromné zásoby desek, lepenky a dřevěné vlny.

Všeho bylo na 100 vagonů a za pár hodin ze všeho zbyla jen hromada popela. Nebylo již času k odvážení.

Nepřítel ve švarmech jde pomalu kupředu. U Ivanie převáží nepřítel 2 pluky jízdy přes Dněstr.

Dne 13. 6.

Ráno stáčeli jsme drát. Asi o osmé hodině odjezd z Voronova do Czortovce¹⁹. Začalo pršet a ochladilo se. Celý den čekali jsme na cestě zmoklí na kůži. Chléb již několik dní nefasujeme a strava jest den ze dne horší. Gramáž masa zmenšena a příkrm obyčejně chybí úplně. Káva vždy bez cukru. Večer konečně zavedli jsme koně do stodol, ale neodsedlali.

V noci o dvanácté hodině, sotva jsme zmoklí trochu oči zavřeli, dán byl rozkaz k odjezdu. Jeli jsme přes Obertyn do malé vesničky Žabokruk²⁰. Zde zase čekáme u cesty až do šesté hodiny ranní. Pak dostaly jednotlivé patroly rozkaz zhotovit spojení s podřízenými pluky.

Třetí setnina²¹ zeměbraneckého pluku č. 17 následkem špatného spojení a únavy skoro celá pochytána od ruské jízdy.

Na jednu vpředu stojící strojní pušku hnali kozáci útokem; velitel nadporučík Zybler bodnut bajonetem.

Dne 14. 6.

Odpoledne kladl jsem drát s mojí půlpatrolou na výšinu 312 u Obertyna, kdež tábořila pátá jízdní brigáda pod širým nebem. Jen generál Kopeček²² uchránil se před celodenním deštěm v kapličce na kopci u cesty. Řádně rozestavené dělostřelectvo v připravených pozicích zmírňovalo pochod nepřítele. K večeru možno bylo pozorovati na dalekém obzoru jen tu a tam kozácké patroly mimo dosah naší dělostřelby. Nastala tichá noc; mám noční službu.

Dne 16. 6.

Dnes chystaly se oddíly ruské jízdy vzíti útokem naše nové narychlo zhotovené postavení. Nepodařilo se to. Útoky znemožněny silným ohněm naší dobře cílící artilerie. Dík zručnému dělostřelectvu utrpěla ve švarmech útočící nepřátelská jízda krvavé ztráty. Útoky se minuly úplně cílem.

Dne 17. až 25. 6.

Jsme nyní již několik dní v Zhabokrukách. Jest to nejmenší vesnička, jakou jsem dosud v Haliči viděl. Ovšemže má více než 300 domků, to jest ale proti zdejším vesnicím maličkost.

Na naší frontě se bojuje poměrně málo, až na čilou dělostřelbu. Rusové střílí z těžkých děl. Po explozi každého těžkého granátu zdvihne se mohutný sloup černého dýmu a vyrvané půdy mnoho metrů do výše. Letadla lítají bez přestání. Bomby nám ale již dávno neuštědřily. Jedná se jim více o vyzvědačství. Ve volných chvílích sedíme za chatou našeho gazdy a pozorujeme ten celý rej kolem sebe. Zotavujeme se a sušíme promoklé předměty a oděv.

Zato vlevo a vpravo od nás se bojuje čile. Hlavní tlak nepřítele přichází od Kolomeje a od Bučače. Jsme zde tedy trochu vklíněni a náš osud rozhodnou naši bojující sousedé.

Dne 26. 6.

Již několik dní vznáší se asi 2 km za vesnicí náš pozorovací balon. Nahoře v koši sedí telegrafista a má spojení s námi a s dělostřelectvem. Oznamuje každý pohyb nepřítele a určuje cíl dělostřelby.

Dnes navečer chystá se k bouři. Zdvihl se náhle vichr, strhly se lana, na nichž byl balon připevněn k zemi. Balon houpá se povážlivě ve vzduchu – toliko na jednom provaze.

Ubohému pozorovateli je nahoře úzko, neb utrhne-li se poslední lano, vznese se balon směrem k nepříteli do výše nedohledné.

Zrovna zázrak, že lano vydrželo – vichr se náhle utišil. Balon byl opatrně stažen a příštího dne odvezen pryč. Byl poškozen.

Dnes přišla nám ku pomoci těžká německá artilerie.

Dne 27. 6.

Měl jsem službu; právě přišel mne kamarád vystřídat, když byl dán rozkaz o jedné hodině v noci opustit Žabokruki.

Vpravo od nás stala se situace velmi vážnou a bylo nutno ustoupiti. Odjeli jsme do Chozimiercze. Naše patrola dostala rozkaz vystaviti spojení z Chozimiercze do Jezierczan. Vystavěli jsme asi 3 role, pak ale použili permanentního státního spojení a stočili vystavěný drát zpět.

Rusi útočí prudce na pravé naše sousedy; očekáváme další ústup. Celý den jest nasedláno. Kvartýr máme v Chozimierczi v novém zámku; stáje jsou ale velmi bídné a plné hnoje a voda velmi daleko.

Ovšem hlavní věcí jest, že to sluníčko tak krásně svítí a zem zdobí měkký trávník. Pak si již pohodlí uděláme sami pod stinnými stromy. Zvykáme si zase na cikánský kočující život – jest ale velmi velký rozdíl mezi tábořením na počátku války a nyní!

Nemáme ani vejce, ani slepice, másla ani mléka ba ani zemáky, jimž jest zvláště můj objemný „prachobyčejný“ žaludek zavázán velkým díkem!

Žijeme jak moderní cikáni – nekrademe, protože nemůžeme, není co! Ostatně dostáváme každý den svůj díl krup nebo fazole – a dokonce jsem dnes našel ke své velké radosti v guláši i kousek masa mezi brambory!

Židé již dávno prchli. Ostatně neměli nic na skladě, jsouce na vše připraveni.

Dne 28. 6.

Čekání a připravování naše nebylo zadarmo. Odjížděli jsme zase v noci, a sice přes Lužniky, Karolovku, Hryniovce až do Tlumače²³.

O čtvrté hodině ranní dorazili jsme do Tlumače, kdež nás přivítal déšť. Po dlouhém čekání na silnici, zmoklí a nevyspaní, obdrželi jsme rozkaz zhotoviti spojení ku čtrnácté brigádě k osamělému hostinci na cestě do Karolovky, kdež zákopníci dohotovovali zákopy.

Vystavěli jsme dvanáct rolí. Hostinec byl úplně rozpadlý, neobydlený a byl od nepřítele ze všech stran viděn. Následkem toho zvolila si brigáda za pobyt skupinku domků severněji odtud nedaleko dvorce Koropiec. Kladli jsme tedy drát dále. Následkem této velké zatáčky, vystavěli jsme mnoho drátu. Proto jsme odpoledne raději zhotovili nové spojení nejkratší cestou do Tlumače a ráno vystavěný drát stočili. Pak nastal několik hodin pohov, pak služba a čistění se.

Do Tlumače přibyly dvě divize německého vojska. Zákopy máme zde pouze 500 kroků od kommanda vzdálené. Po Rusích dosud ani zmínky; postupují velmi opatrně.

Vystěhovalci.

Těžko si mohou naši lidé doma na zlaté Moravě představit, jak vyhlíží náhlé vyklízení vesnic před nepřítelem!

Zde u Tlumače mám zase příležitost viděti ony dojemné scény války. Celý panský dvůr, pak mnoho chalup nacházejících se v blízkosti zákopů byly spáleny do základů, aby neztěžovaly rozhled.

Zde nepomůže žádné vzpírání se, prošení, pláč žen a dítek. Jest to smutná podívaná! Na náměstí v Tlumači stojí vozů s nářadím a dobytka jako o nejsilnějším trhu ze všech okolních vesnic. Každý uchytne, co může, kdo má potah, naloží přece jen něco na vůz; hůř však, kdo jest odkázán pouze na vlastní nohy a bedra.

Četnictvo jest neuprositelné; má rozkaz vesnice do jisté doby vykliditi a řídí se přesně dle toho.

Vyklízení děje se obyčejně v několika hodinách. Přichází někdy ke scénám, při nichž by srdce pukla; zvláště zle jest s lidmi chorými a už se stalo nejednou, že některá ubohá žena na cestě ve voze porodila.

Dnes právě vidím nepřehledný průvod vystěhovalců; jest již večer. Dobytek ženou před sebou, v pytlích na zádech nesou slepice a kuřata, prasata běhají po polích, lidé je shánějí, slyšet křik, pláč, nadávky – no a někomu to působí ještě příjemné pobavení, kdo se z povzdálí na tu míchanici dívá při sklence vína…

Dne 30. 6.

Mám službu. Dvě divize Němců jsou na pochodu na frontu. Nastane co nejdříve operace. Místa tato jsou pro Rusy nejchoulostivější, neboť silným tlakem odtud, mohli bychom odříznouti ruská vojska, jež vnikla do Bukoviny od vojsk haličských. Ovšem s dvěma divizemi to nepůjde.

Dne 1. 7.

Rusové nepřišli k nám ani na dostřel. Asi jim byl příchod Němců oznámen. Asi o jedenácté hodině ranní podnikli Němci energický útok. Proti nám stojící dvě ruské divize, jedna pěší a jedna jezdecká couvly několik km dozadu. U vesnice Gruszky kladli Rusové tuhý odpor. Bylo to středisko naší i nepřátelské dělostřelby. Přece jen po velkých ztrátách povolili.

Stočili jsme drát a odjeli do Tlumače. Divize zůstala na kopci u silnice. Vystěhovalci prodavše před tím za laciný peníz dobytek a drůbež (byl jsem sám očitým svědkem, když kupovali do důstojnického kasina odrostlá kuřata po 20 K) odcházeli zpět do zničených příbytků. Tlumač jest pěkné městečko, ovšem že nebylo válkou ušetřeno. Celé kolony vozů odváží raněné. Průvod lehce raněných ubírá se každých pár hodin přes ulice.

Máme spojení s Němci, jenže jim těžce rozumíme; zvláště my Češi si s nimi vzájemně málo rozumíme. Přes den máme službu na kopci u Tlumače. Jsou velká vedra – to jest dobře, neboť mi ze střevíců vyhlíží zvědavé prsty ven; boty jsou až kdesi za Stanislaví.

Dne 4. 7.

Konečně nastává zase naše malá ofenzíva – jdeme dopředu, ale jen malý kousek. Ve vesnici Kolarovce jsme odsedlali a čekali na další rozkazy. Asi za hodinu jsme zase nasedlali a jeli do dvorce Bortniky²⁴. Zde asi zůstaneme. Klademe drát ku všem podřízeným kommandům.

Dne 5. 7.

Rusové podnikají protiútok. Nezdařil se jim. Vzdor tomu jsme přichystáni na vše. Vesnice a dvůr úplně vyloupeny.

Dne 6. 7.

Rusové útočí znovu; chtějí stůj co stůj dobýti svých ztracených pozic. Žádný z útoků nebyl odměněn úspěchem. Večer nastal úplný klid. My očekáváme ještě nějaké posily.

Dne 10. 7.

Dostali jsme nové telefonické aparáty zvonkové německého systému. Krásné počasí. Krmíme pilně koně novým senem a jetelem. Mému koni otevřela se zase stará rána na hřbetě. Nevím, nebudu-li se musiti s mým starým společníkem rozloučiti.

Bojiště u Gruszkova.

Již třetí den kopou se zde hroby. Každý den přinášejí pohřbívající různé pozůstatky, notesy, dopisnice, fotografie statečných padlých. Jest jich tam stejně mnoho – Rusů i Němců. Silná vedra podporují rozklad mrtvol, již silně zapáchajících. Zajímavé jsou dopisy Rusů, nalezené v jejich kapsách. Sděluje se jim v nich tlak drahoty, stejně jako u nás. Nalezeni v obilí Rus a Němec, jež ženouce se bajonety proti sobě, probodli se současně v srdce a tak nabodnuti ustrnuli a v této pozici leželi dodnes na zemi.

Půda rozrytá granáty – obydlí popálená.

Dne 11. 7.

Poněvadž nám nastává asi delší bitevní pauza, stěhujeme se celé kommando do vesnice Kolorovky. zde můžeme si zase popřáti pohodlí, řádně se vysvléknout ku spaní a očistiti se. Sem tam slyšet slabší dělostřelba zprava nebo zleva. Před naší frontou vládne klid. Rusové asi vymýšlí nové plány. Jejich nápor na Kolomyjsku zůstává bez větších výsledků.

Brzy začnou žně. Obilí již řádně žloutne. Nejvyšší čas, neboť již otrháváme došky ze střech.

Dne 21. 7.

Byl k nám přidělen nový telegrafní oddíl s osmi vozy a úplně novým materiálem. Personál pozůstává z osmnácti a devatenáctiletých hochů. Doufáme, že nás starých a od počátku války se potulujících budou o něco více šetřit. Máme též naději, že obdržíme vlastní kuchyni a zavládne lepší pořádek, než byl doposud.

Na naší bitevní čáře se nic nezměnilo. Činnost nepřítele klesla na minimum a střílí se jen ze „zvyku“. Již osmý den prší, bláta jest až po kolena. Žně jsou na krku. Lidé navrátivše se do svých zpustošených obydlí vláčí snopy z pole na zádech; není koní!

Pošta začíná zase pravidelně docházeti. Čteme pilně noviny a sledujeme marné útoky nepřátelské na všech frontách.

Dne 27. 7.

Dle výpovědi zajatců dostali Rusové proti nám stojící posilu. Snad připravují se i k útoku. Oddíly na celé frontě, jakož i všechny zálohy, byly telegraficky upozorněny a nabádány k ostražitosti.

Dne 28. 7.

Bitva u Bortníků.

Výpovědi zajatců se uskutečnily. Již od prvního úsvitu začala hřmíti nepřátelská děla, metající střely všech kalibrů na naše opevnění. Dělostřelba byla neobyčejně prudká. Drátové opevnění i celé zákopy zasypány. Házeny 3 kg miny. To vše trvalo do druhé hodiny odpolední. Dosud byla všechna naše spojení telefonická v úplném pořádku.

Za nedlouho ale následovala osudná scéna. U čtvrtého batalionu pěšího pluku č. 96 prorazily husté nepřátelské švarmy v síle sedmi batalionů a shromáždily se v lese, aby jedním útokem uzavřely cestu ostatním našim oddílům a na pomoc přispěchavším rezervám.

Nepřátelé obcházeli ve švarmech celé naše pozice, ba i obě brigádní velení. Vše dělo se neobyčejně rychle. Bránit se zde bylo nemožné, neboť nepřítel opanoval již i silnici do Karolovky. Kdo mohl, prchl. Rusové obsadili návrší na levé straně silnice do Karolovky a otevřeli čilou palbu děl i pušek na prchající jezdce, vozy i pěší. Celkem zachráněny byly jen oddíly na pravém křídle.

Zatím co odehrávaly se ony scény, chystali jsme se i my v Karolovce k odchodu. Rychle naložili jsme aparáty na vůz, nasedlali a jeli tryskem za hřbitov, na malé navrší u vesnice. Kryl nás malý lesík. Hned anšaltováno na hlavní dráty vedoucí k sousedním divizím a velícímu kommandu. Též jsem zhotovil jedno spojení k sousední 21. pěší divizi. Nastaly čilé telefonické rozmluvy. Důstojníci rvali si telefon jeden druhému z rukou.

Dlouho jsme zde nezůstali. Začalo náhle pršeti. Nepřítel stříleje na odjíždějící vozatajstvo a hledaje nové narychlo vyhlédnuté pozice našich baterií, poslal též spoustu granátů a šrapnelů „omylem“ na nás. Asi deset kroků za automobilem, v němž chystal se pan generál k odjezdu, explodoval těžký granát a zasypal auto deštěm hlíny a kamení. Odjeli všichni do pozadí.

Jen já a ještě několik kolegů stáčeli jsme drát. Lidé, kteří zůstali ve vesnici, schovávali se do připravených jam a sklepů. Ustrašené plačící děti hledaly ochranu u svých matek, kteréž křečovitě je tisknouce se zoufalou bázní sledovaly hvízdot dělových koulí, krčíce se k zemi…

Stařeny šeptaly modlitby.

Stočivše drát, vraceli jsme se ku kommandu, několik km vzdáleném. Obsazeny nové zákopy mezi Tlumačem a Karolovkou, která již nyní stála celá v plamenech. Jeli jsme zpět přes Tlumač na západ do vesničky Kolince²⁵. Můj kůň ochroml. Smekl se do příkopu a o starý rozbitý můstek poranil si pravou nohu. Spali jsme v zahradě panského zpustošeného domu v Kolincích.

Dne 29. 7.

Noc byla klidná. Nepřítel nepokračoval v útocích. Utrpěl těžké ztráty, ale my naneštěstí ještě větší. Máme nyní pouze jednu brigádu. Mnoho strojních pušek a děl pro pěchotu jsme pozbyli. Spousta důstojníků byla zraněna a mnoho padlo do zajetí. Též velitel jízdního pluku, slavný obhájce předmostí u Uszczieska padl do zajetí (Plank)²⁶.

Divisionskommando zaměstnáno jest celý den na pozorovací stanici na okraji lesa, západně od vesnice Kolince. Přísný rozkaz zní, držeti nové postavení stůj co stůj a vytrvati do posledního muže.

Dne 30. 7.

Dopoledne klid. Počasí jest velmi krásné. V poledne přijela řada těžkých automobilů s dvěma bataliony pěšího pluku č. 13, jako náhrada za těžké ztráty.

Já se zabývám léčením mého „Edmunda“. Rána se rychle hojí, kůň chroumá zcela nepatrně. Ale moje boty – kde ty asi jezdí?

Dne 2. 8.

Táboříme dále. Čekáme stále útok. Dosud se ale nic nehne. Myslím si, že náš osud asi rozhodne armáda hájící přístup ke Lvovu. Očekáváme též turecké vojsko. Dobytek se odsud hromadně posílá za Stanislav.

Podaří se nám tedy někdy koupit slepici od těch lidí, jež nemohou sebou všechno vzíti. Celý den chodí ke mně lidé, abych psal dřevěné tabulky na krk kravám a telatům. Postačí jméno majitele, číslo domu a název vesnice. Dobytek tento jest posílán hromadně pod vojenským dozorem za Stanislav.

Dne 3. 8.

Od poslední prudké potyčky u Bortníku jsme značně oslabeni. Jsme též ohroženi ze strany, kdež nachází se uherská pátá divize. Téměř na celém ústupu od Dněstru až sem zachovává naše bitevní čára podobu klínovitou. Zákopy jsou pouze 3 km od nás vzdálené. Jsme chráněni malým návrším.

Naštěstí však střílí ruská artilerie na maskovaná místa našim dobrým dělostřelectvem připravená, v domnění, že tam stojí naše děla.

Rusové plýtvají sice dosud střelivem, ale jen za dosažením vyšších cílů. Na jednotlivé jezdce nebo vozy ne.

Se vzhledem na možnost průlomu a jsouce poučeni neblahou katastrofou u Bortníku, odejeli jsme do nedaleké vesničky Przeničniky²⁷. V Kolincích zůstala jen brigáda. V Przenicznikách jsme si zařídili důkladnou telegrafickou centrálu v panském domě. Na lesnatém, asi 4 km vzdáleném kopci, dal vystavěti pan generál dobře maskovanou rozhlednu. Zde pracuje důstojnický štáb celé dny.

Dne 6. 8.

Jest krásně. Krásný den přináší nám ale málo radosti, protože z nás má dělostřelectvo výtečný cíl. Také i dnes nás krásný den málo oblažil. Divize odjela hned ráno na pozorovací stanici do lesa. Rusi začali prudce útočit. Dělové výstřely splývaly v jeden hukot. Na neštěstí podařilo se Rusům na několika místech proraziti. Nastal shon. Naše rezervy byly nedostatečné. Důstojnický štáb byl v lese na pozorovací stanici napaden kozáky. Důstojníci měli sice automobil, ale vzdor tomu prchli všichni pěšky. Uřícení sedali v Przeníčníkách na koně. My jsme zde byli též připraveni k ústupu. Vpravo sousedící pátá uherská jízdní divize značně couvla.

Bylo k večeru; jeli jsme do města Tyšmenice²⁸. Dostal jsem rozkaz přestřihnouti na nádraží v Tyšmenici na stranu nepřátelskou vedoucí dráty, etablovat telefonní stanici u mostu přes potok Tyšmenica a očekávat zde příchod velitele a štábu pěšího pluku č. 13. Čirá tma; cesty plné vozatajstva a dělostřelectva.

Dne 7. 8.

O třetí hodině ranní byl jsem hotov. O čtvrté hodině přišlo očekávané kommando. Menáž není dnes žádná. Odpoledne převzala kommando nad tímto plukem naše čtrnáctá brigáda, Oberst Adler. Třikráte přišla německá pěchota i naši dragouni zpět až k nám ke kommandu.

Vždy znovu se železnou vytrvalostí hnali se protiútokem zase dopředu. Byly to strašné boje. Však Rusi hnali se vždy s čerstvými silami nedbaje ztrát a naneštěstí vnikli na jedné straně do Tyšmenice. Vše se dělo zase způsobem obchvacovacím a museli jsme chtěje, nechtěje ustoupiti, a to velmi rychle. Popadli jsme aparáty, přivázali na koně a jeli tryskem po hlavní silnici ku Stanislavi. Zde potkali jsme divizi. Dali jsme se směrem přes Uhornyky, Podluze²⁹ do Uzina³⁰. Zde jsme čekali ve dvoře s nasedlanými koňmi na další rozkazy. Celou noc nebylo odsedláno.

Dne 9. 8.

Dopoledne kladli jsme drát k velící německé skupině Kraewel do městečka Jezupole³¹, celkem 14 km přes vesnice Jestrzebiec a Hanušovce³². Přišlo mnoho německé těžké artilerie. Jedná se zde zároveň o Halič.

Po skončené práci vrátili jsme se do Uzina. Opět žádná menáž! Přišly tři bataliony Němců jako záloha pro naši divizi.

Přijeli až z Rigy³³ od baltického moře. Jejich velitel hlásil se večer u generála. Pak musel jsem jeti s ním ještě až do Hanušovců a ukázati německým telefonistům drát, který jsem dnes stavěl, aby se s námi mohli telefonicky spojiti.

V noci jsem podnikl tuto cestu úplně znaven znovu – neopatrní jezdci a vozkové drát na dvou místech strhli.

O čtvrté hodině ranní, jsa úplně vyčerpán, ulehl jsem ke krátkému odpočinku. Můj ubohý kůň byl tak unaven, že proti obyčeji ležel nepohnutě až do poledne, nepil ani nežral.

Dne 10. 8.

Dopoledne převzal můj přítel službu za mne, abych si odpočal. V poledne začala prudká oboustranná dělostřelba. Rusi útočili znovu. Všude drželi se naši velmi statečně, jen na návrší zrovna před naším dvorem zmocnili se kusu našich lesních pozic. Naše pěchota utíkala z lesa a obsadila rychle silnici do Jezupole. Nebylo vyhnutí, museli jsme též jeti kousek na západ do dvorce Kolodějůvky³⁴. Za pár minut vznášeli se nad námi černé mráčky explodujících střel. Vpravo podnikli Němci protiútok a zajali 1 000 Rusů i několik strojních pušek.

V zahradě u dvorce byl pro nás dobrý úkryt. Dolétlo sem též několik granátů – jen omylem – byly adresovány na naši baterii, jež stála několik set kroků za námi.

Ale nyní začaly se hlásiti naše prázdné žaludky o své právo! Šli jsme na lup. V opuštěném panském domě nalezli jsme několik sklenic rybízové marmelády. Nalízali jsme se jí až běda a ona účinkovala jako rtuť v našich zažívacích ústrojích. K tomu snědli jsme pár polozralých jablek a můžete si pomyslit, co následovalo, když jsme na to vypili hrnec starého kyselého mléka, několik okurek a hrnec uvařených zemáků. Na vojně se jí co přijde pod ruku – někdy mnoho a mnohdy nic!

Za soumraku opustili jsme Kolodějůvku a jeli přes Volczyniec³⁵, říčku Bystřici Nadvorňanskou a Bystřici Solotvínskou, přes Knihinin až do mlýna Kluzkow³⁶. Vlevo od nás ve večerním šeru rýsovaly se věže města Stanislavy³⁷, ležícího mezi bitevní čarou.

V Kluzově jsme se etablovali. Použili jsme státního, permanentního spojení Stanislav – Stryj a čekali jsme na čtrnáctou brigádu.

Dne 11. 8.

Celou noc seděl jsem u aparátu v prázdném mlýně. Odsedlali jsme a čekali čtrnáctou brigádu. Brigáda ale nepřijela, neboť dle nového rozkazu byl jí přidělen severnější kus fronty k obsazení. Bylo nám tedy poručeno brzy ráno o třetí hodině stočiti drát a narukovati zpět k divizi.

My jsme ale zaspali až do páté hodiny; probudila nás střelba předních stráží, stojících v kukuřici v naší zahradě. V noci šla totiž pěchota zpět až za obě říčky do nových pozic a my nic netušíce spali jsme klidně i koně odsedlané, hověli si v mlýnské stáji. Rychle jsme nasedlali; chránila nás hustá mlha a mohli jsme tedy i drát rychle stočiti. Bez drátu jsme přijeti nesměli, sice bychom se prozradili, že jsme zaspali. Po skončeném svinování jeli jsme přes Uhrynov³⁸ do Pavelcze³⁹, kde se ubytovala divize a celý štáb. V domku železničního strážníka vzbudili jsme několik Němců, jež rovněž usnuli utrmácení, netušíce blízkost nepřátel.

Ve dvoře Pavelče jsme odsedlali a pak nastalo důkladné čištění, praní, převlékání – zkrátka ničení šestinohého drzého národa!

U dvora nám postavili dalekonosnou baterii. Hned však po jejím prvním výstřelu otevřela ruská artilerie divoký oheň – zase jen „omylem“ přímo k nám do dvorce, hledajíc naše dalekonosná děla. Bylo nám úzko, posílali nám samé těžké granáty. Mnoho stavení bylo rozbořeno a vypukl požár. V noci jsem měl službu.

Dne 12. 8.

Celý den kladli soudruzi dráty do Viktorova⁴⁰. Já jsem zůstal ušetřen od práce. Divize má zase pozorovací za dne. Rusové střílejí po delších přestávkách do našeho dvora. Dva nepřátelské útoky byly odraženy. Večer jeli jsme přes Dumku, Maidan, Vysočanku⁴¹, podél potoka Lukavice do mlýna Viktorov. Tentokráte táboříme na poli pod stany. V noci služba.

Dne 13. 8.

Nastal nám život pod stany – roztáhl jsem si, vida nezbytí též svůj „zelt“, neboť ve dne bylo sice velké horko, ale v noci hodně chladno a silná rosa. Abychom byli chráněni proti nepřátelským letadlům, usekali jsme menší stromky, zasadili do země a zároveň se těšili příjemnému jejich stínu.

Zdá se, že zůstaneme opět delší čas na místě, proto jsem si hned zhotovil stoleček a lavku, abych mohl pohodlně psáti.

Dne 16. 8.

Ležíme dosud na onom parném strništi a nelitujeme, že jsme si vše tak podomácku zařídili. Zvláště já tu mám celou domácnost. Dnes v noci jsem cítil v mojí budce nové přistěhovalce – polní myši. Mršky cítily kousek chleba v mojí torbě a učinily na něj generální útok, který jsem jim zmařil já, daje okousaný chléb mému čtyřnohému příteli „Edmundovi“!

Udělal jsem si u něj aspoň na týden dobré oko – již mne ani nechtěl nosit.

Jsme zde ve Viktorově dosti bezpečni, chránění lesnatými výšinami, mimo dostřel nepřátelského dělostřelectva.

Milé jsou zde večery, když nastane příjemný chlad, zaplanou ohně a hoši pečou ryby v nedalekém potoku nachytané.

Též jsem chytal, ale štěstí mě nepřálo; chytl jsem vždy jen pořádnou žábu jako hrnec, a proto jsem zanechal marných pokusů a vařívám si nové brambory!

Časté koupele v potoku Lukavici osvěžují nás na těle i na duchu.

Dne 17. 8.

Jest pokoj. Rusové se ani nehýbají. Zatím dělají zákopníci opevnění, v noci táhnou ostnatý drát, kopou zákopy atd. Úplná nečinnost nepřítele jest záhadnou.

Přišel rozkaz vyslati špehy a vojenské patroly za říčku Bystřici a přesvědčiti se o síle a počtu nepřítele, jaké proti nám stojí pluky, dělostřelectvo atd. a nabrat nějaké zajatce. Byly určeny ceny pro dobrovolně se hlásící.

Ruští zajatci ochotně vypovídají vše, co vědí a málokdy selžou, zvláště ruští Poláci.

Dnes klademe drát ku 24. záložnímu sboru, k němuž jsme přiděleni. Zároveň jsme podřízeni třetímu armádnímu sboru.

Dne 19. 8.

Očekáváme ruský útok. Proto odjíždíme časně ráno se štábem na návrší, asi 3 km vzdálené, kdež na okraji lesa, ukryti v zeleni keřů zhotovili jsme 3 stanice a velmi důkladná spojení s dělostřelectvem – vždyť naše celá síla leží na dělostřelectvu.

Před námi leží celá naše bitevní čára jako na dlani a dalekohledem možno pozorovati činnost nepřátelských oddílů, povozů atd. – ovšem jen tam, kde naše děla nedostřelí!

Jest zde s námi mnoho důstojníků i s generálem sousední německé divize.

Nastává zastřelování se naší artilerie na různá místa, kdež se dá očekávati útok, aby byl tento zmařen již v zárodku silným ohněm našich děl.

Však Rusům se do útoku nechce. Nudíme se zde; páni po dobré snídani baví se na zeleném trávníku ve stínu stromů. Naše komisní žaludky musí ovšem čekat na menáž až do večera.

Odpoledne nastalo hrozné divadlo. Následkem všeobecného očekávání ruského útoku, bylo obyvatelům Jamnice, vesnice ležící nedaleko zákopů nařízeno sebrati dobytek a okamžitě se vystěhovat. Když ale ubíral se průvod vystěhovalců s vozy a dobytkem po úzké polní cestě z Jamnice do Viktorova, začalo ruské dělostřelectvo své ohavné dílo. V domnění, že je to naše vozatajstvo, začala děla chrliti nemilosrdně spousty granátů do ubohých uprchlíků!

Nastal křik, útěk, pláč. Mnoho starců, žen a dětí zabito.

Vzápětí začaly hořeti i jejich statky, tvoříc rudé pozadí hroznému divadlu! Vše se rozuteklo a nebylo viděti na cestě nic, jen pár rozbitých vozů, zabitých krav a koní.

Nastala klidná letní noc.

Dne 20. 8.

Jedeme znovu na pozorovací stanici do lesa. Dnes jsme pětkráte zmokli; páni jeli domů a my, pouze s jedním důstojníkem, čekáme až do večera, zmoklí až na kůži. Ale Rusové se nehýbou – co to?

Dne 21. 8.

Nastává nám velká změna! Budeme částečně vystřídáni. Polovice mužstva a důstojníků zůstane zde a utvořena bude nová brigáda. Ostatní mužstvo, se mnou, i s naším generálem a úzkým štábem opouštíme náhle frontu a jedeme přes Bryn, Bednárov⁴², Vistovu do Podhorki⁴³.

Zde máme zůstati několik dní, než přijdou doplňující oddíly od jednotlivých kádrů. Pak máme před sebou dlouhou cestu – ale kam? Snad na hornaté hranice nerozhodného Rumunska, neb dolů do domova zlatých oranžů a sladkých fíků – neb dokonce na nešťastný Balkán?

V Podhorkách na odpočinku se nám dobře daří. Málo služby – jen jedna stanice, tj. spojení s armádním velením, odkudž očekáváme další rozkazy.

Vesnička tato jest ještě úplně zachovalá; jest zde mnoho zralého již ovoce a lidé dobří – škoda jim ublížit.

Však za vesničkou kopou se již zákopy pro případný ústup a pak běda vám lidé! Oni ani netuší, co je očekává, snášejí snopy obilí do stodol na zádech (koní ani vozů zde není, vše u vojska), sbírají každou hrstku s vrozenou jim spořivostí, aby ani zrnko nepřišlo nazmar a myslí si – že je to jejich!

Ke svému údivu poznal jsem zde mnoho rusínských děvčat a hochů, kteří byli v Čechách za Prahou na práci a naučili se plynule mluvit českým zpěvavým přízvukem i čísti a psáti.

Jaký podivný – příjemný to udělá dojem na každého Čecha, když uslyší děvče v daleké Haliči v maloruském kroji s úsměvem na buclaté svěží tváři – jejíž karmínová ústa, perlí zlatá česká slova.

Za krásných tichých večerů – po zdejším zvyku – sedáváme, zpíváme u okýnek při měsíčku bledém.

Dne 24. 8.

Náhlý konec pobytu v Podhorkách! Přišel rozkaz od armádního sboru, že musí naše tři telegrafní oddíly narukovati k osmému armádnímu sboru do Doliny⁴⁴. Tedy nemohl jsem se ani se svými kolegy rozloučiti. Naše kommando opustilo Podhorki a odjelo do Doliny.

My telegrafisté jeli jsme zvlášť přes Pylo, Holyn, Krechovice, Karpaczyzna do Doliny⁴⁵. Ke konci byla již hodně kopcovitá cesta. Celkem jsme urazili 30 km.

Zde jsem si koupil řádnou večeři u řezníka. Lidé zde mluvili hodně německy. Spali jsme sice na dvoře v trávě – ale jistě a v bezpečí; nerušil nás hlomoz děl.

Dne 25. 8.

O čtvrté hodině ranní jsme sedlali; o páté opustili Dolinu a jeli přes Broczkov, Debelówku, pak přes řeku Švicu, dále Hoszow, město Bolechow, Woloskou Wies, pak jsme odbočili vlevo, kde zároveň končí moje mapa a jeli přes několik vesnic na Rozhucze⁴⁶, kde překročili jsme řeku Stryj⁴⁷ a konečně po padesátikilometrovém marši přijeli do Synowodzka Nyžného⁴⁸.

Cestou potkali jsme vozatajstvo od mého pluku. Seskočil jsem z koně a šel hledat mé dávno oplakávané boty! Po dlouhém hledání a vyptávání našel jsem je, ale musel jsem je nepravému majiteli zout z noh. 12 km pěšky jsem utíkal kvůli těm hromským botám! Na cestě stála polská krčma, kde kupodivu k dostání bylo pivo – ještě k tomu světlé i černé! Vypil jsem pouze sklenici černého a sklenici světlého a nastoupil cestu k domovu. Však běda, běda, jen několik kroků a nohy jsem měl jako z olova – nemohl jsem dále, chytly mne silné křeče v nohou. Před očima se mi dělalo černo. Hnala se bouře a já seděl v příkopu, držel křečovitě nešťastné boty, ale nemohl jsem dále.

Konečně, když již přicházela chladivá sprcha, přece jen jsem se dohrabal do Synowodska. Ale kéž bych měl raději nové nohy, než nové boty!

Dne 27. 8.

Tak jsme se hezky uhnízdili v Synowodsku Wyžném, koně stojí v pěkných stájích. Jest zde sice sena i slámy dosti, ale bohužel nesmíme se ničeho dotknout, krmiti jen tím co se vyfasuje a toho jest málo! Ku stlaní dostáváme dřevěné hobliny. To koně ovšem nežerou, ale já „Edmunda“ šidím. Koupil jsem mu u perníkáře zelené brýle a přivázal na oči – on myslí, že jest to tráva a žere hobliny, jen to praští!

Krajina jest zde velmi krásná a počasí též. Vystavěli jsme spojení se scházejícími se pluky a vozatajstvem. Jest zde též velká pila a nádraží.

Já mám službu na poště. Dělám spojení s různými stanicemi. Telefony na poštách v etapním území jsou všude obsazeny vojskem. Mám příležitost poznat, jak to vypadá v pozadí v prostoru etapním. Obdivuji tu ohromnou organizaci naší vítězné (?) armády.

Pan poštmistr jest příjemný pán a dvě mladé slečny telegrafistky nedopustí, abych se nudil. Mám zase jednou příležitost slyšet správně polsky mluvit a též se trochu zdokonalit.

Dne 28. 8.

Mám právě službu. Slečna sousedka přijímá zprávu – Itálie vypověděla Němcům válku!

Dne 29. 8.

Znovu nepříjemná novina. Rumunsko vypovědělo nám válku. Německo vypovědělo Rumunsku válku. Všude mluví se jen o těchto událostech.

Maloruský sedlák!

Náš sedlák jest vzdor většině lepších sedláků ve vesnici – jeden „chlap“ ze staré školy!

Právě mlátil – ale jak mlátil! Vždy pouze dva snopky a ani je vůbec nerozvázal, jen do toho tloukl, až obříslo samo povolilo a snopeček byl rozvázán.

Nejsem hospodářem, ale dobře si pamatuji, jak otec snopy dělal a též jsem jako hoch pomáhal. Ukazoval jsem mu tedy, jak to děláme u nás. Vyslechl mne, ale dělal přece po svém. Pravil mi, že jeho otec i děd tak mlátívali a i on bude a mlátil dále po svém. Tak jsem chvíli mlátil s ním. Cepy jsou zde lehoučké, jako u nás hračka pro děti.

Vypravoval mě, že má schovanou knihu, kde jest mnoho o české zemi psáno. Hned byl ochoten mě něco přečísti. Číst uměl dobře ruskou „cyrilikou“⁴⁹.

Kupodivu četl právě o blanických rytířích a ptal se mne zda-li je to pravda a kdy přijdou oni rytíři a vyženou nepřítele ze země. Vysvětlil jsem mu, že jest to jen nepravdivá pověst.

On ale tvrdil, že vše co jest v té knize napsáno, jest pravda, že se tak stane a musí stát. On prý dostal knihu od otce, otec od děda a všichni věřili jejímu obsahu a věří a věřit bude i on!

Marné mé námahy, zůstal při svém a bude dále čekat na blanické rytíře.

Skončili jsme rozmluvu, sedlák otevřel dvířka starodávné ohromné pece, vytáhl hrnec se šťouchanými bramborami, hrábl umazanou rukou do hrnce, vytáhl kus studených brambor jako půl cihly a podával mi – odměnou za mlácení – no dobré chutnání!

Dne 5. 9.

Když se člověku dobře vede, zapomíná na celý svět – bývá to tak obyčejně a jest tomu tak i u mne nyní v Synowodsku Wyžném!

Jak by ne! Když člověk po dlouhých nebezpečích tráviti může dny v tak krásném horském kraji na březích řeky Stryje a cítí svůj mladý život, aspoň na určitý čas v bezpečí!

Služby jest velmi málo, menáž člověku netoužícímu po zvláštnostech a myslícímu na hladovějící a pracující lidi úplně stačí.

Počasí jest krásné, z rána a k večeru jest sice hodně chladný vzduch, ale to jest v horách vždy.

Chodíme na procházky po kopcích. Dragouni cvičí na polích a z dálky zaznívají zvuky trub cvičících se trubačů. Listy stromů přijímají podzimní barvy.

Horským údolím vinou se jako dva klikatí pestří hadi dvě říčky – Stryj a Opar⁵⁰ s krásným kamenitým řečištěm a čistou vodou. Celé kopce porostlé jsou lískovými keři a nejednou zajdeme i na „lískovce“, které již dozrávají a tvoří část výživy chudých lidí.

Jest mi dobře, tak dobře v tyto krásné dny, že bych se chtěl dělit o tu bezstarostnost a často mi přijde myšlenka: Jak zasloužím si tohoto klidu a štěstí, nyní, kdy mužové starší, mnohem užitečnější, na jejichž bytí a nebytí závisí celý osud hladovějících žen a dětí – zápasí ve dne v noci, vydáni nebezpečí a mučí se vzpomínkou na dítky!

Ale jest tomu již tak, každý může býti jinak své vlasti prospěšným.

Dne 10. 9.

Přišla mi zpráva o sestřině útěku z rumunských hranic od Brašova⁵¹. Tedy první citelná rána, která stihla mou rodinu.

Dne 12. 9.

Mám nemocného koně u své patroly. Celý den pražím mu oves do zásoby, poněvadž nic jiného nesmí žrát.

Navečer bloudím po lese a hledám slečně telegrafistce její oblíbené lesní zvonky. Má ráda květiny a jeden její úsměv – jest bohatou odměnou pro každého!

Dne 20. 9.

Dny plynou jako voda. Nic neruší náš klidný odpočinek. Mnozí odjíždějí na dovolenou. Však pobyt v Synowodsku chýlí se ke konci. Dne 1. října opustíme asi toto milé horské zákoutí!

Nouze tabáková.

Divím se, proč jsem tak vesel, ale odpověď si mohu dát sám – protože nic nepotřebuji!

Kamarádi se svěšenými hlavami hledají v kapsách, snímají jeden druhému čepice z hlavy a pozorně prohlíží, jeden druhého prosí a nedůvěřují si, neboť jeden o druhém si myslí, že má cigarety!

Já se jim jen směji a to je jen rozčiluje. Když vyfasuji někdy cigarety, jsem hned obstoupen a jmenován všemi sladkými jmény a obyčejně jim je hodím na „rvačku“ – neboť nekouřím.

Tak to vyhlíží s kouřením nyní ve válce; balíčky cigaret poštou z domovin nepřicházejí.

Zde v tomto kraji nedostane se ani tabáku, ani cigaret a lidé civilní, ženy a zvláště staré babky se zálibou kouří. Když jest neděle, nebo svátek, chodím po vsi a stařeny sedící před chalupami volají na mne a nastrkujíce krátké fajfky prosí o tabák. Mnohé ženy zvyklé kouření jsou zlobivé a neduživé při nynějším tabákovém nedostatku.

Velmi komické jest, když se dvě báby potkají na rozcestí, nacpou fajfky a zapálí jedna druhé a tak dlouho klepou, až fajfka vydoutná.

Já sice nekouřím, ale pro jistotu nosím stále sirky v kapse, abych mohl, když se naskytne příležitost, dáti „oheň“ mladé Polce. Ony se nic nestydí a berou s díky „oheň“ od pánů!

Dne 25. 9.

Co to znamená? Dnes má slečna telegrafistka tu samou blůzu co včera – zelenou! To bude jistě změna počasí. Ta ženská pošetilost – každý den v jiné barvě až jí dnes zásoba došla. Prosím – 28 blůz všech možných barev a každý den jiný parfém.

Tak jsme vždy s kamarády hádali, v jaké barvě se zítra slečna objeví, ale marně – nikdy jsme neuhodli!

Ostatně jest slečna velmi hezká a červená barva jí sluší nejlépe – třebaže jest blondýnka. A ty černé oči – co pohled, to rozkaz!

Půjčuje mně polské knihy a jest velmi laskavá. Znám už nyní i denní hosty na poště a za těch pár dnů vžil jsem se do Synowodských poměrů. Už vím dokonce, ve které přihrádce má každá firma svou poštu, prodávám známky, poukázky atd. Slečna jde na procházku a já ji rád zastupuji. Za noční služby se bavíme a žertujeme.

Jak těžko se mi bude s tímto místem loučiti.

Dne 28. 9.

Probudím se, hmatám kolem sebe – cítím mokro na zádech, kolem sebe křoví, které je pokryto rosou. Protřu oči, zvednu se a žasnu – jak jsem se dostal se svou postelí na louku?

Měsíc svítí a zrcadlí se v kalužinkách močálovité louky.

Zacvakám zuby a přemýšlím, co se stalo a jak jsem se sem dostal. Vtom slyším za nedalekou stodolou smích – aha, už to mám! Ten můj prokletý tvrdý spánek; ustlal jsem si včera na žebřině z vozu, poněvadž u „gazdy“ jest velmi nečisto a mí kamarádi dovolili si malý žert a vynesli mě i se žebřinou na močálovitou louku. Naspal jsem se dosti na loukách, ale dnes se mi již nechce – brrr – táhnu žebřinu i s dekou pod kůlnu!

Počkejte vy zlomyslní, zítra vám to oplatím.

Starosti pana radního!

Jest krásný den; slunce září až milo. Náš gazda sváží proso. Jest krásné a těžké, plné plodů. Rozkládá je na slunce. Vtom vyruší jej z pilné práce příchod starší ženštiny. To jej popudilo – už zase ty hromské baby.

Nemám čas, řekl, aniž by se byl ptal, co od něho žádá a rovnal proso dále. To ale zase popudilo bábu. Měla totiž výtečnou „vyřídilku“, jako všechny osoby ženského pohlaví v jejích letech – a hned se chystala k ofenzívě!

Dala ruce v bok, hlavu dopředu, rozkročila se, aby měla lepší „grund“, vytáhla fajfku z úst a sžírajíc gazdu jedovatým pohledem rozkřikla se: „Chcete přijmout obecní peníze, nebo ne?!“

Gazda uslyšev o penězích nechal prosa a vedl babu do síně. Sedejte, pravil. Bába se uvelebila na hrubou dubovou lavici u zdi a vytáhla šátek, v jehož cípu svázány měla peníze.

Můj gazda zatím otevřel dřevěnou truhlici, vytáhnul jakýsi protokol a obrátil se – ale to už nebyl můj gazda! Udělal velice vážný úřední obličej a postřehnuv moji přítomnost, dostávaly tahy v jeho obličeji ještě slavnostnějšího výrazu. Držel knihu hodnou chvíli na prsou a zahleděl se přísně na bábu. Pak vytáhnul pouzdro se starými brýlemi, otevřel je, sklo utřel o rukáv a nasadil na tupý nos.

A nyní nastalo vyjednávání. Bába platila pastvu za dobytek na obecním pastvisku již za 5 let. Chvílemi šlehaly blesky s bábiných hněvivých očí, ale gazdův přísný úřední obličej držel jí zpět – vyhlížela jak spoutaný dravec. Vyjednávání trvalo velmi dlouho, neboť gazda měl stále diferenci o jedno tele a mohl počítat, jak chtěl, vždycky mu vyšlo o jedno tele víc!

Konečně se přece jen smluvili, bába rozvázala cíp, vyplatila a se sykotem opustila chatu.

Gazda udělal několik „cifer“ v knize a zamknul truhlici.

Pak se obrátil ke mně a ztěžoval si na těžký úřad, že musí vybírat sám za celé obecní pastvisko.

Ptal jsem se, jakou odměnu za to dostane – a on místo odpovědi pohlédl slavnostně a s pýchou na svoje široké, černé – kdysi salónní kalhoty, které již dávno budily mou pozornost, neboť ostatní sedláci nosili bílé režné spodky. Byl na ně velmi hrdý, ačkoliv dřívější jejich majitel měl jistou část těla mnohem objemnější, takže činily gazdovi vzadu velmi směšné záhyby – není divu, vždyť je dostával od tlustého pana faráře vždy na nový rok odměnou za vybírání z obecního pastviska!

Dne 30. 9.

Vzdor tomu, že nepřišly dosud všechny zálohy od kádru, musíme změniti pobyt, a sice blíže k frontě. Dnes přijel náš velitel z dovolené. Loučíme se s městem. Odpoledne jsme vyjeli. Volili jsme kratší cestu do Bolechova⁵². Byla sice neschůdná, kopcovitá, ale jeli jsme zato krásnými lesy. Večer přijeli jsme do Bolechova na noc.

Dne 1. 10.

Ráno o osmé odjíždíme. Dalo se do deště. Když se mašíruje, musí vždycky pršet, to již jinak ani nejde. Jeli jsme nyní po hlavní silnici až do Doliny a pak na jihovýchod.

Asi o třetí hodině dospěli jsme cíle, městečka Rozniatowa⁵³. Jest zde spousta židů. Máme tu tvořiti nějaký čas zálohu osmého korpskommanda a čekati na zálohy od kádrů.

Dne 9. 10.

Není skutečně co psáti. Jsou jednotvárné podzimní dny, většinou deštivé. Telefonickou stanici máme v hotelu „Weismann“. Ve dne se musí chodit po schodech se svíčkou – to jsou polské hotely.

Den co den přijíždějí zálohy od kádrů. Polovice každého pluku dostane koně a polovice tj. 3 švadrony zůstanou jako pěchota a tvořiti budou 1 pěší divizi.

Na zítřek jest ustanovena doba k odjezdu pěší divize na frontu. Kavalerie a štáb divize zůstane v Rozniatově než přijdou další rozkazy.

Dne 12. 10.

Prší, prší, jen se leje…

Že domů nepůjdeme, to se samo sebou rozumí, vždyť prý konec jest v nedohlednu! Stromy v zahradách jsou již napůl holé, země pokrytá suchým listím, s nímž podzimní vítr provádí své tance.

Pěší oddíly odejely na frontu; my jsme zůstaly zde a máme tvořiti takzvanou „fliegende Reserve“⁵⁴, to znamená v čas průlomu na nějakém kusu fronty, rychle sednout na koně a přispěchat na pomoc. Služby jest poměrně málo, ale deštivé počasí nedovoluje zrovna zde procházkám – kde jest půl hodiny od města kus skutečného pralesa.

Koně mám ve stodole na faře. Jest to ruský farář. Chodívám si vypůjčovat knihy. Učím se čísti „cyriliku“. „Její Mosč“, to jest paní farářová nám vždycky s radostí knihy půjčí.

Žena kněze jest zde od lidu velmi vážená! Vede se zde na farách spokojený rodinný život – pan farář beze studu kolíbe, nebo v náručí chová své klouče! (Proto má kleriku samý flek.)

Slámu nám nechce pan farář dát, ale zato farská služka, daleko široko známá „střapatá Káča“ přináší nám pod zástěrkou do stodoly půlkilová jablka.

No, chce si udělat u chlapců „dobré oko“, má už načase!

Dne 20. 10.

Ochladilo se, jsem nucen hledati si příbytek, nějakou světničku. Našel jsem ji nedaleko naší stáje, chaloupku malou, krčící se pod starou košatou jabloní.

Sedím u okna a přemýšlím o nejnovější události: Pojedeme na rumunskou frontu!

Vítr skučí, kvílí a surově rve poslední lístek staré jabloně – skutečně poslední a zároveň mizí, prchá i má poslední naděje na dovolenou; má touha navštíviti sestru, kterou jsem dvanáct let nespatřil, zůstane nesplněná!

Dnes o sedmé hodině ranní odjíždí první vlaky s Krechovic, Kaluže a Doliny. Generální štáb odjíždí též dnes. Moje patrola a část vozatajstva zůstane zde až do rána 22. 10.

Změna pobytu přináší sebou mnoho práce.

Dne 22. 10.

Přišla řada i na nás. Odjíždíme o čtvrté hodině ranní na nedaleké nádraží Krechovice⁵⁵. Dostal jsem naštěstí velký vagon. Mám zde šest koní. Vyfasovali jsme dostatek sena a pečených otrub pro koně. O sedmé hodině opouštíme Krechovice.

Počasí jest ošklivé, prší a vítr nám vhání déšť do vozu. Dovedeme tomu předejíti; zavřeme železniční vůz až na malou skulinu, zabalíme se do přikrývek a bavíme se hovorem. Jsme zvědaví, kam nás vlak zanese.

Jedeme přes Dolinu, Bolechov, Stryj, Lowoczné⁵⁶, zde vjíždíme do Uher přes Munkocz, Czap, Nagy Karoly, Schibio, Tetsz. Projíždíme uherské nedohledné nivy. Krajina v podzimním rouchu šedá a mrtvá, málo poutá oko pozorovatele.

Až třetí den stává se obraz zajímavějším; vjíždíme zase do Karpat obydlených Rumuny.

Jízda dosti zdlouhavá a menáž na stravujících stanicích velmi bídná! Konečně jedeme směrem k Besterczi⁵⁷. Tři dny a tři noci trvala jízda.

Dne 25. 10.

Po půlnoci konečně opouštíme náš pohyblivý příbytek v malém městyse Felse Bargo⁵⁸. Zdřímnuli jsme si do páté hodiny ranní u rumunského sedláka ve stodole, a pak posíleni konzervou nastoupili jsme cestu úzkým údolím.

Jaká to náhoda!

Právě před devatenácti měsíci jeli jsme touto cestou. Poznávám každou vesničku, každý kostelík, ačkoliv tehdy kryl zem silný koberec sněhu. Cesta stoupá silně do kopce. Máme 70 km do Dorny Watry⁵⁹, lázeňského města, cíle naší dlouhé cesty. Toužil jsem přijíti více na jih, do úrodných rovin rumunských – zklamal jsem se.

Ač zmizela již zeleň stromoví, utichl zpěv ptactva, zešedivěly a zežloutly před nedávnem zelené ještě svahy a pastviny a zasněžená temena nejvyšších hor halily se v hustou podzimní mlhu a v šedé mraky, přece jest zde ještě dosti stravy pro oko obdivující velebnost a krásu přírody. Stoupáme stále výše a výše do chladnějších atmosfér, po stranách cesty hluboké rokle plné balvanů, křoví a povalených ohromných kmenů, jimiž si drze razí cestu lesní bystřiny – křišťálové proudy vod.

Konečně zvolna sestupujeme, údolí se o něco šíří a asi o šesté hodině večerní přijíždíme úplně znaveni do Dorny Watry.

Zde slyšíme zase známou hudbu děl a pušek, jež provázena jest tisícerou ozvěnou z četných roklí a slují.

Hledáme si místo odpočinku po dlouhém pochodu. Unaven novými dojmy spal jsem tvrdě.

Dne 26. 10.

Jsme podřízeni jedenáctému armádnímu sboru a sedmé armádě. Oddíly naší divize vystřídaly v zákopech ležící bataliony bavorského pěšího pluku č. 16. Zařizujeme se. Telegrafní spojení bylo částečně převzato od Němců a z části nově vystavěno. Máme též spojení se sousedící pátou a jedenáctou divizí Honvédů.

Zřízeny tři centrály ve velkém nádražním hotelu. Služby dost. Dorna Watra jest krásné lázeňské místo, zdobené krásnými vilami, lázeňskou budovou, radnicí a četnými velkými hotely. Obyvatelstvo z větší části uprchlo.

Byli to většinou přistěhovaní cizinci a Němci, které připoutaly přírodní krásy a zdravý ozónový vzduch v těchto horských krajích. V táhnoucích se úzkých údolích rozprostírají se vesnice se svérázným rumunským obyvatelstvem, jež žije pouze chovem dobytka a dřevařením. Pole zde nejsou vůbec žádná, jen travnaté svahy hor skýtají dobrou píci četnému dobytku.

Dne 28. 10.

Konečně jest vše poněkud uspořádáno. Následkem horské lesnaté krajiny, nedostatečných a neschůdných cest, jsou všechny oddíly a rezervy ubytovány jaksi nepravidelně, hromadně ve vesnicích, v úzkých táhnoucích se údolích. Válečná operace jest zde velmi nebezpečná, spojená s ohromnými obtížemi následkem špatného dovozu. Dohotovená benzínová dráha nestačí zásobovat tak četné vojsko a k tomu ještě jízdu.

Naší úlohou zde jest odvrátit každé nebezpečí od Dorny Watry, jež byla již mnohokráte silně bombardována. Dnes zahajuje naše divize útok. Cílem jeho jest, vzíti Rusům nejbližší pozici jihovýchodně od města, odkud bylo celé údolí řeky Dorny, cesty a mosty stále v dosahu nepřátelské dělostřelby.

O jedné hodině začala kanonáda, vyletěla dvě letadla, jež kroužíce ve vzduchu, pouštěla časem barevné rakety, jako umluvená znamení. Útok trval celé odpoledne. Nebylo možno rozeznati jednotlivé výstřely děl a hmoždířů, vše to splývalo v jeden silný hukot následkem steré ozvěny.

Konečně stával se hlomoz slabším, až konečně se soumrakem utichl úplně. Útok byl se zdarem ukončen. 514 Rusů a 8 důstojníků zajato a 2 strojní pušky ukořistěny. Jsme nyní v bezpečí před nepřátelskou střelbou!

Dne 29. 10.

Mluvilo se sice stále o postupu, že máme zde roztrhnouti ruskou armádu od rumunské, ale dle všeho zůstaneme zase delší čas dřepět na místě.

Tedy jsme si našli teplou maštal pro koně, ale pro nás ne světnici, nýbrž salon. Opuštěné hotely a privátní domy skýtají dostatek příbytků.

Vyhlédli jsme si krásnou světnici v prvním poschodí. Jest to hrozné divadlo, takový opuštěný dům boháčův! Drahocenný nábytek poválen, drahé koberce pořezány, okna rozbité, spousta moderních klobouků a šatů dámských, vějířů, obrazů, nádobí, rozbitých sošek – to vše leží rozházeno a pošlapáno na parketové podlaze!

Uspořádali jsme drahocenný nábytek, prostřeli pestré koberce; též krásný klavír nám zde neschází, jenže jest pro mne nevzdělance „španělskou hádankou“!

Snesl jsem kde jakou gypsovou, kovovou a porcelánovou sošku do našeho pokoje a vyhlíží to zde vskutku skvostně.

Divně odráží se náš ošumělý vojenský oděv od přepychového nábytku!

No ale na pány si hrát, není tak těžké – pijeme naši „černou bez cukru“ z něžných kávových skleniček – naneštěstí to nám ji nepřisladí!

V kuchyni nám praskl granát a změnil vše v hromadu trosek.

Dne 1. 11.

Na dušičky.

 Jest chladno a zemi kryje mlhy závoj,

tak těžký a dusivý, jak mraků houšť

a všechno kolem proměněno v poušť,

i starý bor kvílí zvrácen, připomíná boj.

 

On skolen vyrval půdu, zbyl jen žleb,

v nějž hrdiny vojína vkladli tělo,

mladé a svěží, jež kvésti ještě mělo,

však koule vraha bleskem projela mu leb.

 

Ze dřev dvou křížek prostý, v čerstvou prsť

soudruh mu věrný vsadil, čapku sňal,

buď s Bohem a spi sladce, zašeptal,

odešel, pohnut a na rově druha trávník vzrost.

 

Dušiček jest – na hrobech světla hoří,

uprostřed pozdních růží ozdoby,

kol rovů stojí tmavé postavy –

modlitby šepot zní a oko slzy roní.

 

Však vojínův hrob v dáli, pod kořeny stromu

nezdobí květy, ani svíce jas,

klid neruší zde pozůstalých hlas,

nepřijde žádný uzdy zvolnit bolu!

 

Posvátné ticho – a mlhy moře šedé,

kraj šatí zničený, napájí les –

v tom zazní křídel šelest kdes

a malé ptáče sedá na dřevo kříže křivé.

 

Počalo pěti píseň smutnou, plnou bolu,

jak výbuch stesků matky vzdálené –

chvílemi tiše, sladce, tlumeně,

jak vzlykot milenky věrné u milence hrobu.

 

Utichlo ptáče – plášť mlh se mění v deště kapky,

jež jako slzy velké z kříže na hrob kanou –

a vítr zavál tónů škálu s nivou,

přináší pozdrav poslední od drahé vlasti!

Dne 10. 11.

Jsme dosud v Dorně Watře. Na naší frontě sice dosud úplný klid, ale očekávají se velké ruské útoky. Vzdor tomu, že jsou zde kopce až 2 000 metrů vysoké, počítá se s plynovým útokem ze strany nepřítele a všechno mužstvo obdrží takzvané „Gasmasky“⁶⁰. Doprava potravin a střeliva jest velmi vleklá. Benzínová polní dráha nestačí tak četné vojsko zásobovat⁶¹. Stává se tedy často, že „Fassung“⁶² selže. Zvláště koně dostávají směšné porce ovsa. Naštěstí, ale dovážíme si na sta fůr sena z Rumunska.

Mému „Edmundovi“ se ta vojna již vůbec nelíbí, a když jej sedlám na procházku, smutně věší hlavu – a pomalu i chřadne. Myslí si asi: Kde jsou ty zlaté časy, kdy mě tlačíval oves!

Náš salon!

Už umím hrát na klavír „Na tý louce zelený“! Náš salon jest v nejlepším pořádku: vymetáme, smejčíme, oprašujeme a já při tom často patřím⁶³ na obraz prchlé paní majitelky, a tak se mě zdá, jako by se na mne odměnou za vzorné vedení domácnosti pokaždé usmála. Ostatně mě není v čas míru zde bydlící rodina úplně neznámá.

Přichází sem často služka, jež zde dlouho sloužila, a toť se rozumí, že neřekne pouze to, co neví. Též stará jakás paní z přízně nás navštěvuje, velmi inteligentní a též si ráda chvíli pohovoří – ale to jsou hovory plné stesků opuštěné, staré dámy, střežící zanechané zde jmění svých dětí a příbuzných.

Dne 16. 11.

Do města vracejí se pomalu uprchlíci. Klid na frontě a blížící se zima je vábí do svých příbytků. Též obchod jest zde znovuzřízen. Zboží jest tak hrozně drahé, že není možno vskutku to nejmenší si koupiti, neboť naše stále stejná vojenská mzda daleko neodpovídá přemrštěným cenám.

Celé oddíly civilních lidí vykopávají pod vojenským dozorem zemáky ze zmrzlé půdy na opuštěných rumunských statcích.

Dne 22. 11.

Hned ráno dospěla k nám smutná zvěst: Náš starý panovník zemřel⁶⁴! Na obydlených domech v městě zavlály černé prapory. Stísněnou, truchlivou náladu podporuje studené a mlhavé počasí. Konají se bohoslužby.

Dne 24. 11.

Kráčíme za časného jitra, zahaleni hustou mlhou v řadách za město. Na močálovité pastvině rozdělujeme se dle národností. Po krátké promluvě kněze skládáme přísahu novému císaři a králi Karlu I⁶⁵. Tisíce úst opakují slova důstojníka, staří muži i sedmnáctiletí hoši přísahají věrnost!

Dne 27. 11.

Oslavujeme poslední večer v Dorně Watře. Pozval jsem si k nám pěšáka, vzdělaného hocha z Prahy, dobrého hráče na klavír. Hbité prsty jen jezdí po klávesách, když hraje moji oblíbenou „Prindi Jano premilený“! Mě při tom jen srdce bolí – kéž bych to uměl!

Bavíme se klidně celý večer při sklence čaje.

Dne 28. 11.

O osmé hodině ranní sedláme. Jedeme přes Roszu po kamenité úzké cestě do Sary Dorny⁶⁶. Jest to sice pouze 10 km, ale cesta jest velmi neschůdná, strmá.

Jsme u cíle. Jest zde pouze několik horských salaší, jež určeny jsou pro důstojníky a kancelář. Zákopníci staví již důstojnické kasino a boudu pro mužstvo. Mně se zalíbil včelín u lesa a hned dali jsme se do práce. Do večera udělali jsme mnoho práce, a když v noci začalo pršeti, byli jsme již pod střechou.

Včera v saloně při klavíru – dnes ve včelíně. Koně jsme poslali do Dorny Watry.

Dne 3. 12.

Děláme dveře, zasazujeme okénko do naší budky. Však běda, leví naši sousedé podlehli na šířce 2 km náhlému útoku nepřítele. Rusům jde o „Bayernberg“, střílí již do Dorny Watry.

Nechali jsme hned práce a očekáváme následující události. Všechny povozy odjíždí již až do Felse Bargo. Však večer několik našich sečných protiútoků zlepšilo situaci.

Dne 5. 12.

Konečně jsme s naší vilou hotovi. I malé kamínka jsme si postavili a jest zde teplo a milo.

Na dveře přibil jsem tabulku s nápisem „Willa Dryade“ (lesní panna), vchod okrášlil mladými smrčky.

Nyní abychom slavili ukončení stavby. K tomu jest bohužel potřeba důkladně svlažit hrdlo – ale to si již dávno na to „suché ovzduší“ zvyklo. Lépe nedráždit.

Dne 7. 12.

Nastaly silné mrazy a zároveň jasné dny. Dnes již od osmé hodiny ranní stojí naše zákopy i město Dorna Watra v nepřetržitém ohni nepřátelského dělostřelectva. Jedná se zde asi o ofenzívu, aby byl umírněn nezadržitelný tlak silných vojsk Mackensenových⁶⁷ a Falkenheimových⁶⁸ na prchající rumunská a ruská vojska. Dnešní silná dělostřelba jest asi přípravou k výpadu. Jsme připraveni.

Dne 8. 12.

Rusové pokračují v bubnové palbě ještě horlivěji jako včera. Po poledni podnikli silné útoky na „Bayernberg“ – horu stojící těsně u Dorny Watry a tvořící zároveň ochranný štít města.

Též silné útoky podnikli na frontě vlevo od nás u vesnice Jakobeny⁶⁹. Rusové dobyli za velkých ztrát pouze dva opěrné body. Ostatní útoky zůstaly bezvýsledné. Město Dorna Watra utrpělo zase velké škody. Mnoho budov bylo rozstříleno. Obyvatelé prchli.

Též vojenské oddíly a kanceláře přeloženy z Dorny Watry do vzdálenější vesnice Dorny Kandreny⁷⁰.

Dne 9. 12.

Večer utichla palba úplně. Bezvýsledností celodenních útoků a námahy vzbuzenou zlost zchladili si Rusi na nevinném obyvatelstvu města. Několik žen zabito a zraněno.

V důstojnickém kasinu povstala hlučná zábava, zaznívá zpěv, smích a volání – Bukurešť padla!

U nás tato zpráva upevňuje pouze naději na blízký konec války, ale na nějakou přilepšenou, nebo přípitek jsme již dávno odvykli.

Smutné jsou zde pro nás časy v těchto horách – samé kopce, skály a spáleniště. Litujeme zlaté Haliče. Ty zemáky a mléko nám chybí.

Jsme odkázáni na to, co nám dovezou ze vzdálených skladišť po neschůdných cestách.

Zato dřeva jest zde hojnost a hojnost!

Dne 12. 12.

Pomalu si zvykáme na život v horách. Ve volných chvílích běháme po lesích a pátráme po zvěři. Vysoká zvěř zde kupodivu není. Zato dosti vlků a zdivočelých psů, kteréž tu uprchlí horalé zanechali. Není též žádnou zvláštností najíti v lesích ohryzanou nohu nebo hlavu rumunského vojáka, jež padnuv, byl roztrhán vlky a divokými psy.

Právě včera našli kolegové v opuštěné horské chatrči čtyři rumunské vojíny až na kost ohryzané – zbyly pouze zašněrované boty a kostra.

Nyní nám napadlo mnoho sněhu. Ta bílá zima již jest zde! Topíme v naší vile celý den. Na frontě jest zase úplný klid. Každý staví si svůj úkryt na zimu.

Dne 13. 12.

Dnes jásáme! Učiněn byl první krok k míru – Německo se svými spojenci podalo čtyřdohodě čestnou nabídku k míru. Máme všichni nepopsatelnou radost. No a jako při každé větší radostné události, zaznívá z důstojnického kasina smích, zpěv a hra, cinkot sklenic při nepočítaných přípitcích.

Všechny ony radovánky, jež jsou nyní nám úplně nemožnými, nahradilo by nám jediné slovo – Mír!

V Dorně Watře začíná zase čilý život. Rusové nestřílí více na město. Škoda, že musíme zimovat právě v těchto horách; ve městě měli bychom příležitost navštěvovat takzvaný „Soldatenheim“, jež se v tyto dny zřizuje. Též kino budou hrát.

Vyzdobujeme naši vilu, abychom si učinili ten pobyt zde příjemný.

Třetí vánoce ve válce!

Třebaže vůkol lesy a hory – zasněžené svahy a vítr hučí pustým krajem, jest u nás, ve velké společné boudě teplo, živo, milo a příjemno! Shromáždili jsme se – jest štědrý večer, ve který skoro každý tak rád zatouží, zadumá se a zavzpomíná na něco, co se již nevrátí, vrátiti ani nemůže – na chvíle vánoční za časů dětských!

A máme vánoce letos nad očekávání milé! Bývalý důstojník (izraelita!) našeho oddělení daroval nám slušný dárek na ozdobu stromku, který již září, poset světly svící!

Před večeří promluvil k nám náš velitel několik upřímných slov a pak předčítal jména těch, jež měli býti k Ježíšku obdařeni novou hvězdičkou, neb dekorací, konečně následovalo vzájemné blahopřání. Pak jsme večeřeli vepřovou s knedlíkem a po večeři rozdávány dárky – cigarety, čokoláda atd. – vše po skrovnu, ale co naplat, těžké jsou časy.

Když jsem s chutí uložil svůj kousek vepřového do lačného, roztouženého žaludku, obložil knedlíkem a zapil vínem, tak se dostavila zase ona stará dobrá nálada, nálada sytého spokojeného člověka! Venku tichá štědrovečerní noc, mrzne silně. Zde u nás teplo, veselo. Rozjařené tváře kolegů, světla svící na hustě ověšeném stromku, smích a celé to ovzduší prosycené vůní čerstvých smrkových věnců neminulo se účinkem na mne. Měl jsem velkou radost.

A když pod vánočním stromkem spustila naše „domácí kapela“ sestávající s houslí, nalezené kdesi basy a varhánek, nemohl jsem se již zdržeti smíchu a žertu.

Hráli bez not, „jen tak“, ale šlo to. Na base pouze dvě struny ze špagátů, ale bručela přec jak medvěd.

Bylo by to Boží dopuštění pro hudebníka, kdyby to měl poslouchat, ale my jsme se jen smáli, dováděli jako malé děti, všichni svorně – Uhři, Němci, Češi, Poláci, Rumuni i Rusíni! Ba dokonce i našemu Turkovi, mohamedánovi se to zamlouvalo.

Pak se přednášely kuplety „vojenského stylu“, jež se pro svatý večer sice nehodily, ale vojáci jiných neumí.

Konečně zpívali jsme střídavě česky, německy, uhersky. Dlouho trvala zábava, až konečně umlkl zpěv, zavíraly se oči a spánek hlásil se o své právo. Tichá svatá noc, ani jedním výstřelem neruší nepřítel sváteční ticho, jen občas vznese se raketa, jako velká hvězda a ozáří temena hor – pak zase ticho a mrtvo. Paní noc ukolébává lidstvo v libé vánoční sny. Co se těm vojáčkům všechno dnes zdá? Mě nic, neboť o půlnoci přichází ke mně soudruh: „Kamaráde, vstávej, máš noční službu!“

A nyní za dlouhých hodin služby vzpomínám na drahý domov, vzpomínám, měli-li i ostatní čtyři bratři tak blažený štědrý večer!

Svítá – pluky hlásí situaci.

Dne 27. 12.

Končí svátky. Na frontě vládne klid. Jen levá sousední pěší divize otevírá občas dělovou palbu. Krásná zima. Jest příjemně v naší vile, ale mně něco schází, začínám churavět, bolí mě hlava a po zádech probíhá mráz. Asi jsem se zachladil, snad bude brzy lépe.

Dne 28. 12.

Dnes je mi lépe – venku zuří vichřice a poletuje sníh. Musíme zatěžkat chatrnou střechu naší vily, aby nám ji vítr neodnesl. Chodím navštěvovat naše koně, ubožáci jsou v bídném stavu. Můj Edmund se už ke mně ani nehlásí, neboť si myslí, že mu nechci dát ovsa. Je mu to chudákovi už všechno „fuk“. Koně dostávají pouze řezanku, oves jen náhodou – někdy.

Můj soudruh má vždy dobrý žert na jazyku; říkává, že jim vítr hraje „Kde domov můj“ na žebrech.

Poslední den ve starém roce!

Na oslavu korunovace našeho mocnáře, koná se dnes mše svatá. Vojáci zhotovili ze dřev a smrkových věnců oltář. Tichounká byla mše, kněze bylo sotva slyšeti.

O to hlučnější byla ale silvestrovská zábava v důstojnickém kasinu.

My jsme sice Silvestra neslavili, ale zato byli jsme účastni ráno při „odvádění“ a „odnášení“ požitkem zmámených na jejich lůžka! – Taky požitek!

Co nám přinese nový rok?

---