Deník Vladimíra Sýkory z let 1914 – 1921

ROK 1914

BUDE VÁLKA!

Každý, kdo vojákem byl, ví dobře, jak příjemná jest několikadenní dovolená. I já, ukončiv telegrafický kurz v Tullnu u Vídně, zajel jsem si do rodného města na krátkou dovolenou. Bylo velmi krásně, čas žní.

Malé procházky po obilných žírných polích, vonných lukách a stinných lesích osvěžovaly ducha, obveselovaly mysl, vzpomínky na dětství hemžily se v mojí hlavě, jako ty čilé včelky létající z květu na květ. Každý strom, stezka a potůček přenesly mě v minulé časy.

matka příroda upoutala mne svým mocným kouzlem. Sotva ranní slunce prvními paprsky pozlatilo střechu naší chaty, již mne to nutilo ku zpěvu. Má nálada trvala nezkaleně vždy až do večera.

Nic netrvá věčně. Jako střela roznesla se rozčilující zpráva o vypuknutí války, snesla se jako dusivý černý mrak nad milým naším krajem. Osudný telegram utlumil zpěv na mých rtech. Musil jsem ihned narukovat ku svému pluku do Přemyšlu¹.

Rozloučiv se, nastoupil jsem dlouhou nudnou cestu. Doprava na drahách úplně zastavena, vše pod vojenským komandem. Všude neobyčejný ruch a šum. Prodavači novin obklopení houfy kupujících. Dráhy všude střežené. Konečně dospěl jsem do Přemyšlu, kde konaly se již čilé přípravy.

Poslední večer.

Celá kasárna byla na nohou. Každý sháněl a chystal své věci. Bylo vyfasováno vše nové. K večeru byl jsem volán do kanceláře. Obdržel jsem rozkaz, rajtovat v noci do Jaroslavi a hlásiti se u 6. jízdní (truppen) divize.

Později ohlašoval pan rytmistr všeobecnou mobilizaci a ohnivými slovy vzbuzoval v nás nadšení pro vlast.

Byl jsem pomalu hotov. Dostal jsem silného a vytrvalého koně. Slavili jsme v kantýně rozloučenou. Objímali jsme se vespolek jako malé děti, mnozí se nezdrželi slz.

Kdo bude mít to štěstí a vrátí se zpět v náruč svých drahých rodičů, bratří a sester? To byla otázka, jež se v těchto okamžicích honila všem hlavou. Najednou bylo slyšeti neobyčejný hluk. Řady obecenstva, studentů a dělníků hrnuly se na nádvoří kasáren. Bylo slyšeti volání „Ať žije Rakousko!“ Kdo vypletl se v onen dav, byl vyzdvižen do výše. Pan rytmistr sám octnul se ve výši a prose o slovo volal: „Ze srdce Vám děkuji, vy věrní císaři, ať žije Váš vladař!“

Davy zmizely k jiným kasárnám, umlklo vše – ne však na dlouho.

Nespali jsme více.

Dne 1. 8.

Tma ještě zastírala rozbouřené město, když sedlal jsem svého „Edmunda“ na dlouhou cestu. Bylo mi jako bych jel na procházku. O druhé hodině v noci potřásal jsem naposled ruce svým spolusloužícím druhům a klusem tmavými uličkami vydal se k Jaroslavi.

Za Radymnem seskočil jsem a popravil koni podkovu, pozoruje při tom podivné, skýtající se divadlo.

Rozlícený správce bičem hnal lidi jako dobytek do práce. Ženy plakaly. Tázal jsem se po příčině toho všeho. – „Nač máme dřít, když přijde Moskal² a všechno zabere a nás zabije?“

Ubohý lid, představuje si tu válku příliš zle. Snad podporovaly to ona vypravování šedivých starců o hrůzách války z dob dělení Polska. Tak zle snad nebude, myslel jsem si a klusal dále.

Asi o půl osmé ráno octl jsem se v Jaroslavi. Právě odbývalo se loučení 8. dragounského pluku.

Vřadiv se mezi ostatní polní telegrafisty pod komandem telegrafního referenta opustil jsem Jaroslav. Čtveračivé černooké Polky házely na nás květy a přály „Šťastný návrat!“

Prach a vedro ztěžovaly náš pochod. O čtvrté hodině odpolední dospěli jsme do Olešnic, kde jsem se ubytoval v zámku a dostal svého ordonance. Zde jako telegrafista konal jsem první službu, udržuje telegrafické spojení ze zámku k poště a odtud až na ruské hranice, střežené dosud jen polním četnictvem.

Kavalerie vypravila se vyhledávat stopy nepřítele a zvědět jeho sílu a obsazení na různých místech. Bylo dosti práce; přicházely podrobné zprávy o řádění kozáků na rusko – rakouských hranicích.

Dne 3. 8.

Asi po poledni stáhli jsme náš drát a odtáhli do nedalekého Lubaczowa. Zde zřídili jsme svoji stanici v kasárnách 90. pluku infanterie. Střídali jsme se ve službě. Koně postavili jsme do blízkého domu. Zde vedlo se nám dobře. Telegrafické zprávy z hranic stávaly se den ode dne rozčilujícími. Čekali jsme netrpělivě infanterii. Konečně přimašírovali; zemdlení dlouhou cestou a velkým vedrem. Našel jsem mezi nimi několik Moravanů.

První srážka.

Zprávy o raněných přicházely stále častěji. Přišel den, kdy spatřil jsem první krev. Asi o páté hodině ranní přirajtovalo na nádvoří kasáren asi 30 koní v hrozném stavu; většinou bez jezdců. Naše jedna švadrona jedenáctých dragounů, mých krajanů, střetla se s dvěma švadronami pravých kozáků. Nebylo vyhnutí útoku. Ze 180 mužů vrátilo se asi 60 zdravých. Moc koní bylo posekáno šavlemi.

Dne 16. 8.

Náš pobyt nezměněn, za to vpředu strhla se bouře – naše infanterie vítězně postupovala vpřed. Rusové je však vlákali příliš dopředu, kde je zasypali deštěm kulí. První houkání kanonů ruské artilerie doléhalo k našim sluchům. Naše jízdní dělostřelectvo se opozdilo. Zase tekla krev. Též Oberst³ od pluku „Deutschmeistrů“ padl a více jiných důstojníků.

Též i k nám do vesnice přiběhlo několik koní bez jezdců upocených a zkrvavených. Divně začínají naše první potyčky – vzájemné uvítání se s nepřítelem.

/ Následuje krátká vlepená poznámka z poválečného období – „Před útokem jízdy“. /

Před útokem jízdy.

Ani nevím, jak se to mohlo stát, že jsem při sestavování deníku z první světové války přehlédl poznámku o následující velmi zajímavé události. A přece jsem se tehdy loučil se svým mladým životem. Kdybych dnes psal svůj deník po svých těžkých životních zkušenostech, nebylo by v něm tolik idealismu. Ale já jsem tehdy byl mladík – idealista.

Když jsem sloužil jako dragoun u šestého pluku dragounů v Přemyšli v Haliči, obdivoval jsem vždy krásný obraz střetnutí kavalerie v bojovém útoku. Obraz měřil asi 12 čtverečních metrů a byl malován na zdi nad vchodem do kasáren. Útočníci sekali tam do sebe, padali z koní a tekla krev. Myslel jsem si tehdy, že k takové bitvě již nikdy nepřijde. Ale hned v srpnu na počátku války r. 1914 k tomu mnoho nescházelo.

Nepamatuji si již den, kdy se tak stalo, ale astronomové by jej jistě lehce zjistili. Byl krásný slunný den. Náš dragounský pluk se seřadil na dalekosáhlém pastvišti. Vepředu čtyři řady útočníků a za nimi zálohy. Divil jsem se. Ještě nikdy se nás tolik nesešlo. My telegrafisti jsme stáli v zadních řadách. Měli jsme na koních kožené torby plné přístrojů a potřeb, telefonní spoje se ještě nedělaly. Nebyla fronta, jen výzvědné oddíly, nepřátele se vzájemně hledali.

A právě zde se našli…

Za chvíli se přidružily ještě tři další pluky jízdy. Chystalo se k strašné bitvě, krvavé řeži, jako za války s Prusy.

Před námi bylo nízké návrší. Odtamtud přibíhali pozorovatelé. Země se chvěla dupotem kopyt. Utvořili jsme široký, nepřehledný proud a chystalo se všechno k útoku. Trubači byli připraveni k vyzvání k útoku.

Nastala malá přestávka. Důstojnictvo přijímalo rozkazy od vrchního velitele.

Hned na to po celé rozlehlé pláni zazněl rozkaz: „Ergreif den Sebel!“⁴

Zařinčely šavle.

A v tomto okamžiku se stalo něco nepředvídaného. Na slunce jakoby někdo hodil husté síto – úplné zatmění slunce⁵!

Díval jsem se na tváře vojáků. Byly bledé jako stěna. Trubači drželi trubky u úst, aby zatroubili atak – to slovo koně dobře znali a byli by se dali do šíleného trysku.

Ale chvála Bohu, k útoku nedošlo. Buď byli Rusové pověrčiví, a když se slunce zatmělo, považovali to za výhružné znamení, nebo jsme byli v početní přesile. Ale podle úvah důstojníků měli ruští jezdci maličké koníky a náš silný náraz velkých koní by nevydrželi, měli malé krátké ohnuté šavle a starou výstroj – píky.

Za chvíli zase zazářilo slunce a ozvaly se rozkazy: „Zasuň šavli!“ A úsměv se objevil na tisíci tvářích.

My telegrafisti jsme byli tak napakovaní, že bychom těžce mohli zápasit. Ale patřili jsme tehdy ke svému pluku a museli jsme do boje.

Byl jsem rakouský voják. Říkalo se nám, že Rakousko je i Čechů vlast. Ale jako křesťanu prolétla mi v tom osudném okamžiku hlavou myšlenka: „Zabít, nebo se nechat zabít? Zabít bližního a k tomu Slovana? Proč?“

Někdo by mi asi řekl: „Zbabělče!“

Vícekrát k takové hromadné bitvě nedošlo. Zato často k přepadům ze strany nepřítele.

Dne 17. 8.

Opustili jsme onu lesní vísku a jeli přes Lipsko do Narolu. Zde vše zpustošeno, židé prchli, byty prázdné, obchody a hostince vyloupené. Odtud po nedlouhém klusu dospěli jsme do Majdanu, vesnice úplně vypálené. Nocovali jsme pod širým nebem. Koně hladné.

Dne 18. 8.

Byla již úplně tma, když jsme přijeli do vesnice Chleviska. Zde jsme čekali s hladovými koňmi do půlnoci v lese. Pak postavena optická stanice (korespondence světlem), kdež jsme se střídali ve službě. Koně pod širým nebem. Po cestách rozléhal se pláč dětí a žen vystěhovalců, nebo vyhořelých, nocujících na vozech.

Dne 19. 8.

Odjeli jsme ve spojení jízdního dělostřelectva směrem k Tomašovu; první krok přes ruské hranice. Rusové zmizeli. Jen pár ran z kanonů a nebylo po nich stopy. Hleděla z toho lest.

Ubytovali jsme se ve velké ovocné zahradě a pekli jablka. Lidé kopali díry v zemi, bojíce se dělových koulí.

Dne 21. 8.

Dostali jsme rozkaz etablovat⁶ státní telegraf od Tomaszowa⁷ až do jedné malé vesnice před Zámoscem⁸. Telegrafní tyče na mnohých místech zničeny, drát strhán. Nebyla to práce pro nás, a proto nemajíce dostatek náležitých nástrojů, trvala nám práce dosti dlouho. Večer jsme ukončili nedaleko Zámosce. Poslouchali jsme nepřátelskou korespondenci. Bohužel neznal žádný z nás ruštinu. Tichá noc prozrazovala každé naše zabřinknutí šavle, krok po dlážděné silnici. Prostřeli jsme dráty a tiše se vzdálili do Komarova⁹, čistě židovského špinavého městečka. Byli jsme hladoví, též koně. Pro kousek chleba u pekaře natahovalo se 100 rukou. Sedláci neměli sami ničeho. Nastávají nám zlé časy!

Dne 22. 8.

Opustili jsme špinavé ono místo a dali se směrem k Zamošci. My telegrafisti neměli jsme co dělati s nepřítelem, naše úloha ve válce jest docela jiná a naše ztráta nedala by se tak často nahraditi. Proto drželi jsme se stranou, krytí. Pochod k Zamošci děl se rychle, nebyli jsme ani mnoho zdržováni, obsazení tohoto dosti hezkého města bylo pranepatrné.

Skoro bez obtíží a bez citelných ztrát stali jsme se pány onoho města.

Zde bylo vše k dostání, chléb, pivo, salámy atd. Proměnil jsem si hned své koruny v rubly a kopějky a zásobil se po dlouhém strádání potřebnými věcmi. Velká skladiště s vojenským prádlem nám přišla vhod. Oblékli jsme se všichni. Kasárna pro čtyři pluky velmi hezké, dle nového vkusu stavěné. Řecko – orientálský kostel¹⁰ vojenský s pozlacenou kopulí. Též několik katolických kostelů. Od obecenstva přijati jsme byli s jásotem. Byli to Poláci. Zřídili jsme svoji stanici a těšili se příjemnému pobytu. Tento neměl zde, ale dlouho trvat.

Již o druhé hodině odpoledne měli jsme alarm. Vše muselo být připraveno k odjezdu. K večeru přicházely zprávy o blízkosti nepřítele. Netrvalo dlouho a zahoukala děla. Naše přední jednotlivá oddělení a švadrony vlákány byvše až na nepatrnou vzdálenost před skrytého nepřítele utrpěly citelných a krvavých ztrát.

Poraněn byl též můj bývalý velitel švadrony Prinz Taseis a mnoho jiných důstojníků. Již jsme náš drát nestáčeli. Odtáhli jsme zase zpět. V duchu jsem se navždy loučil s oněmi místy, neb mi to nešlo do hlavy, že by Rusové bez odporu nám darovali kus své vlasti, nýbrž že se jedná o válečnou lest.

Dne 23. 8.

Opustivše Zamošc zvolili za pobyt nedalekou vísku Walu Lubinskou¹¹, zdvojnásobena stráž. Všechno připraveno v plné zbrani. Zase vysílány patrouille¹² přinášející zprávy o síle a postavení nepřítele.

Dne 25. 8.

Změnili jsme svůj pobyt z Wale Lubinské do Majdanu Gorného¹³, východně od vsi Uhlovek¹⁴. Nastaly mlhy večerní. Živili jsme se pouze polozralým ovocem. Chléb nešel koupit za žádné peníze. Koňům dostalo se dosti jetele a ovsa v klasích, ležícího na širých nivách.

Dne 27. a 28. 8.

Tyto dva dny jsme se hrozně utrmáceli ježděním, hladem, pátráním a nevyspáním. Bylo po dešti. Slínovitá pole nasáklá vlhkostí byla naší postelí. Bylo to nedaleko městečka Przeworsk. Dělostřelectvo pracovalo plnou silou.

Dne 29. 8.

O šesté hodině ranní vydali jsme se směrem na Rzeczyce¹⁵, kde jsme s jásotem uvítali sílu přišlé pěchoty. Učiněny velké útoky. Rusové táhli zpět.

Dne 30. 8.

Opustili jsme Rzeczyce a hnali do Wasilowa. Památný to den. Bylo to již v Polsku. Útok byl velmi prudký na nepřipravené Rusy. Sturm naší infanterie odměněn byl zmocněním se 53 kanonů, silou nábojů a jiného zbrojiva. Též několik kuchyní a vozů s potravou. Asi 1 000 Rusů vzato do zajetí. Vyznamenali se zde velmi císařští myslivci.

City na bojišti.

Již končilo slunce svou obvyklou denní dráhu, když jsem spatřil poprvé krvavé bojiště. Drobné mráčky oděly se do krvava, ba mnohé již rudé jako krev stápěly se ve vrcholcích dálných hor a černých lesů – tak rudé jako ta mladé krev, jež tekla dnešního dne z ran ubohých vojínů. Jeli jsme klusem přes hrozná ona místa.

Lidí zde viděti nebylo, ba ani pes nezaštěkl z dřevěných chaloupek kolem polní cesty. Sem a tam ležící mrtvoly Rusů i našinců na prst pokryté prachem. Mnohá těla již zmodralá velkým vedrem narychlo až do polovice přikrytá tenkou vrstvou hlíny – tu a tam vyčnívala ruka nebo noha ze země.

Na dalekém návrší stály smrtící nástroje v podobě těžkých kanonů, jejímiž zejícími otvory prolétaly smrtonosné střely, jež explodujíce trhaly těla mladých bratrů na tisíce kusů. Kol těchto kovových příšer leží zase těla hromadně na sobě v příšerných pozicích. Ani cvrček se neozve, aby zahájil svůj večerní koncert. Jen černý havran vznáší se a opět sedá na koňské zdechliny, těše se hojné kořisti.

I my sami zamlklí, jen málokdo promluvil cos nutného. A všude jenom samá krev – kolem cesty obvazy a potřísněné kusy oděvu a obuvi svléknutých raněných.

Toto vše působilo dusivě na moji duši. Bratr bratra rube, střílí a bije, jako divá zvěř se rve maje radost z jeho zničení – toť pravý opak mých zásad, mých ideálů a snů o světě.

Soumrak se stupňuje – ani zvon dřevěného kostelíka neruší ticho večerní – nesmí svým stříbrným hláskem ukolébati po spánku toužící širé nivy a vzdálené háje v libý sen – i to by se dalo vykládati za zrádné znamení.

Snad nenašel by se ani žádný v celé oné vesničce, jež by dle starého zvyku tak učinil, vše prchlo, zanechajíc své skrovné zpustlé hospodářstvíčko na pospas cizincům plýtvajícím se skrovným osením.

Zesmutněl jsem klusaje po boku zmlklého přítele. V tiché mysli vystupoval obraz – obraz jímavý a významný z mládí, kolem něhož jsem denně chodbami školními chodíval, jenž tak hluboko utkvěl v srdci každého, jen trochu cítícího a myslícího žáka.

Byl to obraz s mlhavou představou korunovaného Krista, smutným zrakem pohlížejícího na spousty zohavených mrtvol po boji se zlatým nadpisem: „MILUJTE SE VESPOLEK!“

Snad i tentokráte vznáší se Jeho mlhavá postava nad krví zborcenými těly padlých vojínů a svatá ústa s trpkostí a výčitkou šeptají slova: „Milujte se vespolek!“

Však odpovědí je jen temné krákání černých havranů, jako hlas satanův: „Tekl – li krve dnes potůček, poteče zítra jistě řeka…“

Dne 31. 8.

Pohybovali jsme se v prostoře Zesniky¹⁶ – Wasilów¹⁷, zaměstnáni stavěním telegrafického spojení.

Dne 2. 9.

Odjezd zpět do Wasilowa. Docházely zprávy, že Rusové se stranou vetřeli do Polska.

Dne 3. 9.

Stáhli jsme drát a odjeli do vzdáleného města Rávy – Ruské¹⁸. Zde použili jsme státního telegrafního spojení. Měli jsme hezké stáje pro koně a co lepšího, pekli jsme si jednou za dlouhý čas pěknou husu!

Dne 4. 9.

O osmé hodině ranní opustili jsme zásobeni čokoládou ruskou Rávu a dospěli odpoledne za velké bouřky velkého dvora. Na rychlo zřídili jsme stanici – byla to důležitá úloha, neb jsme se octli v nepřiměřené blízkosti Rusů. Malé oddíly jezdců klusem vracely se zpět, přinášejíce vzrušující zprávy.

Jeden křičí – „Již jsou zde!“

Druhý – „Utečte!“

My jsme ale klidně zřídili spojení a korespondence započala. Byl zde jeden pluk dragounů č. 6 s jednou baterií. Obdrželi jsme rozkaz vytrvati ve dvoře do jitra. Tak se též stalo. Odsedlati se nesmělo.

Dne 5. 9.

Ještě ranní šero halilo jednotvárný kraj, když sbalili jsme svoje aparáty a opustili dvorec. Neklusali jsme ani čtvrt hodiny, když popřál nám nepřítel dobré jitro několika ranami z kanonů. Nyní teprve jsme viděli, v jak kritické poloze jsme se nalézali a že hodinové opoždění odjezdu mohlo býti naší zkázou. Na štěstí měli jsme svoji jízdní artilerii sebou, jež ihned hlučnými ranami pozdrav opětovala. Granáty létaly hezky blizoučko našich řad a též byli někteří zraněni.

Objeli jsme hodně stranou, mezi tím se dělostřelba silněji rozvíjela. Po dlouhé zatáčce dospěli jsme Rávy – Ruské a odtud nedalekého dvora Hebrene¹⁹, kde jsme nocovali.

Dne 6. 9.

Napolo ztuhlí citelným již nočním chladem probouzeli jsme se z neklidného spánku na blátivém dvoře. Koně jen málo odpočinuté a nakrmené znovu nasedlány a jelo se směrem na Zolkiew²⁰, odtud však po dlouhém, bezvýsledném ježdění jsme zase svůj starý byt ve dvoře Hebrene zaujali.

Dne 7. 9.

Náš pobyt nezměněn. Přijeli konečně s kuchyněmi a zásobami. Po kousku chleba též se nám dostalo.

Dne 8. 9.

Změnili jsme svůj pobyt do nedaleké vesnice Rzyczky²¹, kdež nedaleko byl nepřítel vypátrán, a to v nepoměrné síle. Zde táhli jsme drát až do samé bitevní čáry, kde byla pěchota skrytá v zákopech.

Dny v této nezapomenutelné ryze rusínské vesnici budu často vzpomínati ve svém životě, s nímž jsem se tehdy každého dne loučil. Byl to těžký boj proti tak velké přesile. Musila zde i kavalerie nahraditi pěchotu; koně zanechány v blízkých dvorech.

Padlo zde mnoho, velmi mnoho mých kolegů, též mnoho důstojníků. Též hrabě a vzorný důstojník Dobrzenský²² rozloučil se hrdinně s mladým životem.

Nebylo noci, abychom spali. Stále zaměstnáni a kdo snad schoulen ve slámě na hodinku oči zavřel, probuzen byl za časného jitra duněním děl. To byl každodenní ranní pozdrav.

Na rozjetých cestách zříti bylo jen hloučky raněných, jež podpírajíce se vzájemně ubírají se k polním nemocnicím.

V nebezpečí!

Strhal se nám drát. Kdo ho půjde spravovat v noci za silné střelby? Byl jsem ustanoven já s jedním kolegou a ordonancem.

Po tmě hmatali jsme po tenkém drátě. Světlo jsme rozsvítit nesměli – toť samozřejmé! Když octli jsme se na širém poli blízko zákopů, začal oboustranný silný útok. My byli právě na ráně.

Ty ruské špičaté kulky ten vzduch tak lehce prorážejí a vydávají tenký pískot. A fičely nám kolem uší jako chrousti. Ovšem, že jsme hned lehli naznak, neb jiného úkrytu nebylo, ale ona hodina v kulkovém krupobití byla nervy ničící!

Oheň ustal, děla se ztišila a my hmatali po drátě dále. Konečně našli jsme hlubokou jámu, přikrytou deskami a hlínou, kde zemdlený přítel telegrafista u aparátů ponořen v libé sny – tak znaven, že ani střelba nebyla mu překážkou!

Vyděšen vyskočil, neb věděl, co by ho to trestu stálo – ovšem, že jsme jej ušetřili, vzdor tomu, že nás to život státi mohlo.

Zrada.

Rziczky jest vesnice, jak již dříve podotknuto, rusínská. Oni tvrdohlavě Rusíni od dávných již časů více k Rusku lnuli, s haličskými Poláky se nesnášejíce, dopustili se četných zrad, vrhajíce vlastní život vědomě v záhubu.

Z gotické věže malého kostelíčka dávali oni nepozorovaně světelná znamení, své chaty dřevěné sami zapalovali, by tak Rusům směr střelby naznačili. Na návsi jich asi 60 s dětmi a ženami střeženo bylo vojenskou stráží, očekávajíc svůj osud.

Vše vypleněno a rozbito – půl vesnice spáleno, jen pláč a nářek žen a dětí ve střelbě se ozýval.

Hrozný večer.

Vyhoupl se měsíc a démonickým světlem postříbřil smutný jednotvárný kraj. Tiše, ani větérek lístkem nehnul. Za takových večerů, teplých a jasných, zpívají rádi slavíci – dnes však nepěli – nevím, snad hrůzou hleděli se skrýti v hustém křoví.

Na malém návrší, kde stála skupina zkřivených velkých borovic, utichl tlukot zrádných srdcí. Ostře rýsují se jednotlivá visící těla v měsíčním světle na pozadí noční oblohy. Pohleďte blíž – a uzříte s hrůzou, stařecké již tahy oběšence, jehož ctihodné šediny třpytí se v záři bledého měsíce, vedle zase muž v nejlepším věku, tam zas žena mladá, tam shrbená stařena, jak neforemný předmět houpe se ve vzduchu – mnoho, asi 26 jich tam viselo na mohutných větvích černých borovic, skelnýma očima zírajíc v temnotu…

I měsíc se skryl za černý plášť mraků – s hrůzou odvracel svou bledou tvář.

Před vesnicí se ozval rachot výstřelů, zahřměla děla, rozevírajíc své ohnivé jícny – nastala chvíle rozhodná, našinec zeslaben a zemdlen ustupoval přesile dobře orientovaného nepřítele, by co nejdříve zaujal nová místa ku tvrdému odporu.

Dne 12. 9.

Poslední prudká potyčka u Rziczek měla za následek vzápětí náš celkový ústup, kterýž zrychlovala zpráva o všeobecném náhlém ústupu naší armády před Lvovem.

Při tomto ústupu utrpělo Rakousko citelných ztrát. Úzké a špatné cesty zatěžovaly hrozně jízdu. Na silnicích vzmohl se nepořádek. A když nastala temná noc, došel nesoulad té míry, že zůstávalo se celé hodiny stát, čehož využíval náš pronásledovatel, zajímaje celé řady vozů s potravou a zbrojivem.

V noci zastavili jsme u Wierzbiny, kde jsme v malém lesíku přestáli noc, krmíce koně a též sebe občerstvujíce.

Dne 13. 9.

Časně ráno nastoupili jsme další cestu „nazad“ směrem k Javorovu²³. Tam dostali jsme naštěstí koupit kousek chleba, čekali jsme v dragounských kasárnách na další rozkazy. Zde našli jsme skladiště ruských zbraní, jež odebrány byly zajatcům, sklady mouky a jiných potravin, jež zůstaly pro nedostatek času napospas Rusům.

Ústup z Javorova k Bónovu²⁴ byl ještě ztěžován sílou stěhujících se židů. Bylo to věru hrozné. Celé fůry dětí, žen, všechno pláče, hned se vůz převrátí, hned kolo zlomí, hned kůň padne atd.

Strach židů před Rusy byl nepopsatelný, neb tito židy skutečně týrali. Polákům neublížili. Židovský obchod byl od Rusů úplně vyprázdněn a rozdán mezi Poláky.

Každý byl přinucen si vzíti. Snad každých 100 kroků ležely zdechliny koňské a rozlámané vozy.

Dne 14. 9.

Již zase dále směrem ku Přemyšlu. Nám jezdcům to šlo dosti dobře, neb jezdili jsme více po polích, ale co se dělo na silnicích jest k nepopsání. Vysílené koně napínaly poslední síly.

Po dlouhém marši ubytovali jsme se ve dvoře u městečka Medyky²⁵. Jsouce již několik dní bez kuchyně, koupili jsme prasátko a připravili menáž. Též 12 husí v opuštěném židovském domě přišlo k duhu.

Dne 15. 9.

Již nebylo daleko do Přemyšlu. Ještě asi 25 km jsme urazili do Vyszatic u Přemyšlu, kde jsme zase hledali prázdné židovské domy a prohledávali kurníky a chlévy. Též spojenými silami vrhli jsme se na plné včelníky na sladký med. Byl velmi dobrý, jenže jsme po něm rychle tloustli.

Našli jsme kvartýr v prázdném a pustém hospodářství, sháněli něčeho pro hladové koně. Večer jsme se dali do mletí zrní na domácím mlýnku a pekli chléb. Byl drahý ten kousek chleba, jehož se nám po dlouhém nočním namáhání dostalo.

Nouze o chléb byla nepopsatelná.

Co se dělo za námi nevím, vše šlo zpět, zaujmout novou pozici – dávat dohromady roztroušené jednotky bylo nemožné, neboť Rusové s největší energií razili si cestu k cíli – ku Přemyšlu!

Dne 16. 9.

Opustivše Vyszatice dospěli jsme zanedlouho do Přemyšlu, jenž změněn k nepoznání. Vše přeplněné vojskem. Koně jsme postavili do ovocné zahrady, ovšem již prázdné a šli jsme navštívit známá místa s nadějí, že dostaneme vše koupit. Zklamali jsme se. U každého pekařského krámku stály zástupy bažící po chlebě. Nebylo možné v celém městě koupit chléb. Všechna mouka skoupena do vojenských skladišť.

Malý bochníček chleba ceněn na dvě i tři koruny.

Hledali jsme své komando. Ulice plné děl, vozů atd. Velké vesnice kolem města spáleny do základu, stromoví skáceno a spáleno. Všude dělány náspy a opevněné zákopy. K tomu brány, ploty od domů, zbořen kostel a trámoví užito na náspy. Celé okolí změněno k nepoznání. Všude mnohonásobný drátěný plot.

Nyní viděl jsem onu spoustu práce a námahy, jež opevnění města žádá a nedivil jsem se onomu rozkazu u Rziczek jenž zněl: „do posledního muže vytrvati!“

Vědělo se, že ústup bude rychlý a že opevnění Přemyšlu vyžaduje více dnů práce – nutno bylo tedy vytrvati.

Dne 17. 9.

Shromažďování všech rozptýlených menších oddílů naší truppendivise²⁶ mělo se díti v Žuravici²⁷, větší vesnici před Přemyšlem. Následkem toho jsme se dnes do Žuravice odebrali a zde v dělostřeleckých kasárnách se ubytovali.

Dne 18. 9.

Nebylo mnoho času na důkladné shromažďování se, proto jsme opustili Žuravicu a jeli do Kauzugy²⁸, kde stavěli jsme telefonické spojení. Zde zanechali jsme též svého komandanta Oberleutnanta Saveaura. Musil zůstati jsa nemocen.

Dne 19. 9.

Rusové oblehli Přemyšl a jiné truppy²⁹ byly nám v patách. Stáhli jsme rychle drát a rajtovali rychle do Albigowé³⁰. Zde dostali jsme rozkaz stavěti do Čzerpisu³¹ Začalo pršet. Na práci onu nezapomeneme. Cesta se táhla polem, my zmoklí, ublácení a hladoví a ku konci koně i my v dešti až do rána spali.

Dne 20. 9.

Při silném dešti musili jsme našich 22 rolí drátu stahnouti a pak rychle následovat naše truppy do Tyczýna³². Zde dostali jsme nějaké maličkosti koupit.

Dne 21. 9.

Jelo se stále zpět. Koní více než polovice bez podkov, kuchyně zůstávaly vzadu a oves jsme neměli celý čas. Odpoledne přijeli jsme do Zarczyce³³ a tam se ubytovali.

Dne 22. 9.

Odjezd do Wielopole – nic zvláštního a jen stále ústup zpět.

Dne 23. 9.

Přijeli jsme do Kalembiny³⁴. Cesta těmito kraji byla stále neschůdnější, samé pahorky i mírné kopce. Častěji pršelo, cesty kluzké. Zvláště pro dělostřelectvo skýtaly se nesnáze. Ze zahrad smála se na nás dozrávající jablka a jiné ovoce.

Dne 24. 9.

Změnili jsme svůj pobyt do dvora Wiśniowa. Stálý ústup byl nám záhadný.

Dne 25. 9.

Jeli jsme přes Gogolów do Blaszkowej³⁵, odtud dělali jsme telefonické spojení do vzdálené, na kopci ležící vesnice Skurowa³⁶. Koně bez kvartýru. Stanici jsme měli ve škole. Zde byla též světelná stanice zřízena. Přijel za námi trein³⁷ i kuchyně; též artilerie se postavila a návrší obsazeny.

Dne 27. 9.

Nebylo však ani jednou vystřeleno. Ještě v noci stáhli jsme náš drát za velkého nebezpečí a rajtovali přes Alpiny³⁸ do vesnice Sekercziny³⁹, kde jsme v noci zemdlené koně u rozbité a přeplněné stodoly postavili. Druhého dne ubytovali jsme se v chaloupce na velkém kopci. Udělali jsme spojení do blízkého městečka Czéžkovice⁴⁰.

V Sekerczině jsme měli zůstati několik dní. Konečně čas k oddechu! Bylo zde hezky v hornatém kraji. I ovoce – karlátka, zde sem tam ke koupení byly. Vzdor tomu, že bylo dosti bláta, vyšel jsem si každodenně na vrchol kopce, odkudž se krásný rozhled skýtal.

I zábava se naskytla v těchto ztracených koutech. Z nedaleké od nás chaty doléhal k nám každodenně příjemný hlas růžolícího děvčete – pravé to horské krásky. Hodné děvčátko a též příjemné a milé jednání nutilo nás ji každodenně navštíviti a poškádliti.

Střídali jsme se ve službě. Byly pilně okuty koně. Přišly čerstvé rezervy doplňovací ku všem plukům. Brzy bylo dáno zase vše do pořádku.

Co se dělo na bitevních čarách tam vpředu, jsme nevěděli. Ani nejmenší zprávy nepřicházely.

V nedalekém rybníce vychytali jsme statkáři všechny ryby.

Tak uplynuly dny odpočinku.

Dne 5. 10.

Nastal den odjezdu – nastaly dny práce. Rusové obklíčili pevnost Přemyšl a táhli směrem na Krakov. My objížděli středními Karpaty kolem Rzeszowa nahoru, abychom byli ve spojení s druhou armádou zastavili další postup. Náš první nocleh byl v Zábledce⁴¹.

Dne 6. 10.

Opustivše Zábledce mašírovali jsme celý den. Večer po dlouhém, únavném marši hledali jsme místečko ku spaní. Bylo podzimní, vlhké počasí. V malém lesíku v několika statcích našli jsme několik prázdných stodol. Na nedalekém návrší již leželo několik ztuhlých kozáků i s koňmi. Již to zde zase začínalo. Nejdříve malé srážky mezi patrouillemi⁴².

Dne 7. 10.

Odjezd z Gory Motyčné⁴³ do Lesce⁴⁴ a odtud již večer přes lesy do Sokolova⁴⁵. Zde otevřeli Rusové střelbu z kanonů na naše Vorhuty⁴⁶.

Bylo vidět, že nás neočekávali – přední jejich oddíly coufaly rychle zpět. I dělostřelectvo zaujalo pozice nové, více v pozadí. Město Sokolov bylo úplně vyloupeno. Zboží z židovských obchodů bylo vybráno a rozdáno mezi Poláky. Židé si velmi stěžovali, že je vyzouvali i na ulici, kdo měl dobrou obuv nebo oblek, peníze v kapsách hledali a jiné ještě neslýchané věci tropili.

Dne 8. 10.

Za Sokolovem byl veliký a dlouhý les. Přes tento jsme jeli až do Brzesce Krolevské⁴⁷. Byli jsme stále v největší blízkosti nepřítele, a proto jsme ani neodsedlávali. Služeb telefonu při rychlém postupu, nebo coufání, nebylo užíváno, neboť nestačili bychom stáčeti a natahovati drát – kvůli několika hodinám spojení. Naše služby v tomto případě nahrazovali jezdci.

Dne 9. 10.

Rusové coufali. Za největšího deště mašírovali jsme do vzdálené vesnice Grodiska Gorného.⁴⁸. Vesnice byla nekonečně dlouhá. Velké topoly zastíraly úplně dochové střechy. Byl již večer, tma jako v pytli. Hledali jsme byty. Konečně podařilo se nám místečko najíti. Nedaleko ozývala se tuhá střelba. Infanterie⁴⁹ započala svou operaci. Kavalérie skončila svoje pátrání a byla vystřídána.

Člověk ztratil skutečně i při velkém hladu chuť k jídlu, při poslouchání pláče a naříkání ubohých rolníků nad prázdnými stájemi, stodolami a pošlapanými poli a roztáhnutými hromadami slámy.

S napětím poslouchali jsme vypravování několika pěšáků, kteří několikráte již v ohni byli.

Dne 10. 10.

Za časného jitra odjeli jsme z Grodiska na blízké návrší. Zde vítaly nás již ruské šrapnely. Dostali jsme se skoro do ohně. Kulky létaly jako chrousti, prodírajíce se vpřed přes větve nízkého lesíka, který byl naším úkrytem.

Zde udělali dragouni jedenáctého pluku, pouze několik jezdců, atak na v zákopech ukryté Rusy. Několik ovšem zůstalo tam ležeti i s jedním důstojníkem. Též koní přiběhlo pár zraněných bez jezdců. Však podařilo se jim zajmouti 280 Rusů, kteří zdvihnouce ruce do výše dali se zajmouti. Dostali jsme se však velmi daleko a nepřítel začal bíti z obou stran.

K večeru vrátili jsme se pro jistotu do starých kvartýrů. Rusové pospíchali se stavbou mostu přes nedalekou řeku San. Utíkajíce před námi zakopali úplně několik děl, nemohouce je pro rozbředlé cesty a nedostatek koní zachrániti. Dle zpráv civilistů užívali též tažných volů ku dopravě těžkých kanonů pro nedostatek koní.

Dne 11. 10.

Celý den prodleli jsme v Gradisku. Střelba vpředu stojící pěchoty doléhala k nám bez přestání. Nastala zase noc, která byla velmi tmavá.

Teprve nyní dostali jsme rozkaz zhotoviti telefonní spojení s korpskommandem⁵⁰. Stavěli jsme za pomoci více telegrafistů, trpělivě, po kolena se brodíce v blátě, dlouhou dráhu do města Lezajsku.

Dne 12. 10.

Asi o druhé hodině ranní dospěli jsme do Lezajsku. Znaven sedl jsem k aparátu a držel službu do rána. Zatím druzi hledali stáje a kousek sena pro hladové koně.

Lezajsk – malé město na návrší. Nedalekou nížinou protéká řeka San. Rusové byli již za Sanem a tvrdohlavě bránili náš další postup. Nemohli jsme za žádnou cenu dále. San na straně nepřítelově rouben velmi širokým křovitým polem. Břeh na naší straně širým a holým polem. Byly vykopány hluboké zákopy – přec nedostatečné. Ruské šrapnely zasahovali i jednotlivé budovy, v nichž nacházely se kanceláře vyšších kommand⁵¹.

I k nám nejedna zavítala – fičíc pronikavě a vysypala svůj obsah zrovna pod oknem.

U „korpskommanda“ vedla se čilá korespondence. Ve velkém sále umístěných asi 18 aparátů spojujících „korpskommando“ s příslušnými truppami⁵². Velmi často se nám drát strhal a obyčejně v noci.

Zatím na březích Sanu děly se hrozné věci. Pěší pluk č. 99 utrpěl velkých ztrát. Rusům přicházely velmi velké posily. Čistá voda řeky Sanu barvená tou mladou krví byla každodenně. Dokonce živé mosty se tam stavěly…

Rozhodující den přišel. Opustili jsme dne 18. 10. Lezajsk, stáhli drát a rajtovali stranou do vesnice Kamien⁵³. Zde jsme již za tmy zavedli koně do stodol.

V blízkém domě bylo skladiště. Setkal jsem se zde se spolužákem⁵⁴, jenž byl jako kadet dozorcem nad oním skladem. Vyfasovali jsme zase jednou za dlouhý čas potřebné věci.

Okamžik soucitu.

Večer přivedli jej. Byl bledý a třásl se po celém těle. Hluboké rýhy v hubených tvářích dosvědčovaly o bídě. Byl vyslýchán, ale ne dlouho.

Když ráno opouštěli jsme stodolu, houpalo se bezvládné tělo na stromě u cesty a pod ním klečela bledá žena.

Odvedli ji stranou – nemluvila… jen chvílemi vyrážela zvuky podobné smíchu šílence…

Zpozoroval jsem však v jejích očích žár pomsty proti odjíždějícím důstojníkům.

Kolem jedoucí vojsko předčítalo si velkou ceduli upevněnou na prsou oběšence.

Dne 19. 10.

Odmašírovali jsme ještě dále směrem k městečku Nizko⁵⁵ a zůstali jsme ve vesnici Novy Sielec⁵⁶.

Koně přivázali jsme ku plotu, který do rána přišlá infanterie odnesla ku svým ohníčkům a koně běhali po polích co my zatím sladce spali.

V dáli hřměly děla. Zde byli Rusové ještě před Sanem. Zde spatřil jsem též svého bývalého učitele „optiky“ hraběte Hanse Wilczka.

Dne 20. 10.

Neměli jsme čím krmiti. To nás trápilo více, než náš vlastní hlad. Nadarmo schovával sedlák poslední hrstku sena – sebrali jsme mu i to poslední. Odpoledne dělali jsme spojení do vesnice Zalesie.

Dne 21. 10.

Již na cestě došla nás smutná zvěst, že tam řádí cholera. Domy označeny cedulkami. Střídali jsme se ve službě, cholera se nás nechytá!

Dne 23. 10.

Stočili jsme drát a rajtovali přes hezké jehličnaté lesy do Grebówa.

Dne 24. 10.

Asi o polednách dospěli jsme vesnice Zálešan⁵⁷ a ubytovali jsme se v panském dvoře. Nelze popsati, jak zpustlé jsou polské dvory v roce 1914. V celém dvoře nebylo hrstky obilí, ani trochu sena, ba ani kloudné slámy pro utrmácené koně. Byly jsme 3 patroly v jedné stáji, ke službě nás bylo dost, tedy i dosti volných chvil k očištění prádla, šatu a opravě obuvi. Jeden soudruh onemocněl na tyfus, odejel.

Na věži se dvorem sousedícím, od granátu velmi poškozeného gotického kostela zřídili jsme optickou stanici (tj. korespondence světlem) a udržovali spojení s ruským pohraničním městem Sandoměří⁵⁸ za řekou Wislou pro případ porušení spojení drátového. Zatím, několik kilometrů od dvora stavěli dragouni rezervní zákopy, rozebírajíce panské stodoly v nouzi o prkna. Rád jsem si zašel, nemaje službu na polská kázání. Po Bohoslužbě jsme s panem Oberleutnantem⁵⁹ N. N. hráli na varhany – hrál velmi pěkně – já jsem s kolegou jen šlapal, neb znám hrát pouze na komisárek. On vydržel vždycky déle hrát, než my šlapat – proto jsme vždy potichu utekli!

Jeli jsme se podívat na Wislu a tam z parníku vyfasovali různé věci – zvláště ementálský sýr nám po dlouhém čase šel k duhu. Též čaj a cukr jsme dostali a pak jsme vařili od rána do večera, umazaní jako cikáni.

Dne 30. 10.

Dostali jsme rozkaz zhotovit telefonické spojení z Gorczic⁶⁰ od stodesáté jízdní brigády k naší páté brigádě do vzdálené vesnice Sokolniki. Jeli jsme kolem velkého pole, posázeného bramborami, na němž asi 30 dragounů kopalo zemáky, chtějíce si přilepšiti večeři. Však neušli oku ruského pozorovatele, jenž považoval je jistě za infanterii kopající zákopy. Sotva jsme se vzdálili od nich pár set kroků, přiletěla salva baterie právě mezi ně – rozutíkali se, ale ne všichni, někteří měli krvavou večeři.

Od Gorčic začali jsme stavěti přes vlhké, bažinaté pastviny bez stromů. Asi za tři hodiny byli jsme hotovi. Byli jsme zde zase jednou s šestým dragounským plukem pohromadě.

Sokolniki jest vesnice čistě polská. Zde jsem si nechal svého miláčka Edmunda již naostro okout. Dosti často se nám drát strhal. To byla práce obyčejně pro mne, neb mám rád „dobrodružství“, jež se při takovém nočním hledání hákem mezi větvemi stromů, přes vody, luhy a lesy naskýtá!

Byli jsme zde jako rezerva. Též přálo mi štěstí, že jsem odebral radostnou depeši, že Turecko vypovědělo Anglii a Rusku válku.

Důstojníci skákali radostí, tančili volajíce: „Na vánoce domů, na vánoce domů.“

My jsme si v duchu přáli to samé.

Dne 1. 11.

Asi o čtyřech hodinách odpoledne:

Na dušičky!

Vítr fouká a skučí, přináší pozdrav blížící se již zimy, rve nám oděv, shání kouř do komínů a čeří hladinu blízkého rybníčku. Ženy balí se do režných plachetek a každému přímo hledí z tváře zádumčivost a smutek.

Na malém polském hřbitůvku s dřevěnou ohradou jen málo světélek hoří – i s těmi musí se šetřiti, vždyť nejsou zde ke koupení.

Pozoroval jsem nuzně oděné modlící se vesničany. Mé vzpomínky táhly se k drahému domovu. Ano, vzpomíná celý svět drahých zesnulých, jež zelený drn kryje. Kolik však nových hřbitovů, bez ohrad, bez křížů, na místech pustých, opuštěných – posvěcených krví hrdinů…

Kolik českých mladých hochů odpočívá po osudné hře života uštvaných jako divá zvěř – polozahrabaných polskou hlínou!

A nepřijde za nimi ani stará máti – ani otec, nebo milující děva – nenajde žádný místo jejich odpočinku v širém poli, aby rozžal svíčku a zašeptal slova modlitby za mladé duše.

Jich hledají jen vzpomínky drahých po širém světě – však marně, nenajdou jich více.

A celý svět se stal dnes hřbitovem velkých hrdinů i bídných zrádců!

I náš hošíček v rodné chalupě rozžal si svíčku a modlil se s plačící matkou polský „Ojče náš!“ za padlého v boji tatíčka.

Uhasly svíce, odumřely na rtech modlitby a jen vzpomínky a bolest v srdci drásají dále…

Dne 2. 11.

Asi o čtvrté hodině odpoledne stočili jsme náš drát. Rajtovali jsme do nedaleké vesnice Sobów, kde jsme se anšaltovali⁶¹ na státní drát. Dlouho zkoušel jsem drát v čiré tmě, než našel jsem pravý. Zřídili jsme stanici již pozdě v noci. Sedlák neměl petroleje, my žádné svíce, tak seděli jsme u aparátu v čiré tmě v dusné světnici za hrozného pláče malých dětí až do rána.

Dle depeší jdoucích na linii byla situace pro nás velmi povážlivá – neutěšená. Hotovilo se vše ku druhému velkému ústupu…

Dne 3. 11.

Odjeli jsme s „truppendivizí“ do Chmielówa. Byl to dvůr ještě senem a ovsem zásoben. Po oné radostné zprávě stran Turecka – kupodivu nastoupili jsme silný ústup. Užili jsme nedalekého státního spojení. Krmili naše lichokopytníky statečně.

Vždy k večeru přišla pěchota. Mezi nimi několik učitelů. Slyšeli náš zpěv, spojili se s námi a zase jednou za dlouhý čas ohřálo srdce upřímnou „slováckou písničkou“, které jsme s nadšením a citem pěli.

Dne 6. 11.

Odjezd do Lysákova⁶². Nyní není skutečně co psáti – jeli jsme zkrátka stále zpět, Rusy majíce v patách. Smutný byl pohled na infanterii, mnohé již staré náhradníky, zarostlých, bledých tváří namáhavě kulhající po blátivých cestách, nestačící svým truppám. Co se dělo za námi, bylo tajností. Nebylo možno se dozvěděti ničeho. Rozkazy zasílány většinou jako rezerváty⁶³ uzavřené, nic nebylo do telefonu prozrazováno. Na všech nádražích horečně pracováno s nakládáním zásob viktualií⁶⁴ a zbrojiva, aby vše nepadlo do rukou nepřátelských.

Celkem dělo se vše ve velkém pořádku. První ústup a porážka u Lvova, naučila nás býti opatrnými. Povinností naší bylo v každém místě po dlouhém marši ve stříkajícím blátě, zříditi telefonické spojení. Nebylo to vždy tak lehké při prázdném žaludku a nevyspání.

Zde ubytovali jsme se u dohlížitele v panském dvoře. Byl to starý a šedivý vysloužilec, sloužil v Čechách. Chválil naši vlast – zvláště Češky se mu prý velmi líbily. Poslouchali jsme dlouho do noci jeho vyprávění, zadrhávanou češtinou, jež dovedl s jistou přitažlivostí ctihodných starých lidí, vzácného, starého rázu, sedíce u jeho postele. Již chtěli jsme si dělati svá lože na půdě ve slámě, když vzpřímil se a vypravoval následující, jež krátce uvedu:

„Když jsem sloužil v Čechách v Josefově u hulánů, žil tam v horách v lese asi dvě hodiny cesty v dřevěné chaloupce starý muž, poustevník. V létě živil se lesními plody, ale v zimě nemohl pro sníh a vleklou chorobu stravu sám si opatřit. Donášeli jsme mu z vojenské kuchyně jídlo. Byla zima. Sníh padal již dva dny a starému poustevníkovi nikdo menáž nenesl. Třetího dne musel jeden z nás, vždyť se jednalo o lidský život. Nechtěl jít žádný. Poněvadž to byl ale rozkaz od důstojníka, tahali jsme losy a los padl na mne. Měl jsem sebou tři muže s lopatami. Za velkých nesnází dostali jsme se do sněhem zapadlé chatky v horách.

Když otevřel jsem dveře, ležel již starý poustevník na skrovném lůžku z listí polomrtev. Hleděl jsem ho vzkřísit. Naléval jsem mu víno do úst, ale marně. Po chvíli se namáhavě zvedl a ukázal na malý výklenek ve zdi – obrátil oči v sloup a zemřel.

Šel jsem k výklenku. Byla tam stará kniha. Na poslední stránce bylo psáno: V roce 1914 přijde pohroma a vypukne velká válka, v roce 1915 nastanou nakažlivé nemoci, lidé budou se vraždit … po válce po stopách se hledati!“

Ukončil zdvíhaje významně prst do výše a pravil: „Dejte pozor, že se tak stane. Tato válka bude trvati velmi dlouho.“

Usínali jsme pozdě v noci s trpkou nadějí do budoucna…

Dne 7. 11.

Stáhli jsme náš drát a rajtovali do dvorce Borki, kde jsme přenocovali. Naše zásoby úplně vyšly. Sháněl jsem chléb po chalupách – Rusové stále za námi.

Dne 8. 11.

Dnes dostali jsme pernou práci. Táhli jsme drát z města Czuczina⁶⁵ do vzdálené vesnice, jejíž jméno ušlo mé paměti. Již jsme neměli drátu a cíl ještě daleko. Vypůjčili jsme deset rolí drátu a po tmě stavěli dále. Konečně jsme byli hotovi, ublácení, hladoví jsme zřídili stanici, uchopili handaparát⁶⁶… haló…halóóó, žádný se neozýval, ani živá duše, drát byl strhán.

Přišel los na mne vyhledat místo porušeného drátu za temné noci. Tedy s chutí do práce. Běhal jsem, hledal, hmatal, volal do kapesního telefonu, až konečně a dosti brzy v lesíku roztržený drát jsem vyhledal a spojil. Spojení bylo v taktu, Czuczin se hlásil!

Spal jsem jako zabitý.

Dne 9. 11.

Právě přeli jsme se, jestli jest neděle, sobota, nebo pondělí, když mašírovali jsme z Radgoszcze do Lysé Gory⁶⁷, kde jsme ve dvoře zůstali do rána, bez stanice.

Dne 10. 11.

Časně ráno jeli jsme dále. Po silnici plno pěšáků, kteří choří nestačili v pochodu. Blížili jsme se k Tarnówu.

Co se zde dělo, jest k nepopsání. Židé plní strachu před Rusy nakládali své celé jmění na vozy, ženy nesly nůše, tam vezl někdo fůru plačících dětí a babiček, tu zase slečinka s ohromným kloboukem vedla kozu, tam kráčí zase namáhavě tlustá dáma s brejlemi a filozofickými tahy v tváři, k níž jí velká nůše na zádech pranic neslušela, vedle zase fůra peřin, čistých a špinavých, onde zase slečinka nese své jměníčko v šátečku a pospíchá, bojíc se o svou nevinnost – zkrátka viděti bylo celý průvod, který se táhl až ku Krakowu.

Pravé stěhování národů. Utíkal, kdo mohl. Katastrofa, ale velmi se zhoršila, když naše zadní truppy po přechodu přes velký dřevěný most vedoucí přes řeku Dunajec, tento dynamitem vyhodili do vzduchu a zapálili. Toť bylo hrozné podívání na druhé straně zůstavší židy, na které již nemohl být brán ohled. Spínali ruce, rvali si vlasy, sedali na svá zavazadla a plakali.

Hromadilo se jich na druhém břehu velké množství, voda byla ale studená a hluboká.

Přijeli jsme do Vojnic⁶⁸, kde jsme se ubytovali ve starém pivovaru. Zřídili jsme stanici a drželi jsme službu; přicházely telegramy neutěšených obsahů.

Dne 12. 11.

Museli jsme kupředu – dále ku Krakowu. Stáli jsme ve Vojnici sice den a zdání, že coufání vezme kýžený konec, však bylo nepravdou.

Stáli jsme zde s nepřítelem v poměru 1 ku 3 a nebylo možno ani linii na řece Dunajci udržeti. Dospěli jsme do města Brzeska, ležícího na hlavní silnici ku Krakowu.

Těšili jsme se na Kraków. V Brzesku zahnuli jsme na západ do Okoziema⁶⁹, kde se nalézá největší pivovar v Polsku. Toť se rozumí, že jsme si též okoziemského popřáli, jenže u mnohých nato doplácely spodky. Tomu však jsme již byli zvyklí. Čekali jsme asi dvě hodiny a pak jeli ještě hodně daleko přes hornaté kraje do Lipnice Murowané, kde jsme v pustém, polorozbořeném dvorci našli bídný kvartýr.

Dne 13. 11.

Byla již hodně velká zima. Mluvilo se, že pojedeme ještě dále. Vyjeli jsme ráno na malé, asi 3 km vzdálené, lesnaté návrší. Zde čekali jsme v lesíku až do večera, sedíce u ohňů a ohřívajíce si zkřehlé ruce. Pak jsme se vrátili na staré byty. Zřídili jsme stanici v malém a úhledném zámečku. Pan Oberleutnant byl velmi pohodlný, chtěl míti stanici u samé postele.

Kupodivu celý personál, kuchařka i pokojská byly ryze české děti od zlaté Prahy. Loudali jsme se jeden po druhém do kuchyně a každému se nám dostalo kousek toho božího dárku z rukou české kuchařky.

Tak jezdili jsme každodenně na návrší, kde dělaly se zákopy. Bylo to již jako každodenní procházka. Spálili jsme sedlákovi půlku lesa. My telegrafisti shromážděni jsme byli u Generalstabu⁷⁰. Tedy nemusili jsme více k plukům narukovat. Zákopy obsazeny a dopředu posílány tak zvané Nachrichtenpatrouille⁷¹, nastal konečně čas pro aufklärungsdienst⁷².

Jednou večer vypátrali jsme u sedláka soudek piva ve sklepě. Musel ho prodati. V umluvenou hodinu sešli jsme se večer, zpívali kuplety a hráli si na namazané, ačkoliv se více než půl litru piva na jednoho nedostalo.

Dne 16. 11.

Nevrátili jsme se dnes z obvyklé procházky domů, nýbrž táhli jsme drát do vzdáleného městečka Wisnicze⁷³, kde jsme na velké faře zřídili stanici. Přijela sem naše čtrnáctá brigáda a několik strojních pušek. Vlevo od nás hřměla děla, došlo již k útokům – Rusové nesmí do Krakowa.

Wisnicze se mi líbila; na blízkých skalinách vypínal se hrad s velkým cimbuřím, napravo velká věznice pro těžké zločince se starobylým chrámem. Na faře se nám vedlo dobře. Tamější prelát, starý příjemný pán, donášel nám stále čaj osobně až k aparátu.

Měl jsem právě službu, když přišel pan prelát ke mně, donesl šálek čokolády se zákuskem, sedl si a vyslovil s dlouhými okolky přání: „Prosím telegrafujte do Lipnice Murowané pozdrav pro slečnu Julinku.“ – to jest ta stará česká kuchařka v zámečku! Ty Češky! Ty Češky!

Koně měli jsme ubytované ve světnici v židovském opuštěném domě. Našli jsme zásoby krásných jablek.

Polský holič!

Byl jsem zarostlý jako pravý polský žid; můj plnovous byl dlouhý na decimetr a stával se mi den ode dne obtížnější, zvláště když kamarádi při vzájemném se škádlení často mi za něj ukrutně tahali, navykajíce zlozvyku tomu den ode dne víc a víc. Proto umínil jsem si, že se oholím. Hledal jsem holiče. Ti lepší utekli a zůstal ve Wisniczi jen jeden starý člen pokolení Abrahámova, jenž se v onom řemesle vyznal.

Vstoupil jsem do toho prapodivného raziersalonu⁷⁴. V jednom rohu seděla stará židovka vysávající kůstky z kuřete. Sehnutá záda honosila se výrůstkem jako hora Říp. Nechala jídla spatřivši mne a rychle zametala pod židlí se povalující hrsti vlasů. Nahrazovala učně starému „Chéfowi“⁷⁵ moderního závodu, jenž právě přicházel.

Nabídl mi židli a pustil se do práce. Stával jsem se více a více nervózním při onom holení, neb skvostný brillant pod mohutným nosem starého židáčka hrozil každou chvíli spadnutím na moji tvář.

Dokončiv práci židáček se uklonil, což provedl velmi pozorně, neb vzdálenost od špičky vyvinutého nosu ku špinavé podlaze nebyla velkých poklon přístupná a pravil sladce: „Es kostet eine Krone“⁷⁶.

Dne 17. 11.

Dnes stáhli jsme drát z Wisnicze do Lipnice Murowané a jsouce v dobrém rozmaru a nic si nedělaje ze stříkajícího polského bláta, zpívali jsme celou cestu.

Dne 18. 11.

Odpoledne jsme sedlali a odjeli na nedaleké návrší. Operace započala. Přišla velká posila – celé korpskommando. Silnice plné děl, vozů a pěchoty. Kryli jsme se za velké dřevěné stavení na kopci; za námi postavených 8 kanonů vrhalo své fičící koule přes naše hlavy. Setmělo se, děla umlkla, přestala i palba znějíc v dáli, přestaly narážet ruské kulky na trámoví dřevěné chaty, za níž jsme se kryli, odebrali jsme se do starých bytů.

Dne 19. 11.

Opustivše Lipnici rajtovali jsme směrem na Jurków, tedy kousíček dopředu, kde jsme venku stáli u silnice na blátivém poli a zřídili stanici v domku u cesty použivše státního drátu vedoucího u silnice. Asi do třech hodin zůstali jsme zde. Koně zavedli jsme k sedlákům do stodol, v domnění, že zde zůstaneme. Odjeli jsme však do Biskupic⁷⁷ a zde v prázdném dvoře se ubytovali. Dle jdoucích telegrafických zpráv, shromážditi se měla naše truppendivize v pozadí.

Smutný obrázek.

Bylo ošklivé počasí. Polozmrzlé, na obuv se lepící bahno, které bylo smíšené s hustě padajícím sněhem, stěžovalo velice chůzi. Přišel celý pluk pěšáků; nevím již, který to pluk byl, ale Němci to byli, mnozí již staří muži.

Namáhavě ploužili se po silnici. Stáli jsme zde i my telegrafisti. Důstojník od pěchoty velel: „Halt!“

Zastavili se jako stroj a rozložili se po příkopech kolem silnice. Každý znaven skoro usínal, sedl, nedbaje sněhu a bláta, kdekoliv. Z bledých tváří možno čísti několikadenní nedostatek odpočinku a potravy. Bylo nám jich líto. Měli jsme každý komisárek právě vyfasovaný. Sotva jeden vydělal jej, vstalo jich jako na povel několik a běželo k nám. Za chvíli natahovalo se sta rukou pro kousek komisárku. Věru pěkné podívání!

Najednou přiběhl rozlícený důstojník kommandant od toho oddílu a řvouce, bil koženým bičíkem do skupiny svých podřízených: „Weg sofort, weg ihr hungrige Hunde!“⁷⁸ Vojáci odešli se sklopenými hlavami na svá místa a my schovali zbytky chleba.

Jeden pro všechny, všichni pro jednoho?!

Dne 20. 11.

Odmašírovali jsme do Muchówky a zde v rozbité stodole se ubytovali. Mluvilo se, že pojedeme do Krakova a odtud vlakem do Francie, neb skutečná bitevní čára je již daleko za námi – naše služba kavalerie tam dokonána a jsouce vystřídáni jeli jsme směrem na Krakov.

Byli jsme již plni snů o bohaté Francii a já se těšil, že se naučím lacině francouzsky a zažiji nových dobrodružství.

Francouzské náboje prý ani tak nefičí vzduchem jako ruské, neb Francie jest stát velmi civilizovaný a šetří ty „nervenkranke“ více jako hrubí a bezohlední Rusové.

Zklamali jsme se ve svých nadějích, když po marši dlouhém sedmdesát pět kilometrů přes Gdów jsme zastavili.

Dne 21. 11.

V úhledném městečku Myšlenicích⁷⁹ a odebírajíce depeše, mimoděk svěřeni jsme byli do nastávající úlohy naší truppendivize, totiž hledati stopy a zkoumati sílu nepřítele, deroucího se přes Karpaty stranou na Krakov.

Tedy znovu do práce.

V Myšlenicích se mi líbilo, poněvadž jest tam málo židů a dosti čisto. Byt jsme měli dosti dobrý, vše bylo ke koupení, jenže já náhodou neměl žádných peněz. Měli jsme dvě stanice. Jednu v privátním domě u truppendivize a druhou na poště, kde jsme depeše jdoucí na naše kommando od Hughesapparátu⁸⁰ přijímali a transitírovali. Setkal jsem se s mnohými Moravany mezi zde sídlícím Landsturmem⁸¹.

Síla Tokaje!

Kdo měl peníze, měl se dobře v Myšlenicích! Mezi těmito nacházel se i přítel telegrafista L., který byl opravdu velmi podařené dítě, prostě fikané Brňátko.

Měl chudinka službu. To jest přece velmi bolestivé pro veselého člověka, jež uzavřen jest ve studené světnici, kde dychtí po veselých polských děvách procházejících se po náměstí a vrhajících sladké pohledy a ještě sladčeji se usmívajících na kolemjdoucí mužské pohlaví.

A přítel L. dychtil i po vinném moku, jenž se červenal a žlutal ve velkých lahvích ve výkladech obchodů. Pro jistotu nechal si jich několik donésti a ukryl ve skříňce.

Když ale služba dlouho mu trvala a krásný zimní večer s celým svým kouzlem o tisíci hvězd se přiblížil. Přiblížil se i známý a nebezpečný duch „Lumpáci Vagabundus“ k našemu příteli a klepaje mu na rameno šeptal do ucha: „pij, jen pij, vždyť jen jednou na světě…“ A přítel L. uposlechl svůdných slov a bumbal vonný Tokaj!

Nadarmo volal náš druhý přítel S. v druhé stanici se nacházející, chtěje přijité depeše odebráti. Marně. Chudák šel pěšky; v duchu shromažďoval si sladká slova, jimiž by svého kamaráda za lehkomyslnost poctil.

Vynikající Tokaj však zmírnil zlost, S. napil se důkladně za cestu. Tak chodil přítel S. pěšky, na služby drátu již nepočítaje a nosil telegramy; mohutný doušek moku byl mu odměnou za cestu. Však při čtvrté již cestě byly mu ulice v Myšlenicích úzké a plné překážek, vyčnívajících kamenů atd. až konečně po dlouhém doušku následoval libý spánek – zrovna vedle pracovitého přítele L.

Přišli jsme osudem těžce stižené vystřídati, když do úkolu telegrafisty vpravena byla již slečna z pošty. Ovšem, že se našim konipáskům nic nestalo, že trestu ušli jako vždy, neb mlčeli jsme jako ryby, vždyť jsme byli jedno tělo – jedna duše!

Dne 23. 11.

Opustili jsme drahé Myšlenice a více pěšky než koňmo ubírali jsme se po kluzké, umrzlé, ledovité, jako had se vinoucí silnici v údolích mezi stále se zvyšujícími karpatskými kopci.

Konečně objevil se náš cíl – v horách zapadlá vesnička Mšana Dolná⁸².

Zde jsme byli ubytováni na pile v prázdných a starých bytech. Naše pluky a nám podřízené oddíly „Polské legie“ započaly obsazovati kopce a opatrně drali se kupředu.

Náš příchod byl velkou tajností. Legionáři překvapili na mnoha místech tábořící kavalerii a zajali asi 150 koní. Též dragouni, jako vždy, hrdinně si počínali.

Stanici zřídili jsme na poště. Hbitá slečna, tamější telefonistka se zajímavou tváří, velmi emancipovaná, činila nás svým nepřetržitým štěbetáním a hrdličím smíchem nervózními.

Dne 24. 11.

Odjezd z Mšané do vesnice Dobra. Šlo se celou cestu pěšky, silnice byla samý led. Anšaltovali⁸³ jsme se na státní drát podle blízko vedoucí státní dráhy a v nedalekém panském domě zřídili jsme stanici. Majitel dvoru dávno prchl.

Zatím se vpředu vyvíjely větší boje. Dělostřelba započala. Silné ruské truppy nalézaly se v Tymbarku. Bitevní čára táhla se východně od nás. Museli jsme držeti jisté kopce v našich rukou, dokud nepřijde posila očekávaného pruského vojska.

Druhého dne odjelo kommando na blízké návrší, odkudž bylo možno pozorovati dalekohledem nepřátelská postavení. Zůstali jsme s naší stanicí v zámečku. Ovšem, že jsme hledali něco na zub. Štěstí nám přálo, spižírna byla plná zavařenin, které panstvo tam zanechalo.

Dne 26. 11.

Stáhli jsme náš kousek drátu. Nebylo bezpečné zůstati v Dobré. Ruské granáty rozbíjely 200 kroků od nás vzdálené nádraží. Bojováno se střídavým úspěchem. Ještě v noci odjely trény do pozadí. My jeli jsme asi 5 km stranou do dvora Kasiny Wielké. Uděláno spojení.

Lidé oblečeni zde jako uherští Slováci. Na ozdobu bytů nehledí ani dost málo. Jsou to tak zvaní Mazuři. Báli se nás, ba mnohý z vesničanů považoval nás za Rusy.

Dne 27. 11.

Dostali jsme rozkaz anšaltovat se na státní telegraf vedle dráhy a o několik kroků vzdálené hlavní silnice do Mšané.

Jako lokál pro stanici hodil se nám dobře domek železničního hlídače. Asi do rána byla naše stanice velmi důležitá; přicházely důležité telegramy, které jsme koňmo donášeli k truppendivizi stojící na návrší.

Vzdor tomu, že byla zřízena nová stanice u truppendivize, zůstali jsme v našem „Wächterhausu“⁸⁴.

Zřízeno zde skladiště. Těžké automobily dovážely oves, chléb a jiné věci. Tedy se nám vedlo dosti dobře. Mrzlo silně. Často zarachotil nám pod okny takzvaný „Panzerzug“ – tj. pancéřový, strojními puškami ozbrojený vlak. Byli jsme ve spojení právě došlé jedenácté truppendivize. Vesměs Honvédi⁸⁵, Uhři, jež neuměli slova německy.

To velmi ztěžovalo celou, velmi čilou korespondenci.

Dne 2. 12.

Opustili jsme náš milý domeček. Naše stanice stala se zbytečnou, zboží bylo odvezeno a my vrátili se do panského domu v Kasině Wielké. Za všeobecného shromáždění sdělena nám byla slavnostním tónem zpráva o dobytí Bělehradu.

Dne 3. 12.

Situace se změnila k našemu dobru. Odpor i útoky Rusů zaplaceny byly na straně nepřítelově hroznými ztrátami.

Jeli jsme dopředu. Těžká auta vozila pěchotu. Na návrších kolem silnice strakatila se ze zákopů vyhozená těla dragounů. Nahrazovala nyní kavalerie infanterii pro nedostatek koní, zřízeny celé pěší švadrony. Dlouho stáli jsme u židovské krčmy u silnice. Teprve pozdě v noci ubytovali jsme se v Lososině⁸⁶. Kvartýr nám vykázaný – ohromná stodola bez vrat – byla by za silného mrazu nebezpečná. Urazili jsme tedy zámek od opuštěného domu a postavili koně do světnic. Drát táhli jsme od krčmy u silnice do fary v Lososině.

Dne 4. 12.

Odmašírovali jsme časně ráno, před sebou ženouce asi 80 Rusů, jež zatroušeni po chaloupkách v Lososině, čekali, až vyslíděni budou našimi patrolami, aby se vzdali. Byli oblečeni velmi nuzně, zvláště obuv byla již chatrná, z bot koukaly jen omrzlé prsty.

Byli to lidé žlutých nepravidelných tváří mongolského rázu, divokého vzezření, jež vysoké černé a chundelaté čepice ještě zvyšovaly. Jeli jsme silnicí. Tato vinula se po hřbetě horského pásma.

Brzy začaly pískat kulky. Couvli jsme stranou do hlubokého údolí, abychom ušli oku pozorovatele ruského dělostřelectva. Mrzlo, jen praskalo.

Ve vesnici čtvrt hodiny vzdálené hlášeni byli telegraficky ještě ráno Rusi – nocující kavalerie.

Měli jsme dnes „Freilager“⁸⁷. Koně se třepaly zimou nasedlané a uvázané u stromů v březovém lesíku. V malé komůrce u sedláka byla stanice. Každou chvíli jel vůz s raněnými dragouny. Přijela síla pruské pěchoty a dělostřelectva. Poslouchali jsme zajímavé vypravování z francouzského bojiště, odkudž oni přijeli.

Postaveny ihned celé řady děl na hřbetech okolních kopců. Ruská artilerie hledala naši, šrapnely lítaly v povážlivé blízkosti některých našich postavení děl a přinutila tyto k mlčení. Němci neznají slova „zpět“!

Dne 5. 12.

Již časně ráno zmrzlí, nevyspaní po celonočním sedění kolem ohníčků, které jsme si vzdor zákazu v lese na ukrytých místech a v houštích udělali, sedlali jsme hladné koně a jeli postraní cestou k Rajbrotu. Také na svátek sv. Mikuláše jsme si vzpomněli. Však žádný se netěšil na nadílku.

Přijeli jsme do hlubokého údolí s roztroušenými kolem cesty domky. Před námi lesnaté kopce. Když sjeli jsme hodně hluboko až k samému úpatí kopců, začali na nás v lesích ukrytí Rusi silně stříleti. Bylo viděti, že jsme sem zajeli jen z neopatrnosti špatně orientovaných vůdců.

Nastaly kritické chvíle. Důstojníci ihned veleli „Zum feuergefecht absitzen!“⁸⁸ Nastal ruch. Dragouni lezli na blízké návrší. Koně vedeny kotlinami na chráněná místa.

Též my jsme se rychle kryli za stodolou asi 300 kroků vzdálenou. Však i odtud museli jsme utéci. Telefonického spojení jsme postrádali. Službu naši nahradit museli jezdci. Jízdní dělostřelectvo postavilo ihned čtyři kanony, tj. jednu baterii, do bitevní vřavy.

Postavení ono bylo velmi špatné, neb bylo ruskou artilerií ihned vyhledáno. Granáty létaly před samé děla, obsluhující mužstvo většinou raněno, z části vidouc nezbytí, zanechalo děla a prchlo.

I my ohřívajíce si konzervy u ohníčku navštíveni jsme byli nemilým hostem v podobě ruského granátu, jež zapadnuv asi 150 kroků od nás vytrhnul kus země a hřmotně explodoval a nám celý apetit pokazil.

Však následoval druhý, třetí, začaly jezditi zase vozy s raněnými dragouny a husary, zvláště dělostřelci byli šrapnely těžce zraněnými, skoro již nedýchajícími. Začalo všechno prchat zpět. Baron Rotschild spadnuv z koně zlomil si nohu.

Nyní udělali dragouni od jedenáctého pluku, tedy moji krajané ze Slovácka, hrdinský čin. Couvajíce, zapřáhli se do kanonů a táhli je nedbajíce deště kulek a granátů po blátivé silnici do úkrytu. Jedno však přece pro nedostatek času nezachráněno. Též dvě naše strojní pušky naši hoši vyrvali takřka Rusům z rukou.

Nastal ústup. Nastala noc tak tmavá, že nebylo viděti na deset kroků. Rusové obcházeli po okolních kopcích, chtějíce nám uzavříti cestu. Neměli jsme jiného východiska, než ustoupit přes veliký kopec, starou, jen zřídka užívanou polní cestou. Co událo se zde, za mikulášské tmavé noci, nemohu ani vypsati.

Sníh s deštěm padal a ostrý vítr vál zde na kopci. Tma jako ve sklepě, cesta hrozivě neschůdná, na mnohých místech velmi příkrá, hned bláta po kolena, hned velké kameny a jámy, vozy s potravinami se převracely, hned jim sjel sud s petrolejem z vozu a letěl z kopce nemilosrdně vrážející do všeho, co stálo v cestě, kanony kdesi až vzadu, koně zpocené a udýchané mužstvo tlačilo do kopce, zdržovalo z kopce, křik, nadávky, svítit se nesmělo, zkrátka katastrofa hotová, kterou zvyšovaly fičící kulky, lítající z nedalekých obsazených návrší.

Asi o druhé hodině v noci měli jsme osudný kopec za námi. Sem tam některý vůz a dva automobily bez benzínu zůstaly Rusům napospas.

Jeli jsme do nedaleké vesnice Ujanowice, kde jsme chvíli stáli. V malém panském domě vařily tři hbité a hezké Polky „herbatu“ – tj. čaj, úplně zdarma na zahřátí po osudném marši. Velmi úslužné, asi 200 vojínům dostalo se zdarma čaje od přívětivých dam.

Pak jeli jsme dále asi 12 km do dvorce Laskowa, kde již nebylo místa a nocleh náš byl zase na dvoře bez přístřeší. Zato koním dostalo se dosti sena. Tak skončila osudná noc. Ráno po nuzném noclehu žádný nenahlížel do boty po nadílce sv. Mikuláše, neb jsme je měli na sobě, sic by nám umrzly nohy. Nebyl jsem letos se sv. Mikulášem ani dost málo spokojen!

Dne 6. 12.

Ve dvoře Laskowa mělo se díti shromáždění naší Truppendivize. Nyní vysvětlila se nám celá situace. Ruské, dosti silné truppy přihnaly se neočekávaně stranou od Limanowa, chtějíce rychle postupujícím pruským oddílům padnout do zad a přinutit je k ústupu, neb aspoň k vyrovnání bitevní čáry.

Shromažďování trvalo asi do dvou hodin odpoledne. Pak mašírovali jsme zpět k Łososině a zde zase venku, bez slámy, kolem ohníčků prodleli tmavou studenou noc. Příští noc byla právě taková.

Dne 8. 12.

Naše telegrafní patroly rozděleny na půlky a obdržely různé rozkazy. Začínal tuhý boj, kritické a krvavé dny pro nás. Naše půlpatrola „anšaltovala“ se na státní drát a otevřela stanici u čtrnácté brigády ve staré pile u cesty.

Ostatní půlpatroly stavěly se na okolní kopce, zřizujíce své stanice v jamách v samém švarmě⁸⁹. Rusové nasazovali všechnu sílu, chtějíce zde proraziti, než Němci postoupí příliš dopředu. Jednalo se jim hlavně o petrolejová zřídla u Limanowa, chtějíce toto bohatství Rakouska udržeti ve svých rukou. Věděli, že nepodaří-li se jim onen plán v nejbližších dnech, musí nedobrovolně ustoupiti.

Dne 9. 12.

Dostali jsme rozkaz zříditi stanici na jiném určeném místě. Však rozkaz nebyl jasný a my hledajíce dotyčné kommando, dali jsme se silnicí vlevo, kde nedaleko byla rozestavěna naše artilerie. Varovali nás kolemjdoucí, abychom nejezdili již dále. Nedbali jsme toho, majíce na mysli svůj cíl. Když přijeli jsme právě za rozestavěné kanony, zafičely vzduchem čtyři šrapnely a vysypaly svůj obsah vysoko nad našimi hlavami.

Jako zázrakem se nám toho mnoho nestalo. Jen přítel L. zraněn nepatrně pod oko a jednomu koni proražena nozdra. Též kolemjdoucí infanterista raněn do nohy. Koně se vzpínaly. Já zase zdráv jako ryba.

Jeli jsme kalupem do nížiny a odtud stranou k truppendivizi pro bližší rozkaz. Ještě toho večera jeli jsme zas k brigádě. Dny plné práce. Nedostatek sil na naší straně. Dva bataliony zeměbrany od Rusů zajaty. Později byly ovšem nahrazeny trojnásobným počtem zajatých Rusů. Každou noc podnikaly se dva až tři útoky.

Dne 12. 12.

Dnes hřměla děla již od rána k nepopsání. Telegramy lítaly jako větrem, práce bylo mnoho. Situace se změnila na našem obsazeném místě, pro nás neutěšeně. Rusi obsadili již dvůr Laskowa, drát nám strhali vedoucí do pobočních švarmů. Naši dragouni utíkali ze zákopů, neb řádění šrapnelů ruských bylo hrozné. Však se zlou se potázali. Rozkaz zněl do posledního muže vytrvati a rozlícení oficíři⁹⁰ od brigády stříleli do našich hochů, ženouce je zpět do ohně.

Však nic nebylo platno. Rusi byli již před námi. Dragouni a husaři obsadili stráň za námi.

Nyní octnuli jsme se s naší stanicí v ohni.

Kulky lítaly do oken a vrážely do obrázků na zdech světničky, kde umístěn náš aparát. Důstojníci prchli. Nezbylo nám nic jiného, než vzít naše aparáty na záda a utéci. S aparátem na zádech utíkal jsem po silnici a neohlížel se ani vpravo ani vlevo.

A hle! Zase mne z těch mnoha kulek žádná netrefila. Stanici jsme obnovili asi 2 km dále na dobře chráněném místě a očekávali příštího rána. Hůř se vedlo kolegům na kopcích.

Dne 14. 12.

K našemu úžasu již od rána přicházely zprávy, že Rusové opustili svá postavení přes noc, couvajíc a nechávajíc za sebou jen nachhut⁹¹.

Příčinou toho byli Němci, kteří stále postupujíce uzavírali jim zpáteční cestu. Hrozilo jim odloučení se od hlavních trupp. Bez dalšího boje utíkali rovnou zpět.

Mnoho jich bylo zajato. Jen naší truppendivizí asi 2 000. Též nám padla do rukou spousta potravin a zbrojiva. Zvláště u Limanowé utrpěli při útěku strašných ztrát. Odtáhli jsme drát.

Dnes přišly nás vystřídat čerstvé oddíly jízdy a pěchoty. Rajtovali jsme již večer, po skončeném svinování drátu za naší truppendivizí, kterou jsme po dlouhém nočním hledání nalezli ve vesnici Dobrociesz. Zde jsme unavení spali venku na stráni. Špatný odpočinek po probděných nocích a dlouhém marši.

Dne 15. 12.

Brzy ráno nastoupili jsme další dlouhou cestu do Marcinkowic do zámku; zde mělo se nám dopřáti asi 8 dní odpočinku. Bylo nám vskutku zapotřebí zotavení. Též čištění prádla bylo nejvýš nutné. Táhli jsme drát z Chomranic do zámku. Karpatské kopce zůstaly již za námi. Však nemělo dlouho trvati naše pobytí v pěkném zámku v Marcinkowicích. Sotva jsem svoje prádlo převlekl a obuvník zaplátoval boty, mluvilo se o odjezdu. Bylo nás vpředu zase potřeba.

Dne 17. 12.

Časně ráno nastoupili jsme dlouhý pochod. Naše jednodenní zmeškání musili jsme nahraditi. Naše a pruské truppy byly již daleko vpředu. Pozdě večer přijeli jsme do Zakliczyna, městečka s klášterem Františkánů. I ženský klášter jest zde. Sotva jsme přijeli, stavěli jsme vedení z kláštera do Zakliczyna ku korpskommandu.

Opat kláštera nám vykázal cudnou celu. Tedy bylo nám třeba začíti život klášterní. Bylo nám zde dobře, ale koně měly špatný kvartýr v poloshnilé komůrce bez slámy. Z naší cely, kde byla umístěna stanice, bylo vidět přímo do klášterního kostela. Zajímaly mne staré obrazy, ruční malba dávno již zesnulých mnichů. Bylo jich mnoho v úzkých chodbách v práchnivých rámech.

Sotva však začal páter Alfons prodávat ze spižírny kláštera pěkná červená jablka, již zase musili jsme opustiti jeho úzké chodby.

Neopatrnost.

(Dodatek k ránu 6. 12. po mikulášské noci.)

Bylo to v Laskowé. Vstávali jsme za časného jitra zimou se třesouce; počasí ošklivé, blátivé a studené. Právě uvařili jsme si kávu, když zrovna za stodolou zahoukla rána z děla. Každý kdo dosud spal, vyskočil a vše se ptalo po příčině výstřelu tak blízkého.

Zvědavost nedala mi pokoje. Šel jsem se podívat ku vedle nocující artilerii, co se stalo. Však neměl jsem raději choditi, bylo to strašné divadlo.

Po včerejším útěku přes kopec zůstala děla neprohlédnuta státi. Jedno bylo nabité. Dotyčný, který ho nabíjel, byl včera odvezen raněn. Jeden z dělostřelců, netušíc ničeho, zatáhl za šňůru a stalo se, že rána vyšla a ihned explodovala. Dvanáct koní úplně zabito a roztrháno, 8 těžce raněno, 3 muži úplně zabiti, 2 těžce raněni a též jeden civilista.

Nohy, prsty, kopyta, hlavy koňské, uši a jiné části nalézány až 200 kroků daleko.

Příšerné divadlo. Původce neštěstí seděl bledý jako stěna na oji od vozu.

Zouvání mrtvých.

Přivezli je na fůrách, v žebřinových vozech naházených jako pařezy z lesa. Na maličkém vesnickém hřbitůvku, mělo jim býti konečně dopřáno odpočinku po osudném boji. Shazovali je na hromadu zase jako pařezy z lesa.

Však zanedlouho sehnaly se houfy našich vojínů ku hromadám zesnulých, však ne aby se pomodlili, nýbrž aby je okradli o poslední, co jejich tělesné pozůstatky krylo.

Špatné již měli naši dragouni boty, i přišli, aby si je vyměnili od padlých Rusů a Rakušanů. Na malém hřbitůvku strhla se pranice. Která mrtvola ještě dobré boty měla, tahána byla po hřbitůvku.

Mnohé již ani nedaly se zout pro silný otok – určitě velmi nebezpečné pro zdravého člověka.

Nato se však nehledí ve válce, zvláště když do bot hodně voda teče.

Dne 20. 12.

Dostali jsme rozkaz táhnout drát z vesnice Roztoky do Olšin⁹². Přejeli jsme dřevěný provizorní most přes Dunajec a započali svoji práci. Vystavěno 15 rolí drátu. Zůstali jsme u páté brigády v Roztokách.

Dne 21. 12.

Dnes odmašírovalo naše kommando, ale my zůstali s naší stanicí a s trénem v Roztokách. U Tarnówa strhly se velké bitvy. Rusové vzdorovali tvrdohlavě. Proslýchalo se, že Bělehrad je zase v rukou Srbů a že Rusové nové síly vojska a zbraní do Srbska zaslali. Však vzdor tomu více se mluví o vítězném postupu naší a pruské armády a o houfném vzdávání se Rusů. Návrší u Olszyn bylo obsazeno našimi dragouny. Pěší pluk č. 36 zde měl těžké ztráty.

Právě před našimi okny ve dvoře zakopány těžké děla, dobře chráněné smrkovým lesíčkem.

Dne 23. 12.

Stočili jsme drát a hledali panský dvůr Sieciechowice, kamž se truppendivize odebrala. Setkali jsme se s více kamarády, jež dříve též dragounský oblek nosili, nyní jako staří rezervisti u „munitions kollone“ protloukají. Sta Rusů mašírovalo po silnicích k nádraží do Zakliczyna. Smáli se, měli radost, že dostali se k nám do zajetí. Konečně již za večera nalezli jsme kýženého dvora, ve kterém měli jsme strávit Vánoce.

Vánoce ve válce!

Smutné a chudičké byly letošní vánoce pro nás vojáčky. A přece, kdyby ještě chudší byly, byly přeci jen milé. Nekryl tehdy jednotvárný kraj polský koberec sněhu, aby dodal mu oné tiché poezie a krásy vánoční, nekryl malé roztrhané chaty ani nevěšel se v chomáčcích na stromky a keře jako jemné peří labutí. Vše smutné; hejna havranů sedají po cestách a v oné jednotvárnosti blíží se večer, posvátný večer štědrovečerní, na nějž se všichni, staří i mladí, tak upřímně těší.

Vánoční nadílka nám úplně chyběla (milodary přišly o pár týdnů později). Nebylo dárků, cukroví ani jablíček a ořechů.

Přece usnesli jsme se, že si vyzdobíme stromeček po vojensky. Uťali jsme štíhlý smrk, zasadili do otvoru od petrolejového sudu, navěšeli patronů, mosazných hilsen⁹³ od šrapnelů, nějakou svíčku jsme též sehnali a stromeček byl hotov. Rozdělali jsme oheň, nastlali slámy a posedali kolem.

A nyní teprve oddávali jsme se štědrovečerním snům, vzpomínali svých drahých ve vzdáleném domově. Zpívali jsme; ale ten zpěv byl prázdný, jaksi nelahodný, vždyť každý nyní cítil, že nezpíval sám v tyto milé chvíle, že vždy do zpěvu toho se mísil tenký hlásek dítek, ženy, sestry, nebo milé dívky, že v přestávkách praskal oheň v kamnech, teplo ve světnici i v srdci, že kromě svící na bohatě ustrojeném stromku plály též očka radostí poskakujících dítek.

A toho všeho dnes nebylo, nebylo ani chvíle blahé na „Jitřené“, když davy lidstva v přeplněném chrámu zapěly „Narodil se Kristus Pán“. Kostela zde nebylo – tedy i o tuto radost byli jsme oloupeni.

Donesli jsme si svůj komisní čaj a mocnými doušky oslavovali slavný večer. Já myslel jsem si však, že našlo by se dosti ubohých rodin v chudé Haliči, jež i na štědrý večer chleba postrádají a u studených kamen oslavují Ježíška.

Se vzpomínkou na domov jsem usínal…

Dne 26. 12.

Vánoční dny již skončeny tak jednotvárně a chladně, jak byly započaty. Tam vpředu zase se to jitřilo, činěny útoky, zase viděti bledé tváře, bloudící se zavázanými údy po silnicích. Ano, ti tam v chladných a mokrých zákopech, ještě smutnějšího Ježíška měli a nadílku krvavou si odnášejí!

Polská legie utrpěla velkých ztrát, byli obklíčeni několikrát Kozáky. Jeli jsme dnes trochu stranou do Rublowic. Přišla posila infanterie.

Dne 27. 12.

Celý den hřměla děla. Odmašírovali jsme do Zakliczyna. Zde fasovali jsme konečně nové boty a kalhoty. Službu jsme neměli, neboť zde byla truppendivize společně s korpskommandem v klášteře na bytě. Mluvilo se, že pojedeme do týlu na delší zotavení; předvídaly se delší potyčky na jednom místě, neb Rusové byli v dobrých zákopech, již dříve přichystaných na výhodných místech.

Dne 29. 12.

Odjezd ze Zakliczyna do Czchówa. Zde jsme v dešti čekali asi 3 hodiny na náměstí na rozkaz. Pak táhli jsme drát od korpskommanda do nedalekého dvora Piaski Druzków. Nakvartýrovali jsme se do staré děravé šopy – jiné místo pro nás nezůstalo. Střídali jsme se ve službě. Naše sny o odpočinku se staly pravdivými.

Naše pluky byly přiděleny k infanterii jako rezerva. Byli jsme my všichni telegrafisti velmi pochváleni. Kvartýr nebyl právě dobrý. Sníh padal nám do rozbité šopy. Postavili jsme si malou budku a u ní ohniště.

Přišel večer silvestrovský a zároveň přivezla mi pošta moji vánoční nadílku z domova. Dostal jsem teplé prádlo, přípravy k čaji, který nám s dobrou vánočkou na večer silvestrovský, za veselého zpěvu kolem ohně, výborně chutnal.

Začala se dělati pěkná bílá zima. Pahorkovitý kraj zapadl sněhem. Dlouho večer sedával jsem za roztrhanou stodolou v budce na měkkém listí u ohně, patře v dáli za hřebeny hor, kde slunce poslední svůj karmín zanechalo a vzpomínal a vzpomínal…

Však neměly dlouho trvati ony poetické večery.

Truppendivize sice zůstala, ale naše patrola i 6. a 8. pluk dragounů dostal novou úlohu.

Nevděčnost.

Měl jsem rád mého koně Edmunda – fuchsa⁹⁴ sice ne mladého, ale statného, silného s krátkou přiléhavou srstí a zlatou hřívou, jako by jej zlatem polil a bylo by skutečně hříchem, kdybych se o něm za jeho dlouhé dobré služby v mém deníčku ani řádkem nezmínil.

Byl to starý vytrvalec, jenž nebál se nepohod, zimy, deště a dlouhých maršů, jen hlad byl pro něj, jak se zdálo, nesnesitelným, neb by mne po dlouhém marši nedočkavostí i s ovsem pod žlab svalil. Vzdor tomu jsem jej měl velmi rád, a když zbylo kousek chleba, dostal jej vždycky můj Edmund. Znal mne po hlase a řehtal zdaleka. Zkusil mnoho, neb měl hřbet již 5 měsíců odraný až do krve.

Však jednoho dne ukázal se mi mrcha nevděčným. Vedl jsem jej nemaje co dělat do blízké řeky napojit. Nabumbal se, zvedl hlavu, ohlédl se jako jelen na všechny strany a šli jsme domů. Začal jsem poskakovat, Edmund capkal vedle mne a v tom se otočí, udělá mrcha veliký skok a již jsem měl jednu ze strany ve stehně. Darebák vyvalil oči a dělal se hloupým, jako by se nic nestalo a díval se, jak se kroutím na zemi. Pak utekl do stodoly. Stěží dovlekl jsem se do domu a 6 dní jsem ležel, nemoha se na nohu postavit.

Nyní jsem již zdráv, na vše zapomněl a šeptám Edmundovi do ucha lichotivá slůvka a on darebák poslouchá a jistě si myslí: „Pojď mě napojit, ukážu ti, jak tě mám rád!“

---