56. DEFILUJI S INVALIDY

Dodatečně jsme se dověděli příčinu oné „návštěvy“, pro niž jsme museli včera dopoledne v útulně státi v pozoru skoro tři hodiny. Vrchní inspektor koncentráků přišel zařídit v Dachau ústřední sběrnu invalidů ze všech pobočných a menších táborů, které nebyly tak moderně zařízeny na jejich odpravování. Těžká robota a tvrdé zacházení rychle vstřebávaly životní síly uvězněných. Mnozí hynuli brzy a snímali tak z beder ochránců břímě starosti. Četní jiní chřadli pomalu a ztráceli schopnost k práci, ale stále ještě žili a zabírali místo, byť nepatrné, na něž se tlačily bez ustání čerstvé dodávky od gestapa ze všech zemí „nového pořádku“. Bylo třeba odsunout tyto obtížné odpadky na jakési lidské smetiště a tam soustavně odstranit plynem a ohněm z povrchu zemského. Nuže, takovým smetištěm se měl nyní stát Dachau podle nového plánu vůdčích mozků.

Pro tento účel byly určeny zatím 3 východní bloky, 23, 25 a 27. Tyto bloky měly již z dřívějška pochmurnou pověst. Strašily v nich stíny 600 zajatých elitních ruských důstojníků, kteří byli sem dopraveni na začátku zimy r. 1941. Můj přítel Lojzík, který byl tehdy již na blízkém trestaneckém 15. bloku, se na ně dobře pamatuje. Chodili v tuhém mrazu toho roku bez čepic, v dřevácích bez ponožek a bez plášťů. Počátkem roku 1942 byli všichni v pověstných dachauských garážích postříleni ranou do týla a tak Braniboři zlikvidovali rázem krátkou episodu zajateckého tábora v Dachau.

Na místo tak krutě uprázdněné nastupovali jsme v polovici července 1942 my invalidé. Byly již na cestě sem invalidní transporty z různých končin III. říše. Již samo převážení těchto ubožáků je jednou z nejděsnějších kapitol lidského utrpení. Příkladem budiž transport z Danzigu, nynějšího Gdaňska. Není přesné známo, kolik dnů či týdnů byl tento transport na cestě v zaplombovaných vagonech bez jídla a vody a záchodu, ale je přesně zjištěno a viděli jsme – praví Lojzík a jiní – že po otevření vagonů na stanici dachauské našli se mrtví okousaní druh druhem, očividně ze šílenství hladu.

Tak strastiplné dopravy jsme zůstali ušetřeni. Byli jsme přece na místě. Několik kroků a přiřadili jsme se k odsouzencům z jiných bloků. Správa dachauského tábora si přispíšila a dodala sama honem první dávku domácích invalidů ještě před příchodem cizích. Blokáči v služební horlivosti závodili mezi sebou, aby se pochlubili početným houfem svých příslušníků, jako kdysi pohanští rodiče kananejští, kteří přiváděli své dítky za oběť rozžhavené modle Molochově, nebo aztéčtí velmožové starého Mexika, když o slavnostech věnovali celé stovky válečných zajatců k hromadnému zabíjení na chrámových pyramidách boha Huicilipochtla.

Vskutku seděla tu před námi taková šklebící se, živá modla v osobě říšského lékaře z Berlína, který přišel zasvětit svou přítomností toto nové divadlo velkého umírání. Dřepěl s roztaženýma nohama v křesle na vyvýšeném chodníku ve své šedozelené uniformě, která se lišila jen některými odznaky od vojenských stejnokrojů jeho průvodců.

Šaty dolů – i obvazy odložit! A již jsme defilovali husím pochodem se svými vysedlými žebry, špičatými lopatkami a kyčlemi, od nichž se nestvůrně odrážely baňatě oteklé, vodnatelné nohy, s jizvami, flegmonickými ranami, záněty, vředy a vyrážkami, z nichž prýštila kalná krev s hnisem na štěrkovitou cestu, někteří s žalobně se kývajícími pahýly rukou a nohou. Tak asi táhlo před mnoha sty lety 15 000 oslepených a zmrzačených bulharských zajatců po porážce v průsmyku Bělasice vesnicemi své pokořené vlasti. Vysoká komise s hořícími cigaretami pohlížela lhostejně na všechny ty všední zjevy. Jen když se ukázal někdo se stehny, pokrytými černými tečkami zahnízděných kožních vší, zasykl některý z povznesených diváků s opovržením: „Čuně!“

Říšský lékař se této jednotvárné podívané brzy nabažil a znuděně se odvrátil k svým společníkům, asi aby s nimi vyjednal zajížďku do nočních barů mnichovských. To je jistě více bavilo; bylo slyšet vtipy, vyprskávající smích, zálibné pomlaskávání a luskání prsty.

Zatím dále vedle nich se vlekl zamlklý průvod nahých mrzáků a jen zářivé červencové slunce jako vševidoucí oko Boží sledovalo shora pozorně bídu i vinu.

Tehdy se ještě smáli viníci a těžce skláněli své hlavy utiskovaní, ale brzy měl přijíti čas, kdy k téže jasnomodré obloze, pokryté den co den běloskvoucími letadly mstitelů pozvednou se zadostučiněním a nadějí své zraky a jejich žalářníci se budou ve zmatku a strachu skrývati jako jedovatí plazové pod zemí za dunění a hřmění spravedlivého soudu Božího.