Přepis brožury z roku 1937.
Zborovské oslavy ve Bzenci v roce 1937
ZBOROV
Na letošní 2. červenec připadá dvacetileté výročí vítězné bitvy československé brigády u Zborova, rusínského to městečka v Polsku, ležícího na východ od Lvova. V zborovské bitvě porazila československá brigáda vojska staré monarchie na jeho vlastním území. Porazila vojsko třikrát početnější a dobře vyzbrojené. Dobyla tří linií výborně opevněných zákopů. Zajala — dle úřední zprávy ruského hlavního stanu — 62 důstojníků a 3150 vojáků. Ukořistila 15 děl, mnoho kulometů a množství válečného materiálu.
T. G. MASARYK
Profesor Masaryk, vůdce zahraničního odboje, po zprávě o vítězství napsal brigádě poslání, z něhož vyjímáme: „Dobrovolníci, s nadšením a vděčností přijali jsme zprávy o vašem hrdinství v tak rozhodné chvíli pro Rusko i pro nás. Pomněte, že všechen ujařmený národ obrací své zraky na vás, volné v svých činech syny, a očekává od vás, že potomci husitů, bojovavších ve jménu svobody, spravedlnosti a národní svéprávnosti, vykonali a vykonají svou povinnost vůči národu, demokracii a lidstvu“.
VÝZNAM ZBOROVA
V světové válce milionových armád byla zborovská bitva příhodou nepatrnou. Pro československý národ měla však zborovská bitva po seznání všech okolností význam přímo osudový…
Po třistaleté přestávce od bitvy bělohorské vystoupilo v zborovské bitvě poprvé zase československé vojsko jako samostatná aktivní vojenská jednotka. Oznámení zprávy o slavném vítězství československé brigády na Rusi ruským generálním štábem rozneslo se jako jiskra do celého světa. Zborov změnil k dobru česko-slovenské věci i názor vojenských štábů Spojenců na budování dobrovolnických československých vojsk. Hlavní význam však měl pro československé legie v Rusku a pro ujařmený domov. Zborov vynutil si stručný telegram i ve štábu staré monarchie. A tím víc, jak vidno z vojenské historické studie generála Vl. Klecandy o bojích brigády, i rozsáhlá vyšetřování a sepisování četných protokolů. Stalo se tak po interpelaci poslanců Teufela a Hummera ze dne 4. července ve vídeňském parlamentě. Výklad vyšetřování vyžádal si sám císař Karel Poslední.
Jestliže májový projev československých spisovatelů z roku 1917 soustředil politické smýšlení národa doma k získání státní samostatnosti, jestliže prorazil ledy tísnivé mlčenlivosti, byl Zborov bohatýrskou odpovědí synů národa, volných ve svých rozhodnutích. Byl výkřikem vzpružujícím mysli československého lidu celého světa. Nejúčinnější vliv měla bitva zborovská na Čsl. zajatce, a to především v Rusku. Po Zborově vstoupilo do legií v Rusku na 30.000 nových bratří. V tomto čísle je zahrnuta i většina ruských legionářů bzenecké jednoty Čsl. obce legionářské.
Vítězný Zborov ovlivnil i nazírání ruského generálního štábu. Tak např. v pamětech generála Červinky „Cestou našeho odboje“, který přijel do hlavního stanu jednati o formování československého vojska na Rusi ve větším měřítku, je zaznamenána řeč velitele jihozápadní fronty generála Gutora: „Je to na mou čest, sotva k uvěření, jak se československá brigáda vyznamenala. Cosi naprosto nebývalého! Rozkoš! Viděl jsem jakživ mnoho, avšak takového zápalu, takového nadšení jsem neočekával! Vaši hoši tvořili pravé divy! Oni vlastně jediní řádně bojovali! Nenacházím slov, abych jim vzdal tu čest a chválu, jaké zasluhují …“
I president Masaryk v své proklamaci k prvému výročí bitvy u Zborova vzpomíná: „Sám si připomínám scénu v hlavním stanu ruském v Mohylevě. Jednal jsem, provázen tajemníkem Klecandou, s generálem Brusilovem o formaci našeho korpusu. Generál slíbil podporovat náš plán. Při tom povstal, vzkázal srdečný pozdrav našim vojákům a dodal: „Řekněte jim, že se před nimi hluboce skláním“.
Bitva zborovská získala i cizí vojenské odborníky, přítomné při zahájené ofensivě armád ruské jihozápadní fronty. Především samého generála Janina, pozdějšího vrchního velitele spojeneckých vojsk na Sibiři.
Zborov změnil též názor ruského ministerstva vojenství, které z neznalosti považovalo osvobozenecké boje československého národa na Rusi za snahy nacionalistického šovinismu a imperialismu! Kerenský hned na frontě po bitvě zborovské povolil formování velikého vojska československého.
Také ruský tisk psal nadšené články o hrdinství československé brigády. Četné deníky současně informovaly veřejnost o československém hnutí, usilující o zřízení samostatného demokratického státu.
VÍTĚZSTVÍ IDEÁLŮ
K bitvě zborovské přišlo z ideových podnětů. Zborov, toť uskutečnění Tyršovy myšlenky zbudování národní armády pro rozhodný zápas o svobodu. Zborov, toť i vítězství ideálů svobody a Masarykovy humanitní demokracie ve spojení s vojenskou zdatností, obětavostí a vytrvalostí. Vítězství vnitřního přesvědčení, pravdy a práva. Vítězství převahy ducha nad fyzickou převahou v dobách zmatků, politických vášní a poraženectví…
Zůstat věrným zborovským ideálům demokratické svobody, duchovnosti a obětavosti, vojenské chrabrosti a připravenosti, vyrůstat — podle Jiráskovy závěti — z velkých myšlenek našich dějin, vyvarovat se našich pochybení, předat budoucím generacím neumenšený odkaz presidenta Osvoboditele, toť čestný, historický úkol, toť mravní povinnost každého uvědomělého občana československé republiky!
„Čím menší počet náš, tím více se na každého počítá. Tyrš.
JAN MASOPUST
Byl to památný den pro československé legie v Rusku, když dosaženo bylo spojení na mandžurské dráze vladivostocké skupiny se západními částmi, probíjejícími se Sibiří na východ. Dne 2. září r. 1918 vyjely z Nikolsk-Usurijska, železničního uzlu před Vladivostokem, vojenské vlaky 1. praporu legionářů 10. střeleckého pluku, v němž bratr Jan Masopust byl desátníkem 1. roty, zpět na západ. Zpět celou Sibiří na Ural…
Bratr Jan Masopust vstoupil původně do 5. pluku Masarykova, jehož sídlo bylo ve známém Borispolu u Kyjeva. Prodělav poddůstojnický kurs byl na zimu roku 1917 přeložen k 2. záložnímu pluku tamtéž jako instruktor. S tímto plukem dostal se z Ukrajiny až do Vladivostoku. Pluk, jenž zúčastnil se prvých bojů ve Vladivostoku, přejmenován na 10. střelecký pluk, zvaný později „Jana Sladkého Koziny”.
V ruských zmatcích profesor Masaryk již v únoru osmnáctého roku prohlásil ruské legie za součást našeho vojska ve Francii. Tím vznikl i určitý závazek Spojencům. Společná válečná rada nabyla tenkrát přesvědčení, že čsl. armádní sbor přinese větší prospěch společnému dílu v Rusku. Proto také již 3. října nalézáme I. prapor 10. střeleckého pluku v nejvýznačnějším železničním uzlu na Urale, v stoličním sídle uralské oblasti, v městě Jekatěrinburku. Odtud odjel na kungurský bitevní úsek, na jednu z tratí severouralské fronty.
DO BOJŮ
Jekatěrinburk, Kuzino, Šamara, Kordon, Kungur, Perm … Rok 1918, čtrnáctý říjen … Pondělí… Lesy bez konce. Vlhké a husté lesy s bažinami. A kde je lesní cesta, tak plna hlubokého bláta… V kronice „Za svobodu“ čteme: „Roty I. praporu 10. pluku rozprášivše nepřátelské hlídky a zajavše vozatajstvo, vezoucí potraviny a výzbroj, přepadly energickým náběhem zákopy nepřítele před vsí Kaněvkou a po krátkém boji se jich zmocnily a tím i vsi“.
ÚTOK NA KORDON
Dne 15. října přikročeno k rozhodnému útoku na Kordon proti dobře vyzbrojenému protivníku. Útoku se zúčastnilo více čsl. vojenských částí. Třetí prapor 8. „Slezského“ pluku, v němž byl i pisatel této brožurky, měl čelně demonstrovat proti Kordonu pomocí obrněnce. Křídelní útoky svěřeny půlpraporům desátého pluku. A to první a druhá rota měla podporovati na levém křídle demonstraci 8. pluku na dráze bočným útokem na nepřátelskou pozici před Kordonem. Třetí a čtvrtá rota 10. pluku byly na pravém křídle. Měly obejít stanici Kordon lesem, přerušit trať mezi Kordonem a 60. rozjezdem, obsadit okraj lesa a střílet v bok ustupujícím směrem k Permi. Bohužel neprůchodné močály plán změnily, a to v neprospěch čsl. legií. Zvlášť 1. prapor 10. pluku těžce zakusil nepřízeň sudby! Při nočním přepadení dostaly se 1. a 2. rota do ohně nepřátelskému obrněnci, který jim svými kulomety způsobil velké ztráty. Také druhý půlprapor 10. pluku byl stižen nehodou. V noci v lese ztratil správnou orientaci a na úsvitě 16. října dostal se ne za Kordon, ale před něj, a to do ohně téhož obrněnce, který již prvnímu půlpraporu v noci sklidil tak smrtonosnou žeň. Těžko bylo bratřím bojovat s ocelovou nestvůrou takřka s holýma rukama!
JAROSLAV CHRUDIMA
Jaroslav Chrudima, velitel 2. roty, ve spisku „U táborových ohňů“ píše: „Salomonovka, osamělá usedlost v lese. Zde procitám na obvazišti, těžce pohmožděn granátem. Ležíme na zemi na slámě ve dvou velkých řadách. Jedna řada dotýká se druhé nohami a na tomto místě pobíhá sem a tam dr. Brod se svými saniteráky, přetížen prací. Poslední stony umírajících. Proti mne leží desátník Holubec, jemuž při každém výdechu zapískne v prostřelených prsou a vždy vystříkne nová krev. Doktor a zdravotní mužstvo nestačí převázat ani ty nejubožejší … Vlevo asi přes čtyři leží Masopust s přeraženou páteří…“
Útok na stanici Kordon se 15. října nezdařil. Byl obsazen až 17. října. Ve Vláčilově kronice 8. pluku 16. října jmenována před Kordonem mezi voj. částicemi 11. eskadrona 1. jízdního pluku, u níž byl bratr František Zábelka.
SPISOVATEL OLDŘICH ZEMEK
Spisovatel Oldřich Zemek v článku „Z bojů Kozinova pluku“ píše: „Třeba tažení ke kordonu nebylo úspěšné, naši vojáci vynikali v něm odvahou a chrabrostí. Tak například desátník 1. roty Jan Masopust byl za nočního boje poslán na ochranu pravého křídla roty, když ji počal nepřítel obcházet. Zadržoval se svými vojíny prudkým ohněm postup nepřítele a nehledě na ztrátu svého oddílu, vytrval na místě až do příchodu posil. Tato hrdinská vytrvalost, kterou téměř celá hlídka zaplatila životem, umožnila rotě udržení pozice“.
SVĚTLÝ ZJEV
Dle zachovaných dokladů a zpráv Masopustova bratra možno vyzvednout i jinou příkladnou morální hodnotu padlého hrdiny. Jeho bratranec Hubert Horný byl již v šestém roce před válkou zaměstnán v Rusku jako samostatný zámečník v Rostově. On nakonec vymohl zajatci Janu Masopustovi propuštění ze zajateckého tábora a přijal ho k sobě jako člena rodiny. A přec bratr Jan Masopust i tento klidný, rodinný život opustil . . . Ruská revoluce, a hlavně výkřik od Zborova otřásl jeho svědomím. Mravní povinnost vstoupiti do legií jevila se mu silnější nade vše!
ŠALOMONOVKA
Ve společné mohyle na Urale u Šalomonovky, na 61. rozjezdě dřímá 24-letý bratr Masopust věčný sen!
Čest jeho světlé památce!
„Nestačí zbraň, nestačí nadšeni, když k zbrani není mužů úhodných a k nadšeni síla bez ochabnutí.” Tyrš
FRANTIŠEK ZÁBELKA
Při seznání jeho životního osudu jako jezdce 1. eskadrony 1. jízdního pluku Jana Jiskry z Brandýsa tane nám bezděčně na mysli výzvědná činnost Langrovy 40 „Jízdní hlídky“ na sibiřské železnici, zvané magistrála. Život na Sibiři se ovšem od únorových dob Langrovy „Jízdní hlídky“ do červencových dob, kdy padl na jízdní hlídce bratr František Zábelka, všestranně zhoršil! Tenkrát bylo již všem jasno, že Kolčakova diktatura znamená konec jakýmkoliv demokratickým snahám o znovuobrození Sibiře. Boj lidu proti Kolčakovu režimu vzrůstal téměř lavinovitě. Svými nezodpovědnými a násilnými činy Kolčak prohluboval i propast mezi sebou a čsl. armádou. Jeho diktatura, od svého vzniku se udržující násilím a politickými vraždami, vzbuzovala v myslích legionářů stále rostoucí odpor. Odpor přecházející v morální rozpor a v politické konflikty…
NA MAGISTRÁLE
Proto nebylo divu, že již v dobách, kdy československá armáda bojovala ještě na uralských frontách s krajním napětím sil proti protivníkovi, vyrůstajícímu den, ze dne v ukázněnou, dobře vyzbrojenou, vedenou a zásobenou armádu, týl na Sibiři se rozkládal . . . Ruské útvary na Sibiři řídly a slábly . . . Také slibovaná pomoc Spojenců nepřicházela a byla legionáři spíš zesměšňována. Za takových poměrů život na magistrále stával se pro legionáře jediným utrpením. Utrpením mravním, duchovním a fyzickým. K tomu se množily i přepady sibiřské dráhy. Z partyzánských povstaleckých oddílů zřízeny samostatně operující hloučky, dobře znalé kraje, poměrů, lidu a pracující dle vlastního náhledu. Boj těchto hloučků byl úskočný. Přerušování železnic, vykolejování vlaků, ničení mostů, přepadávání menších stráží bylo na denním pořádku. Po přepadení zmizely hloučky do neprostupných lesů-tajg, aby zanedlouho řádily opodál. Jízdním hlídkám a eskadronám vyrostly úkoly nejtěžší a nejzodpovědnější. Byly v stálé činnosti. Kromě pravidelných rozvědek do nejbližšího okolí podnikaly jezdecké eskadrony výpravy daleko široko od trati. Spolu s pěchotou plánovitě zatlačovaly povstalce co nejdále od trati do míst málo obydlených. Výpravy tyto byly nebezpečné zvláště pro jezdce, kteří v nepřehledných lesích mohli být každým krokem přepadeni. Tím spíše tam, kde si jezdci museli cestu tajgou takřka prosekávat a neměli rozhledu ani kupředu.
TOUHA PO DOMOVĚ
Značné zneklidňování myslí legionářských způsobilo i rozpuštění občanských řádů v legiích, především sněmu, do něhož provedeny již volby delegátů . . . Tím víc však nekonečné obavy před přepadením a zákeřným ubitím, nevyspalost, nervová vyčerpanost, ideová nejistota a hlavně žhavá touha po osvobozené domovině v zátopách hrůz občanské války podlamovaly bojovného ducha legií, obdivovaného předtím celým světem.
V PŘEDNÍCH ŘADÁCH…
Mezi ty, kteří za všech těchto nepříznivých okolností vytrvali v stálé bojové pohotovosti, patřil bratr František Zábelka. I v těchto dobách těžkých bylo ho vždy viděti v předních řadách. Byl z těch hrdinů, kteří svým příkladem strhují ostatní k statečným, neohroženým činům. Za svoji chrabrost byl vyznamenán řádem „Sokola“ s meči I. stupně. Je to historický řád revoluční, založený po příjezdu generála Štefánika na Sibiř. Řádem tímto vyznamenán celkem malý počet účastníků sibiřské anabase.
Křest ohněm prodělal bratr František Zábelka hned na Ukrajině v březnu r. 1918 u známého Bachmače. Boje se tenkrát zúčastnil jako střelec 4. pluku Prokopa Velikého, tedy 3. praporu, jenž z bojiště odcházel poslední. Týž jako zadní voj československé armády na Rusi dostal se do prvních bojů cestou do Vladivostoku. Teprve ze Samary odešel k tvořícímu se 1. jízdnímu pluku Jana Jiskry z Brandýsa, a to k první eskadroně. S ní zúčastnil se všech bojů a jízdních hlídek, z nichž byl na jedné těžce zraněn u vesnice Alexejevskaja. Pochován ve společném hrobě v Marinsku.
ČESKOSLOVENSKÝ DENÍK
Časopis ruských legionářů „Československý deník“ přinesl tuto posmrtní vzpomínku: „Dne 3. července 1919 byli ve vesnici Alexejevka těžce zraněni bratři: Sedlák Milan a Zábelka František ze Bzence u Uh. Ostrohu na Moravě, který za hodinu svému zranění podlehl. Byl vzorem československého vojáka. Vždy skromný, nikdy nemluvil o tom, co vykonal. Pravý bratr, pravá česká duše. Ve všech bojích, které prodělala eskadrona, byl mezi těmi, kteří bez bázně v prvních řadách hnali se na nepřítele“.
ODKAZ PADLÝCH HRDINŮ
Bezmála ve dvaceti šesti a půl letech položil na oltář vlasti veselý syn Moravské Slovače statek nejdražší. Padl, aby věčně žil v historii osvobozeného národa a ve vděčné paměti Bzenčanů… U obou, jak u bratra Zábelky, tak i Masopusta vystupuje do popředí nejvzácnější vlastnost občana i vojáka. Vlastnost, jíž dosud československý národ neoplývá: vytrvalost! Oba vytrvali za nejhorších okolností! Vytrvat v práci na obraně a dobudování osvobozeneckého díla — československé demokratické republiky — toť odkaz padlých bzeneckých bojovníků za svobodu národa všem nám bez rozdílu!
L. K.