Přepis brožury z roku 1937.
Město Bzenec v roce 1937
VAVŘINECKÁ 1936
Robert Tvarůžek
Do búdy, mládenci, do ní,
pohárky s Lipkou jak ze zlata zvoní,
a když se dopily, znova se plní!
Fábory lítají, boky se houpají,
záhyby sukní se viní.
Zahrej nám, muziko, tancovat chcem,
ve Bzenci pod víchem
připijem všem!
Do búdy, děvčata, do ní!
Vavřinec kyne vám, voničky voní.
Cimbál už zazvučel, primáš se kroutí,
hmoždíře bouchají, šohaji volají
do kola z révného proutí.
Zachvěl se Starý Hrad, Horních hor lem
ve Bzenci pod víchem
duněla zem!
Pojď sem, brachu, uč se moudrým býti
u skleničky vína, které duhou svítí:
laskáš-li se s ním, tvá křídla rozpoutá,
přebereš-li, mrští tebou do kouta
mezi lidský brak, jenž hoví sváru,
by pan Střídmý v žití suchopáru
nadchl se a zmoudřel u poháru.
Z DĚJIN MĚSTA BZENCE
JOSEF HANÁK
Nejstarší dějiny Bzence se ztrácejí v temnu minulosti. Osada dostala jméno podle bezového porostu, na němž vznikla. Přemyslovci postavili na příkrém vrchu nad ní hrad, na němž i sídlívali. U Bzence měli vinice a v hradních sklepech víno. Kolem roku 1230 se stal Bzenec střediskem kraje, jejž Přemysl Otakar I. dal své manželce Konstancii věnem, jež papež Řehoř IX. přijal listinou ze dne 10. dubna r. 1231 do ochrany. Na hrad byly přeneseny i krajské úřady, což bylo tržní osadě na prospěch, takže se vyvinula v město. Jan Lucemburský pojišťuje listinou z roku 1330 Markétě manželce svého syna Jana, na hradě a městě Bzenci 5000 kop pražských grošů jako svatební dar. Za markraběte Jana utrpělo město tím, že krajské úřady byly r. 1363 přeneseny do Uh. Hradiště. Hrad však nepozbyl významu. Zvláště rád zde pobýval dobrodružný markrabě Prokop, jenž r. 1384 dal městu výsady „jako obyvatelé Olomouce, Brna a jiných našich měst mají“. Tyto výsady potvrdil rok nato též markrabě Jošt. Za husitských bouří byl hrad zbořen, město pak bylo od krále Zikmunda nejprve zastaveno a později prodáno a přecházelo potom do majetku rozličných šlechticů, kteří si zbudovali zámek na západní straně města. Popisuje jej urbář z r. 1604. Již tehdy budila pozornost „veliká lípa stojící před vcházením do zámku v rozkošné stromové zahradě“.
Nejdéle — od roku 1588 do r. 1769 — se udržel Bzenec v majetku svobodných pánů Pruskovských z Pruskova, kteří byvše povýšeni do stavu hraběcího, se psali Proskovští z Proskova. Ze zmíněného urbáře se dovídáme že tehdy žilo ve městě 350 rodin, asi 2000 obyvatel, z nichž bylo na 1600 křesťanů a na 400 židů. V té době dostoupil blahobyt v Bzenci vrcholu. Pročítáme-li zápisní knihy z té doby, vidíme, jak veliký majetek měli mnozí měšťané. Důležitým zdrojem obživy bylo vinařství. Bzenecké víno mělo již tehdy chvalnou pověst, jak patrno z toho, že si na bzenecku zakupovali vinice páni a rytíři z celé Moravy.
Avšak počátkem 17. století nastala Bzenci doba nejhorších útrap. Roku 1605 bylo město vypleněno a spáleno hordami Štěpána Bočkaje. I kostel shořel a zvony se roztavily. Teprve za 8 let byl ze zachované zvonoviny ulit zvon, jenž českým nápisem dosud hlásá zkázu města.
Sotva se město zotavilo, vypukla válka třicetiletá, jež mu zasazovala nové a nové rány. Zvláště za posledních let války bylo obyvatelstvu trpěti nesmírně. Roku 1643 a 1645 se skrývali po několik měsíců na Dúbravě, takže se nekonaly v kostele ani bohoslužby. Potom vypukl mor, jenž tak zuřil, že nebylo radno se s lidmi stýkati. Spousty, způsobené válkou a morem, jsou nejlépe patrny z toho, že r. 1656 bylo v Bzenci toliko 175 rodin.
Teprve koncem 17. století nastaly časy pokojnější a veselejší. Svědčí o tom zápisy v pamětních knihách, jež vypravují příběhy kypící rozpustilou bujností. V té době byl pánem na Bzenci Jiří Kryštof Proskovský, jenž zanechal po sobě památku tím, že za něho byl r. 1699 dostavěn farní chrám. Po něm zdědil panství jeho syn Erdman Kryštof, jenž postavil na pahorku, kde stával hrad, kapli, zasvěcenou sv. Floriánu. Je to pěkná baroková památka, okrasa města i celého kraje. Starý zámek, jenž, jak vidět na dochovaném obraze, se podobal ponurné tvrzi, dal zbourati a zbudoval nový, také ve slohu barokovém. Upravil též zámeckou zahradu, ozdobil ji nádhernými kamennými vázami a mytologickými sochami. Zámku se obdivoval ještě na počátku 19. století topograf Ř. Volný a zvěčnil jej slavný vídeňský litograf Fr. Kunike. Ač bylo město po celé téměř 18. století vyčerpáváno spory s vrchností o Zadní hory a roboty, vinařství přec vzkvétalo více než před válkou třicetiletou. Roku 1728 bylo vinic 560 čtvrtí tj. 340 hektarů. Vinice byly chráněny horenským právem, jež krutě trestalo každý pych v nich spáchaný. Když hrozny začaly zráti, bylo zakázáno nepovolaným do vinic vkročiti. Zákaz byl ohlašován o slavnosti uzavírání hor, jež se konala na sv. Vavřince. Byl to pro Bzenčany svátek. Hrabě Erdman zemřel r. 1753. Po něm zdědil panství jeho syn Leopold, jímž r. 1769 rod Proskovských po meči vymřel. Panství přešlo na jeho sestru Arnoštu Salmovou-Neuburgovou, jež je r. 1806 odkázala hr. Fr. Dietrichsteinovi, od něhož přešlo na Fr. X. Dietrichsteina. Tento je roku 1823 prodal kurfiřtu hessensko-kasselskému Vilémovi, jehož syn z morganatického manželství Vilém hr. z Reichenbachu-Lesonic dal barokový zámek zbourat a postavil zámek nynější ve slohu anglické gotiky. Jeho dcera Pavla, provdaná za prince Alfreda z Löwensteinu, jej prodala r. 1917 Ant. Magnisovi. Po světové válce byly pozemky rozděleny, park pustl, kamenné lávky a vázy byly převezeny do parku strážnického a mytologické sochy do parku buchlovského. A přece i zanedbaný park působí zvláště svou památnou lípou jímavě, takže bezděky se ozvou v duši teskné verše Sv. Čecha:
Pouvadly sadů jeho květy,
stezkou nešelestí kroky žádné.
Mrtvé ticho alejemi vládne .. .
A jen časem zdá se k tobě nésti
smutný šepot o minulém štěstí.
NÁLEZ DENÁRŮ ÚDĚLNÝCH KNÍŽAT MORAVSKÝCH V BZENCI ROKU 1935
CTIBOR ŠŤASTNÝ
Jednou z pomocných věd, která nám v mnohém pomáhá seznamovati se s dávnou minulostí, je numismatika. Je to věda, která na základě studia mincí a jiných ražeb podává kulturní obrázek své doby. Co v kov bylo vryto a vyraženo, dá se uchovati po staletí i tisíciletí, zvláště, jedná-li se o kov vzácný, jehož zloba času ani doba nezmění. Oboly a duhovky nalezené v zemi nám dokazují, že těmito kraji vedla cesta obchodní, nebo že v těch končinách bydlil národ s vysokou kulturou. Taktéž nálezy římských mincí ukazují na rozlehlost starého římského impéria a cesty kupců ubírajících se k břehům moře baltického za vzácným jantarem.
První kulturu našeho národa prokazují nálezy nejstarších ražeb denárů. Jsou to pravé skvosty ryteckého umění, kde nepatrnými a neumělými nástroji vyzdobeny byly naše první platidla — denáry.
Pisatel těchto řádků byl tak šťasten, že se mu jednou v životě podařilo zachrániti a prostudovati sice malý, ale přec jen velmi zajímavý nález mincí, který pro Bzenec z historického hlediska je velmi důležitý. Roku 1935 po povodních srpnových objevil se v řečišti potoka Syrovínky pařez staré olše. Vadil volnému odtoku vody, která narážela na protější břeh, jenž se stále sesouval a vyžadoval tudíž opravy. Dělníci, kteří pařez vysekávali, zpozorovali, že při vytrhávání jeho zbytků unikají do vody malinké bílé kotoučky. Byly to drobné stříbrné penízky. Dělník Stanislav Svobodník, bývalý žák pisatele tohoto článku, věděl ze školy o důležitosti takových nálezů a přinesl podepsanému několik na ukázku. Tak shromážděn téměř celý nález, prostudován a popsán. Bylo zjištěno celkem 8 druhů denárků údělných knížat moravských, s tou zvláštností, že jen dva druhy byly dosud popsány a dalších 6 druhů bylo dosud neznámo.
Jsou to:
- denárek Svatopluka, úděl. knížete olom. (1095 – 1107) 2 kusy 15 mm v prům., váha 0,355 g, Fiala Xl. č. 27;
- týž panovník – 1 kus – prům. 15,5 mm, váha 0,310 g;
- denár Vladislava I. (1110 – 1113) úděl. knížete olom. 1 kus – průměr 15 mm, váha 0,318 g;
- denár Otty II. Černého (1107 – 1110) – (1113 – 1125) úděl. kníž. olom. 2 kusy — průměr 15,5 mm, váha 0,470 g;
- denár téhož panov., 5 kusů, prům. 16,5 mm, váha 0,585 g;
- denár Václava, údělného knížete olom. (1125 – 1130) 1 kus – prům. 16 mm, váha 0,370 g, Fiala XIV. č. 2;
- denár brněnského mezivládí — 1 kus, prům. 16 mm, váha 0,370 g;
- půldenár olom. údělu (z jedné strany němý) asi pod správou čes. knížete Soběslava (1124 – 1125) 36 kusů velmi zachovalých, prům. 13 mm, váha 0,376 g.
Penízky byly uschovány ve váčku, který se později rozsypal a vloženy do země asi kolem roku 1125-1130. Řečiště potoka tudy až do regulace nešlo. Z tohoto lze souditi, že za těch 800 let bylo v těch místech naplaveno 3 a 1/2 m hlíny. Jaký vzhled měl náš kraj v těch dobách? Nález nám dokazuje, že byl uložen do země člověkem, který měl styk s majitelem hradu (tedy údělným knížetem neb jeho zástupcem), byl-li již hrad postaven, nebo majitelem dvora, na jehož přímé ose 100 m směrem jižním byl zakopán k olšovému stromu, z něhož zbyl jen pahýl kořene. Původní majitel peněz na památku uchoval penízky od různých údělných knížat, která se vystřídala v rozpětí asi 30 let jen v ojedinělých kusech (Svatopluk, Vladislav, Otta II., Václav a snad Soběslav), a půldenárky olomouckého údělu, kterých bylo nejvíce a nejzachovalejší, dostal asi jako žold nebo nějakou jinou odměnu nebo úplatu. Denáry č. 1. a 6. jsou popsány v díle E. Fiala: „České denáry“, ostatní jsou nově popsány v Numismatickém časopise českoslov. roč. XII. pisatelem těchto řádků. Nález byl rozdělen na tři části, a to první část v zastoupení celého nálezu (8 druhů) zůstala v rukou pisatele, druhá část darována zemskému muzeu v Brně, třetí část dána městskému archivu v Bzenci, 2 kusy jsou v muzeu v Praze.
STARÝ HRAD
JAN GARTNER
Díváš-li se na Bzenec od strany polední sedě na kraji lesa za nádražím, pozoruješ, jak pěkně se usadil v pohodlném závětří, chráněn od severu pásmem mírných pahorků, posledních to výběžků Chřibů, proslulé půdy vinařské. Z pěkného toho pozadí města zrovna uprostřed vyběhl kopec Starý hrad, jehož úbočí tarasy zachycené, bujnými vinohrady porostlé, příkře se svažují do nížiny. Kostelík sv. Floriána, vystavený na vrcholu této přírodou vytvořené rozhledny, je nezbytnou známkou města. Bělá se daleko na jih poutníku, jehož pevná noha do písku nekonečné „Doubravy“ se boří, jehož oko jednotvárným pohledem v suchých porostlinách umdleno, ukazuje mu zelené břehy písečného moře. Shlédneš jej daleko ze Slovenska od Holiče a Skalice, z pomezí výšin karpatských a na západě až z temen Pavlovských hor. Jedeme-li drahou sem, ať už od Kyjova či od Hodonína, vidíme v rozlehlých rovinách směrem k Bzenci, kterak zřetelně se rýsuje profil Starého hradu na modrém pozadí oblohy, jak povyskočil z posledního souvislého, místy značně zprohýbaného hřebenu pahorkatiny chřibské, jejž přívaly vody rozervaly stržemi divoce zarostlými. Toť pravá oblast vyhlášeného zdejšího vína.
Cesty na vrch Starého hradu vedoucí zatáčejí roklemi od dešťových přívalů hluboce vybranými. Při nich je sklep na sklepě, jeden pěknější a příhodnější druhého. Břehy cest porostlo křoví a nízké stromoví, jimž kynou pěkné průhledy do kraje. Čím výše vystupujeme, tím krásnější a širší panorama zjevuje se zraku, krajinský obraz v nesmírném rámci hrající nesčíslnými odstíny zeleně a modři, otvírající ke třem úhlům světa nádherné perspektivy vzduchové. Vysoko nekonečným blankytem zvolna tiše plují stříbrné oblaky, ze zahrad bzeneckých sálá těžká vůně resed a majoránu, lehkým větříkem a pomezní náš kraj, přes nějž se převalilo tolik běd, leží zde klidně rozprostřen jako oceán po bouři. Utěšené rozhledy! K půlnoci převyšuje Starý hrad táhlý hřbet Horních hor, porostlých vinohrady a ovocnými stromy. K polední straně přiléhá k patě jeho úzká, mírně nakloněná rovina, na níž stěsnalo se město do délky od východu na západ.
Na západě vznáší se jako mrak význačný jehlan Pavlovských hor. Zrak letící tím směrem zachycuje se na bílých cestách, lemovaných řadami stromů, místy na skupinách domků, střech a stěn kolem vesských kostelů shrnutých. Tam svérázný Vracov, líbezné Milotice. Na Veselém kopci (419 m) nad Kyjovem zabělají se vysoce položené Strážovice. Pod rozervaný čeřen Chřibů tulí se městys Žeravice, důležité sídlo jednoty českých bratří v 16. století. — Nejzajímavější je však rozhled k východu k vrchům Provodovským a tam, kde klenba nebes hor karpatských se dotýká; hranici zemskou označuje velebný dóm Lopeníka. (909 m) a táhlá lysina Javořiny (968 m). Z mnohonásobně rozlehlých nižších hřbetů a pahorků před nimi viděti kapli sv. Antonína nad V. Blatnicí za Uh. Ostrohem, jemuž vévodí památný zámek. Níže ze šeří vyniká bývalý zemanský dvůr Radošov na mírném návrší uprostřed lánů, vlnících se vysokým obilím a nad Tvarožnou Lhotou zřetelně prohlédá Šumárník (399 m) s dopolovic zalesněným vrcholem a valy svého hradiska. Na úpatí posledních povýšenin Karpat celou délkou obrazu od severu k jihu zelenají se široširé louky „Rubanice“. Řeka Morava vine se jimi klidně sypkými břehy, nesčíslnými záhyby a oklikami, místy i mrtvými rameny. V zrcadle jejich líných vod shlížejí se temné houště a obrovské stromy vlhkých lesů. Nad nimi kynou věže veselské a rozsáhlé osady Vnorovy a Zarazice. Za přívozem moravním svítí zámek strážnický bělostnými stěnami; dále uznamenáme město Skalici na Slovensku. Co jméno, to připomínka historická. To jest tam ta prastará „cesta vyzvědačů“, po níž se později šinuly vozové hradby Žižkovy, vracející se ze slavné výpravy z Uher a opět dvě stě let později smutná, slzami skrápěná silnice vyhnanců našich.
NAŠE LÍPY
ROBERT TVARŮŽEK
Poutníče, vstup a smekni! Jímavým pohledem díváš se ve změti světla a stínu do šera a hledáš odstup, abys poznal tuto památnou lípu, toto veliké, skoro tisícileté dědictví malého bzeneckého člověka.
Sám zřídka vstoupí sem, aby načerpal nových sil pro práci na poli a ve vinohradě; krušný život nutí jej mysliti na obchod a trhoviště. Tak namátkou vidím Bzenčánka šlapajícího za rozvrzaným kolečkem trakače, jenž se prohýbá pod nákladem různého druhu zeleniny. Na sypkých cestách v borovém lese zařezává se vrzající kolečko hluboko do vlnícího se písku, pot řine se trhovníku z čela; proto si najde k chvilce oddechu vhodné místečko pod borovým výstavcem se svatým obrázkem nebo na vršíčku, aby spatřil svého milého Floriánka — neklamný to památník orientační — na klopotných zájezdech za obchodem.
Sloužil vrchnosti, vzpouzel se a narovnával jako každý přišlápnutý tvor; a s ním rostla lípa, trpěla a sdílela jeho nicotnost. V její nádheře, která se šířila po slavnostním okolí zámeckého parku, připravovali se rytířští krasavci k turnaji, aby několika polámanými dřevci získali přízně rozvášněných dam, oblečených v pestré úbory; v těchto barvách zářili na nezkrotných a vyšňořených koních i jejich rytířští zbožňovatelé.
Poutníče, jsi tedy v prostředí, od něhož je naše doba velmi vzdálena; však lípa zůstala a ruch, který vířil ve větvích lip, z nichž každá mohla být samostatným stromem, zanikl; ochoz milosrdně zakryla tráva, ve které krtek ryje spokojeně své kopečky. Zasloužený vůkolní klid jest úměrný stáří této prastaré lípy, která dýše plným tepem bujné mladice. Tento klid a harmonie uhostí se také v tvé duši, on odpovídá neznámým výškám jejího života. A tento život — přes rozeklaný a podepřený kmen zpuchřelým lešením — jest pořád plným jarní a věčně se obnovující síly.
Jen bzučící hmyz, ševelení listí a trsy rašícího květu, kolem něhož oblétají roje včel a dvojice snoubících se páteříčků ruší toto vítané ticho. Jsi-li sám a pohřížíš se do této směsi klidu a síly, jež příroda tak obezřetně řídí, tu zdá se ti být chvilka pod touto lípou tak nepatrnou, že se s ní chceš pokořen loučiti. Síla této lípy roste z mystických hloubek země a věků do nedobádaných výšin budoucnosti. Nestačíš vnímat tu rozměrnou velikost a posvátnou vznešenost, chtěl bys křičeti, modliti se a vniknouti do tajů, které tvou duši znepokojují. Proč umřel ten výkřik radosti, kde je ten jepičí hymnus jásajícího člověka? Utopil se v obdivu nad nezmarností, velkolepostí, jíž svěřuješ také své nejintimnější záchvěvy duše a vzpomínek. Melancholie prostředí je podivným lékem na tvoje choré srdce; jeho tluk skoro umlká a mění se v modlitbu, která na tomto svatém místě až k nebi proniká.
Tato lípa jest stromem života; nezříš před sebou jen mrtvý dóm; je to proudící život, je to krása, je to lítost, pláč i zloba, vzdor i soucit, láska i opovržení, pověst i skutečnost, chudá na přízeň lidí a bohatá dechem věčnosti.
Ta naše lípa prožila s tebou všecko: zajásala nad tvojí kolébkou a její šumění smutně zadýchalo i za vážným pohřebním průvodem našich rodů a rodin. Jak se jí odměníš ty, který čekáš na její přežití? Nevíš, kdy se narodila a rád odpočíváš v jejím objetí. Něco z ní žije i v tobě a bude žít i když zmizíš ve tmách věčného stínu.
Proto si jí važ jako strážce, svědka a těšitele. Šetři jejího květu, netrhej s těch ustaraných paží ničeho, aby ses nedopustil svatokrádeže. Ona ti oplatí tvou úctu pilností včeliček a plástem medu a ty se s ní úplně spřátelíš. V tomto znamení budeš se k ní vraceti jako kamarád jdoucí pro potěchu.
Nezapomeň, že je naše, že je tvoje, že je největší a nejstarší lípou v republice, která se dožila po nesčetných strastech a nadějích svobody a samostatnosti. A proto mohl básník o této pamětnici Velké Moravy říci:
Dnes dýšeš radostí, neb hlasy slyšíš známé, tvá hlava v závratném se opojení točí a v pohledu tvém chví se údiv dětských očí. A to už není sen! Vzdor útisku hrot láme, a píseň svobody z tvé rozeklané lebi se nese úchvatná a jásající k nebi.
A když jsi opustil začarovaný kruh, jemuž vládne, zastavíš se v prospektu, dnes ovšem zanedbaném. Ale představ si na okamžik krásnou přímou uličku od terasy zámku s rozkošným výhledem přes park do vzdálené kotliny požehnaných polí. Po obou stranách výhledu bylo větvoví stromů přistřiženo a zrak unavený třepetajícím se vzduchem spočinul kdesi v mihotavé dálce na vlnící se pšenici a kvetoucí révě. Hned před terasou míjíš louku, která byla jistě kolbištěm rytířských turnajů bývalého shořelého zámku, postojíš u starých lip a nad žabárnou opustíš dějiště velkopanských zábav, aby ses zadíval na upoceného rolníka v polích obroubených záhony marhulí, třešní a vinorodých vinic.
A úzkou cestičkou přijdeš k družné stařence a sestře naší veliké lípy. Na puklém kameni, který tě německými slovy o ní poučoval, nevidíš dnes písmen a přece čteš: Poutníče, já nejsem tak stará jako moje sestra, ale rozhlédni se kolem a spatříš, že stojím na dutém základě.
Tuto stížnost potvrzuje skutečnost. Jako výčitka zní tato věta a je úplně oprávněna, když před sebou vidíš stařenu živořící bez dostatečného zdroje výživných látek k životu. Dosti podmínek k umírání a málo k rozmachu životních sil. Jako zločinec odsouzený k smrti. Již úplně ořezaný, děravý a hmyzem rozežraný kmen třímetrového objemu nese na svém těle ještě šest větví, které se právem hlásí k rozvinutí. Odstraněné lešení zanechalo tu jen nepatrnou podpěru, aby se zachránily poslední zbytky skomírající slávy. Dvě lavičky vítají té k odpočinku, abys mohl přemýšleti o nešťastném osudu stromu, který se v tomto umírání dočkal již pěti set let; zázrak! Zdá se ti, že meškáš v pohřební síni, ze které brzo vynesou mrtvého.
Dnes už ani ten sklep, na kterém ji zasadili, nežije: omamoval dlouho kořeny nevinné mučednice. Ryzlink „uschl“ — po biblicku řečeno — a bouřlivé šumění šampaňského už dávno vyvanulo.
Opodál rozpadly se skleníky, kde bujela réva s brunátnými hrozny; v nich jako v pilulkách bylo zakleto víno božím čarodějem.
A trochu níže leskne se zlatem hladina rybníka, vlastně luža pokrytá žabincovou patinou a chřestícím palachem. Voda laská se s malým ostrůvkem s keři a stromy. To byl zamilovaný koutek mé chudobné studentské mladosti. Nad kamennou lavičkou stojí doposud rozsochatý platan, do jehož kůry jsem vrýval srdce s jejími iniciálkami.
Všechno prožívám znova v mysli, ač rozpětí života vše zacelilo: zůstaly jen nepatrné jizvy s melancholickými vzpomínkami, že život žije dál a obnovuje se. I v našich trpících lípách. A to je krásný pocit: všichni chceme žít, trpíce jako ty naše, přece jen nejkrásnější lípy na světě.
BZENEC
(něco ze samosprávy)
Bzenec zná každý aspoň podle jména ve vztahu k vinařství, zelenářství a ovocnářství.
Dovolte, aby aspoň několika namátkou vzatými daty byl osvětlen jeho význam v dobách dřívějších, nedávno minulých i dnešních, kdy je snahou všech, aby se zemědělské město stalo současně letoviskem, k čemuž má všechny podmínky.
V první polovici XIII. století objevují se v listinách zmínky o městu Bzenci, které držel v tu dobu rod královský příp. markrabata moravská. — Později ztrácí Bzenec za markraběte mor. Jošta r. 1363 krajské úřady, které přeneseny do Uher. Hradiště a tím přestává býti mocným a vlivným v celé kraji.
Od té doby město utrpělo několikrát různými pohromami. Velkou škodou bylo, že se nedostalo do rukou rodu, který by byl zůstal jeho trvalým držitelem; šlechta, nesídlící na Bzenci, případně neznající vůbec svůj majetek na Slovácku, byla městu chladnou macechou, o město se nestarala a toto také nepodporovala.
Dle spisu obecního rozpočtu z r. 1720 připadla zmíněného roku městu na příjmech částka 1 329 zl. 51 kr. a 2 den., vydáno bylo 1 250 zl. 10 kr., takže přebytek se rovnal 79 zl. 41 kr. 2 den.
A to bylo tehdy v městě okolo 170 rodin se stejným počtem osazených domů — 60 jich bylo pustých.
O jedno století později čítá již město 489 domů a více než 2 000 obyvatel.
Zajímavé jest porovnati uvedený již rozpočet z první polovice 18. století s obecním hospodařením v prvních dobách popřevratových.
V tu dobu měl již Bzenec 4 300 obyvatel s 820 domy po sloučení s politickou obcí židovskou.
Rozpočet v roce 1920 vykazoval 112 371 Kč na příjmech a 399 326 Kč na vydáních.
Obecní rozpočet měl v r. 1936 v položce výdajové částku 751 309 Kč, příjmy obnášely 498 966 Kč, takže schodek 252 343 Kč — bylo třeba krýti 170 % přirážkou k dani činžovní a 300 % přirážkou ku všem daním ostatním. Mimořádný rozpočet vykazoval částku 1 700 000 Kč.
I z těchto několika málo suchopárných údajů možno seznati, do jaké míry se změnilo hospodaření města třebas jen v časovém rozpětí necelých dvou desetiletí, bereme-li toliko ku porovnání dobu popřevratovou.
V Bzenci jevil se vždy citelný nedostatek půdy, ježto značná část katastru jest zalesněna. Uvítalo tudíž obyvatelstvo příděl půdy drobným zemědělcům a město samo získalo větší komplexy nejen orné půdy, ale i lesa, čímž se značně zvýšil trvalý výnos z vlastního majetku obce.
Dnes má město více jako 4 600 obyvatel s 1 010 domy. Zemědělský Bzenec mění sice pomalu, ale jistě svou tvář, získav několik význačnějších staveb v poslední době.
Svými vyspělými trhy stojí na význačném místě moravského Slovácka a získá jistě otevřením nové okresní silnice Bzenec—Strážnice, která uskuteční přímé a nejkratší spojení se Slovenskem, což stane se v nejbližších dnech předáním nového mostu přes řeku Moravu veřejnosti.
Město usiluje o další silniční spoje, zdvoukolejením vlárské trati nesporně také získáváme.
Možno ještě uvésti, že Bzenec v posledním desetiletí, mimo značné výdaje spojené s rekonstrukcí okresní silnice, která se právě v průtahu města provádí, vydal na kanalizaci více jako 450 000 Kč, na dláždění města a chodníky, stavbu silnic a mostů téměř 3/4 milionu korun; úřední dům postaven nákladem 615 000 Kč.
Těmito investicemi získalo město nejen na vzhledu, ale i po stránce zdravotní; za spolupůsobení znovuvzkříšeného okrašlovacího spolku podaří se městu jistě odstraniti zbytek neupravených ploch a v budoucnu uvidíte v Bzenci líbivé trávníčky s lákavými lavičkami ještě ve větší míře.
Aby se mohl Bzenec státi oblíbeným letoviskem, věnovalo město na získání a vybudování koupaliště 300 000 Kč, takže se může dnes pochlubiti zdravotním podnikem v blízkosti lesa s parčíkem a čisťoučkou vodou, oddělenou novou zdí od rybníku, který se stává dostaveníčkem milovníků zdravé koupele z celého širokého okolí.
V posledním desetiletí postaveno na 150 nových rodinných domů, v nichž je značný počet vhodných místností i pro delší prázdninový pobyt. Ovšem žádný z návštěvníků, i těch častých, si nedá ujíti, aby si stinným úvozem nezašel na „Starý hrad“ ke kapličce sv. Floriána; každý postojí neb posedí na návrší, obklopeném vinicemi, s tichým Bzencem pod svahem a nechává se okouzliti jedinečným, nádherným rozhledem do kraje.
Nelze upříti, že i čistý, pryskyřicí prosycený lesní vzduch láká i vábí.
V klidu zámeckého parku můžete dumati ve stinném chládku o našich starých lipách, svědkyních zašlých dob. Mnoho zkusily a zažily, zvláště v nejpohnutějších dobách nepřátelských nájezdů a při jiných pohromách v zemi.
I nahodilý návštěvník Bzence neodolá, aby nepoznal kvalitní víno „u pramene“. — V době letní každodenně konané silné trhy na ovoce umožňují nákup téhož pro domácnost i obchod.
Turisté velmi rádi volí Bzenec jako základnu pro své toulky po mor. Slovácku.
U příležitosti návštěvy našeho kraje s bodrým, veselým lidem přijeďte též k nám do Bzence, budete srdečně vítáni a odejdete spokojeni, abyste se k nám vraceli častěji. Věnujte městu Bzenci aspoň půldenní zastávku! Hromadné návštěvy oznamujte předem městskému úřadu, který vám umožní prohlídku zámeckého parku s lipami, vinic i sklepů. Využívejte této možnosti v největší míře a pře-svědčte se, jak se Bzenec na „Slovácké výstavě“ reprezentuje.
A. V. (tehdejší městský tajemník Antonín Válka – pozn. přepisovatele)
.