45. BALADA Z UMÝVÁRNY

O Emilovi moh bych ještě mnohou stránku psát,

ba do strun udeřit a Múzu ku pomoci zvát,

jak starý Homér ždál: Andra moi ennepe, Múza…

(O muži mi, Múzo, vyprávěj…),

leč mnohý by mi přál: Jde mi z toho nudy hrůza,

a proto, pero, v rej se dej

a z revíru již rychle spěj!

Kterási pozorná čtenářka mi skutečně laskavě vzkázala: „Jsem opravdu zvědava, kdy se z toho revíru již jednou dostanete.“ Ani netušila, že téměř doslovně opakovala slova, která ke mně vyřkl vrchní ošetřovatel (oberpfleger) celého 7. bloku, Heinrich. Nazval-li jsem Emila pašou, třeba onomu právem dát titul sultána, a nebylo by to ani tak velikou nadsázkou. Objevoval se jednou za den v našem oddělení, suchý, energický muž prostřední postavy a ironického pohledu, v doprovodu dvou obrovitých janičářů. Dát jim široké, plandavé nohavice, na hlavu baňatý turban s kymácivým volavčím perem, do ruky zakřivenou šavli, a mohli by hrát ve filmu slepě poslušné kleštěnce, hotové srubnout na jediné mrknutí velitelovo hlavu bídného otroka nebo nenáviděného džaura.

Není to snad jen román. V umývárně sousední jizby ležel na kamenné podlaze mrtvý vězeň ve své obnažené ubohosti, hromádka kostí, svázaná jako do uzlíčku tenkým obalem žluté kůže, tak jak jej hodili na dlažbu, s roztaženýma rukama a nohama, s ústy široce otevřenými, jako by chtěl vykřiknout ještě poslední žalobu, poslední prosbu, poslední pozdrav komusi drahému na rozloučenou, s očima vytřeštěnýma, jako by chtěl do nich nabrat všechno světlo celého světa. Vkročil na obhlídku Heinrich. „Co je to za svinstvo? Nemá číslo. Přineste jeho číslo!“ poručil ostře. Bez čísla nemohl vězeň ani opustit tuto zemi, a kdyby mohli, dali by mu je nacisté na celou věčnost.

Posluhovač rychle přinesl špinavou pásku s číslem nebožtíkovým a přiklekl, aby ji připíchl špendlíkem na prsa mrtvoly. V té chvíli – asi prudkou bolestí z bodnutí – se probral zdánlivě mrtvý ze své bezvládné ztrnulosti, hnul sebou, vydechl, zavrněl jako dítě, probuzené drsně ze spánku, a zvedl hlavu.

„Ještě žije,“ oznamoval rozmrzele zřízenec pánovi, „žije? Tím hůře pro něho,“ zasykl pán. „Již jsem ho zapsal jako mrtvého. Nebudu kvůli němu měnit své seznamy.“ Obrátil se ke svým eunuchům: „Tento pes chce ještě žít, ačkoli má býti mrtev. Přesvědčte ho o tom!“

Mžikem se sklonili pochopové k hromádce kostí, obalené koží, v níž vzplápolala jiskřička posvátného daru Božího – života, a jako železná kladiva dopadaly tvrdé pěsti hluše na svraštělou lebku. Slabý sten a tichý vzlyk, a drobná jiskra byla navždy uhašena, jako když surová dlaň roztříští rouhavě věčnou lampu před oltářem. S ironickým stažením úzkých rtů sledoval Heinrich kratičkou agónii zbytečného tvora, který chtěl svým umíněným oživnutím vnésti nepořádek do jeho záznamů, jež měl on, odpovědný dozorce, předložiti dnes vrchní správě revíru.

Občas zbyla po rozdání polévky v kotli ještě trocha. Ta se rozdílela dodatečně ještě několika šťastným, na něž došla řada, postupující dokola podle postelí. Tam, kde se pořad zastavil vyčerpáním zbytku, byla zavěšena červená cedulka s písmenem ,,N“, čti: nachschlag, česky přídavek nebo přesněji přeloženo „přirážka“. – Tato cedulka byla pak předmětem celodenního hovoru veškerého obecenstva, jako vyhraný los státní loterie nebo tabulka národního správce na zvlášť výnosném podniku. Všichni, kteří leželi v jejím dosahu, hýřili i ve spánku rozmařilými sny o nastávajících lukulských hodech, hladili několikrát za hodinu blaženým zrakem tuto růžovou hlasatelku vrchovatého naplnění nedočkavého žaludku, byť jen řídkým tuřínem, a byli sledováni závistivými pohledy ostatních proletářů jako blahobytní kapitalisté nebo majitelé přídavkových lístků.

Za uličkou proti mně ležel milý český chlapec Toník od Náchoda. Nad jeho postelí se rděla ona těšivá cedulka jako svěží růže na dívčí blůze. Usmíval se na mne radostně svýma modrýma očima, když jsem mu blahopřál k jeho štěstí. I v noci, když se probudil, vychýlil se na lůžku, aby se podíval, že cedulka s „N“ není pouhý mámivý přelud, nýbrž že tam dosud skutečně tkví jako věrné ptáče.

Nastal oběd, dokonce bramboračka, jen tak bez omastku a koření, ale přece hutnější než nahořklá řepa. Toník se žene s miskou pro přídavek jako závodník. Tu vstoupil Heinrich a spatřil na dně kotle bramborovou kaši. „Odnést,“ poručil krátce. „Já mám dostat přirážku,“ volal zoufalý Toník, nastrkuje s úpěnlivým gestem prázdnou misku jako žebrák na ulici. Pán ho změřil posměšným pohledem a nedbale pootočil hlavu k svým průvodcům: „On chce přirážku. Dejte mu tedy – přirážku a pořádnou!“ zaštěkl s důrazem. Facka zleva, facka zprava, výron mladé krve do misky – tak se drasticky rozplynuly Toníkovy sny.

Má noha nebyla sice ještě zcela zahojena, ale již jsem mohl kráčet bez opírání o stěnu a postele. Heinrich to zahlédl a pravil sarkasticky Emilovi: „Jsem zvědav, kdy ten lenoch zmizí z revíru.“ Emil, který si bez cizího dohledu hrál na sebevědomého vládce, v přítomnosti svého padišacha sklapl zkroušeně jako pošramocený deštník a zajíkal se, utíraje si rozpačitě buclatou rukou zapocenou pleš a rozmazávaje po ní hustou směs mastí, tinktur, hnisu a krve: „Ten? Ale ovšem, zajisté, rozhodně, také jsem si to už myslel, ale on – totiž já – vlastně my – lépe řečeno oni. – „Moje zásada je nemyslet, ale jednat. Zítra ať ho zde již nevidím!“ přeřízl jako ostřím břitvy vrchní pán koktavé skloňování osobních zájmen spodnímu pánu a odešel rázným obratem s oběma katy, kteří dupali v jeho patách těžkými dřeváky, blýskajíce po mně výhružně krutýma očima.

Tím se končilo první období mého pobytu v revíru.